Délský potápěč

Na základě vědeckého výzkumu bylo potvrzeno, že hloupost má ve všech aspektech společenského života přednost před inteligencí. Výzkumy a studie amerického profesora Siegfrieda Streuferta, předního odborníka a badatele z oblasti lidské inteligence, jasně ukazují, že největší šanci na úspěch v soukromém životě i v zaměstnání mají ti z nás, kterým vůbec nedochází, co se děje.

Výsledky výzkumu jsou opravdu skličující, i když v tomto momentě se sluší poznamenat: Tedy jak pro koho. Vezmeme-li v úvahu západní civilizaci a její orientaci na ekonomismus a obchodní prospěch, vyznívají závěry kladně: Čím je člověk hloupější, tím je obchodně zdatnější. A hloupých lidí je víc, než těch inteligentních. Inteligence trpí pocitem naprosté nedůležitosti vlastní osoby a velkým pochybováním o vlastních názorech. Naopak hloupost triumfuje bezmezným sebevědomím a schopností rychlého rozhodování bez úzkosti a pocitu nejistoty z jeho následků. Proto hloupost zakládá státy, z ní je živa každá vrchnost, vojevůdci, potměšilí rádci a soudci. Hlupák pojímá věci jednoduše a v tom tkví jeho síla i klam.

Continue Reading

V letošní záplavě osmičkových výročí bychom neměli opomenout konec Velké války, tedy první světové války, historicky prvního skutečně globálního konfliktu, oficiálně ukončeném podepsáním příměří 11. listopadu 1918 v Compiégne ve Francii. První světová válka bývá často v komentářích neprávem opomíjena, dlící ve stínu své o jednadvacet mladší „sestry“. Představuje ovšem co do důsledků a rozsáhlých změn historickou událost, významem s druhou světovou válkou minimálně srovnatelnou. A koneckonců, druhou světovou válku nelze bez první pochopit stejně tak, jako s odstupem času nelze v důsledcích první světové války nevidět obsaženu válku druhou.

První světová válka je pro Čechy důležité téma hlavně z toho důvodu, že ve svých důsledcích znamená zrod novodobého českého státu, samostatné republiky. To je téma bezpochyby důležité, ale v celosti tvoří pouhou součást mozaiky vztahů a procesů, které byly koncem Velké války katalyzovány, či přímo způsobeny. První světová válka byla historiograficky poměrně přesně a solidně zpracována, pojďme si připomenout nikoli válečné události, ale právě ony zásadní i fatální změny, ke kterým po listopadu 1918 dochází.

Continue Reading

Předposlední letošní číslo měsíčníku (9/2008), vydávaného Centrem pro studium demokracie a kultury v Brně právě vychází.

Co v něm najdete? Kromě pravidelných komentářů k aktuálním událostem stojí za zmínku dva obsáhlé články k problematice mezinárodních vztahů a nástupu asijských velmocí; “Rusko: genealogie obra” od Petra Kostky a analýza “Znevýhodňování příštích velmocí”, nabízejících podnětné (ne)srovnávání mezi Indií a Čínou z pera Neila C. Hughese. Tomáš Břicháček se v článku “Lisabonská smlouva a radar. Souvislosti a paradoxy” zamýšlí nad některými málo diskutovanými aspekty schvalovacího procesu dvou záležitostí, které v poslední době silně hýbou veřejným míněním. Číslo uzavírá analýza, zabývající se možnými cestami EU po zamítnutí Lisabonské smlouvy a pravidelný díl seriálu “Slovníček evropských levicových pojmů” Hynka Fajmona, tentokrát na téma diskriminace.

Autor: Radim Lhoták

Západní civilizace trpí těžkou chorobou. Původcem jejího onemocnění je liberální pandemie napadající centrální nervový systém většiny lidí a paralyzující jejich schopnost rozumět vlastnímu bytí i sama sobě. Ztráta společenského vědomí a lidské identity představuje nejtěžší symptom nákazy a má za následek, že se většina lidí chová zmateně, podléhá sklíčenosti a tápe v existenciální nejistotě. V lepším případě propadá tělesnosti a utápí se ve fyzických žádostech. Sex, ukájení chtíčů všeho druhu, honba za adrenalinovými prožitky, povrchní zábava, útěk od problematizujících myšlenek a popření odpovědnosti za krizové jevy je jediný recept, jak zůstat v pohodě a v dobré míře.

Continue Reading

Každému je jasné, že kdyby měl celý svět možnost hlasovat v amerických volbách, neodešel by z nich Barack Obama pouze s několika bodovým odstupem, ale přinejmenším s 80% převahou. Vyjma státu Izrael tak demokratický kandidát požívá obrovské podpory veřejného mínění. Po osmi letech vlády George Bushe, kterou již nyní mnoho komentátorů považuje za tu nejhorší v celé historii Spojených států, tato skutečnost není nijak zarážející.

Continue Reading

Další číslo dvoutýdeníku The American Conservative nemůže pojednávat o ničem jiném, než o nedávno skončených prezidentských volbách. Narozdíl od drtivé většiny amerických médií se ovšem TAC nezaštiťuje na každé stránce Barackem Obamou, ale snaží se kriticky zhodnotit a zrekapitulovat příčiny, které k porážce republikánů vedly. Drtivá většina textů tohoto čísla kritizuje předcházející prezidentské období George Bushe, který například historik Paul Gottfried nazývá nejhorším v novodobé americké historii. Zvláštní pozornosti bychom především doporučili článek Allana Carlsona “Discouting Family Values” s podtitutem “Terror War Trumps Culture War” a sloupek Pata Buchanana “When Elephants forget”.

Také bychom rádi upozornili na možnost tříměsíčního odebírání PDF verze TAC zdarma!

Tento poněkud surrealisticky znějící název pojednání Milana Nakonečného je spojením dvou knižních titulů významného italského filosofa kultury Giuliana (Cesare) Evoly a sice: Lidé uprostřed ruin a Jízda na tygru. Obě tyto knihy na sebe tématicky navazují a patří k nejdiskutovanějším publikacím k problematice „kulturního pesimismu“, jak naznačuje podtitul tohoto textu. Výše uvedený název této studie pak vyjadřuje dvě základní Evolovy teze: v úpadkové západní kultuře („uprostřed ruin“) je třeba se naučit žít bez ztráty tváře a lidské důstojnosti („jezdit na tygru“ – „tygrem“ se zde rozumí současná civilizace), tj. zůstat vnitřně svobodný při současném nezbytně nutném podílení se na blbostech tohoto světa.

Tento „moderní svět“ (podle Evoly se utvářel již v období několika set let př.n.l.) je protikladem „tradičního světa“, tj. „temného období Orientu, železné doby klasického starověku, světa vlků v nordických zemích“; je to především „románsko-nordický“, „árijský svět“. 48 stran, cena 39 Kč. Objednávejte na adresách redakce Národní myšlenky, která publikaci vydává.

Článek Ernsta Niekische „Naše stanovisko“, v originále publikovaný v roce 1926 v časopise Wiederstand pod názvem „Unser Standort“, patří mezi zásadní texty tzv. německé konzervativní revoluce. Odráží autorovu fascinaci totalitarismem a bolševickým Ruskem, nikoli jeho ideologií, nýbrž syntézou národních a socialistických prvků. Tento postoj, jakkoli to dnes může znít neuvěřitelně a protikladně, byl ve své době po určitý čas byl charakteristický nejen pro mnohé levicové, ale i pravicové (Ernst Jünger) intelektuály.

Continue Reading

Je pravdou, že z hlediska pravoslavného křesťana není muslimská země jeho ideálním biotopem. Je sice rozdíl mezi Saúdskou Arábií, kde jsou kostely zakázány, a zbytkem muslimského světa, kde křesťanům pouze ztrpčují život v míře větší (Pákistán, Egypt) či menší (Maroko, Turecko). Nicméně dobrovolně bychom si asi takovou zemi nezvolili.

Continue Reading

Kampaň vyvolala poměrně velký zájem (např. na webu Odpor.org si výzvu k bojkotu přečetlo téměř 2000 lidí během necelých tří dnů), ale rovněž tak i stejně očekávanou kontroverzi. Zde stručně uvádíme názory pro a proti, které kampaň vyvolala:

Continue Reading

Často se říká, že kapitalismus je synonymem pro krizi, že je z krizí své vlastní výroby živen, nebo taktéž, že jeho “schopnost adaptability” je bez omezení, z čehož je odvozována jeho nepřemožitelnost. Ve skutečnosti je potřeba rozlišovat krize cyklické, recesní (např. známé Kondratěvovy vlny) a krize systémové, strukturální (jako například ty z let 1870 a 1893, Velká hospodářská krize roku 1929, nebo krize mezi lety 1973 a 1982, jejichž průběh byl v západních zemích charakterizován vzestupem strukturální nezaměstnanosti).

