Categorized | Filosofie

Smysl evropské vzájemnosti

matrixAutor: Radim Lhoták

Co rozdělovalo a dosud rozděluje národy Evropy se dá nazvat chorobným šílenstvím nacionalismu: jím se chronicky rozmáhá moc politiků krátkého pohledu a rychlé ruky, jím se prohlubuje odcizení mezi Evropany, onen status quo národní zdrženlivosti, který přehlíží nebo lživě překrucuje všechna jednoznačná znamení minulosti a dlouhodobé prorůstání duchovních kořenů ve společném prostoru, v němž chce Evropa být jedno.


Dosud je slyšet zpěv německého oráče, jeho povznášející svištění bičem, jímž pohání anglicky suchopárného oře mechanickými brázdami vědění ve směru k jihu, za sluncem italského temperamentu naplněného životem: hle, s jakou noblesou přitom čechrá protáhlé tóny veršů, jako kdyby francouzským šarmem chtěl oslavit budoucí sadbu a povzbudit její růst ódou na radost. Co říkáte? Že je jiná doba? A v čem je jiná? Snad v tom, že české dudy a cimbál v rytmu maďarského čardáše již nesoupeří s italskou kantilénou, k níž by přidávaly onu zemitost kamene a dlážděných cest bičovaných deštěm, jako by nebylo těžké uvěřit tomu, že všechny cesty vedou do Říma? I dnes uvěří ten, kdo při četbě Goethovy Italské cesty zaslechne mnohovrstevné hlasy božských chorálů, kdo zahlédne výtvarná díla umělců zdobící románské stavby rozzářené žárem běsnícího slunce. Možná pavoučí síť propletených autostrád obestírající Evropu pocitem nejistoty a neblahého směru – ať se vydáš, kam se vydáš, nalezneš jen valící se proudy železa, přikrčené terminály čerpadel s totožnými poznávacími znaky a tlukot vlastního srdce – možná paradoxně právě ona žilnatá propojenost a všesměrovost toku materiálu a lidí vytváří dojem, že jediným místem lidského spočinutí v Evropě je činžovní dům na kraji města, hájenství soukromé izolace před světem a tudíž i před vším, co přesahuje jazykový úděl národní příslušnosti.

Od dob, kdy Evropa povstala z křečí církevní reformace, která měla naposledy a definitivně pohřbít antický ideál celého člověka, od těch dob volá Evropský duch po člověku nové rasy, evropské rasy vyššího typu. Snad onen pozdně latinský typ člověka může připadat vkusu přestárlých, křehkých až subtilních kulturních národů příliš svobodný, příliš tvrdý, příliš bujarý, příliš zdravý, příliš vpravdě lidský na to, aby byl přijat a pochopen. Možná byl jeho povznesený genotyp nadčlověka rozvrácen rozmachem typu opačného, přízemního, když do poměrů mezi stavy počala zasahovat panovačnost zbohatlíků, plebejské třídy buržoazie, které právě hra na struny nacionalismu dopomohla k moci. Těžko zapomenout na trpké zkušenosti očišťování ras ohněm a střelným prachem, s nímž se celá Evropa ocitla v plamenech. Těžko se vzpamatovat z otřesů, při nichž pudová živelnost lůzy, revoluční posedlost a hrubá síla bezduché hmoty zachvátily myšlení Evropy natolik, že nezbylo místo pro nějaké zušlechťování, že morální nadřazenost umělců, filozofů, svobodných tvůrců nadčasových a všelidských hodnot byla zapomenuta. Vše dovršilo poválečné triumfální tažení Spojených států amerických světem pod vlajkou studené války a globalizace, čímž Evropa nadobro ztratila vědomí.

To, co v Evropě zrálo po staletí literárním vzděláním, prací těch nejvyspělejších duchů až k vyčerpání, prohlubováním tepu srdce v tichu Exupéryovských citadel, toho Amerika dosáhla pouhým mávnutím ústavodárného proutku. Na pohřebištích původních přírodních kultur vyrostla svobodná jednota národů silou čistého rozumu, silou zbraní, hřmotnou převahou průmyslu a technokracie, míšením krve za živa. Jak děsivý a zároveň ponižující příklad pro Evropu, která jen pozvolna sbírá trosky základů své pracně budované stavby a těžce se probouzí ze své letargie způsobené ztrátou ideálů, ztrátou citu, jemnosti i vkusu, pro nově se konstituující Evropu, která nachází pod tupými podpatky politiků bouřících imperativy národní suverenity, pod iluzemi falešných hráčů a potrhlých vlastenců, pod údery podrážděných neofašistů, rasistů, antisemitů a odpůrců barev všeho druhu jediný důvod pro oživení myšlenky vzájemnosti: namísto duchovních pilířů obrody člověka probíhá proces integrace Evropy na principu fyzikální prostupnosti hmoty ve stavu zkapalnění, chtělo by se říci rozteklosti – volný pohyb zboží, lidí, peněz a kapitálu.

Je tohle cíl, o jaký nám šlo? Nemáme chtít víc? Mnohem víc? Neslyšíte tu hudbu starých mistrů? Nezní vám tak blaze proti řinčivému hluku motorových kapel ze zámoří? Zvažte to! Vždyť jste ještě před branami. To co slyšíte, je Řím, to je římská víra mezi námi!

One Response to “Smysl evropské vzájemnosti”

  1. Patriot5 napsal:

    “Je tohle cíl, o jaký nám šlo? Nemáme chtít víc? Mnohem víc? Neslyšíte tu hudbu starých mistrů? Nezní vám tak blaze proti řinčivému hluku motorových kapel ze zámoří? Zvažte to! Vždyť jste ještě před branami. To co slyšíte, je Řím, to je římská víra mezi námi!”

    co to je za kosmopolitní nesmysl? já teda rozhodně netoužím po společném státě s Němci nebo Francouzi!!!

Trackbacks/Pingbacks


Jean Raspail – Tábor Svatých DOTISK!

Jean Raspail - Tábor Svatých***
DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden***
Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Víte, že…

1. dubna 1753 se narodil francouzský filosof a konzervativní myslitel hrabě Joseph de Maistre, jeden z výrazných odpůrců Francouzské revoluce a kritik liberalismu. Vyrůstal v katolické rodině, Francouzskou revoluci odmítal z konzervativních pozic a chápal ji jako boží trest za osvícenské snahy.
Léon Degrelle1. dubna 1994 zemřel ve španělské Málaze zakladatel belgického (valonského) rexistického hnutí Léon Degrelle. Během druhé světové války sloužil v řadách Waffen SS, své zážitky z bojů na východní frontě shrnul do knihy Tažení v Rusku 1941 - 45. Nedlouho před smrtí se Degrella kdosi zeptal, jestli něčeho ve své minulosti lituje. Odpověděl: „Jen toho, že jsme prohráli.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív