Oto Jurnečka – Propaganda v popkultuře

Autor: Jiří K.

Nad knihou Oty Jurnečky Propaganda v popkultuře

Dnes je pravděpodobně jen málo těch, kteří by při sledování nějakého filmu nebo seriálu nezaregistrovali fakt, že jsou podrobováni indoktrinaci prostřednictvím propagandy. Přesto se zdá, že většina tuto propagandu vnímá jen v její nejukřičenější formě. Má-li podobu subtilnější, nevidí ji.

Délský potápěč tomuto tématu věnoval několik článků. A nedávno k němu vyšla celá knížka: Propaganda v popkultuře, která právě na tyto subtilnější formy upozorňuje; Oto Jurnečka, její autor, usiluje dovést čtenáře k tomu, aby si je uvědomoval a stal se tak vůči nim více odolný. Zejména se však pokouší o vysvětlení, proč vůbec propaganda existuje, co sleduje a čeho vlastně chtějí dosáhnout ti, kteří ji používají, a to nejen dnes, nýbrž i v minulosti.

Jaké cíle může propaganda mít? První co většinu dotázaných napadne, je, že se nás jejím prostřednictvím snaží přimět přijmout cosi, co přirozeně odmítáme. Migrace, LGBT, vzdání se soukromého vlastnictví, a podobně. To je jistě pravda. Avšak v různých obdobích dějin byly cílem propagandy různé věci. A přece šlo vždy vlastně o to samé!

Svět se neustále mění. Přirozené proměny klimatu, růst populace, migrace, industrializace, elektrifikace, přesun z venkova do měst, digitalizace a s tím vším související nárůst komplexity společnosti. Každá změna je doprovázena vznikem nových tříd, nových elit, které se hlásí o své místo na slunci a žádají přerozdělení zdrojů. To vše vyžaduje změny ve struktuře společnosti i ve způsobu její organizace a řízení. Jsou-li změny opravdu veliké, je nutná kompletní změna paradigmatu. Jenomže člověk je ve své podstatě tvor konzervativní. Na stávající stav se již adaptoval, cítí se v něm bezpečně a netouží po změnách. Proto je potřeba ho trochu postrčit. Přesvědčit ho, že změny jsou i v jeho zájmu. Tomu slouží propaganda.

Kniha uvádí příklady z historie, kdy propaganda takové epochální změně posloužila i metody, kterými tak činila. Řízený přechod z pohanství na křesťanství je jedním z nich, avšak uvedený postup platí v podstatě pro každou zásadní společenskou změnu:

• Představení nové nauky prostřednictvím učenců a misionářů – (dnes vědců, filantropů)
• Její zpopularizování (mýty a legendy) – (dnes by to byly filmy a seriály)
• Zesměšňování, marginalizace, případně ostrakizace těch, kteří novou nauku odmítají – (stále stejné)
• Cenzura staré nauky, pokus o její vymazání z historie, přepisování dějin – (stále stejné)

Autor propagandu nechápe pouze jako negativní jev. Vidí ji jako nástroj, který nemusí jen zlovolně manipulovat, ale může rovněž sloužit obecnému blahu. Jako v případě předávání pozitivních hodnot a modelů chování napříč generacemi. Jejich propagování je předpokladem udržení identity, civilizovanosti a vlastně i kultury samotné. Dalším využitím propagandy, které nelze vnímat jen negativně, může být vybuzení lidu k obraně tváří v tvář hrozbě, nebo budovatelské úsilí po skončení válečného konfliktu. Takové typy propagandy jsou ve své podstatě pro-sociální, slouží přežití společenství.

Opakem je propaganda, která je pro celek ve svém důsledku destruktivní. Slouží pouze partikulárním zájmům určité skupiny, například těm, kteří sledují mocenský či finanční zisk. Ten mohou spatřovat v přechodu na novou technologii, nebo na nové zdroje energie. Mohou usilovat o přechod na jinou rezervní měnu, hýbat cenou ropy nahoru i dolů, podle svých momentálních zájmů. Jednou mohou profitovat z odstranění překážek obchodu, a tehdy usilovat o rušení hranic a vytváření velkých obchodních uskupení, jindy zjistí, že jim větší zisk kane z protekcionismu a tak staví hranice. Svět je pro ně jen hrací deska, kdykoli s ní zatřesou a o figury se nestarají. Ty mají roli objektu nikoli subjektu. Jediné co se po nich chce, je kooperace.