Continue Reading

Motto: „Máme všechny důvody myslet si, že západní liberální společnosti se mohou stát místem nového totalitarismu“. (Alain de Benoist)

Mediální diskurz již delší dobu čas od času navštíví pojmy, vyjadřující novum některého známého, zavedeného fenoménu. Slýcháme o Nové třídě, či o Nové totalitě (naposledy toto označení užil Michal Semín v rozhovoru pro 51pro). Co si pod nimi představit? Ve stručnosti je Nová třída určitá, neformální, neorganizovaná (avšak hierarchizovaná) kasta skupin a jednotlivců, která má zájem na určitých jevech západní společnosti (globalizace, depolitizace, ztráta národních identit, úpadek duchovního života), které buď uvedla v život, nebo plně podporuje. Nová totalita je především soubor vlastních univerzalistických výkladů světa Novou třídou uváděných do praxe a nezřídka usilující o „tichou smrt“ jí nepřátelských idejí a nejlépe o vytlačení idejí z oblasti politična vůbec.

Kde se vzala Nová třída

Přesné popsání procesů jejího vzniku by vydalo na několikastránkový elaborát. Je však možné říci, že je důsledkem a (nebo) zároveň také hnací silou mnoha procesů tzv. modernizace lidské společnosti. Procesy, které s nadvládou Nové třídy bezprostředně souvisí jsou:

– globalismus, destruující prosazováním vzorce masové konzumní společnosti jednotlivé národní identity a autochtonní kultury

– feminizace společnosti, úpadek ctností a „mužných hodnot“

– centralizace a odtržení moci od skutečně demokratické legitimity a dému

– vykládání národní, etnické, či jiné identity jako přežitku, preference “melting potu”, “světoobčanství”, “superstátu”

– ekonomismus, snažící se proniknout do všech oblastí lidského života, snaha kalkulovat nepočitatelné

– úpadek politiky ve prospěch dominance polarity etika – ekonomika

– systematické vytlačování duchovna, zbytků transcendentních prvků z lidského života, idolatrizace a sakralizace „vyvolených“ politických principů: liberální demokracie, lidská práva, neviditelná ruka trhu

Nová třída není formálním uskupením. Jednotliví příslušníci se samozřejmě neznají, jednotlivé skupiny spolu nutně nemusí kooperovat a samostatně se mohou dokonce nejen v důrazu na prosazované principy, ale i v jejich preferenci zásadně lišit! Co do principů a prostředků se jednotlivé složky Nové třídy liší, co do cíle nikoli. Tím zůstává vytvoření jednorozměrného, univerzalistického a homogenního světa. Přesto, že se například někteří radikálně-levicoví idealisté s pravicovými globalisty (neokonzervativci, neoliberálové) liší v programech, obě skupiny možno počítat do Nové třídy. Obě manipulují veřejným míněním a komunikačními znaky s cílem prosadit vlastní hegemonii, obě usilují o stejný typ člověka, který se vyznačuje chladnou odborností, od reality odtrženým pragmatismem, abstraktním individualismem, prospěchářstvím, povrchním humanitářstvím, lhostejností k dějinám, patrnými mezerami ve vzdělání, odstupem k žitému světu, sklonem ke korupci, nepotismu a klientelismu.

Zdroje legitimity

Nová třída legitimitu pro svůj vliv, stejně jako pro svou moc, zasahující dnes do většiny oblastí lidského života, nepotřebuje zdůvodnění. To se předpokládá „per se“, principy Nové třídy jsou chápány jako nezadatelné, nezcizitelné, neoddiskutovatelné a nevyvratitelné natolik, že snažit se zpětně skepticky hodnotit jejich podstatu a faktický dopad, rovná se novodobému kacířství. Je snad dnes obvyklé v masmédiích a „dobré společnosti“ diskutovat nad tématy jako jsou lidská práva, nebo demokracie?

Nová třída, zasahující dnes drtivou většinu masmédií, úřadů, ministerstev, i kultury, drží své výsadní postavení manipulací s fakty a hodnotami vládnoucího systému, a záměrným držením masové společnosti po materiální stránce ve zdánlivě bezstarostném přepychu a v neustálé touze svou spotřebu zvyšovat, zatímco po stránce duchovní ve vyprázdněnosti, zmatku a přehlcení zbytečnými informacemi.

Idolatrizace a Nová totalita

Jestliže je dnes liberální demokracie, nebo všeobjímající idea lidských práv poměřována nikoli diskusí nad jejich klady, zápory a vztahy k mnoha aspektům lidského života, ale společně vyznávanými dogmaty, je na místě domnívat se, že ideologie Nové třídy ústí v nový totalitarismus. Tato obava vůbec není neopodstatněná, ačkoli mnozí, aby takovouto tezi vyvrátili jako naprostý nesmysl, jistě poukáží na fakt, že „demokracie a liberalismus přece nikoho do ničeho nenutí.“

Jistě ne, samotný liberalismus, jako politická myšlenka, zdůrazňující svobodu jednotlivce a nutnost jeho svobodného rozhodnutí je v zásadě bezproblémová. Liberalismus skutečně neobsahuje žádnou ideálně-utopickou vizi, která se u každého totalitarismu musí nutně objevovat. Stejně tak idea demokracie má daleko hlubší kořeny, než ve Francouzské revoluci a právem bychom mohli za “svou” považovat například demokracii antického typu, založenou na odpovědnosti, než demokracii liberální, založenou na rovnostářství. Problém nastává ve chvíli, kdy liberál začne svět vysvětlovat výhradně na bázi svého pohledu a začne usilovat nejen o svou svobodu jednotlivce ve svobodném celku, ale říkat, že atomizovaná společnost, složená z jedinců, jejichž jediným zájmem je zvyšování zisku, je jediná možná pojistka skutečně fungující společnosti, popř. tuto myšlenku vztahovat do globálních měřítek. Zde je na místě ptát se, zda se zde ideální utopická vize nevytváří právě takto, následně.

Neoliberalismus ústí v konec politiky jako takové. Politika musí stát nad ekonomikou, jinak hrozí rozplynutí politické jednoty v partikulárních, „racionálních“ zájmech byznysmenů a byrokratů. Politická jednota musí v případě potřeby vyžadovat i obětování života (Carl Schmitt). Pro většinu dnešních liberálních demokratů je tento nárok něčím, co nelze žádným způsobem naplnit a zdůvodnit. Jejich myšlení stát a politiku systematicky obchází a pohybuje se výhradně v intencích polarity etika – ekonomika.

Depolitizace je cestou k totalitnímu pojetí společnosti. Jak poznamenává výše zmíněný Carl Schmitt ve svém díle, je to právě současnost, která prochází systematickým odpolitizováním a neutralizací. Vytlačuje se vztah přítele-nepřítele, coby podstaty politična jako takového ve prospěch převahy chladně technokratického, finančního a moralizujícího. Depolitizovanými byly jak systém nacionálně-socialistický, tak komunistický. Oba předem vylučovaly jednak politiku (kterou redukovaly na oblast, do které promítaly své univerzalistické vize) a především totálně zlikvidovaly nepřítele – ať snahou o vybudování „volksgemeinschaft“, tak beztřídní společnosti.

Depolitizované prostředí tak vede k sakralizaci hlásaných zásad, které se stávají dogmaty – existuje pouze jedna liberální demokracie, ke které svět neodvratně směřuje, ekonomika musí být řízena „neviditelnou rukou trhu“, „lidská práva jsou jedna“, „národy jako stavební jednotky jsou překonány“, „lidstvo“ atp., neboť myšlení Nové třídy vylučuje jakoukoli eventualitu. Od idolatrizace je jen krůček k nové totalitě.

Jak vzdorovat Nové třídě?

Nemá smysl doufat v obrat rychlým zvratem a věřit utopickým vizím povstání mas. Masy dnes mají to co chtějí, respektive mají to, co vyžadují nejnižší lidské pudy, jejichž citlivost je dnes zesílena potlačením všech ostatních potřeb u většiny populace – o touze po vědění a hledání něčeho, co lidskou schránku přesahuje, nemluvě. V konfrontaci s aktuálními potřebami zmanipulované masy, bude působit idealistický nadšenec, apelující na preferenci „skutečně kulturního“ před profánním, jako podivín a ničeho nedocílí.

Nešlo ovšem nezaregistrovat určitý náznak známek obratu, který se objevil ve chvíli, kdy představa neomezeného růstu a bohatnutí narazila na limity a idolatrie Nové třídy se ukázaly vnitřně rozporné. Od té chvíle se čím dál více začíná prohlubovat propast mezi vládnoucími vrstvami, žijícími v oblacích svých abstraktních vizí a ovládanými, kteří důsledky zároveň čím dál tím více se projevující neschopnosti, nehospodárnosti a kontraproduktivnosti Nového světového řádu, pociťují denně na vlastní kůži.

