Délský potápěč

Elvdalština stejně jako švédština má kořeny ve staré severštině (na snímku pohlednice s nápisem psaným elvdalskými runami) Zdroj: TheLocal.se

Autor: Lee Roden

Proč by někdo odjel do Švédska učit se tam starobylý vikinský jazyk na pokraji vymření? Právě na to se Lokal ptal jednoho ze zahraničních studentů nového studijního programu.

Elvdalština (Övdalian/Älvdalska) má jméno jako vystřižené z Tolkienova románu, ale jde o skutečný severogermánský jazyk s asi třemi tisícovkami mluvčích v regionu Älvdalen západošvédského kraje Dalarna.

Continue Reading

Alain de Benoist – Být pohanem (obálka prvního vydání z roku 1981)

Manifest pohana ve Věku vlka

Autorka: Ryg Mortys

O knize Alaina de Benoista Být pohanem jsme se mohli dočíst mnohé názory mnoha daleko vzdělanějších osobností, než jsem já. Proto bych se pokusila napsat spíše pár praktických poznámek k Benoistově filosofii a k problémům současného světa, se kterými by dle mého názoru měli být pohané seznámeni.

Benoistova kniha se zabývá převážně kontrastem mezi pohanským a monoteistickým viděním světa, přičemž hlavními monoteismy, které Benoist kritizuje, jsou křesťanství a judaismus. Je to zřejmě z toho důvodu, že v době, kdy byla kniha napsána, neměl islám zdaleka takový vliv na Evropu a západní civilizaci, jako je tomu dnes, ale především proto, že judeo-křesťanské paradigma bylo na staré pohanství naroubováno jako cizí celek a ovlivňovalo Evropu stovky let, včetně mýtu o tom, jak křesťanství polidštilo divochy. Částečně také ukazuje utopicko-náboženské prvky marxismu, jehož ústředním prvkem je dosažení beztřídní komunistické společnosti, kdy zavládne blaho na zemi. Na pomoc si na mnoha místech bere Heideggera, Nietzscheho, Fromma aj., a zejména své vlastní pojetí pohanské filosofie. I když poměrně často odkazuje na Eddy a cituje z nich, pohanství vnímá jako evropský celek, tedy konglomerát vytvořený převážně z antických prvků, Keltů (Galů) a Germánů. Slované jsou tiše vynecháni.

Nyní se již obraťme k pozoruhodným myšlenkám, pro které by měla být tato kniha studována.

Continue Reading

Edred Thorsson – History of the Rune-Gild, 2019

Autor: Collin Cleary

Edred Thorsson
History of the Rune-Gild: The Reawakening of the Gild 1980-2018, North Augusta, S.C.: Arcana Europa, 2019.

Pozn. překladatele: Kniha má, snad trochu překvapivě, vztah i k České republice. Obsahuje totiž krom jiného také fotky české pohanky Šárky Sedlákové, která se setkala s Edredem Thorssonem/Stephenem Flowersem osobně, je členkou Runové gildy, a mimo jiné též stála za chaosmagickou edicí KIAton.

Edred Thorsson je jedním z mála lidí, u nichž jsem skutečně hrdý na to, že je znám. Mnohým se zdá být dosti zvláštní kombinací „protikladů“ (ovšem jen zběžnému pozorovateli, jak osvětlím na konci této eseje). V prvé řadě je goði a znalec run, který mluví staroseverštinou s texaským přízvukem. Získal doktorát v germánských jazycích a byl studentem nejdůležitějších učenců tohoto oboru – ale je také autorem knih, označovaných mnohými za „New Age“, publikovaných u nakladatelství Inner Traditions, Weiser nebo Llewellyn. Za své mentory považuje kapacity jako Edgara Polomého, Klause Düwela, ale také Michaela Aquina, kontroverzního zakladatele Setova chrámu. Edred je introvert, samotář a podle vlastních slov stěží průměrný organizátor, který ovšem hned několik organizací založil. Nikdy nechtěl následovníky, navzdory tomu si jich nemálo získal. A pak je tu Edredův proslulý zájem – a sotva to lze říct lépe – o BDSM (v čemž je velmi otevřený a upřímný). Mohl bych pokračovat. Ale všechno to nějak pasuje dohromady a dělá to z Edreda pozoruhodného člověka a nesmírně významnou postavu jak v hnutí Ásatrú, tak v „okultním undergroundu“.

Continue Reading

Caravaggio – Obrácení svatého Pavla, 1600 – 1601. První, odmítnutá verze obrazu.

Autor: Stephen McNallen

Už delší dobu tvrdím, třeba ve svém článku ve druhém svazku sborníku Tyr, že my, následovníci germánského pohanství, musíme být co možná nejzdatnější ve filozofii. Musíme být schopni diskutovat s našimi intelektuálními oponenty, ať už se jedná o místního kněze nebo vyškoleného jezuitu. Pravděpodobně nejdůležitějším důvodem ale je potřeba poznat širší perspektivu historie idejí, tak abychom dokázali fenomén Asátrú vysvětlit přitažlivou a soudržnou formou inteligentním křesťanům, kteří by se následně za správných okolností mohli připojit k našim lidem.

Před pár dny mi přistál ve schránce skvělý pomocník při plnění tohoto úkolu. V běžné polstrované obálce byla kniha s prostým názvem Být pohanem. Jejím autorem je Alain de Benoist, autor zhruba padesáti knih a několika tisíc článků, převážně ve francouzštině. Benoist je však nejlépe známý jako zakladatel intelektuální a hluboce pohanské „francouzské Nové pravice“.

Continue Reading

Autor: Robert S. Griffin

Mattias Gardell
Gods of the Blood: The Pagan Revival and White Separatism
(Bohové krve: Pohanský revival a bělošský separatismus)
Durham and London: Duke University Press, 2003, 446 str.

„Bohové krve, plod mnoha let rozsáhlého bádání včetně pozorování obřadů a shromáždění pohanů, jejich každodenních úkonů a činností“, začíná autor Mattias Gardell, „přinášejí jedinečné představení světa rasistického pohanství… Kromě uvedení do myšlenek, praktik a cílů rasově smýšlejících pohanů se tato studie také pokouší prozkoumat myšlenkový vesmír aktivistů a popsat sociální procesy, jejichž jsou produktem“. Tento ambiciózní příslib se profesorovi komparativní religionistiky na Uppsalské univerzitě Gardellovi daří plnit ve velkém stylu. Jeho dílo je podloženo důsledným bádáním. Gardell nejen že navázal přímé kontakty, ale také zdá se přečetl veškerou dostupnou literaturu. Rozsáhlá bibliografie, včetně mnoha vyloženě obskurních publikací – přinejmenším do roku 2000, kdy zřejmě vznikal rukopis – je pro zájemce o další informace učiněným pokladem.

Continue Reading

Paul Waggener

Autor: Eric Wallace

Kousek od virginského Lynchburgu se odehrává zvláštní a dost možná jedinečný experiment. Už skoro deset let se tam partička mladých divochů pod vedením svalnatého Paula Waggenera s antracitově černým koňským ohonem dlouhých vlasů pokouší položit základy způsobu života, který by byl ekologicky udržitelný, v souladu s přírodou, soběstačný, fyzicky i duchovně aktivní a hlavně žitý jako součást společenství.

Jasně, podobně formulovaným popisem nevyhnutelně lákají propagační materiály, brožurky a webové stránky všemožných ekologických, o návrat k půdě a vytvoření společenství usilujících organizací z celého světa. Waggenerova parta – Vinlandští vlci – se od nich však v mnohém liší: Jsou městští, rozhodně to nejsou pacifisté, praktikují germánský šamanismus a volný zápas ve stylu MMA. Vlastně v mnohém připomínají spíš motorkářský gang.

Continue Reading

Kam čert nemůže nastrčí hollywoodské scénáristy

Autor: Jef Costello

Rozesmutněn nad ztrátou Perníkového táty (Breaking Bad) jsem několik let hledal seriál, kterým bych ho dokázal nahradit. Bez úspěchu. Čas od času jsem zkusil pár epizod nějaké série, jen abych znovu a znovu na vlastní kůži pocítil hloubku močálu, do něhož jsme zapadli. Domek z karet, American Horror Story, Pravá krev a ano, i Upíří deníky – vyzkoušel jsem všechno. Výsledek byl vždy stejný: někdy v průběhu třetího nebo čtvrtého dílu jsem se musel sám sebe zeptat: „Proč se na tu šmíru vlastně dívám?“ Nezklamal snad jen Volejte Saulovi, ten ale tvůrci dávkují velice skoupě a beztak je to jen matný odlesk Perníkového táty.

