Petr Drulák „Ve Svatopluku nepopíráme rozdíl mezi pravicí a levicí, ale ukazujeme, jak se v národním programu mohou doplňovat.“

O nepřátelích národních svrchovaností, stavu Francie a Francouzů, kolonii Czechia, Svatopluku a mnohém jiném… Také o klíčovém politickém dělení dneška!

Vzhledem k zaměření Délského potápěče nejprve k Vašemu kontaktu s Alainem de Benoistem. Jak k němu došlo? Čím Vás zaujal a co jste od něho četl?

Na Benoista jsem narazil, když jsem si v Paříži mapoval francouzskou intelektuální scénu. Vedle jeho kritiky liberalismu a lidských práv, což byla témata, která jsou mi dlouhodobě blízká (kritiku liberalismu jsem otevřel již v Politice nezájmu), mne zaujal intelektuální vliv a respekt, kterému se v určitých kruzích těší a zároveň naprosté zavržení ze strany intelektuálního mainstreamu, jehož nositeli jsou univerzity a hlavní média. Jako velvyslanec jsem ho pozval na oběd a čas od času jsme se viděli. Mimo jeho spisů věnovaných liberalismu a lidským právům mne zaujala jeho kniha Být pohanem. Umožnila mi nově promyslet duchovní alternativu, kterou jsem již několik let hledal. Podstatná část mého Podvojného světa by nevznikla bez intelektuálního setkání s jeho myšlenkami. Ale také se mi líbil respekt, s nímž psal o některých levicových myslitelích jako Sorel či Michéa.

To na Vaše pozvání v roce 2019 Alain de Benoist přijel, aby v rámci festivalu Colours of Ostrava vystoupil na diskuzním fóru Melting Pot?

Ano, hrál jsem v tom roli. Akci jsem neorganizoval, ale doporučil jsem Benoista Lubomíru Zaorálkovi, který tehdy měl možnost program Melting Pot utvářet.

A jak to proběhlo?

Ku podivu naprosto hladce.

Asi že ho tu nikdo ani neznal?

Mohlo to být dáno i tím, že tehdy jste Benoistovi vydali knížku o totalitarismu, takže mohl být vnímán jako antikomunista, což tady samozřejmě pomáhá.

Proč jste do sborníku Svrchovanost: zprava i zleva zařadil jeho doslov „Umírněná kritika suverenismu“? On přece namísto Jeana Bodina a jeho pojetí svrchovanosti, z něhož vyrostl národní stát, přísahá na Johannese Althusia a jeho Politica methodice digesta. A jako takový je pro subsidiaritu, sdílenou suverenitu, a na tomto principu uspořádanou Evropu: federativní a komunitární… 

Chtěl jsem mít k tématu v knize text od Benoista a vůbec mi nevadilo, že k otázce svrchovanosti neříká jednoznačné ano. Politickým konceptům škodí, když se z nich stane absolutno, na něž se musí bez jakýchkoliv výhrad přísahat. Jen se podívejme, co se stalo z důležitých myšlenek svobody, rovnosti, solidarity ale také řádu nebo autority, když byly zahnány do extrémů. A to samozřejmě platí i o svrchovanosti. Dnes je hlavním proudem ostouzena a potlačována, nicméně i její přívrženci by měli mít na paměti rizika, která tento důležitý a nutný koncept v sobě nese.

Zásadní otázka: kdy, nebo na základě čeho, ve Vás začalo zrát rozhodnutí, že se musíte osobně angažovat, pokusit se uchránit alespoň ostatky naší svrchovanosti?

Důležitý byl pro mne pobyt v Paříži, kde jsem každodenně viděl, kam se dnes propadl kdysi tak velký a inspirující evropský západ. Zejména jsem byl otřesen všudypřítomnou cenzurou a sebecenzurou, která nastupovala, kdykoliv přišla řeč na migraci, soužití s lidmi migračního původu či „krajní pravici“. Ale důležitou zkušeností pro mne také bylo působení na ministerstvu zahraničí, kde jsem vedl boj s Člověkem v tísni a dalšími lidskoprávními nevládkami. Až tam jsem si uvědomil, jak nebezpečnou chobotnici přisátou na státní rozpočet, představují, jak jsou napojeny na americké zájmy a jak je tento komplex s přesahem i do bezpečnostních struktur zaštítěn obludnou ideologií havlismu, která se v praxi redukuje na moralizování zastírající naprostou podřízenost americkým geopolitickým zájmům.

A co bylo onou poslední kapkou? Co přesně Vás přimělo vzdát se „neproblematické“ funkce/kariéry analytika, zástupce, pozorovatele, a dát všanc nejen soukromí, ale i „klidnou“ existenci? Vždyť nepřátelé jakékoli suverenity vyjma své vlastní, jimž stávající vlády slouží víceméně jako správní aparáty, dokážou své odpůrce, dojde-li jim trpělivost, prostřednictvím svých propagandistů společensky naprosto znemožnit, jedna dvě…

Bylo mi celkem jasné, do čeho jdu. Rozhodně jsem nechtěl zůstat na ministerstvu zahraničí a proměnit se na kariérního diplomata, vždy jsem tam svoje působení vnímal jako časově omezené a definované určitým politickým směřováním. Když jsem poznal, že tento směr neprosadím, chtěl jsem odejít, ale ministr Zaorálek mi nabídl místo velvyslance v Paříži. Vzal jsem to jako další dobrou zkušenost před odchodem jinam. Jinak klidná existence pozorovatele a analytika mne v určitém období přestala definitivně uspokojovat. Proto jsem se v určitém okamžiku rozhodl jít na ministerstvo a v jiném okamžiku z ministerstva odejít.

O svém nahrazení ve funkci p. Fleischmannem jste se prý dozvěděl až z tisku. Chcete (či můžete) k tomu ještě něco říci?

Nic dalšího k tomu říci nechci.

Jak si vysvětlujete, že francouzský volič je stále tak laxní k proměně své země? Francouz, který jde do ulic a na barikády pro mnohem méně. Copak mu pořád nedochází, že ideály rovnosti, svobody a bratrství  rozšířené z někdejší stavovské společnosti na celý svět, dovolí Francii přežít nanejvýš jako zeměpisné označení s nestvůrně znetvořenými relikty rovnostářské právní metafyziky?

Většina francouzské společnosti to vzdala, nechala se zkrotit, otupit, zkorumpovat. V Evropě nejsou v tomto ohledu sami. Nejsou příliš optimističtí ohledně vlastní budoucnosti či budoucnosti svých dětí, ale nevěří, že by mohli cokoliv změnit. Jsou tam i aktivní menšiny, ale izolované a slabé. Nevím přesně, co máte na mysli „rovnostářskou právní metafyzikou“. Pokud míníte falešný univerzalismus, který automaticky přiznává komukoliv v Africe či Asii stejný nárok na Francii jako původnímu obyvatelstvu, pak se jedná o jeden z hlavních problémů. Francouzi se nechali unést představami o vlastní univerzální misi, která však končí v nové hierarchii, v níž bude většina z nich degradována na kolonizované domorodce.

Stručně k ČR. Rozbor kolegyně Švihlíkové – „jak jsme se stali kolonií“ – pokládáte za stavu státu odpovídající? „Československo se v roce 1989 fakticky ocitlo na straně poražených. A podle toho s jeho ostatky vítězové nakládají…“ Podepsal byste (tuto definici)?

Pojem kolonie považuji za naprosto výstižný. Ano nechali jsme se ekonomicky, politicky i mentálně ovládnout západními centry. Pod líbivými slogany o svobodě, demokracii a ekonomické modernizaci měli pro nás připraveno nové vykořisťování. A jak bývá u kolonizátorů zvykem, vytvořili si poměrně silnou třídu domácích kolaborantů. Dnes odkládají rukavice a už ani o nějaké svobodě a demokracii nemluví, nastupuje boj za evropské pseudohodnoty jako je gender, migrace a klima a proti dezinformacím. Rok 1989 však za rok porážky nepovažuji. Pád sovětského impéria byl osvobozující, ve svých sedmnácti letech jsem to tak prožíval a stále to tak vnímám. Samozřejmě si kladu otázku, zda ten následný sešup do kolonie byl nevyhnutelný. Ale možná to lidé svým způsobem takto chtěli, aniž by si byli nutně vědomi všech následků.

Svatopluk! nějaký ten rok spolek již existuje. Jaká je Vaše zkušenost s organizováním Čechů různých generací a často protichůdného vidění světa? Daří se shodnout se na podstatném, tj. obnovení státní svrchovanosti, tedy té reálné, nikoli deklarované, a udržení samotné národní existence, jejího svérázu, v době, kdy v Evropě již nyní žije více musulmanů než Čechů?

Lidé, kteří se připojují ke Svatopluku, a je nás už kolem osmi set, mají v otázkách svrchovanosti jasno. Samozřejmě i v tomto prostředí je řada dělících linií, někdo nesnáší komunisty, jiný katolíky, někoho inspiruje Putin, jiného Trump, někdo má nedůvěru k podnikatelům, jiný zase k úředníkům. Ve Svatopluku tyto instinktivní nevraživosti i koncepční odlišnosti překonáváme právě důrazem na českou svébytnost a národní zájmy. Ale pak je tu jiná část společnosti. Myšlenkově i pocitově se zasekla někde v devadesátkách a své zastaralé stereotypy o západním ráji a bruselském dobru předává i mladší generaci. S nimi se dnes ani nedá mluvit.

Jak si vysvětlujete (selektivní) zaslepenost protivníků? Že hodnoty, které vyznávají („otevřená společnost“ atd.), v době miliardových populací a masové dálkové dopravy nezaručují ani národní přežití … je jim to fuk, neuvědomují si to, asi jak kdo, že?

Ideologie dokáže být neuvěřitelně silná. Když už si jednou někdo nějakou adoptuje, těžko se jí vzdává, neboť tím pak ztrácí vodítko pro orientaci ve světě. Pak jsou materiální zájmy části nadnárodní oligarchie, třídy velkých vlastníků, kteří mají své majetkové podíly rozprostřeny po planetě, která stojí o svět bez hranic a dokáže financovat propagandu. Ta je dnes mnohem silnější než dříve zejména v aktivním potlačování alternativ. To už dokáže vytvořit pevné ideové vězení, v němž je podstatná část občanů držena.

O nesmyslnosti dělení na pravici a levici se mluví přinejmenším od zhroucení sovětského bloku, kdy poražení ve snaze včlenit se do Jednoho světa vítězů přestali být postupně jejich skutečnými oponenty nejen na každodenní, nýbrž i na doktrinální úrovni. Avšak „konzervativní“ či naopak „progresivistické“ založení koření hlouběji, na úrovni existenciální, není prý pouze osvojené… Potvrzuje praxe spolku toto pozorování?

Myslím, že pravo-levé dělení si stále zachovává určitý smysl, zejména v sociálních a ekonomických otázkách. Ale je pravda, že klíčové dělení dneška je mezi obránci národa a svrchovanosti proti nadnárodním strukturám. Uvnitř těchto dvou táborů pak máte lidi inklinující spíše doprava nebo doleva, tedy na jedné straně národní levici a pravici a na druhé straně progresivisty, neoliberály a neokonzervativce. Určitě každý z nás má nějaké hlubší zakotvení, které se pak může promítat do různých politických postojů. Proto ve Svatopluku nepopíráme rozdíl mezi pravicí a levicí, ale ukazujeme, jak se v národním programu mohou doplňovat, zejména v boji proti společnému nepříteli.

„Konzervativní socialismus“! vyznavači křesťansko-egalitářské dialektiky dobra a zla to i dnes zní asi rouhavě, hříšně, pro laika pak nesrozumitelně, nečernobíle, antiteticky, zkrátka oběma nebezpečně. Ale o to přece jde, nebo ne?

Hlavním smyslem tohoto pojmu není provokovat ale pojmenovat určitý reálný jev. Evropská levice v posledních čtyřiceti letech opouští svá tradiční témata i tradiční voliče. Strany, které se svými názvy často k socialismu hlásí, úplně zapomněly, že mají bojovat za sociální spravedlnost, proti zvůli oligarchického velkokapitálu, za zájmy běžného člověka. Staly se obránkyněmi nejrůznějších menšin a sociálního inženýrství. Běžný člověk se v tom jejich feminismu, genderu, migraci, green dealu, a v posledních letech dokonce už i militarismu, ztrácí a nechce to. Tak jako před sto lety chce důstojnou práci za důstojnou odměnu, chce stát, který mu poskytuje kvalitní veřejné služby, nechce války, chce se cítit doma, tam kde se narodil a chce žít v normální rodině podle norem, na něž je zvyklý a které jsou obhájeny historickým vývojem. Tohle mu dnešní levice upírá. Proto je třeba levici očistit od těchto nebezpečných nesmyslů. Konzervativní socialismus vyjadřuje tento program. Ano socialisté a konzervativci, kteří nepropadli asociálnosti neoliberálů, mohou být ideovými spojenci.

Jeden „ekolog a odborný asistent“ právě na naší stránce před časem Svatopluku vytkl nepřítomnost pozitivního programu. Jak byste jej shrnul do několika řádků pro ty, kdo delší texty, např. ty ze sborníků, jež vycházejí u nakladatelství Dauphin, neučtou?

Vytýkat se nám jistě dá leccos, ale absence pozitivního programu určitě ne. Od počátku hájíme vlastenectví a politiku národních zájmů, to uvádíme všude. To není pozitivní program? A když mluvíme o změně režimu, přicházíme s naprosto konkrétními návrhy: posílení role prezidenta, referendum, omezení soudcokracie, podpora rodinám, podpora družstevnictví, ekonomická svrchovanost v oblastech jako je voda, energie či potraviny, podpora menších a středních podnikatelů, regulace velkokapitálu, oslabení vazeb na struktury EU a NATO a budování středoevropské alternativy. A to vybírám jen to nejdůležitější.