Moderna, z níž ideologie Nové třídy vychází, žila v představě, že existuje jediné zevšeobecňující řešení všech politických, společenských a mravních jevů. Současná krize naznačuje, že se éra moderny blíží ke svému konci. Stoupenci dominantních univerzalistických teorií najednou zjišťují, že nemají co říci. Konec dějin nenastal a nenastane, i když se do poslední doby budou někteří snažit křečovitě tvrdit opak, poukazovat na “chyby v detailech”, odvádět pozornost k sémantickým diskusím apod. Současná finanční krize je první velkou vlaštovkou nadcházející závěrečné etapy krize moderny.

Úkolem Nového disentu je a bude upozorňovat na vnitřní rozpornosti teorií a idolatrií Nové třídy, odhalovat falešnost hlásaných dogmat a zároveň postupně budovat a připravovat nové elity na chvíli, kdy dojde k definitivnímu překonání moderny a pádu nadvlády Nové třídy. Pamatujme, že rozhodující ideje, přeměněné v masový pocit, mohou vést ke zrození nové kultury. Žijeme dnes v novém anciént régime, několik kroků před pádem „starého řádu“, stojícímu na hliněných nohou.

Připojujeme se k myšlence týdenního bojkotu televizního vysílání. Přemýšlejme, kolik času trávíme před obrazovkami? Co nám sledování televizního vysílání vůbec dává? Nešel by čas, prosezený u obrazovky využít lépe, než k masáži vlastního myšlení a konzumérského ega? Zkusme týden televizní obrazovku vypustit ze svého života. Řekněme razantní NE mediálnímu vymývání mozků, zkreslování informací, přehlídce nedovzdělanosti, jednorozměrovosti, fádnosti a snaze maximalizovat spotřebu důmyslně promyšleným vyháněním lidí do novodobých chrámů – supermarketů!

Z popudu a aktivity slovenského informačního portálu Beo.sk se koná již třetím rokem tradiční bojkot TV vysílání. V čem spočívá? Zkrátka a jednoduše ti, kdo mají zájem se připojit k iniciativě, nechají po celý týden v rozpětí od 5. do 12. listopadu svůj televizor vypnutý.

Russel Kirk demonstrativně shodil televizor ze střechy. Proč jej následovat?

Existuje celá řada důvodů, proč považovat masovou konzumní zábavu, jakou je hodinové vysedávání u televize, za skutečně tichou hrozbu dneška. Lidé si stěžují na nedostatek času, stresují se, zda budou stíhat to, či ono…

Neuvědomují si, že v mnoha případech se o vlastní čas okrádají provozování naprosto zbytečnými činnostmi, které lidský život bezprostředně nevyžaduje, ale které se jim (nám) zdají tak trochu „vrozené“. Člověk, který na týden vypustí sledování televize, najednou zjistí, kolik mu zbývá času. Ruku na srdce, ten by přece šlo využít daleko lépe.

Pokud přistoupíme na módní sociologickou tezi o supermarketech, coby chrámech novodobého náboženství (pozor! nejedná se o „levicový postoj“, proti supermarketům brojí také například britský konzerva), pak je televizní obrazovka čímsi, jako domácím oltářem. Lidé dnes ztratili pouta nejen s minulostí, ale především s realitou.

Nezájem o historii, tradice a ztráta jakékoli snahy domoci se vědění ústí přesně v to, po čem touží novodobí globální normalizátoři, kteří by nejraději proměnili svět v jeden obrovský propojený volný trh a lidstvo v amorfní masu konzumentů a kývatelů – televizní člověk preferuje to, co mu předkládá TV před realitou. Výsledkem je život v oblasti sc-fi, život naprosto odtržený od reality. Televizní divákem se stává bezmocným otrokem moderní doby.

– Televize nám systematicky otevřeně, či skrytě podsouvá neomylnost utopických vizí sociálních inženýrů, lidé a především jejich děti jsou systematicky intoxikování obrázky bezproblémového multikulturního soužití a vzorci, které říkají, že pokud nefunguje, je to vždy vina majoritní společnosti a „nedostatku v oblasti demokracie a lidských práv“

– Tyranie reklam se snaží maximalizovat lidskou spotřebu. To je ovšem zájmu celého řádu globálního neoliberalismu, opak, tj. ignorace reklamní masáže by způsobila zhroucení. To je ovšem zčásti protimluv, neboť v kategoriích reklamního světa nelze hovořit v intencích „vědomé-nevědomé“ jednání.

– Hrdinové reality show se stávají novodobými „celebritami“. Pro mládež znamená víc Robert Rosenberg, či nejspodnější účastník pochybné reality show, než jejich učitel a mnohdy i rodič. Průměrné dítě dnes není schopno odpovědět, kdo byl prvním českým králem, či které současné osobnosti nejvíce proslavují republiku na poli vědy, za to ví, kdo je Tereza Pergnerová, Agáta Hanychová, nebo Sámer Issa.

– Stupidní akční filmy současnosti (a nemáme na mysli hodnotné historické válečné filmy) vytvářejí mylný dojem o tom, jak funguje válka, jak člověk umírá, či že pokud na člověka míříte a zmáčknete spoušť z bezprostřední blízkosti, následná scenérie nebude vůbec příjemná. Nejde o to, odsuzovat realistická zpracování, i zobrazování násilí v kultuře. Problém není například japonský hrdina Zatoichi se svou smrtonosnou katanou, ale všichni ti Michaelové Duddikofové, Lundgrenové a Rambové. Člověk z takových filmů snadno získává dojem, že zde existuje nezranitelný hrdina, který jedním zmáčknutím tlačítka může zachránit lidstvo a pozabíjet stovky zlosynů, aniž by sám utrpěl šrám. Možnost jasné neužitelnosti takového uměle vytvářeného obrazu v souvislosti s „válkou proti terorismu“ a „demokratickými intervencemi“ jistě netřeba rozvíjet.

– V neposlední řadě je na místě zmínit také zdravotní důsledky televizní zábavy. Dnes, když je výroba stále více automatizována a digitalizována, když na Západě prakticky vymizelo zemědělství a většina dočasně nezaměstnaných raději pobírá sociální benefity, než aby přijala manuální a fyzickou práci, ve věku, kdy většina obyvatelstva západního pracuje denně několik hodin v sedě a už to samo způsobuje nemalé zdravotní (co do pohyblivosti) problémy, absence fyzické aktivity například ve formě sportu ve prospěch vysedávání před TV lidskému tělu rozhodně nepřidává. Katastrofální dopady tohoto stavu jsou vidět kupříkladu na fyzické zdatnosti dnešních dětí a mládeže.

Čeho bojkotem docílíme?

Na rovinu je potřeba si přiznat, že žádných velkých výsledků. Nelze doufat, že jedna petice způsobí masový pocit. Bojovat s kulturou „mcworldu“ je boj s větrnými mlýny. Kultura modernismu, jehož je „mcworld“ i „TV oltář“ integrální a zásadní součástí, však spíše než svržením falešných model a revoluční explozí bude překonána implozí, tj. úsvitem vzkvétajících autonomních oblastí kultury a lidského života, na modernismu a neoliberální mantře nezávislých. Proto je potřeba začít především u sebe.

Jak se připojit?

Stačí osobní vůle a v týdnu od 5. do 12. listopadu televizor nezapínat. Pokud máte zájem, můžete tuto výzvu, stejně jako ikonu bojkotu zcela volně šířit.

Z více než 30 let starého originálu eseje Ettore Vernera „Problematik Dritter Weg – Falange“, uveřejněného v časopise Junges Forum, vydaném nakladatelstvím Verlag Deutsch-Europäischen Studien GMBH, vznikl český překlad z dílny Karla Velikého, který nedávno vyšel v rámci knižní edice Národní myšlenky. Otevírá tak nové pohledy na téma španělské občanské války, politických ideologií i strukturálních vztahů mezi jednotlivými složkami frankistického režimu, tedy oblastí, které byly v českém (a nejen zde) prostředí systematicky deformovány a přizpůsobovány pohledu vládnoucí komunistické ideologie.

Třetí cesta?

Podstatu filosofie tzv. „třetí cesty“ shrnuje sám překladatel, který zároveň publikaci doplnil vlastními komentáři, přílohami ve formě fotokopií dobového československého tisku a krátkým textem, shrnujícím reflexi problematiky Falangy v Československu. Karel Veliký v úvodu publikace pojem „třetí cesta“ komentuje řečnickou otázkou: „Opravdu máme věřit, že společnost už navždy nemůže „fungovat“ jinak, než na dogmatech růstu spotřeby a peněžní spekulace, jak nám káže mediální mantra?“

Zeptáte-li se běžného člověka na problematiku občanské války ve Španělsku, pravděpodobně odpoví ve stylu linie „Franco-fašisti-falanga-interbrigadisté“. A vskutku, Falanga se stala jakýmsi zavedeným symbolem nejen jedné z bojujících stran války, ale frankistického režimu. Dlužno dodat, že z velké části neprávem. Ztotožňovat revoluční Falangu s konzervativním a autokratickým režimem je historicky nepřesné.

