Délský potápěč

Neměli bychom brát příliš doslova odkazy na otrokářství a kolonialismu, která nám protivníci neustále metají do tváří. Skutečné ani údajné prohřešky našich pradědů by nikoho nezajímaly, kdybychom dnes nebyli úspěšnější než mnohé jiné rasy. Odpor vzbuzuje právě pozorovaná nadřazenost, nikoliv křivdy minulých staletí, které jsou přinejlepším post facto racionalizací resentimentu…

Úvodní část najdete zde.

Autor: F. Roger Devlin

Jak už jsem zmínil, evropská civilizace se historicky pyšní – možná jedinečnou – schopností překonávat paralyzující vliv závisti, a to dokonce do té míry, že máme tendenci zapomínat na její nebezpečí a zle podceňovat její vliv na ostatní. Teoretici rozvoje po 2. světové válce obecně soudili, že postačí naučit pár rolníků z Třetího světa několika technickým nebo zemědělským dovednostem, které se rychle rozšíří z vesnice do vesnice a rychle tak navýší bohatství celých společností. Lidé však jednají k maximalizaci blahobytu, jen když se nebojí, že tím vyvolají závist. V opačném případě by rolníci nemuseli nové dovednosti využívat vůbec, nebo by tak činili tajně.

Jak se Západu povedlo zkrotit závist? Sehrála zde roli i rasa? Bohužel mi není znám žádný výzkum, který by se touto otázkou zabýval. Schoeck zdůrazňuje vliv křesťanství. Předkřesťanští Řekové si byli problému závisti velmi dobře vědomi a věřili, že přílišné lidské štěstí může vzbudit závist dokonce i bohů, kteří pak příliš úspěšným lidem přivodí neštěstí a zármutek. Naproti tomu transcendentní Bůh křesťanství stojí tak vysoko nad stvořením, že se představa závisti vůči svým vlastním výtvorům jeví nanejvýš absurdní. V evangeliích najdeme řadu pasáží namířených proti závisti, tím asi nejjasnějším je podobenství o dělnících na vinici, kteří obdrželi tutéž mzdu, ať už pracovali celý den, nebo přišli teprve hodinu před západem slunce. Křesťanství učí, že dary, které běžně vyvolávají závist, nemají žádný význam ve vztahu člověka k Bohu, kde ani král nepožívá oproti chudákovi žádné výhody.

Continue Reading

Pohled na vězení Connally Unit ve státě Texas

Autor: James R. Long

V americkém státě Texas tvoří rasové menšiny většinu – 39 % obyvatel státu jsou totiž Hispánci a 13 % černoši, běloši představují pouhých 43 %. Podle demografů toto ukazuje náznak budoucnosti, k níž směřuje i zbytek země. V Texaském ministerstvu trestního soudnictví (Texas Department of Criminal Justice), které mě posledních 20 let drželo za mřížemi, pracují z většiny nebělošští zaměstnanci, vězni pak jsou nebělošského původu z drtivé většiny. Rozmanitost není naší největší silou.

Bez ohledu na množící se katastrofy zůstává nucená integrace – na niž dohlíží soudci, obvykle však „odstínění“ od jejích následků – platným pravidlem. Po každém rasovém incidentu, k němuž došlo kvůli nucené integraci, se nám dostává stejného poučení: „Potřebujeme větší jednotu.“

Continue Reading

George Floyd

Autor: Greg Johnson

Volání po spravedlnosti za smrt Trayvona Martina i Michaela Browna bylo jeden velký podfuk. Oba totiž byli kriminálníci, kteří zemřeli kvůli své hlouposti, jež je ponoukala napadnout ozbrojeného muže. Totéž platí i pro Ahmauda Arberyho.

Dostali, co si zasloužili.

(Herec) Jussie Smollet a (automobilový závodník) Bubba Wallace se klamně snažili vydávat se za oběti zločinů z nenávisti. Falešné zločiny z nenávisti však jsou velice skutečné zločiny z nenávisti proti bělochům. S kariérou obou slavných černochů by měl být amen a oni sami by měli za své provinění putovat za mříže.

V Americe žije přes 40 milionů černochů – to nedokáže hnutí Black Lives Matter najít alespoň jedinou skutečnou oběť rasismu?

Po zveřejnění záběrů zatýkání George Floyda z policejních kamer nyní máme v rukou důkaz potvrzující to, co rozumní lidé dávno tušili: George Floyd nebyl obětí policejní brutality nebo nespravedlnosti.

