Autor: Jason Reza Jorjani
Jestliže se má Nová pravice stát intelektuálním a duchovním předvojem indoevropského světa, musíme si my, archeofuturisté, přiznat, že samotná idea sofia perennis (věčné moudrosti) – jejíž kořeny lze vysledovat do středověkého Íránu – je ze své podstaty protifilozofická a že muži jako Evola nebo Guénon se ve své legitimizaci islámu zásadně mýlili.
Nedávno jsem byl požádán think-tankem organizace Íránská renesance, k níž patřím, abych promluvil o tom, zda a do jaké míry se v Íránu během tzv. „islámského zlatého věku“ odehrálo něco, co by bylo hodno označení „filozofie.“ Přestože bývají prezentace tohoto typu zpravidla neveřejné a přes obzvlášť kontroverzní obsah této řeči, původně nazvané „Kde je íránský Hegel?“, ji moderátor akce podle všeho považoval za natolik poučnou, že se ji rozhodl zveřejnit. Jelikož je tak jako tak celá věc venku, nevidím větší problém v tom podělit se s vámi o výrazně zredigovanou část této prezentace, jež má zásadní význam pro ideologickou strukturu hnutí Nové pravice.
Při přípravě této prezentace se mi konečně zřetelně vyjevilo něco, co jsem už delší dobu tušil: „perenialistická filozofie“ vlastně vůbec není filozofií v pravém slova smyslu a ve skutečnosti je bytostně antifilozofická. Na mysli mám především snahy tradicionalistických myslitelů jako Julius Evola a René Guénon prokázat, že existuje jakási islámská filozofie, která je jedním z projevů sophia perennis – což ovšem není podložené historicky ani konceptuálně (pojmově). Pokud se v islámském kontextu něco blížícího se filozofii vůbec objevilo, muselo se středisko těchto iniciativ nacházet na Velkém Íránu. Přestože byly základní texty pod nadvládou chalífátu z donucení napsány v arabštině, takřka všichni myslitelé tohoto tzv. „zlatého věku“ byli Peršané – tedy etničtí Árijci. Při bližším zkoumání tohoto období pak zvlášť jasně a bolestně vynikne, jak islámské výboje svázaly kdysi tak nadějného indoevropského génia Íránu.
Jakkoliv bylo v souhrnu křesťanství pro evropskou civilizaci škodlivé a zásadním způsobem zpomalilo rozvoj evropské vědy a kultury, dva základní strukturální činitele jej odlišují od islámu natolik, že v něm mohlo dojít k takové reformaci, která vytvořila ovzduší, kde mohli tvořit Hegel a Nietzsche; k reformaci, k níž v islámu nikdy nedošlo a dojít nemůže.
Zaprvé tu máme vnitřní nesourodost evangelií a jejich neslučitelnost s klíčovými částmi Starého zákona. Tyto knihy byly napsány v průběhu několika staletí desítkami různých autorů a výsledné rozpory musela následně ještě větší skupina učenců neustále různě vykládat, aby Písmo vůbec dávalo nějaký smysl. Díky tomu je křesťanství mnohem pružnější než islám, jehož svatou knihu sestavil jediný muž, je vnitřně mnohem soudržnější a označuje se za naprosto nepřístupný jakékoliv změně.
Zadruhé tento muž, tedy Mohamed, byl také zakladatelem politického státu a Korán je tím pádem v jádru právním dokumentem. Oproti tomu v evangeliích vidíme důraz na oddělení církve a státu i odmítnutí užití síly při šíření Kristova poselství. V pozdější historii samozřejmě mnozí křesťané svou víru násilím šířili, ale reformátoři, kteří trvali na významu osobního svědomí, se přinejmenším mohli ve svém odporu proti politice katolické církve opřít o Kristův pacifismus a sekularismus.
Kvůli relativní vnitřní soudržnosti islámské posvátné knihy – alespoň co se zákona týče; kvůli opakovaným a výslovným zápovědím cokoliv v Koránu měnit; kvůli tomu, že Korán zakládá formu vlády a činí oddělení náboženství od státu nemožným; kvůli ospravedlnění džihádu v Koránu i tomu, že i sám Mohamed náboženství šířil silou – kvůli všem těmto činitelům se reformace v podobě, v jaké se odehrála v Evropě, v muslimských zemích jeví jako nemožná.
Dovolte mi dva příklady svěrací kazajky, již islám nasadil íránským myslitelům během období tzv. „islámského zlatého věku.“ Zaprvé jde o obojaký vztah Abú ar Rajhána (také al-Birúní či Aliboron) k indické kultuře a zadruhé o způsob, jakým islám svým pokrytectvím přinutil Avicennu (Ibn Síná) plýtvat jeho výjimečným intelektem.
Al-Birúního nejslavnějším dílem, podstatně známějším než kterýkoliv z jeho vědeckých spisů, je kniha Tárích al-Hind (Indické kroniky). V ní předkládá mistrovský výklad indického myšlení o povaze kosmu a lidské duše, například odlišení Pataňdžaliho učení od hrubých lidových podob hinduismu věnuje al-Birúní zvlášť pečlivé úsilí. Podrobně a s přístupem objektivního učence se zabývá tématy, která by z pohledu islámu byla herezí, jako například teorií převtělování. Dokonce otevřeně napadá zaslepené muslimské mylné představy o sanskrtské duchovní a intelektuální tradici. Z jeho srovnání hindského a antického řeckého vnímání je pak jasně patrné, že tento muž – jehož mateřštinou byla perština a který psal arabsky – dokázal pečlivě číst texty ve starověké řečtině i sanskrtu. Máme tedy co do činění s indoevropským vědcem, který se potenciálně mohl – čerpaje při tom ze západního i východního myšlení – znovu chopit historické perské úlohy a pomocí nových poznatků rozšířit intelektuální obzory celého lidstva. Kdyby k renesanci a osvícenství došlo v Íránu, byla by namísto dominance moderní západní civilizace nad celou planetou výsledkem skutečná univerzální civilizace. 1]
Birúnímu se to však nepodařilo. Proč? Protože jeho práce o Indii i velká část zbytku jeho díla vznikla pod patronátem turko-mongolského sultána Mahmúda z Ghazny, genocidního islámského fundamentalisty, který vpadl do Indie s cílem srovnat se zemí hinduistické chrámy a násilím vnutit islám obyvatelstvu na území, jež dnes známe jako Pákistán. Birúnímu se tak sice v průběhu Mahmúdova dobyvačného tažení takřka pokoutně podařilo shromáždit cenné poznatky o Indii, sultánova výprava však měla naprosto opačné cíle, než jaké můžeme vyčíst mezi řádky Tárích al-Hind.
Abú ibn Síná (narozen 370 hidžry, 980 po Kristu) byl vynikající a energický polyhistor, který do své smrti ve věku 57 let stihl vytvořit přes dvě stě děl. Většina z nich vznikla během patnáctiletého období vzácného klidu a míru v Isfahánu, světlé výjimce v jeho pohnuté životní dráze neustálého pronásledování a vyhnanství. Zajímavé také je, s ohledem na to co jsem zmínil o odstavec výše, že Ibn Sínovo plodné isfahánské období ukončilo napadení města synem Mahmúda z Ghazny, Masúdem. Je velmi dobře možné, že kdyby mu bylo dovoleno volně přemýšlet, množství jeho spisů by se kvalitou a hodnotou myšlení vyrovnalo i těm největším evropským filozofům.
Místo toho jej však naneštěstí islámská represe proměnila v mistrného pokrytce. Ke konci života Síná napsal knihu Mantiq al-mašriqijín (Logika lidí z Východu), v níž se zříká všech svých ranějších filozofických děl (tedy veškerého myšlení, které přesahuje rámec prakticky orientované vědy a technologie). Označuje peripatetický (neboli aristotelský) náhled svých filozofických spisků za exoterickou zástěrku, jíž musel využít, aby se ochránil před „lidmi postrádajícími pochopení, kteří považovali hlubší myšlení za (nežádoucí) novotářství (bid’a) a nesouhlas s obecnými názory za hřích…“ Mezi těmito lidmi byli patrně také muslimští vládci, kteří ukončili svou podporu, jakmile objevili jeho skutečné názory, a tak ho přinutili strávit velkou část života na útěku.
Co hůř, jeho poslední kniha, určená pouze duchovní elitě, v níž Síná odhaluje svou skutečnou filozofii, byla takřka úplně zničena. Nedochoval se jediný kompletní exemplář díla. Mezi několika lákavými zachovanými fragmenty z úvodu k Mantiq al-mašriqijín je i Sínovo tvrzení, že názory v tomto díle vycházejí z jeho studia starověké perské filozofie. Jinými slovy ho tedy můžeme směle označit za přímého předchůdce Sohravardího pokusu vzkřísit předislámskou íránskou moudrost ve formě Hikmat al-išráq (Moudrost osvícení). Nikomu samozřejmě nemusím připomínat, že Sohravardího nechaly muslimské orgány coby kacíře popravit. 2]
Jelikož nám z Mantiq al-mašriqijín nezbylo takřka nic, je Sínovo doznání, že to, co napsal třeba v Kitáb aš-Šifá (Kniha uzdravení), je složeno z aristotelovských či novoplatónských frází určených pro „plebejce,“ skutečnou tragédií. Nelze tak ani odhadovat sílu Sínova myšlení v porovnání s duchem jako byl Hegel. V Kitáb aš-Šifá Sína označuje přítomnost zla vždy jen za nedostatek dobra, neexistuje podle něj žádná svébytná síla zla a nevyhnutelná zla jsou podružnou součástí celkového racionálního záměru všemocného stvořitele člověka i kosmu. Tento argument, příliš spletitý, než abych se jím na tomto místě podrobně zabýval, stojí v přímém protikladu k samotnému jádru starověkého íránského myšlení a smysl nedává ani sám o sobě.
Sínovi jeho přiznání učiněné na sklonku života, že se jednalo o jednu z mnoha lží, z nichž vytvořil svou filozofii, nijak nepomáhá, protože bez Mantiq al-mašriqijín nevíme, co si o těchto záležitostech skutečně myslel. V Išárát ilá ilm al mantik (Úvod do vědy logiky), v kapitole „Fí maqámát al-´árifin“ (O zastávkách mystiků), pojednávající o stanovisku gnostiků, pak Sína ničí poslední naděje, že bychom mu snad mohli připsat vážně míněnou politickou filozofii, protože tvrdí, že legitimita zákonodárce, jehož práva a řádu je pro stabilní společnost třeba, vychází z božských znamení, která Bůh dává, aby tak projevil svou moc a vynutil si naši poslušnost svému prorokovi a místodržiteli. Tak Sína legitimizuje právě tu islámskou vládu, která ho – jak nakonec sám přiznává – utlačovala a stíhala.
