Autorka: Juliana R.

Kosovo není válka 1998-1999. Je to složitá krajina převrstvujících se historií. Mrtvol z „devadesátkového“ vydání National Geographic. Medvědů v hospodách, kteří ještě před několika lety na řetězech bavili pijany. Masových hrobů. Obrovitých ovčáckých psů, jež pastýři vyhnali a oni teď loudí na ulicích podhorských měst. Krav na silnici, padělané měny, billboardů  inzerujících pistole. A stoupenců Islámského státu, kteří se ještě teď pokoušejí vyhodit do vzduchu srbské monastýry.

Kosovo není totéž co válka, ale klišovitá pravda zní, že bez války by nebylo Kosovem. Když mi nad hlavou exploduje ohňostroj, kladu si otázku, kolik obyvatel ještě po čtvrt století míru děsí výbuchy. Rachejtle rozkvétají zeleně a zlatě nad Sinan-pašovou mešitou, již prý Turci postavili z trosek bývalého kláštera Archandělů. To je paradox Kosova, který se tak výmluvně vtěluje v Prizrenu, nazývaném „perla země“, ve stověžatém Prizrenu. Když tu nad ránem přestanou odbíjet zvony, rozezpívají se muezzini.

Těžko i lehko se hledá nový pohled na region; pohled, z něhož by bylo zřejmé, že Kosovo je víc než válka. Lehko, protože krajina je pestrá a někdy hluboká dálkou: oprýskané čtvrti, bazary, hory ve fantazijních odstínech modré a zelené. Města často zejí prázdnotou jako polní cesty; působí mírně a mírná také jsou. Jdete-li dlouho po prašné silnici, nestane se nic, leda že se ze stínu co chvíli vyřítí toulavý pes, aby vás štěkotem zahnal od svého osobního kousku chládku. A pak, jakmile z ní sejdete na asfalt, proburácí kolem obrněný vůz mezinárodních mírových jednotek KFOR. Neodešly a odejít nemohou. Nový pohled se hledá těžko, protože válka ještě neskončila.

„Chalífát přichází“

Pogromy proti Srbům nejsou otázkou archivních výtisků National Geographic. Jeden obzvlášť ničivý (2004) zdemoloval vedle domů také kostely a monastýry s byzantskými freskami. Proto se ty zbylé,  obehnané ostnatými dráty, nyní řadí na seznam UNESCO World Heritage in Danger.

Mezi nimi třeba pravoslavný patriarchát Peč, ve středověku centrum srbského státu. Nachází se na úpatí kosovsko-albánských pohraničních hor, poblíž městečka Pejä (Peč). Kdo si chce prohlédnout budovy s ornamentálně zdobenou červenou omítkou a nástěnné malby v interiéru, musí se prokázat pasem. Srbskému policistovi, který mě pouští dovnitř, se „Republika Češka“ zamlouvá, a když mu při odchodu mávám z protějšího chodníku, loučí se česky „Na shledanou!“. Jinde mohou být kontroly ostřejší.

Monastýr Visoki Dečani – stejně jako Peč ho zbudovali srbští Nemanjićové – nehlídá policie, nýbrž armáda. Návštěvník se zde zapisuje do knihy KFOR a pohyb vozidel omezují zátarasy. V letech 2000-2007 totiž albánští teroristé ostřelovali klášter granáty. V roce 2014 počmárali jeho stěny nápisy „ISIS“ a „The Caliphate is coming“. Během poslední únorové noci roku 2016 se pak policii podařilo zabránit teroristickému útoku čtyř Albánců napojených na ISIS. Jeden z muslimů bojoval v Sýrii, druhý se pokusil o totéž, ale z Turecka se vrátil s nepořízenou. Jejich souvěrci v uniformách ovšem obvinili zadržené pouze z nelegálního držení zbraní (mezi nimi AK-47).

S jedním stoupencem ISIS jsem zřejmě měla tu čest v Prištině. Po několika pokusech najít autobus z města – k záchranné stanici medvědů, nedávno vysvobozených ze řetězů a klecí – se na zastávce radši ptám moderně oblečeného mladíka, jestli spoj pojede správným směrem. Nemluví anglicky, ale dorozumíme se. Pro jistotu mi v telefonu ukazuje obrázek medvěda; přikyvuji. Když nastoupíme, Albánec se uvelebí na sedadle přede mnou, takže mu vidím přes rameno – a po čase si bezděčně všímám, že na mobilu sleduje video ISIS. K mojí pramalé radosti přispívá, že z poslední zastávky, vesnice Mramor, vede ke stanici osmikilometrová cesta horami, kam z větší části nesahá signál. – Jenže mladík je gentleman. Albánsky žádá řidiče, aby mi zastavil u jakési odbočky, takže mi cestu zkracuje na dva kilometry, a sám bez ohlédnutí pokračuje v jízdě.

