Délský potápěč

Autor: Jim Goad

Kolébka evropské civilizace, Řecko, je na nejlepší cestě se stát hrobem západní civilizace nebo naopak místem jejího znovuzrození. Míra zadluženosti země spojená s faktem, že Řecko představuje hlavní vstupní bránu ilegálních imigrantů do Evropy (v roce 2010 plných devět desetin ilegálních běženců vniklo do EU právě přes tuto jihoevropskou zemi) po dlouhé roky zapříčiňovala množství násilných pouličních střetů mezi stoupenci extrémní levice (internacionalisty) a extrémní pravice (nacionalisty).

Charakteristickým rysem právě proběhnuvších voleb bylo zavrhnutí politického středu a stran nakloněných EU, jež Řecko drží v pasti. Ačkoli otevřeně prokomunistické strany získaly o mnoho procent hlasů více, největší porce mediálního hněvu byla věnována nacionalistické straně Zlatý úsvit, která dohromady získala 7 procent hlasů. Političtí odborníci používají v souvislosti s dílčím úspěchem Zlatého úsvitu termínů „absurdní a odporný“, „černý den Řecka“, „znepokojující vývoj“, „politický horor“ a dalších divadelnických zastrašujících frází, jež úslisní mediální lokajové chrlí vždy, když potřebují prokázat přímou (byť klamnou) souvislost mezi sebenepatrnějším zábleskem nacionalismu a holocaustem. „Vskutku se doposud nepoučili z historie,“ lamentoval jeden z komentátorů. „Nepoučili se snad Evropané ze své historie?“, ptá se další.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Státní převrat 21. ledna 1941

Jedním z nejneobyklejších obvinění vznášejících se nad legionářskou minulostí je to, že již po čtyřech a půl měsících od ustavení národního legionářského státu se legionářské hnutí pokusilo vyprovokovat povstání, jehož motivy jsou jen těžko uchopitelné a Antonescova vláda se vždy vyhýbala jejich zdůvodnění. V důsledku neslavných lednových dnů roku 1941 bylo množství čelních představitelů legionářského hnutí odsouzeno k tvrdým trestům v pracovních táborech v délce 25 let, jež však neměly přímou souvislost s onou známou „rebelií.“ Je tomu tak proto, že v řadách „vítězů“ panoval bolestivý neklid, neboť ti moc dobře věděli, že legionářské hnutí bylo ve skutečnosti obětí celé této hry.

V prvé řadě je třeba ozřejmit jednu věc: povstání z 21. ledna 1941 nebylo připravováno ani vyprovokováno legionářským hnutím. To pro podobné jednání nemělo žádný hodnověrný motiv, a to z následujích důvodů:

Continue Reading

Lidem proti času: pátý sešit v edici Orientace!

Runa Raido, jak znalci vědí, vyjadřuje Řád – kosmos – a jeho realizaci v lidských společenstvích a ve státě. Iniciativa z Říma, která si dala její jméno, se zasazuje za autentickou obnovu Tradice v oblasti duchovna, kultury i politična. Při svém vzniku v roce 1998 vydala dvě příručky shrnující duchovní a organizační základy pro zformování militantů, bojovníků za tradici, a jejich pospolitostí. První text s názvem Svět tradice, který nyní předkládáme v českém překladu, má sloužit k tomu, aby v disponovaných jedincích probudil vnímavost vůči tradičním hodnotám. Shrnuje podstatné principy tradiční doktríny, jak je vyložili především Julius Evola a René Guénon, a má se stát – neboť nemůže být vyčerpávající – podnětem a výchozím bodem pro další studium. Druhý text pojmenovaný Fronta tradice, který v dohledné době rovněž uveřejníme, je z velké části založen na praktických zkušenostech Cornelia Codreana a jeho Železné gardy a jako takový je určen hlavně těm, kteří chtějí a jsou schopni přenášet tradiční hodnoty a zásady do roviny jednání, akce.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Hlídací psi demokracie si našli několik pojmů, jimiž deklasují každou ideu, která by mohla změnit současný stav společnosti, z něhož profitují. Vše, co směřuje ke změně systému či ústavy, je extremismus. Vše, co hájí národní cítění lidí a tradice národní svébytnosti, je nacismus. Vše, co se zastává většiny prostých lidí a myslí na jejich blaho, je populismus.