Continue Reading

Stephen A. McNallen – Asatru: A Native European Spirituality

Autor: Collin Cleary

Dobrý kazatel

Steva McNallena není radno brát na lehkou váhu. Bývalý průzkumník americké armády pěšky přešel Saharu a pobýval v tak exotických lokalitách, jakými jsou Tibet nebo Barma, nejčastěji jako válečný reportér. Jeho reportáže vyšly v časopise Soldier of Fortune (který mě fascinoval už jako teenagera – hlavně tajné reklamy na zadních stranách). McNallen pracoval i jako vězeňský dozorce, vychovatel v nápravném zařízení pro mládež a sloužil v Národní gardě (kde byl i svědkem nepokojů po incidentu s  Rodney Kingem v roce 1992). Ó, a taky šest let učil matematiku a fyziku na americké střední škole a během letních prázdnin se jako Indiana Jones vydával na dobrodružné výpravy do dalekých zemí.

Steve McNallen se také nejvíce zasloužil o obrodu Ásatrú v Severní Americe. Se svou typickou skromností nám svůj život stručně popisuje v této skvělé nové knize, na níž pracoval několik let. McNallen prozrazuje, že se rozhodl následovat bohy svých předků během studia na vysoké škole „buď v roce 1968, nebo 1969“ (str. 61).

Jeho upřímnost se mi líbí. Spousta lidí by si prostě v případě nejistoty zvolila jeden rok, možná dokonce určité datum: např. „Valpružina noc 1969!“ McNallen se ale nechce zalíbit čtenářům nebo si budovat určitou image. Jeho přímost, serióznost a absence domýšlivosti mají hodně co do činění s tím, proč se stal skutečným náboženským vůdcem.

Continue Reading

To je hnus velebnosti…

Autor: Stephen A. McNallen

To je pohled, že ano? Řada bílých lidí, na kolenou, spoutaná řetězy, skloněné hlavy, s nápisy „Je mi to tak líto“ na tričkách…

Chce se mi z toho zvracet.

Portlandská Community College se rozhodla uspořádat „Whiteness History Month“ – evidentní parodii na vážně míněné černé, indiánské, asijské a kdoví jaké další „měsíce“. V tomto případě jde více než jen o lacinou satiru na bělochy, jde o urážlivou, jedovatou, nenávistnou… a, mohl bych dodat, rasistickou kampaň.

Co vidíte na přiložené fotce je popření-antiteze, Ásatrú, obzvláště pak Ásatrú, které praktikujeme v rámci Asatru Folk Assembly. Ásatrú je evropské etnické náboženství, srovnatelné s náboženskými vyznáními amerických Indiánů nebo afrických černochů. Je vlastní evropským lidem. Jsme hrdi na naše předky; patetické kreatury na obrázku se za ně stydí. Naše hlavy jsou hrdě vztyčené, jejich zírají do země, jak kdyby byli zpráskaní psi. Jejich ruce jsou navzájem spoutané v prosebné póze, což více než hodně připomíná křesťanskou modlitbu. Oni jsou poražení … zatímco my povstáváme, směrem k vítěznému potvrzení naší identity jako mužů a žen evropského původu. Oni nenávidí jejich „bělošství“ – my ho nosíme s hrdostí.

Věřím, že by každý člověk na Zemi měl být hrdý na svoji rasu. Tleskám tomu! Neříkejte mi však, že bych se měl stydět za tu svoji.

Pokud chcete být jednou z těch ovcí jdoucí na porážku, tak prosím nepodávejte přihlášku do Asatru Folk Assembly. Pokud se vám však tito lidé hnusí stejně jako mě, poté zvažte připojení k nám, k hrdým a svobodným.

Sdílejte tuto zprávu, pokud budete chtít.

Hail the Gods!
Hail the Asatru Folk Assembly!

Stephen A. McNallen
http://runestone.org

Zdroj Stephen A. McNallen White self-loathing and Asatru, 22. ledna 2016.