Ať už jde o moudré vládce, kteří postřehli, že společnost ztratila „drive“ a potřebuje změnu, nebo o psychopaty, kteří pro svůj zisk bez mrknutí oka uvrhnou celé národy do válek, jsou tito lidé v knize označeni jako primární (vědomí) propagandisté. Znají cíl, kterého se snaží dosáhnout, vědí, kdo z něj bude mít prospěch a kdo na něj doplatí. Jako sekundární (nevědomí) propagandisté jsou pak označeni ti, kteří prosazují zájmy primárních. Věří v prospěšnost konečného cíle, nebo se prostě jen nechali koupit a tak pilně pracují.

„Aha, tak takhle to je…“ Vizionář Céline v roce 1939: „Výlučná exotičnost musí být proti domácí ubohosti prohlášena úředně za jedině právoplatnou. Je svrchovaný čas… Kadí na nás docela veřejně veřejně a beztrestně, stačí jim k tomu okamžitá choutka. Byli byste si někdy pomyslili, že v čele veřejné osvěty by mohl být africký divoch? Teď ho máte! A zítra bude ministerským předsedou… Vysoká židárna se baví dohadováním, do jaké míry je nás možno ponížit a potupit, nacpat nám do chřtánů  všecka zhanobení člověka jako projímadla…“ (Škola mrtvol, s. 19)

Představme si například probíhající migraci do Evropy. Ten, kdo by toužil sjednotit Evropu v jeden superstát, ale v cestě mu stály národy po unifikaci netoužící, se svojí unikátní kulturou a jazykem, ten by mohl migraci chápat jako způsob, jak takové národy rozředit do míry, kdy se slijí v jedno a jejich identita již nebude sjednocení klást překážky. Pro ty, kteří takový stav považují za žádoucí, je to legitimní cíl, zbývá odstranit poslední překážku – odpor lidí. Přesvědčit je. To je úkol pro tu hrstku již přesvědčených idealistů (případně koupených oportunistů), kteří mají zpracovat většinu a přimět ji, aby se na realizaci podílela, nebo alespoň nepřekážela. Potřebné propagandistické know-how mají k dispozici. Autor tyto metody popisuje v těchto kapitolách:

• Náš svět je nejlepší z možných světů
  (propagandista vykresluje své společenské zřízení jako jediné, nejlepší a univerzální)
• Nabídka konzumu
  (superioritu svého zřízení dokazuje materiálním dostatkem. Zároveň doslova zacpává ústa případným kverulantům)
• Popkultura
  (využívá charismatické postavy pro šíření svého narativu)
• Za humny je drak
  (vykresluje společenské zřízení konkurenta jako nefunkční a nemravné)
• Dehumanizace nepřítele
  (v případě konfliktu nestačí kritizovat konkurentovo zřízení, je třeba ho vykreslit jako ne-člověka, který zaslouží smrt)
• Cenzura
  (adresáta propagandy je potřeba udržet mimo dosah konkurentovy propagandy)

Název knihy napovídá, že z uvedených metod je v ní největší důraz kladen na fenomén popkultury. Ta je zároveň médiem, kterým jsou předávána i sdělení ostatních bodů. Hudební skupina svými texty propaguje naše nové nadřazené hodnoty, film zobrazí konkurenční národ v temných odstínech. Posluchač a divák to absorbuje a díky excentrické osobnosti umělce se často dokonce považuje za rebela, přestože se ve skutečnosti stává uvědomělým občanem a hlásnou troubou režimu.

V knize nechybí příklady takto domestikovaných rebelů. Die Toten Hosen, takzvaní punkeři a anarchisté, dorazili na východ Německa v hodině nejtěžší. Obyvatelé jednoho regionu této oblasti se začali bouřit proti migraci poté, co v jejich poklidném městečku došlo k několika znásilněním a vraždám. Byl uspořádán koncert proti xenofobii a hudebníci tak podpořili státní moc, jejímž plánům místní lidé překáželi. Jindy jsme mohli pozorovat fotbalové chuligány z Čech skandující během zápasu se Slovenskem hesla proti Ficovi!

Velkou část knihy zaujímají kazuistiky z oblasti filmových počinů. Více či méně rafinovaně zakomponovaná propaganda nových hodnot do filmů a seriálů, neodmyslitelné přebarvování postav, takzvaný race swapping, ale také konstatování, že existuje a sílí odpor, „backlash“, kontrarevoluce, prostě pohyb zpět, protože i společenské jevy se řídí svými zákony a každé kyvadlo nakonec dojde do bodu, odkud již vede jen cesta zpět.

Kromě příčin propagandy a jejích metod se kniha zabývá také tím, jaké typy osobností jsou náchylné propagandě podléhat a šířit ji a jaké mechanizmy vedou k tomu, že se i dobře míněné záměry nakonec vždy zvrhnou ve škodlivý extrém.

V samotném závěru nalezneme konstatování, že v bezpečí není ani ten, kdo manipulaci rozpoznat dokáže a propagandou se oklamat nenechá. Někteří lidé totiž svoji ztrátu důvěry v autority neunesli a tak se upnuli k informacím „z druhé strany“. K těm jsou pak naopak zcela nekritičtí. Autor řeší jak se této pasti vyvarovat. Nabízí svoji metodu, mentální proces, který mu umožňuje přiznat si, že na některá rozhodnutí nemá vědomosti anebo dostatek informací. A že nemusí nutně ihned zaujmout stanovisko. Může zvážit všechny okolnosti tvrzení a stanovit si míru pravděpodobnosti s jakou mohla událost nastat. To mu umožňuje nebýt ve vleku názorových bublin a mít prostor pro úpravu názoru, pokud získá dodatečná data.

Navzdory prvnímu dojmu, kniha vlastně není proti propagandě. Je proti propagandě, která skrývá skutečný cíl, která klame a zavádí. Naproti tomu pokud někdo propaguje něco, v co věří a otevřeně říká co to je, autor nemá námitek. Vždy by však měl být konečný cíl jasný a člověk by měl mít možnost svobodně se rozhodnout, zda se chce nabízenou cestou vydat. Pokud je cíl zastíraný a lidé jsou klamaní, potom je naším úkolem skutečný cíl odhalovat a umožnit tak lidem rozhodnout se kvalifikovaně a vědomě. To je nejspíš hlavní sdělení této knihy.

Ukázka z knihy Propaganda v popkultuře, s. 19nn.

Propaganda není jen zloduch, mnohokrát v dějinách posloužila také bohulibému účelu. Lidé se neradi pouští do velkých změn způsobu života, obzvláště v dobách stability, kdy existuje rovnováha, která jim vesměs vyhovuje. Často však lpí také na věcech nedobrých, pokud jsou na ně zvyklí. Například otrokářství, které provázelo lidstvo po většinu doby jeho existence. K jeho vymýcení bylo potřeba vynaložit docela velkou energii, což je mimochodem jedna ze zásluh katolické církve, fakt, který se (z propagandistických důvodů?) příliš nezmiňuje. Přesvědčit všechny participanty profitující z tohoto obchodu, že je to veskrze špatné, nemravné a lze tento model opustit (a přesto stále vydělávat), stálo značné propagandistické úsilí, jež naráželo na odpor. Církev bojovala zejména proti zotročování křesťanů jinověrci, ale v encyklice Sicut dudum z roku 1435 papež Evžen IV. odsoudil také zotročování černých domorodců a pod trestem exkomunikace přikázal jejich osvobození. Byl to první dokument odsuzující otrokářství v dějinách a vlastně počátek boje o občanská práva.

Zrušení otrokářství nebo například volební právo žen. Nebude mnoho těch, kteří by nesouhlasili s tím, že se jedná o pozitivní změny. A tak bych mohl pokračovat a procházet seznam civilizačních výdobytků, od těch, které všichni považujeme za pozitivní a přínosné, až k těm, které tak pozitivně vnímané nejsou, alespoň ne všemi.

Je asi jasné, kam mířím. Zatímco s dekriminalizací homosexuality většina z nás problém mít nebude, nad tím, co se z tohoto boje vyvinulo, už velké nadšení nepanuje. Rozdílně je vnímáno také zrovnoprávnění žen před zákonem, získání práva volit a být zvolena na straně jedné a kvóty na zastoupení ve vedení firem či politických stran na straně druhé. Jsem si vědom, že jsem obětí určitého „biasu“, daného tím, s kým se stýkám a mluvím, přesto tvrdím, že tato dvě stadia boje za práva „menšin“ jsou vnímána výrazně odlišně.

Něco podobného můžeme pozorovat, pokud hovoříme o boji za rasovou spravedlnost. Zrušení segregace, umožnění barevným účastnit se veškerého společenského dění za stejných podmínek, jaké mají bílí, to je cíl proti kterému málokdo protestuje. „Buďte barvoslepí,“ nabádal nás Martin Luther King. Přesto jeho následovníci nežádají rovná práva, ale zvláštní práva. Požadují reparace a tvrdí, že nic jako rasismus proti bílým neexistuje a nemůže existovat, neboť pojem předefinovali tak, že rasismus je prostě jen to, co pochází od bělocha. Běloch je rasista už tím, že je, tak to učí Kritická rasová teorie, která dnes tvoří osnovy amerických veřejných škol. Docela posun od prvního a pochopitelného volání po rovných právech. O ty však již nejde, pokud vůbec někdy šlo. Jde o moc.

Čím to je? Jaký je mechanismus toho, že vše nakonec končí v krajní a extrémní poloze?

Jsou zde aktivní organizace, Aspeny i jiné líhně, které dávají vzniknout a vyrůst lidem s určitým „kádrovým profilem“. Ti obsazují státní instituce a vlivové organizace a zaujímají role vědomých propagandistů. Není jich mnoho, není ani třeba, mají pouze roli startéru, který „roztočí motor“. Jejich úkolem je infikovat dostatečné množství lidí, nevědomých přenašečů memů a narativů, kteří vykonají svůj díl práce. Ani ti nemusí tvořit většinu společnosti, stačí, když to bude dostatečně zarputilá a ukřičená menšina. Potom již do hry vstupují neosobní síly.

Představme si třeba redakci některého ženského časopisu v osmdesátých letech dvacátého století. Ženy redaktorky v ní působící se sice považují za feministky, přesto je nejspíš ani nenapadne, zpochybnit specifickou roli svých manželů, to že si berou synka do garáže, kde s ním opravují motorku, zatímco paní redaktorka doma u šicího stroje ukazuje dcerce, jak si „spíchnout halenku“.

Potom se překlopí dekáda, začínají léta devadesátá a do redakce nastoupí nová mladá dívka, říkejme jí třeba „Ema“. Právě se vrátila ze stáže v Londýně a už se těší, jak vnese čerstvý vítr do zatuchlého českého rybníčku. Vysvětlí svým kolegyňkám, že jejich respektování těchto genderových rolí je příčinou, proč jednoho dne jejich dcerky nepozvednou hlas proti takovým nespravedlnostem, jako je nižší platové ohodnocení. „Je třeba brát do garáže také dceru a kluka učit pracovat s šicím strojem!“, nabádá Ema své starší spolupracovnice. Časopis má zrovna nového zahraničního vlastníka a Ema je brzo v pozici šéfredaktorky. Ty z kolegyň, které se nechaly přesvědčit (horizontální přenos memu), nebo jen pochopily ducha doby, jsou postupně vyneseny vzhůru v hierarchii firmy, zatímco ty tetky, co by v časopise stále měly rády vzory úpletů a recepty na bublaninu, klesají ke dnu. Tón časopisu se radikalizuje.

Avšak uplyne další dekáda a Emě je již čtyřicet let. Jak říká klasik: „Mladí revolucionáři, staří tajní radové.“ A tak se i Ema zklidňuje, už i ona zjistila, že její dcerka raději krasobruslí, než lepí modely stíhaček, a Ema to tak nějak akceptuje. Stále ji trápí nestejné ohodnocení žen a mužů a věnuje se mu ve svých článcích, ale když náhle v rámci inkluze do redakce nastoupí nová posila „Jakub“, ukáže se, že to nestačí. Jakub je výřečný a svými nekompromisními postoji vůči mužskému šovinismu si na svoji stranu rychle získává mladší část ženského osazenstva. Ve stejné době se shodou okolností dostává časopis do ekonomických problémů, především z důvodu celkového ústupu tištěných periodik ze scény. Na schůzi s vlastníky, kteří chtějí propad zisků řešit změnou formátu, na sebe Jakub rychle strhává pozornost. Vysvětluje, že nějaká nerovnost v příjmech je jen špičkou ledovce, která neřeší podstatu problému. Tou je totiž, podle Jakuba, samotné lpění na existenci pohlaví. Sám se identifikuje nebinárně a věří, že aby byl problém s nerovnými příjmy vyřešen, je potřeba lidem vysvětlit, že pohlaví je jen sociální konstrukt, který drží jednotlivce v okovech přisouzených rolí. „S tím je třeba skoncovat!“

