Délský potápěč

Autor: Pierre Vial

Více než aktuální zamyšlení Pierre Viala, ve světle událostí ve Stockholmu, o selhání multikulturalismu a nadcházející rasové válce v Evropě

Hořící budovy, vyrabované obchody a obchodní centra, ulice zasypané odpadky, ohořelé vraky autobusů a automobilů, včetně těch policejních. Tyto obrazy z Londýna, Birminghamu, Bristolu a Liverpoolu vysílaly televizní stanice po celém světě. Připomínaly to, co labouristická stínová ministryně zdravotnictví Diane Abbotová nazvala „válečnou zónou“ („místo, kde se odehrává partyzánská válka,“ jak uvedly francouzské noviny Le Monde 10. srpna [2011]).

Francouzská média okamžitě okamžitě začala s kampaní, jak interpretovat tyto události: je to vinou sociálního napětí, způsobeného škrty státních dotací sociálně nejslabším vrstvám obyvatelstva; je to vinou nezaměstnanosti a z ní vyplývající zahálky; a je to, samozřejmě, chyba britské policie („přehmaty policejních sil“ podle konzervativních novin Daily Mail – novin stejně lživých, jako jsou ty francouzské). Vše má jednoduché vysvětlení … a výtržníci v kapucích jsou „mládež“ s neklidnými srdci. Mládež dobře organizovaná, uniformovaná (a proto zcela jiná, než spontánně a povrchně jednající hooligans), s komunikačním systémem na úrovni, jež umožňuje vést útoky ve vlnách po mnoho dní.

A co na to vláda? Britský premiér David Cameron, ministr vnitra, ministr financí, starosta Londýna byli… na dovolené (Cameron v Itálii). [1] To byla ze strany výtržníků nevídaná drzost, že si zvolili zrovna tento okamžik. Mohli aspoň počkat, než se vrátili.

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

Protestující na demostraci 26. května (proti schválení „homosexuálních sňatků“ francouzskou vládou dne 23. března) budou jistě dávat hlasitě najevo svoje znechucení a vztek. Jakýkoli hanebný zákon, který byl kdy schválen, může být vždy zrušen.

Nedávno jsem poslouchal jednoho alžírského blogera. „Na každý pád budou islamisté ve Francii do 15 let u moci a tento zákon zruší,“ prohlásil. Mám podezření, že tak učiní ne pro naši potěchu, ale proto, že je tento zákon v rozporu s islámským právem šaría.

Snaha o zrušení tohoto zákona je jediným povrchním pojítkem mezi evropskou tradicí (která respektuje ženy) a islámem (jež ženami pohrdá). Avšak nezastíraná útočnost Alžířana je hrozivá. Následky tohoto budou mnohem větší a katastrofičtější než ohavný zákon Christine Taubirové.

Je celkem jasné, že Francie může padnout do rukou islamistů. Po čtyřicet let všechny vlády a politické strany (s výjimkou Front National), stejně jako firmy a Církev aktivně přispívaly všemi prostředky k nárůstu přistěhovalectví z oblasti Maghrebu.

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

Jsem zdráv na těle i na duchu, pln lásky ke své ženě a dětem. Miluji život a nečekám, že přijde něco po něm, vyjma zachování naší rasy a myšlenek. Na sklonku svého života, kdy má francouzská, potažmo evropská otčina čelí nezměrnému nebezpečí, jsem však pocítil nutkání jednat, dokud ještě vládnu svými silami. Cítím, že je nezbytné, abych učinil oběť a rozbil tak letargii, jež nás zamořuje. Dávám vplen své ostatky za účelem protestu a položení nových základů. K tomuto svému činu jsem si vybral vysoce symbolické místo, pařížskou katedrálu Notre Dame, jejíž majestátnost jsem vždy obdivoval a ctil. Byla vybudována v důsledku génia mých předků na místě, kde byly uctívány staré předkřesťanské kulty, jež v nás vyvolávají představu o našem prapůvodu.

Ačkoli mnozí muži prožijí svůj život v otroctví, mé gesto je zosobněním etiky vůle. Kráčím v ústrety smrti, abych probudil spící svědomí. Rebeluji proti osudu. Protestuji proti nákaze ducha a touhám agresivních jedinců po zničení úhelných bodů naší civilizace včetně institutu rodiny, intimního jádra naší tisíce let staré civilizace. Tím, že bráním identitu všech národů v jejich domovinách, zároveň protestuji proti zločinu v podobě plánovaného vytlačení našich krajanů z naší země.

Continue Reading

Autor: Romano Vulpitta

6) Mišimova literatura akce

Pojďme se nyní zaměřit na styčné body Mišimovy literatury a fašismu z literárního úhlu pohledu. Pokud bychom chtěli popsat Mišimovu tvorbu jedním slovem, dozajista bychom užili termínu literatura „akce.“ Zejména jeho pozdní práce se vyznačují silnými aktivistickými tendencemi. Avšak i v jeho raných dílech jsou aktivistické postoje jejich protagonistů patrné. Celkově lze říci, že Mišimova literatura má blíže k aktivismu, nežli k intelektuálnu. Tímto rysem disponuje i fašismus, jenž též klade velký důraz na akci.

Italský fašistický filosof Giovanni Gentile vyznával „filosofii akce.“ Dle jeho teorií získává lidské pokolení sebevědomí a nabývá sebeurčení primárně prostřednictvím akce, proto získal fašismus nálepku „politika akce.“

Mussolini bývá často přirovnáván k Leninovi. Jejich politicko-teoretická východiska a stranické organizace si byly v mnohém podobné, Mussolini navíc svého času prožil románek se ženou, jež dříve pracovala coby Leninova sekretářka. Právě ona Mussolinimu vyložila podstatu marxismu a nepřímo jej tak ovlivnila Leninovými myšlenkami. Jak Mussolini, tak i Lenin věřili, že organizace řízená několika jednotlivci by měla vést masy. Podstatně se však lišili v otázce, kdo by měl představovat onu elitu. V Leninových očích to byli intelektuálové, zatímco pro Mussoliniho ji ztělesňovali „muži akce.“

Continue Reading

Autor: Patrick Le Brun

Mé setkání s Yannem Vallériem, šéfem identitární organizace Jeune Bretagne (Mladá Bretaň, bretonsky Breizh Yaouank), proběhlo u vodního mlýna Moulin du Chaos (více fotografií zde) v obci Huelgoat. Během našeho rozhovoru, kdy jsme procházeli okolo obrovských balvanů, jsem měl opakovaný pocit, že chýše čaroděje Merlina musí být hned za dalším rohem. Během poznávání přirozené krásy tohoto kraje se stávalo stále více zřejmým, proč jedno z nejaktivnějších hnutí původních bílých obyvatel, má tak velkou, artušovsky hrdinskou povahu a vychází z identity tak hluboko zakořeněné a starší, než ancien régime nebo ultramontanismus.

Můj prvotní dojem byl ten, že Yann vypadal spíše jako boxer velterové váhy, než politický organizátor. Má klidné a sebejisté vystupování, jež ukrývá velkou energičnost a vášeň, které vkládá do své práce. Nemá teatrální způsob vystupování, které lze nalézt na jihu Francie, nebo okázalost Pařížana. Yann je definitivně člověkem svého kraje.

Continue Reading

Autor: Romano Vulpitta

Romano Vulpitta je bývalým italským diplomatem a odborníkem na japonskou literaturu. Tento římský rodák úspěšně absolvoval právnickou fakultu římské univerzity a v roce 1964 získal zaměstnání na italském ministerstvu zahraničí. Od roku 1972 do roku 1975 působil jako profesor moderní japonské literatury na univerzitě v Neapoli. Poté se přestěhoval do Japonska, kde mu bylo nabídnuto místo profesora na univerzitě Sangyo v Kjótu, se specializací na evropská podnikatelská studia a japonsko-evropská srovnávací studia. Je autorem knih s názvem „Podmínky pro nepřemožitelnost: Jojūrō Jasuda“ (Fuhai no jōken: Yasuda Yojūrō to sekai no shichō, Tokio: Chūō Kōronsha, 1995) a „Přemítání o světě a o Mussolinim: Příběh Itala.“ V současnosti je již v penzi a žije v Japonsku. Následující text je přednáškou z října 2012.

1) Pozitivní vnímání Mišimy ze strany italských nacionalistů

V letošním roce jsme si připomněli 90. výročí Mussoliniova pochodu na Řím. Velký sen, jenž pohltil celý italský národ, byl též inspirací pro Jukio Mišimu, bez ohledu na rozdílnost forem a jejich vnějškových vyjádření.

Nyní bych se chtěl věnovat otázce, proč je Jukio Mišima tak populárním mezi italskými nacionalisty. Jak je možné, že se Mišima stal jejich hrdinou? Itálie je zemí číslo 1 v otázce překladu a publikace Mišimova literárního díla. Do dnešního dne zde vychází nové překlady jeho knih, včetně reedic jeho dříve publikovaných děl. Mimoto jsou v Itálii vydávány i jeho projevy a přednášky, o jeho životě a díle se točí filmy, na motivy jeho prací bylo složeno i několik oper. Tento výčet však zdaleka není úplný.

Continue Reading

Autor: Mark Dyal

“Větší účast na moci znamená odlišné vědomí, cítění, odhodlanost a odlišný úhel pohledu.” Friedrich Nietzsche [1]

“Ocel mě poctivě naučila o souladu mezi duší a tělem: zdálo se mi, že slabé emoce mají za následek ochabování svalů, sentimentalita se projevuje ochabnutím žaludku a přecitlivělost má za následek přecitlivělou bledou kůži. Vyrýsované svaly, pevné břicho a hrubá pokožka jsou tudíž přímo úměrné neohroženému bojovému duchu, síle nezaujatého intelektuálního úsudku a nezlomné povaze.“ Jukio Mišima [2]

Konceptuální a tělesná vitalita

Ve svém příspěvku do sborníku nazvaného Enciclopedia Italiana, vydaného v roce 1932 a pojednávajícího o společenské a politické doktríně fašismu, Benito Mussolini napsal, že politické doktríny nejsou vždy volně k dispozici všem lidem bez ohledu na místo a čas. Určité podmínky napomáhají zrodu určitých ideologií, jiné jejich prosazení naopak brání. Byť bylo 19. století epochou individualismu, neznamená to, že 20. století bude automaticky kráčet v jeho šlépějích. Mussolini naopak uvedl, že se jedná o kolektivistické století a zároveň vytýčil premisy pro diskusi o nově formovaném vztahu mezi jednotlivci a společností. [3]

V kontrastu s liberálním pojetím „bezcílně svobodného“, atomizovaného a autonomního jedince žijícího pod správou úřednického státu, jehož primární funkcí je zabezpečit plynulé fungování trhu, Mussolini nahlíží na člověka coby na tvora, jemuž nejlépe prospívají přísné podmínky v podobě plnění povinností, obětování se a dodržování disciplíny, jež mají svůj prapůvod v heroismu, válečnické chrabrosti a v současnou společností nepřijímané (římské) mužnosti. [4] Je odpovědností státu vytvořit vzorový model, na jehož základě bude z blátivého liberalistického těsta vytvořen nový a pevnější fašistický člověk. Člověk je totiž opravdu poddajným a tvárným stvořením, schopným podlehnout jak dekadentnímu materialistickému otroctví, tak i mužnému heroickému idealismu.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Čandalistické dekadentní figury

Existenciální krize, jež započala zhruba v polovině 18. století, vyústila v nihilismus, který Friedrich Nietzsche s odsudkem charakterizoval jako „vyčerpání života“ a „znehodnocení všech hodnot“, projevující se vzrušeným neklidem a neschopností si užívat volného času. Právě tento neklid pak urychlil proces vyčerpání.

Abstrakce existence jasně naznačuje, že naše „společnosti“ již nadále nevytvářejí „těla“, nýbrž, jak Nietzsche definuje, pouhý „konglomerát čandalů“, v nichž se nahromaďují nervové a psychické poruchy, jež jsou známkou toho, že obranný mechanismus silných nátur není ničím jiným, než pouhou vzpomínkou. Právě tyto „obranné mechanismy“ v sobě musí „odlišný člověk“ oživit po završení procesu vlastního hledání tradičních mystérií.

Nietzsche velmi adresně vypočítává hříchy čandaly, symbolické to figury evropské dekadence, z nichž vyvěrá existenciální krize a nihilismus. Čandala trpí nejrůznějšími neduhy: zvýšenou inklinací ke kriminalitě, popularizováním celibátu a dobrovolné sterility, hysterií, neustálým oslabováním vůle, alkoholismem (a závislostmi na různých drogách), systematickým pochybováním a soustavnou a neúnavnou destrukcí veškerých pozůstatků síly.

Mezi čandalistické figury dekadence a nihilismu Nietzsche zařazuje i tzv. „úřední nomády“ (Staatsnomaden), kteří vykonávají oficiální funkce, aniž by opravdově přináleželi k některé zemi, sluhy „chladného mostra“ s abstraktní myslí, jež plodí další a další abstrakce. Parazitní způsob života těchto existencí způsobuje z důvodu jejich omračující a neustálé lenosti rozpad rodiny. To vše se odehrává v prostředí utvořeném z protichůdných a rozdrobených existencí, kde „disciplína“ (Züchtung) jednotlivých aktérů slouží abstrakcím chladného monstra – všeobecné nespolehlivosti ve formě popudlivosti a výrazům nenasytného a kompenzačního chtíče po nejrůznějších stimulech a vzrušení – neurózám všemožného typu – politickému „presentismu“ (Augenblickdienerei), v němž dlouhodobá paměť, hlubší perspektivy či přirozený a instinktivní smysl pro pravdu naprosto absentují – patologické přecitlivělosti – plané obavy vybuzují morbidní strach z neúprosných sil, jež formovaly a stále ještě formují historii a mocenské poměry – strach z ovládání reality a uchvácení hmotných statků tohoto světa.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Co přimělo koptského křesťana, původem z Egypta, vystupujícího pod jménem Sam Bacil (vlastním jménem Nakoula Basseley Nakoula 1]) natočit film, který zaručoval, že vyprovokuje muslimy po celém světě? Až doposud byl Nakoula spíše znám jako kriminálník, zkrachovalec a bývalý trestanec, než jako aktivista zapálený pro věc jinou, než jeho vlastní finanční prospěch. 2]

Co vyvolalo nepokoje a násilí po celém islámském světě nebyl ani tak film samotný (Desert Warrior), který byl podle názoru „konzultanta“ Steve Kleina 3] „fiasko, odpad,“ ale mnohem známější filmová upoutávka, která byla zveřejněna na Youtube pod názvem Innocence of Muslims (Nevinnost muslimů).

Nekoula není zrovna znám pro svoji nesobeckost. Vyhlásil bankrot v roce 2000 a byl zapojen do kriminálních aktivit před ním, i po něm. Proto pokud se stal hlavním aktérem a následně obětním beránkem v akci, díky které se ocitl v extrémním nebezpečí, mu zřejmě musela být nabídnuta značná finanční odměna. Zpráva Los Angeles Times o Nakoulovi uvádí:

Continue Reading

Autor: Hervé Ryssen

Následující rozhovor původně vyšel v časopise Réfléchir et Agir v září 2008, ve kterém Hervé Ryssen mluví o své knize Židovská mafie (La mafia juive, Levallois-Perret: Éditions Baskerville, 2008).

Réfléchir et Agir: Vydal jste čtvrtou knihu o židovství, čítající 400 stran. Proč další? Neřekl jste doposud všechno, co jste chtěl?

Hervé Ryssen: To jsem si původně myslel! Židovství je však velice uzavřeným světem, tajnůstkářským, proto člověk i po všech letech studia stále objevuje nové věci. Tentokrát jsem zkoumal zločinecké podsvětí, operující uvnitř mezinárodního židovského společenství, a to co jsem zjistil bylo jedním slovem, neuvěřitelné. Je faktem, že židovská mafie je nemocnější mafií, která dnes na světě existuje: vyděračství, prostituce, pašování drog a diamantů, obchod se zbraněmi, nelegální obchod s uměleckými díly, nájemné vraždy, organizované podvody, ozbrojené loupeže atd. Pornografie, kasina a diskotéky jsou také většinou ve vlastnictví židovských gangsterů.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Poslání umělce podle Charlese Baudelaira

Pro dandyho je nezbytné do současného barbarismu vetknout trochu estetiky. V Anglii se pustil do společného díla John Ruskin spolu s prerafaelity, mezi něž lze zařadit Danta Gabriela Rosettiho a Williama Morrise. Ruskin vytvořil architektonické plány na zkrášlení měst, jejichž celková krása notně utrpěla anarchickou industrializací manchesterské éry. Tato jeho snaha následně vedla k zakládání tzv. zahradních měst. Jeho snažením se nechali inspirovat Henry van de Velde, Victor Horta a další belgičtí a němečtí představitelé secesní architektonické školy (jinak též Art Nouveau, resp. Jugendstil). Ovšem po celou dobu, navzdory těmto konkrétním výdobytkům (v architektuře se většinou různé snahy jednodušeji materializují nežli v jiných oborech), se propast mezi umělci a společností i nadále prohlubovala. V případě figury dandyho je situace obdobná, neboť je podobná osobnosti umělcově.

Ve Francii vytvořil Baudelaire ve svých teoretických pracích postavu umělce, alias „nového aristokrata“, jehož postoje jsou charakterizovány odtažitým chladem, jeho citové projevy by se neměly přespříliš vychylovat ať již v pozitivním či negativním smyslu, přičemž mezi jeho klíčové vlastnosti by měla patřit ironie a schopnost vyprávět zábavné anekdoty. Umělecký dandy si održuje odstup od všech konvenčních společenských koníčků.

Baudelairovy náhledy by se daly shrnout slovy jedné z postav románu Ernsta Jüngera Heliopolis: „Stal jsem se dandym, který z nepodstatného činí podstatné a všemu podstatnému se směje.“ („Ich wurde zum Dandy, der das Unwichtige wichtig nahm, das Wichtige belächelte“). Baudelairův dandy tedy kráčí v Brummellových šlépějích a není pouhou skandální a vznětlivou postavou typu Oscara Wildea. Naopak se jedná o chladného pozorovatele (parafrázujeme-li Raymonda Arona, „nezaujatého diváka“), jenž svět okolo sebe vnímá coby pouhé, mnohdy velmi fádní, divadlo, v němž se bezobsažné postavy pohybují dokola a gestikulují. Baudelairovský dandy má v sobě zakořeněnu trochu smyslu pro provokaci, jež však většinou zůstává skryta pod rouškou ironie. Pozdější provokativní zveličování, často považované za výraz dandysmu, nemá ve skutečnosti s postoji Brummella, Baudelaira nebo Jüngera nic společného.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Záznam přednášky Roberta Steuckerse, kterou pronesl na semináři Synergon-Deutschland v květnu 2001.

Nežli se dostaneme k samotnému tématu, rád bych pronesl několik úvodních poznámek:

Váhal jsem, zdali mám přijmout vaše pozvání a pronést přednášku o figuře dandyho, neboť toto téma není hlavním objektem mého zájmu.

Nakonec jsem však tuto výzvu akceptoval, neboť jsem znovuobjevil inspirativní a jasně srozumitelnou esej od Otto Manna, jež byla před mnoha lety publikována v Německu pod názvem „Dandysmus jako konzervativní životní styl.“ 1] Tato esej si zaslouží být znovu publikována, byť s dodatkovými komentáři.

Moje třetí poznámka je metodologického a definičního rázu. Předtím, než vůbec začnu hovořit o „dandym“ a skvělé práci Otto Manna, musím vytýčit různé definice vztahující se k danému tématu, jež však mohou být v mnoha případech zavádějící, povrchní a nedostatečné.

Někteří vnímají figuru dandyho coby ryze módní fenomén – nic více nežli elegantní postavu oblečenou dle nejposlednější módy. Jiní na na ni nazírají jako na povrchní postavičku užívající si radostí života a líně přecházející z jednoho kabaretu do druhého. Francoise Doltová vykreslila psychologický profil typického dandyho. Další zase zdůrazňují takřka výhradně homosexuální dimenzi některých dandyů typu Oscara Wildea. V některých méně četných charakteristikách se setkáváme s přirovnáním figury dandyho k jakémusi avatárovi střihu Dona Juana, který svojí prázdnotu vyplňoval sbíráním úspěchů u žen. Nutno podotknout, že tyto mnou načrtnuté definice nevyšly z pera Otto Manna.

Continue Reading

V únoru 2012 navštívil Alexandr Dugin Nové Dillí, kde se zúčastnil 40. světového kongresu Mezinárodního sociologického institutu, jehož hlavním tématem bylo „Konec hegemonie Západu z pohledu společenských věd“. Profesor Dugin byl tak laskav a odpověděl na otázky zástupců nakladatelství Arktos, kteří se rovněž kongresu zúčastnili.

Účelem tohoto rozhovoru bylo, aby nám profesor Dugin objasnil některé jeho základní názory, s cílem rozptýlit nedorozumění a zkreslené informace, které převládají o něm, Eurasijském hnutí (včetně jeho pobočky Globální revoluční aliance) v anglicky hovořícím světě. Za vydavatelsvtí Arktos rozhovor vedli ředitel Daniel Friberg a šéfredaktor John B. Morgan.

Rozhovor vyšel u příležitosti účasti Alexandra Dugina na konferenci Identitární ideje (Identitär Idé), kterou uspořádala švédská organizace Motpol dne 28. července 2012 ve Stockholmu a zároveň u příležitosti vydání jeho knihy The Fourth Political Theory (Čtvrtá politická teorie) vydavatelstvím Arktos. Jde o první knihu Alexandra Dugina publikovanou v angličtině.

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

„Automobil, to je válka.“ Léon Daudet

V září 1920, krátce po uvěznění dvou italských anarchistů (kteří později vešli ve známost jako Sacco a Vanzetti), jel Mario Buda, další italský anarchista, se starým koňským povozem napříč dolním Manhattanem, který pak odstavil na rohu Wall a Broad Street, poblíž federální budovy Puncovního úřadu a budovy banky J.P. Morgan. Následující exploze výbušninou naplněného povozu zabila 40 kolemjdoucích, zranila dalších 200 lidí a zanechala hluboký kráter v srdci newyorské finanční čtvrti.

Vzhledem k převládající hysterii té doby – hysterii, která spatřovala v každém cizinci potenciálního bolševika nebo anarchistu – Budův povoz vyvolal vlnu paniky mezi americkou vládnoucí třidou, přinutíc ji oznámit stav národního ohrožení a zintenzivnit vládní úsilí shromáždit a deportovat všechny nelegální přistěhovalce.

Podle Mikea Davise byl Budův koňský povoz prototypem toho, co dnes známe pod pojmem automobilová bomba: nenápadný dopravní prostředek, schopný „vézt velké množství třaskaviny na přesnou vzdálensot k významnému cíli.“ Díky zavedení této jednoduché, revoluční zbraně „chudý přistěhovalec“ s ukradeným dynamitem, hromadou šrotu, starým koněm a rozvrzaným povozem, uspěl v zastrašení centra jak americké vlády, tak i kapitalismu. Takto vznikla taktika, jejíž následný dopad není o nic méně učinný než samotná třaskavina.