Vox populi, hlas lidu, je to populismus? Soudím, že nikoliv. Lid, pokud vůbec mluví srozumitelným jazykem, pokud se sjednotí ve společném názoru, je vždy ozvěnou něčích idejí. Ty mu jsou vnuknuty ústy výjimečných jedinců či skupin, případně těch společenských sil, které jednají v jeho zájmu. Pokud jednají proti zájmu většiny, sjednotí se hlas lidu v projevech zloby a odporu. Takový hlas není konstruktivní ani státotvorný. Nicméně k tomu, aby se napravilo zlo tyranů, je nejprve třeba tyto tyrany odstranit a tak uvolnit prostor těm, kdo dají lidem přijatelnou vizi. V terminologii hlídacích psů demokracie jsou ovšem všichni takoví lidé ničemní populisté.

Continue Reading

Následující ukázky pochází z publikace Podstata fašismu italského spisovatele, novináře a filozofa Giorgia Locchiho, která vyšla jako první tištěný titul Délského potápěče v edici Metanoia.

„Fenomén fašismu“

Nedávný rozmach historických studií o „fenoménu fašismu“ zatím neumožnil žádný výraznější pokrok ve snaze o jeho pochopení – spíše se zdá, že naopak tento problém zatemňuje a že tak ničí to cenné -a bylo toho veliké množství – čeho bylo dosaženo na konci padesátých let. Důvod je docela prostý: nejedná se tu o historický zájem, nýbrž o omezený politický zájem – právě politicky je motivována většina „badatelů“, kteří v Itálii interpretují úzkosti a obavy systému, který se ocitl v krizi. Ostatně politická vášeň a obavy „morálního“ charakteru téměř vždy u těch, kteří zkoumali fenomén fašismu, zatemnily střízlivý úsudek a paralyzovaly schopnost dedukce, v důsledku čehož byl často sám „předmět“ pozorování spíše zahalen než objasněn.

„Fenomén fašismu“ je součástí minulosti a jako takový může být předmětem autenticky historického, tedy nezaujatého studia. Tento fenomén se nepochybně v jistém smyslu táhne i do přítomnosti, což se ostatně týká jakékoli dějinné minulosti, a proto vyvolává „politické“ (a ve skutečnosti nejen politické) postoje. Právě tyto politické postoje však musí zůstat mimo historické bádání, a to tím spíš, když mají sklon zakládat se na více či méně hluboké neznalosti skutečného „předmětu“.

Continue Reading

Publikace byla stažena z Čítárny Délského potápěče a připravuje se její nový překlad.

Autor: Paul Gottfried

Když jsem byl před nedávnem nucen přetrpět mnoho hodin ve stísněném prostoru v letadle směřujícím z Londýna do Washingtonu DC, byl jsem tak zoufalý, že jsem sáhnul po vykřičeném britském bulváru The Daily Mail, jež mi nabídla letuška. Na straně čtyři mě pak upoutal sloupek z pera známé kritičky imigrace z Třetího světa Melanie Phillips, 1] která v roce 2006 vydala svoji knihu Londonistan, v níž se hluboce rozhořčuje nad islamistickou kolonizací Londýna. S jejími texty jsem se měl rovněž tu čest setkat v nejrůznějších neokonzervativních publikacích, přičemž jejich nosným tématem je upozorňování na nejrůznější nebezpečí hrozící židovskému národu ze strany křesťanského supersessionismu 2] (Phillipsová je Židovka neustále stojící na stráži proti „nepřátelům“).

Zřejmě křesťanské přesvědčení, že nová smlouva Boha s lidem prostřednictvím Krista je nadřazena dřívější židovské úmluvě, představuje hrozbu veškerému židovstvu. Jeden by se až domníval, že toto nebezpečí je v alarmující míře přítomno všude, kde se scházejí ortodoxní křesťané, a to až do okamžiku, kdy výslovně prohlásí, že existují dvě stejně platné úmluvy: jedna pro Židy a druhá pro ně. Phillipsová však nikde ani slůvkem nezdůrazňuje, že by tato náboženská velkorysost měla být vzájemná. Zřejmě se coby neokonzervativec neobtěžuje se starostmi o hloupé gojímy.

Continue Reading

V Německu nabírá na regionální popularitě nový trend, pravicový extremismus se zelenými myšlenkami. „Nechceme zelená témata přenechávat Zeleným,“ je jedním z hesel neonacistické strany NPD, jak si všímá web německého deníku Der Spiegel.

Jens Lütke se staví proti genovému inženýrství a výstavbě dalších silnic. Kromě toho prý demonstruje proti novým jaderným elektrárnám. Jednou ročně pomáhá při Dnu pro životní prostředí. „Často se mě lidé ptají, jestli patřím k Zeleným,“ říká. Jens Lütke ale není u Zelených, nýbrž u neonacistické Národnědemokratické strany Německa (NPD). Je jejím vůdcem v zemských volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku.

Když Lütke sbírá odpadky při Dni pro životní prostředí, nikdo nepozná, k jaké straně patří. „Neděláme vedle toho akce s transparenty NPD,“ tvrdí. Se svým ekologickým přístupem není ve straně osamocen. NPD dělá z ochrany životního prostředí své téma pravidelně. Svou ekologickou strategií se strana chce stát přijatelnější pro veřejnost. Že za těmito akcemi stojí pravicově extremistická ideologie, člověk hned nepozná.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Na Cornelia Codreana, vůdce rumunské Železné gardy, si mezi různými představiteli hnutí národní obnovy, která vznikla v meziválečné době a které jsem měl příležitost poznat, vzpomínám jako na jednu z nejčistších, nejryzejších a nejšlechetnějších osobností. Bylo to na jaře 1936, kdy jsem se s ním setkal v Bukurešti během studijní cesty, které jsem v té době podnikal do různých evropských zemí. (a)

Corneliu Codreanu působil už svým zjevem. Velký a dobře rostlý ztělesňoval typ árijsko-římské rasy, která je zastoupena i v Rumunsku a pochází z římské kolonizace Dáků, ale také z místního obyvatelstva dávno tam usazených indogermánských kmenů. Jeho fyziognomie a řeč dávaly jistotu, že stojíte proti člověku, kterému je cizí jakákoli křivost, nepoctivost a nevěrnost i jakákoli zrada. To zakládalo jeho mimořádnou autoritu v prvé řadě. Jeho věrní se s ním, s jeho osobností, cítili svázáni silněji, než bylo jinak u politických stoupenců obvyklé. (b)

V oné době byla situace v Rumunsku mezi vládou krále a Železnou gardou mimořádně napjatá. Člověk doslova cítil atmosféru, z níž musela vzejít tragédie. Na italském velvyslanectví mi řekli, že není radno se do blízkosti Codreana vydávat; rumunské úřady cizince, který se s ním kontaktoval, ihned vykázaly. O tohle varování jsem se ale nestaral. (c)

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

Tento akt čistého zla lze jen těžko s něčím poměřovat. Poté, co táhl osmiletou holčičku za vlasy přes školní dvůr, jí vrah přiložil pistoli ráže 9 mm k hlavě a stiskl spoušť. Zbraň se zasekla, načež vytáhl další pistoli Colt ráže .45 a svůj čin dokonal. Miriam Monsonego byla jednou ze čtyř obětí [školního masakru]. Dalšími byli 30-ti letý rabín a jeho dva synové.

Poněvadž si střelec vybral za cíl židovskou školu a střely byly identické s těmi, které byly použity při vraždě dvou vojáků původem ze severní Afriky a jednoho Afričana, podezření padlo na nějakého neonacistu a rasistu. Ve Francii, kde momentálně probíhá intenzivní prezidentská kampaň, tohoto masakru okamžitě využily levicové a centristické strany k obvinění francouzské pravice z vytváření atmosféry, ve které mohlo k tomuto rasistickému hororu dojít.

Continue Reading

Autor: Gennaro Malgieri

Giorgio Locchi zemřel jediným způsobem, který by považoval za přijatelný: smrt přišla znenadání 25. října 1992, téměř bez varování, když psal esej o Martinu Heideggerovi. Mezi okamžikem, kdy se ohlásila, a tím, kdy jej o několik minut později usmrtila, měl bezesporu záblesk vědomí, a zcela jistě pomyslel na bohy, kteří mu poskytli tak náhlý odchod, neboť myšlenka zůstat dlouhou dobu nemocný pro něj byla nesnesitelná. Koncem června 1992, při své poslední návštěvě Říma, se mnou o své nemoci, která ho napadla o dva roky dříve, mluvil. Řekl mi, že vyhlídka stát se nepohyblivým trupem jím otřásla, neboť s postupujícím časem se člověk pevněji, hlouběji a egoističtěji upíná k životu. Slova, která mne u Locchiho nepřekvapovalo slyšet. Dnes se mi zdá, jako by byla předzvěstí…

Continue Reading

Autor: Philipp Oehmke

Maďarská ultrapravice nejprve změnila politickou mapu země a nyní se zdá, že dalším na řadě bude budapešťský kulturní život. Jedno z nejvýznamnějších divadel v hlavním městě má totiž být řízeno dvojicí antisemitských nacionalistů. A to ani zdaleka nemusí být konec.

