Délský potápěč

Ale pěkně popořádku. To, čeho jsme dnes svědky, je zánik té fáze kapitalismu, kde zisk není vyvažován jinými ohledy a motivy. Hospodářský vývoj v posledních dvou desetiletích vedl k takové míře financiarizace ekonomiky, že se svět peněz, generujících opět jen další reálným bohatstvím nepodložené peníze, vymanil z hranic, které mu vymezuje reálné hospodářství. Prudké vzestupy a pády cen akcií již dávno neodrážejí skutečnou hodnotu podniků a firem, čímž je hospodářský systém státu a celého světa deformován. Dnes stačí jediná poplašná – mnohdy, ze spekulativních důvodů, i záměrná či klamavá – zpráva, jež dokáže, vzhledem k informační propojenosti světa, zlikvidovat během krátké doby investice velkého počtu osob a to i u těch firem, které nemají špatné hospodářské výsledky. Zisk je jistě oprávněným motivem hospodářské činnosti, ale je-li absolutizován, dostaví se, tak jako dnes, důrazné připomenutí, že bezmezná touha po penězích a majetku je morální pastí.

Stálo by za samostatnou úvahu, jak je možné, že tento typ kapitalismu bývá ve světě politiky spojován s konzervatismem. Pravý konzervativec přeci vyznává zcela jiné hodnoty než je neomezený zisk. Je si naopak vědom toho, že k dobrému životu potřebuje jen to, co je pro něj a jeho rodinu nezbytně nutné. Má-li nadbytek, je si vědom své povinnosti podělit se o něj s jinými. Vyznává rozvážnost a zodpovědné zacházení s majetkem, také s ohledem na tradice svých předků a potřeby své rodiny, dětí a pozdějších generací.

V hospodářské politice klade důraz na fiskální odpovědnost, vyrovnaný rozpočet a stát, který usiluje o relativní hospodářskou soběstačnost. Když se podíváme na dnešní USA, odkud se krize lavinovitě šíří do celého světa, jsme svědky rostoucího zadlužování státu, firem i domácností. A to bez ohledu na to, zda jsou u moci republikáni či demokraté. Dlužíme bankám za nákup bytu či domu, auta či spotřebního zboží, přičemž nemalou část těchto dluhů nebude možné, z důvodu krize, kterou procházíme, ani splatit. Žijeme si nad poměry a přichází doba, kdy to všichni pocítíme. Zvláště vezmeme-li v potaz, že vláda USA a centrální banka se rozhodly, že na záchranu nemocného systému vynaloží nemalé prostředky daňových poplatníků, čímž se existující dluhy ještě prohloubí a řešení krize se oddálí. Svojí nezodpovědnou politikou umožňují velkým hráčům na kapitálových trzích velké soukromé zisky, zatímco rizika a náklady v době úpadku na sebe bude přebírat stát. Takové řešení je z morálního hlediska nepřijatelné.

Zde je zajímavý postřeh senátora Jima Bunninga (R-Kentucky): „Jediný rozdíl mezi tím, co učinil Fed a co činí Hugo Chavez ve Venezuele spočívá v tom, že Chavez při znárodňování firem nevystavuje riziku peníze daňových poplatníků – jednoduše je převezme.“ Od hospodářské krize ve třicátých letech je to totiž poprvé, co Fed poskytuje půjčky také jiným subjektům, než jsou banky.

Finanční krize, do které se USA dostaly, předznamenávají jejich ústup z pozice světového četníka. Dluhy narůstají tak dramaticky, že nebude možné pumpovat stále více peněz do udržování pax Americana ve světě. Vždyť tato Poslední Supervelmoc nedokáže ani zajistit svoji jižní hranici před přílivem ilegálních přistěhovalců, chránit svoji měnu před úpadkem, mít vyrovnaný rozpočet a příznivou bilanci zahraničního obchodu a zabránit stále rostoucímu přesunu výroby do Mexika, Činy či Indie. Jak chtějí USA za tohoto stavu posilovat svoji vojenskou pozici ve světě, zvyšovat počty svých vojáků v Afghánistánu, převzít pod svá ochranná křídla bývalé státy SSSR, vést konfrontační politiku vůči Rusku a bombardovat Írán, nezřekne-li se obohacování uranu? Taková politika je z dlouhodobého pohledu sebevražedná a stávající krize americké i globální ekonomiky tak dává příležitost hledat jiné modely hospodářského a politického života, které by na současné výzvy dokázaly lépe reagovat. Pokud se o to nepokusíme, plody dnešní krize nám zhořknou do té míry, že i chinin nám bude chutnat sladce.

Převzato z blogu autora.

Žijeme ve věku zdánlivého vítězství liberální demokracie, máme (stále ještě) materiální dostatek, máme nevídanou možnost, jak využít vlastní volný čas, jsme obklopeni technicky perfektními přístroji, které nám výrazně ulehčují život, jako obyvatelé Západu volíme ve svobodných volbách a máme, na rozdíl od milionů lidí po celém světě „trpících pod nedemokratickými, autokratickými a totalitářskými vládci“, možnost své vrcholné politické zástupce svobodně volit. Opravdu?

Při bližším prozkoumání naší drahé západní liberální demokracie dojdeme k nepříliš veselému zjištění. Antická idea demokracie, myšlenka vlády lidu nad suverénní polis se zdá být nenávratně pryč. Lid se na vládě podílet nechce, správa vlastní polis je mu dnes ve skutečnosti cizí, nezajímá se o ni. Místo toho se spokojí s předhazováním zlatých pozlátek a politiku chápe jako cyklický pochod z pohodlných křesel od televizní obrazovky směrem k volební urně jednou za určitý takový úsek.

Není divu, že pokud se samotný pojem politična degradoval na vhazování lístků a kroužkování jmen, je občan z politiky znechucen, neboť jinou politiku nevidí a koneckonců nemá šanci vidět. V tomto marasmu je však vnitřně spokojen, po materiální stránce mu nic nechybí (a když, tak je nucen řešit pouze otázky materiálního charakteru) a nevidí důvod, proč současný systém měnit, proč se zamýšlet nad jeho jinými dopady a souvislostmi, než jsou ty, které jej staví před otázku, kolik jídla na víkend nakoupit a zda večer poběží jeho oblíbený seriál. Masa tedy chápe liberální demokracii jako nejlepší a vždy nejlepší systém. Tento úpadek a sílící nezájem občana o vlastní polis se stal vynikající živnou půdou pro uchycení nové idolatrie dneška, kterou představuje liberální demokracie.

Lidská práva jako náhražka víry?

Liberální demokracie samu sebe označuje za pluralitní. Ve skutečnosti pluralitní není, neboť skutečně pluralitní společnost předpokládá vzájemnou koexistenci mnoha skupin, které pojí určitý zájem, na kterém existuje vzájemná shoda a který se časem mění a transformuje. Liberální demokracie představuje špatný příklad pluralismu. Liberální demokracie je totiž pouhou demokracií pro demokracii.

Principy demokracie totiž pro liberální demokracii představují věc per se, nikoli prostředek k dosažení nějakého předem vytyčeného cíle. Cílem je liberální demokracie sama o sobě a když sama sobě přestane stačit, uchyluje se k expanzi, kdy z kolektivního „my“ (ve smyslu liberální demokracie) činí morální krédo pro okolní svět. Tento problém nastal po pádu železné opony. V období komunismu byla liberální demokracie bezpochyby přitažlivějším systémem, než levicové diktatury. Její ethos se ukázal jako silnější a po roce 1989 se stala hojně následovaným příkladem. Taková situace ovšem časem musela dospět k podstatnému problému, zatímco mnozí západní filosofové euforicky hovořili o konci historie, východ Evropy pocítil touhu navrátit se do kulturně.společenských kořenů, ze kterých byl násilně vytržen po první světové válce. Konflikt mezi „západním“ klimatem, které liberální demokracii považuje za cíl sám o sobě a klimatem „východním“, které demokracii respektuje, ale pouze jako jednu z možných forem vlády a některé principy liberální demokracie, které využívá, považuje spíše za dědictví aktuálního historického okamžiku, než za princip, který je „dán“, se momentálně ukazuje jako zdánlivě nepřekonatelné dělítko přetínající Evropu a poukazuje na vnitřní rozpory a pokrytectví liberální demokracie v celé přirozenosti.

Liberální demokracie se považuje za dědice osvícenství, renesance a vnitřně tak navazuje na revoluční jakobínské zásady, myšlenky „volnosti, rovnosti, bratrství“ a vypořádání se s náboženským tmářstvím. Ve skutečnosti projevuje stejnou, nebo podobnou míru mesianismu a sakralismu, jako atributy, z revolty vůči nimž domněle vychází. Liberální demokracie má také svá dogmata, „svaté“, chrámy, nebo základní spisy. Co jiného představuje abstraktní myšlenka rovnosti, biologicky naprosto neakceptovatelná, všeobjímající ideologie lidských práv, jejíž vztažnost na celý svět se odvozuje „z toho, že člověk je“, Rousseau, Woodrow Wilson, parlamenty, plné hašteřících straníků, či univerzální deklarace lidských práv a „demokratické ústavy“? Je snad náhoda, že pokud je dnes vládce obviněn z „antidemokratismu“, má to stejný destruktivní účinek, jako když byl ve středověku označen za „Antikrista“?

Modernizace sice odhodila víru v Boha a na první pohled i transcedenci, ale stále hledá „vyšší smysl“. Moderní společnosti díky její letargii chybí spontánnost. Sterilním společnostem, bez vůdčí myšlenky a vitality, tak liberální demokracie poskytuje náhražku skutečného náboženství. Obdobně, jak bylo zmíněno, se projevuje i reakce liberálních demokratů vůči všem svým kritikům. Kritika všech systémů minulosti je povolena a respektována. Kritizujte monarchii, diktatury, komunistické totality a fašismus. Vše je tolerováno, ale běda jak podrobíte kritickému pohledu principy liberální demokracie! Jinými slovy, odsuzujte minulost, je špatná, ale opovažte se kritizovat současnost. Současnost je totiž liberální demokracie a právě ona je dějinným vyvrcholením, konečným naplněním „Plánu“.

Pax Democrazy

Nakolik v minulosti bylo naprosto nemyslitelné, aby například monarchie odpíraly legitimitu jiným monarchiím, nebo suverénním republikám proto, že neodpovídají jimi stanoveným standardům vládnutí, liberální demokracie jakýkoli pluralismus vlád neuznává, nebo těžce snáší. Zde jsme na nejlepší cestě k politickému mesiášství.

Každý kdo porušuje „demokratické standardy“ (v liberálně-demokratické společnosti rozuměj skeptik, nekonformní intelektuál, tradicionalista, či kdokoli jiný, odmítající uznat univerzální platnost novodobé idolatrie; v okolním světě každý, kdo se vzpírá McWorldu, či nadvládě Nového světového řádu), musí být nejlépe vyobcován, či donucen k poslušnosti a přijetí evangelia po dobrém, či po zlém. V takové souvislosti je jistě zajímavé zamyšlení nad (zdánlivou?) analogií mezi tzv. Brežněvovou doktrínou v minulosti a tzv. „doktrínou Albrightové“, zdůvodňující „právo“ demokracií k ozbrojené intervenci na „obranu demokracie“ kdekoli na světě.

Russel Kirk v minulosti výstižně poznamenal: pokud odmítnete věřit v Boha, budete se klanět Hitlerovi a Stalinovi. Moderní západní společnost dnes představuje pověstné Izraelity na úpatí Sinaje, kteří si vyrobili k uctívání zlaté tele. Dnešní západní člověk si také stvořil zlaté tele. Je jím liberální demokracie.

Plukovník Prchala přibyl do, mezitím vzniknuvšího, Československa v roce 1920, odkud byl promptně odeslán na vysokou školu válečnou do Francie. Po návratu do ČSR velel nejprve horské brigádě na Slovensku a pak střídal různé vysoké funkce. Byl i podnáčelníkem Hlavního štábu čs. Armády, nabízený post náčelníka však v roce 1933, jakožto odpůrce tehdejší zahraniční politiky, odmítl. Poté byl jmenován zemským vojenským velitelem v Košicích (na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi). Postup v hodnostech: 1925 – brigádní generál, 1928 divizní generál, 1936 – armádní generál. Na rozdíl od jiných důstojníků – Benešových odpůrců nebylo Prchalovi zaraženo povyšování.

Po mobilizaci v září 1938 se stal podle plánů velitelem 4. Polní armády, která byla rozvinuta na jižní Moravě proti bývalé rakouské hranici. Právě jí a armádě generála Luži, která stála proti Pruskému Hornímu Slezsku, určovaly plány čs. Vojenského velení klíčovou úlohu obrany. Prchalovo umístění hovoří tedy samo za sebe. Po mnichovské konferenci se postavil proti Benešovu rozhodnutí přijmout kapitulaci, především s odkazem na to, že 90 % všech tzv. sudetských Němců přes konflikt se svědomím během záříjové krize dostálo své povinnosti při mobilizaci. Generál si prý nikdy neodpustil, že tehdy Beneše nezastřelil, když už na něj na Hradě mířil pistolí. Generál S. Ingr, pozdější exilový ministr národní obrany v Londýně, měl se svou divizí obsadit Prahu. Beneš toto generálské spiknutí ovšem také nezapomněl – podle vzpomínek generálova syna.

Po demobilizaci se velitelství 4. armády přesunulo do Bratislavy. V souvislosti se zabráním oblastí českého pohraničí vzplanulo s velkou intenzitou úsilí o osamostatnění i na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Generál Prchala byl, pravděpodobně mimo jiné i pro svou energickou povahu, jmenován velícím generálem Karpatské Ukrajiny a členem vlády Ukrajinské národní jednoty (3. Autonomní podkarpatsko-ruská). Jeho jmenování vyvolalo protesty proti Praze a neklid v zemi. 6. března 1939 jej státní prezident Hácha jmenoval ministerským předsedou další vlády. Od 6. Do 15. března dále ministrem financí, vnitra a dopravy ve 4. vládě. Při obsazování Podkarpatské Rusi honvédy vydal 15. března příkaz k obraně, která se však po třech dnech zhroutila. Generál Prchala se domníval, že německé a protektorátní úřady se postaví proti obsazení. Když seznal, že tomu tak nebude, odešel v květnu 1939 do Polska, kde organizoval svobodné legiony” z Čechů a Slováků pro boj proti Hitlerovi a Stalinovi.

17. září, kdy již byla porážka Polska v poli hotova, odejel do Francie, kde se opět podílel na formování našich jednotek. Politicky spolupracoval s M. Hodžou a Š. Osuským, tedy protibenešovským křídlem odboje. V červnu 1940 musel ve své cestě pokračovat – do Londýna. Měl ovšem zásadní rozpory s E. Benešem. Když se tomu konečně podařilo odsunout Hodžu mimo hru, stanul v čele opozice proti jeho (Benešově) koncepci. Beneš jej tedy v říjnu 1940 převedl mimo činnou vojenskou službu. Toto bylo později interpretováno tak, že generál Prchala žil v exilu, pobíral generálský plat a nepodílel se na odboji!

Generál Prchala se stal prezidentem české Národní rady, která zastupovala tu část emigrace, které se nejprve nelíbil Benešův příklon k SSSR a po skončení války odsoudila i postup Benešovy ČSR proti Slovákům a sudetským Němcům.

Lev Prchala se již nikdy do své vlasti nevrátil. Hned v červenci roku 1945 byl za trest” zbaven hodnosti armádního generála (pozn.: nyní již bývalý generál se však nedal a u britského soudu si vysoudil hodnost i penzi, kterou mu však oficiálně vzali). Žádost pražské vlády o vydání generála Prchaly britské úřady v roce 1946 odmítly. Lze si představit, co by jej čekalo po roce 1948.

Roku 1950 dlel generál Prchala několikrát v Německu, kde 6. srpna jménem svého Národního výboru uzavřel smlouvu s Pracovní společností na ochranu sudetoněmeckých zájmů” ve Wiesbadenu, ve které byl obsažen návrat sudetských Němců do jejich vlasti (českých zemí) uznán spravedlivým a proto označen za samozřejmý. Z iniciativy generála Prchaly vznikl v prosinci 1950 sudetoněmecko-český federativní výbor v Bonnu, který si kladl za cíl sjednotit všechny v exilu žijící Čechy a sudetské Němce v boji proti útlaku a k přípravě návratu do vlasti. Také v květnu 1955 pobýval generál Prchala jako host na sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku.

V květnu 1958 obdržel generál Prchala Evropskou Karlovu cenu Sudetoněmeckého krajanského spolku. Generál Prchala objasňoval v rozhlase proč převzal německé vyznamenání: Nemohl jsem být spokojený s postavením českého národa, které mu bylo přisouzeno ve staré monarchii, ale také nemohu schváliti postup pražské vlády proti národnostem”. Než ohrneme nos nad touto spoluprací generála Prchaly s organizací W. Jaksche, je třeba si uvědomit, že sudetští Němci byli v té době prakticky jediní, komu ležel na srdci opravdu osud českých zemí pod komunistickým rájem na zemi. Čeští Němci dále mohli Prchalovi poskytnout prostředky a politický vliv. Generál navíc již od roku 1939 prosazoval v politické praxi úzkou středoevropskou spolupráci – zjevně pochopil, že středoevropské mocenské vakuum lze vyplnit zevnitř. Dále budiž řečeno, že Národní výbor byl vlastně jediný, kdo v exilu po válce vykonal nějakou alespoň trochu hmatatelnou činnost.