Continue Reading

Autor: Theodore J. O’Keefe

Od mladých let po založení Ligy křesťanské národní obrany

Dne 9. října 1923, za časných ranních hodin, sedělo půltuctu mužů na tvrdých lavičkách v holé místnosti na policejním ředitelství v Bukurešti. Policie je sebrala o několik hodin dříve. Udavač v jejich řadách je obvinil z osnování spiknutí s cílem zavraždit okolo dvaceti známých rumunských veřejně činných osobností. A teď byli vyslýchání policií a vládními úředníky.

Během toho, jak jeho druzi jeden po druhém mizeli do výslechové místnosti, čtyřiadvacetiletý Corneliu Codreanu, vůdce domnělých spiklenců, zamyšleně čekal. Pokoušel se vymyslet způsob, jak odrazit otázky které měly přijít. A pak přišla řada na něj.

Prokurátor nařídil, aby položili před Codreana několik inkriminujících dopisů a košík plný zbraní, náležejících jeho skupině. „Jsou to vaše zbraně?“ zeptal se vztekle.

Codreanu váhal. Požádal o chvíli na rozmyšlenou. Byla to chvíle na rozcestí. Prokurátor a policisté se posměšně šklebili, očekávaje obvyklé zapření.

Poté Codreanu pronesl: „Ano, ty zbraně jsou naše. Chtěli jsme je použít k postřílení vládních ministrů, rabínů a židovských velkobankéřů.“

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Rivkinův plán na podvrácení francouzské mládeže

Když v roce 2010 americký velvyslanec ve Francii Rivkin pozval delegaci kolegů z Pacifické rady pro mezinárodní vztahy do Francie, nastínil jim program amerikanizace Francie, který se v prvé řadě opírá o muslimskou menšinu a indoktrinaci francouzské mládeže korporátně-globalistickými myšlenkami. Apeloval přitom na společný závazek Francie a USA k prosazování „rovnosti.“

Wikileaks tento „tajný“ program zveřejnily. Je nazván „Strategie zapojení menšin.“ [1] V něm Rivkin odhaluje program, který je flagrantním vměšováním do vnitřních záležitostí suverénního národa a jehož hlubším smyslem je usilování o změnu chování generací muslimské a francouzské mládeže, díky které by se zapojily do nové globalistické syntézy; která by spíše měla být nazvána novou humanitou: Homo Economicus nebo jak finanční analytik G. Pascal Zachary říká „globální Já,“ [2] aby se dosáhlo toho, co Rivkin nazývá „národním zájmem“ USA.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

V době od 19 – 22. října 2010 pozval Charles Rivkin, americký velvyslanec ve Francii, 29-ti člennou delegaci z Pacifické rady pro mezinárodní vztahy (PCIP – Pacific Council on International Policy) na konferenci do Francie, jejímž hlavním tématem byla diskuse o francouzsko-arabských/a islámských vztazích. [1] Setkání bylo součástí dalekosáhlé podvratné agendy, jejímž cílem je změnit celkovou tvář Francie, především však uvědomění francouzské mládeže, což zahrnuje využití francouzské muslimské mládeže v typicky manipulativní globalistické strategii, která se skrývá za obvyklou fasádou „lidských práv“ a „rovnosti.“

Globalistická delegace na americkém velvyslanectví

Zpráva PCIP z konference uvádí:

„… Delegace se dále soustředila na tři klíčová témata. V rámci prvního, skupina delegátů probrala francouzsko-muslimskou problematiku v diskusi s Dr. Bassma Kodmanim, ředitelem Arabského reformní iniciativy (ARI – Arab Reform Initiative; ARI na stránkách CFR – Rady pro zahraniční vztahy) a Rachidou Dati, první ženou severoafrického původu, jež byla členkou francouzského vládního kabinetu (Strážkyně pečeti – ministryně spravedlnosti, 2007-2009), v současnosti zastávající úřad starostky 7. pařížského okrsku. Návštěva Velké mešity v Paříži pak poskytla dodatečný vhled do této problematiky.

Continue Reading

Jean Thiriart

Autor: Edouard Rix

Vášnivý čtenář Hobbese, Machiavelliho a Pareta, Belgičan Jean Thiriart (1922-1992), zakladatel panevropského hnutí Jeune Europe (Mladá Evropa) byl zastáncem teorie Velké Evropy od Galway až po Vladivostok.