Continue Reading

Steve Hofmeyr

Autor: Dan Roodt

Když se dcera Nelsona Mandely a jihoafrická velvyslankyně v Dánsku podělila na Twitteru o svou naději, že bílí farmáři v Jižní Africe už se „třesou“ před konfiskacemi jejich půdy, plánovanými její stranou, populární zpěvák Steve Hofmeyr na to zareagoval slovy, že Zindzi Mandelová pracuje pro daňové poplatníky jako on.

Za tato pravdivá slova teď Steve Hofmeyr čelí obvinění z „podněcování nenávisti“, konkrétněji crimen injuria, archaické formě trestního stíhání v jihoafrickém právním systému, která se však v posledních letech užívá především k postihování bělošských „nenávistných projevů“.

Vládnoucí strana v zemi Africký národní kongres (ANC) vydala komuniké, kde oznámila podání žaloby crimen injuria proti Stevu Hofmeyrovi za „jeho rasistické a nelidské tirády na sociálních sítích, přetékající barbarstvím, rasismem a toxickou maskulinitou“.

Continue Reading

Autor: Jake Bowyer

„Den nula“ v Jižní Africe označuje den, kdy Kapskému Městu, druhé největší aglomeraci v zemi, dojde voda. Toto datum bylo podle všeho posunuto na listopad. Až nastane, ani ten nejlepší přídělový systém na světě a šetření už nebudou žíznivým, přehřátým a zpoceným obyvatelům města na Mysu Dobré naděje nic platné.

Všichni komentátoři se shodují, že za nesnáze Kapského Města může výhradně neschopnost jihoafrické vlády. Jižní Afrika patří k zemím s největším přírodním bohatstvím na světě, a přesto se jí „zásluhou“ kleptokratického režimu řízeného stranou Africký národní kongres (ANC) a někdejšího prezidenta Jacoba Zumy nedostává základních potřeb vůbec, nebo v nedostatečné kvalitě. Zní to hodně podobně jako Flint, že ano? Není to náhoda, Flint a Kapské Město mají totiž hodně společného.

Continue Reading

„Budeme je střílet z kulometů…“

Autor: Josh Gelernter

Bílí Jihoafričané se ocitli v nesmírném nebezpečí. Možná však existuje řešení.

Situace v Jižní Africe je tristní. Když byl v roce 1994 přízrak apartheidu konečně rozdrcen na kusy, zdálo se, že země před sebou má zářnou budoucnost. O pouhých osm let později v roce 2002 ale celých 60% Jihoafričanů prohlásilo, že život za apartheidu byl lepší. Těžko tomu uvěřit, ale takto zlé to bylo už v roce 2002. A dnes je to ještě horší.

Na konci apartheidu byla očekávaná délka života v zemi 64 let, stejná jako v Turecku nebo Rusku. Dnes je to 56 let, jako v Somálsku. V zemi dojde ke 132,4 znásilněním na 100 000 obyvatel, zdaleka nejvíc na světě: druhá Botswana má 93, třetí Švédsko má 64. V žádné jiné zemi tento údaj nepřesahuje 32.

Ještě před pádem apartheidu se jihoafrická autorka Ilana Mercerová i s rodinou přestěhovala do Izraele; její otec byl hlasitý kritik apartheidu, šikanovaný bezpečnostními jihoafrickými složkami. Článek na World Net Daily z roku 2013 cituje slova Mercerové, zasloužilé bojovnice proti apartheidu, že „za vlády Afričanů zavraždí v zemi víc lidí, než kolik jich umřelo rukama afrikánské vlády za skoro 40 let“. Podle vládních odhadů je spácháno 31 vražd na 100 000 obyvatel ročně, tedy asi 50 denně. Tím by se JAR zařadila na desáté místo nelichotivé statistiky, ještě před Rwandu, Mexiko nebo oba Súdány. A to se řídíme oficiálními údaji – nezávislí pozorovatelé z vnějšku mluví až o dvakrát vyšších číslech. Nedůvěřovat tamní úřadům je ostatně více než na místě, jihoafrická vláda, vedená od konce apartheidu stranou Nelsona Mandely Africký národní kongres, je nesmírně neschopná a zkorumpovaná.

Continue Reading

Autor: Dan Roodt

Bílí Jihoafričané se vydávají protestovat do ulic jen zřídka – místo toho raději svému rozhořčení dávají průchod na Twitteru a Facebooku. Přesto ale při takzvaném #BlackMonday 30. října 2017 došlo ke spontánní vlně protestů – ve velkoměstech, vesnicích či ve školách. Farmáři svými dodávkami a traktory zablokovali silnice. Všichni byli oblečeni ve smuteční černé, aby tak připomněli narůstající počty bělošských farmářů, kteří se každoročně stanou obětmi vražd. Jihoafričané pochodovali, blokovali a protestovali, ale především se hromadně modlili, na kolenou v gestu poslušnosti křesťanskému Bohu.