Z výraznějších myslitelů období vrcholu íránské vědy a poznání po podmanění chalífátem, islám odmítli Zakaríja ar-Rází a Omar Chajjám. 3] Někdo by je tedy snad mohl považovat za pravé „filozofy“ této éry. Ani Rází, ani Chajjám však nepřišli s žádnými novými filozofickými pojmy ani převratnými náhledy na povahu reality nebo strukturu společnosti. Jejich filozofické myšlení lze tak formou i obsahem přirovnat k vyznavačům stoické nebo epikurejské školy v římské říši. Pravda, oba dva výrazně přispěli k prohloubení vědeckého poznání, to ovšem není totéž co být filozofem.
Většina tvorby dnešních profesionálních tzv. „filozofů“ z akademického prostředí vlastně vůbec filozofií není. Filozofie je totiž takovým druhem myšlení, který vyznává jednotu vědy – včetně politické – a estetiky. Vědecké teorie a objevy mohou být plodem filozofického myšlení, pokud přicházejí s novými zásadními paradigmaty pro nacházení a pořádání poznání; filozof však musí zpochybňovat všechna základní východiska způsobem, jakým to vědci a vynálezci činit nemusejí. Filozofie tedy je nejhlubším myšlením o povaze pravdy, krásy a spravedlnosti.
Nejvíce se obsahu pojmu pravého filozofa v Íránu během dotčeného období blíží Abú Nasr al-Farábí (nar. 257 hidžry, 870 po Kristu) Podobně jako u Platóna, Aristotela a také Hegela se rovněž al-Farábího myšlení klene od ontologie a epistemologie až k etice, politické teorii a estetice. Jeho dílo však také jasně demonstruje, jak daleko měl Írán ke zrození myslitele jako Hegel a proč tomu tak bylo. Z jeho Kitáb al-burhání (komentáře Aristotelových Druhých analytik) jasně vidíme Farábího prvotřídní logiku a schopnost cizelérské analýzy a přepečlivého zdůvodňování. Přesto se však ve svém Kitáb al-džam bajna rá jaj al-hakímajn Aflátúnal-ilahí wa Aristú (Sjednocení názorů mudrců božského Platóna a Aristotela) pokouší tvrdit, že mezi Platónem a Aristotelem není zásadních odlišností a že zdánlivé rozdíly v jejich myšlení lze přičíst na vrub jejich odlišnému stylu života a psaní. Všimněte si, že to neoznačuji za argument, protože něco tak absurdního skutečnou argumentací podpořit nelze. Následně pak v knize Mabádi árá ahl al-madína al-fádila (Dokonalá vláda), tuším, že nejoblíbenějším díle ajatolláha Chomejního, Farábí přejímá politickou teorii ideálního státu z Platónovy Ústavy, přičemž má tu smělost označit Mohameda a imámy v zásadě za naplnění platonského ideálu filozofa-krále. 4]
V pozadí obou těchto ostudných odhalení nacházíme totožný problém: Al-Fárábí nedokáže tolerovat intelektuální napětí v zásadních otázkách – pokud by se podle něj Platón neshodoval s Aristotelem v otázce nejzazší důležitosti, jednalo by se o obžalobu lidského rozumu jako takového. Ve skutečnosti se Aristoteles nejenže opakovaně rozchází s Platónem v metafyzických i politických otázkách, ale Platón dokonce využívá své dialektické metody k neustálé při se sebou samotným. Za mluvčího si volí Sókrata, protože ten si velice jasně uvědomuje, že filozofický život je cestou neustálých principiálních otázek a pochybností, a jedině takto vedený může vést k pravému poznání. Nejslavnější Sókratovou průpovědí je „Moudrost začíná tázáním,“ zatímco al-Fárábí k nabývání poznání říká: „Kdo na tento smysl konečně narazí, hýčká si jej, pociťuje klid a radost, že byl oproštěn od škodlivých pochybností a nevědomosti.“
Kdo považuje pochybnosti za škodlivé, vůbec nerozumí filozofii. Poznání je pro al-Fárábího kumulativní. Platón s Aristotelem je společně nabyli, takže nemohou být v zásadnější neshodě. V opačném případě by to znamenalo, že nevědomost i pochybování přežívají i v těch nejmocnějších myslích právě proto, že poznání není kumulativní a poznávání je nikdy neuzavřeným procesem. Jelikož si je al-Fárábí dobře vědom zásadního spojení ontologie či epistemologie s politickou teorií, tato neukončenost a proměnlivost poznání by znamenala nejen intelektuální neklid, ale také hrozbu dlouhodobému míru a stabilitě ve společnosti. Někdo by totiž mohl přijít s odlišným chápáním přirozenosti, včetně té lidské, což by klidně mohlo dát vzniknout nové politické teorii a ta by třeba obratem vyústila v něco jako Francouzská revoluce.
Tato možnost al-Fárábího podvědomě děsí, zatímco Platónovi (kterého podle svých slov tolik ctí) byla jasně zřejmá. Sókrates se jako revolucionářský politický disident stal mučedníkem a i Platón za své pokusy s vytvářením ideálního státu v Syrakusách málem zaplatil životem. Dokonce i výrazně konzervativnější Aristoteles raději zvolil odchod do exilu, protože jak sám řekl, „nechtěl učinit Athéňany zodpovědnými za vraždu dvou filozofů.“ Aristoteles řídil „think-tank“, který experimentoval s odlišnými ústavami pro různé městské státy, jejichž předáci si k němu soukromě přicházeli pro rady. Naproti tomu má al-Fárábí ducha čínského konfuciána a s Platónem a Aristotelem nakládá, jako by i oni byli Konfuciem. Proto také dokáže tak zvráceně ztotožňovat filozofa-krále s imámem.
Poznání je pro al-Fárábího pevně dané a předávané v úhledné podobě, jako boží zjevení. Za sebe říkám, že neexistuje žádná původní čínská filozofie. Možná by se našla nějaká buddhistická filozofie, která zde vznikla poté, co po Hedvábné stezce do Číny přibyvší indičtí misionáři jako Bódhidharma přinesli do země mahájánový buddhismus. Ale konfuciány a dokonce ani taoistické mudrce nelze považovat za filozofy. Jak jistě víte, čínské rčení „Ať žiješ v zajímavých časech“ se užívá jako kletba. Proto se obávám, že pokud Číňané zůstanou jako poslední záštita proti islámu, chalífát si může podmanit celý svět, protože mentalita Asiatů – kterou sdílejí i Turci a Mongolové – se ve skutečnosti s islámem velmi dobře shoduje. Měl ji i al-Fárábí a něco podobného vidíme i v Indii v uctívání guruů. Analogii s konfuciánstvím však považuji za případnější, protože hindští guruové se zpravidla nevyjadřují k politice.
Předpokladem zrození Hegela či Nietzscheho jsou staletí dialektické tenze a střetávání fundamentálně odlišných pozic. Z nich vzešly vědecké i politické revoluce – produktivní i ničivé. Podmínky nejbližší tomuto stavu nastaly v íránských dějinách v sásánovském období, kdy můžeme sledovat střet přinejmenším čtyř odlišných světonázorů: manicheismu, ortodoxního zoroastrismu, mazdakismu a platonismu sásánovského dvora (s prvky zurvanismu). Povšiml jsem si tendencí uvnitř hnutí Íránské renesance směšovat dvorní platonismus Husrava Anóšarvána s ortodoxním zoroastrismem a následně odbýt Máního a Mazdakovy revoluční doktríny coby zcela úpadkové. Hádám, že kdyby evropští myslitelé Nové pravice chtěli prosazovat svůj vlastní výklad sásánovského Íránu, dospěli by k podobnému závěru, zejména ti z nich, kteří se spíše než k archeofuturismus kloní k tradicionalismu. Neměli bychom ale zapomínat, že Máního zprvu podporoval Šáhpur I. Veliký a že Mazdak se těšil podpoře Kaváda I.
Víme, že každé z těchto hnutí za sebou zanechalo rozsáhlé spisy vytvořené v průběhu dlouhého časového období. Mazdakismus přežil islámské dobytí země v hnutí churamitů, kteří vyznávali jistou formu zoroastrismu, a v sektě karmatů. Manicheismus se rozšířil od severozápadní Číny až po Bulharsko a jižní Francii. V Evropě se ve své bogomilské a katarské podobě stal tak mocnou společenskou silou, že vyvolal reakci v podobě zřízení svaté inkvizice katolické církve. Kdybychom shovívavě předpokládali, že zbytky těchto hnutí, které přežily jak pronásledování sásánovským státem, tak islámské a mongolské invaze, jsou jen stínem toho, čeho svou sofistikovaností a hloubkou reflexe dosahovaly na svém vrcholu, pak můžeme směle říci, že kdyby kultura sásánovského Íránu pokračovala další století nebo dvě, mohla zrodit i myslitele jako Hegel.
Takovýto muž pak mohl zpětně analyzovat dynamiku evoluce vědomí, vyložit mazdakovskou revoluci jako fázi v samoopravném procesu rozvoje rozumu a přemítat nad metafyzickým posunem od zoroastrovské kosmologie k té manichejské nebo novoplatónské. Pokud vím, žádná nezápadní kultura s výjimkou Íránu nikdy nezažila takto otevřený střet mezi zásadními intelektuálními a duchovními východisky, jaký pozorujeme v pozdním sásánovském období. Byly to porodní bolesti osvícenství.
Jestliže někdo odbude Máního a Mazdaka jako odchylky od jakési falešně zidealizované Chosrauovy (= Husrav I.) moudrosti a ctnosti, a následně přičte Šáhpurův a Husravův eklektický zájem o novoplatonismus ortodoxním zarathuštrovským móbadům (veleknězům), kteří kvůli tomu byli nejspíš nervózní, upravuje tak intelektuální, duchovní i sociální podmínky sásánovského období způsobem, který popírá samotnou možnost „íránského Hegela“. Příkladem tohoto druhu historické retuše budiž rekonstrukce sásánovské tzv. filozofie ve dvou knihách Ibn Miskavajha, myslitele z města Rajj, narozeného roku 932 do rodiny, která tehdy teprve nedávno konvertovala od zoroastrismu k islámu. Jeho dílo Džavídan kirád, neboli „Věčná filozofie“ tvrdí, že zachovává sásánovskou knihu moudrých rčení a soudních výroků krále Húšanga, Kavi Kaváta (Kejkobáda), list velkovezíra Burzín Mihra králi Husravovi I. a „mudrosloví“ Anóšarvána (= Husrav I.).
