Délský potápěč

Barack Obama je v současnosti nejznámějším bývalým rezidentem státu Havaj. Jeho schopnost apelovat na voliče všech ras, speciálně těch, kteří si touží navzájem gratulovat ke své vstřícnosti vhodit do urny černošský hlas, zvýraznila populární image Havaje coby tropického multirasového ráje na zemí. A vskutku se poměry na tomto na první pohled poklidném souostroví, jež v roce 2006 přilákalo 7,5 miliónů návštěvníků, mohou zdát idylickými, nicméně pohled druhý odhalí jisté nesrovnalosti. Havaj je rozbuškou o populaci jiného etnického složení než zbytek země. Je jediným ze států USA, jenž nikdy nedisponoval bělošskou majoritou, navíc jeho mocná asijská politická klika nikdy nepustila že zřetele své etnické zájmy. Ve stejné době vzrustá neklid i v řadách rodilých Havajanů, z nichž nemalá část podporuje čím dál tím sveřepější hnutí za národní suverenitu.

Proč titulek, který odmítá oba v současnosti nejfrekventovanější přístupy k přistěhovalecké otázce, postavené do vzájemného protikladu? Zvykli jsme si nahlížet na imigrační politiku a politiku usazování příchozích imigrantů jako na vztah mezi „levicovým“ pojetím, zdůrazňujícím nutnost multikulturního přístupu a „pravicovým“, které volá po asimilaci, tedy zřeknutí se vlastní identity a přijetí identity země, do které imigrant přichází. V současné době jsme svědky fatálního selhání obou přístupů.

Asimilacionistický diskurz nedokázal přistěhovalce integrovat a paradoxně je vůči domácím společnostem ještě více poštval. Multikulturalismus se svou vizí univerzalistické lidské společnosti „rovných“ jedinců, kteří měli společně přijmout občanskou identitu, ale přitom jen přistěhovalcům bylo zároveň dovoleno akcentovat identitu vlastní, často v rozporu s domácí kulturou a civilizačními zvyklostmi, vyústil v dezintegraci, partikularizaci společnosti a ve spolupráci s „pozitivními opatřeními“, podpořil klima vzájemné nevraživosti, podezřívání a apriorních soudů. Lze z tohoto labyrintu nalézt cestu?

Na začátek je nutno zdůraznit, že imigrace ve své dnešní podobě představuje jasně negativní fenomén. Představuje hrozbu jak pro „hostitelské země“, kde je příčinou nemalého množství patologických jevů a kde jsou domácí obyvatelé náhle konfrontováni se podstatnými změnami ve svém kulturním prostředí ve jménu abstraktních idejí „solidarity“ a „historického dluhu“, často aniž by sami na takové změně měli nejmenšího zájmu (odcizení politiky svému zdroji – lidu), ale neméně také pro samotné imigranty.

Strany a síly tzv. „extrémní pravice“ často svalují veškerou vinu za současný neutěšený stav na samotné přistěhovalce. Ti jsou však až koncovým článkem a spíše důsledkem, než příčinou těchto problémů (byť sami následně jsou často příčinou dalších, následných problémů). Na věc je potřeba pohledu ze širšího a obecnějšího hlediska. Imigrace není ani až tak ďábelským plánem nové levice, kulturních relativistů a „nepřátel Západu“, kterak podlomit civilizačního ducha, jako spíše důsledkem určitých procesů, jichž můžeme být v posledních desetiletích svědky.

Imigrace, tak jak ji dnes známe, započala přibližně v 60. letech minulého století. Řada zemí, konkrétně například NSR, nabízela pracovní příležitosti lidem z neevropských zemí, v tomto případě Turkům. Ti se zde usadili a dnes představují ve valné většině plně integrovanou složku domácího obyvatelstva. Co však bylo nastartováno, je mnohem důležitější. Vyspělé země si postupem času vynutily tzv. „mezinárodní dělbu práce“, pomocí které v duchu neoliberálního přístupu snížily člověka na zboží, které lze volně přemisťovat za účelem zisku. Imigranti opouštěli své rodné země, aby se v Evropě stali pouhou doplňkovou pracovní silou. Zároveň procesy globalizace, které postavily hodnoty konzumu a spotřebního způsobu života na piedestal, pomáhaly znehodnocovat původní kultury výměnou za nabídku příslušnosti ke „společnosti blahobytu“, za nabídku „amerického snu“.

S čím však byl imigrant v Evropě konfrontován? Stal se pouhým článkem v řetězu konzumního mechanismu a nabídnuta mu byla abstraktní idea občanství a loajality k centralistickému státu. Imigrant, který často nebyl konfrontován s mechanismy, majícími své kořeny v osvícenství, tuto identitu logicky nepřijal.

Je proto jasné, že evropské státy by ve vlastním zájmu měly podporovat silně restriktivní imigrační politiku, systém tzv. zelených karet, atp., ale následně se nabízí otázka, co s již zde usazenými imigranty?

Je bláhové doufat ve vnucené přijetí „západní kultury“ všemi imigranty v celém jejím celku, stejně jako je naivní vize „znovudobytí“. Nebude problém ani nadále vyhostit pachatele násilných útoků, nepokojů na předměstích, ale nemůžeme doufat v to, že se statisíce zde usazených imigrantů zvednou a odejdou, ať už pomocí násilí, nebo bez něj. Stejně tak není možné nadále přetrvávat v multikulturní vizi, která je jen protimluvem – snaží se o pluralitní společnost a soužití kultur na jednom území, ale jejím výsledkem je čím dál více diverzifikovaná společnost, která je ve svém důsledku paradoxně monokulturní. Multikulturalismus nemá rád rozdíly stejně jako rasismus. Druhý jmenovaný se je snaží potřít ve jménu jedné, určené, „vyvolené“ rasy, prvně jmenovaný je plánuje rozpustit ve prospěch jakési abstraktní masy občanů – roztavit jednotlivé identity v tavícím kotli kultur.

To nás přivádí k otázce, jaký postoj zaujmout? Čím dál více je evidentní, že v určitých mechanismech nelze zařadit jednoduše zpětný chod. Imigrace jako proces je realita, stejně jako je realitou určité procento již zde usazených neevropských imigrantů. V příštích letech tedy budeme konfrontování s takovým složením evropské společnosti, která se bude velmi lišit od etnicky jednolitých společností, jak jsme si v Evropě zvykli vnímat. Na rozdíl od morálních apelů typu „dlužíme jim toho mnoho“, bychom se měli zaměřit za postižení skutečných problémů.

Bude totiž záležet jen na nás, respektive na tom, jakou politické elity zvolí strategii, zda se podaří uchovat svébytnost evropské kultury. Řešením je koncept skutečné plurality, který do budoucna vyloučí již tak nerealistická řešení na bázi „vyhnání“ a „bílé Evropy“ (neboť Evropa je objektivně konfrontována s úbytkem vlastního obyvatelstva) a zároveň multikulturalistickou utopii, ústící v sociální konflikty a společenskou niveliazci.

Do budoucna by tedy identita v Evropě již usazených imigrantů neměla zůstat omezena jen na jejich soukromí, ale stát se součástí i veřejné sféry ve spojení s vytyčením hodnotového rámce, který bude recipročně dodržován. Pokud se imigrant rozhodne dobrovolně přijmout identitu Čecha, nemělo by mu být bráněno, na druhou stranu by neměl být nucen k přijetí takové identity, pokud by si chtěl zachovat identitu vlastní, například arménskou. Tento skutečný etnický pluralismus (nikoli multikulturalismus) by ve shodě s tím, co například tvrdí Giovanni Sartori, předpokládal vzájemný tolerantní postoj a ze strukturálního hlediska dobrovolná, „nevnucená“ sdružení, možnost vstupu do několika sdružení zároveň a protínající se, napříč jdoucí dělící linie.

Koncept multikulturalismu ústí v pravý opak. Podněcuje nevraživost a vzájemné odcizení a dělící linie jdou rovnoměrně – jednotlivá etnika vytvářejí vlastní sdružení a společnost se dezintegruje, místo aby se integrovala. Asimilacionismus vlastně působí jako obrácený multikulturalismus, s tím rozdílem, že dělící linie mezi etniky jdoucí rovnoměrně vedle sebe nejsou jím vytvořeny, ale až následným produktem – imigrant, „nucený“ ke vzdání se své identity tak reaguje z protestu.

Možnost vstupu do několika „sdružení“ zároveň, zasazená do entopluralistického rámce, by vylučovala nárůst extremistických projevů, ať by již šlo o náboženský, etnický, či jiný fundamentalismus. Etnopluralistický rámec vy vyžadoval loajalitu ke státu a vzájemný respekt. Imigrant by nebyl postaven pouze před fakt, že jeho identita bude respektována, ale zároveň i před to, že on musí respektovat identitu druhých, včetně tolerance pohybu v rámci rozličných „sdružení“. Konkrétně na příkladu usazených muslimských imigrantů (kde jsou objektivně největší problémy), je tak jasné, že pokud by byly povoleny jejich vlastní školy, včetně možnosti vlastní výuky a například nošení šátků, musela by muslimská společnost tolerovat pohyb „ven“, tj. netrestat a smířit se s jedinci, kteří ji opustí.

Na druhou stranu, koncept etnického pluralismu by však nebylo možno uskutečnit v současné realitě, která umožňuje pouze aplikaci dvou zmíněných protikladných a nefunkčních přístupů – multikulturalismu a asimilacionismu. Aby vůbec mohl koncept pluralitních a vzájemně se respektujících identit mít šanci na praktické uplatnění, je evidentní, že musí chybět článek, generující centralizovanou, vnucenou identitu – tedy dnes již čím dál méně fungující a opodstatněné národní státy. Etnopluralistický koncept je tak možno uplatnit pouze v realitě integrované, (kon)federalizované Evropy.

Problém, který se s „konzervatismem“ táhne celá desetiletí a který jej bezvýsledně sužuje, je nedostatek, či naprostá absence stylu. Revolta 60. let byla pro mladé lidi přitažlivá, neboť mládeži, znechucené z rigidního konzervativního prostředí nabídla to, co chtěla a po čem toužila: opojení, sex a idoly. Chléb a hry. Revolta sice byla v ulicích potlačena, ale duchovně zvítězila, což se projevilo až o několik let později. Proč ovšem proti této duchovní revoltě, která probíhala několik desítek let, byl „konzervatismus“ bezbranný? Odpověď je překvapivě jednoduchá. Neměl svoje beatniky, ani svého Johna Lennona.

Je mou ctí odpovědět tímto příspěvkem na text „Manifest příštího konzervatismu“, jehož uveřejnění bylo možné díky překladu Ladislava Bátory, který zároveň úvod samotného textu pojal coby repliku na článek, který jsem uveřejnil na stránkách předminulého čísla Národní myšlenky.

Ladislav Bátora si mylně vyložil má slova o „vstřebávání nepřátelských idejí“, na druhou stranu jsem správné intepretaci příliš nenahrál sám, když jsem blíže nespecifikoval svá slova o „vstřebávání“. V každém případě bylo předmětem mého zájmu nikoli „vstřebávání“ idejí, jak zmiňuje Ladislav Bátora, tvůrců „politiky xenofilie, antidiskriminacionismu a politické korektnosti“, ve smyslu jimi zkonstruovaných konvencí a ideologií, nýbrž taktiky, pomocí níž zdatní manipulátoři a kulturní marxisté atakovali stávající západní kulturu kontrakulturou a podmanili si široké spektrum občanské činnosti od vysokoškolských kateder po odbory jednotlivých ministerstev.

A právě zdůraznění naprosté převahy zástupců tábora „kontrakultury“ v taktice, strategii a ideovém boji samotném, je náplní mé reakce, kterou bych zároveň rád směroval i jako repliku a velmi volně koncipovanou reakci na zmiňovaný text pánů Weyricha a Linda. Co nás spojuje je přesvědčení o potřebě (kontra)revolty, rozděluje nás (nikoli fakticky, ale v názorech na otázku „jak“?) způsob a styl jejího vedení. Polemiku, zahájenou Ladislavem Bátorou, tak nelze než považovat za více než vítané otevření podstatné debaty nad zásadními otázkami současné doby, vztahy mezi politikou, ekonomikou, kulturou a médii a nad tím, jakým směrem by se mělo ubírat obrodné hnutí.

Přesto, že jde o text amerických autorů, reagujících na americké prostředí a jeho stěžejní linií je vyšeptalost a impotence amerického konzervatismu a pravicové politiky vůbec, domnívám se, že mnohé postřehy jsou aplikovatelné i na Evropu, konkrétně na Českou republiku. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že zejména pasáže týkající se religiozity, ať máme na mysli jejich kritiku, nebo konfirmaci, jsou pro české prostředí bezpředmětné.

Co chceme konzervovat?

Aby diskuse o náplni „konzervativní politiky“ vůbec měla smysl a účel, je potřeba zodpovědět zásadní otázku; co konzervovat, co uchovávat, co jsou ony hodnoty, jejichž pravý význam byl zakryt, pošlapán, či pošpiněn a o jejichž znovuobjevení, oprášení, či znovuuchopení se zasazujeme?

Taková otázka implikuje tezi, podle kterého byla Evropa (popřípadě „západní svět“, „okcidentální kultura“, dosaďte dle libosti) kdysi minimálně šťastnějším místem k životu, světem, v němž vládl řád a konečně svět, jehož základy byly podlomeny působením revolucí a pokroku. Je takovým světem západní křesťanský svět, či lépe řečeno, je idea Christianitas archetypem a vyjádřením ideálu světa, jemuž říkáme západní?

Dějiny, ani kultura západního světa ovšem nezačaly nástupem křesťanství, dokonce ani Mojžíšovým biblickým kázáním. Dokonce mnozí jistě dodají, že Mojžíš a Starý zákon nepředstavují základy „západního světa“, neboť jde o prvek semitský, čili cizí (nemyšleno pejorativně), stejně jako je vůči západnímu světu cizí prvek čínský, nebo aztécký. Opět zopakuji větu, kterou jsem pronesl ve svém prvním článku: jaký má dnes smysl a cenu usilovat o obrodu ideje Christianitas, která je ve své podstatě totálně mrtvá? Křesťanství dnes nedovede účinně zastat roli zásadního podpůrného sloupu západního světa. Usilovat o obrodu civilizace na jeho základě je beznadějným a ve finále vysilujícím a beroucí jakoukoli chuť do další „práce“.

Zajímavé je, že na rozdíl od „staré levice“ (přejdeme-li značnou ztrátu „esencialismu“ u pravo-levého rozdělení dnes), která se ze svých chyb poučila a své staré praktiky prostě odhodila, nebo (pokud zůstaneme u esencialismu) odhodila jejich starý háv, nebyli konzervativci schopni tento fakt nikdy správně interpretovat. Kromě názorových kroužků tzv. „nové pravice“ v Německu, Francii a Itálii od 70. let minulého století, které pochopily a správně reflektovaly neudržitelnost současného moderního světa a nemožnost restaurace světa včerejšího, nepředstavuje náplň politik „pravicových sil“ (myšleno skutečných konzervativních sil, ne populistických ad hoc „anti“ uskupení) nic nového. Navzdory snahám o dodání „nové vitality“, zůstává západní konzervatismus strnulou ideologií (myšlenkovou platformou, způsobem života), která má politické ambice, ale není a nebude s to věci vrátit do starých kolejí. Protože něco takového není možné. Pokrok, progresi a vývoj skutečně zastavit nelze. Nikoli však víru v pokrok jako univerzální pilíř moderního západního světa.

Možná je svět skutečně založen na cyklickém koloběhu, možná nakonec existuje nějaká univerzální pravda, ve shodě s P.J. Buchananem, jak ostatně poznamenává ve svém článku „State Religion“ se domnívám, že pokud, tak její poznání leží mimo tento svět. Moderní doba však stále více ukazuje na to, že veškeré dosud nezpochybnitelné pravdy lze zpochybnit a na jejich místo umístit nové. To je podle mého postoj, ze kterého je třeba vyjít při diskusi o „obrodě“ obrodného hnutí.

Zpětný chod nikoli – dekonstrukce!

Podle mého není možné zařadit zpětný chod z jednoho velmi prostého důvodu. Názory konzervativních myslitelů o tom, že co je dnes moderní, zítra být moderní nemusí, zní sympaticky, odvážně, nadějně, ale historie jejich tezi za pravdu nedává. Známe z dějin nějaký případ, kdy by se dějiny vrátily „zpět“? Kdy určité procesy byly překonány, „anulovány“ a společnosti se podařilo vrátit před ně?

Nic takového se v minulosti nestalo. Považujeme-li průmyslovou revoluci, na kterou navázaly revoluce sociální a národní, za základ určitých destruktivních mechanismů dneška, je jisté, že takový proces je sám o sobě roven procesu revoluce neolitické, agrární, reformaci, nebo zlomu, který pro lidstvo znamenal počátek užívání železa. A rozdílu nebudeme, i pokud ve shodě s některými mysliteli budeme za počátek „modernity“ považovat přijetí křesťanství. Faktem zůstává, že žádný ze zmíněných procesů se nepodařilo vzít zpět, i když u mnoha z nich o to pokusy probíhaly. Proč by se to tedy mělo podařit dnes obrátit tok dějin o několik set let zpět?

Současný západní svět se ovšem přeci jen nachází v odlišné situaci, než byly situace výše zmíněné. Modernismus spadl do vlastní, sebou samotným vykopané pasti. Ukázalo se, že formálně vyvrátil určité principy, aniž přinesl alternativu. Odhodil sice víru v Boha, ale nezbavil se nutnosti hledat jakousi transcendentní podstatu (ačkoli to nikdy nepřizná) lidského života. Nastolil nezpochybnitelnou vládu liberální demokracie jako dějinné završení věků totalit, ale obsahově totalitní metody nijak nevyvrátil. Na místo „nezpochybnitelných“ institucí Boha, Církve, vrchnosti a „přirozeného práva“ postavil rovnost, demokracii, lidská práva, na místo Svaté inkvizice politickou korektnost a cenzuru myšlení.

Modernismus tak skončí tam, kde začal. Jeho zástupci, ať jakobíni, revolucionáři leninští, nebo ti kulturní ze 60. let, kritizovali „konzervativní iracionální“ svět, ale nevytvořili alternativu. Pokud přistoupíme na to, že všichni vzešli z Descartese, jaký je rozdíl mezi nemožností racionálně vysvětlit existenci Boha a na druhé straně „všeobjímající platnost“ lidských práv, nebo demokracie?

Současnost je tudíž jakýmsi mezidobím a autor jistě není sám, když říká, že podoba současného moderního světa je neudržitelná. Přesto jistě stojí za to zachovat prvky, které tomuto pádu musí uniknout, aby, když už se nepodaří učinit je novým smyslem našeho žití, se alespoň staly zárodkem příštího uspořádání světa. Strategií ovšem nemůže být zařazení zpětného chodu, nýbrž především důmyslné revidování a znovuuchopení zásadních otázek. Nelze se vrátit, ale lze rozložit stávající mýtus. Proto je především nutná dekonstrukce liberálních a pokrokářských dogmat.

Hegemonie a manipulace

Komunisté a po nich kulturní marxisté, nám vnutili nový slovník a způsob života, který předem degraduje jakékoli „kontrarevoluční“ snahy, aniž si to mnozí uvědomujeme. V duchu gramsciánského „kdo ovládá pojmy, ovládá myšlení“, mohou manipulovat masami tak rafinovaně, že většině zvláštní nepřijde a která se ještě sama ráda nechá vést.

Je těžké cokoli prosazovat, pokud lidé neuvěří tomu, co hlásáte, přičemž samotné prosazení je až věc druhá. Nicméně je zcela nemožné učinit politický krok „změny k lepšímu“ v situaci, kdy je společnost denně intoxikována vizemi multikulturní společnosti a kulturou, která sugeruje konzumní styl života a nepotřebu jakéhokoli intelektuálního zázemí. Lidé jsou v tomto spokojeni a je logickým nesmyslem domnívat se, že pokud do tohoto cyklu vstoupí konzervativec, který začne říkat „toto vše je špatně, protože. . .“, setká se s čímkoli jiným, než s výsměchem v tom lepším případě.

Situace je dnes taková, že „nepřítel“, ovládá myšlení, kulturu a nadto je schopen v případě potřeby poukazovat na „imaginárního nepřítele“, jako svod, umožňující odvedení pozornosti. Dále dokázal natolik infikovat politickou korektností celé demokratické politické spektrum, že často ani nemusí vynakládat přímé úsilí. Takzvané pravicové vlády, vzniknuvší na bázi koalice liberálních pravicových, středových a zelených stran, které se ideologicky prezentují jako obrovský úspěch, protože zabránily vládě komunistů se socialisty, jsou se všemi svými antidiskriminačními zákoníky jasným úspěchem a naplněním neomarxistického evangelia.

Tak, jak předpověděl Gramsci. Přitom je už do budoucna problém hovořit o „nepříteli“ jako o levici. Dle pravo-levého měřítka jsou nejkrajnější „levou“ silou tradiční komunisté, kteří, ačkoli jsou a patrně vždy budou nepřítelem toho, co nazývejme „pravice“, představují dnes nejmenší problém a paradoxně jsou to někteří jejich představitelé, se kterými síly, bojující proti Nové třídě, mohou najít v lecčem společnou řeč. To se naopak nedá říci o Zelených, kteří se, zvláště v českém prostředí, řadí spíše do středu (tedy tam, kde jsme si navykli tradičním územ řadit katolické lidovecké, tedy konzervativní strany!) a v mnoha případech také o představitelích konzervativně-liberální pravice.

Není zde prostor pro politologickou analýzu funkčnosti pravo-levé dichotomie, zůstaňme u holého faktu, že národovecké, konzervativní, konfesijní a „antilevicové“ síly nejsou s to hegemonii Nové třídy, ať už spočívá v levičácké převaze na vysokých školách, nebo neoliberální, či neokonzervativní hegemonii v zahraniční politice, narušit. Veškerou svou snahu úpěnlivě až k uzoufání směřují k tomu, získat parlamentní křesla. Pokud se zaměříme konkrétně na českou situaci a přejdeme značně obskurní historii peripetií a svárů českých „krajně pravicových“ straniček a partiček a jejich dlouholetý boj, který zatím nevedl k výsledku lepšímu než 2%, co očekávají i byť v případě získání těch několika mandátů? Není zde silná intelektuální elita, dostatečné množství schopných lidí, působících v médiích, kulturní zázemí. Nemají nic.

Newspeak a Antinewspeak

Největším úspěchem Nové třídy je vedle ovládnutí kulturního a vzdělávacího pole bezpochyby mediální převaha, spojená s aplikací politkorektního newspeaku, který indoktrinuje již velmi mladou populaci. Pokud je společnost vedena k tomu, aby o sobě a vztahu k světu přemýšlela v kategoriích a pojmech vycházejících z přesvědčení o inherentní rovnosti, univerzality lidských práv a liberální demokracie, pokud je vychovávána obklopena termíny a relikviemi všemožných postmoderních kultů, existuje zde ideální, vykonstruovaný svět idejí „nového řádu“, který, pokud se bavíme o nějaké „kontra-revoltě“, je potřeba nejdříve rozložit, dekonstruovat.

Naváži-li volně na text Weyricha a Linda, klasickým příkladem ovládnutí pojmů, kdy při představě určitého typu činností je automaticky implikován negativní význam, je strašení „izolacionismem“ u těch amerických politiků, kteří zásadně odmítají americký demokratický imperialismus ve světě. „Izolacionismus je jen strašák, jejž vymysleli globalisté, Amerika nikdy nebyla Japonskem éry šógunátu“, říkají Werich s Lindem a mají pravdu. To ovládnutí pojmů americkými neokonzervativci a neoliberály vytvořilo v americké diskusi o zahraniční politice klima, která vnímá tradiční ideje otců zakladatelů negativně (izolacionismus), zatímco intervencionismus jako normu, a to na základě mýtu, podle kterého je Amerika předurčena k tomu, „činit svět bezpečnějším.“

Newspeak má dvě podoby. Na jedné straně vytlačuje ze slovní zásoby ta slova, která domněle považuje za urážlivá pro určité skupiny a nahrazuje je vlastními, často nejasnými, vágními, mnohdy familiérními hesly. Za druhé potom dává historicky jasně negativním fenoménům nové obsahy, respektive je rozšiřuje. Jasným příkladem je fašismus, rasismus, antisemitismus, nebo vytváření novotvarů (významově naprosto lichých) jako homofobie a dnes (dokonce!) transfobie.

