Categorized | Politika

Pud smrti v Gaze

Ajelet Šaked: „Izrael má morální právo zabíjet palestinské matky, protože rodí háďata.“

Ajelet Šaked: „Izrael má morální právo zabíjet palestinské matky, protože rodí háďata.“

Autor: Colin Liddell

Možná bych měl načrtnout graf, ale chytří ho beztak nepotřebují – stačí jim napovědět: „Když se počty obětí pohybují jen ve stovkách, na PR sakra záleží.“ Což se vztahuje i na další špinavou pohraniční válku Izraele v Gaze.

Ať už se v následujících dnech a týdnech odehraje cokoliv, v jistém bodě v budoucnosti se izraelští Židé probudí do mírového rána – možná i s písničkou. Gaza – se svými přelidněnými slumy a doutnající nenávistí k nim – bude ale stále tady, dýchající stejný vzduch, a stejně tak Palestinci na Západním břehu a další miliony v palestinských uprchlických táborech vně izraelských hranic.

Nedojde k vyřešení problému – jediným řešením by totiž bylo řešení „konečné“, před nímž se Židé z Izraele správně plaší, přestože jejich relativní moc v poměru k jejich rozháraným arabským sousedům nikdy nebyla větší.

Svým hloupým a nelidským způsobem měla izraelská politička a členka Knessetu Ajelet Šakedová na své straně jistou míru logiky, když nedávno volala po smrti všech palestinských matek.


Když se dva psi nedokážou nechat na pokoji, jeden z nich musí jít pryč anebo být utracen, a i lidský druh se chlubí dlouhou a slavnou historií vyhánění či vyhlazování nebezpečných –  nebo prostě jen neoblíbených – kmenů. Zrovna teď se něco podobného děje malé severoirácké křesťanské menšině a jen málokdo by si vsadil proti podobnému chování Palestinců vůči Židům, pokud by se nějakým řízením osudu dostali k moci.

„Odstranění“ zbytku Palestinců, jak si jej představují slečna Šakedová a někteří další ultrasionisté, je nezbytným a logickým krokem k vytvoření ubránitelných hranic, jaké stát – nenáviděný svými sousedy do té míry jako Izrael – nutně potřebuje k přežití.

Řeči, i když mohou být čas od času dost šokující, jsou ale i laciné. Židé nejsou Stalin ani Čingischán, a jejich příděl nejúspěšnějších masových vrahů „spotřebovaly“ „Ruská“ revoluce a vojenská dobrodružství neokonzervativců. Většina z nich se řadí k mnohem umírněnějším proudům než slečna Šakedová – ta ostatně sama působí jako standardní západní liberálka, která nasedla na špatný vlak a stala se nějakým nedopatřením ortodoxní židovskou ultranacionalistkou.

I tak spousta lidí věří, že izraelská vláda potají usiluje o genocidu Palestinců – závěr podpořený proudem děsivých obrázků z pásma Gazy. Nepodporují ho však čísla – právě naopak. I přes rozptýlení poskytované ukrajinskou krizí a rozpadem Sýrie a Iráku se Izraelcům podařilo usmrtit sotva několik stovek Palestinců z mnohem rychleji se reprodukující populace. Moc často to v médiích nezaznívá, ale Gaza má oproti Izraeli téměř dvojnásobnou porodnost – srovnatelnou s mnoha zeměmi subsaharské Afriky.

Několik set smrtí v průběhu několika týdnů! Pokud to je maximální tempo zabíjení, na jaké se Izraelci zmůžou, proč se vůbec obtěžují? Aniž by jakkoli trvaleji změnili situaci, budují a posilují vůči sobě v přeživších a jejich okolí nenávist. Takovýmto tempem vraždění Izraelci zásadní problém blízkého soužití s lidmi, kteří je budou navždy nenávidět, nepochybně nevyřeší. Proto bychom jim měli garantovat dobrodiní pochybnosti a přiznat, že ať už se v Gaze pokouší o cokoliv, genocida to není.

Izraelci nedokáží nastavit a následovat kurz vyvraždění svých nepřátel, nemůžou se ale vydat ani cestou opačnou, a přijít s férovou, vzájemně přijatelnou dohodou s Palestinci. Ta by totiž nutně zahrnovala ústupky a důvěru k lidem, kteří je z velmi dobrých důvodů nenávidí. Izraelci se obávají, že každý ústupek – navrácení území nebo propuštění vězňů – se v budoucnu obrátí proti nim. V jistém ohledu jsou zahnaní do rohu, ne nepodobni dlouhodobě trpícím Arabům v Gaze.

A pak tu máme otázku PR. Izraelské postavení na Středním východě se svou umělostí a závislostí podobá křižáckým státům o staletí dříve – plně odvislé od podpory a dobré vůle lidí za mořem. Jde mimochodem o ty samé „lidi za mořem“, kteří pokládali Nelsona Mandelu za dobrou volbu pro budoucnost Jižní Afriky. Pro Izrael je PR skutečné zásadní, a volání po genocidě spolu s obrázky mrtvých dětí (čemuž se nelze v Gaze, kde polovina obyvatelstva nedovršila 18 let, snadno vyhnout) se dá překroutit jen těžko – i zemí s tolika přáteli v médiích.

Problémem Izraele je pozice mnoha Židů, kteří v zemi nežijí. Stát pro ně slouží užitečné funkci – coby „vnější zdroj“ pro vyjádření jejich židovské identity, kterou v zemích svého pobytu poněkud tlumí. Stát vyděděných vrahů dětí je ale spíš pro ostudu.

Volat po genocidě Palestinců a nekonat – to působí jen jako další obměna izraelského umíráčku. Hádám, že hluboko uvnitř si většina Židů uvědomuje nevyhnutelný konečný osud Izraele: buď jeho scvrknutí a smrt, nebo asimilace za hranici vlastní existence. Výroky slečny Šakedové tak mohou být jejím vlastním způsobem, jak podvědomě sdělit pocit přicházející zkázy.

Úvaha Colina Lidella Death Wish in Gaza vyšel na stránkách Alternative Right.

Jean Raspail – Tábor Svatých DOTISK!

Jean Raspail - Tábor Svatých***
DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden***
Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív