V knize New Culture, New Right (Nová kultura, Nová pravice) se Michael O’Meara pouští do důkladného přehledu poválečného konzervativního obrození. Všechny pojmy, o nichž se mluví, jsou v knize rozebrány bez přehnaně sebestředné kritiky. Jedná se o hutné, podrobné a technicky přesné dílo, takže rozhodně není pro každého. Pro všechny, kteří se vážně zabývají možnostmi nabízenými Novou pravicí, je však povinnou četbou.
Vášnivě napsaný útlý svazek (jen něco málo přes 200 stran) se rychle stal jednou z mých nejoblíbenějších knih o Nové pravici. Je napsán z velké části akademickým stylem, ale co je důležitější, přináší exkurz jejími dějinami prostřednictvím hlavních myslitelů a bod po bodu ukazuje vývoj myšlenek, jež se staly součásti Nové pravice. Nejedná se o propagandu ani oddechové čtení, ale výklad politických dějin prostřednictvím filozofie.
Konzervativci hájí tradiční (přesněji řečeno věčné) hodnoty, mezi něž patří i důraz kladený na tvrdou práci a obětavost. Jen málokdo se však zamýšlí nad tím, zda totéž platí i pro zaměstnání. Nemělo by, především proto, že (1) zaměstnání zpravidla nebývá skutečnou prací a (2) zaměstnání představují pravý opak toho, co má hodnota tvrdé práce kultivovat.
V moderním evropském a americkém světě musí všichni dospělí – ženy i muži – chodit „do práce,“ což obnáší každý den od osmi do pěti sedět v kanceláři a dělat kancelářskou práci. Každý dostane svou kóji nebo kancelář a počítač, k tomu mnozí i titul. Pokračují v tom do pětašedesáti a pak se ptají, jaký to vlastně všechno mělo význam.
V průměrném zaměstnání se toho, co by skutečně mělo význam, vykoná velice málo, v prvé řadě proto, že většina přidělené činnosti spadá do kategorie práce pro práci, ale obecněji hlavně z toho důvodu, že větší část podnikatelské činnosti je zbytečná nebo nerozumná, nezřídka následkem zavedení zákonné regulace.
V tomto ohledu není zaměstnání „prací“ jako takovou či plněním nějakého úkolu. Jeho náplní je účast, poslušnost a zabíjení času.
Tento dílčí závěr vede přímo k druhému bodu, tedy že zaměstnání je pravým opakem „práce“ popisované tradičními hodnotami. Náplní tradiční práce bylo poznávání fungování světa prostřednictvím soustředěného plnění úkolů a dosažení mistrovství. Šlo tak současně o pochopení realismu i osvojení si kázně.
Ideje vedou k proměně kultury a ta pak následně ke změně politické.
Autor: Brett Stevens
Výchozím bodem futuristického tradicionalismu je Fayeho pojetí metapolitiky neboli teze, že ideje vedou k proměně kultury a ta pak následně ke změně politické.
Všechny strany současného politického spektra reprezentují zavedené skupiny a jejich sociálními silami pevně zformované volební standardy; tak kupříkladu volí většina lidí liberály ve snaze působit vzdělaně, inteligentně a společensky.
Zbývá tedy rozebrat ideje za politickými orientacemi a vybrat z nich tu, která by se mohla stát základem kultury, v níž plane život alespoň o trochu jasněji než ve skomírajícím modelu „Západ“ roku 2011 (úvaha byla napsána v roce 2011, pozn. DP).
Konzervatismus znamená učit se z minulosti a přírody; je to perspektiva přírodních zákonů a přirozeného výběru, a jelikož přijímá tyto někdy děsivé věci, jde o pohled transcendentní moudrosti či hledání důvodů, proč je k vytvoření „meta-dobra,“ kterým je život sám, třeba dobrého i špatného
Liberalismus je vzpourou proti přírodním zákonům a snahou nahradit je humanismem či smyšlenkou, že lidské morální volby – volby uznávající rovnost všech lidských bytostí – před doslovným světem logiky „příčina/účinek.“ Jinými slovy: možnost volby, nikoliv studium reality.
Jeden moudrý muž kdysi poznamenal, že filozofie je plodem úpadku. Zdravým pokolením není třeba připomínat, co je správné – přejímají to skrze krev a kulturu. Když se ale kultura začne rozkládat nebo se octne na pokraji katastrofy, nestávají se filozofové jen učiteli uspořádaného poznání: jejich pohled dokáže proniknout houštinou abstrakce až k obrazu reality.
Stojíme na pokraji ekologické krize. Přestože televizní sítě dnes neuroticky blábolí o globálním oteplování, jedná se jen o jeden aspekt problémů způsobených růstem a technologií. Života v oceánech ubývá; využíváme příliš mnoho půdy a lesy tak nestíhají obnovovat úroveň kyslíku v atmosféře. Beton pohltil obrovské plochy země a naše řeky se staly tak špinavými, že pitná voda se stává vzácností; zvířata a rostliny vytlačujeme z jejich přirozených biotopů a snižujeme jejich počty natolik, že je decimuje blízké křížení a nemoci, dále zhoršené rozbíjením přirozeného prostředí lidským osídlením a výstavbou. Dopouštíme se ekocidy.