Jedinou šancí, jak se newspeaku a politické korektnosti bránit, ze zavelet ke zteči na poli jazyka a myšlení. Je potřeba znovu si položit základní otázky a redefinovat ty pojmy, jejichž správný výklad si levicově-levicově liberální síly a síly Nové třídy uzurpují.

Oblíbeným obuškem dneška je užívání obvinění z fašismu téměř proti všem názorům, které jakýmkoli způsobem vybočují z konformní řady a zpochybňují univerzalistický monopol liberální demokracie. Rasismus, dnes naprosto neobhájitelný termín, je vytažen vždy, když se mluví o tom, že všechna etnika a rasy nebyla obdařena stejnými vrozenými vlastnostmi a v závislosti na prostředí se tyto liší, nebo se varuje před přílišnou otevřeností přistěhovalcům z třetího světa. Antisemitismus, neméně oblíbené heslo, je obdobně v řadě případů téměř skandováno, jeho frekvence se neméně často odvíjí v závislosti na tom, jak mnoho se momentálně v médiích probírá Izrael a kritizuje jeho politika.

Ideologie multikulturalismu je obhajována zcela irelevantními poukazy typu, jak je možnost vybrat si zároveň z evropských, asijských i indických jídel naplňující a pozitivní (o praktických dopadech politiky multikulturalismu a o tom, že pluralita etnik nemusí mít s multi-kulti nic společného přitom ani slovo) a podobných termínů, kterým Nová třída dodala vlastní (pokřivený a skutečnosti často neodpovídající) pohled, kterým manipuluje a ohlupuje, je daleko více. Otázky ekologie, rovnoprávnosti žen, zahraniční politiky, ekonomie, všude má „konzervatismus“ obrovské mezery, protože neovládá diskurs myšlení a o zmíněných problémech přemýšlí v přežitých kategoriích včerejška. Je potřeba se vymanit z rigidního pohledu konzervativních romantiků a nastoupit cestu postupné dekonstrukce pokrokářských mýtů. Vytyčit problém – důkladně prostudovat – poukazovat na vnitřní rozpornost dogmatických tezí Nové třídy – redefinovat v duchu lidské přirozenosti, svobodného myšlení a zákonů přírody.

Estetika, móda a kultura

Problém, který se s „konzervatismem“ táhne celá desetiletí a který jej bezvýsledně sužuje, je nedostatek, či naprostá absence stylu. Revolta 60. let byla pro mladé lidi přitažlivá, neboť mládeži, znechucené z rigidního konzervativního prostředí nabídla to, co chtěla a po čem toužila: opojení, sex a idoly. Chléb a hry. Revolta sice byla v ulicích potlačena, ale duchovně zvítězila, což se projevilo až o několik let později. Proč ovšem proti této duchovní revoltě, která probíhala několik desítek let, byl „konzervatismus“ bezbranný? Odpověď je překvapivě jednoduchá. Neměl svoje beatniky, ani svého Johna Lennona.

Stará pravice, dávající za vzor křesťanskou čtyřčlennou rodinu, každou neděli docházející do kostela, logicky nemohla porazit květinovou kulturu protestu. To je holé konstatování daného faktu, bez ohledu na to, jaký měla květinová kultura protestu obsah.

A proto, pokud chce „obrodné hnutí“ do budoucna vůbec pomýšlet na znovudobytí nějakých pozic, musí si uvědomit, že otázka líbivé kultury, módy a stylu je naprosto stěžejní. Žel, ve valné většině se stále setkáváme s naprostým nepochopením této potřeby, v horším případě s vytvářením obskurních subkulturních mód, různých black-bloců, nebo fetišistickým charakterem, vytvářejícím z politických symbolů téměř svaté relikvie, etc.

Nesdílím volání po retrokultuře, tak jako pánové Weyrich s Lindem. Minimálně by se nemělo po retrokultuře volat zcela. Jistě není řešením odmítnout modernismus pouhým obrozením starosvětského stylu s připojením „neo“, ale také ne ustrnout v postmodernismu s připojením „anti“. Na druhou stranu není na škodu přejímat některé vnější prvky moderny. Z hlediska architektury je určitě potřeba vždy vystupovat proti megalomanství, urbanistickému šílenství a neskutečnému prznění tradiční (v tomto případě imperiální) architektury prvky nevkusného neofunkcionalismu, jak můžeme sledovat například v centru Liverpoolu. Z druhého pohledu je ovšem také záhodno vzít v úvahu „zapomenutou“ avantgardu futurismu, kubismu, secese, v literatuře a malířství vorticismu, vitalismu a dadaismu. Umění je ovšem založeno především na kreativitě a nelze mu do budoucna stavět ideologické mantinely a předem jej „plánovat“. Zároveň by se také budoucí kulturní avantgarda, jejímž poselstvím bude obroda Evropy, coby svébytného kulturně-politického celku, měla vyvarovat toho, stát se tzv. „angažovaným uměním“, ve službách politických stran a hnutí.

Kulturní revoluce uspěla mimo jiné pro to, že získala pod svou kontrolu film. Rovnostářská a liberální dogmata se snáze (či spíše právě pro to) prosadila díky tomu, že obýváky milionů obyvatel západního světa byly zapleveleny díly, která byla plná „amerického snu“, pestrobarevného mísení a adorace „alternativního způsobu života“. Divákovi, jehož každodenním večerním chlebem je TV, kde ve stupidních a ideologických filmech roky sleduje „multikulturní společnost v praxi“, pak na ní nic divného nepřijde, stejně jako mu nepřijde nic divného na brutalizaci mezinárodních vztahů a pošlapávání mezinárodního práva „ve jménu demokracie“, když je systematicky konfrontován s obrazem Chuck Norris, Rambo, G.I. Jane, nebo McGywer vs. ti proti Americe a tudíž špatní, které je potřeba zašlapat do země. Diváka totiž nezajímá realita, ani jí vidět nechce a neuvidí. Moderní společnost je společností spektáklu a lidí, jako je náš hypotetický divák, jsou miliony.

Bylo by naivní, psát o tom, jak je nutné zajistit vlastní televizní stanici a filmové studio. Je nutno ale mít na paměti, že je to obsah díla, který formuje myšlení lidí. Nestačí jen politicky přesvědčovat o nutnosti změny, o tom, že něco „je“ špatné, psát články a číst projevy. Bez patřičného „backgroundu“ není obroda možná. Využijme kontrakulturu proti kontrakultuře samé. Podporujme kulturní a umělecké projekty, jejichž obsah ovšem nebude „konzervativní“, nýbrž odhalí v celé nahotě realitu a vnitřní rozpornost pokrokářských a liberálních dogmat.

Závěrem snad jen stručně o módě. Jsou to dnes opět zástupci neformální a na první pohled nejednotné (ale o to ve své činnosti úspěšnější) Nové třídy, kdo má „styl“. Drtivá většina „konzervativců“ jej ale nemá. Není to přitom jen o vnějškovém působení sebe sama, ale o stylu obecně. Vezměme si takové spolky typu Antifa a jejich vtipné kampaně (i když o obsahu si iluze rozhodně nedělejme), viděli jsme někdy něco podobného u konzervativců a v českém prostředí? Nejde přitom o kopírování, to zatím prokázalo jen neonacistické hnutí (tímto jej „obrodného hnutí“ počítat samozřejmě nehodlám), které „převzalo“ black-bloc, ale v oblastech, kde by inspiraci pro vlastní invenci hledat mělo, zůstalo rigidní – viz „kreativní“ akce výlepů plakátů se strohým textem „teplouši táhněte!“ u příležitosti první české, tzv. queer parade.

Konzervativci by ve vlastním zájmu měli zapomenout na vzhlížení se ve „zlatých dobách“. Působit vnějškově (ale vnitřně samozřejmě také) vytříbeným stylem a vkusem je další cestou, jak zapůsobit, ale také důvodem o sobě. Revolta zkrátka musí mít styl. Taková snaha by samozřejmě neměla sklouznout k nějakému metrosexuálství, ale flanelové košile, bombry, těžké vojenské boty, široké přezky, nepadnoucí saka, neladící barvy, neupravené vlasy, vousy a podobně jsou skutečně opravdu „out“.

Tlustá čára

Čím dál více se však zdá, že jakákoli rozumná cesta bude nalezena, schopní lidé se najdou, v marasmu českého prostředí, kde jedna stranička střídá druhou (v duchu prvorepublikového přísloví „když se sejdou dva Češi, vzniknou tři strany“), vždy ztratí veškerá „obrodná snaha“ tenzi a vitalitu.

České stranické prostředí je úděsně únavné a nemotivující, většina soudobých intelektuálních platforem a projektů názorově fádních, strnulých a ne příliš schopných. Místo toho, aby každého půl roku vznikaly platformy a strany, jejichž představitelé se do šesti měsíců opět rozhádají, bylo by lepší soustředit se určitý čas na vedení hluboké debaty, vyjasnění základních otázek a zaujmutí postojů.

Domnívám se, že za takové situace je pravděpodobné vlastní vymezení určité elity, která bude s to realizovat smysluplnou a účinnou činnost v médiích, kultuře a intelektuálním prostředí. Toto vymezení by mohlo být konečným „oddělením zrna od plev“, jakousi svébytnou evolucí. Za vším ostatním, nebo přinejmenším většinou by bylo potřeba udělat tlustou čáru a takové projekty nechat jít vlastní cestou, či (což by byl a jak zkušenosti ukazují koneckonců je konstantní úkaz) zajít na úbytě. Dojít k tomu nemusí a autor tohoto textu ani nechce být prorokem. Zásadní věc, kterou sleduje, je rozpoutání, či spíše pokračování a prohloubení debaty, ke které, jak doufá, tento text přispěje.

Jsem přesvědčen, že Západ by se měl maximálně snažit o co nejlepší vztahy s Ruskem, o co největší hospodářskou i politickou integraci Ruska do Evropy.Pokud zcela vážně mluvíme o přijetí Turecka do EU, bylo by Rusko z hlediska kulturního a historického jistě ještě mnohem logičtějším kandidátem (pokud by o to ovšem stálo…). Je nadějné, že např. Německo a Francie se jasně snaží o velmi dobré vztahy s Ruskem. Doufejme, že si z toho vezmou příklad i ostatní evropské země a že v budoucnu se stane Rusko i pro nás stejným přátelským partnerem, jakým jsou dnes Německo, Francie či Holandsko. A doufám, že vlajka EU jednou zavlaje i nad Moskvou a Vladivostokem.

Více na blogu autora.

Během diskusí nad fenoménem frankismu a zvláště nad postavou samotného Franciska Franka poukazují jeho odpůrci na některé rysy, jež dodávají caudillovi málem ďábelský ráz. Tak je obviňován z krvežíznivosti, patologické nenávisti k druhé španělské republice a zvláště z dnešního pohledu nejhoršího zločinu ze všech, postoje k demokracii a parlamentarismu, jež prý nenáviděl natolik, že při první příležitosti neváhal vzít do ruky zbraň a utopit je v potocích krve.

Jenomže historie vždy vrhá dlouhé stíny a pokud má někdo dost vůle, zarputilosti a chuti, může se ještě dnes podél jednoho takového stínu vydat a dostat se až k jeho počátku a zdroji. Děje dávno minulé se při bližším pohledu zaostří a vyjasní. Může nás potom příliš překvapit, zjistíme-li, že je ledasco docela jinak a že Franco sice opravdu střílel, ale před tím dlouho a pečlivě mířil? Zlomové události jeho života ukazují, že šlo o člověka disciplinovaného, chladnokrevného a zdrženlivého, ovšem schopného v kritických chvílích učinit vynucené kroky nezbytné pro záchranu a zachování toho, v co věřil.

Nebýt převratných událostí pro 20. století tolik typických, bývala by to byla docela všední kariéra koloniálního důstojníka. Franco by patřil k těm úspěšným; stal se známým už v mládí v průběhu bojů v Maroku, kde se postavil do čela prvního praporu Španělské cizinecké legie, vedené Millánem Astrayem, autorem pověstného bojového pokřiku „Ať žije smrt!“. Legie byla zpočátku složena z asociálů a vyvrženců, mužů bez disciplíny, objevovali se v ní lidé ze všech možných končin světa a s nejrůznějšími osudy; Franco ve svém deníku vzpomíná na zběhlého kněze, jemuž převor předepsal čtyři roky v legii jako pokání, po němž mu budou otevřeny dveře kláštera. Musela to být ubíjející služba v nehostinném nepřátelském prostředí, obklopeni nepřátelskými Berbery, bijící se v bezpočtu malých, bezvýznamných a bezejmenných bitev ohavné, kruté a špinavé rífské války, v níž obě strany používaly těch nejhorších metod, ostatně pro koloniální války tolik typických. Franco se v těchto vypjatých okamžicích projevil jako výborný voják, soucítící se svými spolubojovníky, statečný v první linii. Zaplatil za to vážným zraněním.

Rífská válka se v té době vyvíjela pro Španělsko nepříznivě. V čele povstalců stál Abd el-Krim, schopný velitel, velký příznivec komunismu, jenž se pokoušel s podporou Kominterny instalovat v Maroku jakousi verzi islámského bolševismu. Španělsko postihly kruté porážky, domácí veřejné mínění se bouřilo proti pokračující válce stále víc a tlak na armádu sílil. Když Astray nabídl za těchto podmínek svou demisi, Franco jej bez váhání kolegiálně podpořil a oba společně Maroko opustili. Zvrat poměrů, jaký přinesl nástup Primo de Riverovy diktatury, přinesl nový impuls do Frankova života, když jej nový silný muž monarchického Španělska pozvedl do čela Legie a navíc jej pověřil vedením významného časopisu Revue koloniálních vojsk. Zde se však projevil silný a pevný rys mladého důstojníka, neúplatnost a neústupnost od vyznávaných principů. Franco nebyl revolucionář, nebořil bezmyšlenkovitě to, co se mu nezamlouvalo, na druhou stranu ale neměl strach na takové věci poukázat a podstoupit tak neoddiskutovatelné riziko pro svou nadějně se rozvíjející kariéru.

Kdyby Abd el-Krim nebyl nedočkavý a nepřeceňoval svou vyjednávací pozici, zřejmě by se s ním Primo de Rivera domluvil na nějakém kompromisu a Španělsko by rífskou válku vzdalo. Do dějin ale vstoupil mladý a prakticky bezejmenný major Franco, jenž dobře tušil, co se v nejvyšší politice odehrává, a neváhal proti tomu přes své ošemetné postavení vojenského důstojníka pozvednout hlas. Článek Pasivita a nečinnost z dubna 1924 byl doslova fackou vlepenou autoritativnímu vedení země: „Smířlivé postupy jsou dobrou politikou, když je nepřítel poroben a ohniska vzpoury poražena, jsou však škodlivé, když na naší frontě stále doutná oheň války, děla hřmí a z roklí na naše hlídky číhají pušky; jakákoli mírnost a jakýkoli kompromis přispívají k tomu, aby zůstaly agrese nepotrestány a mír byl v nedohlednu.“ Franco do tohoto textu bezesporu vtělil to, čemu tolik věřil a co doposledka uplatnil o deset let později během krvavé hornické vzpoury v Asturii. Článek končil jasnou výtkou, průhledně zastřenou do slov známého Napoleonova výroku: „Válka je vážnou hrou, kdy lze dát v zástavu svou pověst i pověst země, a když je člověk rozumný, musí cítit a vědět, zda je, anebo není zrozen pro toto povolání, a pak musí uvolnit cestu schopnějším a povolanějším.“

Primo de Riverova odpověď na provokační článek byla překvapivá: sešel se s jeho autorem, nechal si vysvětlit stanoviska nejen jeho, ale také jemu blízkých důstojníků a v konečném důsledku zcela přehodnotil svou politiku v celé válce. To bylo provázeno některými opatřeními, s nimiž afričtí důstojníci nemohli souhlasit, zejména šlo o vyklizení vnitrozemí a s tím spojené opuštění spřátelených Arabů a také malých tradičních židovských komunit, jejichž odchod z domovů do bezpečí cítil Franco jako zvlášť dojemný. Primo de Riverova politika se ale ukázala jako správná a společný španělsko-francouzský nápor nakonec srazil pyšného Abd el-Krima na kolena.

Konec monarchie a začátek republiky v roce 1931 zastihl Franka ve funkci zřizovatele nové Akademie v Zaragoze. Nová doba s sebou nesla tvrdé zásahy proti armádě, jež jako nositelka konzervativních monarchických tradic nové pány Španělska přirozeně znepokojovala. Franco se nijak netajil svými názory, když v monarchickém tisku neváhal vyjádřit věrnost bývalému režimu; avšak ani když vláda uzavřela jeho Akademii, neznamenalo to pro něj žádný signál k razantním vystoupením. Monarchická strana se po čase apatie probouzela a chytala druhý dech, levice na to reagovala ničení klášterů, kostelů a redakcí pravicových novin a ministr války Azaňa, jinak homosexuální svobodný zednář, pyšně kázal: „Všechny madridské kláštery nemají cenu života jediného republikána.“ Když se na novou situaci rozhodla reagovat část armády pod vedením Frankova přítele generála Sanjurja, Franko se k puči nepřipojil a odsoudil jej jako diletantský.

Frankova neangažovanost v horečných politických událostech, charakterizovaných rychlým stmelováním pravice a růstem nových organizací, jako byla například Falanga, mu přinesla důvěru republikánských špiček a znamenala další postup v kariéře. Nástup pravice, z nichž nejvýraznější silou byla konfederace stran CEDA Gila Roblese a také urputně tradicionalističtí karlisté, Franka nepochybně potěšil. Dokonce natolik, že se rozhodl kandidovat v demokratických volbách za CEDA na poslance, to mu ale přátelé rozmluvili, když se jim takový krok nezdál taktický.

Vítězství pravice v roce 1933 otočilo politický vývoj o téměř 180 stupňů. Reformy byly ochromeny a vláda se rozhodla udržením pořádku bránit stoupence starého režimu před dalším řáděním lůzy. Levice na to v říjnu 1934 reagovala pokusem o převrat, vláda se opřela o loajální důstojníky a na scénu poprvé razantně vystoupil generál Franko. Odvrhl veškerou zdrženlivost, mírnost a ohledy, s nimiž dosud vystupoval, a tváří v tvář bezuzdnému vraždění, mučení a devastaci tvrdě a rozhodně prohlásil: „Tato válka je válkou o hranice a hranicemi jsou socialismus, komunismus a všechny tyto formy, které útočí na civilizaci, aby ji nahradily barbarstvím.“ To byl konec veškeré shovívavosti, jež jak se ukázalo nikam nevedla, situaci jen konzervovala, nebo ještě hůř, sloužila jako katalyzátor rudé rozpínavosti a opovážlivosti. Zlo bylo třeba vyrvat z kořenů a zničit.

Věrné oddíly pravicové vlády, zejména spolehliví legionáři a odhodlaní Maročané, odpověděli na zvůli asturských horníků, kteří vzdorovali nejdéle a získávali si tak dost času pro páchání nejšílenějších zvěrstev, právě tak, jak si zasluhovali. Zásah byl tvrdý, nesmlouvavý, snad až krutý, ale v každém případě nezbytný. Franco jej chápal podobně, jako chápal válku v Maroku: jako střet civilizace s barbarstvím, neboť povstalci se chovali podobně zvěrsky, jako rífští bolševici, od nichž je odlišovala snad jen absence jakékoli náboženské víry.

Pravici přesto čekal ostudný pád, na němž měly největší podíl přední osobnosti radikálů, což byla středová strana ochotná spojit se vždy s tím, kdo byl právě u moci, a její vůdce Lerroux byl dobře znám jako obojetný a mocichtivý šíbr. Pokusy o sestavení nové vlády ztroskotaly, nezbylo tedy než vyhlásit na únor 1936 nové volby. V Lidové frontě se spojili všichni význačnější levičáci od komunistů přes trockisty až po anarchisty. Roblesovi věrní varovali slovy, jež nemohla už být ve světle nadcházejících událostí nadále chápána jako předvolební strašení. Vítězství levice by podle nich znamenalo „…vyzbrojení lůzy, vypalování soukromých domů a bank; rozdělení soukromého majetku a pozemků; bezuzdné plenění a loupení a společné vlastnictví žen.“

Vítězná levice varovná proroctví začala naplňovat ihned po volbách s chutí přímo umanutou. Začala nepodstatnou maličkostí: opovrhla ústavou, nepočkala na druhé skrutinium a hned na druhý den po hlasování vytvořila vládu. Brány věznic se otevřely a rudí extremisté se dali do práce. Jak prohlásil 16. června Robles v parlamentu, bylo vypáleno 160 kostelů, spácháno 269 politických vražd, 69 kanceláří politických stran bylo zdemolováno, 10 redakcí vyrabováno. Venkované si rozdělovali cizí půdu a dělníci si přivlastňovali továrny. Levicová vláda situaci naprosto nezvládala, společnost byla polarizována (levice sice získala o zhruba 1,000,000 hlasů víc než při minulých volbách, ale také pravice se zvedla o 750,000 hlasů), jenže levičáci jako by o tom vůbec nic nevěděli a prosazovali své požadavky s kategorickou bezohledností, jež zkrátka musela narazit. Franco hned v únoru navrhoval vyhlášení výjimečného stavu, aby se tragickému scénáři předešlo, nepodařilo se mu jej ale prosadit a teď sledoval s obavami nejen znepokojivý vývoj, ale také stále vzrůstající tendence důstojníků armády k vojenskému zvratu situace. Pokoušel se mu předejít, spiklence, na něž měl nemalý vliv, od jejich záměru odrazoval, odkládal konečné a nevratné rozhodnutí, jak jen to bylo možné. Situace se vyvíjela příliš rychle. Představitel tvrdého křídla socialistů Largo Caballero, jemuž vždy lichotila přezdívka Španělský Lenin, svrhl prezidenta Alcalá Zamoru, poslední pojistku, jež bránila otevřenému střetu polarizovaných sil. Rozbuškou povstání se stal únos a následná vražda pravicového vůdce Calva Sotela, jehož mrtvola byla nalezena 13. července 1936 na jednom z madridských hřbitovů. Tehdy Franco pochopil, že už není kam ustoupit, a rozhodl se vzít další vývoj situace do vlastních rukou. V první fázi podpořil své přátele z řad vzbouřených generálů a brzy se shodou okolností a silou vlastní osobnosti postavil do čela odporu.

Pařížská kancelář Kominterny (vedená později Stalinem odpravenými Katzem a Muenzenbergem), známá od vydání Koestlerova Neviditelného písma spíš pod výmluvným názvem továrna na lži, se už postarala, aby politováníhodné přehmaty nacionalistů vešly ve známost; někdy posloužily po všech směrech, například tragédie Guerniky dobře v tomto smyslu napomohla při zakrývání mnohem obludnějších čistek mezi republikány. Obětí bylo na obou stranách zhruba stejně, jenomže stranou nepovšimnut zůstává podstatný rozdíl, totiž že nacionalisté trestali zejména pachatele zločinů na územích, která postupem času získávali pod svou kontrolu. Ilegální svévolné popravy byly značně omezeny požadavkem církve, aby popravovaným byla zajištěna poslední zpověď. Republikáni čistili svá území důkladně, o čemž nás mohou poučit procenta povražděných biskupů (20%), kněží (13%) a mnichů (12%), znásilňování a vražd nebyly ušetřeny ani jeptišky, natož laikové.

Nacionalisté měli oproti vžitým názorům mnoho přátel v zahraničí a posílilo je nemálo dobrovolníků. Mimo Italů a Němců šlo především o Portugalce, jichž bylo několik tisíc, Iry z řad Blueshirts (asi 600 mužů), dále Angličany, Američany, Codreanovy věrné z Rumunska a dobrovolníky z Latinské Ameriky. V zemích, jejichž vlády byly blízké Lidové frontě, působily skupiny sabotující dodávky zbraní republikánům a neváhající na vlastním území likvidovat sovětské poradce; nejznámější z nich byla francouzská C.S.A.R. alias Cagoule.

Franco nejednal ani krutě, ani s nenávistí, jeho cílem bylo zachránit vlast a křesťanskou civilizaci. Dobře rozpoznal, nakolik je ohrožena rudou totalitou. Poválečná opatření zaměřil na potrestání konkrétních viníků: „Je třeba likvidovat nenávist a vášně, které v nás zanechala válka. Nelze to provést liberálně nějakou velkou, ale přitom katastrofální amnestií, která by nebyla gestem odpuštění, nýbrž sebeklamem. Musí to být způsob křesťanský, kde se vykoupení dosahuje prací spojenou s lítostí a pokáním.“ Zdá se někomu takový přístup příliš přísný? Rozhodně není poznamenán falešnou humanitou spojenou s omlouváním zločinů a je v něm přitom současně dost místa pro pokání i odpuštění.

Rudí vždy Franka nenáviděli, dokonce i v době, kdy si ještě Stalin s Hitlerem leželi v náručí bratrského objetí. Spáchal v jejich očích nejhorší zločin: překazil jim jejich plány a nenechal svou zemi přeměnit v ráj po Stalinově vzoru. Měl i jisté osobní vlastnosti, pro něž jej jeho současní kritici ve skrytu duše nenávidí. Prožil celý život s jedinou ženou a byl člověkem bez zhoubných vášní a amorálních zájmů, což je dnes, kdy se kdekterá úchylka či podlehnutí vlastní slabosti stalo důvodem k obdivu, notně přitěžující okolností.

Nechejme rudé a jejich více i méně skryté přátele, ať si prskají a plivou. Budiž nám útěchou, že se v obtížných chvílích často objevují velcí muži, ochotní obětovat vlastní pohodlí, budoucnost či dokonce život velkým ideálům, a věřme, že jejich dlouhá řada v lidských dějinách dosud zdaleka nekončí.

Psáno pro revue Rozmach.

What is sovereignty? In general, it might be said that the sovereignty is always either ‘internal’ or ‘external’, or de facto and de jure [1]. My primary concern in this essay will be to shed some light on the first of these – internal sovereignty. Indeed, it is entirely correct to say that sovereignty cannot be so easily labelled into two separate categories and it should be acknowledged that the ‘external’ sovereignty, in the light of the Westphalian peace treaty, could be regarded as nothing else but placing a last piece of the puzzle of sovereignty into its place – granting the internally acknowledged sovereign entity also the external recognition of its legitimacy.

John Hoffman suggests that most often, the contemporary view considers sovereignty to be a ‘unitary, indivisible and absolute power concentrated in the state’ [2]. However was it always so? If not, when did the idea of sovereignty as supreme power, as Weberian ‘monopoly on the violence in a given territory’, first appear? My suggestion will be that the concept of sovereignty in its fullness is a very modern phenomenon, whose emergence can be traced back no deeper than into the early modern period [3], but which, nevertheless, remains with us almost intact even today – still being necessarily thought of as ‘absolute and indivisible’.

The Necessity of a Historical Perspective

It is important to acknowledge that sovereignty, although a common part of our contemporary political vocabulary, is fundamentally a historical concept. The concept of sovereignty as such was unknown before the sixteenth century [4]. It was completely unfamiliar to the Ancient Greeks, Romans, as well as to the scholars of the medieval period [5]. Although the Roman law provided the technical vocabulary to the theory of sovereignty, the Romans themselves spoke only about different layers of authority, not about ‘supreme power’ or about any conceptual notion of sovereignty as such. Potestas was thus used to signify the official legal power of the magistrates, auctoritas on the other hand implied the influence and prestige, and imperium the right to command in certain offices – all that in the interest of the whole political body [6].

Nevertheless, Vincent still argues that ‘it does not follow that the reality of state sovereignty did not exist in earlier periods, even though the concept itself had yet to be formulated’ [7].

I believe that the problem here is that Vincent does not sufficiently acknowledge what the questioning of the very concept of sovereignty entails. He conflates the sovereignty with merely being ’sovereign’ or having the authority of command in a certain sphere, which the Romans sophisticated into many different layers of political auctoritas as was mentioned before.

To understand what sovereignty is, one cannot stop by finding out who has the powers of a sovereign. The sovereignty is a political concept and is thus bound to the process of questioning of who should be sovereign, which tries to provide certain justifications for a political authority where such authorities were previously unquestioned. The point here is that the moment of questioning itself – the intellectual vacuum instead of previous unquestioned traditions, which the scholar tries to fill in, forms the integral part of every political concept. It is the contest – dispute – over its exact meaning, which can be present only if the consent and some self-evident social truth between the arguing parties already disappeared.

But when and how did that ‘moment of questioning and uncertainty’ arise?

Jean Bodin

Although Bodin (1520-1596) did not ‘invent’ sovereignty, he was certainly the first who gave it a serious consideration and conceptualized it in a systematic manner [8]. His magnum opus Six Books of the Commonwealth was written on the background of the waging Wars of Religion. Bodin’s chief concern was thus understandably to find a way to end the chaos and war, which he perceived to be the natural result of the labyrinthic feudal order, with its myriad of principalities, guilds, cities, and trading unions, formally united under the Church and Emperor, but with none of them having the power to subdue the others in the time of crisis [9]. Bodin argued that for a government to be strong, it must be perceived as legitimate, and to be legitimate it must follow certain rules of ‘justice and reason’ comprehensible through the divine law. Essentially however, the power of a sovereign is for him the ability to create laws and break them according to one’s will [10].

Since according to this definition, the sovereign must be able to simultaneously create laws ex nihilo (the ‘positive law’) [11], and to break it at his own discretion, the sovereign cannot be also his own subject, otherwise he would be bound to the laws he created and therefore would no longer be the sovereign. The sovereign’s power is thus for Bodin necessarily ‘absolute and indivisible,’ the sovereign standing above the law and above the society itself [12]. In fact, the sovereign is a ‘mortal God’[13]. Bodin elaborates:

„The attributes of sovereignty are . . . peculiar to the sovereign prince, for if communicable to the subject, they cannot be called attributes of sovereignty . . . Just as Almighty God cannot create another God equal with Himself, since He is infinite and two infinities cannot co-exist, so the sovereign prince, who is the image of God, cannot make a subject equal with himself without self-destruction“[14].

With regard to the Wars of Religion, Bodin’s purpose is clear, Vincent suggests that, ‘to make civil law the will of the sovereign is to undermine some of the impact of customary and natural law. Effective law becomes the command of the sovereign’ [15]. Sovereignty in this light is ultimately absolutely independent of the subjects – sovereign becomes the source of his own legitimacy responsible only to God, the legislator as well as the executor.

For these purposes, the principles of princeps legibus solutus (the prince is the living law) and plenitudo potestantis (the fullness of legal power) were adopted by the medieval jurists from the Roman law for an attack on until-then predominant feudal ‘ascending thesis’, the argument that authority of a sovereign comes from below – from feudal lords and other intermediary bodies – not the other way around (’descending thesis’ – legitimacy comes from above – God and the sovereign) [16].

It is most often argued that this shift to centralization from the decentralized feudal order occurred because of the increasing conflicts – as mentioned the Wars of Religion brought on France unprecedented suffering – thus to bring order, monarchs required taxation, orderly collection of such revenues, which again dependent on the disciplined troops, and above all the justification for these extended sovereign’s interventions that would give him the upper hand over disloyal nobility [17].

Finally, what is important to stress, as Alain de Benoist rightly notes, is that such ‘new sovereign order’ henceforth recognizes only the state and atomized individuals (’society’) and ‘abolishes particular ties and loyalties, and bases itself on the ruins of concrete communities’.[18] From the multiplicity of feudal communities – build upon the natural ties, loyalties and mutual interest – Bodin creates an abstract community of atomized individuals bound together only by the common monarch – the state. This is for Bodin inevitable, although he recognizes the importance of human associations to a certain extent, he cannot make them nothing but communities of individuals with no claim on the political power or self-management, since that would threaten the absolute power of the sovereign. This was nevertheless taken even a step further by Thomas Hobbes.

Thomas Hobbes

Hobbes (1588-1679) similarly to Bodin wrote his magnum opus Leviathan during the period of a civil war, wishing to mitigate this ‘worst of all evils’. His concept of sovereignty knows however even less limits than that of Bodin. Whereas Bodin acknowledged that there are some actions which might be perceived as illegitimate [19], Hobbes accepted only the right of the individual for ‘self-preservation’ [20].

To avoid the constant civil war and anarchy, to which humans are according to Hobbes prone because of their ‘evil’ human nature [21], people by entering into society agree to give up their ‘natural’ sovereign rights in favour of the sovereign. The sovereign, not being a party to the original contract, does not recognize any limits to his authority. He exercises his powers unconditionally. While Bodin based the legitimacy of the sovereign on the divine sanction, Hobbes built his own on the social contract between ‘naturally free and equal’ individuals [22], thus relating his argument very much to our contemporary time.

The paradox of Hobbes is that although his sovereign bases his legitimacy on the relation between him and the people (i.e. because of the original social contract) the ruler is made autonomous, possibly even operating against the community from which he derives his legitimacy in the first place. The question thus arises whether the ruler can really think of himself as legitimate when the source of his legitimacy (the people) does not consider him anymore as being such. Bodin could not have this problem because his source of legitimacy was God. Hobbes wants to have it both ways however, the source of the legitimacy of the sovereign comes from the below, but at the same time he takes over from Bodin the sovereignty as ‘absolute and indivisible’ and hence cannot allow the sovereign any limits on his powers even if this means the fight against his own people.

The gap between the state sovereignty and ‘popular sovereignty’ (the source of legitimacy designating the ruler) is thus open, and as it will be shown, remains open even under our liberal representative democracies. One needs to take one further step to John Locke, who managed to synthesize Bodin and Hobbes to provide us with the foundations for liberalism and thus for our modern Western states.

John Locke

Whereas Hobbes’ thought contains both liberal (social contract) and illiberal (absolute ruler) elements, it is Locke (1632-1704) who is considered to be the true father of liberalism [23]. Nevertheless, contrary to what some liberal thinkers seem to suggest[24], there is no significant gap between him, Hobbes and Bodin. Similarly to Hobbes, he founds the society on the abstract social contract, which every individual ’signs’ by coming into it [25].

For Locke, certain ‘natural rights’ can never be taken away from the individual and his preservation is in fact the only reason why utility-maximizing individuals enter the society [26]. Although the life in the ’state of nature’ for Locke is not ‘nasty, brutish, poore, and short’ as for Hobbes, Locke’s individuals being relatively benign, living according to the divine law, and not interfering with each other’s ‘natural rights’ [27], there are still few who are dangerous.

Logically for Locke, for his people qua ‘rational individuals,’ it is therefore only in their best self-interest to enter the society, where in exchange for certain duties (for instance: the service in the national army) [28], they receive the state protection against these perpetrators.

What one immediately might notice is the fact that the state is again an all powerful entity, except for a certain limited sphere of ‘natural rights’ (similarly to Bodin), which he cannot interfere with if his actions are to be perceived as legitimate. In fact, as Hoffman notes, one might regard Locke as Bodin ‘refurbished’ with the social contract to the 17th century English conditions [29].

French Revolution, Soviet Revolution, National Socialists

The distance in legitimacy between the ruler and ruled did not disappear, although there were certainly some efforts to solve this duality in many different ways. The French Revolution, based on the concept of Rousseau’s ‘general will,’ argued that the will of the nation is embodied in the National Assembly – therefore, by this logic, the nation was the general assembly [30], being able to send thousands under the guillotine, for their ‘own good.’ Similarly the Russian Bolsheviks argued that it is the Communist Party acting as the vanguard of the proletariat, embodying its will, and ‘subsequently,’ that the party qua the proletariat embodies the true spirit of the whole people, ‘free’ of the class interests [31]. And indeed, the German National Socialists claimed that the will of the German volk is embodied in Führer, the German jurist Carl Schmitt claiming (in the vein not unlike Bodin) that Hitler embodies the ‘living law’ of the Aryan race, purifying the nation from its bad elements (Aktion T4) in the victims’ own name.

In all these instances, the sovereignty, as the ’supreme, absolute and indivisible’ is based on the Hobbesian idea that the state can operate against the wishes of those from whom it draws it legitimacy.

But this is untenable, as David Beetham argues, the legitimacy ‘must be conceived as a relationship between parties bound together by shared beliefs and by some kind of common interest’ [32]. This does not mean that the government cannot be oppressive, the argument only suggests that the legitimacy means the dual relationship, which cannot be broken from either side, otherwise the action of the state is not considered legitimate, but merely the manifestation of the force, not of the right. The individual’s peers thus might justifiably expect that he will try to develop certain civic virtues that help to preserve that very community in which he lives in and the individual rights he enjoys. He as well might be expected to fight (and potentially die) for that community in a battle, being considered a coward, effeminate or ostracized if he does not do so – but otherwise – no one can legitimately press him to act in such way – since the legitimacy – the ability to acknowledge a certain force as rightful and not just a mere force – belongs only to him.

Liberal democracy

It would be a mistake to assume that the paradox of sovereignty has been solved in contemporary Western liberal democracies. Quite the contrary, the modern liberal state is built on the principles outlined by Locke three hundred years ago. There exists a certain set of rights with which the state cannot meddle with. Similarly, it is also based on the ’social contract’ between the citizens and government, which is periodically ‘renewed’ in the general elections.

Nevertheless, the legitimacy of the liberal state sovereignty is in fact more questionable than ever before. The chief problem might be regarded in what is called ‘legal sovereignty’ or also Rechtsstaat. As Alain de Benoist suggests, today “politics… is considered to be inevitably dependent upon irrational and arbitrary ‘decisions,’ is disqualified, since the political sphere denies the autonomy and, thus, the essence of law” [33]. The titular wielder of the power can thus be ignored, since his decision might be considered to clash with the ‘ethical’, legal sovereignty.

Politics is thus not only alienated from the hands of its titular wielders – people, but also constantly moved from the realm of deliberation to the realm of administration. The people are not only distrusted enough that they have to be ruled through representatives (acting according to their ‘best’ judgement), not by delegates who would have to represent their will and could not act without having the people’s consent, but the realm of the possible political action is constantly circumscribed in the name of the revelation of the superior historical reason manifested in certain political taboos which today are ‘evil’ or ‘immoral’ to questioned. The liberal democratic state thus appears to be a messianic entity, moving towards a paradise where no longer any political activity, action, and deliberation will be necessarily – since all our ‘human reason’ will be imbued in the rational Hegelian machinery of our legal state.

As Chantal Mouffe notes – liberal democracy wants to completely annihilate the political in the name of the ‘rational’ management of the divergent interests within the political community, because it supposedly transcends their ‘particularities’ and is applicable to them all [34]. Indeed, as in all universalistic regimes, unquestionably.

Thus all pluralism of divergent life styles within the liberal state is destroyed, as Mouffe concludes, ‘. . . conflicts, antagonisms, relations of power, forms of subordination and repression simply disappear and we are faced with a typically liberal vision of a plurality of interests that can be regulated, . . . where the question of sovereignty is evacuated’ [35].

The liberal thus does not understand that people are inherently social and political beings – that for them it is not enough to have their divergent political ideas, cultures, traditions, religions somewhere in the private, dark recesses of their minds – but that they want to live according to them, have the right to behave in a certain way in public, celebrate traditions in a certain way, consider some things to be moral and some not without any ‘political correctness.’ To allow the diversity of the public – of the political – and not merely of the private and atomized is something which the liberal democracy will never be able to solve.

A pluralist alternative?

As might be seen, the central flaw of the theories of ‘supreme and indivisible’ sovereignty is that they conceive of the individual and society in highly individualistic, rational, and pre-social terms. In case of Hobbes and Bodin, individuals are anti-social power-maximizers, who can be subdued only by the all-powerful entity. In case of Bodin and liberals, individuals are utility maximizers coming together only for their own greater benefit, in order to better protect their ‘natural rights’ and property, and content to fetishize their identities somewhere in private.

Nevertheless, there exists a certain group of scholars, inspired by the contemporary of Bodin, Johannes Althusius, and the German thinker Otto von Gierke, who argue that humans are social beings who do not come to society just for the profit or protection, but because of their social nature [36]. Althusius calls humans ‘symbiots’ [37], since they form multiplicity of public associations according to their sense of belonging (families, tribes, cultural groups, ethnics), mutual interest (guilds, manufactures, trading unions, today political movements etc.) and never can be reduced to the simple dichotomy “individual-state” as according to the modern theorists of sovereignty since Hobbes.

These pluralist thinkers are for instance J. N. Figgis, H. J. Laski, or G. D. Cole. They argue that sovereignty is inalienable to the individuals, who are not some ‘unencumbered selves’ of the liberals [38], but their ‘individuality’ only truly exists because they are members of various intertwined social groups. But at the same time, the sovereignty is for them divisible, with each such group having the authority over its own internal affairs, to the extent it can manage for itself, and its social activities do not clash with those of the others’ [39]. The state is for them only the highest of such groups uniting not individuals qua individuals, but only as the members of multiplicity of various other groups, as social beings with already determined, divergent interests [40].

This idea is present also in Mouffe, who suggests that these divergent social groupings do not have to be united by their thick public moralities, as communitarians suggest, but by ‘thin’ set of goods, or ‘thin morality’ if you like only – by the common adherence to the ideal of the polity (res publica) which allows them to live their divergent public lifestyles, and which therefore requires them certain civic virtues. As Mouffe notes, ‘this modern form of political community is held together not by a substantive idea of the common good, but by a common bond, public concern.’

Similarly, Quentin Skinner agrees with this proposition when he writes:

„All prudent citizens recognise that, whatever degree of negative liberty they may enjoy, it can only be the outcome of – and if you like the reward of – a steady recognition and pursuit of the public good at the expense of all purely individual and private ends“ [41].

What is required of the citizen is thus the adherence to the virtues of political activity and participation, public concern for the common affairs, courage in defending the public interest, prudence in dealing with the others – that is, the respect for the plurality of divergent cultures and lifestyles and their right to organize their public affairs according to themselves (for instance, Muslims having every right to wear headscarves or whatever their want according to their cultural traditions). In short – a civic morality is necessary for all members of the res publica if they want to preserve their plural lifestyles, the principle of ‘unity in diversity.’

Ultimately, the individuals thus delegate but do not forfeit their sovereignty. The sovereign of the state as the higher unit is thus only the highest intermediate between the constantly fluid diversity of the political unit, having as his goal to promote their public good [42]. In the words of Friedrich II, although superior to them all individually, he is only a subject to them as to the whole community, being nothing but the ‘first servant of the state.

This is the expanded version of the essay submitted by the author as a part of his undergraduate degree at the University of Sheffield.

—————————–

References:
[1] A. Heywood, Key Concepts in Politics (Basingstoke, 2000), pp. 37-39.

[2] J. Hoffman, Sovereignty (Buckingham, 1998), p. 32. See also D. Strang, ‘Anomaly and Commonplace in European Political Expansion: Realist and Institutional Accounts,’ International Organization 45 (1991), p. 148..

[3] R. Cooper, The Postmodern state and the New World Order (London, 2000), p. 45: defines the early modern period as dominated by centralised states, gradual shift from agrarian to commercial economy, rationalism and foreign relations dominated by the inter-state interaction.

[4] J. A. Camilleri, and J. Falk, The End of Sovereignty? The Politics of a Shrinking and Fragmenting World (Aldershot, 1992), p. 239. Also D. Held, ‘Introduction: Central Perspectives on the Modern State,’ in States & Societies, ed. D. Held et al (Oxford, 1985), pp. 1-2.

[5] A. Vincent, Theories of the State (Oxford, 1987), p. 32.

[6] Ibid., p. 32.

[7] A. Vincent, Theories of the State (Oxford, 1987), p. 35.

[8] J. Hoffman, Sovereignty (Buckingham, 1998), p. 35.

[9] J. Bodin, Six Books of the Commonwealth (Oxford, 1955). Also D. Held, ‘Introduction: Central Perspectives on the Modern State,’ in States & Societies, ed. D. Held et al (Oxford, 1985), p. 2.

[10] J. Bodin, Six Books of the Commonwealth (Oxford, 1955), II.

[11] L. L. Fuller, The Law in Quest of Itself (Boston, 1966), p. 19, thus calls Bodin the ‘father of legal positivism’.

[12] J. Bodin, The Six Books of the Commonwealth (Oxford, 1955), pp. 40-50.

[13] Ibid., pp. 49-50.

[14] Ibid., p. 42.

[15] A. Vincent, Theories of the State (Oxford, 1987), p. 54.

[16] Ibid., p. 47.

[17] F. Kratochwil, ‘Of Systems, Boundaries, and Territoriality: An Inquiry into the Formation of the State System,’ World Politics 39 (1986), pp. 27-52.

[18] A. de Benoist, ‘What is Sovereignty?’, Telos 116 (1999), p. 102.

[19] A. Vincent, Theories of the State (Oxford, 1987), pp. 58-59.

[20] T. Hobbes, Leviathan (London, 1914). For the ‘right of self-preservation’ which Hobbes grudgingly in De Cive acknowledged as ‘inalienable right’ see D. Baumgold, ‘Hobbes’, in Political Thinkers From Socrates to the Present, ed. D. Boucher and P. Kelly (Oxford, 2003), pp. 174-176.

[21] T. Hobbes, Leviathan (London, 1914), Chapter XIII.

[22] Ibid., Chapter XIV and XV.

[23] D. Held, ‘Introduction: Central Perspectives on the Modern State,’ in States & Societies, ed. D. Held et al (Oxford, 1985), pp. 9-14.

[24] J. Waldron, ‘John Locke’, in Political Thinkers From Socrates to the Present, ed. D. Boucher and P. Kelly (Oxford, 2003), pp. 181-197.

[25] J. Locke, Treatises of Government (Cambridge, 1988).

[26] Ibid.

[27] Ibid.

[28] J. Hoffman, Sovereignty (Buckingham, 1998), p. 46.

[29] Ibid., pp. 45-47.

[30] A. de Benoist, ‘What is Sovereignty?’, Telos 116 (1999), p. 106.

[31] V. I. Lenin, The State and Revolution: The Marxist Theory of the State and the Tasks of the Proletariat in the Revolution (Moscow, 1965).

[32] D. Beetham, The Legitimation of Power (Basingstoke, 1991), p. 31.

[33] A. de Benoist, ‘What is Sovereignty?’, Telos 116 (1999), p. 110.

[34] C. Mouffe, The Return of the Political (London, 1993).

[35] C. Mouffe, The Return of the Political (London, 1993), p. 49.

[36] J. Althusius, The Politics of Johannes Althusius (Boston, 1964), and O. von Gierke, Political Theories of the Middle Age (Oxford, 1900). For the overview of the pluralist theory of the state see A. Vincent, Theories of the State (Oxford, 1987), pp. 181-217.

[37] J. Althusius, The Politics of Johannes Althusius (Boston, 1964).

[38] The definition is Michael Sandel’s, Liberalism and the Limits of Justice (Cambridge, 1982).

[39] A. Vincent, Theories of the State (Oxford, 1987), pp. 181-217.

[40] Ibid.

[41] Q. Skinner, Visions of Politics – Volume 2: Renaissance Virtues (Cambridge, 2002), p. 212.

[42] Ibid.

*********************************************
Bibliography:

Althusius, J., The Politics of Johannes Althusius (Boston, 1964).

Baumgold, D., ‘Hobbes’, in Political Thinkers From Socrates to the Present, ed. D. Boucher and P. Kelly (Oxford, 2003), pp. 174-176.

Benoist, A. de, ‘What is sovereignty?’, Telos 116 (1999), pp. 99-118.

Bodin, J., Six Books of the Commonwealth (Oxford, 1955).

Camilleri , J. A., and Falk, J., The End of Sovereignty? The Politics of a Shrinking and Fragmenting World (Aldershot, 1992).

Fuller, L. L., The Law in Quest of Itself (Boston, 1966).

Gierke, O. von, Political Theories of the Middle Age (Oxford, 1900).

Held, D., ‘Introduction: Central Perspectives on the Modern State,’ in States & Societies, ed. D. Held et al (Oxford, 1985).

Heywood, A., Key Concepts in Politics (Basingstoke, 2000).

Hoffman, J., Sovereignty (Buckingham, 1998).

Hobbes, T., Leviathan (London, 1914).

Kratochwil, F., ‘Of Systems, Boundaries, and Territoriality: An Inquiry into the Formation of the State System,’ World Politics 39 (1986), pp. 27-52.

Lenin, V. I., The State and Revolution: The Marxist Theory of the State and the Tasks of the Proletariat in the Revolution (Moscow, 1965).

Locke, J., Two Treatises of Government (Cambridge, 1988).

Mouffe, C., The Return of the Political (London, 1993).

Sandel, M. J., Liberalism and the Limits of Justice (Cambridge, 1982).

Skinner, Visions of Politics – Volume 2: Renaissance Virtues (Cambridge, 2002).

Strang, D., ‘Anomaly and Commonplace in European Political Expansion: Realist and Institutional Accounts,’ International Organization 45 (1991), pp. 143-162.

Vincent, A., Theories of the State (Oxford, 1987).

Převzato se svolením autora ze stránek Faustian Europe.

Spojené státy si vytkly za cíl prosazovat ve světě demokracii a lidská práva. Když ovšem mají příležitost ukázat, že demokratické hodnoty jsou jim skutečně drahé, a přitom nemusí nikam ani posílat svá letadla s bombami a ani nechat umírat své vojáky, neučiní tak. Mám samozřejmě na mysli příjezd ministryně Condoleezzy Riceové do Prahy za účelem podpisu smlouvy o umístění radaru systému obrany USA v Česku.

Téměř dvě třetiny Čechů nesouhlasí s umístěním americké radarové základny a pro je jen něco přes čtvrtinu obyvatel. Žádná politická strana neměla takovouto záležitost ve volebním programu a naopak informace o jednáních byla před veřejností do poslední chvíle skrývány. Informace dokonce tají i před poslanci Poslanecké sněmovny a za podpory přeběhlíků před několika dny zabránila konání mimořádné „radarové“ schůze. Vláda také odmítá uspořádat veřejností žádané referendum.

Tohle všechno C. Riceová jistě moc dobře ví. Najde se významnější pohrdání lidmi vlastní země než nyní předvádí česká vláda? Přesto ministryně zahraničí Spojených států s naprostou lhostejností k této situaci přijíždí smlouvu podepsat. Ukazuje, že v americkém pojetí demokracie je něco v nepořádku. Zkrátka platí dvojí standardy, směrovka se nastavuje jen podle toho, zda režim a politici činí to, co na očích Washingtonu vidí. A to je zřejmě to, oč Spojeným státům v politice lidských práv jde. Ukazuje se, že o demokracii a vůli lidí vůbec ne, jde jen a jen o americké zájmy.My to právě poznáváme.

Až ze Spojených států zase přijde kritika některé země, jejích představitelů a stavu demokracie v ní, budeme vědět, a jistě mít přinejmenším pochybnosti, že všechno je třeba jinak. Vždyť C. Riceová nepřijíždí do Prahy se zdviženým prstem, který by nabádal české politiky k uspořádání referenda. Přijíždí podepsat občany nechtěnou smlouvu a podílí se na pošlapání jejich občanského práva podílet se na spravování vlastní země. Nemluvě už svobodě rozhodnutí být prvním cílem při obraně USA. Ministryně Condoleezza Riceová tak v úterý v Praze dokonale zdiskredituje před Čechy nejen americkou politiku šíření lidských práv, ale – bohužel – i Spojené státy samotné.

Převzato ze stránek Res Publica

Weyrich a Lind nabízejí „retrokulturu“ jako novou konzervativní taktiku.

Ladislav Bátora představuje podnětný text autorů Paula M. Weyricha a Williama S. Lynda, amerických konzervativců, kteří se pozastavují nad úpadkem konzervatismu v USA, „vyšeptaností“ republikánské politiky a obecným stíráním se významnových rozdílů mezi pravicí a levicí. Manifest příštího konzervatismu je silně provokativním, avšak velmi podnětným výstupem.

Paul M. Weyrich (*1942) je předsedou a generálním ředitelem Free Congress Research and Education Foundation, William S. Lind (*1947), působí rovněž v této nadaci, a sice jako ředitel Střediska pro kulturní konzervatismus.

Následující programatickou esej těchto dvou amerických konzervativců může čtenář pojmout také jako opožděný dovětek k výňatkům z ostře antineokonzervativně zaměřeného článku „State Religion“ od Patricka J. Buchanana, které v překladu přineslo minulé číslo Národní myšlenky.

Je však zároveň – překladatelovou – vědomou a nezastíranou (byť jen takto nepřímou) replikou na některé závěry Karla Kaisra v článku „Konzervativní paradigma“, publikovaném již v předminulém čísle Národní myšlenky. Zejména na tu pasáž, v níž autor hodnotí negativně naši současnou „strnulost v minulosti a neschopnost či neochotu vstřebávat jiné (často i nepřátelské) ideje, než jsou názory některých konzervativních ‚praotců‘ a guru…“

Myslím totiž, že přinejmenším mimovolného vstřebávání nepřátelských idejí je nám všem dnes dopřáváno až běda. Zatímco myšlenky a ponaučení našich „praotců a guru“ se na veřejnost dostávají hazardně a trestuhodně poskrovnu.

Jsme ve vnucené kulturní válce, a to jistě nejen podle Weyricha a Linda; odevšad nás oddaní i zaprodaní zupáci rozběsněných politruků multikulturalismu, xenofilie, antidiskriminacionismu, politické korektnosti a dalších perfidních zbraní hromadného ničení (mravního i materiálního) bombardují svými paleo- i neoliberálními lžemi a zmanipulovanými fakty a jakékoli jejich vstřebání si nepřítel ihned vyloží jako naši slabost. A jen ještě vystupňuje intenzitu svých absurdních a nestoudných útoků – útoků zacílených často dokonce na samotnou legitimitu našich konzervativních či národoveckých postojů a názorů. A pak že prý i demokracie je diskuse…

Když už, tak odložme ono „vstřebávání“ (aspoň to záměrné) až na dobu po válce. Nyní budiž naší prioritou pokusit se – na radu Weyricha a Linda – především „zařadit zpětný chod“… Na druhou stranu ovšem dávám kolegovi Kaisrovi plně za pravdu, že „není moci politické bez moci kulturní a mediální“ a že „konzervativní intelektuálové nedovedou vybičovat masy lidí k akci.“

Ale přenechejme už konečně slovo oněm dvěma konzervativcům mnohem povolanějším; a třeba se ukáže, že můžeme některé jejich ryze zaoceánské postřehy, rady a závěry vztáhnout i na naši zdejší kulturní válku…

***

Jediným překvapením ohledně republikánského debaklu ve volbách do Kongresu z roku 2006 bylo, že pro mnohé konzervativce byl překvapivý. Konzervativní hnutí totiž už přinejmenším jedno desetiletí myšlenkově křižuje sem a tam. Studnice konzervativních myšlenek, která tak vydatně zavlažovala půdu pro politické úspěchy republikánů – zvolením Ronalda Reagana v roce 1980 počínaje, přes „Smlouvu s Amerikou“, až po získání většiny ve Sněmovně reprezentantů v roce 1994 –, vyschla ještě před koncem Clintonova druhého prezidentského období.

Deficit konzervativních myšlenek

Většina konzervativců ví, že liberalismus postihlo politické zatmění v důsledku intelektuální vyprahlosti programu připomínajícího muzeální kousek z třídního boje za éry Nového údělu.[1)] Proč tedy byli překvapeni, když podobný deficit konzervativních myšlenek skončil podobnou volební porážkou? Říká se, že nemůžeš „ničím“ porazit „něco“;[2)] volby v roce 2006 ale ukázaly, že republikáni už nemohou tím svým „ničím“ porazit dokonce ani to demokratické „nic“.

Konzervatismus natolik myšlenkově povadl, že během prezidentství George W. Bushe už stěží mohl výraz „konzervativní“ být – a také jen málokdy byl – využíván jako argument proti politice, která byla vyloženě antikonzervativní. Američané se stali svědky „konzervativního“ wilsonismu[3)] (ne-li dokonce jakobinismu) v zahraniční politice a zbytečném válečném tažení do cizí země, rekordního „konzervativního“ schodku obchodní bilance a federálního rozpočtu, rozsáhlé „konzervativní“ expanze moci federální vlády na úkor tradičních svobod a nonšalantního „konzervativního“ odprůmyslnění a ožebračení střední třídy ve jménu ricardiánského volného trhu[4)] a benthamovského utilitarismu.[5)] Není divu, že Američané jsou zmateni a rozčarováni konzervatismem, který se takhle chová, když je u moci. Kdyby byl Russel Kirk [6)] ještě mezi námi, k čemu by se teď asi hlásil?

Pokud se má konzervatismus opět vzchopit jako intelektuální síla, a ne pouhá nálepka pro cokoliv, co režim činí pro svůj vlastní užitek, musí se nejprve znovu intelektuálně vzpamatovat. Potřebujeme nový konzervativní program.

Konzervatismus není ideologie

Už dlouho před volbami z roku 2006 se autoři této eseje snažili otevřít diskusi o příštím konzervatismu. Naším motivem nebyl pouhý politický úspěch. Nějakou dobu předtím jsme si uvědomili, že starý konzervativní program, jehož podstatou byl především antikomunismus a tržní ekonomika, se již vyčerpal. Zrodil se za studené války a mnohé z něho – třebaže ne vše – vyhaslo, jakmile jsme válku vyhráli. Příští konzervatismus se, podle našeho názoru, musí vypořádat s novou a odlišnou vnější realitou, s takovou, v níž „trvalé položky“ sice zůstávají trvalými, ale musejí být vztaženy k novým jevům. Naším východiskem byl Kirkův postřeh, že konzervatismus není ideologií. Že je spíše způsobem života.

Ideologie, plod francouzské revoluce, tvrdí, že s ohledem na takový a takový soubor abstraktních pouček musí být skutečnost nutně taková a taková. Jenže skutečnost je samozřejmě příliš rozkošatělá na to, aby se dala napasovat na prokrustovské lože ideologie. A když se to tudíž nedaří, tak se dotčená ideologie rozhodne, že určité stránky skutečnosti – ty, které jsou s jejími poučkami v rozporu – je třeba ignorovat. A jestliže ideologie – prostřednictvím politiky – získá kontrolu nad státem, použije k prosazení svých pouček státní moc.

Kdokoli se pak opováží pochybovat, že hybatelem veškerých dějin je vlastnictví výrobních prostředků nebo nadřazenost árijské krve nebo inherentní zlotřilost bílého muže a západní civilizace, je státem potrestán. A když se ideologie zmocní nadkritického množství moci, trestem je koncentrační tábor, gulag nebo kulka do týla v suterénu Lubjanky.

Opravdový konzervatismus odmítá všechny ideologie, neboť je pokládá za „ozbrojené žvanění“. Místo nich nabízí způsob života založený na obyčejích, tradici a zvyklostech, tedy plodech zkušeností mnoha předcházejících generací. Protože lidé jsou schopni (smějí-li žít – co se civilizace týká – v kontinuálním prostředí) čerpat poučení ze zašlých časů, dokážou prozíravé ctnosti – skromnost, docenění práce, šetrnost, význam rodiny a pospolitosti, osobní povinnosti a závazky a ostražitost vůči novátorství – reflektovat konzervativním způsobem života.

Takové ctnosti mají sklon prosazovat se v nejtradičnějších společnostech, v obměnách, jichž si konzervativci zpravidla váží, a které se nejšťastněji uplatnily v tradiční kultuře křesťanského Západu.

Z toho vyplývá, že nejnaléhavějším posláním příštího konzervatismu je obrana a vzkříšení západní křesťanské kultury. A to zároveň znamená, že příští konzervatismus není pouhým kulturním konzervatismem – je jasné, že musíme věnovat pozornost i politice.

Přestože konzervativci vybojovali v době po zvolení Ronalda Reagana mnohá politická vítězství, levice nadále vítězí v kulturní válce. A kultura je (v tomto případě „bohužel“) mocnější než politika. Konzervatismus tak vítězil takticky, ale prohrával strategicky, a v důsledku toho začala americká společnost padat do propasti, která se před ní rozevřela již v 60. letech minulého století.

Tři klíčové úkoly

Má-li příští konzervatismus zastavit tento pád a vzkřísit Ameriku, jakou jsme znali ještě v 50. letech minulého století, v tom posledním normálním desetiletí, musí zvládnout tři úkoly.

Za prvé se musí pokusit o to, aby lidé změnili nejen své volební preference, nýbrž i to, jak prožívají své životy. Musí přesvědčit stále více Američanů, aby se odpoutali od prohnilé „popkultury“ materialismu, konzumerismu, hypersexualizace a politické korektnosti a vrátili se k starým způsobům života. Příští konzervatismus kalkuluje s „retrokulturou“: vědomou a záměrnou obnovou minulosti.

Taková obnova by ovšem neměla být – a dokonce ani být nemůže – vnucována politickou mocí. A to je druhá věc, kterou musí příští konzervatismus zvládnout: zahnat politickou moc tam, kam patří. Tolkienův Prsten moci[7)] je moc sama o sobě, a jako taková dlouhodobě neumí sloužit dobru. Odmítnutí kontrakultury, jež se stala „kulturou hlavního proudu“, musí postupovat zdola nahoru, od jedince k jedinci, od rodiny k rodině, na základě dobrovolnosti.

Vzorem může být hnutí za domácí vyučování. Z většiny veřejných škol se totiž staly kulturněmarxistické Skinnerovy klece,[8)] a domácí vyučování tak před nimi zachránilo více než milion dětí. Síla skrytá za touto znamenitou odštěpeneckou akcí představuje jedinou spolehlivou formu síly: sílu příkladu. Příští konzervatismus musí napřít tuto sílu do mnoha dalších oblastí každodenního života – počínaje zábavou, tou otrávenou studní popkultury. Kirk nám dal příklad: sám shodil ze střechy televizi, kterou na Piety Hill[9)] propašovala jeho manželka a děti.

Postavíme-li příští konzervatismus především na síle příkladu, příkladu životů prožívaných po starém způsobu, hodnověrně uklidníme ty Američany, kteří se obávají, že razantní kulturní konzervatismus by Americe vnucoval nějakou formu puritánské teokracie. Mohli bychom sice takové obavy odbýt jako bizarní, jenže ony skutečně existují.

Kulturní marxisté uchvátili státní moc v již povážlivé míře a tuto moc využívají k prosazení své ideologie prostřednictvím vládních programů: od pozitivní diskriminace přes učební osnovy veřejných škol až po zavlečení feminismu do amerických ozbrojených sil. Z toho vyplývá třetí úkol, který musí příští konzervatismus splnit: obnovit americkou republiku – tím, že vymeteme kulturněmarxistickou ideologii ze všech koutů státní moci.

Zařadit zpětný chod

Republika oddaná svobodě nevnucuje svým občanům žádnou ideologii. Vládě nepřísluší nařizovat rasovou nebo sexuální diverzitu při najímání do práce nebo přijímání do škol, tlačit na armádu, aby nadělala z žen bojové piloty a námořní kapitány, „velebit“ homosexualitu na pracovišti či realizovat jakákoli jiná z nesčíslného množství opatření, jež stát nyní vymýšlí s cílem prosadit politickou korektnost.
Nutnost „demarxifikovat“ – nikoliv od moskevského marxismu, nýbrž od frankfurtské školy[10)] – americkou státní správu vymezuje další doménu příštího konzervatismu: přestože vzkříšení naší tradiční kultury by nemělo být vymáháno politickou silou, konzervativci musejí být aktivní i v politice. Ačkoli příští konzervatismus je víc než politika, politiku v sobě zahrnuje. Kdyby se konzervativci měli svorně od politiky odvrátit – k čemuž by opodstatněná frustrace z politiky Republikánské strany vést mohla –, výsledek by byl katastrofální.

Druhá strana netrpí žádnými skrupulemi ohledně zneužívání státní moci v celém hrůzném rozsahu a s její pomocí chce napěchovat svou ideologii do našich hlav. Levičáci se teď například chystají vrátit do hry takzvanou „doktrínu vyváženosti“, která by – v případě, že by ji prosadili – zlikvidovala rozhlasové pořady s živými vstupy posluchačů. Program obnovení republiky předpokládá, že budeme mít dostatek sil zastavit je, „zařadit zpětný chod“ tam, kde už ideologický stát vytvořili, a omezit americkou vládu jen na pravomoci předvídané Zakladateli[11)] a taxativně v ústavě uvedené. To přece není nějaký bezvýznamný politický program.

Program kulturní i politický

V souhrnu je pak příští konzervatismus, jak my si jej představujeme, kulturní konzervatismus s programem jak kulturním, tak politickým, prosazující se jak uvnitř politického procesu, tak i za jeho hranicemi. Usiluje o volební vítězství se stejným zaujetím jako v roce 1980 a 1994, ale – protože snad má již realističtější představu o tom, co politika zmůže – působí zdola nahoru, soustřeďuje se na řadové voliče, podobně jako hnutí za domácí vyučování nebo abstinenční hnutí v 19. století, a je oddán myšlence vzkříšení tradičního způsobu života.

Co specifického by měl program příštího konzervatismu obsahovat? Některé položky nepochybně převezme z konzervativního programu současného. Příští konzervatismus nadále odmítá potraty a podporuje tradiční manželství. Snaží se o další snížení marginální daňové sazby a stejně tak trvá na snížení výdajů a na vyrovnaném státním rozpočtu. Prosazuje silnou národní obranu, včetně obrany protiraketové.

Požaduje účinnou ostrahu našich hranic, eliminaci ilegální imigrace, redukci imigrace legální a efektivní asimilaci imigrantů již usídlených. Angličtina by se měla stát úředním jazykem Spojených států, jediným jazykem, ve kterém se smějí vyřizovat veškeré úřední záležitosti.

Příští konzervatismus však reaguje i na nové podněty.

Zahraniční politika a obrana

Program příštího konzervatismu by měl zahrnout odmítnutí wilsoniánské zahraniční politiky, kterou propagují neokonzervativci stejně jako neoliberálové, a návrat k politice vycházející z konkrétních zájmů Spojených států. Poučen z fiaska ve válce v Iráku, měl by se americký národ vrátit k neintervenční zahraniční politice, kterou obhajoval před více než půl stoletím senátor Robert A. Taft.

Příští konzervatismus by měl ozřejmit, že realistická zahraniční politika není izolacionismem – izolacionismus je jen strašák, jejž vynalezli globalisté. Amerika nikdy nebyla Japonskem éry šógunátu.

Po převážnou část naší historie jsme byli se zbytkem světa v kontaktu, aktivním a plodném, ovšem spíše díky idejím a privátním obchodním instrumentům než zásluhou vynášení velmocenské karty. Zakladatelé varovali: můžeme buď zachovat doma svobodu, nebo usilovat o velmocenské postavení, ne však obojí. A příští konzervatismus preferuje svobodu před imperiální pompou.

V Iráku, Afghánistánu i jinde čelíme válce čtvrté generace, válce nikoli se státní brannou mocí podobnou té naší, nýbrž s nestátními ozbrojenými silami, jež vedou boj zcela odlišným způsobem. Třebaže příští konzervatismus klade důraz na silnou obranu, leží mu též na srdci otázka stovek miliard dolarů, jež rok co rok investujeme do zahraničních vojenských misí a do zbraní, které se hodí jen pro boj v cizině. Potřeba silné obrany vyžaduje armádní reformu, a ne pouhé haldy peněz.

Obnovení republiky

Spolu s armádní reformou by se měl příští konzervatismus domáhat i reformy politické. Obnovit republiku se nepodaří bez zlomení monopolu profesionálních politiků a dvou stran, jež jsou povýtce stranou jednou – stranou „mám to svoje jisté“.
Příští konzervatismus by měl často přicházet s výzvami k pořádání referend a volebních iniciativ, měl by předložit návrh na omezení počtu funkčních období a na zákaz zařazování „těch bývalých“ na kandidátky a požadovat nové volby s novými kandidáty, když s takovým návrhem uspěje, a měl by také bojovat za eliminaci úplatkářství legalizovaného nyní pod rouškou příspěvků na volební kampaň.
Ano, oni obchodují se svými hlasy. Monopol dvou stran zplodil ve Washingtonu všeprostupující kulturu korupce; a korupce je nejzhoubnějším škůdcem každé republiky.

Dřímající agrární tradice

Za další by měl příští konzervatismus probudit dřímající konzervativní agrární tradici. Jak lze vidět na příkladu amenitů,[12)] malé rodinné farmy mohou být ekonomicky rentabilní. Organické zemědělství,[13)] ochrana a obnova půdního fondu, farmářské trhy a takzvaní „crunchy cons“[14)] by měli být v programu příštího konzervatismu na čestném místě. Rodinná farma je dobrým místem pro výchovu dětí.

Zatímco ekologismus se stává ideologií, péče o půdu v duchu díla božího se těší přetrvávající konzervativní vážnosti. Zemědělství ostatně bylo vždy baštou konzervatismu.

Je trh opravdu „volný“?

Příští konzervatismus by se měl také zabývat problematikou velikosti podniků. Konzervativci již dlouho vnímají nebezpečí, jež představuje „velká vláda“ pro volný trh. Nehrozí nám ale něco podobného i ze strany velkých podnikatelských subjektů, obzvláště když se jedná o nadnárodní korporace s nižádným respektem k zájmům vlasti?
Je trh skutečně „volný“, když obří korporace mohou manipulovat s cenami i s politiky s cílem zlikvidovat lokální firmy – jak výrobce, tak obchodníky –, které jsou zakotveny v místní pospolitosti a prospívají jí způsobem, jakým to velké společnosti nedělají? Když veškeré zboží nese označení „Made in China“, Nebesa nám dekretují[15)] místo kýženého volného trhu jen „vzájemně výhodný obchod“.

Estetika a retrokultura

Další osvědčenou konzervativní položkou, na kterou by příští konzervatismus měl klást důraz, je estetika. Spojené státy sice asi jsou nejbohatší zemí v dějinách, ale to z nich ještě nedělá tu nejkrásnější. Nekonečné řady nákupních středisek,[16)] živelný růst předměstí a vyprázdněná velkoměsta vytvářejí prostředí, jež si sotva kdo může zamilovat.

Alternativu nabízí například takzvaný „nový urbanismus“,[17)] neboť se obrací do minulosti a chce vzkřísit tradiční vzhled měst i velkoměst. Příští konzervatismus by měl „nový urbanismus“ zahrnout do svého programu; ale ne po vzoru oregonského Portlandu, kde si nalinkovali hranice urbánního rozvoje – a uvnitř nich, světe div se, natrefíte na ještě více živelného růstu. Příští konzervatismus by měl raději prosazovat duální stavební legislativu.