Falanga, vedená charismatickým mužem značného šarmu José Antoniem Primo de Riverou šla vlastní cestou. Ve své národně-syndikalistické pozici (která měla základy v idealistickém anarchismu Georgese Sorela) odmítala jak marxismus, tak kapitalismus. Oběma vyčítala materialistické myšlení a politikaření. Právem autor původní práce Ettore Vernier zvolil podtitul „k problematice třetí cesty“.

Ukradený vzor

Ačkoli se poprava José Antonia Primo de Rivery stala pro frankistickou vládu symbolem mučednictví, s ohledem na dnes dostupné informace je dobré zmínit, že šlo tak trochu o ukradený kult. Jak autor správně poznamenává, když se José Antonio ve vězení dozvěděl na jaře 1936 o plánech generálů na svržení republikánské vlády, okamžitě zakázal jakoukoli angažovanost Falangy a navíc také odmítl spolupráci se stranami pravého středu!

Je jisté, že národní revolucionář José Antonio, byť vzešel z konzervativních kruhů, rozhodně vidinu komunistického panství nad Španělskem nevítal. Zároveň ovšem těžko mohl doufat v to, že generálská junta bude následovat sociálně-revoluční hesla Falangy, když v jednom z listů z vězení napsal:

„Jednou z nejhorších věcí by byla nacionálně-republikánská diktatura. Další spásný experiment, kterého se obávám, je. . . vláda nepravého, konzervativního fašismu, bez revoluční odvahy a mladé krve.“

A opravdu nedlouho po vypuknutí občanské války byla Falanga tzv. „sjednocovacím dekretem“ sjednocena s karlisty do “Falange Espaňola Tradicionalista y de las Juentas de Ofensiva Nacional Sindicalista“. Ačkoli jí ještě několik let byl dán volnější prostor k prosazení určitých společenských reforem, veškerá samostatná politická iniciativa v pojetí José Antonia byla eliminována její inkorporací do frankistického kartelu. Náznak odporu uvnitř Falangy vůči samotnému Frankovi byl brzy umlčen a falangistická milice sloučena s monarchistickými sbory Requetes.

Určité období krátkodobého vlivu Falangy bylo ukončeno po roce 1945, kdy se Franco snažil naklonit západní mocnosti příklonem k liberálnímu kapitalismu, což v důsledku také znamenalo, aby se diktatura zbavila veškerého „falangistického balastu“. Následující léta tak byla mocenským, ale i ideovým úpadkem Falangy, která sice byla integrální součástí režimu, ale prakticky neměla šanci cokoli progresivního ze svého nacionálně-revolučního programu v ideově vágním režimu, oscilujícímu mezi reakcionářstvím, technokracií a řádem Opus Dei prosadit.

Útlá publikace Ettore Verniera tak přináší velice zajímavé a doplňující informace, které v mozaice moderních španělských dějin ve středoevropském a východoevropském prostoru obecně chybí. Obrovským plusem jsou komentáře, závěr, stejně jako přiložené fotokopie dobových dokumentů, zpracované překladatelem Karlem Velikým. Jako na zvlášť pozitivní přídavek jest nutné upozornit na přetištěný článek Felixe de la Cámary ze stránek Národní výzvy z roku 1937. A konečně velmi podnětnou je jistě překladatelova poznámka, týkající se zahraničních dobrovolníků, bojujících na straně pravicových sil, jakožto velice zajímavé a dosud nejméně zpracované kapitoly tohoto dějinného období a výzva, která, jak správně překladatel poznamenává, dosud před historiografií stojí, stejně, jako zmapování osudu cca 9 československých dobrovolníků, které osud a ideály zavály na stranu bilého Španělska též.

Kniha vyšla v rámci edice „Knihovna Národní myšlenky“, jako 8. svazek v řadě, brožovaný výtisk, 72 stran, cena 49 Kč. Je možné koupit ve vybraných knihkupectvích a prodejnách, nebo objednat na adrese vydavatelství.

José Antonio Primo de Rivera 24.4. 1903 – 20.11. 1936

Článek ministra zahraničí Ruska Sergeje Lavrova,otištěný v novinách NG-Dipkurýr dne 15. září 2008

Proto se nevyhneme základnímu tématu – Rusko a Západ. V podstatě jsme na sobě zažili všechny evropské tragédie XX. století, když tón v evropské politice udávala západní část kontinentu. Nyní po skončení studené války jsou v Euroatlantice možná opravdu kolektivní rozhodnutí, které nejsou myslitelná bez rovnoprávné účasti Ruska.

Rusko se vrátilo na světovou arénu jako odpovědný stát, který se dokáže postavit za své občany. Pokud se někdo v tomto ohledu mýlil, pak naše rozhodné akce směřující k přinucení Gruzie k míru a k okolnostmi vynucenému uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie musely takové pochybnosti rozptýlit.

Svou odpovědí na gruzínskou agresi nastolilo Rusko standard reagování, který je v plném souladu s existujícím mezinárodním právem, včetně práva na sebeobranu podle čl. 51 Stanov OSN a našich konkrétních závazků vztahujících se k urovnání tohoto konfliktu. Postup Ruska ve věci přinucení Gruzie k míru se stal příkladem umírněnosti, jelikož si nekladl jiné cíle, kromě těch, které si vyžádala potřeba zajištění účinných záruk před opakováním gruzínské agrese proti Jižní Osetii a Abcházii.

Bohužel, neukázala se na patřičné výši mnohostranná diplomacie, stejně jako rusko-americká součinnost, sledující varování Gruzie před sebevražedným dobrodružstvím.

Vojenská pomoc se neprojevila jako dostatečný nástroj vlivu USA na vládu Saakašviliho. Spíše povzbuzovala nezodpovědný a nepředvídatelný režim v jeho dobrodružném počínání. Přízrak Velké hry se znovu toulá Kavkazem. Jestliže USA a jeho spojenci konec konců zvolí nikoliv své národní zájmy, nikoliv zájmy gruzínského lidu, nýbrž režim Saakašviliho, který se „ničemu nenaučil“, bude to chyba skutečně historického rozsahu.

V situaci vyvolané pokusem Tbilisi rozhodnout konflikt za použití hrubé vojenské síly, se jako v zrcadle odráží všechny negativní momenty probíhající etapy vývoje mezinárodních vztahů, na nebezpečí jejich podcenění Rusko nejednou upozorňovalo, mimo jiné ve vystoupení Vladimira Putina v Mnichově a v berlínském projevu Dmitrije Medveděva. Patří k nim i jednostranná reakce, jako protipól mnohostranné diplomacie, i sázka na sílu oproti snaze o mírové urovnání konfliktů, i složitá dialektika takových zásad, jako je územní celistvost a právo národů na sebeurčení.

Události posledních týdnů poskytují rovněž bohatý ilustrační materiál o tom, zda je možné přehrát znovu reálnou válku, která byla prohrána na bojišti, ve virtuální realitě informačního prostranství. Je to ještě i otázka morálního základu mezinárodních vztahů, toho, že normy morálky nejsou abstraktními pojmy ve světové politice. Co je důležitější – pravda, nebo schopnost hezký zalhat z obrazovky televizoru a každou hodinu vysílat lež po celém světě?

Veškerý vývoj událostí po 8. srpnu potvrzuje správnost analýzy obsažené ve vystoupení Dmitrije Medveděva na poradě velvyslanců a stálých diplomatických představitelů dne 15. července tohoto roku. Mimo jiné poukázal na skutečnost, že svět poté co se rozloučil se studenou válkou nemůže stále najít novou rovnováhu. Že konfliktní potenciál ve světě, včetně oblastí poblíž ruských hranic, je dost vysoký. Že zesiluje tendence k používání silových metod, i když tyto pokaždé demonstrují svoji neúčinnost. Sáhá se k politickým provokacím, nejrůznějším „revolucím“, cynické praxi dvojího metru. A není zřejmě náhoda, že do záležitostí jiných států stále častěji zasahují ti, jimž se ne dost dobře daří ve vlastním domě.

Pro náš prostor SNS není „šachovnici“, na níž se rozehrávají geopolitické partie. Je to společný civilizační areál pro všechny zde žijící národy uchovávající naše historické a duchovní dědictví. Naše zeměpisné postavení a ekonomická vzájemná závislost poskytují všem zemím Společenství citelné konkurenční výhody. A integrační imperativy globalizace zde dávají o sobě znát ne méně, nežli v jiných regionech zeměkoule. Hlavní je, aby nikdo nepřekážel tím, že vytváří umělé překážky podmíněné svými egoistickými zájmy.

Jakkoliv by nás neprovokovali, budeme i nadále zachovávat klid a střízlivě vše hodnotit, pevně, avšak nekonfrontačně hájit své zájmy a principy.

Někomu se zachtělo „rozmrazit“ zmrazené konflikty. Nyní můžeme posuzovat výsledky. Něco zlého pro něco dobrého. Nynější vyjasněnost je lepší než jakákoliv neurčitost a dvojsmyslnost. Musí být pochopeno, že Jižní Osetie a Abcházie usilovali nikoliv o nezávislost jako takovou, ale o nezávislost na té Gruzii, v jejímž vedení, nevím proč, měla stále navrch šovinistická tendence vůči etnickým menšinám.

Není možné zapomínat, že díky ruskému mírotvornému úsilí v Jižní Osetii a Abcházii užívala Gruzie celých 15 let mírové plody. A největším krachem všech gruzínských vlád je jejich neschopnost vytěžit z toho výhodu v zájmu vlastní země, vlastního lidu. Zahraničním patronům Saakašviliho by bylo vhodné položit si stejné otázky, které předkládají opoziční síly uvnitř Gruzie.

Pro nás je uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie diktováno ve stejné míře právními, morálními a také pragmatickými důvody především s ohledem na zajištění bezpečnosti jejich národů.

Nemůžeme si více dovolit, jak jsme dělali poslední léta, jenom čekat až znovu začne blitzkrieg Tbilisi proti Jižní Osetii nebo Abcházii. Jakkoliv rychle nereagovali naši vojáci po útoku na Cchinvali 8. srpna, stejně se nepodařilo zabránit stovkám obětem z řad civilního obyvatelstva a mírotvůrců, nemluvě o našich ztrátách v průběhu krvavých bojů při vytlačování gruzínských vojsk z území Jižní Osetie. To, jak se vyvíjely události – tentokrát v předstihu – v Abcházii, jenom potvrzuje, nakolik je tento závěr oprávněný. Rozumí se, pokud se jako priorita berou životy a zájmy lidi.

Když nám neustále omílají frázi o „demokratické vládě Gruzie“, znamená to snad, že je demokratické vládě odpustitelné postupovat obdobným způsobem proti civilnímu obyvatelstvu, které považuje za své? Nikdy nebudeme souhlasit s touto „blanche card na vraždu“, kterou tzv. certifikovaným „spřáteleným režimům“ vydávají některé metropole.

Lidé žijící v konfliktních regionech na postsovětském území zůstali ne vlastní vinou v „šedé zóně“, nezřídka se přitom ani nestali občany států, které vznikly v důsledku rozpadu SSSR. Není jasné, proč ti, kteří tak říkajíc na každém rohu mluví o „odpovědnosti za ochranu“, zapomněli na to, když se věc dotkla částí prostoru bývalého Sovětského svazu, kde státní moc s apelem na suverenitu a územní celistvost začala zabíjet nevinné lidi. V Jižní Osetii se podle nás jednalo o odražení agrese a ochraně našich občanů bezprostředně na hranicích Ruska a ne na Falklandských ostrovech.

Dvojí standardy jsou tím více hnusné, když se jedná o životy lidí: kdo má žít a kdo má zemřít, čí děti mají větší právo na život a čí jsou prostě bezduchou jednotkou geopolitických čachrů. Utrousil snad někdo z ochránců Gruzie alespoň slůvko v souvislosti s téměř každodenní smrtí civilních obyvatel Iráku a Afghánistánu v důsledku akcí koaličních sil v čele s NATO?

Považuji za aktuální navrácení Evropy k jednoduchým, nezpolitizovaným a nezgeopolitizovaným hodnotám.

V postupu Ruska, směřujícího k ochraně práv obyvatelstva Jižní Osetie a Abcházie, z nichž většinu tvoří ruští občané, jsou naplňovány nejen základní požadavky naší ústavy, ale také rostoucí podpora, které se těší v mezinárodním společenství myšlenka osobní bezpečnosti člověka, která vůbec není v rozporu s tradiční koncepcí bezpečnosti státu. Zabíjet lidi, které sám považuješ za spoluobčany, to není tvá vnitřní záležitost. Nemůžeme považovat lidi za jakési „příslušenství“ ať už jakéhokoliv území, které lze libovolně bez souhlasu těchto lidí zahrnovat pod suverenitu toho či jiného státu navzdory porušování stanov OSN, zásad Helsinského závěrečného aktu. Takový přístup by nás vracel zpět, ačkoliv jsme v dnešní Evropě, do období nevolnictví.

Suverenita, jejímž jediným zdrojem je lid, předpokládá odpovědnost.Především pak odpovědnost vůči vlastním občanům, včetně zajištění jejich práv a svobod. V tom je smysl existence samotného státu: nikoliv člověk pro stát, nýbrž stát pro člověka. V zónách gruzínsko-osetinského a gruzínsko-abcházského konfliktu se rozhodli Saakašvilli a ti, kteří stojí v pozadí (bez podpory zvenku by se Saakašvili neudržel ani den), prověřit, nakolik pevná je ruská moc. Spolu s tím nynější gruzínský režim odhalil svou podstatu, když se bombami rozhodl vnutit Jižní Osetii svůj diktát. Ihned poté, stejný osud byl připravován i pro Abcházii. To jim nevyšlo a nevyjde. Aby byl region ochráněn před recidivou násilí, bude Rusko pokračovat v přijímání opatření k potrestání viníků, k tomu, aby tento režim již nikdy více nemohl působit zlo. Pro začátek je zapotřebí zavést embargo na dodávky zbraní tomuto režimu, pokud jiná moc nepřemění Gruzii na normální stát.

Máme zájem na co nejtěsnější spolupráci s OBSE a OSN s cílem zajistit pevné garance bezpečnosti Jižní Osetie a Abcházie, jak se to předpokládá v šesti zásadách, navržených Dmitrijem Medveděvem a Nicolasem Sarkozym 12.srpna v Moskvě.

Přelomová etapa světového vývoje vyžaduje hluboký, filosofický přístup. Tady se nelze obejít bez poučení z historie, jinak budeme odsouzeni ji opakovat.

Je to důležité, jelikož v Evropě není doposud vytvořen takový systém kolektivní bezpečnosti, který by byl přístupný všem a všem také zajišťoval stejnou bezpečnost. Avšak je potřeba s tím něco dělat. Jinak se všechno v euroatlantických záležitostech bude opakovat. Svědčí o tom i nynější krize. Evropa potřebuje pozitivní, nikoliv negativní program jednání.Pro začátek by nebylo špatné se podívat, zda odpovídají dnešku kdysi vytvořené struktury a mechanismy, nebo je třeba přemýšlet o něčem novém pro výstavbu nové evropské architektury, která by pevně zaručovala nedotknutelnost poválečných hranic, ale současně by také brala v potaz reálie 21.století. Mohlo by se tomu říkat „audit“.

Prezident Dmitrij Medveděv navrhl uzavřít smlouvu o evropské bezpečnosti a nastartovat tento proces na celoevropském summitu. Jedná se o vytvoření skutečně všeobecného systému kolektivní bezpečnosti v euroatlantickém regionu s plnou integrací Ruska do ní.V tomto kontextu bude nutno poctivě projednat také problémy vzniklé v souvislosti s krizí CFE, rozmístění prvků globální PRO USA ve Východní Evropě. Při absenci odpovědného mnohostranného dialogu budeme reagovat sami – v souladu se zásadou rozumné dostatečnosti. Národní bezpečnost se nemůže zakládat na čestném slovu, o tom mluvil také prezident Dmitrij Medveděv. Avšak dali bychom přednost kolektivní práci při řešení problémů evropské bezpečnosti, pochopitelně na rovnoprávném a ne na blokovém základě. Naše iniciativy v tomto směru zůstávají v platnosti.

Vztahy Ruska s NATO prožívají dávno očekávaný okamžik pravdy. NATO se samo vydalo na cestu zvyšování sázek. Vzniká dojem, že aliance znovu potřebovala “frontové státy“ jako důkaz vlastní nepostradatelnosti v nových podmínkách.

Avšak nejsme to my, kdo zkouší celou nynější architekturu evropské bezpečnosti. Její systémové vady jsou zjevné: je to především natocentrismus, který ze své podstaty odmítá vytvoření skutečně univerzálního mechanismu kolektivní bezpečnosti v euroatlantice.

Jsem přesvědčen, že to v Evropě dobře chápou. Právě Evropa poučena svou historickou zkušeností , Evropa, která přežila národní katastrofy, se přiblížila víc než jiní k tomu, aby přeformulovala smysl své existence ve skutečně globálním, kolektivistickém pojetí, při němž se všechny světové problémy berou za své.Národní egoismus již nefunguje. Nelze připustit návrat zpět, ať již ve formě populismu, netolerance, nebo islamofobie. Rusko je připraveno ke společnému hledání nových nosných myšlenek, které by přibližovaly naši společnou budoucnost. Nastal čas uposlechnout rady Paula Kennedyho v jeho článku ve Foreign Affairs z května roku 2008 a „přistoupit na intelektuální riziko“.

Co se týče rusko-amerických vztahů, pak jejich pozitivní program obsahuje Koncepce zahraniční politiky Ruska. Všimli jsme si, že během nynější prezidentské kampaně v USA začínají znít zdravé názory, mimo jiné, o nutnosti zachování reálné kontroly nad strategickými útočnými zbraněmi. Jsem přesvědčen, že na takovémto pragmatickém základě, který odráží skutečný stav věci a národní zájmy, nikoliv ideologickou fantazii, lze vybudovat pozitivní program jednání.

Svého času USA odpověděly na intelektuální,vojensko-politické a technologické výzvy tehdejší doby zvolením Johna Kennedyho za prezidenta. Situace se opakuje. Amerika by měla uznat realitu „post amerického světa“ (Fareed Zakaria) a začít se na ni adaptovat. Mohu jen souhlasit s Fjodorem Lukjanovem, jenž v článku v novinách Vědomosti, ze dne 21. července říká, že „následující prezidentské období je zásadně důležité-ukáže, jaká je hloubka krize americké politiky a kolik času bude třeba na její překonání“.

Budeme mít vztahy s jakoukoliv Amerikou. Avšak naši američtí partneři si musí uvědomit, že pozitivní vztahy mezi vedoucími světovými mocnostmi se mohou budovat pouze na základě přísné vzájemnosti a absolutní poctivosti. Při tom působí celý „balík“ a ne jenom jeho některé jednotlivé prvky. Budeme hovořit s Washingtonem , pokud zůstává alespoň nepatrná naděje, že pochopíme jeden druhého a domluvíme se. A nebudeme nic skrývat: chtěli bychom aby se v mezinárodních záležitostech Amerika postavila na cestu přeměn, nikoliv proti nim.

Jestliže k tomu nedojde, pak USA a celý svět čekají složité časy. Pokus žít si ve vlastním „jednopólovém světě“ se příliš protáhl – je to stav nebezpečný pro všechny. Jeho projevy spatřujeme v protiruských provokacích, včetně agrese Tbilisi proti Jižní Osetii.

Jsem přesvědčen, že zdiskreditovaná praxe vydržování států – klientů, nastrčených režimů se nesmí vrátit.

Je zapotřebí času, abychom se ve všem důkladně vyznali a rozhodli, co je důležitější. Mythologie rozdílné, blokové bezpečnosti v epoše globalizace, nebo úspěch protiteroristického a protidrogového boje v Afghánistánu a společná analýza možných globálních důsledků vývoje situace v Pákistánu. Další fragmentace balkánských států nebo solidární úsilí, směřující ke stabilizaci tohoto výbušného regionu.

Myslím si, že dříve, či později dojdeme k názoru o nezbytnosti přehodnocení celého mezinárodního programu jednání s cílem dohody jeho opravdu kolektivní varianty.Není nutno začínat od nuly. Avšak bez radikální revize se nelze obejít, jelikož právě vnucování všem, včetně Ruska, na západě jednostranně namalovaného obrázku rozvoje světa od roku 1992 je základem všech nynějších nedorozumění.

Jedinou přijatelnou cestou vpřed je pragmatická a střízlivá spolupráce bez sebeklamu a iluzí, kterých nás s konečnou platností zbavili naši partneři. Kritériem našich vztahů může být pouze totální vzájemnost.

V chování našich oponentů není těžké rozpoznat snahu, a to na podvědomé úrovni, kompenzovat čímsi nedostatek poslušnosti ze strany Ruska. Nespokojenost s tím vede nevyhnutelně k politice „zadržovaní“. A to vše nehledě na moudrou radu Josepha Naye o závadnosti politiky vedené z pozice síly v naší době. A navzdory kancléřem Alexandrem Gorčakovem zformulované téze v jeho proslulém oběžníku ze dne 21. srpna 1856 o tom, že taková politika nakonec „vrací Rusku plnou volnost v jeho počínání“, a taktéž navzdory mínění Fjodora Tjutčeva (v jeho nedokončeném traktátu Rusko a Západ) o tom, že „právě nejúhlavnější nepřátelé Ruska nejvíce přispěli k vzestupu jeho velikosti“. To poslední se těžko vyvrácí, pokud si vzpomeneme na to, kdo zahájil války, které skončili vstupem ruských vojsk do Paříže v roce 1814 a do Berlína v roce 1945.

Znovu nám vnucují soupeření prakticky ve stejném regionu, kde půl druhého století zpátky zadržovaly Rusko s heslem Východní otázky. Dneska jsou hesla jiná. Chybějí pouze námořní demonstrace vojenské síly v Baltském moři (v Černém už jsou k vidění). Ale i to je jen otázkou času, vezmeme-li v potaz plány USA o rozmístění svých antiraket na baltickém pobřeží Polska, a k jejich ochraně příslušných systémů nejen na zemi ale i na mořské hladině. Připomenu, že po Krymské válce nedokázala Západní Evropa obnovit svou rovnováhu bez účasti Ruska, a to včetně bojišť 1. světové války.

Proto se nevyhneme základnímu tématu – Rusko a Západ. V podstatě jsme na sobě zažili všechny evropské tragédie XX. století, když tón v evropské politice udávala západní část kontinentu. Nyní po skončení studené války jsou v Euroatlantice možná opravdu kolektivní rozhodnutí, které nejsou myslitelná bez rovnoprávné účasti Ruska.

Problémy historického Západu se nejpalčivěji projevují na druhé straně Atlantiku – především proto, že právě tam se ukázala největší zátěž politiky, založené na instinktech a předsudcích minulosti. Avšak ve světě, který se kardinálně změnil a zglobalizoval, musí všichni přeformulovat svou misi. Toto fakticky provedla Evropa, která ve své většině odmítá americkou sázku na vojenskou sílu. Svoji volbu učinilo také nové Rusko, když ji potvrdilo ve schválené prezidentem Dmitrijem Medveděvem Koncepci zahraniční politiky Ruské federace. Teď jsou na řadě ostatní členové evropské a euroatlantické rodiny.

Aby si někdo v dnešní době mohl dělat nároky na výsadní postavení v mezinárodním systému, musí prokazovat schopnost ke skutečnému vůdcovství při řešení globálních problémů, takových jako globální chudoba, energetická a potravinová bezpečnost nebo změny klimatu. Jak velký je kupříkladu problém neurovnání arabsko-izraelského konfliktu. Jako zástupce jiné civilizace profesor Singapurské státní univerzity Kišor Machbubaní píše (v Foreign Affairs, květen/červen 2008), že se „Západ přeměnil z hlavní instance pro řešení globálních problémů v obrovskou překážku pro celý svět“. Právě takový účet budou muset platit ostatnímu světu ti, kdo si činí nárok na právo reprezentovat pozici „celého Západu“.

Náš pohled na současný svět, cíle a úkoly, které si v něm vytýčilo Rusko, jsou jasně formulovány v Koncepci zahraniční politiky, schválené prezidentem Dmitrijem Medveděvem.

Nikdy nebudeme souhlasit s právním nihilismem ve světových záležitostech se vztahem k mezinárodnímu právu, jako k „ohebnému proutku“ a „údělu slabých“, s jakýmikoliv pokusy „jít napříč“ ke škodě mezinárodní zákonnosti, která je ztělesněním morálního základu ve vztazích mezi státy. Skutečně je mezinárodní právo naší ideologií v mezinárodních otázkách. Řečeno slovy Fjodora Tjutčeva, chceme „jednou provždy zakotvit vítězství práva, historické zákonnosti nad revolučním způsobem konání“.

S ukončením studené války vznikly předpoklady k prosazení zásad opravdové svobody v mezinárodním společenství. Zanikly důvody pro blokovou politiku. Vzrostla multivariantnost v chování států na mezinárodním kolbišti. Již nefunguje zavrženíhodný princip – kdo není s námi, je proti nám. Vytváří se podmínky pro multipolární svět, v němž se státy řídí svými od ideologie očištěnými národními zájmy a společným vnímáním zájmů kolektivních. Toto je základ nově vznikajícího, samoregulačního mezinárodního systému.

Nedáme se zavléci do jakékoliv konfrontace. Jestliže naši partneři nebudou přiopraveni ke společnému postupu, bude Rusko v zájmu ochrany svých národních zájmů nuceno postupovat samostatně, ale vždy na základě mezinárodního práva. Na pevném základě mezinárodního práva, Ústavy a zákonů Ruska budeme chránit životy a čest našich občanů, kdekoliv se nacházejí, podporovat zájmy ruského byznysu, rozvíjet výsadní vztahy s přáteli Ruska v různých regionech.

Někdo si nepřeje, abychom se soustředili na budování, úspěšně řešili úkoly důležité pro náš lid, zaujímali své zákonné místo ve světě. Avšak máme dost trpělivosti, abychom se nedali vyprovokovat. Etapu „soustředění se“ jsme v podstatě již absolvovali. Nyní před námi stojí úkol využití nahromaděného potenciálu v zájmu Ruska, dosažení nové kvality v jeho vnitřním rozvoji, našeho aktivního příspěvku k formování a realizaci mezinárodního programu jednání.

Převzato z aktuálního čísla časopisu Rusko v globální politice.

