Délský potápěč

Znamená odmítnutí modernisticko-materialistické vlády kvantity nad kvalitou s absencí jakékoli duchovní složky, odmítnutí devastace přírody, mechanizace života a imperialismu a obchodnické nomenklatury se všemi jejími pseudohodnotami pokroku a zisku. Radikální tradicionalismus znamená touhu po životě v malých, homogenních „kmenových“ společenství, na jejichž bázi fungoval antický a pohanský svět před příchodem křesťanství, společností, kde každá součást života je integrována v celistvém holistickém systému.

Co TYR prosazuje?

Opětovný návrat duchovna a transcedence do lidského života proti materialismu; lidovou a tradiční kulturu proti kultuře mas; přirozený společenský řád hierarchie a přírodních zákonů proti umělé hierarchii založené na hromadění peněžních prostředků; kmenové společenství versus jakobínský národní stát; ochranu Země a přírody proti bezohledné honbě za zdroji; harmonické soužití mužů a žen proti „válce pohlaví“; řemeslnou výrobu a skutečné umění proti masové a konzumní produkci.

Dostupnost je v Česku poměrně problematická. Mimo služeb Amazon.com se jako nejvýhodnější jeví objednávka z rakouského labelu Steinklag Industries.

Oficiální stránky.

Vše skončilo jak se dalo očekávat: Rusové během několika dnů zlikvidovali gruzínskou armádu a vstoupili do Gruzie, kde jsou dodnes (a kde nejspíš zůstanou výhledově dlouho, ne-li vůbec), ignorovali, či tlumočili si po svém část dohody již podepsali a nový, relativně, zdálo se umírněný, ruský prezident Medveděv s klidem smetl ze stolu všechna varování západních spojenců (USA, EU, NATO), ba i našich, českých stratégů Schwarzenberga a Sobotky (ČSSD), poukázal, že se nemá čeho bát a že my potřebujeme Rusko víc, než ono nás.

Nejhorší na tom je, že má pravdu.

Jsme totiž mimo jiné závislí na ruské ropě a plynu. I ten relativně malý, čerstvě postavený ropovod, vedoucí kaspickou ropu přes Gruzínsko do tureckého přečerpávacího přístavu Ceyhan je nyní na dosah Rusů. Jiný energovod, jenž Rusům a západní, zdůrazňuji západní, Evropě, především Německu buduje bývalý spolkový kancléř Schröder po dně Baltiku činí Evropu ještě závislejší na svém, nyní pravděpodobně na delší dobu „nespojenci“. Do Česka (a na Slovensko) vede ropovod Družba, kterým – dohoda, nedohoda – teče jednou víc a jindy míň. Rychlé náhrady se shánějí těžko.

Hrozba muslimského fundamentalismu a z něj vyrůstajícího teroru, zájmy USA, EU i NATO na mocensky rozkolísaném Středním východě, v Afghánistánu, Pákistánu i v bývalých sovětských republikách, nyní součástech ‚Společenství nezávislých států‘, činí situaci tzv. západního světa dost beznadějnou, tím spíš, že i z geografického hlediska jde spíš o sféru ruského, než západního vlivu. I rostoucí nestabilita v této části světa, kde popularita vzdálených Spojených států je blízko bodu mrazu, je spíše příznivá Rusům, s nimiž zdejší země nemají vážné konflikty.

Navíc, jednota západního světa, jakkoli usilovně předstíraná, je zcela zřejmě pochybná. To je přirozené – relativně svobodné a nezávislé země je těžké seřadit do zákrytu, pokud nejsou zcela přesvědčeny, že to je v zájmu jejich vlastního přežití. Ve skutečnosti je pravdou opak. Ale i kdyby taková jednota existovala, sotva by z ní vyplývala nějaká vážná hrozba mocenského zásahu v kavkazské oblasti. Zásah NATO je nepředstavitelný – sotva by měl nejmenší šanci.

Malé přirovnání: Představme si, že by například vojska venezuelského prezidenta Chavéze, podporující kolumbijské drogové mafie a protivládní revolucionáře, vstoupila na půdu Kolumbie, věrného spojence USA. Kolumbie by je s americkou podporou zahnala a přitom obsadila část venezuelského území. Rusové, spojenci Venezuely by vyzvali USA a Kolumbii aby obnovily starý pořádek. Co by asi Rusové mohli dělat, kdyby je USA a Kolumbie ignorovali? A to zcela pomíjím fakt, že v Latinské Americe by asi Rusko a Chavéz našli více sympatii, než najdou USA a Evropa v Asii. Bohužel.