Žena generála Prchaly byla dcerou bývalého ruského ministerského předsedy Kerenského. Generál Prchala zemřel 11. června 1963 ve věku 71 let ve Feldbachu v Rakousku. Ještě několik dní před smrtí se účastnil zasedání (sněmu) českých exilových politiků ve Stuttgartu.

Vyšlo v časopise Národní myšlenka v prosinci 1998.

Znamená odmítnutí modernisticko-materialistické vlády kvantity nad kvalitou s absencí jakékoli duchovní složky, odmítnutí devastace přírody, mechanizace života a imperialismu a obchodnické nomenklatury se všemi jejími pseudohodnotami pokroku a zisku. Radikální tradicionalismus znamená touhu po životě v malých, homogenních „kmenových“ společenství, na jejichž bázi fungoval antický a pohanský svět před příchodem křesťanství, společností, kde každá součást života je integrována v celistvém holistickém systému.

Co TYR prosazuje?

Opětovný návrat duchovna a transcedence do lidského života proti materialismu; lidovou a tradiční kulturu proti kultuře mas; přirozený společenský řád hierarchie a přírodních zákonů proti umělé hierarchii založené na hromadění peněžních prostředků; kmenové společenství versus jakobínský národní stát; ochranu Země a přírody proti bezohledné honbě za zdroji; harmonické soužití mužů a žen proti „válce pohlaví“; řemeslnou výrobu a skutečné umění proti masové a konzumní produkci.

Dostupnost je v Česku poměrně problematická. Mimo služeb Amazon.com se jako nejvýhodnější jeví objednávka z rakouského labelu Steinklag Industries.

Oficiální stránky.

Vše skončilo jak se dalo očekávat: Rusové během několika dnů zlikvidovali gruzínskou armádu a vstoupili do Gruzie, kde jsou dodnes (a kde nejspíš zůstanou výhledově dlouho, ne-li vůbec), ignorovali, či tlumočili si po svém část dohody již podepsali a nový, relativně, zdálo se umírněný, ruský prezident Medveděv s klidem smetl ze stolu všechna varování západních spojenců (USA, EU, NATO), ba i našich, českých stratégů Schwarzenberga a Sobotky (ČSSD), poukázal, že se nemá čeho bát a že my potřebujeme Rusko víc, než ono nás.

Nejhorší na tom je, že má pravdu.

Jsme totiž mimo jiné závislí na ruské ropě a plynu. I ten relativně malý, čerstvě postavený ropovod, vedoucí kaspickou ropu přes Gruzínsko do tureckého přečerpávacího přístavu Ceyhan je nyní na dosah Rusů. Jiný energovod, jenž Rusům a západní, zdůrazňuji západní, Evropě, především Německu buduje bývalý spolkový kancléř Schröder po dně Baltiku činí Evropu ještě závislejší na svém, nyní pravděpodobně na delší dobu „nespojenci”. Do Česka (a na Slovensko) vede ropovod Družba, kterým – dohoda, nedohoda – teče jednou víc a jindy míň. Rychlé náhrady se shánějí těžko.

Hrozba muslimského fundamentalismu a z něj vyrůstajícího teroru, zájmy USA, EU i NATO na mocensky rozkolísaném Středním východě, v Afghánistánu, Pákistánu i v bývalých sovětských republikách, nyní součástech ‚Společenství nezávislých států‘, činí situaci tzv. západního světa dost beznadějnou, tím spíš, že i z geografického hlediska jde spíš o sféru ruského, než západního vlivu. I rostoucí nestabilita v této části světa, kde popularita vzdálených Spojených států je blízko bodu mrazu, je spíše příznivá Rusům, s nimiž zdejší země nemají vážné konflikty.

Navíc, jednota západního světa, jakkoli usilovně předstíraná, je zcela zřejmě pochybná. To je přirozené – relativně svobodné a nezávislé země je těžké seřadit do zákrytu, pokud nejsou zcela přesvědčeny, že to je v zájmu jejich vlastního přežití. Ve skutečnosti je pravdou opak. Ale i kdyby taková jednota existovala, sotva by z ní vyplývala nějaká vážná hrozba mocenského zásahu v kavkazské oblasti. Zásah NATO je nepředstavitelný – sotva by měl nejmenší šanci.