Collin Cleary – What is a Rune? and Other Essays

Autor: Jack Donovan

Collin Cleary
What is a Rune? and Other Essays
San Francisco: Counter-Currents Publishing, 2015

Kniha Collina Clearyho What is a Rune? u mě coby celoživotního „nevěřícího,“ který se až během posledních zhruba dvanácti měsíců věnuje studiu germánských pohanských tradic a víry, zafungovala jako ve správný moment použité pojivo některých důležitých myšlenek, ukázala mi tvůrčí pojetí, které bych rád dále rozvinul formou vizuálního umění – a vznesla několik nových otázek. Určitě se k ní vrátím a v následujících letech budu přinejmenším některé z esejí pročítat znovu a znovu, ale už teď jsem se rozhodl podělit o mé první osobní dojmy: vím totiž, že řada mých čtenářů se o germánské pohanství buď intenzivně, nebo letmo zajímá.

Zaměřil jsem se na eseje, které mě s ohledem na mé zájmy především oslovily – shodou okolností hned úvodní čtyři: „Co je to runa?“; „Čtyřčetnost“ (The Fourfold); „Devítičetnost“ (The Ninefold) [tradice] a „Dary Ódina a jeho bratří.“ Jak zmiňuje Greg Johnson ve své předmluvě k Clearyho filozofii, pokračují a rozvíjejí diskusi o dosažení „otevřenosti bohům“ z jeho předchozí knihy Summoning the Gods. „What is a Rune“ je ucelenější, přístupnější a „definitivnější“ práci na toto téma.

Dle mého soudu staví Cleary na myšlence, již jsem si poprvé plně uvědomil při čtení eseje Thomase Carlyla „Hrdina jako božstvo“ z knihy Hrdinové: úcta k hrdinům a hrdinství v dějinách. Pro naše předky byl svět mnohem kouzelnějším místem.

Continue Reading

Překrucování historie: jeden ze způsobů, jak napravit a vykoupit „křivdy“ způsobené barevným bělochy i institucionálním rasismem.

Autor: Richard J. Herbert

Jednou za uherský rok dojde ve světě vydávání knih k zázračné události, spadající do jedné ze dvou následujících kategorií: 1) buď k vydání v každém ohledu dokonalé knihy; nebo 2) vydání díla, jenž je v každém myslitelném slova smyslu zcela bídné. V podobě sbírky Crystal Blantonové, Taylora Ellwooda a Brandy Williamsové Bringing Race to the Table: Exploring Racism in the Pagan Community, se 21. století dostává krystalického příkladu oné druhé kategorie – sborníku, jenž by klidně mohl ztělesňovat platonskou formu Špatné knihy. Jelikož by jeho téma – tedy rasismus v současném pohanství – mohlo čtenáře Counter-Currents zajímat (částečně i proto, že se samotné C-C  jedné kapitole objevuje) 1], pojďme se na tuto úžasně špatnou knihu podívat podrobněji.

Od prvního odstavce se kniha nijak netají svou naprostou absurditou. Místo úvodu jsme vystaveni neohrabaně formulovanému a naformátovanému zaříkávání k Maye Angelouové, Rose Parksové, Martinu Lutheru Kingovi Jr. a Harriet Tubmanové. Doslovná citace tohoto zaříkávání ukazuje jak absurdní obsah, tak lajdáctví editora – v typografické oblasti i v pohrdání řádnou interpunkcí – tak typické pro tento svazek:

Continue Reading

Snad se jednoho dne naši bohové stanou přáteli.

Autor: Roman Bernard

Kdykoliv političtí aktivisté mluví o kultuře, měli by si dát pozor, aby „nepřehnali“ interpretaci uměleckého záměru.

Místo hádání, co měl autor na mysli z politického hlediska, by měli aktivisté identifikovat vlivy, z nichž umělec čerpal – ať už mainstreamové nebo heretické. Na rozdíl od zamýšleného poselství – které zůstává předmětem interpretace – lze kulturní vlivy rozpoznat a určit s dostatečnou mírou pravděpodobnosti.

Jakkoliv to nelze prokázat – a tvůrci zábavního průmyslu by to zřejmě popřeli – zdá se být velmi pravděpodobné, že kniha Jamese C. Russella The Germanization of Early Medieval Christianity hrála v populární kultuře výraznou roli.