Truchlivou situaci západního světa, jehož jsme součástí, podtrhuje fakt, že v něm na obzoru není jediný opravdu státník s rozhledem a citem pro mezinárodní politiku. Skutečnost, že vše se odehrává v situaci kdy na čele USA je silácký nepolitik Bush jenž se ještě v době, kdy je ochromen končícím obdobím svého prezidentování snaží ukázat, že dovede měnit svět, zatímco jeho země se chystá vybrat si jeho nástupce (a bez ohledu koho si vyberou Američané, pro ně, pro Evropu i pro svět to bude ulehčení), kdy Evropě vládne exhibicionista Sarkozy (a po něm přijde miniexhibicionista Topolánek se svou partou), Británie je bezmocná a německá paní doktorka Merkelová slibuje Saakašvilimu členství v NATO, ale tiše podporuje podnikání svého předchůdce Schrödera s Ruskem, tudíž má jaksi má svázané ruce, nás sotva může zbavit starostí.

Krátce po skončení kavkazské ‚miniválky‘ jsem napsal, že jde o první splátku za Kosovo. Dnes, poté, co Rusko uznalo nezávislost Jižního Osetie a Abcházie – a ústy svého prezidenta zdůraznilo, že tyto dvě, donedávna gruzínské, provincie už nikdy součástí Gruzie nebudou – jsme obdrželi několik splátek dalších a nikdo neví kolik nás jich ještě čeká.

Tak to chodí, když se bezohledně ignoruje mezinárodní právo.

Převzato ze stránek Res Publica.

This transition is characterised among others things especially by migration of people from countryside to city assuring thus their separation from soil – from the experience of natural life. People, instead of experiencing what the real life is – are now separated from it in cities, leading to abstract, from real experience separated ideas and thinking.

The use of the word ‘Faustian’ when describing the Western culture Spengler explained by pointing out a parallel between the tragic figure of Faust and the Western world. Just as Faust sold his soul to the devil to gain greater power, the Western man sold his soul to technics.

It might be now quite easy to see what Spengler had in mind. We rely so much on our technological miracles that we tend to forgot that we would not be able to live without them. This is neither good, neither bad, it is the way things currently are. However, it would be foolish to describe ourselves solely as Nature’s creatures. To ‘return to Nature,’ to ‘live in harmony with it’ as perhaps Rousseau would have is an impossible nonsense, Spengler argues. With the first sparks of fire made by Man, he desires to control the unleashed power, not merely to look at it with awe. The inspiration with Nietzsche is at this point obvious.

The difference between Goethe’s Faust and the Faustian man is thus only one, Spengler said, for the destiny for the latter offers no way to ‘redemption’. Spengler gives just as Julius Evola after him a parallel to a Roman centurion – the Faustian man can face the coming twilight with courage and determination and make his end spectacular, but these are all options left. The optimism must be condemned as weakness to face the inevitable.

Finally, it must be left to the reader to consider for himself whether our civilization truly faces any decline or whether the only remaining option is just to try to hold to the fading banner. What cannot be denied however is that Spengler’s writings give us a certain feeling of melancholy and we can easily imagine Spengler writing before the dusk of the First World War, predicting a tragedy which would wipe away all the things past and leave the Western man with a bleak vision of his inevitable destiny.

Except this eight hundred pages long two volume edition of Decline of the West, other Spengler’s works for instance include Man & Technics or Prussianism and Socialism, which are perhaps more accesible to the first time reader thanks to their shorter length.

Originally passed from Faustian Europe.

Nepochybně jde také o ukázku, že americká politika může být ovlivňována nejen domácími zájmy a americkými firmami. Kandidáta na amerického prezidenta si zřejmě může koupit kdokoliv. Stačí k tomu milión dolarů. A potom věřte americkým politikům.

Převzato ze serveru Res publica.

Nepočítal s hněvem a odhodláním ruského medvěda.

Americké obviňování Ruska z agrese duní prázdnotou. Gruzie ten boj začala, Rusko jej dokončilo. Ti, kteří zahájí válku, nerozhodují o tom, jak a kdy skončí.

Ruská reakce byla „disproporční“ a „příliš tvrdá“, kvílí Bush.

Pravda. Ale nedovolili jsme my sami Izraeli bombardovat Libanon 35 dnů jako odvetu za pohraniční půtku, při které zahynulo několik izraelských vojáků a dva byli zajati? Nebylo to mnohonásobně „disproporční“?

Rusko provedlo invazi do suverénní země, láteří Bush. Ale nebombardovaly Spojené státy Srbsko po 78 dnů a neprovedly invazi, aby jej přinutily vzdát se provincie Kosova, na které mělo Srbsko mnohem větší historický nárok než Gruzie na Abcházii či Jižní Osetii, které obě preferují Moskvu před Tbilisim?

Není západní pokrytectví šokující?

Když se Sovětský svaz rozpadl do 15 národů, oslavovali jsme. Když se Slovinsko, Chorvatsko, Makedonie, Bosna, Černá Hora a Kosovo odtrhly od Srbska, jásali jsme. Proč tedy to rozhořčení, když se dvě provincie s etnicky jiným obyvatelstvem odtrhly od Gruzie a bojovaly za svou samostatnost?

Jsou secese a rozdělení národů chválitelné pouze když jsou v zájmu neokonzervatiovců, z níž mnozí nerozumně testují ruskou trpělivost?

To, že Putin využil příležitosti Saakašviliho provokativního a hloupého kousku, aby naordinoval dvojitou dávku trestu, je nevyvratitelné. Ale není ruská zloba pochopitelná? Roky otírá Západ Rusku o nos jeho prohru Studené války a jedná s ním jako s Výmarskou republikou.

Když Rusko stáhlo svou Rudou armádu z Evropy, zavřelo své základny na Kubě, rozložilo svou zločinnou říši, dovolilo 15 státům odtržení od Sovětského svazu a hledalo přátelství a společenství se Spojenými státy, co jsme udělali?

Americká chátra si hrála do ruky s Darebáckými Zloději z Moskvy (v originále Muscovite Scalawags) ve snaze vyrabovat ruský národ. Porušili jsme slib daný Gorbačovovi, nastěhovali jsme naši vojenskou alianci do Východní Evropy, pak dokonce až před ruský práh. Šest bývalých členů Varšavského paktu a tři bývalé sovětské republiky jsou nyní členy NATO.

Bush, Cheney a McCain tlačí na přijetí Ukrajiny a Gruzie. To by vyžadovalo, aby Spojené státy vstoupily do války s Ruskem kvůli Stalinovu rodnému městu, a kdo má suverenitu nad Krymským poloostrovem a Sevastopolem, tradičním domovem ruské flotily Černého moře.

Od kdy se tyto oblasti staly životním zájmem USA zdůvodňujícím válku s Ruskem?

Spojené státy unilaterálně anulovaly smlouvu o raketách dlouhého doletu, protože naše technologie byla lepší, pak plánovaly umístit protiraketovou obranu do Polska a České republiky jako obranu před íránskými raketami, ačkoliv Írán nemá ani rakety ani jaderné zbraně. A ruská protinabídka spolupracovat společně na protiraketovém štítu umístěném v Ázerbájdžánu byla smetena se stolu.

Postavili jsme ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan z Ázerbájdžánu přes Gruzii do Turecka, abychom odsekli Rusko. Pak jsme pomohli odstranit režim nakloněný Moskvě formou našich „demokratických revolucí“ na Ukrajině a v Gruzii a pokusili jsme se to zopakovat v Bělorusku.

Američané mají mnohé dobré vlastnosti. Ale schopnost vidět se kriticky tak, jak nás vnímají ostatní, mezi ně nepatří.

Představme si svět, který nikdy nepoznal Ronalda Reagana, kde se Evropa odmítla podílet se na Studené válce poté, co Moskva instalovala své SS-20 na východ od Labe. A představme si Evropu, která vystoupila z NATO, řekla nám, ať jdeme domů a stala se slouhou Moskvy.

