Délský potápěč

Autor: Rachel Elboim-Drorová

Theodor Herzl

V naději, že tím přiměje sultána prodat Židům Palestinu, podporoval Theodor Herzl brutální protiarménskou politiku.

Sionistické hnutí se arménskou otázkou intenzivně zabývalo už od masového vraždění Arménů Turky v polovině poslední dekády 19. století – dokonce ještě před Prvním sionistickým kongresem. Herzl vycházel z představy následující výměny: Židé zaplatí obří dluh Osmanské říše výměnou za získání Palestiny, kde si následně se souhlasem mocností zřídí vlastní stát. Usilovně se pro tento plán snažil získat sultána Abdula Hamida II., ale bezvýsledně.

Herzlův diplomatický zástupce agent Philip Michael Nevlinski (také sultánův poradce) mu řekl: „Místo peněz nabídněte sultánovi politickou podporu v arménské otázce, a on váš návrh – přinejmenším částečně – rád přijme.“ Křesťanské evropské země vraždění arménských křesťanů muslimskými Turky silně kritizovaly a na různých místech vznikaly výbory na podporu Arménů. Evropa také nabídla útočiště vůdcům arménského povstání. Pro turecké banky se stalo velkým problémem získat půjčky od evropských bank.

Continue Reading

„Pokud už budeme hřešit, musíme hřešit potichu.“

Autor: Bernard Porter

Je nasnadě, proč se britské vlády tak dlouho úzkostlivě snažily udržet dějiny svých tajných služeb v tajnosti. V případě dekolonizace – tématu knihy Caldera Waltona Empire of Secrets: British Intelligence, the Cold War and the Twilight of Empire – mohou odhalení o užívání špinavých metod i po padesáti letech nenávratně poničit pečlivě pěstovaný mýtus hladkého a přátelského procesu, do něhož byla schopna Británie – na rozdíl od Francie, Nizozemska nebo třeba Belgie – dekolonizaci usměrnit. Podle oficiální verze historie Británie ochotně garantovala svým koloniím nezávislost coby projev vyvrcholení imperiální vlády, řídící se zásadou přeměny „Impéria na Commonwealth“, jak to označovaly učebnice dějepisu. Cílem tohoto výkladu bylo – kdyby snad nic jiného – pozvednout morálku „obyčejných“ Britů.

Takové tajnosti působily nepříjemnosti jak bývalým příslušníkům tajných služeb, kteří cítili, že si jejich některé počiny zaslouží chválu i zpětně  – jako nejočividnější příklad mohou posloužit lamači kódů z Bletchley Parku – i historikům, kteří se domnívali, že by britské zákony nařizující utajení mohly pomáhat ukrývat něco důležitého. Šlo o dosti citlivou oblast – ještě před několika lety by takovéto nahlas pronesené podezření mohlo mít za následek nálepku konspiračního teoretika – což pro kariéru historika není zrovna nejlepší doporučení.

Jak však některá z těchto podezření nabývala na věrohodnosti a důvěryhodné osoby byly připraveny je potvrdit, změnila vláda notu a od strategie naprostého popření přešla k „managementu informací“, jak to ve své nedávno vydané knize Classified: Secrecy and the State in Modern Britain nazval Christopher Moran. Historikům – pokládaným za příznivě nakloněné tajným službám – byl udělen privilegovaný přístup k utajeným dokumentům, aby je oficiálně zpracovali. Jedním z nich byl i Christopher Andrew, který si na pomoc s knihou The Defence of the Realm (2009) přizval Waltona. Rázem se jeden typ konspiračních teorií – komploty a jejich zahlazování – stal přijatelným. Proto může Walton dnes napsat  – aniž by příliš ohrozil svou akademickou reputaci – že „historie britské dekolonizace je příběhem klamu.“

Continue Reading

Britská shovívavost

Autor: George Monbiot

Proč tak málo lidí ví o zvěrstvech britského impéria?

Když čteme zprávy o soudu s tureckým spisovatelem Orhanem Pamukem (připomeňme si časy, kdy se daly Britské listy i číst: „Svoboda projevu v Evropě: Musí to být buď všechno, nebo to není nic“, pozn. DP), zarazí nás dvě věci. Zaprvé pochopitelně anachronistická brutalita tureckých zákonů. Pamuk je stejně jako desítky dalších spisovatelů a novinářů stíhán za „hanobení turectví“, tedy proto, že si dovolil zmínit se o arménské genocidě za 1. světové války a vraždění Kurdů v nedávné době. Zadruhé pak nesmírná až komická stupidita celého soudu. Pokud nějaká akce dovede ony dávné masakry oživit a udělat z nich aktuální téma, je to soud předního spisovatele země kvůli zmínce o nich.