Mnozí kosovští Albánci se k cizincům chovají přátelsky. Jiní, méně četní, je děsí.

Jednou si k vám na lavičku přisedne zvědavá babička. Mluví jen albánsky, ale tušíte, že se ptá, odkud jste. Dostane tedy pohlednici se sudetským městečkem; nadchne se a poděkuje za ni desetkrát. Jindy, pozdě večer, se vedle vás zhroutí depresivní dvacátník, aby vám povykládal, že život v Kosovu je bez perspektivy. To mu nicméně nebrání pozvat vás na kávu (takových pozvání dostává cizinka několik za hodinu, někdy i z přibržďujících aut). Že se zítra přesouváte do Mitrovice? Nevadí, půjde s vámi na kávu v Mitrovici. Že odcházíte? Zvedne se také a táže se, „kam jdeme“. – Zcela odlišný Albánec si všímá, že první noc po příjezdu bloudíte, a tak s vámi sdílí mobilní data; nic za to nechce. Pestrý a hluboký jako krajina je i zážitek z lidí.

Orli a orlice

Otázku, co jsou „Šiptaři“ zač, lze zodpovědět i obecněji. Historicky zřejmě pocházejí z Ilyrů nebo z Thráků. Když po bitvě na Kosově poli (k níž se ještě vrátíme) Osmané ovládli většinu Balkánu, Albánci se odlišili od Srbů svojí ochotou převzít islám. Tím si ulehčili život v říši, neboť mohli vlastnit pozemky, zastávat úřady a platit nižší daně. Srbové raději emigrovali, čímž muslimům vyklízeli prostor.

V březnu 1878 osmanskou nadvládu zlomila Sanstefanská smlouva, v níž Rusko, vítěz války s Tureckem, vytvořilo několik samostatných balkánských států včetně Srbska. Srbsku (a menšinově Černé Hoře) připadlo i historické území Kosova, ostatně plné „míst paměti“ konstituujících národní identitu.

Albánci, nyní tvořící majoritu regionu, protestovali. V Prizrenu, který pokládali za své hlavní město, se sešlo osmdesát šlechticů, vojenských velitelů, duchovních a intelektuálů (červen 1878) a založilo zde Prizrenskou ligu. Namísto připojení ke křesťanským slovanským státům požadovali zřízení jednotného a samosprávného albánského území v rámci Osmanské říše. V průběhu několika let Liga zřídila vlastní vládu a armádu, schopnou efektivně bránit územním změnám.

Povstání nakonec potlačili Turci, ale v Prizrenu lze dodnes zhlédnout dům ve starém osmanském stylu – rekonstruovaný poté, co ho za války 1998-9 spálily srbské granáty –, kde se vůdci Ligy sešli poprvé. Nade dvorem prokvetlým růžemi ční minaret z nedaleké mešity, kdežto vnitřek domu uchovává písemnosti organizace, dobové zbraně a pár kousků mobiliáře. V protější budově medresy (muslimské školy) se nachází výstavka etnických předmětů a galerie s portréty vůdců.

Kosovští Albánci se spojení s vlastní Albánií dočkali pouze jednou – pod nadvládou Osy. Po většinu 20. století byl region součástí různých forem Jugoslávie, a to jako autonomní součást Srbska. Ani Spojené státy, hlavní spojenec kosovských Albánců za války 1998-9, nepodpořily sjednocení s Albánií, aby tím nevytvořily precedens a znovu nedestabilizovaly Balkán.

Proto se Kosovo dosud nespojilo s Albánií, třebaže podle (problematického) sčítání lidu tvoří Albánci přes 90 % obyvatel – a třebaže iredentismus je silný. Nad hlavním bulvárem v Prištině se řadu po řadě střídají kosovské praporky s albánskými. Černá albánská orlice v rudém poli je k vidění všude, i na fotbalových míčích. U silnice se místo sádrových trpaslíků prodávají sádroví Skanderbegové. Sportovní utkání se oslavuje v černo-rudých šatech, nebo rovnou s albánskou vlajkou přes ramena, a hlavně v plisech, tradičních bílých čepičkách. Při potloukání po liduprázdném tržišti mě upoutávají stánky zakryté koberci a národními vlajkami – ten první albánskou a kosovskou, druhý albánskou a americkou. Soukromé osoby se často neobtěžují vyvěsit vedle rudé a pruhované tu „svou“ modrou.

Amerikofilie je – kvůli roli USA ve válce – jedním z určujících rysů dnešního Kosova. Z obřího plátna vyvěšeného na bulváru Billa Clintona září americký úsměv prezidenta a hned pod ním se zrcadlí ještě v bronzu jeho sochy. Náměstí Madeleine Albrightové upomíná na návštěvu židovské političky (1999, až po válce) jednak názvem, jednak její bustou. Siluetu Prištiny dotváří socha Svobody na střeše hotelu Victoria… Krámek ve vedlejší uličce kdesi v Prizrenu vystavuje za výlohou nášivky: k mání jsou americké vlajky, bělohlaví orli, znaky NATO a KFOR nebo logo CocaColy. Lépe než všudypřítomné hvězdy a pruhy však svědčí o amerikanizaci země, že kosovští špunti strčí do kapsy průměrného středoškolského angličtináře v Čechách.

K albánskému iredentismu a amerikofilii se jako třetí pilíř kosovsko-albánské identity pojí islám. Přesněji řečeno: ne všichni Albánci jsou muslimové, ale počet křesťanů mezi nimi nelze určit. Sčítání z roku 2024 uvádí, že populaci tvoří 4,1% křesťanů – je však nespolehlivé z důvodů, k nimž se ještě vrátíme v souvislosti se Srby. Albánský křesťan Arsim prohlašuje, že jeho souvěrců je „hodně“. Tak či onak tvoří menšinu dobře viditelnou. K symbolům země náleží Matka Tereza, albánská rodačka ze Skopje. Připomínají ji sochy, suvenýry i obrovitá prištinská katedrála s jejím patrociniem a s orly vyřezanými do lavic. Ještě hlubší odkaz na albánskou světici představuje výstava dětských kreseb na téma „mír“, umístěná na zátarase jedné rozkopané ulice. Malí Kosované – totiž ti méně osobití – malují jeptišku vedle holubic, symbolu hippies nebo řetězu z barevných rukou obepínajících svět.

Kosovský islám má více podob. Vedle většinových sunnitů přežívá i hrstka súfijských bektášíů. Ti věří v reinkarnaci, hlásají snášenlivost a podporují emancipaci žen.

Pro mě se však zdejší islám koncentruje do krvavé skvrny jménem Kurban Bajram.

Tento svátek – v arabském světě se slaví pod jménem Íd al-Adhá – připomíná Abrahámovu dychtivost obětovat Izáka, a tak se na památku biblického příběhu podřezávají zvířata do velikosti velblouda (ve zdejších zeměpisných šířkách do velikosti krávy). Aby byla porážka halál, musí zvíře zůstat při vědomí, a tak dlouho křičí a svíjí se v křečích, někdy pověšené za vykloubenou nohu.

V předvečer svátku potkávám na kamenném osmanském mostu za městečkem Đakovica (Gjakova) stádečko ovcí. Šlachovitý černý řezník je žene do přívěsu, ale zvířata jsou vyděšená a po křivolakém dláždění se jim jde špatně. Kůži, která se pne přes bezmasé kosti na zadku, pokrývají rány po holi. Krvácejí. Jedna z ovcí má přitom nalité struky od kojení a doprovází ji jehně. Na konci mostu vystrašená zvířata utíkají do silnice, kde blokují provoz, a když je řezník s kumpány konečně pochytá, cesta přes most začíná znovu – po kolikáté? Vydávám se na opačný břeh, kde nacházím ohrádku s dalšími ovcemi. Stojí na slunci, dehydrované, stejně vychrtlé a zkrvavené jako ty první.

Jak řezník, tak hlídač ohrádky nemají nic proti tomu, že pořizuji dokumentaci. Hlídač se dokonce tváří přátelsky. Ukazuji na ránu jednoho zvířete. Přikyvuje a poklepává si na žílu: krev. Pak hovorný chlapík ukazuje na přívěs a naznačuje podříznutí. Svatá prostota – netuší, že porušuje zákon své země, natož nějaký hlubší.