Jak bychom reagovali, kdyby Moskva přivedla Evropu do Varšavského paktu, zřídila vojenské základny v Mexiku a Panamě, umístila protiraketový radar a rakety na Kubě a spojila se s Čínou k vybudování ropovodu, který by dopravoval ropu z Mexika a Venezuely do přístavů v Pacifiku, odkud by je dopravovaly lodi do Asie? A kdyby nás odsekly? Kdyby armády v Latinské Americe trénovali poradci a odborníci z Ruska a Číny způsobem, jakým to děláme my v bývalých republikách Sovětského svazu, jak bychom reagovali? Hleděli bychom na to s přihlouplým výrazem ve tváři?

Desítky roků někteří z nás varují před pošetilostí šlapat Rusům na nohy a vysmívat se jim do ksichtu. Kuřata demokratického imperialismu se nyní vrátila domů na hřad – v Tbilisi.

Článek Blowback From Bear-Baiting vyšel na serveru informationclearinghouse.info 15. srpna. Překlad editor.

Převzato ze stránek Zvědavec.

Hlavné produkty, s ktorými Fair Trade obchoduje, sú: káva, čaj, kakao, banány, bavlna, ryža, cukor, kvety, športové lopty, korenia a bylinky, čerstvé ovocie, med, víno, remeselné výrobky, odevy ap.

Kľúčové sú z toho najmä káva, čaj a kakao. Podľa faktov (uvádzaných na stránke niejenamtopochuti.sk) 1 milión pestovateľov a výrobcov na svete je priamo zapojených do Fair Trade a 5 miliónov ľudí má priamy benefit z Fair Trade. Fair Trade dosiahol obrat 1,6 miliárd eur za rok 2006, pričom 42 % bol medziročný nárast predaja; kakao, káva a čaj si polepšili nárastom predaja o 93, 53 a 49 % (niejenamtopochuti.sk/fair-trade.php?page=10).

Ideológia prítomného globalizmu je niekedy v rozpore s hlásaným humanizmom. Biznis Fair Tradu ťaží práve z tejto ambivalencie. V globalizovanom svete dochádza k javu, kedy sa istá časť produkcie prenáša na určitú lokalitu, ktorej podmienky umožňujú získať svetovú dominantnosť. Lokality, ktoré nemajú konkurencieschopné podmienky a prostriedky, sa dostávajú do krízy, v praxi do chudoby a existenčného problému, pokiaľ nie sú schopné dynamicky sa pretransformovať.

Tak napr. textilný priemysel je výraznou doménou Číny a v blahobytnejších civilizáciách sa textilný priemysel dokáže udržať len formou silnej značky ťažiacej z psychologickej podstaty snobstva. Preto jeho podiel je absolútne zanedbateľný a aj slovenské fabriky, ale najmä ľudia v nich pracujúci, musia svoje doterajšie remeslo pretransformovať, aby sa nestali odkázanými na sociálnu pomoc.

Podobne je to s kávou. Vývozová politika Medzinárodného menového fondu, Svetovej banky a Svetovej obchodnej organizácie podporila pestovanie kávy v roku 1995 vo Vietname na dovtedy nedotknutých zalesnených územiach. Vietnam sa za 5 rokov stal druhým najväčším vývozcom kávy typu Robusta. Ponuka rapídne prevýšila dopyt a medzinárodný trh s kávou skolaboval. Rodiny v krajinách ako Uganda, Etiópia, Burundi, Rwanda a Honduras sa tak dostali do krízy. 5 veľkých korporácií, ktoré ovládajú trh s kávou – Nesté, Kraft (Phillip Morris), Folgers (Proctor & Gamble), Sara Lee a Tchibo – naďalej nakupujú za drobné kávu od farmárov a predávajú ju s vysokým ziskom. Aj takéto úskalia má globálny kapitalizmus, ale to nateraz nie je podstatné.

Hoci predaj Fair Trade kávy za posledných 10 rokov cca 6-násobne vzrástol, jeho podiel na svetovom trhu je menší ako 0,05 %.

Podľa čísel poskytnutých samotnou propagandou Fair Tradu v oblasti kávy si budeme demonštrovať špinavosť tohto biznisu.

V množstve týchto nie veľmi prehľadných informácií je treba zvýrazniť, že podstatou Fair Tradu je odstrániť postavenie vykorisťovaných farmárov. V praxi sa to deje tak, že farmári sú zapojení do Fair Trade mašinérie, čím majú garantované vyššie ceny od odberateľa a tým lepšiu kvalitu života. Fair Trade mašinéria spočíva v tom, že ich produkty sú predstavované konzumentom v blahobytnejších civilizáciách ako niečo spravodlivé a solidárne voči výrobcom – preto na úkor vyššej ceny konečného výrobku. Je to akoby istý druh charity, ktorý hrá na strunu humanizmom nasiaknutých západných mozgov.