István Márta prohlašuje, že se zatím nevzdal, nicméně si je vědom toho, že bojuje již dávno prohranou bitvu. Stojí v auditoriu svého divadla s fotoaparátem a tváří se, jako kdyby všechno bylo v pořádku. „Co mohu dělat?“, ptá se se zvýšeným hlasem, z něhož lze vyčíst rozmrzelost. „Nic“, odpovídá jeho asistent. „Nemůžeme dělat naprosto nic.“

Na jevišti zatím herci nacvičují scénu z představení „Don Carlos.“ Společeně jdou kupředu vzdychajíce, supíce a lapajíce po dechu. Moderní divadlo v Budapešti se ničím neliší od scén v německých městech, jako je například Bochum, Freiburg nebo Kolín nad Rýnem. „Don Carlos“ je Mártových předposledním představením, tím úplně posledním má být „Kouzelný vrch“. Pak Márta v divadle skončí. Jeho divadlo již totiž brzo přejde pod nové vedení. Mártovými nástupci jsou herec, který se angažoval v jedné z nedávných kampaní Jobbiku a dramatik, jenž je otevřeným antisemitou.

Continue Reading

Autor: Tito Colliander

Nyní, když víme, kde povedeme válku, kterou jsme právě rozpoutali, co je jejím cílem a kde tento cíl leží, rozumíme zároveň tomu, proč je třeba naší válku nazvat neviditelnou válkou. Celá se skutečňuje v srdci, v tichu, hluboko uvnitř nás; a to je další důležitý zřetel, na který svatí otcové kladou velký důraz: drž ohledně svého tajemství jazyk za zuby! Jestliže někdo otevře dveře parní lázně, horko uteče a léčba ztratí svůj účel.

Tak nikomu nic neříkej o svém nově nabytém cíli. Neříkej o novém životě, který jsi začal, o experimentu, který děláš a zkušenostech, které očekáváš. To vše je pouze mezi tebou a Bohem, pouze mezi vámi dvěma. Jedinou výjimkou může být tvůj otec-zpovědník.

Mlčení je nezbytné, protože každé tlachání o vlastních problémech jen živí sebeposedlost a sebevíru. A ty musejí být zadušeny především! Mlčenivostí vzrůstá víra v Něhož, který vidí, co je skryto; ticho je rozlumovu s Ním, který slyší beze slov. Přijít k Němu je tvou snahou, a v Něm spočívá celá tvá důvěra: jsi zakotven ve věčnosti a ve věčnosti nejsou žádná slova.

Continue Reading

Autor: René Quinton

Příroda tvoří druhy; nikoli bytosti. Druh je účel; bytost tomuto účelu jen slouží. Vlastností jednotlivce je, že se ve svém údělu mýlí a domnívá se, že je zrozen pro sebe sama. (s. 31)
Člověk své existenci přisuzuje cenu; příroda ne. (s. 31)
Muži neslézají hory proto, aby dosáhli jejich vrcholů. Zahrávat si se smrtí je tak půvabné, že z nedostatku války hledá muž ve hrách příležitost zemřít. (s. 36)
Žádný živočišný druh se nevrhá do náruče smrti tak zběsile jako člověk. Žádný se tolik nezušlechťuje, ani tolik vzájemně nevraždí. U zvířete stojí proti sobě jen pudy; u člověka jsou tu ideje. Odlišné přesvědčení chová v sobě příkaz smrti. Každý ideál je záminkou k zabíjení. (s. 36)
Smyslné vášně mohou naplnit svět; leč ideje jsou to, které jej vedou. (s. 36)
Tvorové jsou jen služebníky ideje. Ideám člověk platí dobrovolnou smrtí. Rasy mají svůj základ na ideách. (s. 36)
Pojem tichého ráje je pojem otrocký. (s. 41)

Continue Reading

Narozen v Chaumes-en-Brie v departementu Seine-et-Marne 15. prosince 1866 jako syn Marie Amyotové a Paula Quintona, místního lékaře a starosty. Po maturitě na gymnáziu v Paříži se zasvěcuje literatuře a píše několik románů a divadelních her poplatných Flaubertovu vzoru.

Studuje geologii, paleontologii a biologii v Muséum d´historie naturelle; ve 22 letech podniká velkou cestu po Středomoří. Vášnivě čte velké Němce: Schopenhauera a Nietzscheho. Jako asistent laboratoře patologické fysiologie na Collège France se zabývá hlavně biologií a terapeutikou, ale také metafyzikou…

Continue Reading

Autor: Keno Verseck

Maďarské ultrapravicové extrémistické hnutí Jobbik si i přes celkovou ignoraci ze strany místních médií zformovalo až překvapivě dobře vyvinutou a soběstačnou internetovou síť. Poslední výzkumy navíc prokázaly, že běžný příznivec tohoto hnutí nespadá do kategorie „sociálně deprivovaných osob,“ jak zhusta tvrdili mnozí znalci.