Během příprav ke vstupu do Unie turecká vláda brzy zjistí, že ostatní členské země EU přišly s mnohem účinnějšími způsoby zatajování. Bez právního donucení a bez rozhořčených davů před domy spisovatelů jsme si vyvinuli takřka nekonečnou schopnost zapomínat na námi páchaná zvěrstva.

Zvěrstva? Jaká zvěrstva? Když toto slovo použije turecký spisovatel, každý Turek okamžitě ví, o čem je řeč – jakkoli sveřepě to odmítá. Většina Britů se na vás však podívá s tupým nevědoucím výrazem. Dovolte mi tedy uvést dva příklady, oba zdokumentované stejně dobře jako arménská genocida.

Continue Reading

Britský koncentrační tábor během protikoloniálního povstání Mau Mau v Keni. „Práce a svoboda“

Autor: George Monbiot

Jedno se musí popíračům holocaustu nechat: přinejmenším vědí, co popírají. Aby mohli o něco své lži opřít, musejí vytvářet komplikované falešné konstrukce. K popírání britských koloniálních zvěrstev takové snahy není vůbec třeba. Většina lidí si zřejmě ani neuvědomuje, že je třeba něco popírat.

Příběh o neškodném imperialismu, jehož hlavním účelem nebylo zmocnit se území, pracovní síly a surovin, ale naučit domorodce angličtinu, způsobné stolování a podvojné účetnictví pravicový tisk pečlivě udržuje jako svůj mýtus. Mýtus, který však čerpá sílu z pozoruhodně silného sklonu našeho národa vylepšovat a přehlížet minulost.

Odhalení z minulého týdne, že britská vláda systematicky ničila dokumenty popisující špatné nakládání s koloniálními poddanými 1] a že Foreign Office (britské ministerstvo zahraničí, pozn. DP) následně lhalo o tajném archívu s méně závažnými odhaleními 2] – je podle jakýchkoliv měřítek významnou zprávou. Přesto však bylo většinou britského tisku buď zcela ignorováno, nebo mu bylo dopřáno důležitosti poznámky pod čarou. Na webu Telegraphu se mi nepodařilo najít jedinou zmínku o tajném archivu. Jedinou zmínku v The Daily Mail představuje – pokud dokážu říct – názorový sloupek historika Lawrence Jamese, který příležitosti využil k ujištění, že jakékoliv nedostatky koloniální správy byly dílem „hrstky páriů, neschopných úředníků či násilnických výjimek“, zatímco všichni ostatní byli „oddaní, věrní a disciplinovaní“. 3]

Continue Reading

Menachem Begin (v pozadí vlajka Irgunu)

Autor: Calder Walton

Po skončení 2. světové války musela MI5 čelit nové hrozbě – nikoli však sovětské, ale atentátníkům z Jeruzaléma

Poválečná léta dopadla na britské tajné služby – a především MI5, domácí kontrarozvědku a bezpečnostní službu – těžce. Ve jménu úspor došlo k seškrtání rozpočtů bezpečnostních agentur, odejmutí jejich mimořádných válečných pravomocí a drastickému zeštíhlení stavů. Počet příslušníků MI5 poklesl z válečného vrcholku v roce 1943 – 350 – na pouhou stovku v roce 1946. Administrativní záznamy dokazují, že služba musela přejít k užívání lacinějších druhů papíru a inkoustu, a agenti dostali rozkazem psát hlášení na obě strany listů – jen aby ušetřili každou penci. Podobně jako po 1. světové válce došlo i nyní na vážně míněné vládní debaty o úplném zrušení MI5. Ke své smůle čelila MI5 v průběhu poválečných let souběhu nejhorších možných okolností: umenšeným zdrojům a větší odpovědnosti. Po válce se pod britskou kontrolou nacházelo více území, než kdykoliv předtím – a právě MI5 zodpovídala za tamější zpravodajskou činnost.

Nejakutnější hrozbou však nebyl nedostatek zdrojů ani nový sovětský nepřítel. Nedávno odtajněné dokumenty odhalují, že po konci války se hlavní prioritou MI5 stala blízkovýchodní teroristická hrozba, konkrétněji pak dvě hlavní sionistické teroristické organizace, operující na území palestinského Mandátu (Britský mandát Palestina), od roku 1921 pod britskou správou. Šlo o Irgun Cvai Le’umi‚ („Národní vojenská organizace“, zkráceně Irgun) a Lechi (hebrejský akronym názvu „Bojovníci za svobodu Izraele“), Brity také po svém zakladateli Avrahamu Sternovi nazývaná „Sternův gang“. Irgun a Sternův gang věřily, že britská poválečná politika vůči Palestině – tedy zablokování vytvoření samostatného židovského státu – ospravedlňovala užití násilí proti britským cílům. Protiteroristická agenda MI5, která tvoří velkou část její činnosti dodnes, má svůj původ právě v poválečném potírání Irgunu a Sternova gangu.

Continue Reading