Skutečně se v ní najde mnoho vynikajících (nikou) moudrých slov – ve smyslu rčení mudrců, která Číňané tak umně balí do štěstíček. Některá jsou chytřejší, jiná nezbývá než označit za podobné floskule, jaké najdeme v typické evropské příručce mravů a etikety z 19. století. Ale dokonce ani nejpronikavější z těchto rčení nejsou spojena do nějakého systematického myšlenkového procesu, jenž by se mohl pomocí svých principů a logické struktury pustit do konfliktu se soupeřícím systémem. Člověk by zde jen velmi těžko hledal něco, za co by mohl umřít nebo pro co by mohl někoho zabít. Srovnejme to se zápalem manichejců a mučednictvím asi stovky tisíc mazdakovců z rukou Husrava I. Ať už byl tento Husrav kýmkoliv, nebo vlastně i Kavád, který měl odvahu postavit se za tak radikálního revolucionáře, jakým byl Mazdak, intelektuální síla těchto osobností sásánovské éry na stránkách Džavidan kirád zachycena není.
Problémem ale ve skutečnosti není nějaká konkrétní Ibn Miskavajhova chyba, ale samotná myšlenka Džavídan kirádu čili „věčné filozofie,“ již Réza Šáh Páhlaví vzkřísil a ustavil v íránské filozofické akademii. 5] Na této instituci z Íránu Páhlavího období spolupracoval Henry Corbin s lidmi jako Seyyed Hossein Nasr. Jejím páriou pak byl Peter Lamborn Wilson (také známý jako Hakim Bey). Věří-li společnost ve věčnou, neměnnou Moudrost, jíž může rozhodně dosáhnout i člověk žijící v současnosti, a v to, že jinému inteligentnímu člověku jen stačí pod takovýmto mudrcem studovat, aby na něj toto poznání přešlo, pak tato společnost nikdy nepozná onen typ vědeckých a politických revolucí, jaké vyvolává činnost skutečných filozofů. Jsou nezbytným předpokladem i pro Hegela, který se pokouší pochopit, jaké síly v těchto revolucích vlastně působí. Kdybych uvěřil, že Džavídan kirád Ibn Miskavajha podává patřičný obraz intelektuálního života sásánovského Íránu, pak by íránský Hegel nebyl nikdy možný. A dokonce bych začal pochybovat, jestli Hérakleitovým důvodem pro odmítnutí Dáreiova pozvání stát se jeho dvorním filozofem skutečně bylo to, co jsem opakovaně naznačil při rozhovorech s předáky Íránské renesance – anebo spíš poznání, že na íránském dvoře by se musel stát Konfuciem.
To je však to poslední, čím se mohl stát, protože dialektická opozice a tvůrčí konflikt je samotným srdcem a duší Hérakleitova myšlení. Nietzsche s Heideggerem ho za to zbožňovali, a kdyby nebylo tohoto rysu jeho myšlení, nebylo by ani Platóna. Podle Aristotela byl totiž Platón v mládí žákem Hérakleitovy školy a to, co se tam naučil, se stalo základem veškeré jeho budoucí tvorby. Neosvojil si tam jen nějaké kusé informace, nejednalo se o kumulativní navýšení jeho poznání. Naučil se tam přemýšlet mimo a za všechny předem dané předpoklady, ať už kosmologické nebo sociopolitické. Něco takového je nesmírně nebezpečné, protože vás za vyjádření plodů tohoto myšlení mohou zabít, ale také tímto způsobem dospíváte na okraj propast jak uvnitř, tak kolem vás. Revoluční přechod od jednoho paradigmatu poznání k dalšímu a přehodnocení zásadních principů si žádá intelektuální ekvivalent íránského „rytířství“, válečnického kodexu (džavanmardí), který začíná Zarathuštrou a jaký mimo indoevropský svět nenajdete.
Všiml jsem si, že dokonce i uvnitř hnutí Íránská renesance se najdou tací, kteří se pokoušejí číst Zarathuštrovy „Hymny“ (gáthy), jako by to byly Konfuciovy „Hovory“. Tím ale naprosto přehlížejí, čím se Zarathuštra od Konfucia liší takřka k nerozeznání. Nietzsche mu dělá mnohem lepší službu než ti, kdo se snaží čtením gáth jakoby po kouscích navýšit své poznání. Nietzsche oproti tomu chápe jádro ducha tohoto muže a tvrdí, že kdyby byl dnes naživu, učil by takřka naprostý opak všeho, co přednášel ve své době a místě. Tady sice Nietzsche přehání, ale základní postřeh zůstává naprosto správný. Nietzsche rozumí formě Zarathuštrova myšlení a étosu jeho osobnosti, zosobnění „prométheovského“ či „faustovského“ ducha typického pro árijského génia dlouho před Aischylovým Prométheem nebo Goethovým Faustem.
Tím však nechci v žádném případě naznačovat, že íránská sláva leží navždy pouze v minulosti. Islám je podle svých vlastních přívrženců třetím a posledním z abrahámovských zjevení. Nereformovatelnost islámu tedy znamená, že jakmile ho budou mít Íránci dost a odmítnou kompletně celé náboženství, bude mít Írán v jistém ohledu potenciál náhle přeskočit Evropu. Abrahámovská náboženství jsou „třífázový projekt“ a Evropa je teprve nyní připravována na přechod z druhé do třetí fáze. Možnost podmanění Evropy islámem v příštích dvaceti letech se jeví velice reálně; znamenalo by to zničení toho, co ze Západu zbývá. Írán se naproti tomu stal vůči islámu takřka naprosto odolným. Skutečně – na rozdíl od poreformačního evropského myslitele jako Hegel – by takovýto člověk musel islám jednoznačně odmítnout, a to ideálně nikoliv jeho ignorováním, ale intelektuální likvidací. Jinak bychom jej stěží mohli vůbec označit za „filozofa.“
Íránská renesance může – ku prospěchu Íránu i Evropě – uspět jedině tehdy, jestliže dokáže zplodit myslitele schopné revolučních vědeckých a sociopolitických průlomů. A k těm nedojde, budeme-li konfuciánsky číst Zarathuštrovy Hymny nebo Firdousího Šáhnáme (Kniha králů). Musíme vyjít z myšlení Zarathuštrova hrdinského árijského ducha a vytvořit budoucí historii mytičtější než cokoliv, co si uměl Firdousí představit. Naším úhlavním nepřítelem v tomto snažení není islám, ale tradicionalistické myšlení Džavídan kirád či „věčné filosofie,“ jež nesnese elementární nejistotu a upřímný intelektuální konflikt. Tato Džavídan kirád již Leibnitz přinesl na Západ a Guénon později rozvinul a využil k legitimizaci islámu, má kořeny ve falešné rekonstrukci sásánovské kultury na základě islámsko-mongolského smýšlení, které nás skutečně zahubí, pokud nenajdeme odvahu vyprostit se z jeho spárů. Má-li přijít íránský Hegel, potřebujeme nejprve dalšího Máního, dalšího Mazdaka – i kdyby k tomu bylo potřeba dalšího Husrava – a během několika málo let také nutně potřebujeme prodělat onen divoce plodný intelektuální střet. Jak je to možné? Najde-li se muž s odvahou být zároveň všemi třemi, rozdělit se a myslet sám proti sobě, jako to udělal Platón, vycházeje z užaslého uznání neukončenosti našeho poznání.
Poznámky a vysvětlivky – Karel V.
1] Dobu evropského osvícenství hodnotí protikladně i samotní tradicionalisté, např. J. Evola a Sávitrí Déví, která jinak italského „mága“ velice ctila. Zatímco pro prvního je nástupem otevřené subverze podkopávající každý zbytek tradičního Řádu, pro „Hitlerovu kněžku“ znamená „vítězství Euklida nad Mojžíšem“. Názor obdobný jejímu zastával i Houston Stewart Chamberlain a po něm Alfred Rosenberg.
2]Sohravardí či Suhrawardí byl ve 12. století po Kristu „obroditelem staroperské teozofie“ (Corbin) v poislámštěném Íránu.
3] Básník Omar Chajjám je opakovaně citován ve Smrti a nesmrtelnosti (Tod und Unsterblichkeit) indologa Walthera Wüsta, který byl v letech 1937 až 1945 předsedou organizace Ahnenerbe (Dědictví předků).
4] Autorovo poznání Platóna je zjevně hrubě neukončené, jinak by si při svém hodnocení Farábího názoru musel uvědomit, že řeč je o naplnění Formy, nikoli obsahu.
5] Šáh (=král) Réza Páhlaví sice propagoval staroperské árijství a v tom smyslu si také nechal ke svému jménu připojovat epiteton árjámehr (slunce Árijců), zároveň však nasadil ostře posvětštěný, západní kurs. Amerikanizace způsobu života městských elit íránský lid pobuřovala stejně jako králova spolupráce s USraelem nebo „liberální“ policejní útlak věřících.
„Zlatý věk“ – zde období vlády velkých perských králů sásánovské dynastie, éra (vládla přes 400 let) obnovené samostatnosti Íránu, vrcholící za vlády Chosroa (Husrava I.) v letech 531–579.
Husrava Anóšarván – nepřítel Mazdakův nechal tisíce mazdakitů pobít či popravit; mazdakismus se udržel v horských oblastech Íránu a sehrál politickou úlohu ještě v dobách arabské nadvlády kolem roku 750. Husrav odškodňoval lidi nějak postižené mazdakovskými bouřemi. Zakládal města, obnovoval válkou zničené či poškozené vsi, dal stavět dřevěné i kamenné mosty, zavodňovací i odvodňovací stavby, hráze, nechal odstraňovat močály, budovat dobré silnice a na nich tvrze a hrady proti lapkům i útočníkům. Zajatcům z římské říše dal stavět nová sídliště, nelišící se od jejich původních bydlišť. Pečoval o zemědělství a armádu, dva pilíře státní moci, ale i o kulturu v užším smyslu (založení lékařské školy, pořizování četných překladů ze sanskrtu do perštiny, rozvoj literární tvorby, po uzavření aténské akademie křesťanským císařem přijal jejích sedm posledních učitelů). Stal se tak vzorem spravedlivého vládce.