Posílám materiály ministerstvu zemědělství a dvěma organizacím na ochranu zvířat. Ministerstvo reaguje obratem: předseda veterinární správy Kosova Bekim Hodža slibuje, že e-mail „urgentně“ přeposílá příslušné sekci, která bude týrání ovcí řešit. Ale v zemi s halál porážkami – letos schválenými i v České republice – může být ochrana hospodářských zvířat přinejlepším polovičatá.

„To je hrozné, ty ovce by neměly trpět,“ říká mladá Albánka, která mě následujícího dne veze autem. „Měli je podříznout rychle. Žádné týrání předtím.“

Kurban Bajram neznamená jen utrpení pro zvířata. Znamená také, že muslimové navštěvují své blízké a pečou baklavu (jakou mi ráno sbalila i moje hostitelka Fatimä). Autobusy nejezdí a z ulic mizí i většina aut. Mám štěstí, že mě – a především moji krosnu – zahlédl oknem jakýsi laskavý stařeček a domyslel si, kam mám namířeno. Jak se vzápětí dozvídám z vyprávění, požádal dceru, která ho se snoubencem byla navštívit, aby mě cestou zpátky nabrala, jelikož pojede stejným směrem, do města Peč (Pejä). Dívka souhlasila, a tak se teď bavíme o svátku. Ukazuje i z okna děti koledující sladkosti. A když vyjedeme z Đakovice, upozorní mě ještě na řadu domků: jeden je jako druhý a všechny chátrají.

„Ty postavili Srbové,“ vysvětluje. „Miloševič je sem poslal jako kolonisty. Albánci ale část domků vypálili ještě během války, a ty Srby, kteří tu zůstali, vyhnali po válce. A tak se tu teď stojí ruiny.“

Slobodan Miloševič a dobývání hvězd

Kurban Bajram patří – stejně jako mešity a kamenné mosty – k osmanskému dědictví, i když Turci dnes tvoří zlomek (oficiálně 1-2%) populace. Sultán Murad I., jehož armáda na Kosově poli (1389) přispěla k podmanění Balkánu, odpočívá nedaleko Prištiny. Mausoleum stojí ve staré zahradě plné náhrobků a růží. Předpokoj s koberci, krajkovými záclonami a květinami zalévá slunce, mouchy bzučí na skle, jinak tu panuje klid. Atmosféra v hrobce připomíná venkovský dům o letní neděli.

Murad byl zavražděn ve vojenském táboře srbským vojákem předstírajícím přeběhlictví. Vůdce křesťanů, kníže Lazar, se zase dostal do zajetí, kde ho Turci popravili. Obě strany se tak ocitly bez vůdce, a navíc utrpěly těžké ztráty. (Po Lazarově boku se bili albánští křesťané stejně jako rytíři čeští, uherští, chorvatští a bosenští.) Jedna z nejsymboličtějších bitev evropských dějin skončila nerozhodně; o konečném osmanském vítězství měl rozhodnout až následující vývoj.

Napětí mezi „historií a legendou“ Kosova pole zohledňuje slavný projev Slobodana Miloševiče na Gazimestanu (28. června 1998) – symbolický počátek války v Kosovu.

Pokud vůbec Srbové a s nimi Evropa na Kosově poli skutečně prohráli, praví řečník, pak kvůli své nejednotnosti. Nastal čas, aby se semkli. Nikdo – kromě hospodářsky škodlivých lenochů – nesmí být vyloučen. Vyspělé národy se čím dál více integrují, obohaceny jinými rasami a náboženstvími, pokračuje Miloševič. A mnohonárodnostní Jugoslávie kráčí s nimi. Nesmí ji roztrhnout nacionalismus, jejž podněcuje nepřítel. Naopak, při tvoření jediné světové civilizace může Jugoslávie vést zbytek lidstva:

„V době oné slavné bitvy na Kosově poli vzhlíželi lidé ke hvězdám a čekali, že jim pomohou. Nyní, o šest staletí později, k nim lidé vzhlížejí opět – a čekají, až sami tyto hvězdy dobudou. Tehdy si ještě mohli dovolit být nejednotní, naplnění nenávistí a zradou, neboť žili v menších, slaběji propojených světech. Kdyby zůstali nejednotní i dnes, kdyby nežili ve vzájemné shodě a solidaritě, pak by nedobyli ani svoji vlastní planetu, neřkuli planety cizí.“

Semknutost je třeba hájit v bitvách, dodává Miloševič, a nelze vyloučit, že to budou bitvy ozbrojené. Tento apel na sjednocení, šikovný a emocionálně vzbitý, přišel v době, kdy se jednalo o omezení autonomie Kosova a Vojvodiny v rámci rozpadající se Jugoslávie. Proto Projev na Gazimestanu znamenal jiskru ve stepi.

