Mezi ochránci přírody zůstává oceánograf Jacques-Yves Cousteau trvalým oblíbencem pro svou lásku k živočichům, nezatíženou moralizováním nad jejich dravým a často nebezpečným chováním. Dokázal lidi naučit překonat strach a ocenit život v hlubinách oceánů.
Cousteau ale také učinil řadu prohlášení, od nichž se levice i pravice s hrůzou odvracejí. A to především:
„Naše společnost se stále více obrací ke zbytečné spotřebě. Jde o začarovaný kruh, který připodobňuji k rakovině… Měli bychom skoncovat s utrpením a nemocemi? Krásná myšlenka, ale možná ne dlouhodobě prospěšná. Neměli bychom hrůzu z nemocí nechat ohrozit budoucnost našeho druhu.
Ano, zní to strašně – ke stabilizaci světové populace musíme odstranit 350 000 lidí denně. Skutečně to zní strašně, ale mlčení není o nic lepší.“ Jacques Cousteau v rozhovoru pro UNESCO Courier z roku 1991.
Má cesta začala starostí o životní prostředí a dovedla mě až ke konzervatismu. Klíčovým faktorem mého zrání bylo uvědomění, že k ničení prostředí lidmi dochází proto, že nepředvídají následky svých činů – nebo jim na nich prostě nezáleží – jednoduše proto, že jim nikdo nedokáže vnutit princip reality. Namísto toho žijí v prostředí žádostí, úsudků a pocitů, které se soustředí na nexus mezi jednotlivcem a sociální skupinou, kde už však na realitu, Boha, či přírodu (což jsou zaměnitelné pojmy) nezbývá místo.
Vezměte si třeba následující záchvat dětinskosti – in vino veritas a v dětství ostatně také – německé black metalové kapely Absurd:
Durynský širý, hluboký temný les Zde v lese přebývá zlo Zasněžené kopce, vanoucí ledové vichry Romantické místo, chápete?!
Trvalý růst však není udržitelný – vychází z premisy, že k dispozici máme nekonečnou zásobu země, zvířat, dřeva i vody.
Autor: Raul Singh
Environmentalismus nedosáhnul svých vytyčených cílů, protože se odcizil svým kořenům, které se nacházejí v konzervatismu. Konzervatismus chrání a pečuje o přirozené – ať už jde o kulturu, odkaz předků nebo okolní přírodu. Liberalismus se proti přirozenosti vzepřel a nahradil ji lidským konceptem – „ideologií“ – zakořeněným v pojetí jednotlivce jako jednotky „rovné“ nebo lépe řečeno nezávislé na jakýchkoliv omezeních.
Taková slova lidé vnímají bezmála jaké svatokrádež, protože environmentální hnutí samo sebe vidí na dosah vítězství. V aktu politické smělosti se zelení/ekologové spřáhli s levicí, aby tak mohli oslovit všechny užvaněné užitečné idioty, kteří považují marxistickou politiku – a jedině marxistickou politiku – za zázračný lék na všechny neduhy světa. U kořene tohoto přesvědčení leží nízká sebedůvěra a neúspěch v životě, takže marxistické ideje využívají jako kognitivní disonanci k vysvětlení svých pocitů a ospravedlnění své touhy mít to, co ostatní vytvořili.
Vládnoucí tržní fundamentalismus vycházející z hospodářského monoteismu („náboženství růstu“) i v této oblasti jemu podrobené politiky skutečná řešení prostě vylučuje. V utváření krajiny, v urbanismu a v architektuře, které určují charakter země a ovlivňují vývoj společnosti (nejde přitom jen o domy či pole, ale i o dálnice, vodní nádrže, parkoviště, sklady atd.) na dlouhá desetiletí i staletí by přece neměla dominovat „neviditelná ruka trhu“, která je – ze své podstaty – zároveň slepá. Jejím působením pak vzniká životní prostředí do značné míry formované čistě nahodilými a navzájem nepropojenými, dočasnými zájmy různých globálních a soukromých firem, jejichž vztah k místům, kde se odehrává náš každodenní život, je vymezen možností zisku a pro něž jsou kulturní specifičnosti nanejvýš „obchodními překážkami“. Naše země nemá být měněna investory a developery bez společenské odpovědnosti, nýbrž lidmi, kteří v ní žijí, popř. strategickými zájmy ve prospěch národa! Skutečně pronárodní síly totiž neuvažují v horizontu momentálního profitu ani volebního období, ale v perspektivě generací, minulých, současných i budoucích.