Chosroés je jiný (řecký) přepis jména krále Husrava .
Anóšarván – přídomek Husrava I. znamenající „ten, jehož sláva je nepomíjející“, „nehynoucí paměti“ apod.
Kavád I. (vládl 488 až 531), otec Husrava I.
Mazdak – „konzervativní revolucionář“, jemuž byly vzorem původní poměry ve venkovských občinách; měl vliv na krále Kaváda (vládl v letech 488 až 531), otce Husrava I.; podle moderního výkladu chtěl Kavád s pomocí mazdakitů posílit královskou moc oproti šlechtě duchovních a válečníků.
Sásánovci – ve východní tradici vzory panovníků a vrcholy státnické moudrosti. Zakladatel dynastie, Artaxerxes (Ardašír – Veliký válečník) vládl od roku 226. Poslední z nich, Jazdkart III. nastoupil na trůn v roce 633. Jeho smrtí dějepisci definitivně ukončují první díl íránských dějin, totiž dobu, kdy nad Íránem vládly indoevropské (= árijské) živly a v jejich myslích indoevropské představy. Poté nastala doba arabské vlády a šíření islámu, který po několika stoletích docela zvítězil. Dnes se k zoroastrismu hlásí jen zcela nepatrný počet Íránců.
Zarathuštrismus versus zoroastrismus – íránisté takto rozlišují mezi Zarathuštrovým učením, které nabylo svrchovanosti za dynastie Achaimenovců (vládli 550 až 330 před Kristem) a jeho obrodou za Sásánovců (vládli 226 až 651 po Kristu).
Šáhpur I. Veliký – syn a nástupce Ardašíra (Artaxerxa), „král králů“, první z velkých panovníků z rodu Sásánovců, vládl v létech 241 až 272. Po řadu let byl v úzkých stycích s Máním, posledním velkým gnostikem.
Mezi gnosticismem („Máního“) a zoroastrismem („Zarathuštry“) je zásadní rozdíl: hmota, kterou gnostikové pokládají za špatnou (coby výtvor zlého tvůrce-demiurga), je v zoroastrismu hodna péče (coby výtvor Ahury Mazdy – Pána Moudrosti). Musí však sloužit dobrému (tj. zářícímu, krásnému, silnému, zdatnému, celistvému-zdravému), nikoli zlému (tj. temnému, ošklivému, slabému, nedostatečnému, neúplnému-nemocnému).
Húšang či Húšeng „v čelo postavený“ – podle kosmologické tradice první král a zakladatel první íránské dynastie Pešdádovců (Paradháta) – tj. „těch, kteří dali první zákony“.
Kava Kavát neboli Kejkobád, sedmý íránský předhistorický král. Slovo kava či káve souvisí etymologicky se sanskrtským kavi – jasnozřivý; z označení árijských knížat se nakonec stal dynastický titul.
Burzurgmihr či Burzén Mihr, Husravův vezír, jehož jméno je odvozeno od jednoho ze tří nejsvětějších „ohňů“, patronů selského stavu; Burzín Mihr, oheň sedláků, plál na hoře Révandu v kraji Tús při Sóvarském jezeře. Bojovnická vatra krále Husrava z rodu kajů hořela na hoře Asnavandu nad jezerem Čéčast, v severozápadním Íráně. A nejslavnější oheň staré doby, „oheň“ duchovenstva Farnbagh („božská záře“), založený prý již v době krále Jimy (Džamšíd, Džem), postavy vyloženě árijské (=Zimy), byl udržován v Chórazmu.
Ibn Miskavajha (zemřel r. 1030), bagdádský knihovník, polyhistor, důvěrník vládce Adududaula z čistě íránské dynastie bújovců a správce jeho pokladnice, autor vrcholného díla islámské středověké etiky Tahdíb al-achlág (Výchova mravů), smiřujícího islám s řeckou etikou. Mladí si mají napřed dokonale osvojit moudrost a příkazy šaríji a na tomto základě pak mohou své vychování prohloubit a obohatit.
Churramité – šíitští radikálové, uctívači ohně a boje, „národní revolucionáři“ vedoucí osvobozenecký boj proti arabským utlačovatelům pod rudými prapory a v oblečení stejné barvy.
Karmaté – jiní šíitští radikálové, „teroristé“, kteří na přelomu 9. a 10. století tvořili ozbrojené, „operativní“ skupiny, přepadali karavany, znepokojovali okolí hlavního města, v Sýrii a Jemenu, a působili tak chalífům vážné těžkosti. Jejich ukázkovou akcí bylo přepadení Mekky, odkud odnesli posvátný černý kámen z Ka´by. Až po jejich pacifikaci byla mecká svatyně opravena.
Rajj, „matka íránských měst“, trosky poblíž Teheránu; dnes moderní Ragá.
Henry Corbin (1903–1978), profesor islámského náboženství na Sorbonně a ředitel Francouzsko-íránského institutu v Teheránu. Pro svůj zasvěcený přístup a výklad islámu bývá počítán ke guénonovským tradicionalistům.
Sayyed Hossein Nasr (nar. 1933) je rodilý Íránec, žák tradicionalisty Frithjofa Schuona a profesor islámského náboženství na univerzitě ve Washingtonu. Na jeho dílo často odkazuje Claudio Mutti.
Hakim Bey (nar. 1945) je pseudonym „ontologického anarchisty“ Petera Lamborna Wilsona. V sedmdesátých letech žil několik let v Íránu, kde spolupracoval s Corbinem i Nasrem. Stejně jako oni se před Chomejního „islámskou revolucí“ uchýlil zpět na Západ. Inspirován mj. D’Annunziovým uskutečněním „svobodného státu Fiume“, formuloval koncept „dočasné autonomní zóny“ (česky knižně 2004, časopisecký výběr Vokno 29/1994).
Článek Jasona R. Jorjaniho Against Perennial Philosophy vyšel na stránkách AltRight.com 2. října 2017.
***
***
22. prosince 1876 se v egyptské Alexandrii narodil
Ale chápu ty souvislosti, na které se tu snažíte upozornit. Myslím však, že hrubě přeháníte a přeceňujete, dopad tohoto článku je nulový, ba z pozice autora téměř záporný, protože tím leda shazuje sám sebe. Nevidím žádný důvod, proč to cenzurovat, nic by se tím nezměnilo.
Tak to už býva, keď niekto nalieha na niečo dôležité, že druhému to vyznie len ako emotívny exces. Mne už dochádza dych. Čakal som, že ty máš veci viac pospájané.
Samozrejme, že sa teraz na náboženstvo útočí cez islam. Budhizmus predsa nemôže byť v kurze, ten stačí neutralizovať bastardizáciou s hippy a new-age. Myslel som, že si v obraze. Veď sa tam spomína perenializmus, tak by mohlo byť jasné, že sa zastávam viac než len islamu.
Nakolko nevidíte súvislosti, na ktoré sme sa tu snažili upozorniť, mám už len dobre mienenú radu. Vzdajte sa akýchkolvek publikačno-osvetových ambícií tohto typu, nemá to smer ani formu. Ani cielová skupina nieje jasná. Mohol by som podozrievať, že niekde v pozadí tohoto portálu je dokonca zlá vôla. Ale, keďže neviem naisto, ostanem pri tom, že to nemá ani smer ani formu.
Aquila:
Souhlasím s radou Heliodroma, měli bychom to řešit osobně, zde to není důstojné. Odpovím už jen heslovitě, víc sem psát nebudu.
1. Ani Evola netvrdí, že Jízda je pro každého. Na žádném „ultraevoliánství pro všechny“ určitě netrvám.
2. O křesťanech jsem si myslel donedávna to samé, osobní zkušenost mě z toho vyvedla. Zakomplexovanějšího člověka jsem nepotkal, tolik vnitřního rozporu, že to až působilo jako duševní porucha. Detaily jsem Ti myslím už vyprávěl, jak bude příležitost, mohu zopakovat.
3. S věcmi jako „relativizace pohlaví“ na Západě určitě bytostně nesouhlasí podstatná část populace. Tyto záležitosti jsou věcí menšiny, která má s jejich prosazováním bohužel naprostou převahu a nikdo se jí nestaví do cesty.
4. Vždyť já Jorjaniho odsoudil hned ve svém prvním příspěvku, napsal jsem, že to je „pomatenec“. Rozvedu to ale ještě níže.
Obecně:</b
Zajímavá je představa, že arabský svět degeneruje hlavně kvůli Západu, jako by oni sami za nic nemohli. Kdo ale vybudoval "Satanův roh", symbol komerce, hned vedle Velké mešity v Mekce? Připadá mi, jako by v představách některých byl Západ od narození bytostně špatný, a proto zavrženíhodný, a Východ pak pouze jeho nevinná oběť. V tomhle právě vidím přehánění a černobílé vidění světa.
Že článek vyšel a byl přeložen je dle mě naprosto v pořádku. Každý inteligentní jedinec si může (i s pomocí informací z diskuze) udělat o autorovi vlastní obrázek, jistě to nebude nic lichotivého. Vždyť ten člověk svými fantasmagoriemi a výmysly shazuje sám sebe! Nevěřím, že by článek mohl udělat nějakou škodu: štěky z diskuse typu "Excellent article!" neznamenají vůbec nic. Kdo něco takového napíše, ten už měl svůj "názor" předem, článek samotný jej k tomu zcela jistě nepřivedl. V neposlední řadě, kolik lidí vůbec v česko-slovenském prostoru ví, co to je nějaká „sofia perennis“? Možná pár desítek? Jakou „škodu“ by to mezi nimi mohlo nadělat?
Nechápu, proč zrovna tento článek vzbudil tolik emocí. (Bylo by to stejné, když by se třeba místo islámu navážel do křesťanství, nebo buddhismu?) Dle mě se dennodenně dějí mnohem škodlivější věci představující skutečný problém, a nad nimi se ze zdejších diskutujících pozastaví nejspíš jen málo kdo – určitě ne s takovýmito emocemi.
Kritizujem tuposť a škodlivosť článku, o vašej inteligencii nepochybujem, inak by som sa vám ani nesnažil niečo dohovoriť. To, že si zrejme neuvedomíte jeho škodlivosť beriem preč, to bolo skutočne domýšľavé, naozaj natoľko do vašej duše nevidím. Ak sa vás moje slová nejako osobne dotkli, tak sa ospravedlňujem. Za seba to radšej už ukončujem. Všetko dôležité tu už aj tak bolo napísané.