Ak sa z dostupných čísel laicky skúsime dopátrať pomeru zvýšenia životnej úrovne a zisk medzitým plynúci Fair Tradu, zistíme, že je to len obyčajný špinavý biznis a žiadny spravodlivý obchod. Chce to trochu matematiky.

„Väčšina certifikovaných pestovateľov fair trade kávy predáva neporovnateľne viac kávy za svetové tržné [správne má byť trhové] ceny – čo je asi 80 centov za libru. Fair trade odberatelia platia 1.26 dolára za libru [Libra je 453,59237 gramov, resp. 1/2 kila]“ (niejenamtopochuti.sk/fair-trade.php?page=21).

Možno niektorých ľudí privádza do šoku rozdiel medzi takouto cenou a konečnou cenou v obchode. Je dôležité spomenúť, čo všetko tvorí konečnú cenu väčšiny výrobkov: obal, reklama, dane, obchodné marže, doprava, platy ľudí podieľajúcich sa na týchto procesoch a mnoho ďalších cenu menej ovplyvňujúcich faktorov.

Cenník Fair Trade výrobkov dostupný na on-line obchode tensenses.com obsahuje 35 rôznych kávových balení. Z každého balenia som si vyrátal cenu za 100 gramov kávy. Priemerná maloobchodná cena Fair Trade kávy za 100 gramov mi tak zaokrúhlene vyšla 101,60 Sk.

Oproti tomu v bežných obchodoch stoja kávy aj mnohonásobne menej. Napr. 100 gramové vrecko instantnej kávy Clever stojí 15,90,- Sk. 250 gramové vrecko mletej kávy Jacobs Croenung vychádza na 89,- Sk. A 500 gramové vrecko zrnkovej kávy Espresso Cassa vyjde na 269,- Sk. Sú to extrémne cenové rozdiely medzi Fair Trade kávami a kávami bežne dostupnými v obchodných reťazcoch. Iste, niektoré značky sa vyrovnávajú aj cenám Fair Trade kávy, ale tu je výrazný rozdiel v kvalite. Keby sme to mali spriemerovať, 100 gramov „Nefair Trade“ kávy vychádza pod 50,- Sk – pod polovicu ceny kávy Fair Trade.

Ak by sa malo jednať o Fair Trade v pravom slova zmysle, čiže spravodlivý obchod, potom teoreticky 50,- Sk z každých 100 gramov kávy by malo ísť primárnym producentom kávy – chudobným africkým a juhoamerickým farmárom. Aká je ale skutočnosť? Odberatelia Fair Trade platia 46 centov navyše za libru kávy, čo je rozdiel 10 centov za 100 gramov – zhruba 2,- Sk namiesto 50.

Marža Fair Trade – „spravodlivého obchodu“ je teda 2 500 %.

Pritom už nenadsadená Nefair Trade káva má maržu s dostatočným ziskom. Navyše Fair Trade vystupujúca navonok ako charita dokáže pomocou svojich fundraisingstov mnohé firmy zapojené do svojej činnosti využívať za eliminované náklady – priestor pre reklamu a pod.

Ako uvádza ich vlastná kampaň: „Fair Trade sa snaží eliminovať vplyv brokerov, sprostredkovateľov či iných agentov v medzinárodných dodávateľsko-odberateľských vzťahoch. Toto má za cieľ zvýšenie efektivity a zredukovanie počtu článkov, ktoré si na tovar nahadzujú obchodnú maržu. Väčšie percento konečnej ceny výrobku sa takto vráti výrobcovi“ http://web.archive.org/web/20080702202316/http://www.niejenamtopochuti.sk:80/fair-trade.php?page=5.

To „väčšie“ percento z nášho výpočtu tvorí 4 %. Ale hlavne, z tohto všetkého vyplýva, že 2 500 percentná marža Fair Trade nie je zďaleka konečná. Ukázali sme si ako je to s Fair Trade kávou. Ostatné komodity sú na tom podobne.

Vzhľadom k tomu, že výrobky Fair Trade sa za rovnakú kvalitu výrazne odlišujú cenou od ostatných, sú kryté kampaňou „šľachetnosti“. Pre vyššie ceny sa kupovanie výrobkov Fair Trade stáva istým druhom prestíže a snobstva. No vzhľadom na vyššie uvedené matematické prepočty zároveň symbolom hlúposti, resp. priamo demencie.

Kampaň „Nie je nám to po chuti“ vyznieva viac ironicky a farizejsky a žeby vypovedala aj o charaktere prípadne intelekte ľudí do nej zapojených?

Medzičasom, čo bol vytváraný tento článok, sa na wikipedii objavila podobná kritika:

„V krajinách, v ktorých Fair Trade už dosiahlo značnú popularitu a podiel na trhu rastie, je možné nájsť výrobky Fair Trade aj vo veľkých obchodných reťazcoch (Tesco, Carrefour, Sainsbury’s). Poukazuje sa na to, že reťazce využívajú skutočnosť, že Fair Trade výrobky budú ľudia ochotní kupovať aj za vyššiu cenu, a často tento tovar predražujú – napr. v Anglicku sa rozdiel medzi bežnými banánmi z Dominikánskej republiky a Fair Trade banánmi z Dominikánskej republiky v Sainsbury’s pohyboval na štvornásobku ceny (2,74 britskej libry za libru (0,454 kg) oproti 70 penciam za libru. Odhaduje sa, že Sainsbury’s platí prostredníkom približne 70 pencí za libru. To znamená, že zarába na každej libre banánov 2 britské libry. Koncoví producenti dostávajú za každú libru nazbieraných banánov asi 16 pencí“ (http://sk.wikipedia.org/wiki/Fair_Trade).

Hoci z Fair Trade profituje 5 miliónov ľudí z krajín tretieho sveta, 2,7 miliard ich žije pod hranicou chudoby (podľa Svetovej banky).

Kto sa teda stane tým vyvoleným spolupracovníkom Fair Tradu, aby sa mohol následne podieľať na takejto špinavej mašinérii?

Kampaň „Nespravodlivosť nám nie je po chuti“ má za cieľ podporiť znalosti o Fair Trade. Organizátorom kampane je Nadácia integra, ktorá kampaň aj financuje spolu s Európskou úniou.

Je jasné, že situáciu takto znevýhodnených oblastí je treba globálne riešiť. Ak kvalita ich ľudského potenciálu nie je schopná pretransformovať ich spôsob obživy, treba hľadať iné cesty, ak chceme tretiemu svetu pomôcť a nechceme napr. v čaji alebo káve cítiť ich pot z existenčného stresu.

Ich prechod spod hranice chudoby do „normálu“ by koneční odberatelia dotknutých komodít takmer vôbec nepocítili, lebo ak by sa malo jednať skutočne o spravodlivý obchod, ceny komodít, ktoré vôbec nie sú pre život kľúčové, by nevzrástli ani o 5 %.

Cesta, ktorá k takému riešeniu môže viesť, je systematické budovanie nadnárodných odborov, ktoré by presadzovali záujmy výkyvmi cien postihnutých ľudí. Riešenie určite nespočíva vo Fair Trade, ktoré na nešťastí iných a hlúposti ďalších zarába miliardy eur.

Keď pred pár mesiacmi vyslovil kritiku súčasných metód pomoci tretiemu svetu a zároveň predniesol konštruktívne riešenia nositeľ nobelovej ceny Dr. James Watson, dostal sa do paľby masmédií a dávali mu nálepku rasistu. No radšej budem mať nálepku RASISTU od politicky korektných psychopatov ako spĺňať všetky atribúty KRIVONOSÝCH z ľudovej alegórie, lebo Fair Trade práve o tom je.
————————————————

Zdroje:

http://fairtrade.sk
http://niejenamtopochuti.sk/fair-trade.php?page=10
http://niejenamtopochuti.sk/fair-trade.php?page=21
http://sk.wikipedia.org/wiki/Fair_Trade
http://tensenses.com/eshop/documents/vo_cennik_ts_global.xls

Hlavní Solženicynova síla spočívala v jeho schopnosti podat vlastní krutý zážitek tak, jako by pomyslný jeden den Ivana Děnisoviče prožíval celý ruský národ. Jeho stylizační um, kreativita a vypravěčský styl byly grandiózní. Po své emigraci se pro Západ stal symbolem protikomunistického vzdoru, po pádu Sovětského svazu však pro mnohé z nepochopitelných důvodů otočil.