Developeři by si pak mohli vybrat, zda budou stavět na základě dnešních stavebních norem pro „živelný růst“, nebo v duchu „tradičního sousedského designu“[18)] – podle toho, co dle jejich odhadu trh v tu chvíli preferuje.

Podobně by měl příští konzervatismus prosazovat návrat vlaků a tramvají jako alternativu k závislosti na automobilech. Osobní auto je skvělým prostředkem pro cestování, ovšem jen dokud je nevlastní příliš mnoho lidí. Hromadné rozšíření aut způsobuje v současnosti takové dopravní zácpy, že každý – liberál nebo konzervativec – promarní v silničním provozu ohromnou spoustu času popojížděním. Ani se sportovní mercedeskou si moc zábavy neužijete, když se nemůže hnout z místa.

Jestliže se vrátíme k vlakům a trolejovému vedení, ušetříme svůj čas a pomůžeme oživit naše velkoměsta. A s ohledem na odhadovaný vývoj situace v energetice nám příští generace budou za obnovení sítě vlakových a tramvajových spojů, jež se kdysi v Americe těšily takové oblibě, jednou vděčné. Tady, stejně jako všude jinde, by měl příští konzervatismus upřednostňovat dlouhodobou perspektivu.

Jedním z nejpodstatnějších impulsů konzervatismu – a v době, kdy je dějepis zatracován nebo zapomínán, asi ten nejcennější – je vzkříšení věcí osvědčených v minulosti. Starosvětsky vyhlížející velká i malá města či osobní vlaky a tramvaje jsou příkladem oné tendence, kterou nazýváme „retrokultura“.

Příští konzervatismus by měl zařadit retrokulturu mezi své trumfy, jako odrazový můstek pro činnost za hranicemi politiky. Chcete napravit veřejné školství? Tak co si třeba vzít za vzor školu z 50. let minulého století? Už máme retroautomobily, jako Nový Brouk a Mini od Volkswagenu, tak proč ne i „retrozvyky“ nebo „retrooblečení“? Bylo by to milé, zahlédnout také pánské kloboučnictví či krámek modistky, a ne jen pořád samé prodejny kojeneckého prádla.

Tím, jak vrací do života osvědčené věci, mohla by retrokultura působit jako protiváha donekonečna klesající spirály, kterou nám všude podstrkuje popkultura. Podobně jako se někdy ve snaze izolovat primární požářiště zakládá další oheň, mohli bychom použít módu k potření módy.

Zachránit psané slovo

Znepokojivou a složitou záležitostí, kterou by se příští konzervatismus měl také zabývat, je sociální a kulturní působení nových technologií. Technika má jistě své kladné stránky, třeba internet nám poskytuje možnost komunikovat bez dozoru. Jenže technika zároveň nastoluje choulostivé otázky. Je například „postgramotná“ kultura něčím, s čím by se měli konzervativci – pasivně unášeni takovou vlnou – smířit?
Trvalo tři tisíce krušných let, než jsme obrázek nahradili psaným slovem, a teď by nás mělo nechat v klidu, že televize, videohry a obrazovky počítačů vytěsňují psané slovo obrázkem? Cožpak se nás nijak netýká, že virtuální realita svádí některé naše spoluobčany na cestu k „Báječnému novému světu“?[19)]

Stejně jako v případě rodinných farem, mohou nám amenité i tady posloužit jako vzor; ne snad že by se každý z nás měl stát amenitou, ale v tom, že jejich pospolitost má pravidla pro hodnocení technologií z hlediska jejich sociálního a morálního působení – což naše společnost jako celek nemá.

Konzervatismus byl vždy obezřetný vůči novinkám, a obezřetnost příštího konzervatismu by nás měla přivést k hlubokému zamyšlení nad případy, kdy nás technika atakuje.

Nové konzervativní hnutí

Tento seznam není vyčerpávající, skončíme ale dříve, než vyčerpáme své čtenáře. Ale ještě jeden aspekt příštího konzervatismu docela na závěr uvedeme: nový konzervatismus, má-li být něčím víc než pouhou intelektuální společenskou hrou, se musí opírat o nové konzervativní hnutí.

Oba autoři tohoto článku jsou aktéry konzervativního hnutí už od střední školy, tedy skoro od pleistocénu… Hlavním jeho nešvarem byla po celá ta léta tendence podřizovat se Republikánské straně.

V době prezidentství George W. Bushe tato tendence nabyla na takové intenzitě, že z většiny washingtonských součástí konzervativního hnutí se staly naprosto nesvéprávné pobočky Republikánské strany. Řadoví konzervativní aktivisté a někteří mimowashingtonští vůdci hnutí, zejména z religiózní pravice, se téhle pasti vyhnuli. Jenže peníze se přelévaly z republikánských věder jen do těch konzervativních institucí, které byly ochotné hrát tuhle hru, a tak většina do oné pasti spadla. Republikánská strana tudíž konzervativnímu hnutí nadělila k dosavadní intelektuální sterilitě ještě korupci.

Viditelným důsledkem byl jev, jejž jsme zmínili na začátku – „konzervativní“ schvalování Bushovy vládní politiky, která je ve skutečnosti antikonzervativní. Hnutí příštího konzervatismu nebude věrohodné, pokud mu budou stát v čele osoby a instituce, jež se zaprodaly dnešní kopii Rockefellerova republikanismu.[20)] Stejně tak nesmí příští konzervatismus brát na milost takové politické směry, jako je wilsonismus nebo naruby obrácený merkantilismus.[21)]

Jádro věci ale vězí hlouběji než v politice, ba ještě hlouběji než ve věrohodnosti. Nejvyšší metou Republikánské strany bude vždy vítězství ve volbách, protože to je a pořád bude politická strana. A tak jakmile v jedněch volbách zvítězila, úkolem číslo jedna se pro ni od druhého dne stává příprava vítězství v nejbližších příštích. Pro stranu není a nemůže být vyššího cíle než politické vítězství, protože to je pravý důvod existence politických stran – vítězit ve volbách.

Zvěstovatelé vzkříšeného světa

Ovšem podstatou příštího konzervatismu, jak jsme již zdůraznili, musí být přesahování politiky. Usiluje sice o politický úspěch, ovšem ve snaze odpoutat kulturu od ideologie obecně a od čiré dekadence zvlášť hledí daleko za takový cíl. Má v úmyslu vzkřísit osvědčené způsoby života, způsoby, podle nichž valná většina Američanů žila až do 50. let minulého století. Jestliže v tomto ohledu selže, jestliže budou konzervativci nadále vítězit politicky, ale prohrávat v kulturní válce, selže v tom rozhodujícím.

A tak příští konzervativní hnutí bude vypadat právě takhle:

Stále sílící sdružení lidí, kteří vyznávají odlišný způsob života. Sdílejí společný odpor vůči popkultuře, vůči životu založenému jen na potřebách a jejich okamžitém uspokojování a vůči ideologii multikulturalismu a politické korektnosti. Hodlají spolupracovat s dalšími Američany – a snad i s Evropany –, kteří dobře tuší, že minulost byla lepší než přítomnost, a chtějí žít tak, jak žili jejich předkové: v souladu s principy západní civilizace. Se svou vizí budou chodit do politické arény, dokud jejich nepřátelé nepřimějí státní moc, aby je rozdrtila.

Ale jejich pohled přesahuje politiku – vedou správný život po starém způsobu: působí jako pochodně pro kročeje sousedů, jako zvěstovatelé vzkříšeného světa a jako živá svědectví o jediné spolehlivé formě síly, síle příkladu… A možná lze dodat: …a také jako dary Bohu.

***

Tolik tedy pánové Weyrich a Lind… Jejich „manifest příštího konzervatismu“ otiskl v únoru loňského roku „Buchananův“ paleokonzervativní čtrnáctideník The American Conservative a zodpovědnost glosátora mi káže nezamlčet, že do téhož čísla byly zařazeny i tři kratší články, v nichž jejich autoři vyslovili více než silnou pochybu o realizovatelnosti Weyrichovy a Lindovy vize. Jeden z nich, fejetonista listu Newsday James P. Pinkerton, v replice „Future Cons“ mimo jiné namítá:

„Je toho hodně, co musíme obdivovat na nápadu polnicí svolat Američany zpátky k ‚prozíravým ctnostem‘ založeným na ‚obyčejích, tradicích a zvyklostech‘… Vidím ale, zdvořile řečeno, trochu rozpor mezi horováním autorů pro ‚příští konzervatismus‘ a jejich lyrickým naléháním na ‚vzkříšení osvědčených způsobů života, způsobů, podle nichž valná většina Američanů žila až do 50. let minulého století.‘ Buď jdete kupředu, nebo jdete zpátky. Nemůžete obojí současně. Ba co víc: ‚dát se na cestu zpátky‘ ve skutečnosti na výběr nemáme – vrátit se znova domů nelze…“
Kdoví… Mně osobně je Weyrichův a Lindův nekompromisní a bojovně laděný (i když možná naivní) manifest a jejich ohromný zápal pro věc bližší než (možná opodstatněná) skeptická replika Pinkertonova.

V jednom ale rád dávám i Pinkertonovi za pravdu – když v závěru své polemiky namísto „příštího konzervatismu” doporučuje „konzervativní nacionalismus a obyčejný starý patriotismus, jež jsou kladivem, které drtilo a stále bude drtit protinárodní ideologii komunismu, světového federalismu a neokonzervatismu.“

Manifest „The Next Conservatism“ zveřejněný v The American Conservative č. 3/2007 z angličtiny přeložil, poznámkami opatřil, mezititulky doplnil a úvod a závěr napsal Ladislav Bátora.

Poznámky na margo stránek:

1) Nový úděl, anglicky „New Deal“, komplexní program hospodářské a sociální politiky, který zavedl prezident Franklin D. Roosevelt v roce 1933 jako soubor opatření k překonání doznívající hospodářské krize a jejích důsledků. Je to nezastřené opuštění zásad liberální hospodářské politiky ve prospěch hospodářství řízeného státem, tedy státní dirigismus se všemi jeho atributy. Konzervativci Nový úděl striktně odsuzují, především pro jeho protosocialistické rysy.

2) V originále „you can’t beat something with nothing.“ Toto anglické rčení nejspíše nemá v češtině protějšek (alespoň překladateli se žádný nevybavil, pokud odmyslíme snad trochu se blížící, leč zde asi nepoužitelné rčení „o pletení biče“); nezbylo tudíž, než větu přeložit slovo od slova.

3) Tímto termínem označují konzervativci politiku, jejímž hlavním rysem je zasahování USA do záležitostí cizích států, včetně případné intervence vojenské. Název připomíná politiku demokratického prezidenta Thomase W. Wilsona, za jehož vlády se USA zapojily do I. světové války. Původní wilsonismus však skončil krachem, protože Senát USA neratifikoval versailleskou mírovou smlouvu a USA nakonec nevstoupily do Společnosti národů. Dnešním pokračovatelem politiky – podle zásadních konzervativců pro Spojené státy zhoubné – wilsonismu je neokonzervatismus a jeho hlavní postavou je George W. Bush.

4) David Ricardo (1772-1823), angl. bankéř a národohospodář, stoupenec hospodářského liberalismu a volného trhu, vedle Adama Smithe nejvýznamnější představitel klasické politické ekonomie.

5) Jeremy Bentham (1748-1832), angl. filosof a právník, zakladatel a vedle J. S. Milla jeden z hlavních představitelů utilitarismu, učení, které považuje za účel etických norem a principů největší možné štěstí pro největší možný počet lidí.

6) Russel Kirk (1918-1994), amer. politolog a publicista, nejvlivnější konzervativní myslitel 2. poloviny 20. století, autor dnes již vpravdě „kultovní“ knihy „Conservative Mind from Burke to Eliot“ z roku 1953 a nezpochybnitelný guru všech konzervativců vůbec a paleokonzervativců zejména. Pod názvem „Konzervativní smýšlení“ vydal jeho knihu v češtině v roce 2000 Občanský institut.

7) Klíčová rekvizita z proslulé Tolkienovy fantaskní trilogie Pán prstenů: Prsten moci je nástrojem temné síly zla; získává nad svým dočasným majitelem postupně závratnou moc tím, že se jej držitel nechce za žádnou cenu vzdát; byl stvořen proto, aby si podmanil vládce lidí, elfů a
trpaslíků, jimž síly zla propůjčily nástroje pro ohromnou světskou moc, ovšem za cenu pozdějšího podrobení se Prstenu moci, čili zlu.

8) Skinnerova klec, někdy též Skinnerův box, je aparatura pro zkoumání procesu učení u zvířat, nazvaná podle svého vynálezce, amerického psychologa Frederika B. Skinnera. Metoda spočívá v odměně, často v podobě pamlsku, za správně splněný úkol.

9) Piety Hill je majestátní sídlo v michiganské Mecostě, jež Kirk zdědil po předcích. Po jeho smrti pečuje o zámek v italském stylu, s chrliči a podobnými architektonickými rozmary, vdova Anette, která v objektu příležitostně pořádá i sympozia a fóra pro konzervativní akademiky.

10) Filosofický a sociologický směr, který vznikl na počátku 20. let minulého století ve frankfurtském Ústavu pro sociální výzkumy. Po roce 1933 někteří jeho exponenti emigrovali do USA. Frankfurtská škola spojovala – velmi zjednodušeně řečeno – hegelovskou dialektiku s prvky hlubinné psychologie, existencialismu a marxismu. Po roce 1945 byli jejími vůdčími představiteli zejména Theodor Adorno a Max Horkheimer. Konzervativci frankfurtskou školu (spolu s antropologickou boasiánskou školou) považují za jeden z hlavních ideových zdrojů různých dnešních intelektuálních a politických deviací typu multikulturalismu a genderismu.

11) Anglicky „Founders“, jindy též „Founding Fathers of the United States“ nebo „Fathers of Our Country“; výraz pro pomyslný sbor v čele s Georgem Washingtonem – směsice lidí, kteří například podepsali Prohlášení nezávislosti nebo se podíleli na vypracovaní ústavy a podobně. Vedle zmíněného Washingtona se k nim řadí především John Adams, Thomas Jefferson, James Madison, Alexander Hamilton, Benjamin Franklin, John Jay, ale i mnoho a mnoho dalších.

12) Amenité, anglicky „Amish“, příslušníci anabaptistické sekty. Jsou usídleni zejména ve státech Ohio, Pensylvánie, Indiana, Delaware a New York. Člení se na několik skupin a takzvaní „amenité starého řádu“ žijí zcela izolováni od technických vymožeností – bez telefonů, elektřiny i aut – a odříznuti od okolního světa.

Vyšlo v Národní myšlence 42/2008

Reflexe novodobého směru amerického konzervatismu z pera Ladislava Bátory

Konzervativní hnutí se dostalo na scestí. Pod názvem „konzervatismus“, „konzervativní“, ba dokonce v některých případech i „tradicionalistický“, pod touto na první pohled velmi líbivou a pestrou slupkou, se dnes nachází plod nadmíru trpký a nevábný. Evropské „konzervativní strany“ jsou parodií na sebe samu a nepředstavují nic jiného, než konformistickou součást Systému, proti kterému naoko představují alternativu.

Evropské „konzervativní síly“, dnes nejsou nic jiného, než směsí zoufalé nostalgie, korektnosti, rezignace na vlastní zahraniční politiku a afér politických „elit“. Obdobná je situace ve Spojených státech. Ladisav Bátora se ve své recezi a reflexi nad knihou „Crunchy cons“ (v doslovném překladu „křupaví konzervativci“) zabývá „protiproudem“ v současném americkém konzervativním hnutí. (-red-)

Myslíte si, že být opravdu oddaným konzervativcem dnes znamená:

Být vůči „velkému byznysu“ stejně skeptický jako vůči „velké vládě“?
Vrátit se k tradiční víře a morálce?
Brát se za svou rodinu, která stojí nad všemi ostatními institucemi?
Křísit život v obcích rozvíjením místních aktivit?
Rozhodnout se žít pro Dobré, Pravdivé a Krásné?

„Tak to jste ovšem crunchykon,“ můžete se dozvědět na zadní straně obálky Dreherovy knihy Crunchy Cons…

Když v červenci 2002 publikoval do té doby poměrně málo známý novinář a spisovatel Rod Dreher v National Revue svůj dnes už „kultovní“ článek Birkenstocked Burkeans s podtitulkem Confessions of a Granola Conservative, jistě ani sám netušil, co právě odstartoval.

Byl si ale vědom toho, že by jako tradicionalista, ctitel Edmunda Burkeho a konzervativec (a čerstvý katolík) v jedné osobě samosebou neměl nosit sandály – natož značky Birkenstock, které nosí fakt jen liberálové. A jíst příliš zdravě – natož křupavou (anglicky crunchy) granolu, kterou chroustají beze studu fakt jen liberálové. (Pro ty, kdo už teď lomí rukama, že jsme sotva na začátku a už se recenze doslova hemží neznámými výrazy: dejte si sem prst a zadejte si v googlu výraz „Česká granola“. Objeví se vám vzápětí, ba i s tím velkým „Č“. To je ale překvapení… Jako před časem i pro mě…) A přesto se k těmto oběma bezmála smrtelným hříchům – a nejen k nim – v článku veřejně doznal. A tím to celé tenkrát začalo…

„Cožpak jen levičákům je povoleno konzumovat kvalitní potraviny? … Nepamatuji se, že by mi při volební registraci funkcionáři Republikánské strany nakázali, abych odteď už odmítal brokolici, která chutná opravdu jako brokolice, a to jen proto, ze si socanští venkovští balíci vyrábějící si vlastní kompost myslí, že je to dobrá myšlenka,“ namítá Dreher hned v úvodu.

Článek vyvolal podle Drehera obrovskou vlnu veskrze kladných ohlasů (a nejen podle Drehera – na internetu dnes najdete k heslu „crunchy cons“ už hodně přes 25 tisíc odkazů). Evidentně to byl pro mnohé stejně postižené konzervativce úlevný a rozhřešující coming-out, když někdo jiný se za ně všechny vyzpovídal, že jsou i tací konzervativci, kteří bez ohledu na pravicová přikázání jedí „levicově“ zdravě. A nejen jedí… A pro našince to všechno znamená, že vedle snad u nás již zdomácnělých termínů „neokonové“ (v angličtině neocons, zkráceno z neoconservatives) a „paleokonové“ (paleocons, paleoconservatives) bude asi muset vzít na americké pravici na vědomí ještě termín „crunchykonové“, resp. „crunchykonzervativci“.

Povzbuzen onou obrovskou odezvou na nepříliš dlouhý článek se Dreher po necelých čtyřech letech k tématu vrátil, tentokrát už knihou, podle kolektivního hlavního hrdiny nazvanou Crunchy Cons. Za ty roky se mu již dostatečně srovnaly „křupavé“ myšlenky v hlavě a už nemusel svůj nápad stavět jen na granole a jiných zdravých laskominách. Vědom si toho, Dreher ještě před úvodní kapitolu zařazuje Crunchykonský manifest o deseti bodech:

1. Jsme konzervativci, kteří stojí mimo současný hlavní konzervativní proud. A vyhovuje nám to: máme lepší výhled, a tak zřetelněji vidíme věci, které jsou důležité.

2. Myslíme, že současný konzervatismus se začal příliš soustřeďovat na materiální podmínky a nedostatečně se zabývá charakterem společnosti. Smyslem života není stát se ještě spokojenějším zákazníkem.

3. Uznáváme nadřazenost volného trhu jako principu organizujícího ekonomiku. Domníváme se však, že ekonomiku je třeba přinutit, aby sloužila nejlepším zájmům lidstva, a ne tomu všemu okolo. Velký byznys si zasluhuje stejně tolik skepticismu jako velká vláda.

4. Domníváme se, že kultura je důležitější než politika a že americký blahobyt ani naše svoboda dlouho nepřežijí kulturu, která už nerespektuje to, co Russell Kirk označoval jako „trvalé položky“ – věčné mravní normy, jež potřebujeme k civilizovanému životu a jimž nás učí tradice všech velkých světových učení.

5. Konzervatismus, který neuznává potřebu zdrženlivosti, omezování a skromnosti, není prospěšný pro jedince ani pro společnost, a – koneckonců – už to ani není konzervatismus. Obzvláště to platí ohledně světa přírody.

6. Zhruba asi takto: Malé a Lokální a Staré a Konkrétní by mělo mít přednost před Velkým, Globálním, Novým a Abstraktním.

7. Náležitě si cenit estetickou kvalitu – to jest „krásu“ – není přepych, nýbrž klíč k dobrému životu.

8. Kakofonie současné populární kultury stěží umožňuje zaslechnout volání pravdy a moudrosti. V žádné jiné oblasti není návrat k askezi tak důležitý.

9. Sdílíme Kirkovo přesvědčení, že nejlepším způsobem, jak zajistit další generaci příznivců „trvalých položek“, je plodit děti a po večerech jim číst a učit je, co je chvályhodné: moudrý rodič je konzervátorem dávných pravd… Prazákladní institucí konzervace je rodina.

10. Politika a ekonomika nás nezachrání. Jestli se máme vůbec zachránit, pak jedině prostřednictvím života ve víře v „trvalé položky“ – respektujíce tyto dávné pravdy při každodenním rozhodování. Konzervovat v tomto smyslu znamená obnovovat.
V úvodní kapitole Kdo jsou crunchykonzervativci? Dreher mimo jiné ilustruje na jednom z dopisů, jak se chová pravá crunchykonská rodina; přičemž cítí potřebu zdůraznit, že nejde o žádné „zaostalé“ farmáře – pisatelka i její manžel jsou sice z Texasu, ale oba inženýři:

„Máme osm dětí, všechny jsem kojila asi tak rok, většina z nich se narodila doma, všechny sami vyučujeme. Sami si pečeme chleba (někdy si i mouku nameleme doma), jíme domácí stravu, jen velmi málo utrácíme za oblečení, kosmetiku či šperky a snažíme se žít prostým, ale přemítavým životem. Naším nejoblíbenějším prezidentem je Teddy Roosevelt, nemáme rádi sídliště, kde vypadá jeden dům jako druhý, potraviny kupujeme v konzumu nebo v obchodech s biopotravinami (NIKDY nechodíme do supermarketů), televizi pouštíme, jen když si chceme přehrát nějakou kazetu a nejraději bychom až do zblbnutí všichni pořád jen četli knihy. A když mě to popadne – tak klidně přichystám k jídlu i granolu! A po celých Spojených státech známe mraky takových lidí jako jsme my.“

Příklady „ze života“ (vycházející z korespondence a osobních rozhovorů) využívá Dreher i v dalších šesti kapitolách, v nichž, jak z jejich názvů vyplývá, popisuje, kde a jak se „crunchykonzervatismus“ může uplatnit: Konzumerismus, Potraviny, Domov, Vzdělání, Životní prostředí, Náboženství. Přestože omezený prostor neumožňuje, abychom uvedená témata rozbírali, zastavme se přece jen alespoň u dvou poměrně překvapivých jevů.

Tím méně významným (ovšem jak pro koho…) je, že Dreher, ač teprve relativně nedávno konvertoval ke katolictví, otevřeně v kapitole Náboženství vyzdvihuje klady pravoslaví:

„Z teologického hlediska je pravoslaví mnohem více mysticky orientováno než katolictví nebo protestanství. A skutečně, pravoslaví po staletí kritizuje západní křesťanství, že je příliš logické, příliš intelektuální a nebere dostatečně vážně fakt mystické inspirace a transformaci obsahu působením božího ducha.

I proto jsme často svědky, že dávné tradice pravoslaví, které jsou esteticky úchvatné, mravně pevné a liturgicky a doktrinálně neměnné přes tisíc let, přitahují pozornost crunchykonů. … Rozličné ortodoxní církve spojuje to, že vyžadují, aby se jedinec podrobil síle tradice, nikoliv aby kalkuloval (jak je dnes v módě) s tím, že se tradice přizpůsobí jeho očekáváním. Je mylné namítat, že tradice ustrnula v čase; každá tradice, pokud to má být živoucí záležitost a ne exponát z muzea starožitností, se musí vtělit ve smysluplném významu do života jedinců i komunit. Obecné pravidlo praví, že autoritativní tradice právem očekávají, že jedinec ustoupí před kolektivní moudrostí a zkušeností, jež vyjadřují.