Když se na moment pokusíme přemýšlet nesobecky, měli bychom se podívat na následky ztráty přírody okem básníka: čelíme ztrátě úžasných stvoření nesmírné krásy a tím i ráně nejen na našich duších, ale také zodpovědnosti za čin v dějinách bezprecedentní hrubé ničivosti. Vyplenění Alexandrie, holokaust, genocida Arménů – to vše bledne ve srovnání s přeměnou přírodního světa na parky, zahrady a trávníky. A právě to nám zbyde: veverky, vrabci a traviny; složitější součásti našich ekosystémů však vymizí. Naši političtí předáci budou moci rozsah krize zlehčit, protože všechno přece mrtvé není; ale proměnit svět miliard druhů na rozlehlou stejnorodou zahradu za domem je jako vyměnit Beethovena za repetitivní techno.
Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladatel a vůdce Legie archanděla Michaela, také známé jako rumunská „Železná garda.“
Při příležitosti Codreanuových nedožitých 117. narozenin přinášíme našim čtenářům jeho postřehy k demokracii v její moderní, liberální podobě. Redakce DP
V tomto článku zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy Corneliu Codreanu útočí na nedostatky pluralistické a plutokratické „demokracie:“ její frakcionářství, sklony k rozkolu a pozvednutí Židů a dalších cizorodých prvků nad zájmy vlastního obyvatelstva a národa. Demokracii podle něj také schází stálost, skutečná autorita a příliš ochotně se podřizuje zájmům velkokapitálů a finančního sektoru. Vyzývá k vytvoření rumunského fašismu, který by sjednotil národ a zamezil židovskému vlivu.
Komentář autora knihy:
Méně drastická a vizionářská řešení obhajovaná fašisty byla pro východoevropské masy přijatelnější než návrhy komunistické. Na východě Evropy se mezi válkami rozvíjely různé formy fašismu, z nichž asi tou nejreprezentativnější je rumunská populistická varianta, vyznávaná Železnou gardou, která z útlaku rolníků vinila Židy a „požidovštělý“ vládnoucí establishment. Fašistický populismus zavrhoval demokratický proces a pro dosažení fašistické revoluce v Rumunsku se chtěl opřít o Volk. Následující úryvek ze spisů vůdce Železné gardy Cornelia Codreana je typickým projevem převládajícího smýšlení mezi rumunskými fašisty, kteří ve 30. letech požívali značné podpory na venkově, mezi dělníky z továren i intelektuály.
Mezi ochránci přírody zůstává oceánograf Jacques-Yves Cousteau trvalým oblíbencem pro svou lásku k živočichům, nezatíženou moralizováním nad jejich dravým a často nebezpečným chováním. Dokázal lidi naučit překonat strach a ocenit život v hlubinách oceánů.
Cousteau ale také učinil řadu prohlášení, od nichž se levice i pravice s hrůzou odvracejí. A to především:
„Naše společnost se stále více obrací ke zbytečné spotřebě. Jde o začarovaný kruh, který připodobňuji k rakovině… Měli bychom skoncovat s utrpením a nemocemi? Krásná myšlenka, ale možná ne dlouhodobě prospěšná. Neměli bychom hrůzu z nemocí nechat ohrozit budoucnost našeho druhu.
Ano, zní to strašně – ke stabilizaci světové populace musíme odstranit 350 000 lidí denně. Skutečně to zní strašně, ale mlčení není o nic lepší.“ Jacques Cousteau v rozhovoru pro UNESCO Courier z roku 1991.
Má cesta začala starostí o životní prostředí a dovedla mě až ke konzervatismu. Klíčovým faktorem mého zrání bylo uvědomění, že k ničení prostředí lidmi dochází proto, že nepředvídají následky svých činů – nebo jim na nich prostě nezáleží – jednoduše proto, že jim nikdo nedokáže vnutit princip reality. Namísto toho žijí v prostředí žádostí, úsudků a pocitů, které se soustředí na nexus mezi jednotlivcem a sociální skupinou, kde už však na realitu, Boha, či přírodu (což jsou zaměnitelné pojmy) nezbývá místo.
Vezměte si třeba následující záchvat dětinskosti – in vino veritas a v dětství ostatně také – německé black metalové kapely Absurd:
Durynský širý, hluboký temný les Zde v lese přebývá zlo Zasněžené kopce, vanoucí ledové vichry Romantické místo, chápete?!
Trvalý růst však není udržitelný – vychází z premisy, že k dispozici máme nekonečnou zásobu země, zvířat, dřeva i vody.
Autor: Raul Singh
Environmentalismus nedosáhnul svých vytyčených cílů, protože se odcizil svým kořenům, které se nacházejí v konzervatismu. Konzervatismus chrání a pečuje o přirozené – ať už jde o kulturu, odkaz předků nebo okolní přírodu. Liberalismus se proti přirozenosti vzepřel a nahradil ji lidským konceptem – „ideologií“ – zakořeněným v pojetí jednotlivce jako jednotky „rovné“ nebo lépe řečeno nezávislé na jakýchkoliv omezeních.