V kanadsko-irském seriálu Vikings vnímáme tento vliv takřka hmatatelně. I když Russellovu knihu tvůrci seriálu možná nečetli – ačkoli bych byl velmi překvapený, kdyby o ní alespoň neslyšeli – ovlivnila je přinejmenším skrze zprostředkovaný text nebo postavy, potvrzující Russellovy teze.

Russell ve své knize tvrdí, že christianizace germánské (široce pojaté, zahrnující i Skandinávii) Evropy probíhala dvousměrně: původní pohanské kulty nahradil, po dobrém či po zlém, kult vnější; v rámci tohoto procesu, který fakticky začal už během antiky, však bylo i křesťanství poraženou vírou proměněno.

Continue Reading

Černý panter představuje … černocha.
A Wonder Woman představuje… ženu. A proto Thor zcela logicky představuje… ženu.

Autor: Gregory Hood

Lze vůbec zneužít perverzi? Thor od Marvelu má s germánským rodnověrstvím společného asi tolik, jako kvílející čarodějnice Madonna s Bohorodičkou. Celá geneze komiksového charakteru je naprosto záměrnou urážkou staré evropské víry a jejího hodnotového systému. Nedávná kontroverze s transformací marvelovského Thora v ženu ukazuje, že i pokřivené západní symboly je třeba dále podrýt a svrhnout, jelikož moderní kultura postrádá schopnost stvořit cokoliv původního či obdivuhodného.

Autoři komiksu nepřesadili jednoduše boha hromu do vymyšleného univerza, aby mohl bojovat s Galactusem nebo Absorbing Manem. Marvel mu vnutil dvojí identitu, a Thor se čas od času stává slabým Dr. Donaldem Blakem. Odin donutil Thora tuto identitu přijmout, aby se naučil pokoře a stal se „hodným“ toho nosit Mjolnir.

Nejnovější marvelovské filmy – které formují vnímaní postav u většiny diváctva – se s premisou dvojí identity nadobro rozžehnaly. I bez kladiva Mjolniru a své božské síly zůstává filmový Thor velmi zdatným bojovníkem, schopným – řečeno s agentem Coulsonem – „udělat z nejlépe vycvičených profesionálů na světě bandu ochrankářů z nádraží.“

Continue Reading

Grimnir přihlíží souboji v Ulfheimu

Autor: Jack Donovan

Bratr bude bojovat s bratrem,
sourozenci zničí svazky rodu,
zle je na zemi, zrazují ženy,
meče planou, praskají štíty,
burácí bouře, vlčí je věk,
nikdo nikoho nechce šetřit,
až celý svět propadne zkáze.

– Völuspá

Grimnir kráčel hlínou Ulfheimu bosý, jako by si ani neuvědomoval, že nemá na nohou kovbojské boty.

Protáhl si ramena, protřepal hlavu a zavolal na Frejulfa – dnešní třetí Grimnirův zápas – a jistě ne poslední.

Frejulf se tvářil dost čiperně na někoho, kdo se měl bezprostředně dočkat „vyspravení fasády“. Jako mladší člen Vlků (Wolves of Vinland) měl dostat disciplinární nakládačku. Grimnir – vůdce lynchgburgské pobočky – mu slíbil, že pokud během několika měsíců nepodstoupí výcvik smíšených bojových umění, dokáže Frejulfovi  jeho palčivou potřebnost. A Frejulfův čas vypršel.

Rudovousý chlapík s vytetovanou runou algiz na pihatém rameni začal vybrnkávat melodii na banjo.

Grimnir a Frejulf srazili dohromady své MMA rukavice – následovalo pokřikování, povzbuzování a zvuky zápasu.

Ani ne za minutu bylo po boji.

Continue Reading

Je načase, abychom si položili otázku, co pro nás Ásatrú znamená a kam směřuje.

Autor: Collin Cleary

3. „My“ versus „Oni“

Tento můj poslední výrok se vrací zpět k myšlence (krátce zmíněné v úvodu eseje) konfliktu zájmů mezi jednotlivými lidskými skupinami. Přestože to pokládám za samozřejmost, stala se takováto pozice dnes nezřídka kontroverzní. Ústřední myšlenkou multikulturalismu je konec konců idea společnosti, kde vedle sebe bezkonfliktně koexistují rozličné odlišné skupiny – taková představa se ovšem zakládá na sotva uvěřitelně plytkém pojetí „kultury“.

