Rusko se postavilo zpochybňování jeho podílu na vítězství Spojenců v druhé světové válce (ilustrační foto: Německý velvyslanec Hans-Adolf von Moltke a německý ministr propagandy Joseph Goebbels na návštěvě u polského maršála Józefa Piłsudského /napravo polský ministr zahraničních věcí Józef Beck/ ve Varšavě 15. června 1934. Zdroj: Wikipedia)
Autor: Anatoly Karlin
V moderním světě představuje role oběti velice snadnou cestu k získání společenského postavení. „Přivlastnění“ si holokaustu je tak cosi jako první cena v loterii – Němci Židům v letech 1941-45 nabídli plnou ošatku citronů a ti z nich obratem začali vyrábět citronádu.
Ne všichni Židé se však o zisky ze svého výnosného stánku s limonádou dělí s nadšením:
Putin při projevu o holocaustu právě sklouzl do rétoriky „záleží přece na všech životech“, vyjádřil politování nad všemi obětmi, „mezi nimi šesti miliony Židů“.
Dobrá rada: Tahle část se má říkat nanejvýš polohlasem.
V dnešní době je skoro nemožné popírat libovolnou genocidu a získat si tím obecné sympatie. Nárokovat si monopol na holokaust tak vymazává žitou (a předčasně utnutou) skutečnou zkušenost milionů Východoevropanů. Podívejte se na poměr retweetů a lajků u tweetu Nogy Tarnopolské. Takovou silou vládne politika paměti.
Putinovi se ale v Izraeli povedl ještě větší rétorický majstrštyk, když položil rovnítko mezi antisemitismus a rusofobii:
Zde, stejně jako v Rusku lidé rozumějí lekcím z 2. světové války, a tak nedovolují světu zapomenout na důsledky národní sebestřednosti, rozkolů a podpory jakékoliv formy šovinismu, antisemitismu a rusofobie.
V prostřední současného Západu, hlavně v Americe, je i pouhé nařčení z antisemitismu jistou zhoubou byť sebevíc nadějně rozjeté kariéry, zatímco rusofobie bývá nejen tolerovaná, ale často podporovaná z nejvyšších míst.
Zuckerberg: „Je těžké odmítnout žádost o přátelství…“ (Zdroj: Mike Luckovich blog)
Pokud skutečně popírači genocid vytvářejí podmínky pro budoucí nové genocidy, pak je povinností Rusů dodat rusofobii tentýž nádech společenské nepřijatelnosti, jaké se těší antisemitismus.
***
P.S.: Toto není první případ negativní reakce židovských novinářů na Putinovy snahy „přivlastnit si“ holokaust.
Zdroj: Путин и его телевизор. Rádio Svoboda 28. ledna 2015 (původní facebookový příspěvek na autorčině osobní stránce je nedostupný – pozn. DP).
Putin v den výročí osvobození Osvětimi navštívil židovské muzeum (muzeum, které Putin osobně finančně podpořil – pozn. autor) a prohlásil: „Největší tíhu v boji proti fašismu samozřejmě nesl ruský národ a 70 % vojáků a důstojníků Rudé armády tvořili Rusové. Stejně jako většinu obětí, položených na oltář vítězství.“
A to říkají, že Putin není antisemita.
Podle Julie Ioffeové tedy hovořit o nežidovském, především pak ruském podílu na vítězství Spojenců v druhé světové válce, se automaticky rovná antisemitismu.
*** Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
*** Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.
Ernst Jünger – Aladinův problém
*** Aladinův problém je výpravou do duchovní krajiny současného světa, kterou titanismus proměnil v poušť. Objevují se oázy, tak malé, že si jich čtenář sotva všimne – ostrůvky zeleně v podobě starých knihoven plných zaprášených knih, malých kostelíků v krajině s opuštěnými hřbitůvky, nečekaných dionýských slavností nezřetelně vystupujících z mlhy vzpomínek. Snaha hlavního hrdiny o návrat k dobám předtitánským, o návrat do náruče bohů, končí neslavně v duchovním suchopáru obchodních plánů a účetních uzávěrek. Zbývá jen teskné zření na nevratně mizející bytí. Nevratně?
*** Objednávejte ZDE
22. února 1943 se v Dzeržinsku v Nižněnovgorodské oblasti narodil Eduard Limonov, vlastním jménem Eduard Veniaminovič Savenko, ruskýspisovatel, básník, rebel a politik Národně bolševickéstrany Ruska. V současnosti je předsedou této strany a jedním z vůdců protiputinovské formace Jiné Rusko. Česky vyšla jeho kniha To jsem já, Edáček a románová biografie Limonov - Deník ztroskotance od francouzského spisovatele Emmanuela Carrèreho.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
22. února 1943 se v Dzeržinsku v Nižněnovgorodské oblasti narodil
Nejnovější komentáře