Chesterton říkal o tradici, že je to ‚demokracie mrtvých‘. Pokud si chceme podržet víru našich otců (a matek), musíme tradici ctít a velebit, a to nikoli jako samoúčel, nýbrž jako nejspolehlivější cestu k Bohu – kdyby jen proto, že už tolik svatých po ní kráčelo před námi.“

Druhou, asi podstatnější věcí je, že Dreher je tak hluboce zklamán politikou amerických neokonzervativců, resp. Republikánské strany, že konzervativcem sice zůstává (dokonce zatím ještě pořád – prý ale už se skřípěním zubů – republikány jako „menší zlo“ volí…), ovšem již jen ve „filosofickém“ smyslu. Nadále chápe Russella Kirka a Richarda Weavera jako dva z nejvýznamnějších „filosofických otců moderního amerického konzervatismu“ a za prvního proto-crunchykona považuje slavného britského konzervativního spisovatele a myslitele Gilberta Keithe Chestertona (je to arci nepřehledná směsice, kdo všechno už si Chestertona kdy „přisvojil“…). Avšak se současným „politickým“ americkým konzervatismem už nechce mít nic společného. Už ho „odepsal“…

Je to dobře vidět třeba na okázalé změně podtitulu knihy Crunchy Cons. Obě první vydání, vázané i brožované, vyšla v roce 2006. Jenže zatímco to „únorové“ vázané má v podtitulu How Birkenstocked Burkeans, Gun-Loving Organic Gardeners, Evangelical Free-Range Farmers, Hip Homeschooling Mamas, Right-Wing Nature Lovers, and Their Diverse Tribe of Countercultural Conservatives Plan to Save America (or at Least the Republican Party), o devět měsíců mladší vydání brožované si už dělá plány o poznání skromnější, či spíše si – uvážíme-li změnu v podtitulu – nedělá plány žádné: The New Conservative Counterculture and Its Return to Roots.

Proč už nemá v plánu „zachránit … aspoň Republikánskou stranu,“ vysvětluje Dreher v dodatečném doslovu takto: „Dnes už pochybuji, že má cenu zachraňovat ji v současné podobě. Nejsem menším konzervativcem, než když jsem Crunchy Cons psal, jsem ale levičák, co se týká kacířské myšlenky, že když se nálepky ‚liberální‘ a ‚konzervativní‘ vztáhnou na americkou politiku, nic neznamenají; už opravdu ne.“

Ano, to skutečně je – po jistý čas už nepřeslechnutelné – zaklínadlo typicky liberální, nebo přímo levicové. A zaznívá tu a tam i u nás doma, zejména z templu vyznavačů Pravdy a Lásky. (Když už tedy pro tuhle chvíli zapomeneme, že naše „nejpravicovější“ parlamentní strana o sobě s naivní pýchou nahlas vytrubuje, že je liberálně-konzervativní…) Až jednoho zamrazí… A to nás ta nejhorší informace teprve čeká —

Dreher totiž vzápětí dodává: „Z toho vyplývá, že by si crunchykonové měli osvojit osvědčený postup, který Václav Havel nazývá ‚antipolitická [sic!] politika‘ – začít potírat cynismus a vyprázdněnost formální politiky tím, že budou žít počestně a šlechetně aspoň ve své vlastní obci.“

A tak slibně ten crunchykonzervatismus zpočátku vypadal… Zrovna jako poslední oáza na poušti! A zatím – zase jen ta zrádná fata morgana. A jestliže českého čtenáře Dreherova „česká inspirace“ jen překvapí, českému konzervativnímu čtenáři asi hned bleskne hlavou: „Zachovej nám, Hospodine, Spojené státy i naši zem…“

Ladislav Bátora

Psáno pro Národní myšlenku 42/2008

Významný mezník novodobých českých (československých) dějin.

Novodobá historiografie se významným způsobem přičinila o to, že české dějiny období 1526 (přesněji řečeno 1621) – 1918 nadále nejsou vnímány jako období úpadku a vzdoru českého národa vůči věčnému německému útlaku. Pravdou je, že myšlenka samostatného českého (československého) státu, uzrála až v době relativně nedávné.

Podobné mýty se potom jasně promítaly i v období přelomu století, kdy došlo k zásadním událostem, které významným způsobem náhled na budoucnost českých zemí uvnitř rakouské monarchie proměnily a které myšlenku samostatného českého státu teprve (a právě) formulovaly.

Bitva u Zborova (2.7. 1917) se stala symbolem nového československého státu. Bezpochyby šlo o významnou událost, která v důsledku zapříčinila dvě věci: nebývalý a drtivý nástup 1. československé brigády (který i zmatené rakouské velení po porážce zprvu hodnotilo jako „nečekaný útok mimořádně vycvičených zvláštních ruských (!) jednotek, jejichž výskyt průzkum podcenil“, znamenal posílení pozice československé myšlenky ve světě, pootevření dveří zahraničnímu odboji do kuloárů západních mocností a příznivou reakci také na ruské straně, kdy vlivem Zborova začaly řady ruských legií stále více posilovat propuštění českoslovenští zajatci.

V důsledku ovšem Zborov nepředstavoval výraznější změnu statu quo na východní frontě. I když se tato stala v roce 1917 spíše „odpočinkovým“ bojištěm, nejlepší německé jednotky se v té době nacházely na západní a rakousko-uherské na jižní frontě, ani nasazení právě výtečných československých dobrovolnických jednotek, s jejichž nebývale vysokou morálkou kalkuloval ruský generál Brusilov jako s tmelem, který mu pomůže konsolidovat demoralizovanou a bolševickou agitací rozloženou armádu ruskou, Kerenského ofenzivě nepomohlo.

Ruská letní ofenziva v roce 1917 byla neúspěšná a jedním z mála viditelných úspěchů, bylo právě asi tříkilometrové prolomení linie u Zborova a dobytí vrchu Mogila 1. Československou střeleckou brigádou a „Českou rotou“, která byla součástí nikoli samostatné československé brigády, nýbrž ruské, 8. armády generála Kornilova. Bohužel, ovládnutí těchto kót nemělo na výsledek ofenzivy významnější vliv. Vojska navíc musela záhy ustoupit drtivé rakousko-uherské protiofenzivě a Československá brigáda se později účastnila ústupových bojů u Tarnopole, kde utrpěla těžké ztráty.

Zborov je ovšem také příkladem tragického „bratrovražedného“ boje a odvěkého sporu v nalezení postoje a otázky loajality v případech, kdy dochází k válečnému rozpadu velkého státního celku na řadu celků menších. S trochou ironické nadsázky totiž lze říci, že se scéna zborovské bitvy stala fakticky bojem Čechů proti Čechům. Loajálními jednotkami nebyli ve válce pouze českoslovenští legionáři. Těm se sice v následujících letech dostalo zaslouženého vnímání jako národních hrdinů, ale trochu neprávem se zapomíná na důstojníky i prosté vojíny, kteří po celou dobu války zůstali loajálními vojáky rakousko-uherské armády.

Jména jako Gajda, Kutlvašr, Syrový, Medek, či Švec, se nám navždy vryla do paměti. Na druhou stranu Rudolf Sinkule (za první světové války velitel rakouské ponorky U4) je pro mnoho lidí jméno dodnes neznámé. O tom, že na účast Čechů i Slováků ve válce na straně centrálních mocností nelze nahlížet negativně a už vůbec tento fakt nelze vnímat úzkými ideologickými brýlemi, či jej dokonce považovat za vlastizradu, vypovídá nejlépe to, že samotná československá armáda, respektive její generální štáb sbor, tvořilo z celkového počtu 104 vysokých důstojníků celých 56 bývalé rakousko-uherské vojáky, zatímco legionářů bylo 44.

Proto bychom události, jako bitvu u Zborova, měli chápat více komplexně a ne pouze a jednostranně jako „čechoslovakistickou“ záležitost a hrdinství legií. Bezpochyby se úctyhodný výkon československých legií na pozdějším konstituování samostatného Československa podepsal, ale dnes, s odstupem více než 90 let, ocenit bychom měli i ty „naše“ vojáky, kteří v osudné době bojovali na druhé straně.

Zdroje:

Galandauer, Jan: Bitva u Zborova – česká legenda. Praha 2000.
Galandauer, Jan: Mýtus bitvy u Zborova. In: Dějiny a současnot 01/2008.
Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918-1938). Příbram 2005.

Jedním z důvodů, kterým se argumentuje ve prospěch výstavby amerického radaru, je nutnost pohledu do budoucna a obrana před potenciálními hrozbami, zvyšujícími svůj účinek technikou globalizovaného světa, nebezpečnými režimy, nebo tzv. „rough states“, jejich představitelé jsou nevyzpytatelní a je potřeba v jejich případě vždy počítat s horším. Jakkoli je tato logika kostrbatá, v tuto chvíli na ní přistupme.

Politika Spojených států je již několik měsíců silně průhledná a jejich představitelé se koneckonců své záměry nijak nesnaží skrývat, a pokud, tak velice neumně. Výrazem „rough states“ se dnes víceméně myslí Írán, stát, který Spojeným státům (a také Izraeli) leží v žaludku zejména díky svému jadernému programu, pomocí kterého se údajně snaží získat atomovou bombu.

Neokonzervativní publicisté a bitevní tamboři proti všemu a všem, kdo si ve světě dovolí ukázat ultimativním požadavkům nového světového řádu prostředníček, bubnují na poplach, ale nikdy nám nevysvětlili, proč chápat jinak jaderný program Íránu, než jaderný program USA, Izraele, Francie, nebo kohokoli jiného.

Oč více se bát, že jaderný program zneužije k výrobě atomové zbraně Írán a ne třeba kdokoli jiný? Protože v Íránu nevládne demokracie západního typu, protože jsou Íránci „jiní“, či protože to kdosi prostě řekl? Historie ukazuje, že Írán ve své novodobé historii nikoho nenapadl, ani neválčil. Výjimkou je íránsko-irácká válka, kde byl Írán napadeným a kde byl agresor (Irák) podporován Spojenými státy. Zprávy IAAE navíc několikrát jasně potvrdily nezávadnost íránského jaderného programu. Je důvod nechat si věšet bulíky na nos ohledně „íránského nebezpečí“ od představitelů státu, který je agresorem sám, navíc v situaci, kdy podobná argumentace válku v minulosti již jednou ospravedlnila a ukázala se jako naprosto lživou?

Írán jistě není „ideální“. Avšak použít vágního označení „není ideální“ je jistě pořád lepší, než mesiášská rétorika ospravedlňující humanitární intervence, agrese, podpořené chatrnými důkazy, nebo vytrestání „zlého státu“ za to, že si dovoluje obchodovat s ropou v eurech. Z hlediska „západní společnosti“ mají určité výtky vůči Íránu, či jeho kritika smysl. Ale dělat z nich normu, respektive vztahovat je k normám západních zemí? Co považují Spojené státy za vrchol pokroku, to může být naopak pro běžného Íránce věc naprosto nehodnotná a hodná opovržení.

Mezinárodní politika by se měla především snažit o vztahy mezi státy a najití modu vivendi při respektování vzájemných kulturních, i systémově-politických rozdílností, ne na základě rozdílností konfrontovat, nebo se snažit prosazovat vlastní model jediné pravdy, či univerzální mocenské hegemonie.

Vše však spíše nasvědčuje tomu, že hrozby o „nebezpečném Íránu“ budou skutečně naplněny. Pokud neustálým stupňováním tlaku dojde k eskalaci a následnému ozbrojenému konfliktu (který bude mít pravděpodobně podobu amerického leteckého úderu), lze s největší pravděpodobností očekávat íránskou odvetnou akci. Ta by skutečně mohla spočívat v takovém typu protiakce, která by přítomnost plánované americké radarové a protiraketové základny ospravedlňovala. Půjde však o záměnu příčiny za důsledek a to je možná právě ona nota, na kterou současná americká zahraničně-mocenská politika hraje.

Neměli bychom si tuto hru nechat vnutit.

Pokud stát stupňuje svoje zákonná represivní opatření proti vlastním občanům, nemluví to o jeho síle, ale naopak o jeho slabosti. Tam, kde občané v alarmující míře postrádají morální vědomí o vlastní povinnosti dodržovat zákony, tam stát přestává být mocí, která slouží lidem a v souladu s jejich vůlí jim zajišťuje ochranu a bezpečí. V takovém státě zákon zjevně není výrazem spravedlnosti a její vymahatelnosti.

Stát, který represivní mocí zasahuje do soukromí občanů a nařizuje jim, jak se mají chovat a co jsou povinni činit ve vztahu k vlastní rodině a ke svým potomkům, takový stát navíc přestal občana vnímat jako svéprávnou bytost odpovědnou za svoji vlastní existenci, přivlastňuje si jeho i jeho rodinu a zachází s ním logicky jako s otrokem.

Často se mluví o tom, že současná rodinná politika státu rodinu nechrání, ale naopak ji cíleně rozvrací. Nutno přiznat, že takové kritické hlasy jsou zcela oprávněné. Je třeba si uvědomit, že rodina není místem, kde má být naplněna pouze potřeba láskyplného soužití a uspokojování sexuálních žádostí muže a ženy jako od přírody předurčených partnerů. Rodina má význam především existenční a jako taková vždy byla základem státu. Prakticky to znamená, že rodinná pospolitost má zajišťovat všem jejím členům existenční zázemí, jaké si nedokáže obstarat samotný jedinec a to především v dopadu k vlastním dětem. Rodinná pospolitost proto představuje vzájemnou existenční závislost a každý zásah státu, který se snaží učinit jedince v rodině nezávislým na svém bližním, tuto rodinu rozbíjí.

Typickým zásahem, který má výše zmíněný dopad, je zákonem stanovená vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost rozvedeného otce vůči zbytku rodiny není nic jiného, než argument existenční nezávislosti ze strany matky. Takový argument nutně dělá z otce pouze státem garantovaný finanční zdroj, přičemž donucovací role státu vůči otci vydělávat a platit na svoje ztracené děti výživné má charakter ryzího zotročování. Nelze přece žádnému členu rodiny dát takový nástroj do ruky, jímž může beztrestně eliminovat a vypudit z rodinné pospolitosti druhého člena s tím, že zůstane zachován jeho existenční vklad do rodiny v podobě alimentů a přitom tento vyhnanec bude vyřazen ze všech oprávněných nároků a očekávání, jaké mu má rodina přinášet.

Vyživovací povinnost takovým nástrojem je, a jde o zbraň namířenou jednoznačně proti otcům, když matka je považována za tu stranu rodičovské dvojice, která má bližší a přírodou daný vztah k dítěti. Fakt, že matka je od narození vlastního dítěte přírodou obdařena spontánní láskou k němu a otec si podobný vztah teprve buduje s postupným dorůstáním novorozence v lidsky jednající bytost, nuže takový fakt neznamená, že otec má menší význam pro rozvoj a výchovu dítěte než matka. Pravý opak je pravdou a každý zákonodárce, kterému leží na srdci celistvá rodina, nemůže proto otce vystavovat riziku vyřazení z rodiny tím, že z něho předem udělá trubce povinného pouze vyživovací povinností bez jakýchkoliv práv a zajištění jeho plnohodnotné role v rodině. Rozum nám zde velí, že zákonné podmínky by měly být takové, aby otci skýtaly dostatek prostoru a jistoty uplatnit se v rodině ve své tradiční otcovské úloze. Matce potom musejí maximálně ztížit možnost otce z rodiny vyloučit, jinými slovy: zákon by neměl vyvracet existenční závislost matky na otci tím, že z něho udělá povinného živitele i bez toho, aniž by s ním matka počítala jako s plnohodnotným otcem rodiny.

Z uvedených úvah myslím jasně vyplývá, že zákonem stanovená vyživovací povinnost rodiče bez závislosti na uchování celistvé rodiny je tím represivním prvkem, který rodiny rozbíjí. Státem vymáhaná vyživovací povinnost by měla vyplývat pouze ze smlouvy mezi rozvedenými manžely, v níž budou upraveny otázky opatrovnictví a existenční otázky dětí tak, jak odpovídá vůli obou rodičů. Pokud se jeden z rodičů zaváže k alimentům s tím, že přenechává dítě ve výlučné péči druhého rodiče, nelze proti tomu nic namítat a takový závazek je správné v budoucnosti vymáhat, pokud není dodržován. Je ale tak těžké ponechat poměry mezi rodiči a dětmi po rozpadu manželství na samotných rodičích? Je snad těžké dát přednost dohodě, při níž například oba rodiče usilují o svěření dítěte do vlastní péče, aby se o děti starali oba rodiče ve střídavé péči, nebo aby dítě zůstalo u jednoho z rodičů bez nároku na výživné z druhé strany, přičemž přednost má ten z rodičů, kdo k tomu má lepší hmotné předpoklady? Copak je nepřijatelné tak jednoduché zákonné pravidlo, že zákonem stanovená pravomoc soudu vyměřit výživné bude platit pouze tam, kde nikdo z rodičů nemá zájem se o dítě postarat sám ani se s partnerem dohodnout, takže soud je nucen určit opatrovníka a druhé straně vyměřit alimenty? Copak je takový problém stanovit podmínky vyživovací povinnosti takové, aby nikdo z rodičů na ni po rozvodu neměl nárok automaticky a nemohl s ní předem počítat ve svých zchytralých a sobeckých kalkulech?

Argument, že se jedná o blaho dítěte, nikoliv o blaho pečujícího rodiče, zde neobstojí. Jde o naprosto pokrytecký morální imperativ, jímž se zvýhodňují matky proti otcům, přičemž ve svém výsledku dítěti škodí, protože rozbíjí celistvou rodinu, která jediná je v zájmu dítěte. Nebýt zákonem dané a na ničem nezávislé vyživovací povinnosti, bylo by méně rozvodů, více smířlivých matek ochotných učinit kompromis ve prospěch vlastních dětí, více funkčních rodin a méně otroků bojujících s justicí o uhájení důstojné existence, na něž stát musí vynakládat nemalé prostředky, aby je k jejich otrockému údělu donutil.

Je opravdu těžké uvěřit dobré vůli zákonodárců, když v čase přípravy nových zákonů v oblasti soukromého práva namísto toho, aby hledali cesty, jak omezit totalitní status quo vyživovací povinnosti z dob komunistické legislativy, stupňují sankce a represivní nástroje za účelem vymáhání dlužných alimentů, jejichž mravní i spravedlivý soud, na základě něhož byly vyměřeny, je často více než sporný. Pro koho a z jakého mravního příkazu má být vyživovací povinnost očistcem?

Občanská hnutí a nejrůznější kampaně jsou tak správným krokem proti vládě a politickému systému jako takovému, který nerespektuje hlas těch, na kterých zákládá svou legitimitu. Je však potřeba bojovat jinými prostředky než současná vláda, která odmítá jakoukoliv kritiku ze strany odpůrců pod argumentem, že veřejnost je „pomýlená“ a nerozumí problematice. V tomto a jiném případě je potřeba bojovat argumenty, ne osočováním druhé strany z „hlouposti“ a „nerozumu.“

Nedávno proběhla českým tiskem zpráva, že americká ministryně zahraničních věcí Condoleezza Riceová je naneštěstí zaneprázdněná a přijede tak podepsat smlouvu o americkém radaru namísto plánovaného května až v průběhu června. To pochopitelně dává četným skupinám jeho odpůrců do žil novou krev a tak jsme v poslední době mohli zaregistrovat jisté Humanistické hnutí s trefnou „deštníkovou“ kampaní „Nechci radar“, nebo všudypřítomné Greenpeace, jehož dvacet členů před časem „rozbilo tábor ve vojenském prostoru v Brdech, kde by měl v budoucnu stát americký radar“.

Bylo by dobré se zamyslet jak takové občanské aktivity vnímáme. Z pohledu těchto aktivistů je situace, zdá se, tragická. Ačkoliv je 68% českých občanů názorově proti radaru, jsou jejich kampaně vnímány českou veřejností značně negativně. Samo slovo aktivista se zdá mít v české kotlině jistou pachuť něčeho vymykajícího se z normy – něčeho nad čím běžný občan sledující ve večerních zprávách šoty těchto „aktivistů“ snad zakroutí hlavou a pomyslí na „naivní levicovou mládež,“ ječící Kateřiny, nebo zelené aktivisty blokující čas od času naše jižní hranice v jejich úporném boji proti nukleárnímu nepříteli.

Ano, je pravda že oprávněně považujeme velké množství těchto hnutí a občanských sdružení za „fanatická“, jelikož chápeme jejich názory jako příliš jednoduché, vytržené z kontextu, neschopné chápat širší hledisko, nebo otevřít debatu o daném tématu na rozdíl od pouhé snahy bleskově šokovat českého občana.

Na druhé straně – je v naší době skutečně prostor pro takový střet názorů skrze diskuzi, nebo jsme v podstatě nuceni shrnout naše snažení, osobní boj za jistý cíl, do bleskurychlého sledu obrazů a prohlášení, které se dostanou skrze síto novinářů a reportérů ke čtenáři-divákovi? Vybízí současné politické klima, zkratkovitost mediálních reportáží, omezený čas na reprodukci myšlenek k občanovy-čtenáři-posluchači k úpadků argumentů a vzestupu lehce zapamatovatelných obrazů a prohlášení?

Součásná praxe občansých spolků nenaznačuje nic jiného. Jedním příkladem za všechny může být nedávná kampaň jistého sdružení, poněkud pompézně nazývajícího se „Člověk v tísní“, jež dokázalo v jediném spotu zaměřenému proti „neonacismu“ projevit snad veškeré chyby dnešní doby. Divákovi je tak prezentován jasný obraz na kterém je pestrými barvami namalován výjev dobra a zla. „Nácek“ je zde zjednodušen do role naivního, hloupého lidského zvířátka, které umí opakovat pouze „vlast“, „vůdce“, a tak podobně. Závěr je „jasný“ – dobrý, hodný, světu otevřený liberál („člověk v tísni“), stojí proti „vlně nerozumu“ v podobě znovu přemnožených nacistů.

Podobné boje „dobra“ a „zla“ jsou však mnohem častější, snad všudypřítomné. Havel argumentující pro americký radar, protože Spojené státy jsou spojenci, „dobro,“ které stálo proti „sovětskému zlu“ před Sametovou revolucí. Rakouští Greenpeace („ochránci přírody“), versus „atomoví Češi“ (zosobnění kazisvětů). Boj tzv. českých „bolševiků“ proti „odSSákům“. Není snad potřeba rozebírat dále.

Zásadní problém této moralizace politických bojů (a nejenom těch, v západní politické a společenské kultuře vůbec) je neschopnost debaty, argumentu, politického sporu, který by se neuchýlil k individuální morálce jednotlivých stran, ale debatoval – skutečně debatoval nad daným předmětem sporu.

Je v Česku silná podpora bývalé komunistické straně? Ano. Co to však znamená? Jaké postřehy lidí za jejich podporou stojí? Co vadí voličům Národní strany na současné politické situaci? Proč tolik „environmentalistů“ bojuje za čistější životní prostředí – jsou to snad noví totalitarianisté jak se nám snaží hbitě nabídnout Václav Klaus?

Jakákoliv diskuze s druhou stranou se stává nemožnou, pokud ji předem odsoudíme jako bláhovou nebo pomýlenou. Diskuze je názorový střet oponentů, kteří jsou si rovni. Do té doby než se občanská hnutí – média – politikové – naučí diskutovat a ne pouze vrhat morální poučky, bude veřený život stagnovat a diskuze bude nemožná.