Liberální „oslava rozmanitosti“ ve skutečnosti spočívá v oslavě kultury pouze v jejích vnějších a povrchních formách. Jinými slovy, pro západní liberály znamená „multikulturalismus“ jednoduše koexistenci takových prvků, jakými jsou různé styly tradičních úborů, hudby, tanců, jazyků či pokrmů. Skutečná podstata různých kultur ale spočívá v tom, jak nahlíží na přírodu, jak vnímají božské, jaký mají náhled na muže, ženy a jejich role, a jak vnímají důležitost své skupiny v širším schématu existence. Také rozhodně není vůbec jasné, zda příslušníci dramaticky odlišných kultur spolu dovedou mírumilovně koexistovat. 1]

V uskutečnitelnost tohoto „světa Star Treku“, bez konfliktů skupinových zájmů, věří hlavně bohatí bílí vysokoškoláci. Barevní nejen že v takový svět nevěří, ale ani o něj neusilují, protože mají mnohem vyvinutější smysl pro skupinovou identitu a prosazování svých skupinových zájmů. Bílí voliči Demokratické strany jsou obyčejně nadšení, když se do jejich čtvrti začnou stěhovat černoši. Pokud se situace obrátí, černoši projevují nadšení neporovnatelně méně (a fakt, že i oni jsou z drtivé většiny voliči stejné strany, zdá se nehraje pražádnou roli). Stejně tak Asiaté smutně nekroutí hlavou nad tím, jak málo v jejich Chinatownu žije Hispánců.

Continue Reading

Každému s byť jen povrchní znalostí ság je jasné, že Ásatrú je s moderním liberalismem neslučitelné.

Autor: Collin Cleary

Věnováno Georgi Hockingovi

1. Úvod

Otázka, zda existuje spojitost mezi Ásatrú a bílým nacionalismem je mezi vyznavači Ásatrú už mnoho let zdrojem kontroverze. Pro mě je však odpověď jasná. Ásatrú a bílý nacionalismus jsou dle mě spjaty natolik nerozlučně, že zastávat Ásatrú a zároveň odmítat bílý nacionalismus považuji za osudový rozpor (skutečně osudový, nikoli pouze vážný nedostatek v logickém slova smyslu).

Než se pustím dále, rád bych vymezil několik pojmů. Pro nezasvěcené: Ásatrú označuje náboženství lidí, věřících v předkřesťanské germánské bohy, předně v Ódhinna (proto se někdy mluví o odinismu). Termín Ásatrú užívám, protože jednoslovného termínu je zjevně třeba a tento se nezdá o nic horší než jiné.

Za „bílý nacionalismus“ označuji hnutí, které uznává bělochy – tedy lidi evropského původu – za svébytný národ či rasu, s vlastními národními zájmy, o jejichž ochranu a prosazování usiluje. Hlavním zájmem bělochů (a všech ostatních skupin) je jejich biologické přežití a zachování svébytné kultury. Bílí nacionalisté soudí, že běloši mají právě takové právo ochraňovat a prosazovat své zájmy jako kterákoliv jiná skupina.

Je však zjevné, že hnutí vzniklo jako reakce na ústřední poselství kulturního a politického establishmentu, který Evropany zrazuje před prosazováním vlastní skupinových zájmů. Jiné rasové a etnické tak pochopitelně činit mohou – když je ale Evropané chtějí následovat, jde o „rasismus“. Tento dvojitý standard je nedílnou součástí obecně protizápadního a protibělošského ducha prostupujícího americká i evropská média, akademické instituce i politiku. Bílý nacionalismus se stal nezbytným v důsledku skutečného ohrožení bílých zájmů.

Běloši měli na vzniku tohoto ohrožení samozřejmě nemalý podíl. Kromě pozoruhodně pasivní a trpělivé tolerance otevřeně nepřátelských osob i ideologií se Evropané také oddali vidině tzv. „dobrého života“, jehož obsahem má být nejen individualismus a hédonismus, ale také oproštění se od povinnosti přivést na svět novou generaci. Výsledkem toho bělošská míra porodnosti prudce upadla a tak Evropané vstoupili na cestu ke statusu menšiny a ztrátě kontroly nad vlastními domovinami jak v Americe, tak Evropě.

Continue Reading

Autor: Michael Moynihan

Odinismem se míní novodobá rekonstrukce a revival předkřesťanského germánského pohanství {angl. heathenism, heathenismus} orientovaného na pantheon starobylých severských božstev, mezi nimiž vyniká zvláště bůh Odin (v různých germánských jazycích zvaný též Óðinn, Woden, Wodan atd.). Odinismus je pouze jedním z řady názvů, jimiž praktikující nazývají svou víru; pojem Ásatrú („oddanost bohům“, novodobý termín vyvozený ze staronorštiny) je dnes přibližně stejně rozšířený. Pojem odinismus může v některých případech odkazovat na druh germánského pohanství – méně obřadní nežli Ásatrú, za to více filosofický; občas se jej užívá i pro ty druhy germ. pohanství, jež kladou značný důraz na rasismus; avšak takováto rozlišení nemohou být příliš jednoznačná a přesná uvnitř subkultury vyhýbající se dogmatismu.

Odinismus je polytheistický náboženský systém, kladoucí též důraz na úctu k předkům, poznání archaické moudrosti obsažené v mythologických příbězích, respekt ke kulturnímu dědictví, pokračování lidových tradic a zachovávání hrdinského postoje v životních výzvách. Někteří z předních praktikujících popisují odinismus jako „přírodní (přirozené) náboženství“ {angl. natural religion}; to nepřekvapí, uvedeme-li, že ve svých hlavních projevech – v kosmologii, světonázoru a praxi – je patrna silná vazba na svět přírody a jeho síly.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Ano, muži mají “opravdový talent“ na vynalézání věcí, v jejichž světle se mužnost zdá být překonaná. Již jsme se tu zmínili o starých Sparťanech, v této souvislosti jsem si navíc vzpomněl na jejich odmítání šípů, coby „ženského“ elementu. V dnešní době tu máme samopaly, ostřelovače a řízené střely. Muži všechny tyto věci vynalezli, aby si ulehčili život, dnes je však poněkud ironií, že jak chlapci, tak i dospělí muži si hrají na válku s joystickem v ruce a přitom fantazírují o nebezpečném a drsném životě, jaký dříve mužové vedli. Všeobecná letargie a úpadek fyzických sil jsou daní, již platíme za výdobytky civilizace a osobní bezpečnost.

Dobře řečeno. Všechno tohle vede k virtuální existenci, v níž není vítězů, jen poražených.

Snaha o dosažení co možná největší úrovně lidské “bezpečnosti” zní smysluplně a úkolem moderního státu, respektive jakéhokoli státu je zajistit alespoň její rozumnou míru. Nicméně takřka absolutní absence nebezpečí se v podstatě rovná mužské duševní rakovině svého druhu. Podle mnohých je naší budoucností kultivovaný, chráněný a uhlazený svět obchodníčků nebo byrokratů, což se z mého úhlu pohledu zdá být naprostou dystopií, neboť vše dobré, co v mužích je, zůstane skryto. Proto tu máme tolik nezdravých, depresívních a ztracených chlapců bez jakéhokoli cíle a duševně infantilních mužů. Nikdo s tím nechce nic dělat, neboť případné řešení tohoto problému by v plné nahotě odkrylo lži a selhání současného pořádku.

Mám jednu osobní zkušenost kontrastující s tím, co jste právě řekl. Jednalo se o naše (pozn.: skupiny Changes) turné po Rusku, jež jsme podnikli před několika lety. Tamní muži byli skutečně mužní a ženy ženské. Oproti dnešním Američanům potřebujícím k životu všemožné prášky se mi zdáli plní života, a to jak po emoční, tak i fyzické stránce. Pro většinu tamních lidí Rusko nikdy nepředstavovalo jednoduché a pohodlné místo k životu. Jak trefně říkal Periklés: “Těžko na cvičišti, lehce na bojišti.” (“Superior is he who is reared in the severest of schools.”)