Bystřejší jedince Solženicynova kritika západní kapitalistické společnosti a dekadence po roce 1989 možná příliš nepřekvapila. Alexandr Solženicyn totiž, pokud něčím nebyl, tak rychlým disidentem, který svrhává starý režim vším co se namane, aniž by přemýšlel nad dopady a širšími souvislostmi. Autor světoznámého souostroví Gulag si jistě již za svého vynuceného pobytu na Západě povšiml, že západní konzumní společnost není ani zdaleka ve skutečnosti takovým ideálem, jaký si představovaly statisíce lidí za železnou oponou a neoliberalismus alternativou, která by byla s to vykořenit komunismus ve všech jeho podobách, aniž by převzala některé jeho (byť ne přímé) prvky.

Odsoudil-li Solženicyn kdysi všechny formy socialismu jako nutně ústící v gulagy, jistě prozíravě vnímal i to, že navzdory zdánlivé protikladnosti vykazuje fanatický socialismus spolu s neoliberalismem některé překvapivě shodné prvky. Ať již jde o redukci člověka na pouhé kolečko nekompromisního globálního tržního mechanismu, uspořádání společnosti, založené na primátu ekonomismu nad politikou a stejné přesvědčení o konci dějin, nastolením „ráje na zemi“ (komunismu, či kapitalismu s liberální demokracií). Solženicyn brzy prohlédl chimérický charakter transformace v demokracii „západního typu“. Jeho odmítnutí státního vyznamenání z rukou prezidenta Borise Jelcina se kouzlem nechtěného stalo symbolem vlastní ruské cesty. Rusko odmítlo bolševismus a stejně tak západní liberální řád.

Solženicyn po pádu Jelcina celkem očekávatelně přivítal nástup vlády Vladimíra Putina a následnou stabilizaci ruské státní moci. Dokonce z jeho rukou převzal to samé vyznamenání, které před časem odmítl převzít od Jelcina. Přesto ani Putin a jeho vláda neušla Solženicynovu kritickému hlasu za údajně příliš úpornou snahu kopírovat Západ. Solženicyn tak v mnohém připomínal ruské eurasijce 20. a 30. let minulého století, představitele jednoho z myšlenkových směrů ruské bílé emigrace, odmítající západní Evropu jako naprosto dekadentní a ztracenou.

Lidský rozměr svého působení projevil ještě několikrát a zejména v roce 1999, kdy se tvrdě postavil proti bombardování Jugoslávie vojsky NATO. Postupem času Severoatlantickou alianci dokonce obvinil ze spiknutí proti Rusku a stejně jako před 9 lety, se neméně tvrdě postavil v lednu letošního roku vůči protiprávnímu vyhlášení kosovské nezávislosti.

Vždy představoval razantní odmítnutí teze, která se v druhé polovině devadesátých let snažila a vlastně tak dodnes činí, označovat dnešní, Ruskou federaci poté, co se prezidentem stal Vladimír Putin, jako přímého nástupce SSSR a správně poukazoval na to, že ruský národ není tvůrcem komunismu, ale jeho největší obětí. Svůj názor rozvinul ve svém posledním velkém díle, dvojdílném svazku „Dějiny rusko-židovských vztahů“, kde zdůrazňuje židovský vliv v bolševické revoluci, jejich zastoupení v politbyru a podíl na utváření totalitního systému, stejně jako následných represáliích. Celkem očekávaně si za svá tvrzení vysloužil obligátní nařčení z antisemitismu, byť (ačkoli média jeho slova často překrucovala) nikdy ze svých tvrzení generalizující soudy nevyvozoval.

V současné době v Rusku probíhá anketa o „největší postavu v ruských dějinách“. Nemyslím si, že mají ankety tohoto typu smysl. Jednak je diskutabilní, zda si lze představit nějakou „ideální postavu“ a s ní pak poměřovat kroky jednotlivých postav v rozdílných historických okamžicích a nakolik populární anketa skutečně odráží skutečnou esenci „významnosti“. Pokud bychom však měli jmenovat ruské velikány 20. století, Alexandr Solženicyn by stál na vrcholu.