Vlastníkům je to celkem jedno, ale cítí Jakubovu energii. Polovina z nich jsou navíc sociopaté, kteří vždy neomylně rozpoznají, co si doba žádá. A tak mu dají volnou ruku. Nakonec, i kdyby se s Jakubovými tezemi čtenář neztotožnil, jsou dostatečně kontroverzní na to, aby se o nich alespoň mluvilo a časopis se prodával. A opět probíhá stejný proces jako před dekádou. Skeptici ustupují z výsluní, radikálnější jsou povýšeni a stoupají po žebříčku. Dikce časopisu se opět posouvá, a protože podobné procesy probíhají také v ostatních médiích, mění se obsah toho, co společnost považuje za normu. Pokud se v redakci vyskytuje nějaký obzvlášť ambiciózní jedinec, už ví, jak na sebe upozornit. Musí požadavky opět o kousek posunout a společenskou debatu vyhrotit. Kdepak volební právo nebo stejné platové podmínky. Znevýhodněnou skupinu je nutné zvýhodnit! Co třeba nějaké reparace za prožité příkoří? Nebo volební hlas, který bude mít větší váhu? To jsou témata, která je potřeba otevřít! „Nakonec, ženy jsou přece konsensuální bytosti, zatímco muži nositelé toxické maskulinity, dát větší váhu hlasu ženy tedy společnosti jen prospěje!“

Věřím, že příběhy, které se odehrály v redakcích nejen časopisů, se příliš neliší od mojí malé fabulace. Obdobné procesy však jistě neprobíhaly jen v médiích. Politické a zájmové organizace jsou ještě zranitelnější, neboť v nich se mocenský boj očekává a je akceptovaný. Vezměme si třeba takové hnutí Black Lives Matter (BLM). Kdyby některý jeho člen zatoužil udělat v organizaci kariéru a ostatním by kázal o oné „barvosleposti“, k níž v šedesátých letech minulého století vyzýval Martin Luther King, který věřil, že rasismus skončí, až lidé přestanou ostatní posuzovat podle barvy kůže, nejspíš by neuspěl. Pravděpodobně by byl ostatními vnímán jako konzervativní reakcionář, zamrzlý ve starých časech. Pokud by v hnutí chtěl zazářit, musel by vynést daleko silnější kartu. Šermovat s „White Guilt“ (bělošská vina), požadovat kvóty na zastoupení, různá zvýhodnění založená na příslušnosti k menšině souhrnně nazývané „People of color“, čili dělat pravý opak toho, o čem mluvil reverend King. Nesměl by být „barvoslepý“, musel by o své barvě naopak neustále mluvit a upozorňovat na ni! Ale i tak by dnes patřil mezi umírněné. Aby měl opravdu šanci probojovat se až na vrchol hnutí nebo v něm alespoň být brán vážně, musel by ještě přidat plyn. Iniciovat odstranění soch všech velikánů, hudebních skladatelů, vědců a literátů, kteří se provinili tím, že jsou viditelnou upomínkou působení „bílého muže“ při tvorbě moderního světa. Pokud by ani tato míra radikalismu nestačila k postupu v aktivistické hierarchii, stále je tu ještě prostor. Například zákaz rasistické matematiky nebo, stále oblíbenější odškodnění od potomků hypotetických otrokářů.

Takhle nějak si představuji konkrétní průběh procesů, které nakonec původně dobrou a bohulibou myšlenku, za kterou stálo za to bojovat, promění v karikaturu sebe sama a škodlivou věc. Na téma se přisají v podstatě nemocní lidé, ať už ti, co zažili nějakou formu diskriminace a ústrků, takže angažovanost v oblasti je pro ně v podstatě jakási auto-terapie, nebo pijavice, čistí sociopaté, kteří citlivá témata mistrně využívají jako svůj osobní výtah k moci. A protože je jim z povahy jejich poruchy lhostejné, jaké společenské dopady jejich působení má, nemají absolutně žádné hranice ani zábrany. Pokud doba dozraje, klidně se budou snažit odtabuizovat incest, pedofilii nebo kanibalismus. Otevřou nová Overtonova okna a ti sugestibilní jim pak ochotně vytvoří armádu propagátorů, kteří ukřičí mlčící většinu, které se novinka sice nebude zamlouvat, ale nebude mít povahu, odvahu, čas nebo chuť se angažovat.

Ženská práva, práva etnických menšin, práva sexuálních menšin. Na počátku stál vždy rozumný a pochopitelný požadavek. Avšak lidská povaha nedovolí konstatovat, že: „cíle bylo dosaženo, děkujeme, teď když už můžeme, tak se budeme snažit přispět ke společnému dílu.“ Ne, určité vlastnosti, bohužel dostatečně zastoupené v populaci, přivedou do středu dění takové typy, které začnou problém hrotit. Svůj neklid a nespokojenost přenesou na společnost, které vsugerují, že to ona je neklidná a nespokojená. A že klid nalezne teprve, až dosáhne další změny. Říkají tomu pokrok, ale je to honba za vlastním ocasem. Nikdy ho nechytí a nikdy nebudou uspokojeni, ať už dosáhnou čehokoli.