Miloševič pokračoval v tradici, která Srbům velí shromáždit se na Kosově poli – u památníku Gazimestanu – na výročí bitvy 28. června. Svátek Vidovdan takto slaví od zisku Kosova v I. balkánské válce (1912) dodnes, třebaže teď je to o hodně těžší. Zpívají národní písně a přinášejí vlajky. Policie je někdy zadrží nebo jim symboly zabaví, občas také dojde k potyčce a zraněním.

Ale na samém počátku června je tu ještě klid. Dva policisté si dočasně ponechávají doklady všech potenciálních teroristů, kteří touží vystoupit na Gazimestan – vlastně historizující věž z kamene (1953), vybavenou vyhlídkou. Za dopoledne se však u památníku zastaví jen několik aut, mezi nimi karavana popů na exkurzi. Ti pak pokračují ke klášteru Gračanica, další památce na říši Nemanjićů, a zase vládne ticho.

Z věže lze přehlédnout planinu, kde srážka vojsk přiblížila Turky k ovládnutí Balkánu. Možná překvapí, že Kosovo pole dodnes zůstalo polem. Dole se popásá několik běloušů, v dálce jsou do (srbské?) země jako kopí zaražené minarety, sem tam z lánů trčí i komín továrny nebo elektrárny.

„Je neodpustitelné být Srb, a přitom nepřijet sem a nepoděkovat kosovským Srbům za jejich každodenní boj a pokoru před bohem.“ Tak hodnotí Gazimestan v aplikaci Google Maps recenzentka Jelena. A končí: „Vytrvejme ve víře a vlastenectví.“ Podobně citové jsou i srbské komentáře k jiným místům v Kosovu.

Podívejme se třeba, jak poutnice Marina smýšlí o patriarchátu Peč, který jsme zmínili na začátku článku:

„Každá návštěva Svaté země našich předků i nás samotných je sama o sobě příběhem. Kdo může, měl by [monastýr] vidět, protože slovy nelze popsat krásu, lásku, mír a klid našich svatých míst.“

Nenad zase navštívil kostel Panny Marie Ljeviské v Prizrenu. Uvnitř se nacházejí jedinečné byzantské fresky, a tak je svatostánek od pogromu raději obehnán ostnatým drátem. Nenad vypráví:

„[…] Ten pocit, když jsme procházeli ulicemi, dívali se do mapy, blížili se k chrámu a očekávali, až se objeví, byl neskutečný. […] Zatím co jsme čekali na kontrolu [dokladů] kosovskou policií, obíhal jsem kostel ze všech stran. Stál jsem na silnici a fotografoval ho s pocitem, že všechna projíždějící auta přece musejí zastavit. […] Při pohledu na fresky a poznání jejich osudu […] se mi draly do očí slzy lásky a naděje.“

Nikdo neví, kolik se v Kosovu nachází Srbů. Kromě návštěvníků z vlastního Srbska, jejichž dojmy jsme právě vyslechli, lze samozřejmě narazit i na usedlíky. Těch by podle sčítání lidu (2024) měla být 2,3%. Nízké číslo je však možné interpretovat tak, že Srbové sčítání bojkotují, neboť se samozřejmě necítí být státními občany kosovského regionu, nýbrž Srbska. Setkání se Srby nejsou nijak ojedinělá ani ve většinově albánských městech a cizinec někdy udělá lépe, když místo albánského „Mirdita“ pozdraví anglicky nebo německy.

Na druhém břehu

„Nejsrbštěji“ v Kosovu působí obce Gračanica, pojmenovaná podle kláštera, a Mitrovica. Posledně jmenovaná se dělí na albánskou a srbskou část, přetnutou řekou Ibar. Most mezi oběma břehy představuje symbol národnostního rozdělení Kosova. Nepřetržitě na něm hlídkují jednotky EULEX, 1] v době mé návštěvy italští carabinieri. Na albánském konci mostu čekají zátarasy, až znovu vypuknou nepokoje. Ty totiž přicházejí často: někdy malé, jindy větší. Loni (2024) například kosovská vláda navrhla znovu zpřístupnit most automobilům zakázaným od roku 2015, což si Srbové vyložili jako narušení hranice a potenciálně i srbské části města; následovaly protesty a zásah kosovské policie. V klidných dnech jako dnešní ale chodci korzují z jednoho břehu na druhý. Nic neruší ani ptáky hnízdící na mostě. Proto každou chvíli zakrouží nad symbolem nesváru celé hejno mírových holubic.