Cílem a prioritou každého ekologického snažení je harmonická krajina, tedy krajina, v níž jsou v souladu všechny biologické, kulturní a hospodářské funkce a tím pádem je působivá i esteticky.
Je jasné, že krajina se bude a musí dále proměňovat, tak jako se příroda měnila už v dobách, kdy v ní člověk ještě vůbec nežil. Posláním ekologie je, aby se tyto změny za lidského přispění neděly překotně, nesmyslně a nadmíru chaoticky.
Města
Životním prostředím většiny z nás jsou především města. I ti, kteří žijí na venkově, jsou dnes z velké části nuceni do nich jezdit za prací, studiem, nákupy, tráví zde nikoli nepodstatnou část života zábavou.
Vztah společnosti k ochraně svého životního prostředí („svého světa“) se proto hodně odráží právě ve stavu měst – a ten není z hlediska dlouhodobého vývoje za (místy) pěkně opravenými fasádami nijak povzbudivý, obnáší totiž zejména:
– redukci historických center na prostor ovládaný hlavně zákonem nabídky a poptávky, což sebou mj. nese jejich „disneylandizaci“ (náměstí jako „atrakce“ pro turisty) a vytlačování „starousedlíků“ (vylidňování ve prospěch kanceláří);
– vznik „rezidenční segregace“ s oplocenými sídly zbohatlých a zanedbanými bydlišti zchudlých;
– suburbanizaci, tedy rozlézání zástavby „ani pes ani ves“ do krajiny („sídlištní kaše“). „Venkov už to není, ale město také ne“.
Vinou skupin, které redukovaly problém ochrany přírody na mediálně líbivý boj za jedno atraktivní téma, nebo naopak těch sil, které úspěšným poukazem na dogmatické postoje skupiny první prosazují obětování kvality bytí za bezohledný růst a bohatnutí arogantních nadnárodních společností získal pojem ekologie určitý pejorativní význam, nebo alespoň stigma zbytečného. Dnešní tzv. ekologická hnutí jsou jen zbytky radikálních osmašedesátníků a neomarxistů, kteří si z ochrany biodiverzity udělali obušek na nenáviděnou civilizaci. Přišel čas vrátit environmentální myšlení k jeho kořenům – konzervativní revoltě!
Environmentalismus má v posledních desetiletích tendenci získávat své příznivce především mezi lidmi na levici, neboť nabízí ekologickou mravopočestnost jako součást všeobecného požadavku na dosažení „sociální spravedlnosti“. Starost o životní prostředí je ovšem sdílena i lidmi zcela opačné nátury, pro které jsou instituce a procedury důležitější, než abstraktní sociální cíle, a kteří pohlížejí na rovnostářské projekty skepticky. Přisvojení si environmentalistického hnutí levicí je ve skutečnosti poměrně novým fenoménem. V Británii má environmentalismus kořeny v devatenáctém století ve společné reakci toryů a radikálů na průmyslovou revoluci. Odpor k rozvíjejícímu se průmyslovému zemědělství spojoval socialisty jako byl H.J. Massingham, torye jako byla lady Eve Balfourová a excentrické radikály jako byl Rolf Gardiner, který kombinoval levicové i pravicové myšlenky a Patrickem Wrightem byl dokonce označen za svého druhu fašistu.
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině židovskýchemigrantů z Maďarska narodil Paul Gottfried. Tento filozof, spisovatel a historik patří mezi nejvýraznější představitele amerického paleokonzervatismua velkou část své kariéry věnoval kritice neokonzervatismu. Jako mentor Richarda Spencera také patří k duchovním kmotrům alternativní pravice.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Zelená politika?
Cíle a priority 
Autor: Karel Kaiser
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
Nejnovější komentáře