„Tupý a škodlivý článok. Hoci neviem, či si to prekladateľ niekedy uvedomí alebo prizná.“ To není „pře, diskuse a pochybování“(o čem by ostatně člověk měl diskutovat s někým, kdo ho označí za příliš hloupého, než aby si uvědomil svou tupost?), ale obyčejné jedovaté sliny, o které nikdo nestojí, zkuste to vzít na vědomí a chovat se slušně.
Plný obsahu zdarma? Vy ste predsa ideologická stránka, nie stránka nejakej charity. Tak by ste snáď nemali mať problém prijať aj nejakú odozvu. Kde je váš toľko proklamovaný faustovský duch, ktorý sa prie, diskutuje a pochybuje?! Lepšie by asi bolo keby sme len všetci čušali a prikyvovali každej sprostosti?
Na komentároch nie je nič nekoherentné, všetky sú jasné, vrátane tých, s ktorými nesúhlasím. Ak je tu niečo nekoherentné, tak je to samotný článok, ktorý zlyháva aj ako kritika perennializmu (Nakoľko vôbec NIE JE o perennializme! Opakujem vám to dookola.), aj ako exkurz do iránskej histórie (viď neschopnosť autora preložiť správne samotné názvy diel).
Článek se vám nelíbí a máte potřebu dát to ostentativně najevo i ostatním. V pořádku.
Odkud se ale bere 1) ta jistota, že redakce překládá a publikuje jen články, s kterými 100% souhlasí (upřímně, to by silně zavánělo schizofrenií) a 2) ta nonšalance, s kterou k někomu přijdete na web (plný obsahu zdarma) – a začnete urážet jeho provozovatele, protože vám nevyhovuje část nebo celý obsah? Vážně mě to zajímá…
„Svoju vinu majú tí, čo sa podielali na preklade a publikácii tohoto článku.“ – a zatím dalších 500+ slov nekoherentního walltextu, zakončeno tímto skvostem „Ešte nejaký čas kŕmenia podobnými článkami, čítania nezmyslov o árojskom solárnom pohanstve, a aj ja sa budem musieť stať moslimom, v záujme zachovania svojho duševného zdravia.“
Předloženo bez dalšího komentáře.
Vyriešte si to radšej osobne.
Tupý a škodlivý článok. Hoci neviem, či si to prekladateľ niekedy uvedomí alebo prizná. Jorjani, hoci inteligentný, je len ignorantský New Yorker, ktorý proste išiel písať o niečom, o čom nemá ani páru (perennializmus). Samotná jeho agenda je potom nanajvýš zhubná.
Po vzore Delian Diveru, zabúdam na Jasona Rezu Jorjaniho.
Nie všetko je tu mierené na teba, berieš to príliš osobne. Svoju vinu majú tí, čo sa podielali na preklade a publikácii tohoto článku. Ty zas zrejme nevidíš dostatočne rozsah jeho škodlivosti, alebo ti len nevyhovuje na to poukázať. Ja ťa nemôžem nútiť, preto som to spravil sám. Ani oná prednáška nieje primárne pre teba; skôr pre ludí ktorí majú stále vieru v progres, fetiš vo filozofii a hýčkajú si obraz výnimočnosti Západu a jeho skvelej histórie. Zarmucuje ma len, že nečítaš medzi riadkami a nesleduješ ako sa tendencia článku zrkadlí aj v niektorých príspevkoch v diskusii. Potom to všetko vzťahuješ na seba. Tu nejde len o islam, ide o náboženstvo všeobecne. Taktiež tu nejde len o takých ludí ako si ty, ktorí si myslia že to zvládnu bez náboženského zaradenia. Pozrel som si tú stranu z The Path of Cinnabar, aj sa stotožňujem s Evolovým pesimizmom. Ale ludia majú aj potrebu náboženstva a napriek celoplanetárnemu úpadku práve ono náboženstvo tvorí hať proti mnohým deviáciám – ovela efektívnejšiu hať než pár izolovaných indivíduí Evolovho typu, ktoré pestujú len rýdzi vzťah k duchu. Nepoukázať na škodlivosť článku a neuvedomovať si debilitu tých ktorí sršia svoju nenávisť na zavedené náboženstvá je hriech. To, kde píšeš o svinstve moslimského sveta, beriem proste ako afektovanú relativizáciu. Nie to, či sa tam zabíjajú, je dôležité. Aj keď, ako už správne bolo poukázané, väčšia časť konfliktov je tam v súčasnosti importovaná zo Západu. Je dôležité, že je tam ešte prítomná adamická ludská forma (povedomie o pohlaví a rodine bez relativizovania, povedomie o klane a rase bez tej podvratnej agendy ktorú poznáme u nás, povedomie o mieste človeka v Božom poriadku) a učenie o ktoré sa môže oprieť. Ak ma mieniš zotrieť, že si ich idealizujem, tak navštív nejakú spoločnosť našich tradičných katolíkov a zistíš že aj tí fungujú lepšie než ateistickí diskutéri a pochlebovači Jorjaniho. Pamätám, ešte z detstva, ako dlho trvá tento konflikt moslimského sveta so Západom. Evola by nepoprel efektívnosť náboženstva ako prekážky globalizačným procesom. Ešte aj ten príklon k náboženstvu, ako riešenie bezútešnej situácie, je pozitívnym riešením pre tých ktorí nevedia ako by mohli dosiahnuť viac. Nerátaš s potrebami takých ludí a nedoceňuješ že ešte aj ty by si profitoval, keby naše okolie bolo náboženskejšie. Nemilo budete prekvapení, tí ktorí trváte na ultra-evoliánstve pre všetkých alebo ešte horšie na pohanských nezmysloch, lebo sa nebudete mať o koho oprieť. Ešte nejaký čas kŕmenia podobnými článkami, čítania nezmyslov o árojskom solárnom pohanstve, a aj ja sa budem musieť stať moslimom, v záujme zachovania svojho duševného zdravia.
Aquila:
O Evolovi jsem napsal, protože o něm něco vím a je mi blízký – třebaže je idealista, chápe současné problémy, neutíká od nich a hledá na ně realistická řešení. Já vlastně ani nerozumím, o co Ti tady jde. Měl jsem rozhořčeně lamentovat nad celým článkem, měl jsem mlčet o faktické nepravosti toho tvrzení? Nebo co jsem měl udělat, aby Ti to vyhovovalo?
Ano, Jorjaniho agenda je v první větě. Už potřetí píšu, že tomu člověku jde především o delegitimizaci současné vlády v Íránu a proto si VYMÝŠLÍ různé nesmysly, aby své úsilí podpořil. Na jeden tento „nesmysl“ jsem poukázal. Ano, rovněž nechci, aby spojoval Evolu s něčím, co není pravda – co je na tom špatného?
„Na smerovanie našej civilizácie som tu poukázal, len to akosi dokážeš ignorovať a pokladať za nedôležité.“ Na to jsi přišel jak, jak to ignoruji, proč to nepovažuji za důležité? Že to s naší civilizací není dobré, vím sám dlouhé roky, na tom se nic nemění, uváděl jsem to i zde. Opakovaně píšu, že s Jorjanim nesouhlasím (i když toto vyjádření považuji za zbytečné.) Kolikrát to ještě budu muset zopakovat, abys mi to tu znovu nevyčítal?
Není mi jasné, o jaké úrovni náboženství vlastně mluvíš, jednou je to všelidová složka, podruhé snad ezoterní pro hrstku zasvěcených. K druhému Evola v Jízdě – jeho definitivním vyjádření – jednoznačně píše: „Situace bezduchosti, prázdnosti či tragičnsoti existence, jejichž negativním řešením je příklon k náboženství, mohou díky pozitivní reakci mnoho přinést.“ (str. 88, zvýraznění původní.) Tak jaképak mé pochybné tvrzení??
Doktrínu probuzení jsem nečetl, už jen proto, že jsem se k ní fyzicky nedostal; několikrát jsem Ti říkal, že ji budu chtít půjčit, pamatuješ? Četl jsi Ty Jízdu na tygru? Co jsi mi ještě posledně říkal, tak ne.
Přednášku jsem si uložil do oblíbených. Nemám na ni momentálně čas (mj. jsem dotlačil dlouho připravovanou knihu do tisku), zařadila se do fronty jiných videí, které už tak vůbec nestíhám sledovat. Nedovedu si představit, jak by její zhlédnutí mohlo změnit cokoli z mých názorů v této diskusi. Připadá mi to tu velice absurdní, opakovaně mi tu vyčítáš věci, které jsem prostě neudělal, žádná přednáška na tom nic nezmění.
Vrka: Pochopil jsem, že to byla od tebe urážka, že tady meleme hovadiny. Já to ale myslel vážně, že je dobře, že se diskuze rozjela. Ano je to někdy abstraktní filozofování, možná pro někoho zbytečná činnost, ale přes všechny možné výhrady, je to lepší než kdyby se tady na Potápěči nediskutovalo vůbec. Zajímám se o pohanství, ale když píšeme ke článku o Íránu, tak to logicky sklouzává k porovnávání pohanství vs. islám. A k otázce, jestli i v islámu přetrvává něco hodnotného nebo ne. A mimochodem i ty se tady účastníš diskuze…
Vrka: Ja som hneď pochopil, že je to urážka, ak vás to poteší. V podaní ľudí ako ste vy sa stávajú kategórie „solárny“ a „lunárny“ úplne scestné a bezcenné. Ja by som len veľmi chcel vedieť, v čom konkrétne spočíva tá vaša „solarita“. Snáď nám poskytnete nejaké názorné príklady, pretože zatiaľ čo vy sa tu „nezúčastňujete internetových diskusií“ vašim „hodnotným“ názorom, zatiaľ niekde v islamskom svete nemajú problém mladí muži – „prisluhovači lunetického a-brahmanského kultu“ – bez váhania obetovať život za to, čomu veria. Je ťažké si predstaviť niečo solárnejšie!
Andrew: Áno, skutočne je to presný opak „evropanství“. Avšak moderného „evropanství“. Naopak tradičný Európan dobre poznal zmysel služby a služobníctva, jeho konanie bolo neosobné a zasvätené vyššej Pravde, nebolo za každú cenu individualistické, tak ako je tomu dnes. Islam síce túto „službu“ radikálne zdôraznil, avšak predpokladám, že hlavným dôvodom bola práve jeho manifestácia v tej najpokročilejšej fáze rozkladu, kedy bolo jednak treba radikálne ukotviť človeka odtrhnutého z reťaze a tiež hralo rolu, že islam sa objavil primárne ako tradícia určená pre chaotické a horko-krvné rasy, čo nijako nepopieram.
Každopádne analogické myšlienky je možné bez problémov nájsť aj v indo-európskych predstavách, stačí sa pozrieť do Bhagavad-gíty, ktorá nás tiež učí „zabiť bezverca v sebe“, pokoriť naše nižšie ja večnému princípu a verne mu slúžiť. Však práve aj o tom je myšlienka sophie perennis, že všetky tieto tradície v podstate hovorili o tom istom. Áno, metóda aj doktríny sú upravené vzhľadom na podmienky doby a mentalitu rasy pre ktoré sú určené, ale na tej najvyššej úrovni je to každopádne skutočne tak. Súhlasím s Evolom, Európan musí opäť prísť na chuť neosobnému konaniu, vyhnať zo svojej duše tento bezbrehý atomický individualizmus. Je nebezpečné príliš tlačiť na tú vašu predstavu Európana, lebo podľa mňa práve to priviedlo Európu ku skaze. Satan je koniec koncov ten najväčší pochybovač.
ml: Sám som sa veľa krát zamýšľal, či by si aj dnes Guénon zvolil tasawwuf. Nech by však urobil čokoľvek, nemám pochybnosti, že jeho pripomienky a celková orientácia by boli stále nanajvýš hodnotné a užitočné. Súhlasím, že už aj časy shaykha Alawiho sú preč, ale stále existujú hodnotné tariqy, len človek musí hľadať ešte zložitejšie a namáhavejšie než pred 100 rokmi. Ono to proste postupne všetko ide dolu vodou, tomu sa proste nedá vyhnúť. Jazdec na bielom koni sa blíži.
Na záver: Uvedomte si, že dnes je štartovná čiarka niekde inde. Dnes už si človek nie je rovný s bohmi, ktorých uctieva vzpriamene a so zdvihnutými rukami. Dnes je človek zbedačená bytosť na konci so silami, úplne vykorenená a chaotická, živoriaca kdesi na periférii kruhu a nie v okolí jeho stredu. Podmienky sú proste iné ako boli kedysi. Jediné čo je „naše“ a zároveň „árijské“, je mŕtve cez tisíc rokov. Je to proste fakt, tradícia bola prerušená a kňučanie ani zbožné priania na tom nič nezmenia. Nikto vám nekáže prijať islam, sám som presvedčený, že je to riešenie len pre hŕstku Európanov. Ale osobne si myslím, že máte potom už len dve možnosti. Buď „naše“, ale semitské (kresťanstvo, najmä v jeho pravoslávnej podobe), alebo nie „naše“, ale „árijské“ (rôzne formy budhizmu, najmä vajrayana, ale tiež zen, ktorý sa dá dobre kombinovať práve s čisto solárnym duchom).
Andrew: to byla ode mne urážka, jestli to nebylo poznat. Jednou z internetových diskuzí možná vyrosteš. Už vůbec samotný fakt, že běloši, odvěků solární, uvažují o lunetických abrahamovských (a-brahma) náboženstvích jako hodných následováí je šílené. Bodejť to už Kálí rychle odešle celé do p…
Írán je mi sympatický právě protože má pod nánosem islámu prosvítající vrstvu pohanství. Írán je velká civilizace navzdory islámu a ne díky islámu. Jediná věc, kterou bych islámskému vlivu uznal jako pozitivní je koncept mučednictví, který dělá z Íránců obávané vojáky a chrání tak Írán před cizím imperialismem. A ohledně legitimizace islámu…islám znamená mír, ale ve smyslu otrockého podřízení se. To je něco indoevropskému duchu zcela cizího. Evropané přemýšlejí, diskutují a pochybují. Nekritické omílání slov z několika svatých knih není náš styl. Mají to už ve jménech třeba Abdulláh, je otrok Alláha (abd = otrok), je to vyznamenání pro věřícího o sobě říkat, že je otrokem Alláha. To je přesný protiklad evropanství. Jinak uznávám, že u islámu záleží o kterém proudu se bavíme, jestli o súfismu nebo třeba wahhábismu nebo o šíitském islámu. Souhlasím, že Guénon mohl islám nalézt v jiné podobě než ve které ho vnímáme dnes. Pokud rozmlouval s moudrými mystiky ve staré Káhiře, bylo to něco jiného než se dnes družit s radikálními imámy, kteří kážou nenávist v mešitách na předměstích francouzských měst za peníze ze Saúdské Arábie. P. S. Těší mě, že se diskuze konečně jednou pořádně rozjela.
Ale áno, dá sa to rozlíšiť. Titánska je tá absencia princípu viac než z tohto sveta, smer udávajúce myšlienky len zo samého seba. Pravdy sa dobrať dá. Na smerovanie našej civilizácie som tu poukázal, len to akosi dokážeš ignorovať a pokladať za nedôležité.
Či už za Jorjanim vládny agenti boli alebo nie, nieje dôležité. Dôležité je, že článok má jasnú agendu. Jeho agenda je zhrnutá v titule a prvej vete, ostatné je informačný balast. Veci fungujú tak, že do sveta vypustíš slogan a podporíš pseudointelektuálnou výplňou a menami autorít. Potom bábky tlieskajú – komentáre ako excellent exposition, first rate scholar. Ak by celá tá esej pojednávala o pomere múky a cukru v sušienkach Marína, aj tak by našla množstvo ludí ktorí by zbaštili posolstvo úvodníku a reprodukovali ho ďalej. Tak funguje manipulácia.
Prišiel si so svojim komentárom, aby si niečo vyvrátil, ale len časť a v zmysle obhájenia osoby Evolu. V tejto, pre teba nepríjemnej, záležitosti islamu. Ako by aj nie, dezinformácia a hystéria ohladne islamu majú globálny rozmer, preto je v tvojom záujme publicistu niektorých Evolových spisov uviesť vec na pravú mieru. Je to reflex. Mrzí ma len, keď niekomu jeho agenda bráni vidieť vec v širšom kontexte a preto zanedbá poukázať na pravé nebezpečie podobných prekladatelských a literárnych kusov ako tento Jorjaniho článok.
Ešte aj to, že Evola vôbec nelegitimizoval islam alebo navrhoval len nejaký rýdzi vzťah k duchu, sú pochybné tvrdenia. Väčšina ludí, aj tých čo sa na neho odvolávajú, číta len čo sa im páči. Zabúda sa na Doktrínu prebudenia, ktorú adresoval západnému človeku v čase keď bolo jasné že vojnu prehráme. Ako by nie, je to príliš hrubá kniha a budhizmus má povesť pokazenú spájaním s hipisáckou mentalitou. Radšej preto ostaneme pri Smerniciach, ktoré Evola napísal až po naliehaní istých kruhov, najskôr ich odkazoval že majú začať s jeho klasikou ako Revolta. Ako by nie, veď je to taká šikovná a spratná knižočka. Rád by som vedel, kolkí tu si skutočne preťuknú mená perenialistov na ktorých som odkázal, ktorí si vypočujú prednášku na Youtube ktorú som odporučil. Niesom to ja, kto živí tento nekonečný kruh, o ktorom hore píšeš.
Vypadá to tu jako v nějaké vyhlášené škole rétoriky v posledním stádiu hnití Říma.
Legitimizace, islamizace, arabizace, pojmy, dojmy. Myslím, že se tu podobnými slovy mluví o několika zcela různých věcech. Joranimu jde především o delegitimizaci současného íránského režimu, o němž se domnívá, že stojí na islámu (islámská revoluce). Z toho vyplývá i jeho názor na Evolu resp. na tradicionalismus. Nic hlubšího bych v tom nehledal, vše ostatní je rétorická omáčka.
Heliodromus:
Velice pěkně napsané, téměř se vším souhlasím. Snad jen k té Alt-Right, právě že oni by chtěli USA změnit, nechtějí zachovat status quo, Amerika by v jejich představách nebyla symbolem degenerace. Jak by jejich představy dopadly, kdyby měly možnost se zhmotnit, je věc druhá… Za Jorjanim nejspíš žádní lidé napojení na vládu nikdy nepřišli, jsou to jeho vymyšlené fantasmagorie, viz někde v této diskusi odkázaný článek.
Aquila:
Tvá argumentace mi v této diskusi připadá naprosto mimo, navíc působí afektovaně, vztekle.
1. Nikde Joraniho ani jeho myšlenky neobhajuji. Píšeš, jako by snad opak byl pravdou. Nemyslím si, že by rozvoj technologií spasil Západ, i další jeho názory mi připadají zcestné. Proč mi tohle vůbec podsouváš?
2. Jaká „poplašenost z islámu“, kde jsi k tomu přišel? Psal jsem nejprve o Evolově názoru, což stojí zcela mimo mě, a následně jsem v reakci na Tvůj komentář uvedl, že nevidím v islámu žádnou záruku normálnosti a stability. Z čeho zde vyvozuješ „poplašenost“? Tohle mi už připomíná rétoriku multikulturalistů: když odmítáte něco přijmout, tak je to zaručeně z důvodu strachu! Ne, mám jiné racionálnější důvody.
3. Každému argumentu by se dalo nějak kontrovat, pravdy se stejně nedobereme. Tak třeba s těmi titány – ok, ty stihne zkáza. Ale kult hrdinů a hrdinství je pevnou součástí indoevropského étosu. Dokážeš spolehlivě odlišit titána od hrdiny? Co je špatné na hrdinech jako vzorech? Nemá to ale cenu řešit, stejně by to skončilo v nekonečném kruhu.
Mám čas, tak také zareaguji. Mám pocit, že když Nová pravice a podobně smýšlející aktivisté kritizují intelektuály Guénonova typu, tak prostě pláčou nad špatným hrobem. Vysvětluji si to těmito důvody:
1) Jedni i druzí mají mnoho společných témat, takže na sebe časem někde natrefí. Brzy vyplyne, že tyto intelektuály nelze nadchnout pro nějakou agitaci a jsou aktivistům prostě k ničemu. Výsledkem jsou pak články, kde se „perennialistům“ vyčítá kde co: že obhajují islám, že to není filosofie, že jsou příliš pesimističtí, že přeceňují duchovno, že jsou srabi atd. Taková kritika bývá většinou docela povrchní a někdy míří úplně mimo, jako v případě tohoto článku. „Perennialismus“ přitom má ale řadu míst, co by si zasloužily poctivě kriticky zhodnotit. (Myšleno metodická kritika – tj. ve smyslu kritického myšlení, ne ve smyslu hanobení).
2) Ten druhý důvod může spočívat ve frustraci novopravicových vůdců, kteří vidí, jak se původně slibně vypadající aktivisté pod vlivem četby Dumézila a Eliada dopracují ke Guénonovi, a následně odcházejí z hnutí, učí se arabsky, studují islám a případně k němu i konvertují. Pak vznikají články, které se snaží před Guénonem varovat a tak nějak ho vyvracet, což jim moc nejde. Lepší by možná bylo prostě přiznat, že Guénon je úžasně přitažlivý a geniální, ale zároveň jeho konverzi k islámu vnímat v kontextu své doby a místa. Skutečně dovedu pochopit, že G. našel islám v prostředí, kde působili Ahmad al Aláwí nebo Abd al Qádir. Pochybuji, že by našel totéž v mešitě na předměstí Marseille nebo v moderní Káhiře, kdyby žil dnes.
3) Aktivisté si uvědomují, že protiislámské hnutí nepřímo intelektuálně ovlivňuje Guénon, který byl v první řadě přesvědčený islamista, islámský učenec, titulem dokonce šajch, obyvatel Káhiry, který se vyhýbal styku s Evropany – chápu, že to je paradoxní. Je to podobné tomu, když české protiimigrační hnutí vede Japonec, nebo když ruská bábuška má v bytě na zdi pravoslavnou ikonu a Stalina. Je to rozporné, ale evidentně to funguje.
K článku jako takovému: Nadpis je trochu matoucí, protože autor se kritice „perennialismu“ věnuje jen okrajově a spíše vykládá dějiny Iránu. Autorova neznalost G. díla je přitom docela zarážející. Program „iránské renesance a árijské říše“ vymyšlený excentrickým Newyorčanem je samozřejmě naprosto mimo rámec realistického uvažování, ale kdo nemá slabost pro romantické vize árijců, Zarathuštry, ohňů na mohylách a kosmické síly…
Pozn. na okraj, Hikmatul išráq znamená arabsky Moudrost osvícení /osvícení v genitivu/, ne Východní teosofie.
Súhlasím s O., že Evola islam nijak zvlášť „nelegitimizoval“, dokonca povedal Burckhardtovi a spol. niečo v duchu, že „odpoveďou na našu súčasnú krízu nie je sa arabizovať“. A podobne ako O. argumentoval, že ani islamský svet nie je ušetrený úpadku. K tomu sa ešte dostanem.
Na druhej strane však súhlasím s A., že islam rozhodne ani nezatracoval a videl v ňom množstvo vyslovene pozitívnych rysov, ktoré sú skutočne roztratené v celej šírke jeho diela. Čo sa týka praktických dôsledkov, jeho volanie po „rýdzom vzťahu k duchovne“ bolo skutočne nešťastné, sám hľadal ešte ku konci života (dokonca aj medzi vyslovene marginálnymi a pochybnými prúdmi) a zrejme nikdy nič nenašiel. Neviem nakoľko to teda považovať za šťastné riešenie, odpovedzte si všetci sami.
Každopádne u Jorjaniho vidieť, že jeho nenávisť k islamu je téma číslo 1, podobne ako u mnohých alt-righterov/new righterov. Napadnúť Evolu len za to, že k islamu choval nejaké sympatie, pričom ho ani nepovažoval za riešenie? Trošku moc už, ale vlastne dosť typické pre našu dobu. Článok vlastne perennializmus rieši len veľmi okrajovo, neviem či ste si to všimli a mimo iné je jasné, že Jorjani nikdy nečítal ani jednu Guénonovu knihu, nakoľko na neho útočí za veci, ktoré tvrdil sám Guénon. Najlepším príkladom sú tie horúčkovité tvrdenia, že perennializmus vlastne nie je filozofia. Gratulujem detektív Columbo! :-D
Najnovšie sa títo ľudia už bratajú s Izraelom, takže čomu sa vlastne čudujeme. Jorjani sám v inom článku priznáva, že za ním „prišli ľudia napojení na vládu, financovať jeho projekt deislamizácie Iránu“, podobné projekty sme tu už pár krát mali, nemyslíte?! A ako dopadli? To je čiastočne odpoveď aj na O. kritiku. Bol by islamský svet samá občianska vojna, keby aj takýto nedonosenci (hoci on je len malá rybka) vkuse nemachinovali za oponou? Opäť sám Jorjani priznáva, že tento „nový Irán by bol silným spojencom USA“. Váu! Proste váu! Je to len dôkaz, že nemalá časť „pravice“ sa stáva priamym spolupáchateľom kontra-iniciačných síl.
Na druhej strane ale ešte v týchto krajinách skutočne existujú silné tendencie proti neuveriteľne úpadkovým smerom, ktoré už na Západe bohužiaľ naplno prevládli. Mimo iné nechápem, prečo by mali mať ašpirujúci Sonnenritteri problém s krajinami kde sa bojuje? Dôležitá je predsa len ich príslušnosť k princípom a ich hodnoty a tie sú podľa mňa ešte stále na míle vzdialené Západu.
Toto je metafyzická vojna, v prvom rade. Všetko ostatné nasleduje až potom.
Ryzí vztah k duchu – väčšinou to ústi v také vágnosti ako „verím, že niečo je“. Musím sa zmieriť, že takýto efekt majú Evolove spisy, že sme sa s ním ďaleko nedostali. Zanechám tú jeho tému, než voči sebe popudím redakciu, že si tu vytváram akýsi svoj literárny stĺpček.
Vrátim sa k predmetu Jorjaniho článku. Všetko je to o tom, že až sa konečne vysporiadame s náboženstvom, geneticky vylepšíme, popoženieme priemyselnú revolúciu na novú úroveň a vylepšíme sa elektronickými implantátmi, bude tu na tejto planéte fajn. Vlastne nie, počkaj – osídlime predsa ešte ďalšie planéty a nahradíme sa umelou inteligenciou, až to bude super. Už som ti to vysvetloval na tom ich fetiši s titánmi, prométeami, supermanmi a hviezdnymi vojnami. Ty ten trend v kultúre ani vo svojom okolí naozaj nevidíš? Lebo ak nie, začínam mať dojem, že tiež prebývaš v nejakej bubline kamarát, a že mnoho tých dobrých ludí, ako ty, má zakryté oči pre tú svoju poplašenosť z islamu. Článok práve podporuje túto dezorientáciu a to ma aj popudilo na samom začiatku.
Aquila:
Evolova slova o „ryzím vztahu k duchu“ jsou ze Směrnic, které jsou určeny pro širší skupiny lidí, nejde o zvláštní typy z Jízdy na tygrovi! Nic jsem z kontextu nevytrhl, Evola to samé tvrdí na obou úrovních, to si dobře uvědomuji. Všelidovou složku náboženství neřeší myslím vůbec nikde, nanejvýš ji odbývá slovy o nezájmu. V otázce iniciačního potenciálu náboženství je pak podstatná pozn. 30 na str. 231 v knize The Path of Cinnabar.
Analogická situace je myslím v Evolově vztahu vůči křesťanství: také v něm nalézá některé mu sympatické „tradiční“ prvky, jako celek jej však odmítá. Je to „legitimizace“ náboženství?
Nevidím, že by náboženství (všelidové) vedlo v zemích, kde stále převládá, k nějaké společenské normálnosti a stabilitě. Většina muslimských zemí se potácí v občanských a náboženských válkách, různé odnože a sekty se vraždí navzájem, jsou-li muslimské země bohaté, jsou rovněž zdegenerované konzumem. Západ je prohnilý, ale že by toto svinstvo byla nějaká lepší alternativa?!
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že na Západě je dobrých nezdegenerovaných lidí stále dost, jen je třeba vylézt ze své bubliny a rozhlédnout se. A nepřehánět, černobílé vidění situace a možností k ničemu dobrému nevede.
Mám také pocit, že „podřídit své ego“ mají problém nejvíce ti, kteří za to nejvíce horují – společné snažení zavrhnou při první zámince k rozkolu. Najít a obludně zveličovat to, co se jim (jejich egu) nelíbí. Taková je žel má zkušenost. Možná by se měli hluboce zamyslet, za co všechno vlastně může jejich vlastní ego.
PS: V předešlých komentářích jsem řešil jen a pouze faktickou nesprávnost Jorjaniho tvrzení, vůbec jsem nechtěl dotčenou problematiku jakkoli rozvádět.
Karel Veliký Jorjaniho článek nepřekládal, ale překlad zredigoval a opatřil poznámkami, za což jsem mu vděčný. Každopádně mu Váš podnětný a jistě v dobré víře činěný odkáz předám.
edit: Ještě dodám, že překlad vznikal ještě před Jorjaniho rozchodem s alternativní pravici, kdy zastával mj. poměrně významné postavení šéfredaktora Arktosu a zdálo se tak, že bude mít jistý vliv na směřování alternativní/skutečné/… pravice, což se (zřejmě naštěstí) nezhmotnilo.
V súvislosti s podobnými autormi by som ešte rád odkázal Karlovi, prekladateľovi tohto článku. Že anglosaský svet (a nie len) je dnes vychovaný marvelovými komixami a hollywoodskymi super hrdinami. Stačí sa pozrieť na isté tituly kníh tejto takzvanej pravice, kde sa to hemží Atlasmi, Prométeami, faustiánskym duchom a pochodmi titánov. Symbolmi a kultúrou nám nemajú čo ponúknuť. Takýto Západ bude totiž ponížený (ako titáni) a stihnutý nešťastím (čo už je). Tolko ku kultúrnemu prínosu Európe.