Malé přirovnání: Představme si, že by například vojska venezuelského prezidenta Chavéze, podporující kolumbijské drogové mafie a protivládní revolucionáře, vstoupila na půdu Kolumbie, věrného spojence USA. Kolumbie by je s americkou podporou zahnala a přitom obsadila část venezuelského území. Rusové, spojenci Venezuely by vyzvali USA a Kolumbii aby obnovily starý pořádek. Co by asi Rusové mohli dělat, kdyby je USA a Kolumbie ignorovali? A to zcela pomíjím fakt, že v Latinské Americe by asi Rusko a Chavéz našli více sympatii, než najdou USA a Evropa v Asii. Bohužel.

Truchlivou situaci západního světa, jehož jsme součástí, podtrhuje fakt, že v něm na obzoru není jediný opravdu státník s rozhledem a citem pro mezinárodní politiku. Skutečnost, že vše se odehrává v situaci kdy na čele USA je silácký nepolitik Bush jenž se ještě v době, kdy je ochromen končícím obdobím svého prezidentování snaží ukázat, že dovede měnit svět, zatímco jeho země se chystá vybrat si jeho nástupce (a bez ohledu koho si vyberou Američané, pro ně, pro Evropu i pro svět to bude ulehčení), kdy Evropě vládne exhibicionista Sarkozy (a po něm přijde miniexhibicionista Topolánek se svou partou), Británie je bezmocná a německá paní doktorka Merkelová slibuje Saakašvilimu členství v NATO, ale tiše podporuje podnikání svého předchůdce Schrödera s Ruskem, tudíž má jaksi má svázané ruce, nás sotva může zbavit starostí.

Krátce po skončení kavkazské ‚miniválky‘ jsem napsal, že jde o první splátku za Kosovo. Dnes, poté, co Rusko uznalo nezávislost Jižního Osetie a Abcházie – a ústy svého prezidenta zdůraznilo, že tyto dvě, donedávna gruzínské, provincie už nikdy součástí Gruzie nebudou – jsme obdrželi několik splátek dalších a nikdo neví kolik nás jich ještě čeká.

Tak to chodí, když se bezohledně ignoruje mezinárodní právo.

Převzato ze stránek Res Publica.

This transition is characterised among others things especially by migration of people from countryside to city assuring thus their separation from soil – from the experience of natural life. People, instead of experiencing what the real life is – are now separated from it in cities, leading to abstract, from real experience separated ideas and thinking.

The use of the word ‘Faustian’ when describing the Western culture Spengler explained by pointing out a parallel between the tragic figure of Faust and the Western world. Just as Faust sold his soul to the devil to gain greater power, the Western man sold his soul to technics.

It might be now quite easy to see what Spengler had in mind. We rely so much on our technological miracles that we tend to forgot that we would not be able to live without them. This is neither good, neither bad, it is the way things currently are. However, it would be foolish to describe ourselves solely as Nature’s creatures. To ‘return to Nature,’ to ‘live in harmony with it’ as perhaps Rousseau would have is an impossible nonsense, Spengler argues. With the first sparks of fire made by Man, he desires to control the unleashed power, not merely to look at it with awe. The inspiration with Nietzsche is at this point obvious.

The difference between Goethe’s Faust and the Faustian man is thus only one, Spengler said, for the destiny for the latter offers no way to ‘redemption’. Spengler gives just as Julius Evola after him a parallel to a Roman centurion – the Faustian man can face the coming twilight with courage and determination and make his end spectacular, but these are all options left. The optimism must be condemned as weakness to face the inevitable.

Finally, it must be left to the reader to consider for himself whether our civilization truly faces any decline or whether the only remaining option is just to try to hold to the fading banner. What cannot be denied however is that Spengler’s writings give us a certain feeling of melancholy and we can easily imagine Spengler writing before the dusk of the First World War, predicting a tragedy which would wipe away all the things past and leave the Western man with a bleak vision of his inevitable destiny.

Except this eight hundred pages long two volume edition of Decline of the West, other Spengler’s works for instance include Man & Technics or Prussianism and Socialism, which are perhaps more accesible to the first time reader thanks to their shorter length.

Originally passed from Faustian Europe.