Taková slova lidé vnímají bezmála jaké svatokrádež, protože environmentální hnutí samo sebe vidí na dosah vítězství. V aktu politické smělosti se zelení/ekologové spřáhli s levicí, aby tak mohli oslovit všechny užvaněné užitečné idioty, kteří považují marxistickou politiku – a jedině marxistickou politiku – za zázračný lék na všechny neduhy světa. U kořene tohoto přesvědčení leží nízká sebedůvěra a neúspěch v životě, takže marxistické ideje využívají jako kognitivní disonanci k vysvětlení svých pocitů a ospravedlnění své touhy mít to, co ostatní vytvořili.
Arktos se z vydavatelství, publikujícího tituly ryze analytického rázu posunul poněkud literárnějším směrem, čehož příkladem může být například dílo od Ernsta von Salomona „It Cannot Be Stormed“. Budou se i další vaše aktivity ubírat tímto směrem? Neuvažujete například o znovuvydání některých děl od Knuta Hamsuna nebo Jacka Londona?
Ano, v budoucnu chceme vskutku publikovat mnohem více románové fikce. Kromě „It Cannot Be Stormed“, jež pojednává o konzervativní revoluci, jsme rovněž vydali román s názvem „The Saga of the Aryan Race“ od perského zoroastriánského autora Poruse Homiho Havewaly. Jedná se o historii zoroastriánských árijských kořenů v podobě mytologického příběhu. Letos v létě jsme vydali další román „The Owls of Afrasiab“ od švédského autora Larse Holgera Holma, pojednávající o dobytí Konstantinopole muslimy v roce 1453. V současnosti dokončujeme práce na překladu románu „Morning Crafts“ od Tita Perduea, jehož tématem je příběh chlapce, který byl nalákán k navštěvování tajné školy v lesích, jejíž učitelé se úpěnlivě snaží o záchranu pozůstatků západní civilizace. Jsem přesvědčen, že v tomto našem vydavatelském plánu zahrnujícím jak nová, tak i klasická díla budeme i nadále pokračovat. V současnosti však nemáme v plánu vydávat Hamsunova nebo Londonova díla. Všechny jejich nejdůležitější knihy jsou momentálně k mání, nevylučujeme však, že někdy v budoucnu vydáme některé z jejich méně známých děl.
Každá generace a každé město mají jedno společné: umolousanou postavičku okupující roh ulice s cedulkou, jež oznamuje, že „konec světa se blíží.“ Na jejich přítomnost jsme si již tak zvykli, že nám jejich projevy splývají v monotónní kulisu ne nepodobnou povzdechům našich prarodičů o tom, jak za jejich mladých let svět býval lepší.
V průběhu posledního desetiletí však do našeho kolektivního vědomí vstoupila nová myšlenka v podobě pozvolného směřování ke konečnému bodu. Pokud se ukáže coby pravdivá, budeme muset přiznat, že se tito zvěstovatelé katastrof nemýlili. Následně se nám na mysl dere otázka, kam se nyní máme uchýlit? Minulé století pohřbilo fašismus, nacionalismus, komunismus a teokracii, stejně jako století, jež mu předcházelo, skoncovalo s aristokracií a starými pořádky. Co nám tedy zbývá?
A právě v čase, kdy si čím dál tím více lidí tuto otázku klade, se na scéně objevil nový typ vydavatelství se zaměřením na společensko-politické, historické i futuristické tituly. V čele této vydavatelské vlny stojí Arktos, jež je znám svými vysoce kvalitními publikacemi s tradicionalistickým, ekofuturistickým a transcendentním zaměřením. Jsme rádi, že vám tímto můžeme poskytnout rozhovor s jeho šéfredaktorem Johnem Morganem:
Peklem nejrafinovanějším, protože je neviditelným. Na povrchu se jeví být zemí hojnosti. Pod povrchem nám však nic z tohoto dostatku nepomáhá ubránit se jeho prázdnotě. V Dantově pekle se hříšníci dostali do určité úrovně pekla (kruhu), podle hříchu, který spáchali. Jejich pobyt v pekle byl založen na životě, který v podobě mnohonásobně zesílených hříchů sloužil jako trest. [1]
Co měly však všechny úrovně pekla společné byl pocit marnosti (tzn. být schopen si dopřát veškeré moci a výstředností materiálního světa a přesto být bezmocný proti tomu, co je skutečně potřeba překonat). Lidé v současnosti vůbec neznají sami sebe. Zprvu to vypadá, že je to způsobeno tím, že jsou neustále rozptylování nesmysly, což je pravda. Nicméně se však rozptylují z vlastní vůle, s cílem zabránit proniknutí do částí svých osobností, o kterých si myslí, že je nemůžou kontrolovat.
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině židovskýchemigrantů z Maďarska narodil Paul Gottfried. Tento filozof, spisovatel a historik patří mezi nejvýraznější představitele amerického paleokonzervatismua velkou část své kariéry věnoval kritice neokonzervatismu. Jako mentor Richarda Spencera také patří k duchovním kmotrům alternativní pravice.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
Nejnovější komentáře