Občanská hnutí a nejrůznější kampaně jsou tak správným krokem proti vládě a politickému systému jako takovému, který nerespektuje hlas těch, na kterých zákládá svou legitimitu. Je však potřeba bojovat jinými prostředky než současná vláda, která odmítá jakoukoliv kritiku ze strany odpůrců pod argumentem, že veřejnost je „pomýlená“ a nerozumí problematice. V tomto a jiném případě je potřeba bojovat argumenty, ne osočováním druhé strany z „hlouposti“ a „nerozumu.“

Zdroj: blog autora

Americký film Súkromná vojna pána Wilsona (s pôvodným názvom Vojna Charlieho Wilsona – Charlie Wilson’s War), ktorý mal premiéru v USA 10. 12. 2007 a na Slovensku 14. 2. 2008, vyvoláva napriek vysokej profesionalite všetkých tvorivých a realizačných zložiek nápadné žánrové rozpaky, očividnú hodnotovú bezradnosť, intenzívnu myšlienkovú neistotu a zreteľný duchovný relativizmus, ako aj celý rad vážnych etických problémov a podstatných politických otázok, ktoré zrejme ešte dlho ostanú nezodpovedané.

Akoby Ameriku naozaj charakterizoval povestný výrok, ktorý sa pripisuje Marilyn Monroe: „Ako mám vedieť, čo si myslím, kým som nepočula, čo som povedala“. V prípade súčasnej rozhodujúcej superveľmoci sa dá uvedené krédo parafrázovať: „Ako máme vedieť, čo sme urobili, kým sme nepocítili dôsledky svojho konania“. Pre USA vždy bolo typické konať v zmysle strieľať, skôr ako o čomkoľvek diskutovať. Potvrdzuje to charakteristická anekdota, podľa ktorej americký policajt každého najprv zastrelí, a potom sa ho spýta, čo sa stalo. Lenže od dôb dobývania divokého západu prostredníctvom koltov a pušiek Spojené štáty dospeli do štádia vedenia vojen hypermodernými zbraňami kdekoľvek na svete. Na spomínanú činnosť vlastne zúžili celé svoje pôsobenie na medzinárodnej scéne. Smutné konštatovanie je aj pointou filmu, o ktorom je reč.

Texaský kongresman Charlie Wilson vie rozličnými vnútropolitickými i zahraničnopolitickými šikovnými ťahmi získať miliardu dolárov na vyzbrojenie a vycvičenie mudžahedínov v Afganistane v rámci ich odporu proti sovietskej invázii, ale po stiahnutí sovietskych vojsk nie je schopný získať milión dolárov na povojnovú obnovu ťažko skúšanej krajiny, konkrétne na vybudovanie škôl.

Na príprave filmového diela, ktoré vzniklo podľa skutočnej udalosti, sa podieľal tím legendárnych hollywoodskych tvorcov pod vedením fenomenálneho režiséra Mikea Nicholsa. Brilantný scenár pochádza z pera Aarona Sorkina, ktorý spracoval explozívnu knižnú publikáciu prominentného novinára Georgea Crilea (III). Medzi kľúčové zložky patrí skvelá kamera Stephana Goldblatta a pôsobivá hudba Jamesa Newtona Howarda. V hlavnej úlohe Charlieho Wilsona Tom Hanks suverénne rozohráva široký výrazový register v rozmanitých i kontrastných charakterotvorných polohách. Charizmatickým zjavom a osobným pôvabom obohacuje plastický herecký výkon Julia Roberts v postave Joanne Herring – panovačnej milionárky, chlipnej katolíčky a zanietenej antikomunistky. Svojrázny Philip Seymour Hoffman sa presvedčivo zmocňuje roly inteligentného, ale vulgárneho dôstojníka CIA gréckeho pôvodu Gusta Avrakotosa.

Americká produkcia film definuje ako životopisnú drámu, slovenská distribúcia ho propaguje ako komédiu. V skutočnosti ide o žánrový mix, v ktorom sa spájajú rôznorodé motívy od vojnovej tragédie až po odľahčenú, duchaplnú i frivolnú konverzačnú veselohru. Výsledným tvarom je dielo najmä oneskorenou mobilizačnou protiruskou agitkou.

Dielo explicitne konštatuje víťazstvo USA, ktoré v studenej vojne porazili ZSSR. Dnes sa to tak javí a interpretuje, ale v roku 1989 sa to prezentovalo a vysvetľovalo ako víťazstvo zdravého rozumu a obojstranné ukončenie studenej vojny. Až neskôr sa ukázalo, že ustúpenie v chladnom mocenskom súperení bolo jednostranné – zo strany bývalého východného bloku. Uvedené historické udalosti boli spojené s ilúziou, že Rusko zbavené sovietskeho modelu socializmu (totalitného režimu) budú Spojené štáty automaticky akceptovať ako rovnocenného demokratického partnera.
Možno práve pokus o obnovenie veľmocenského postavenia Ruska v súčasnosti motivuje vznik podobných diel, akým je film Súkromná vojna pána Wilsona, v ktorom sa opakovane hlavní hrdinovia tešia, že budú zabíjať Rusákov a neskôr prejavujú radosť z toho, že ich zabíjajú (citáty z dialógov).

Odhliadnuc od umeleckej fikcie inšpirovanej realitou v tomto smere dielo cieľavedome prekračuje hranice podnecovania národnostnej nenávisti. Tento aspekt čiernej propagandy sa prejavuje aj vo vykresľovaní zločinov Sovietskej armády, ktorá podľa filmu systematicky masakrovala civilné obyvateľstvo, sadisticky poľovala na bezbranných obyvateľov, zákerne mrzačila deti atď. To je už na úrovni vyvolávania hystérie proti neskôr zavraždenému rumunskému prezidentovi Ceausescuovi prostredníctvom televízneho vysielania, v ktorom sa mŕtvoly z márnice po pitve predstavovali ako umučené obete komunistického režimu.

Pozoruhodným momentom diela je ústredná postava kongresmana, ktorého tajné služby výnimočne vyznamenajú ako jediného civilistu za zásluhy vo vedení tajnej vojny proti Sovietskemu zväzu. Jeho životné a politické triky sa zakladajú na dôvtipnom driblovaní medzi vplyvnými židovskými sponzormi a početnými černošskými voličmi, ktorých sa naučil zvážať do volebných miestností a po ceste im vysvetliť, koho nemajú voliť. Tento druh úspešného človeka (rozumej Američana) je dosť zúfalým obrazom demokracie amerického typu.

Hoci niektorým divákom môže byť sympatické, že vychýrený sukničkár bojuje proti komunizmu ako proti bezbožnému režimu, kým sám príležitostne spáva s katolíckou milionárkou, ako aj so svojimi asistentkami (vo svojom tíme zamestnáva len vzhľadné mladé ženy, pretože – ako sám vraví – písať na stroji sa môže naučiť, ale nemôže sa naučiť, aby mu narástli prsia).

Účelové protiruské spojenectvá, v ktorých Charlie Wilson koordinoval aj tajné aktivity Izraela a jeho úhlavných islamských nepriateľov, vyústili do súčasnej globálnej bezpečnostnej krízy. USA dnes vedú v Afganistane i na celom svete vojnu proti teroristických sieťam, ktoré sami vyzbrojili a vycvičili.

Převzato ze stránek Prop.sk

George Soros (vl. jménem Schwartz, nar. 1930 v Maďarsku) je americký finanční spekulant židovského původu. V 17 letech emigroval z Maďarska do Velké Británie, kde vystudoval prestižní London School of Economics. V roce 1956 se přesouvá do Spojených států, kde zákládá první ze svých fondů Quantum Fund. Proslul svými spekulacemi s italskou lirou a britskou librou, které přispěly k devalvaci těchto měn a k hospodářským krizím v Itálii a Velké Británii. Je rovněž znám svojí filantropickou činností, kdy pod pláštíkem dobročinnosti podporuje za pomoci svých nadací (Soros Foundations Network) destabilizaci režimů, které nejsou nakloněny Spojeným států (např. „barevné revoluce“ v Gruzii, Ukrajině apod.).

Sorosova kniha Směnka na demokracii, kterou vydalo nakladatelství Prostor v roce 1991 (ISBN 80-85190-11-7) přibližuje problematiku „otevřených“ a „uzavřených“ společností a manipulací s nimi, jeho vlastními slovy. Jde o velice zajímavou, netradičně upřímně a otevřeně napsanou zpověď jednoho z nejvlivnějších finančních spekulantů a „techniků moci“ dneška – obzvláště ve srovnání s publikací Rusko a súčasný svet Gennadije Zjuganova.

Continue Reading

Gennadij Zjuganov

Gennadij Andrejevič Zjuganov (1944), předseda Komunistické strany Ruské federace podává v knize Rusko a současný svět (Россия и современный мир, 1995) výklad názorů na situaci v Rusku především během let 1985-1995.

Ačkoli s mnoha jeho názory a závěry redakce Délského potápěče zásadně nesouhlasí, považuje tuto knihu za brilantní studii, zejména v popisu procesu tzv. „demokratizace“ bývalého Sovětského svazu, který šel mnohem dále, než jen za změnu politického zřízení, nýbrž ohrožoval samotnou podstatu ruské státnosti, kultury i národa.

Knihu přinášíme v nezkrácené formě, v původním slovenském překladu Ing. Josefa Čorného, CSc., jak ho vydalo nakladatelství NVK International v roce 1996 (ISBN 80-85727-45-5).

„Dnes môžeme s istotou povedať, že myšlienky liberalismu na území Ruska utrpeli priam zdrvujúcu porážku a zároveň doviedli Rusko do nevídaných pohrôm, tragédií a vo viacerých regiónoch jednoducho do zjevnej genocídy, násilia a vojen.“ Gennadij Zjuganov

Continue Reading

Celá teorie politické korektnosti je postavena na pokrytectví. To, co její zastánci považují za korektní, to korektní je. Cokoliv, co neodpovídá jejich předsudkům, označují jako nekorektní. Je to jejich dětinská reakce na svět dospělých.

Co je to vlastně ‚politická korektnost‘? Je to pošetilý a nebezpečný myšlenkový a jazykový kód, který ohrožuje svobodu projevu a intelektuální zvědavost všech studentů a učitelů na školách středních a vyšších stupňů po celé zemi – omezuje svobodné myšlení namísto aby ho podporoval.

Kdo přišel s ‚politickou korektností‘? Kupodivu to byli profesoři motivováni krédem, že „vše je relativní“.

Původní a současní dodavatelé „politické korektnosti“ nejenže tvrdí, že neexistuje Pravda (s velkým P), ale jdou dokonce tak daleko, že říkají, že neexistují ani menší pravdy. Argumentuje se tvrzením, že „Neexistuje jediná ‚správná‘ odpověď; existují pouze různé odpovědi.“ Tito lidé oslavují diferenciaci namísto individuálních snah jednotlivce o dokonalost.

Projevy ‚politické korektnosti‘ můžeme zaznamenat na všech úrovních vzdělání, ve všech třídách po celé Americe – od základních škol až po špičkové univerzity. Objevíme je například v tvrzení učitelky malé Julie rodičům, že úmyslně neopravuje gramatické chyby v Juliině psaném projevu, protože nechce zranit její sebedůvěru, a protože celebruje různé způsoby, které dítě zvolí ke svému vyjadřování. (Pochopitelně, nejde o žádnou volbu vyjadřování, ale to bychom se dotkli jiného důležitého tématu, které bude lépe ponechat na jindy.)

Stále častěji jsou studenti vedeni k tomu, že na jakoukoliv otázku neexistuje správná odpověď. Učí je, že namísto jediné existují pouze různé odpovědi. A protože je nutno celebrovat rozdílnost, je nutno se vystříhat jakékoliv snahy po opravách.

Tak. Právě napsané tvoří základ definice ‚politické korektnosti‘ a vzdělávacího hnutí, kterého je nerozbornou součástí. Zakazuje studentům trvat na správnosti odpovědí na určité otázky, např. po významu některých básníků. V novinách New Yorker v článku „Děti v nás“ nedávno Kurt Andersen napsal: „Neučíme děti, aby dospěly. Odmítáme je naučit, jak se potýkat s břemeny, následky a odměnami za jejich soudnost a soutěživost. Co vlastně říkáme našim milým dětem o jejich nechutných čmáranicích, o hloupých nápadech a o nesmyslných příbězích? Že jsou prostě stejně kvalitní jako práce jiných dětí – ani horší ani lepší. Tyhle názory si pak sebou děti odnášejí do dospělého života ve formě hyper empatie, ve které Maya Angelou je stavěna na roveň paní Marianne Williamson (První je americkou černošskou básnířkou, nar. 1928, vyhrála nedávno cenu za americkou poezii. Hojně propagována učiteli. Druhá je současnou americkou spisovatelkou a filozofkou. Poznámka vydavatele.)“

Andersenova pozorování jsou, bohužel, správná. A je to ještě horší. Lidé, kteří po celé zemi administrují kód ‚politické korektnosti‘, jsou ještě o stupeň dále: stát se hyper-empatickými v jednom znamená být selektivně ne-emaptický v druhém. Je správné říct malým dětem, že všechny jejich kresby prsty jsou fajn. Stimuluje se tím jejich energie a sebedůvěra. Ale děti potřebují jednoho dne vyrůst. Říci jim o deset let později, že jejich slohová práce je stejně dobrá jako práce ostatních, znamená uvěznit je ve světě, ve kterém při konečné analýze je všechno jedno, protože v něm neexistují rozdíly.

Na jedné straně apoštolové ‚politické korektnosti‘ celebrují rozdílnost, na druhé straně ničí a odstraňují celou velkou skupinu důležitých rozdílností. Způsob, jakým nazírají na věc, je takový, že někteří lidé nemohou být hodnoceni podle svých schopností, protože by to zranilo jejich pocity. Mimo zákon postavili např. tvrzení, že Shakespeare je lepším básníkem než Maya Angelou. „Takové tvrzení,“ říkají, „je politicky nekorektní. Není fair je porovnávat a navíc je to irelevantní.“ Namísto toho porovnávají sociální závažnost. „Byli jsme učeni,“ říkají (ve skutečnosti používají výrazů indoktrinování nebo vbudování), „myslet si, že Shakespeare je lepší. Ale dnes docházíme k poznání, že takové tvrzení není politicky správné.“ A jdou ještě dále. Shakespearovy hry nejsou podle nich skvělým literárním uměním, ale jsou produktem utlačovatelské kultury, tudíž politicky nekorektní. (Pamatujete si na dialog Wericha s Horníčkem za období hluboké totality, kdy Weich říká: „Shakespeare byl, je veliký básník. A to je také to jediné, co dnes můžete svobodně říct na obou stranách této nemocné planety bez obavy, že vás budou považovat za někoho, kdo přichází odtamtud. Dejte si! Zkuste, jaké to je říct pravdu bez bázně a hany.“ Horníček: „Mohu, ano? Tak tedy Shakespeare byl – alespoň jak říká on – veliký básník.“ A Werich kontruje: „Dojal jste mě, že jste zůstal Čech.“ Co by asi Werich říkal dnešní době, kdy už ani tato elementární pravda se nesmí vyslovit nahlas. Poznámka vydavatele)

Tato myšlenka je pochopitelně vadná. Možná vás napadne, že je logicky inkonzistentní, ve skutečnosti jde o případ intelektuální nepočestnosti. Jak mohou lidé, kteří na jedné straně tvrdí, že neexistuje správná odpověď, na druhé straně tvrdit, že existuje druh názorů a odpovědí, které jsou z hlediska politiky správné?

Zastánci kódu označeného jako ‚politická korektnost‘ by nejraději měli obojí.

Celá teorie politické korektnosti je postavena na pokrytectví. To, co její zastánci považují za korektní, to korektní je. Cokoliv, co neodpovídá jejich předsudkům, označují jako nekorektní. Je to jejich dětinská reakce na svět dospělých. Jak napsal pan Andersen ve výše zmíněném článku Děti v nás: „Zastánci PO učí své děti nebýt dospělými ve světě, který je – nicméně – z větší části zaplněn dospělými. Dospělí svůj svět dokážou zvládnout. Pokusí se zjistit fakta, na jejich základě udělat porovnání o kvalitě něčeho, ať už půjde o porovnání dvou automobilů nebo dvou zájemců o práci. V druhém případě první logická otázka bude: Kdo z těch dvou zná více a kdo bude schopen se naučit více v krátkém čase?“

Zastánci PO před těmito fakty zavřou oči. Jsou to nepoučitelní aktivisté, kteří věří, že nikdo nic nemůže vědět, a jediná věc ještě pošetilejší než věřit, že fakta existují – je pokoušet se je zjistit. V té nejkrajnější úrovni dokonce věří, že realita sama neexistuje. Máme, říkají, pouze subjektivní vjemy existence něčeho, sbírku kulturních, politických preferencí a předsudků. Všechny systémy estetických soudů, jako všechny systémy morálky, tvrdí dále, jsou pouze rozdílné. Někdo se může rozhodnout pro určitou variantu, (tj. uplatňovat svůj předsudek), nebo celebrovat rozdílnost (jako tzv. multikulturalismus).

Dojde-li na jejich politické zájmy, přisvojují si zastánci PO právo určovat, co je dobré a co ne. Ale ve skutečnosti nemohou určit jakákoliv kritéria korektnosti – brání jim v tom jejich vlastní víra v relativitu. Všechny malůvky prsty jsou konec konců stejné – s výjimkou těch, které malovalo dítě matky, jež vynáší soud. V závěru vlastně dělají to, že vynášejí soud, co si myslí, že bude z politického hlediska správné.

Jak se jim daří zdůvodnit takovou duplicitu?

Odpovědí je, že nikdy neprosazují ani nebrání ‚korektnost‘ svých vlastních soudů a že k tomu nepoužívají ani žádné důvody. Pouze podrobují zdrcující kritice ‚nekorektnost‘ jiných. S oblibou kritizují dobrosrdečné lidi, kteří se snaží o co nejčestnější a nejvěrnější estetické soudy například tím, že vysloví názor, že Shakespeare je lepším básníkem než Maya Angelou.

Uvědomme si prosím znovu, že Shakespeare skutečně je nejlepší básník všech dob, který kdy tvořil v anglickém jazyce. Není ostudou, nemůže-li se s ním jiný porovnat. Ale zastánci PO neradi vidí stát Shakespeara na vrcholu. Nazývají ho jen dalším mrtvým bílým evropským mužem. (Možná jste tu frázi už slyšeli. Anebo její akronym DWEM – dead white european male.) Vypadá to, jakoby jeho smrt byla argumentem proti němu samotnému. Ve skutečnosti jeho neexistence nám připomíná chmurný fakt – naši smrtelnost – která nás všechny spojuje. Jde-li o smrt, jsme si opravdu rovni.

Zastánci PO ovšem vidí rozdíly jen tam, kde je vidět chtějí – pochopitelně. A v honbě za uskutečněním svého předsudku způsobují potíže v našich životech. Tím, že poukáží na rozdíly, vytvoří mezi studenty – kteří by jinak spolu mohli vyjít docela dobře -, hranice. Rozdělí je do řad podle etnického původu a přinutí je mezi sebou bojovat boj, který by studenti sami nebojovali. Podaří se jim to díky tvrzení, že Shakespearova poezie je utlačující. To pronesou namísto toho, aby studenty povzbudili v jejich snaze učit se z této poezie a vychutnávat ji.

Ve školách, kde ještě o Shakespearovi hovoří, pracují zastánci PO jak mohou nejusilovněji na tom, aby snížili básníkův význam v historii, v anglickém jazyce a v lidské mysli. Ty, kteří Shakespeara chválí namísto aby ho pohřbili, vidí prismatem své politické korektnosti. Ve všech třídách po celé zemi nazývají tyto dobromyslné studenty politicky polarizovanými jmény. A ve společnosti, kde dominuje kód ‚politické korektnosti‘, pak taková označkování s dotyčnými zůstávají po dlouhou dobu.

Dovolit si říci, že Shakespeare je lepší básník než T.S. Eliot, znamená v dnešní době vynést estetický soud – a ještě k tomu pravdivý. I sám Eliot by to uznal, kdyby se ho na to někdo ptal. Tvrdit cokoliv jiného by bylo absurdní. Ale bojovníci za PO nepovažují takové tvrzení za čestný estetický soud, ale za projev rasismu. Podle diktátu PO je ovšem povoleno oslavovat Mayu Angelou a potvrdit její vyšší úroveň. Je povolováno – ba podpořeno – říci, že je dnes cennější a relevantnější číst Mayu Angelou, než Shakespeara.

Zde dostává forma pokrytectví politické korektnosti svou nejextrémnější podobu. V konečné analýze bojovníci za politickou korektnost vůbec nepřipustí jakýkoliv jiný názor. Je-li odhaleno, že jejich práva vynášet soudy jsou pokrytectvím – což jsou -, reagují agresivně. Tito lidé celebrují rozdílnost, ale nedovolí ostatním rozdílně (jinak než oni sami) myslet. A nedovolí to říci nahlas. Jdou dokonce tak daleko, že ani nepřipustí, aby milovníci Shakespeara mohli Shakespeara veřejně a v míru vyznávat.

Dnes vidí ‚politická korektnost‘ vše periskopem rozdělení na rasy, třídy a pohlaví. A každý, kdo odmítne chápat svět touto – často velmi nenávistnou lupou -, je označkován stejně nenávistnou značkou. Shakespeare je misogyn (= nepřítel žen), říkají. Nepřistupuje k ženám s dostatečnou úctou. Zcela přitom ignorují skvělé ženské charaktery jeho her, počínaje např. Rosalindou a konče Cordelií. Ignorování jasných faktů, že Shakespearovy ženské postavy morálně a intelektuálně převyšují své mužské protějšky, totiž vyhovuje jejich širším politickým ambicím.

Zastánci politické korektnosti vyžadují, aby lidé viděli jisté věci jistým pohledem. Jsou stejně dogmatičtí jako náboženští fanatikové a často více krvelační a méně povznášející.

‚Politická korektnost‘ je silnou formou cenzury. Je všeprostupující anti-intelektuální forma kontroly myšlení, je ošklivou formou rasismu, pokryteckou formou absolutismu.

Je na čase, abychom my všichni konečně viděli, čím ‚politická korektnost‘ skutečně je.

A je na čase, abychom si současně uvědomili, komu a jaké škody způsobuje. Ubližuje nejvíce právě těm, kteří – ač dávno dosáhli rozumového věku -, jsou vedeni k chápání světa dospělých jako by to byla třída kreslení v mateřské školce. Třída, kde se všem dostane za jejich výtvory stejné pochvaly bez ohledu na kvalitu kreseb. Což je pochopitelně nesmysl. V životě byli vždy někteří lidé v určitých věcech lepší než jiní. Někdy proto, že se snažili více než ostatní. Dobrým příkladem je Michael Jordan. Ví, že vrozený talent nestačí. Jedině usilovná snaha, neustálé cvičení a vůle vedou k vítězství. Ano, ubližuje to nejvíce našim mladým lidem.

‚Politická korektnost‘ není legrační módou, která by z amerických tříd brzy sama zmizela. Momentálně se musíme smířit s tím, že tady zůstane. Stojí za ni učitelé s definitivou a mocní úředníci. Zdá se, že veřejné mínění začíná chápat PO jako něco úsměvného, lehkého. PO je ale silný výsledek plánování mnoha let.

‚Politická korektnost‘ tady zůstane velmi dlouhou dobu. Je dobré s tím počítat.

Ačkoliv bojovníci za PO ji oslavují jako seznam objektivních věcí, které člověk nemá říkat, ve skutečnosti je PO subjektivní seznam sepsaný několika za účelem ovládání mnoha – seznam věcí, které si musíme myslet a podle nich jednat. Osekává právo každého jednotlivého studenta utvořit si vlastní názor. Nutí k nebezpečnému pohledu na svět – v barvách pouze černé a bílé, namísto celé škály šedých tónů.