1) Jste zakládajícím členem a jednou z vůdčích osobností iniciativy a petice D.O.S.T. (Důvěra, Objektivita, Svoboda, Tradice), která se znepokojením reagovala na některé závažné problémy současnosti. Brzy tomu bude rok, co iniciativa vznikla a navzdory počáteční snaze „Nové třídy“ DOST poškodit mediálními útoky a lživým obviňováním z „extremismu“, „netolerance“ a „fašizujícího jednání“ se iniciativu umlčet nepodařilo. Za malé vítězství lze považovat i to, že D.O.S.T. podepsaly mnohé známé osobnosti, stejně jako parlamentní politici. Co si od D.O.S.T. slibujete, čemu se věnujete v současné době a jaké další akce a projekty od D.O.S.T. můžeme čekat?
Continue Reading

Těžko mluvit o konci tam, kde nenastal začátek. Těžko hledat v pravici ono pravé smýšlení, když stojí na dogmatech liberální ideologie, jejímž jádrem je revoluce, převrat tradičních poměrů, přehodnocení všech hodnot z pravého řádu na levou anarchii hákem trhové demagogie, kupecké morálky a plebejského rovnostářství. Tržní vepřín nebo Potěmkinova vesnice. Žádný rozdíl. Není nic pravého v liberálním pomatení demokratismem a plutokratickou chamtivostí. Když říkám pravé, mám na mysli vše ryzí, původní, pravdivé a vědoucí, jinými slovy v pravdě konzervativní. Naopak levicové je vše co bourá, ohlupuje, chytračí, přebarvuje, lže a běsní ve jménu liberální demokracie a pokroku.

Růžové tornádo smetlo modré ptáky ze špiček stromů, když lidé vyjádřili svůj odpor proti hromadě trusu, která po nich povážlivě roste, a pověřili levici, aby vyčistila ten Augiášův chlív nadepsaný Česká kotlina. Nemyslím, že vítězství ČSSD předznamenává růžové časy. V to snad ani nikdo nedoufá. Jde jen o to, že pro státní etatismus liberálně morálního marasmu a pádu do otroctví neexistuje alternativa. A ODS potvrdila, že takovou alternativou rozhodně není.

Nevím, kolik špíny, varovných signálů a předzvěstí úpadku je třeba k tomu, aby lidé pochopili, že lidsky udržitelný a kulturně prosperující řád se na trhu nekoupí, že z hlediska důstojného a skutečně svobodného života lidí je zhola jedno, kolik je ponecháno svobody bohatým k ještě většímu zbohatnutí, či kolik je dáno chudým ke spotřebě násilným přerozdělováním, pokud jediným předmětem zájmu je trh sám a z něho pramenící konzum. Kapitalismus a socialismus, obě dvě strany téže liberální mince černají korozí pod běsnící vládou hmoty, peněz a konzumních statků, úží se rozkladným klimatem bezduchosti a čirého kreténství.

Jako volič ODS při posledních parlamentních volbách patřím k lidem, kteří pociťují hořké zklamání. Čekal jsem závan čerstvého vzduchu v zatuchlém prostředí byrokratické mašinérie šněrující občana do bezprizorní a individualisticky bezmocné trosky závislé na vůli státu, jeho zákonech a sociálně nivelizujícím násilí. Čekal jsem trend oslabující roli státu v životě lidí, ozdravný proces, který by otevřel prostor nezávislé iniciativě člověka, jeho schopnostem, inteligenci, vzdělání a úctě k pravým hodnotám ověřeným tradicí. Čekal jsem novou politiku, která přestane lidem mluvit do soukromých věcí, do rodiny, do způsobu života. Čekal jsem nápravu legislativní zvůle a nemravného rozhodování soudní moci, čekal jsem návrat smyslu pro spravedlnost, přirozenost, národní svébytnost, mužný rozum, nadhled a odpovědnost.

Namísto toho jsem byl svědkem arogantní topolánkovské parodie neokonzervativních politiků střihu amerických jestřábů šikujících svoje kybernetické predátory směrem na východ, jako kdyby radar USA v Čechách byl jediným posláním ODS, po něm ať třeba padne. Státní legislativa a soudnictví prorůstaly stále zběsilejší zaslepeností feminacismu, sociálního a genederového inženýrství, agendami antidiskriminačních opatření a rovných příležitostí v duchu Bursíkovy ženské družiny a slaboduchých výpotků Džamily Stehlíkové. Tradiční rodina se dále rozpadala v bezuzdném plenění svátosti manželské rozvodovými a opatrovnickými soudy postrádajícími poslední zbytky úcty k otci jako hlavě rodiny. Zdravotnictví se chvělo v již tak chabém stavu finanční nouze ve strachu před vytunelováním farmaceutickými společnostmi.

Jediným zjevným znakem „efektivního státu“ se stala totalitní moc justice řízená zločineckými principy mafiánské organizace a její kladivo na čarodějnice ztělesněné exekutorskou mocí šikanující občany bez ohledu na právo i spravedlnost. Princip presumpce viny se v tichosti vtíral do všech sfér státního dozoru v podobě inkvizice silových resortů, procesně právní a zpravodajské činnosti. Veřejné sdělovací prostředky postupně ztrácely veškerou schopnost vypovídat pravdivě o dění doma i ve světě a dotýkat se opravdu palčivých otázek našeho života i liberálně prohnilého a zkorumpovaného plutokratického systému, jehož obhajování svobody a demokracie proti všem kritikům duchu národoveckého či vpravdě konzervativního je o to hlasitější, čím bezohledněji jsou pošlapávána práva člověka na skutečnou svobodu, čím strmější je náš pád do globální manipulace a otroctví.

Každý hlas nesený v duchu pravé alternativy a její tradiční úlohy směřující k znovunastolení či udržení řádu daného lidskou zkušeností, hrdostí, svébytností a ušlechtilostí, jinými slovy k duchovně aristokratické tradici, byl umlčován, každý opravdu pravý konzervativní pohled na problémy doby se stal cílem ostrakizování, značkování extrémismem, fašismem či nacismem. Vše co nedýchá a nečiší liberálně zkaženým pachem vyprázdněných úst, jalových slov, subjektivní netečnosti, plebejství, myšlenkového narcismu a názorové rozplizlosti zapadlo křikem politického hašteření jako na jarmarku, morální výprodej a trhový boj o moc vynesl na piedestal hloupost stranických hochštaplerů a jejich nohsledů z řad podsvětí.

Darmo mluvit, když si lidská duše zoufá při pohledu na lány lidské průměrnosti, z nichž jako z nepěstěného úhoru ponechaného v plén rovných příležitostí a chtíčů všeho druhu vyrůstají pouze plevelné kultury té nejmenší ušlechtilosti. Těžko pomyslet, kam se vytratil vhled pravých politiků a filosofů, kteří pochopili nutnost obdělávat pole a šlechtit pěstované odrůdy, aby zem vydala svoje plody tam, kde záleží na zdravé prosperitě národa, a ponechat běh věcí vyššímu principu přírody všude tam, kde zkušenost a tradice působí svým přirozeným výběrem.

Jako výsměch všem snahám o sebereflexi z poslední volební porážky vyznívá už pouhý termín, jímž ODS naznačuje svoji obrodu pro příští etapu vládnutí: Hledání liberálně konzervativní politiky. Tak liberální nebo konzervativní? Liberální demokracie nebo aristokracie? Revoluce nebo tradice? Rovnostářství nebo přirozená hierarchie? Anarchie nebo řád? Plebejské instinkty nebo nadhled patricijů? Feminismus nebo patriarchát? Názory v levotě stínů a moci pánů jeskyně nebo pravé vědění a světlo na hoře? Pánové a dámy, chápete vůbec, o čem tady mluvíte?

Imigrace obyvatelstva, tak jak jí dnes v Evropě známe, představuje pro svou rychlost a rozsah jev nepopiratelně negativní. V podstatě jde o formu násilného vykořenění, jehož motivace jsou jak ekonomické – živelný nebo organizovaný pohyb z chudých do bohatých zemí, demograficky méně vitálních – tak i symbolické povahy: přitažlivost západní civilizace prosazovaná ve prospěch spotřebního způsobu života znehodnocováním autochtonních kultur. Prvořadou zodpovědnost za imigraci nenesou přistěhovalci, ale průmyslové země, které poté, co si vynutily mezinárodní dělbu práce, snížily člověka na zboží, které lze volně přemisťovat.

Imigrace není žádoucí ani pro přistěhovalce, kteří musí opustit své rodné země pro cizí, kde jsou přijati jako pouhé doplňkové pracovní síly ekonomické potřeby, ani pro domácí populaci, která, aniž má na výběr, je konfrontována s namnoze brutálními změnami svého sociálního a městského prostředí. Je jasné, že problémy třetích zemí se všeobecným přesunem jejich obyvatel na Západ nevyřeší.

Nová pravice proto podporuje restriktivní imigrační politiku, spojenou zároveň s intenzivnější spoluprací se zeměmi třetího světa, kde jsou ještě organické solidarity a tradiční způsoby života živé, tak aby překonaly destabilizace liberální globalizace.