Vydáte-li se z albánské strany na srbskou, nejdřív minete u paty mostu nápis „FCK SRB“, načež se ocitnete mezi srbskými grafitti. Jsou tu patriarchové, bělostný dvouhlavý orel i král Petar I. Karađorđević (1844–1921). Za jeho vlády Srbové znovudobyli Kosovo na Turcích. Tehdy (1912) už byl monarcha stařičký, a tak ho amatérský výtvarník zobrazil s bělostnými vlasy a knírem. O kus dál visí na zdech plakáty s Donaldem Trumpem (jeho administrativa naznačila možnost výměny obyvatelstva mezi Kosovem a vlastním Srbskem) a srbskou trikolórou. Z kandelábrů se třepetají vybělené cáry srbských vlajek. Platit se dá denárem, jejž ale Kosovo hodlá zakázat.

Zdejší Srbové někdy bojují a jindy se tváří, že o Šiptarech nevědí. Velké autobusové nádraží v Mitrovici zajišťuje spojení s Bělehradem, kdežto do Prištiny, vzdálené asi hodinu jízdy, odtud nic nejede. Jestliže se tam chcete dostat, musíte najít malou zastávku na albánském břehu. Srbové v Kosovu jsou hrdé ostrovy, které svoji identitu odvozují od pevniny namísto od kanálu, který je odděluje.

Nejvýmluvnější souboj vůlí se ale odehrává o kousek dál.

Albánci na své straně města postavili skvostnou moderní mešitu s neonovým půlměsícem. K srbské straně zase patří návrší s chrámem, který dominuje panoramatu celé Mitrovice. A to jejich sousedům zřejmě leží v žaludku. Když navečer scházím dolů do města a míjím kostel, zní nad ním – a nad celým srbským břehem – zpěv muezzina. Albánci museli umístit reproduktor někam blízko… tak blízko, že jejich svolání k večerní modlitbě vychází jakoby z pravoslavného chrámu.

Mnoho obrazů pomáhá pochopit Kosovo. Některé ukazují, že země je víc než válka – ale řada jich nějak souvisí s rozpadem. Chátrající domky srbských kolonistů. Rozlomené město nad Ibarem, město s holubím mostem, vojáky a kostelem recitujícím azán. Mešita postavená z trosek kláštera. A – především – pravoslavný chrám v Prištině.

„Znáš příběh tohohle kostela?“ ptá se mě Francouzka Nora, která mě veze do centra. Potkaly jsme se v ruinách byzantského města Ulpiana a Nora mi nabídla, že mi ušetří dlouhou pěší cestu zpátky. Při tom ukazuje na obnažené cihly zarůstající mechem. Na nejvyšší kopuli zlatě září kříž, ale dveře jsou zatlučené, v oknech zeje tma a prostranství kolem zarůstá vysokou travou a keři.

Neznám, a tak se vyprávění ujímá Nořin albánský partner, s nímž žije ve Francii.

„Srbové ho postavili na masovém hrobě,“ vysvětluje. „Za války to tak dělali. Pozabíjeli Albánce, zakopali je a pak nad nimi vztyčili chrám, aby se v tom nikdo nevrtal. Nikdo nechce znesvětit kostel. Tak to tu stojí a nikdo neví, co s tím.“

V rovině historické to není tak úplně pravda. Kostel Krista Spasitele začal vznikat už před válkou (1992) jako jeden z projevů Miloševičovy snahy o opětovné posrbštění Kosova, nebyl však nikdy dostavěn. Forenzní šetření z let 2016 a 2019 vyloučila přítomnost lidských ostatků pod ním. Albánci namítají, že je Srbové stihli převézt a znovu pohřbít v Srbsku. Dnes albánští radikálové volají po stržení kostela, kdežto srbský patriarchát je odhodlán ho dostavět.

V rovině metaforické má ten příběh něco do sebe.

Víc než čtvrtstoletí po válce je Kosovo plné napůl otevřených hrobů.

Psáno pro Délský potápěč

Poznámka:

1] Evropská obdoba americké KFOR – tedy mezinárodní mírové jednotky z EU.