Zde je video zachycující protest:

Continue Reading

Bělošská genocida – fait accompli?

Od 1. do 24. února 2017 došlo v Jižní Africe přinejmenším k 15 vraždám farmářů, oznámila skupina na ochranu lidských práv menšin AfriForum během vzpomínkového obřadu ve městě Middelburg, konaném na památku britské občanky Sue Howarthové, které byla umučena při zatím posledním rasovém útoku černochů na bělochy v této africké zemi.

Vzpomínkového obřadu a kladení věnců se podle tiskové vyjádření Afriforum zúčastnili lidé z AfriForum, Jihoafrického zemědělského svazu Transvaalu (TAU SA) i mnozí místní.

„Lidé jsou mučeni a vražděni a my chceme docílit toho, aby vláda začala tyto vážné zločiny brát vážně a řešit,“ řekl šéf bezpečnosti společenství v AfriForum Ian Cameron.

Podle mluvčího AfriForum Hillela Coetzera má být obřad také připomínkou všech obětí tzv. Plaasmorden („vraždy farmářů“) za poslední dva měsíce. Organizátoři chtějí také přivést pozornost k neschopnosti vlády aktivně zasáhnout.

Continue Reading

Svůj k svému

Autor: Jared Taylor

Recenze knihy Davida Skarbeka, The Social Order of the Underworld: How Prison Gangs Govern the American Penal System, Oxford University Press, 2014.

Věznice představují pozoruhodné laboratoře pro zkoumání lidské přirozenosti. Jak se chovají impulzivní a násilní muži, když jsou donuceni po celá léta žít pospolu v podmínkách stísněné intimity? David Skarbek, přednášející na londýnské King’s College, ve své znamenité knize ukazuje, že jedním ze základních pravidel života amerických vězňů je rasová segregace. Ta tvoří jeden z hlavních elementů vězeňských gangů, které se staly natolik mocnými, že přinejmenším v některých státech Unie v podstatě kontrolují každý aspekt vězeňského života. Dr. Skarbek přesvědčivě tvrdí, že smyslem vězeňských gangů je vytvářet pravidla a vynucovat jejich dodržování a že bychom tedy měli vnímat jejich existenci spíše jako pozitivní jev.

Vzestup vězeňských gangů

Věznice obývají lidské skupiny, které potřebují pravidla. Do 50. let 20. století neexistovaly žádné vězeňské gangy, které by je vytvářely. Pravidla nastavovali dozorci, ta však nepokrývala veškeré chování vězňů, zejména proto, že moc dozorců stála v přímém kontrastu s mnoha přáními vězňů. Proto před nástupem gangů doplnili vězni oficiální pravidla „zákonem trestanců“ (convict code –  srov. s kodexem vorů v zakone, pozn. DP), který se podle Skarbeka v různých věznicích příliš nelišil. Jeho nejdůležitější částí tvořil zákaz pomáhat dozorcům v jakékoliv disciplinární záležitosti; zákaz donášet na spoluvězně nebo se míchat do vyšetřování, když někdo ze spoluvězňů porušil vězeňská pravidla. Zákon také zapovídal krádeže a násilí mezi spoluvězni.

Continue Reading

Pravda a usmíření?

Autor: Francis Carr Begbie

Jihoafrická vládní strana ANC (Africký národní kongres) dosáhla v prvních volbách po smrti Nelsona Mandely očekávaného vítězství, a tak země tak nadále pokračuje v nastoupené trajektorii. Výraznější změny se v JAR, sužované jedním korupčním skandálem za druhým, která se stala lídrem světového žebříčku míry vražd a je na cestě k ekonomickému chaosu, očekávat nedají.

Co se nezmění téměř jistě, je vytrvale rostoucí, a přesto – či právě proto – o nic méně hrůzný počet bělochů každodenně zavražděných černochy. V JAR je denně spácháno kolem 50 vražd, z nichž je podle organizace Genocidewatch asi ve dvaceti případech bílá oběť zavražděna černým pachatelem, což je v obrovském nepoměru k demografickým poměrům (běloši dnes představují pouhých 9% jihoafrického obyvatelstva). Tato statistika a ostré výhružky ze strany některých černošských politiků, při nichž tuhne krev v žilách, vyvolávají v mnoha Búrech obavy z budoucího bělošského krveprolití.

Od předání moci černé většině v roce 1994 bylo zavražděno kolem 70 000 bělochů, dobrat se přesnějších čísel je však obtížné – policie totiž přestala ve statistikách rozdělovat oběti podle rasy.

Continue Reading