Co se týče obyvatel imigračního původu, usazených dnes ve Francii, jejichž hromadný odjezd by bylo iluzorní očekávat, centralistický národní stát jim nikdy nenabídl víc, než ryze individuální model přizpůsobení se abstraktnímu občanství, které o kolektivních identitách a kulturních odlišnostech nechce nic vědět.

Počet přistěhovalců., kulturní vzdálenost, která je namnoze dělí od hostitelské populace, a zejména hluboká krize zasahující všechny běžné integrační „tyglíky“ (strany, odbory, náboženství, školu, armádu atd.) činí dnes tento model stále méně a méně důvěryhodným.

Nová pravice soudí, že etnokulturní identita různých společenství, žijících dnes ve Francii (a jinde v Západní Evropě), nesmí zůstat nadále omezena jen na oblast soukromí, ale musí se stát předmětem skutečného uznání i ve sféře veřejné.

Hlásí se tak k modelu komunitárního typu, jenž lidem, kteří si přejí nezpřetrhat své kořeny, umožňuje zachovat živé struktury jejich kolektivního života a nemuset platit nezbytný respekt ke společným zákonům zřeknutím se vlastní kultury. Tato komunitární politika by se dříve či později mohla projevit v odluce občanství (la citoyennté) od státní příslušnosti (la nationalité).

Identita není žádná nedotknutelná esence, ale jde v jejím případě o dynamickou substanci: nedefinuje to, co se v nás nemění, ale to, co nám dovoluje se měnit naším osobitým způsobem. Dodávám, že identita je vždy dialogická: identitu máme jedině ve vztahu k ostatním, ve spojení s určitým socio-historickým kontextem. Domnívám se také, že naše identita je v dnešní době méně ohrožena identitou druhých, než zaplavením celé planety systémem tržního kapitalismu.

Multikulturní společnost je z tohoto pohledu oxymóronem: žijeme ve společnostech čím dál tím více multietnických, ale současně čím dál více monokulturních. Jediná kultura, která se prosazuje, je kultura zboží. Doktrína ND je tedy vlastně opravdu „etnopluralistická“: nebojuje proti identitě ostatních, kterou považuje za stejně legitimní jako naši, ale bojuje proti „systému, který zabíjí národy“, který dnes ohrožuje všechny identity, ať už jsou, jaké jsou. Apeluje na národy rozhodnuté pokračovat v existenci jako národy, ať jsou kdekoliv, aby společně proti tomuto systému bojovaly.

Vyšlo jako součást Manifestu Nové pravice v roce 2000, III. část – Orientace, kapitola 3 “Proti imigraci, za spolupráci.”

Překlad: Karel Veliký.

Opět je trnem v oku samozvaným kulturním Torquemadům tvorba, která z jakéhosi důvodu nevyhovuje. Opět se spekuluje jedná o „intervenci“ vůči rádiu, které „zlobí“. Jako v minulosti bolševický cenzor, dnes vystupuje Rada Českého rozhlasu, které je trnem v oku alternativní Rádio Wave, kvůli tomu, že pouští do éteru tvorbu kapel, „propagujících fašismus“.

Zatímco komunistická cenzura se snažila eliminovat názory, které z jejího pohledu byly nebezpečné a ona se jimi cítila ohrožena, demoliberální cenzor zašel dál. Jeho věčná obsese vidět za vším fašismus, coby důsledek „přílišné tolerance“ a vyvozovat politické závěry z názvu písně „Svastika eyes“ připomíná psychickou nemoc. Navíc člen Rady Českého rozhlasu, tedy instituce, která má co dočinění s kulturou, který označil světoznámou elektro kapelu Primal Scream za „fašistickou“ by za takový nonsens měl být doživotně držen dál od jakékoli činnosti na poli kultury a prohlášen za idiota roku. Ironií osudu je, že právě podobné elementy ovlivňují náš každodenní (nejen kulturní) život.

Radě leží v žaludku píseň „Swastika eyes“, jeden z největších tanečních hitů 90. let. Radní k takovému závěru došli poté, co si (patrně na udání) nechali píseň přehrát. Člen rady Antonín Zelenka pro média dodal, že hodnocení vycházelo mimo jiné z informací, získaných z internetové encyklopedie Wikipedie.

Ano dnes budeme o tom, který názor, či kulturní počin vyhovuje, rozhodovat na základě informací získaných z naprosto spolehlivého zdroje, jakým je Wikipedie!

Primal Scream těžko obviňovat z nějakých ultrapravicových, najmě fašistických (v tom úzu, v jakém se dnes chápe) tendencí. Kapela naopak zastává silně ultralevicové, protiválečné a mírové postoje. Ale i to je možná důvod, proč novodobí cenzoři kapelu takového typu dnes nazývají „fašistickou“. Nová třída evidentně padá do vlastní pasti. Tak dlouho se libovolně operovalo s pojmy „fašismus“, „neonacismus“, „radikalismus“ a „extremismus“, až se objektem post-moderního liberálního étosu staly postoje a názory, které byly ještě před pár desítkami let vzývány a staveny do opozice „zidealizované fašizující minulosti“. Posuďte sami:

Radek Vogl, ze zmíněné Rady, který má na starosti „monitoring“ (!!!) rozhlasových stanic, prohlásil:

„Jedná se o velmi kontroverzní, radikální rap metalové skupiny, která na svých koncertech zastává revoluční stanovisko, velmi kritické k domácí americké a k zahraniční politice.“

Pomineme-li, že je Vogl evidentně naprosto mimo – Primal Scream nemá s metalem, natož s rapem nic společného a to ukazuje jediné, buď je tupý ignorant, nebo se kapelu ve skutečnosti ani nenamáhal poslechnout si (a to vlastně potvrzuje první možnost) – něco se nám zde mezi řádky snaží naznačit.

Ano. Americká domácí a natož zahraniční politika se nesmí kritizovat. Kdo kritizuje snahu o „nový“ a „lepší“ svět, naplněný ideály západní svobody, liberální demokracie a konzumu, nepřímo dláždí cestu novému fašismu. Liberalismus a demokracie ano, ale přílišná tolerance není na místě. Mimořádná tolerantnost nás vede k fašismu, jak nezapomněl poznamenat Jiří Florian, další člen cenzorské Rady. Otřepané fráze nedovzdělaných lidí a argumentace plná contradictio in adjecto, jak typické pro dnešní dobu.
K samotné písni Swastika Eyes se frontman Bobby Gillesple vyjádřil následovně:

„Skladba je o novém pořádku na světě, řádu, který nastolila Amerika a její mezinárodní politika. Nebo bych měl říct spíše mezinárodní terorismus? Je to amerikanizace celého světa. Je to o nadvládě, o tom, kdo má kontrolu. Kdo vládne a kdo poslouchá. Když křičím „You got swastika eyes!“, je to vzkaz všem autoritám, politikům, policistům. . . jsou všude. Všude kam se podíváte. Vládnou tomuto světu. To není správné.“

Překlad textu písně evidentně pokaždé nestačí. Píseň samotnou je nutno také chápat v jejím kontextu, zamyslet se nad tím, zda nejde o ironii, svou nepochybnou roli hraje vystupování zpěváka, jeho gesta atp. To z textu nevyčtete. Evidentně si s tím však nikdo z Rady práci nedal.

Průhledná je i snaha dokazovat „fašizující tendence“ poukazem na estetiku, kterou Primal Scream v písni „Swastika eyes“ využívají. Nehledě na to, že v písni, kde kapela tepe autority, které (z jejího pohledu) mají totalitní tendence, je určité využití symbolů a dejme tomu uniforem asi na místě, znalec hudby (a alespoň elementární pojem o podstatě každého hudebního stylu by pracovník Rady rozhlasu měl mít) ví, že totalitní estetika a bitevní scenérie vůbec nemusí mít s jakoukoli politikou co do činění. Hudební směry jako vojenský industrial jsou na této estetické podstatě založené. Patří k nim stejně neodmyslitelně, jako dva akordy a extravagantní účesy k punku, či street móda k hip-hopu. Je jisté, že s politickými názory kapely Primal Scream nemusíme souhlasit. Ale muzika je primárně o něčem jiném, než o morálce a politických idolatriích. Nebo ne?

Není divu, že Radio Wave leží řadě lidí z Rady v žaludku. Je totiž téměř jediným rozhlasovým médiem, které posluchačům nabízí širokou škálu často i nonkonformních, alternativních stylů a interpretů. Co si oproti tomu představují členové Rady? Patrně by nejraději, kdyby ideálně celé lidstvo poslouchalo otřepané disco, neposlouchatelný popík, nevkusnou tvorbu globálních megastar, jejichž sláva a um je přímo úměrná zájmu marketingových agentur, a čeští zápecníci české odrhovačky 80. let, tvorbu Štaidla, Svobody, či Michala Davida.

Inu, milý posluchači, dej si hamburger s coca colou a do uší si pusť některé současné superhvězdné interprety, vždyť Ti jich nabízíme stovky. Ale ne aby Tě napadlo si pustit jakoukoli muziku, co se nesluší poslouchat, nebo nedej bože samostatně přemýšlet. . .