To tvrdenie Orkynios, že „Evola dnešní institucionalizovaná náboženství vysloveně odmítá. Naopak tvrdí, že vhodnou cestou je “ryzí vztah k duchu”, čímž má na mysli nenáboženský přístup., si vyžaduje upresnenie. Toto sa týka iba špeciálneho druhu ludí, podla jeho vlastných slov – typu vykorenených, vlkov samotárov a mužov medzi ruinami. Vytrhávať to z kontextu a vynášať dnes na verejnosť je dosť nebezpečné. Západný človek si dávno navykol chápať náboženstvo ako primitívnu formu fanatizmu a obmedzenosti (v tom duchu aj Jorjaniho článok). Podobné poučky mu pričasto slúžia len ako alibizmus jeho titánstva. Väčšina ludí si mimo organizovaných náboženstiev žiadny vzťah k duchu vybudovať nieje schopná. Potom tá prostá starozákonná pravda – vždy, keď sa ludia odvrátili od Boha, nasledoval trest, vpád barbarov, znásilnenie, strata zeme, porobenie, smrť. Ani taký darebák ako Stalin, v kríze inštitucionalizované náboženstvá neodmietol, v tom bol praktický. To čo cituješ je len záležitosť knihy Jazda a osobitosť Evolu, ale aj on pripúšťal členstvo členov rádu v organizovaných náboženstvách, v smerniciach pre Rád Železnej Koruny (a v Ráde navyše predpisoval spoločnú snahu o dosahovanie stejnej úrovne zasvätenia, čo už je organizované duchovno, nech už si to predstavoval akokolvek!!!). V skutočnosti aj on stále hladal zasvätenie a vypytoval sa v korešpondencii, len mu nič nebolo dosť dobré alebo si spravil prioritu z iných činností.
Odporúčam, tým ktorých to oslovilo, oboznámiť sa aj s perenialistami druhej generácie a neostať len pri Evolovi. S menami ako Charles Upton, James Cutsinger a ich dielom, prostredníctvom ich článkov alebo cez Youtube. V mnohom by to mohlo doladiť ich svetonázor a dať im do súvislostí o čo tu vlastne ide – medzi kým alebo čím sa vlastne odohráva tento globálny konflikt. Ako protipól tomuto Jorjaniho článku odporúčam hodinovú prednášku Seyyed Hossein Nasra – The Fallacy of the Greek Miracle, je na Youtube. Ak sme dali šancu newyorčanovi Jorjanimu, hodnotiť históriu Iránu (a skryte celej tradičnej spoločnosti), dajte teraz šancu tomuto Iránčanovi zhodnotiť históriu Západu.
Autorovo myslenie je vôbec mylné a neobohacujúce, o to my ide. Citujem: „idea sofia perennis (věčné moudrosti) – jejíž kořeny lze vysledovat do středověkého Íránu – je ze své podstaty protifilozofická“. Samozrejme, že je protifilozofická, ak tu ide o tie ideové saltá a prevraty, za ktorými autorovo srdce piští. Hladať pôvod večného v časnom je nezmysel. Ja niesom odborník na pravicovú scénu, ale ten smer ktorý sa prezentuje takouto akoby intelektuálnou snahou o originalitu a názvamy ako archeofuturizmus ma určite neoslovuje. Všetko dobré už bolo objavené.
Evola sa určite nevenuje len iránskym fragmentom v islame. Mám celkom pozitívnu spomienku, že poukázal aj na staršie – atlantské – elementy, stojace pri vzniku islamu, v knihe Revolta. Pretože sú však zmienky o islame v Evolovom diele roztratené tam a onde, nechce sa mi hladať a ani sa nebudem ďalej v tomto smere významne prieť. Islam je široký pojem a ak by som sa mohol odvolať aj na iných autorov, sú v ňom patrné aj hyperborejské elementy. Perenialistická metóda narába s tým čo je večné, nie čo je iránske, preto môžeme Evolu kludne odsunúť bokom (hoci, som presvedčený, že on taktiež hladal konečné princípy v nadčasovom a nie v perzskom).
Legitimita – nelegitimita. Myslím, že islam znamená niečo ako podriadenie sa. V tom zmysle, podriadenie svojho ega a činnosti nadčasovému princípu. je niečo také legitímne pre celú perenialistickú školu, ba žiadúce. Ak s tým máte problém chlapci, neviem vám pomôcť. Je to kameň úrazu tejto civilizácie.
O duševných a duchovných rasách prosím konzultujte Evolove spisy, tolko k „árijcom“. Prepáčte, nechce sa mi rozpisovať.
Aquila:
Myslím, že odpovídáš na něco jiného, než co jsem napsal. Článek nahoře hned na konci prvního odstavce tvrdí, že Evola legitimizuje islám. S tím nesouhlasím, myslím, že to autor překroutil či rovnou vycucal z prstu. Evola pouze tvrdí, že islám převzal některé prvky z dřívějších perských (indoíránských) tradic a blíže se věnuje těmto fragmentům, islám jako takový myslím nikde nehodnotí. Ad absurdum vzato, i sám Jorjani tvrdí, že islám převzal mnohé prvky od Peršanů, při stejné logice by tedy „legitimizoval“ islám i Jorjani sám! To tvrzení o legitimizaci touto cestou je prostě nonsens, logický nesmysl. Mimo to, Evola dnešní institucionalizovaná náboženství vysloveně odmítá. Naopak tvrdí, že vhodnou cestou je „ryzí vztah k duchu“, čímž má na mysli nenáboženský přístup. To je další argument proti Joraniho tvrzení.
Ohledně S.D. samozřejmě souhlas, o ní tu však nejde.
Andrew:
Za sebe mohu říci, že pojem árijství nechápu jako pouhé dosažení nějakého duchovního stavu, ale spíše jako šíře chápaný komplexní světonázor a jednání v souladu s ním.
Aquila: Nejsem si jistý, jestli má vůbec smysl používat pojem árijec. 1) Pokud je to synonymum pro slovo běloch, můžeme používat jen ono slovo běloch. 2)Pokud je to jen část bělošských národů, tak nejde stanovit hranici, kdo je už árijec a kdo ještě ne 3) pokud je to úroveň duchovní probuzení, to by znamenalo, že je dostupná všem lidem, ale už samotné označení árijec pro nějakého duchovně vyspělého moudrého černocha nebo indiána zní podivně. Radši bych psal jen běloch a případně rozlišoval ty probuzené a ty zatím spící.
Ale samozrejme, že je islam legitímnou silou. A prečo nie? Aj pre nás. Len by sa to bez istého pretvorenia duševnej prirodzenosti nezaobišlo (Evolov koncept duževných a duchovných rás). Väčšina más Západu však už žiadnu árijskú duševnú rasu nemá, dávno niesú držitelmi žiadnej tradície, v tom ohlade sú tabula rasa (v skutočnosti nie úplne, majú negatívny svetonázorový obsah, ale to by ma viedlo k rozpisovaniu) a preto je ten ich odpor k islamu zvyčajne taký plytký, že ani nemá význam sa o tom baviť
Ku Karlovej prvej poznámke len tolko, že Savitri Dévi nepatrí do tradicionalistickej / perenialistickej školy, tak ako sa zvyčajne chápe. Snáď len medzi mladými NS.
Dugin sní o Euroasii, tenhle zas o jakémsi Euroiránu. Je zajímavé, jak by chtěl každý Evropu do společné (nebo spíš vlastní?) sféry vlivu. Spojenectví s kýmkoli a priori neodmítám, snahu o jakousi ideovou harmonizaci však ano.
Nevím, kde Jorjani sebral, že Evola legitimizuje islám (sic). E leda tak tvrdí, že islám přejal části perské tradice a blíže se věnuje pouze těmto fragmentům. Jorjani jinak říká v podstatě to samé! Jak správně uvádí Karel V. v pozn. č. 1, v rámci „tradicionalismu“ jsou názory velmi různorodé. Do jaké míry legitimizuje islám coby politický systém Guénon, nedovedu posoudit, natolik jeho dílo neznám.
Vcelku vzato na mě Jorjani působí jako inteligentní pomatenec, jehož prvořadým motivem je delegitimizovat současný režim v Íránu. Obávám se, že v případě úspěchu by to dopadlo jako se Sýrií.
Vzhledem k veletočům, které v poslední době zažily weby Red Ice, Radix, RightOn i AltRight je možné, že existuje i více verzí původního článku – možná jste si ale spojil myšlenky z jiného Jorjaniho kusu? K omylu dojít může, každopádně nic nebylo záměrně vynecháno. O tomhle (technologie a „para“ jevy – čili fantazírování) totiž hodně píše – a z nějakého důvodu se za to těší uznání. Nicméně tento článek posloužil kromě kritiky tradicionalismus jako snad zajímavý exkurz do pro mnohé jistě málo známých perských dějin.
Nicméně abych uvedl na pravou míru další informace – Jorjani se s Arktosem a AltRight korporací stihl v létě ve zlém rozejít, podle všeho nasliboval hory doly (miliony od zřejmě neexistujících subjektů), až nakonec uplynuly všechny lhůty a trpělivost zmizela. Tady je Spencerova verze. Jorjani má myslím svůj blog, pro případné zájemce o férovost.
Všimol som si, že sú tu vypustené niektoré pasáže anglického originálu, napríklad autorovo fantazírovanie o priemyselnej revolúcii v Iráne (ak by ostal geneticky árijský) a o genetickom inžinierstve (aby sa takým stal). Táto takzvaná intelektuálna opozícia je so svojimi ideálmi úplne zúfalá. S takto uvažujúcimi luďmi, máme sa na čo tešiť.
Vzhladom na potrebu orientácie, príspevok dosť škodlivý. Tí čo vedia, už dávnejšie spozorneli, že vydavatel Arktos sa spojil s podivnými indivíduami. Je to patrné už z letmého oboznámenia sa s úvodníkmi ich publikácií. Čo sa Jasona Reza Jorjani týka, tento rodilý newyorčan už vizážou vzbudzuje nedôveru (viď, napríklad, smernice Evolu ohladne rádu, výber členov). Naopak, jedná sa o typický produkt prostredia, v ktorom vyrastal, s podvratnými ambíciami namierenými voči kultúre pôvodu svojho otca. Vyberám z jeho článku: „tvůrčí konflikt, skutečná univerzální civilizace, zosobnění „prométheovského“ či „faustovského“ ducha typického pro árijského génia“. Tohto človeka treba označiť tým čím je – je to človek posadnutý poverou v pokrok, sám produkt modernizmu a globalizmu, od ktorého nemáme nádej očakávať žiadnu spásnu teóriu či liek na neduhy západného človeka. Je to človek, ktorému chýba, že tradičná spoločnosť „nikdy nepozná onen typ vědeckých a politických revolucí“. On sám je popletený a kým sa tu nenaučíme takýchto kriplov identifikovať a odmietať, aspon tí čo sa vydávajú za alternatívne médiá a informačný odboj, nieje tu záchrany.