Vůdce maďarských ultrapravicových extrémistů jen zřídka pronáší své názory tak otevřeně jako nyní. V sobotu 21. ledna se totiž před několika tisícovkami svých příznivců shromážděných v budapešťském centru Sportmax nechal slyšet, že konec liberální demokracie ve světě je na spadnutí. Třiatřicetiletý politik Gábor Vona ve svém tradičním lednovém proslovu určeném členům své strany volal po nekompromisním postoji vůči vládnoucí politické garnituře, vyloučil jakoukoli spoluúčast strany v současných mocenských strukturách a namísto toho deklaroval “boj, boj a ještě jednou boj.” “Nejsme komunisté, fašisté, ani nacisté”, prohlásil Vona, “avšak, a byl bych rád, aby si to všichni dobře zapamatovali, nejsme ani demokraty!”

Continue Reading

Tato recenze se bude zabývat nedávno publikovanou esejí „Podstata fašismu“ italského právníka a filosofa Giorgia Locchiho žijícího v letech 1923-1992.

V této zdařilé eseji Locchi popisuje fenomén fašismu v širších souvislostech. Čtenář ocení hlavně schopnost autora vyvarovat se ideologických náhledů a klišé poplatných dnešní době, ve které není pro posuzování historie, především blízké, místo pro výzkum „bez emocí“, ať už jsou vyvolané současným mainstreamem humanitních věd uměle či do jaké míry jsou vlastně vůbec skutečné. Recenze se dotýká především eseje samotné, ale v knize je uveden i rozhovor, který vede s Locchim Marco Tarchi. Mnoho o myšlenkách autora napoví.

Z eseje jsem vybral tématiku, která by čtenáře našich stránek mohla zajímat. Věřím, že tento esej se také dostane do rukou historiků a politologů. Co bychom mohli zvláště dnes vytýkat humanitním vědcům, je posuzování historie dle politických objednávek. Autor ve vztahu k analýze fašismu kritizuje především neakceptování principu „sine ira et studio“ (bez hněvu a zaujatosti), který je pro skutečné a upřímné chápání jakékoliv problematiky apriorním pro její pozdější platnost. Je zajímavé, že v tomto si cení některých marxistů.

Continue Reading

Autor: Gottfried Feder

Co rozumíme úrokovým otroctvím?

Stav národů, stojících pod peněžní či úrokovou vládou velkofinančnictví:

V úrokovém otroctví je zemědělec, který se musí uchýlit k „úvěru“, aby mohl financovat svůj podnik, a musí tento úvěr úročit tak vysoko, že mu úroky pohltí téměř celý výtěžek jeho práce, nebo který udělal a musel udělat dluhy, aby nyní za sebou tuto hypotéku vlekl jako věčné olověné závaží.

V úrokovém otroctví je dělník, který vyrábí v továrnách a dílnách za skoupou mzdu hodnoty, zatímco akcionář – bez námahy a práce – pobírá úroky, tantiémy a dividendy.

V úrokovém otroctví je celý řemeslný střední stav, který dnes musí pracovat vlastně jen na zúročení svých bankovních úvěrů.

Continue Reading

V pátek 10. února 1977, v den třicátého výročí Pařížské mírové dohody, se v kanceláři Aeroflotu, sovětské letecké společnosti na Champs-Élysées, s výkřikem „Komunističtí vrazi!“ (Communistes assassins!) zapálil tehdy sedmadvacetiletý aktivista Alain Escoffier, aby tak protestoval proti podmanění poloviny Evropy bolševismem.

Alain Escoffier patřil k Akční skupině solidaristů (Groupe d´action solidariste, GAS) a Straně nových sil (Parti des forces nouvelles, PFN). Jeho oběť byla inspirována činem Jana Palacha. Stejně jako on byl s těžkými popáleninami převezen do nemocnice, kde svým zraněním podlehl. Italská hudební skupina La Compagnia dell´Anello (Společenství prstenu) mu k poctě věnovala jednu ze svých písní, kde se mj. zpívá:

Elysejská pole, tlumený výkřik,
v centru Paříže, spálený mladík.
/…/
„Ne, není mrtvý“, říká Seina,
Rýn odpovídá: „Beru ho s sebou“,
Alpy zpívají: „Je s námi“.
fjordy křičí: „Je v nás“.
Horské lesy a Černý les
tiše šumí: „Žije ještě, kdo doufá“.
A v němé Praze na náměstí,
Jan se klidně usmívá: „Je živý a se mnou“.

Continue Reading