Narodil se v roce 1922 v belgickém Liège do liberální rodiny a již od svých mladých let byl militantem v řadách extrémní marxistické levice – byl členem Jeune garde socialiste a Union socialiste antifasciste. V roce 1939 vítal pakt Molotov-Ribbentrop s nadšením: „Nejkrásnějším, nejvzrušujícnějším obdobím mého života byl německo-sovětský pakt.“ Protože pro něj „národní socialismus nebyl nepřítelem komunismu, nýbrž konkurent.“

Od jedné války k druhé

V roce 1940, když bylo Thiriartovi osmnáct let, se přidal do organizace Amis du Grand Reich allemand (AGRA – Přátelé Velkoněmecké říše), která sdružovala ve francouzsky mluvící okupované části Belgie sekulárně a socialisticky orientované podporovatele kolaborace – ne rexisty. Rovněž byl členem Fichte Bund (Der Deutsche Fichte-Bund – národně bolševické hnutí, které bylo založeno v roce 1914 v Hamburku). Po konci války byl odsouzen k třem letům vězení a vzdal se veškerých politických aktivit.

Continue Reading

Autor: François-Xavier Rochette

“Filosofický” relativismus bezpochyby představuje jednu z nejhorších chorob zachvacujících naši společnost. Mezi jeho charakteristické rysy patří jeho neurčitý charakter, pseudovědecká logika a nádech tolerance (představující největší hodnotu našeho postmoderního světa), všechny dohromady mu pak vtiskují rysy, jež jej zvýhodnují oproti konkurenčním filosofickým proudům.

Již od dob Montaigneho relativismus přitahuje mnohé myslitele odmítající myšlenku, že určitá civilizace či náboženství mohou být nadřazené ostatním. Během posledních šedesáti let toto relativistické paradigma prostoupilo všechny západní národy až do té míry, že jejich obyvatelé jsou jím tak zaslepeni, že již nejsou schopni bránit ani ty nejzákladnější pilíře vlastního myšlení a kultury.

Relativismus rozhodně není zárukou kulturní diverzity, naopak vybízí k sebenenávisti, xenofilii a radikálnímu individualismu, který bezprecedentně rozvrací naše starobylé národy. Dnešní relativismus operuje pomocí učených rozprav, jejichž účelem je legitimizovat slabost druhdy slavných a skvělých národů kráčejících po cestě svého absolutního zániku.

Článek François-Xavier Rochettea “Vaincre le relativisme?” vyšel v týdeníku Rivarol dne 6. března 2009. Přeloženo z anglického překladu Michaela O’Meary Relativism, který byl uveřejněn na stránkách Counter-Currents Publishing dne 29. července 2010.

Autor: Michael Bell

Pokud existuje nějaký argument ve prospěch multikulturalismu, který slýchávám nejčastěji, tak je to ten, že rasově smíšený národ podporuje „kulturní obohacení“ svých občanů. Jinými slovy, jednotlivý Američan se jaksi stane více informovaným o světě a jeho obyvatelích, více zběhlý v mezilidských vztazích a celkově prostě více kultivovaný, pokud bude obklopen Afričany, Hispánci, Araby, Indiány, Asiaty, Cikány atd. To je však úplný mýtus, který zaslouží dekonstrukci; navíc se musíme podívat na citlivky, kteří propagují tuhle absurditu.

Začnu těmi druhými. Hlavními zastánci multikulturalismu jsou obvykle levicoví univerzitní profesoři a další vědátoři. Mluví o kultuře, ale většina z nich toho vlastně ví velice málo o kulturách, o kterých tvrdí, že by je chtěli v Americe více vidět. Ve skutečnosti chtějí vidět bezduchou, multirasovou masu, která jako svoji jedinou kulturu uznává marxismus. Tradiční lidové zvyky Hindů, muslimů, afrických domorodců a dalších pro ně neznamenají vůbec nic.

Continue Reading