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

V jednom ze svých současných článků jste napsal, že po ukončení své činnosti v řadách hnutí Minutemen jste přišel na to, že „primární problémy západního světa neleží samy o sobě ve sféře politické, nýbrž duchovní.“ Politické i spirituální problémy se dozajista v současném západním světě vyskytytují na mnoha úrovních. Rád bych se nyní zaměřil na problematiku mužnosti.

Duchovnost, o níž jsem se zmiňoval, může hrát důležitou roli v procesu budování charakteru. Když hovoříme o mužnosti, musíme se v prvé řadě zabývat charakterem. Charakter definuje muže a je nedílně propojen s jeho mravy. Mravy pramení z vnitřního lidského povědomí (inner plane) a nejsou povrchního rázu. Mají vliv na jednání jedince a jeho interakce s okolním světem. Základní stavební kameny charakteru jsou i dnes naprosto totožné s těmi, jež jimi byly v archaických dobách. Patří mezi ně především odvaha, statečnost, vytrvalost, věrnost a pevné dodržování slibů. Tyto vlastnosti pak uplatňujeme v reálném životě. Charakter má moc přenést člověka i přes ty největší rány osudu a propůjčuje mu schopnost překonat i to, co by se na první pohled zdálo nemožné. Za charakter a morální rysy, jež ho podtrhují, neexistuje žádná náhražka, je však pravdou, že dnešní moderní civilizace k budování charakteru příliš nepřispívá. Žijeme totiž v éře korupce, lží a manipulací. Jen málokdo ze současných politiků, filmových hvězd a dalších veřejně činných osob (pokud vůbec někdo) může sloužit jako modelový příklad pro mládež, jíž by ukázal správnou cestu.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Robert N. Taylor hraje aktivní a významnou roli na poli alternativní pravice již po dlouhá desetiletí. V 60.letech úzce spolupracoval s hnutím The Minutemen – ortodoxní antikomunistickou skupinou vedenou Robertem „Bolivarem“ DePughem. Tato polovojenská skupina, jež vstoupila do všeobecného povědomí prostřednictvím samolepek s nápisem „Zrádci, bojte se!“ se nakonec z mnoha různých důvodů, z nichž stojí za zmínku například nátlak ze strany FBI a dalších organizací, rozpadla, nicméně na jejích troskách vzniklo mnoho dalších militantních skupin. Poté, co opustil řady Minutemenů, se Taylor začal věnovat trochu jiným zájmům a spolu se svým bratrancem Nicholasem Teslukem založil folkovou skupinu Changes (Myspace, Wikipedia). Taylor rovněž pomáhal razit cestu rychle rostoucímu ódinistickému (či chcete-li Ásatrú) hnutí, když byl členem hned několika organizací. Na skonku 90.let pak kapele pomohl obnovit její popularitu vydavatel radikálně tradicionistického žurnálu Tyr Michael Moynihan, jenž se zasadil o vydání starších i zbrusu nových materiálů tohoto dua. Taylor stále i dnes vydává nahrávky a pořádá vystoupení.

Pamatuji si, že před několika lety jsme se letmo seznámili před portlandskou galerií Optic Nerve Arts a následně jsme se účastnili skupinové diskuze. V jejím rámci jste hovořil o výchově svého syna a dal jste k dobru dojemný příběh o tom, kterak jste mu pomohl podstoupit přeměnu z chlapce v muže prostřednictvím pohanského rituálu. Jestli si dobře pamatuji, jednu z hlavních rolí v něm hrál štít. Bylo to pravděpodobně moje první setkání s člověkem, který praktikoval Ásatrú smysluplným způsobem. Mohl byste prosím čtenářům Alternative Right tento rituál přiblížit?

Naše setkání se uskutečnilo v průběhu premiérového večera Heathen Art Show, jež se konalo právě v Optic Nerve, následujícího večera se pak uskutečnil koncert Changes v místní irské hospodě. Událost, již zmiňujete, se odehrála sněmu (pro nějž se užívá název Althing) Ásatrú Alliance (patřil jsem k jejím zakladatelům a byl jsem jejím dlouholetým členem a podporovatelem). Jednalo se o rituál nabytí mužnosti mého staršího syna Thora, který zhruba měsíc před touto událostí dosáhl věku šestnácti let.

Continue Reading