V anglickém originále byl článek pod názvem Why ‚Political Correctness‘ Cannot Be Correct uveřejněn na serveru Argos na jaře 1998.

Převzato s dovolením ze serveru Zvědavec, zde článek vyšel 7.1. 2003.

Od roku 1923, kdy vychází Duchovně dějinná situace dnešního parlamentarismu [13] (dále jen Parlamentarismus), můžeme také vysledovat zřetelný, byť ne úplný obrat Schmitta spíše než od myšlenky politické teologie od církve jako takové. (Někteří autoři nacházejí i zde biografickou souvislost: Schmittův rozvod, který tehdy znamenal exkomunikaci.)

Důležitější je ale nový subjekt, získávající Schmittovu přízeň: národní hnutí. Podstatou další tvorby až do roku 1932 je však popis historického rozvoje a později sebezničení liberální ústavy. V Parlamentarismu zbavuje iluze Výmarskou republiku tím, že konstatuje ztrátu klasických principů „diskuse“ a „veřejnosti“. Parlamentarismus podle Schmitta stojí a padá s vírou, že veřejná diskuse stanovuje politickou vůli, která se pak realizuje v rozhodnutí příslušných orgánů. V masové demokracii se ale už nic takového neděje, lid je dobrý pouze na aklamaci, ve které se stejně vyjadřuje podle sympatií a antipatií, přátelství a nepřátelství. Spojení demokracie a parlamentarismu nemusí být jediné historicky nutné, uzavírá Schmitt.

Následující Schmittova hlavní díla z oblasti státního práva Učení o ústavě,[14] Strážce ústavy[15] a Legalita a legitimita[16] diagnostikují rozklad Výmarské republiky jako následek obratu od ústavy moderního občansko-právního typu k „hospodářskému a správnímu státu“ průmyslové společnosti. Tento obrat je velkou otázkou, na které ztroskotala nejen Výmarská republika, ale i samotný Schmitt.

Všem třem knihám je společné rozlišení mezi demokracií a liberalismem a kritika liberálních součástí moderní ústavy, jejíž výchozím bodem je nacionalistický koncept demokracie. Protiklad liberalismu a demokracie rozvíjí především Učení o ústavě, které nicméně dodnes ovlivňuje chápání státního práva. Ve Strážci ústavy Schmitt popisuje, dovolme si malou parafrázi, „strukturní proměnu německého stranictví“ od liberálního honoračního systému ke stranickému státu současnosti. Tento proces chápe jako rezignaci na původní ideje parlamentní reprezentace. Domnívá se, že strany se ve Výmarské republice za pomoci poměrného volebního systému organizačně a ideologicky upevňují jako mocenské skupiny, které své stranické zájmy staví nad obecné blaho. Neuskutečňuje se tedy už transformace od stranické vůle ke státní vůli. Strany jsou konkurenční podniky se světonázorovými nároky, které stát ekonomicky vykořisťují a národ ideologicky rozštěpují.

V mnohém dosud napsaném, můžeme číst radikalizované názory Maxe Webera,[17] dokonce i řešení je zde podobné, neboť Schmitt dává před popsanou situací přednost alternativě říšského prezidenta s rozsáhlými pravomocemi coby strážce ústavy a státní jednoty.

Ukázkovou kritikou liberalismu je Legalita a legitimita ukazující nedostatky ústavy, která je hodnotově neutrální i sama k sobě, k otázce svého dalšího přetrvání. Schmitt varuje Výmarskou republiku před uskutečněním „legální revoluce“, tedy před možností, že strany nepřátelské ústavnímu zřízení obdrží legální cestou moc, politické protivníky vyloučí a „dveře legality“ za sebou zabouchnou.

Jestliže bylo úvodem napsáno, že Schmitta byli nuceni akceptovat i jeho protivníci včetně těch liberálních, je už nad slunce jasné proč. Je smutnou ironií osudu, že v tehdejší krizi hrály podobné plány jako Schmittův, byť ve skutečnosti snad chtěly zabránit předání moci nacistům, do ruky právě jim, neboť ti využili prezidiálního systému a získali moc, aniž by v Reichstagu měli kdy nějakou většinu.
Ještě dříve, než budeme Schmitta následovat do jeho nacistického období, krátká odbočka. Kvůli zachování myšlenkové linie nebyla zmíněna jestliže ne nejslavnější, pak nejdiskutovanější Schmittova práce vůbec: Pojem politična[18], která vyšla v roce 1928 (knižně o čtyři roky později). Obsahem se částečně vymyká z dosud popsaného, dokonce v jistém bodě (ale nijak zásadně) nabourává i Schmittův etatismus: politično podle tohoto spisu předchází státu. Jeho základem je diference přítel – nepřítel, tedy my – oni, kde „nepřítel“ se stává nepřítelem už z toho faktu, že je jiný, cizí a rozlišení proto vůbec nemusí mít co dělat s osobní animozitou (dokládá rozlišením inimicus-hostis u Římanů). Podle Schmitta má navíc tato dichotomie pro nás povahu neuniknutelnosti: můžeme ji modifikovat: estetika – krásný a ošklivý, ekonomie – výhodný a nevýhodný atd., ale ne ji zrušit. O neúspěšné odpolitizování politična se pokouší svým převodem do kategorií ekonomie i liberalismus.

Podrobněji tuto argumentaci rozvádí Epocha neutralizací a odpolitizování[19] (1929, knižně 1932), ve které Schmitt popisuje novověkou „neutralizaci“ politična v linii teologie – metafyzika – morálka – ekonomie – technika, kdy ovšem každý stupeň odpolitizování podle jeho soudu v sobě zahrnuje současně skrytou repolitizaci.

Dostáváme se k nejožehavějšímu tématu: Carl Schmitt a nacismus. O jeho ztotožnění se s nacionálním socialismem nemůže být pochyb. Stačí uvést smutně proslulé články Vůdce ochraňuje právo,[20] který můžeme číst jako pokus o ospravedlnění vraždy E. Röhma, Ústava svobody,[21] pojednávající o norimberských zákonech, nebo Německá právní věda v boji proti židovskému duchu,[22] kde název mluví za všechno. Přes tuto neoddiskutovatelnou kompromitaci musíme u Schmitta diferencovat mezi ohlasy nacistické frazeologie a pouhým zostřením a radikalizací staré polemiky, mezi afirmací nového systému a oslněním vlastními pojmy. Jak bylo dosud ukázáno, Schmittovo státoprávní dílo má svou jednotu v důsledném rozlišování liberalismu a demokracie. Zde bude asi také důvod přijetí třetí říše a to dokonce bez zásadnějšího narušení konsekvence dosavadních pojmů. Jestli to byla také konsekvence myšlení, to je nevyčerpatelným námětem sekundární schmittovské literatury, kdy jak už to bývá, zaujetí pozice nakonec spíše vypovídá o samotném autorovi více než o Schmittovi. Na jedné straně musíme brát v potaz fakt, že Schmitt se, jak už bylo řečeno, vědomě ztotožňuje s nacistickou mocí, elegantně pozmění či doplní svůj slovník, takže nakonec může s klidem přivítat i nejhorší přízrak své parlamentní kritiky – totální stranickou vládu. Zatímco dříve polemizoval proti voleným stranám Výmaru jako prostředku mezi lidem a státem, vítá nyní totalitární stát jedné strany. Oproti änonymní“ stranické moci stran Výmarské republiky klade spolu s „vůdcovstvím“ důraz také na ösobní“ charakter této moci. Na druhé straně – a pokud mohu, sám bych se k tomuto mínění přiklonil – jestliže budeme nezaujatě číst jeho knihy do roku 1932, uvidíme, že mezi kritikou parlamentu a liberalismu na straně jedné a nacismem na straně druhé je pořádný kus cesty a nebýt nacistického převratu v roce 1933, Schmitt by ho patrně nikdy neušel.

Tomuto názoru dali paradoxně za pravdu sami nacisté. V prosinci 1936, kdy už se režim cítil upevněný a neměl zapotřebí podporu takových „přeběhlíků“, tiskový orgán SS Das Schwarze Korps Schmitta velmi ostře napadl: za jeho přátelské vztahy k Židům (tady je ovšem třeba podotknout, že v tomto bodě byl ke Schmittovi dosti nespravedlivý), ale především za obsah Legality a legitimity, která se otevřeně zabývala možností zakázat politické síly nepřátelské ústavě a nikdo tehdy nepochyboval, že si má dosadit Německou komunistickou stranu a NSDAP.[23] Aby nedošlo k mýlce: v roce 1936 už nešlo o akademickou polemiku, další cesta ze stránek Das Schwarze Korps vedla obvykle na gestapo a Schmitt si mohl gratulovat, že pouze upadl v nemilost a ztratil většinu ze svých četných akademických a méně četných státních funkcí.

Zatracení však zůstalo dlouho jednostranné: první známky Schmittova odstupu od nacismu můžeme najít až v roce 1942, označení tohoto období za omyl jsme se nedočkali vůbec. Tím se Schmitt nejnápadněji liší od Heideggera, jejichž pozice, pojmy a cesty jinak vykazují podivuhodnou shodu.[24] Carl Schmitt byl po válce v souvislosti s norimberským procesem zatčen, ale jelikož jeho kolaborace nespadala pod žádný z bodů obžaloby, byl vzápětí propuštěn. Svého vyšetřovatele ujišťoval, že pouze „stanovoval diagnózu“. Jeho nacistické období mu každopádně přineslo čestná označení poněkud jiného druhu než ta, uvedená úvodem: od „korunního právníka třetí říše“ až po „pasáka moci“. On sám si svou vinu nikdy plně nepřiznal. V poválečných úvahách vysvětluje jako nejhorší válečné zločiny Norimberk a Hirošimu, proti nimž se mu jeví vina nacistického Německa druhotná. Hitlera chápe jako „vykonavatele“ anglosaských představ z devatenáctého století: „Hitler je nejděsivějším výsledkem německé anglofilie.“[25] Nerozpakuje se příklon k nacismu ospravedlňovat mimo jiné i svým antisemitismem, který se u něj místy stává už paranoickým. Přesto všechno si musel připustit, že nacismus patrně nebyl onou politickou odpovědí na obrat k průmyslové společnosti, kterou v něm – a jak známo nejen on – chtěl vidět. Své tehdejší postavení přirovnal při jiné příležitosti (ostatně poznámkami o sobě nikdy nešetřil) k hrdinovi jedné novely Hermana Melvilla, který je považován návštěvníkem pirátské lodi za jejího kapitána, byť ve skutečnosti je už dávno rukojmím posádky.[26]

Schmittova tvorba v prvním období vzápětí po nástupu Hitlera se nevyznačovala pouze ideologií a myšlenkovou sterilitou, jak by mohly napovídat tři prve uvedené tituly; ovšem srovnávat jeho období bezprostředně před a bezprostředně po roce 1933 je jako srovnávat oheň a strusku.

Poté, co byl v roce 1936 politicky odstaven, otevřela se Schmittovi další sféra: začal se zabývat problematikou státu, jeho suverenity a mezinárodních vztahů. O rok později vychází článek Stát jako mechanismus u Hobbese a Descarta, kde odlišuje jejich (anglické a francouzské) názory na stát od Hegelova (německého) pojmu organické totality, kterou by zřejmě rád viděl v nacismu.

Zajímavost nelze upřít jeho krátké studii Obrat k diskriminujícímu pojmu války[27] z roku 1938. Zde kriticky popisuje konsekvence üniverzalistického“ ženevského mezinárodního systému pro klasické válečné právo. Konstatuje zničení možnosti skutečné neutrality stejně jako totalizaci vedení války ve jménu moderních politických idejí a ideologií spravedlnosti, které si nárokují univerzální platnost pro celé lidstvo. Z nepřítele už se nedělá nepřítel, ale darebák. A jak je možné zůstat neutrální vůči darebákovi? Pacifistický zákaz války, pokračuje Schmitt, neumožňuje politický prafenomén války odstranit, nýbrž působí spíše jako brutalizující prvek. Svaté války ve jménu moderní univerzální spravedlnosti jsou ideologické kořeny „totální války“, která vyznačuje naši přítomnost. Z obratu k diskriminujícímu pojmu války činí odpovědným prezidenta Wilsona. Podle tohoto Schmittova spisu, bude poražený příští války označen vítězem za zločince. Vysvětlovat Schmittovi, že se to pak skutečně stalo z jiných důvodů, by bylo zbytečné, stejně jako připomínat to pro naši potřebu.

V několika menších statích se Schmitt zabýval také teorií „velmocenského prostoru“. Svět si takto rozdělil do zájmových sfér vedoucích mocností s právem uplatňovat svůj řád a s nárokem na zákaz intervencí cizích mocností ve „svém“ prostoru. Podtext tehdejších německých ambicí ve střední Evropě je čitelný až příliš lehce.

Důležitost by oproti tomu málokdo upíral dalšímu dílu z tohoto období, Leviathan ve státovědě Thomase Hobbese[28]. Schmitt zde líčí osud novověkého suverénního státu na pozadí pozvolné absorpce tohoto státu jeho vlastním aparátem. Jako stál Hobbes na jeho počátku, rozhodl se nyní Schmitt vyplnit suverénnímu státu úmrtní oznámení. Hlavní podíl na odumírání státu, na jeho jak píše „zestrojovění“, připisuje trojici židovských myslitelů,[29] kterou tvoří B. Spinoza, M. Mendelssohn a F. J. Stahl. V jeho výkladu první chybu učinil už Hobbes, když oddělil vnitřní víru od vnějšího náboženského vyznání. Přesto Hobbes, stojící na počátku moderny, předpokládal hrozivou možnost autonomie subjektu a snad proti ní našel prostředek. Ten mu z ruky vyrazili zmínění tři myslitelé, kteří rozšířili svobodu víry v moderní svobodu myšlení.

Až do roku 1942 komentuje Schmitt válečné dění apologeticky, mezník přichází s knihou Pevnina a moře.[30] Jak se změnil Schmittův pohled, změnil se i slovník. Podtitul Vyprávěno mé dceři Animě naznačuje maximální zjednodušení, jakým je zde podán problém. Tím je opět velmocenské uspořádání novověku, založené podle tohoto líčení na rovnováze námořní mocnosti Anglie a mocností kontinentálních. Ovšem vývojem obou typů mocností a zásluhou vědy a techniky, která zpochybnila dosavadní hranice prostoru, došlo k porušení rovnováhy. Schmitt vykládá válku mezi námořní mocností Anglií a vedoucí kontinentální mocností Německem jako existenční boj ve smyslu potvrzení vlastní existenční formy. Metaforu pak dovádí do konce, když označuje válku ve vzduchu jako střetnutí dvou prvků, při kterém prší oheň z nebe – apokalyptický jazyk není náhodný.

Nomos země,[31] patrně nejzásadnější dílo jeho pozdního období, tvoří závěr teorie velmocenského prostoru. Schmitt se zde zabývá souvislostmi vymezení práva a prostoru, jejichž členění vždy odpovídá způsob vedení války. Sleduje uspořádání prostoru až do období novověké globalizace. Výstižné shrnutí této problematiky najdeme v následující knize, Glosáriu: „cuius economia, eius regio [„koho hospodářství, toho vláda“; parafráze hlavní myšlenky augsburského míru, „Cuius regio, eius religio“ („Koho vláda, toho náboženství“) – pozn. DP]. To je nový nomos země. To už není žádný nomos.“[32]

Už v Pojmu politična ukazoval Schmitt nevyhnutelnost členění přítel-nepřítel. I kdyby vznikl celosvětový stát, stejně v něm politično nezanikne, zničila by ho občanská válka. V případě, že ne, nešlo by už o stát, ale o celosvětové společenství produkce a konzumu. To se také nakonec stalo – tak zní pozice, kterou Schmitt zaujímal v závěru svého života. Schmittovo státoprávní dílo diagnostikovalo odehrávající se změnu k průmyslové společnosti převážně negativně jako rozpad moderní občansko-právní ústavy stejně jako politických forem státu a říše. Od roku 1942, kdy načrtl rozpad politické formy říše, se viděl v apokalyptické pozici člověka, který očekává konec dějin. Jeho pozdní práce jsou jen vyvozením radikálních důsledků: Stát jako s konkrétní dějinnou epochou spojený pojem došel ke svému konci. Teze o konci epochy státnosti mluví o konci politiky ve smyslu konce každé možnosti skutečného rozhodnutí o způsobu a formě politické jednoty a existence. Schmitt nezveřejnil žádnou obsáhlou diagnózu poválečného období. Jeho apokalyptické pozorování válečného dění to jednoduše vylučuje.

Jeho pozdní dílo se z valné části omezilo na komentování a připomínkování dosavadních prací (známé pořekadlo öpakování matka filosofů“ tak nakonec touto formou dostihlo i Schmitta), případně vydávání memoárové literatury. Čestnou výjimkou vybočující z řady jsou jeho úvahy o proměně novověké tragédie (v divadelním smyslu) Hamlet nebo Hekuba z roku 1956. Pozorný čtenář má však už dávno jasno: skutečně tragický hrdina novověku zbývá pouze jeden: Carl Schmitt. Ten nyní nezúčastněně popisuje realizaci obávané jednoty světa. Studenou válku interpretuje v jádru ne jako konfrontaci dvou odlišných politických systémů, nýbrž jako boj dvou v principu stejných mocí o rozdělení zdrojů Země. Ideologické rozdíly považuje v posledku za sebeklam, ve skutečnosti jsou jak Západ tak Východ postaveny na tom samém mýtu techniky. Marxismus chápe jako dvojče liberalismu, jde o dvě strany mince „ekonomického myšlení“.

Pozoruhodným zamyšlením nad povahou moci v této době je Rozhovor o moci,[33] kde najdeme i jakousi Schmittovu zpověď na toto téma. Za pozornost stojí ještě i kniha z roku 1963 nazvaná Teorie partyzána.[34] Schmitt vkládá naděje na politický odpor vůči jednotné světové ekonomicko-technické civilizaci do jednotlivých „partyzánů moderny“, dosaďme si v konkrétním případě partyzány národně osvobozeneckého hnutí třetího světa. V partyzánovi vidí posledního zástupce „nebezpečí“ a „rizika“ politična, obává se ovšem, že bojovník národního odporu bude ve „světově politických souvislostech“ nahrazen revolučním partyzánským hnutím. Partyzán, který je posledním, kdo skutečně ještě bojuje o svou zemi, je kromě nebezpečí, že bude vytlačen revolučním hnutím, které jako takové je internacionální, vystaven také hrozbě postupující techniky, která ho může smést „jako psa z autostrády“.

Teorie partyzána je ojedinělým zábleskem možné a krajně nepravděpodobné naděje. Schmitt se jinak důsledně drží svých tezí o konci státu, možnosti politického jednání, dodejme za něj, že tím i dějin jako takových. Svatá Helena, žádná Elba, mohlo by znít motto jeho posledních let.

Ve většině textu jsem nechával stranou hodnocení, předpokládám v tomto „suverenitu“ čtenáře. Závěrem proto jen několik stručných poznámek:

• Všimněme si Schmittovy metody konstruování pojmů a pojmových dvojic: je u něj obecným pravidlem, že má větší zalíbení ve výjimce než normě. Je to, jako bychom vykládali manželství z rozvodu, napsal o tom Dolf Sternberger.
• Podobnou výtku můžeme uplatnit i u jeho pojmu politična: politika pochází totiž z polis, nikoliv polemos.
• Inspirativní dodnes zůstává jeho kritika parlamentarismu a liberalismu. Nemůžeme si ale nevšimnout, že Schmitt – v duchu nejlepších tradic německého politického myšlení – dělá z napjatého vztahu systémový protiklad.
• Může být koneckonců reálné, že demokratická tvorba vůle a zákonodárství dnes pokulhává za společenskou dynamikou a zákonodárce ztratil utvářecí moc nad společností. Ale je omylem, chtít problém řešit přesunutím této moci z parlamentárního systému ke správnímu státu průmyslové společnosti. Ani on dnes nemůže být „vedoucím systémem“ (Gehlen) průmyslové společnosti, neboť rovněž pokulhává za technickou realizací.
• Podnětná zůstává dodnes Schmittova politická teologie, pokud ji chápeme
(a on sám to ve své poslední knize Politická teologie II[35] potvrdil) i jako kritiku sekularizovaných náboženství.
• Stranou pozornosti by neměla zůstat ani jeho teorie zániku suverenity státu: pro Schmitta, stojícího na straně Leviathana, je svoboda jedince v současnosti více ohrožena partikulárními zájmy a lokálními mocenskými ambicemi uvnitř státu než státem samotným.
• Když si očistíme jeho velmocenskou teorii od dobového nánosu, nemůžeme si nevšimnout, že války v posledních desetiletích mají skutečně zpravidla jím předpovězený „policejní“ charakter; raději už ani nechci připomínat „diskriminující“ pojem války (nezmíním se proto o něm ani jediným slovem).

Článek Pavla Lukeše: Carl Schmitt byl převzat ze Sborníku prací filosofické fakulty Masarykovy univerzity z roku 1999.

===

[13] Schmitt, C., Die geistgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus. Mnichov 1923.
[14] Schmitt, C., Die Verfassungslehre. Mnichov 1928.
[15] Schmitt, C., Der Hüter der Verfassung. Mnichov 1931.
[16] Schmitt, C., Legalität und Legitimität. Mnichov 1932.
[17] Weber, M., Politika jako povolání, in: Výbor z díla. Praha 1969.
[18] Schmitt, C., Der Begriff des Politischen. Mnichov 1932.
[19] Schmitt, C., Die Epochen der Neutralisierungen und Entpolitisierungen. Mnichov 1932.
[20] Schmitt, C., Der Führer schützt das Recht, in: Positionen und Begriffe im Kampf mit Weimar – Genf – Versailles 1923-39, s. 199-203.
[21] Schmitt, C., Die Verfassung der Freiheit, in: Deutschen Juristen-Zeitung 40, s.1133-1135.
[22] Schmitt, C., Die deutsche Rechtswissenschaft im Kampf gegen den jüdischen Geist, in: Deutschen Juristen-Zeitung 41, s. 1193-1199.
[23] K NSDAP se Schmitt vyjádřil naprosto zřetelně například v článku Mißbrauch der Legitimität otištěném 19.7.1932 v Tägliche Rundschau.
[24] Více k tomu Posavec, Z., Carl Schmitt und Martin Heidegger, in: Zur philosophischen Aktualität Martin Heideggers. Frankfurt 1990.
[25] Schmitt, C., Glossarium. Aufzeichnungen der Jahre 1947-1951. Berlín 1954, s. 176
[26] Tuto metaforu postavení intelektuála v masové společnosti zajímavým způsobem promýšlí Sava Kličković v úvaze Benito Cerena – Ein moderner Mythos. Vyšlo ve sborníku Forsthoff, E.: Epirrhosis. Festgabe für Carl Schmitt zum 80. Geburtstag. Berlín 1968.
[27] Schmitt, C., Die Wendung zum diskriminierenden Kriegsbegriff. Mnichov 1938.
[28] Schmitt, C., Der Leviathan in der Staatslehre von Thomas Hobbes. Hamburk 1938.
[29] Už opravdu poslední poznámka na nešťasné téma Schmittova antisemitismu: můžeme docela obstojně sledovat proces personalizace jeho myšlení: Nejprve to byl Hans Kelsen, později Walter Rathenau (ztělesnění „ekonomického myšlení“), v Leviathanu především Spinoza.
[30] Schmitt, C., Land und Meer. Lipsko 1942.
[31] Schmitt, C., Der Nomos der Erde. Kolín n/R 1950.
[32] Schmitt, C., Glossarium. Aufzeichnungen der Jahre 1947-1951. Berlin 1954, s. 175.
[33] Schmitt, C., Gespräch über Macht. Pfullingen 1954.
[34] Schmitt, C., Theorie des Partisanen. Berlín 1963.
[35] Schmitt, C., Politische Theologie II. Berlín 1970.