Délský potápěč

„Malá skupinka bojovníků je odhodlána bojovat i na ztracených pozicích…“

Především je zajisté těžké poznat, že politické umění, a to opravdové, se musí starat nikoli o soukromý, nýbrž o společný zájem – neboť společný zájem obce svazuje, soukromý však je roztrhává – a že prospívá společnému i soukromému zájmu, oběma, jestliže se dobře daří spíš společnému než soukromému. Platón, Zákony 875.

V pozdním srpnu1969 vychází Rozmetání systému [La disintegrazione del sistema], jeden z nejdůležitějších textů italské poválečné „radikální pravice“ a každopádně celého jejího národně-revolučního proudu. 1] Claudio Mutti, který od roku 1968 až do počátku 80. let se skupinou kolem Fredy úzce spolupracoval, 2] v úvodu k francouzskému vydání (1978) význam knížky shrnul takto: „Poprvé dává formulace ‚tradiční‘ doktríny Státu na úrovni operativních návrhů příležitost k ucelenému a nesmiřitelnému stanovisku odmítnutí buržoazních ‚hodnot‘. Ti, kteří se doposud k ‚tradiční‘ doktríně Státu hlásili, se nedostali přes akademickou a nostalgickou verbalizaci; nanejvýš – a to už byl velice vzácný případ – byli ti, kteří dospěli do sféry činnosti [Azione] špatně placenými žoldnéři ve službě buržoazního zadního voje, a svého evoliánství užívali jako nejapného alibi pro svou ‚reakcionářskou‘ volbu.“ 3] Freda naproti tomu proklamoval pozici Tradice zcela mimo systém a – sjednocení všech systému nepřátelských sil, ať už jsou v buržoazní klasifikaci řazeny k pravici nebo k levici. „Fredův“ pravý Stát [vero Stato] není totiž tvořen tou či onou (moderní) ideologií, jeho jádrem je Moc (čili síla: napětí – energie), 4] která přesahuje čistě pozemskou a individuální rovinu skutečnosti moderního světa. Avšak právě proto se její Řád a Hierachie nemohou zakládat na majetkových poměrech: hmotné bohatství má tak patřit výhradně Státu a tím všem jeho příslušníkům, tedy lidu. I proto Freda mluví o lidovém Státě [Stato popolare], 5] pro který v organizační rovině načrtává pevnou formu „spartánského socialismu“, vycházející z modelu „dórského komunismu“ ideálního státu Platónova. Bezprostřední význam pak měla otevřená výzva k rozvrácení buržoazního systému, s níž text končí: „Nakonec je třeba, aby síly, nasazené v jednotném boji proti systému a za rozvrácení systému, radikálním způsobem vymezily své pravé cíle. Tím, že opustí taktiku dušenou pouty legality či reformistickými iluzemi: bez jakéhokoli – trestuhodného – váhání před užitím všech těch účinných a rozhodných prostředků, které odpovídají překážkám, které bude nutno porazit a žádá si je velikost cíle.“ 6]

Continue Reading

Být „poslední“ znamená také být věrný, reprezentovat ideu, jít proti času.

U příležitosti českého vydání Rozmetání systému autor svolil stručně zodpovědět několik otázek Délského potápěče:

Sledujete ještě současné politické dění ve světě? A pokud ano, máte co říct k situaci na Ukrajině, v Sýrii, k Islámskému státu?

Můj dojem je, že jediný slušný evropský politik je Putin. Všechno, co je projekcí ‚politiky‘ USA není moje gusto.

Existují ještě v Itálii, nebo vůbec v Evropě organizace či iniciativy, které stojí za pozornost? Jaký je třeba váš názor na Casa Pound nebo Les Identitaires? Vidíte v nich nějakou naději?

Použil jste neblahé slovo: naděje (ta zanechaná v Pandořině skříňce?). Já znám slovo vůle, ne slovo naděje. Vůle má různé gradace a tím lidi ohýbá a spojuje se s nimi. Pokud v lidech je, výsledky se dostaví.

Už koncem 80. let jste varoval před nebezpečím alogenní imigrace. Dnes je situace horší. Věříte, že se něco změní? Jsou Italové stále „vlažní a neteční“ (viz Monology, str. 29) anebo se už zlobí? (Žijete na jihu Itálie: jsou v kraji, kde bydlíte problémy s imigrací?)

Ale já žiju Nikde [a Nusquam] a tam alogenní nejsou… Nemohli by vystoupat až k Nikde ani se vyšplhat na osu světa [axis mundi].

Continue Reading

Franco G. Freda

Franco G. Freda – Monology (dvěma hlasy)

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

„Ne každá porážka znamená nesmyslnost vzpoury.“

Franco G. Freda je principiálním protivníkem plutokratů, který si svobodně a nezávisle na jejich systému vede „svou“.

Stal se svého druhu mírou, formátem, ukazujícím druhým, jemu podobným, kam až v tomto „svobodném světě“ mohou a kam ne.

Je základní orientační postavou pro ty, kteří se raději mýlí, než by pluli se stádem, úplně mimo proud rafinovaného i toho nejprimitivnějšího konformismu.

Rebel ne na jednu sezónu, ale na celý život.

Politický voják.

Continue Reading

Franco G. Freda: Rozmetání systému

Název: Rozmetání systému
Autor: Franco G. Freda
Formát / počet stran: brožovaná, 106
Datum vydání: 2014
Nakladatelství: Délský potápěč
Edice: Metanoia
Cena: 120 korun + poštovné

Objednávky přijímáme prostřednictvím e-shopu Červenobílých.

V roce 1969 uveřejnilo Nakladatelství ar první vydání slavného Fredova textu Rozmetání systému, jednoho ze „základních politicko-teoretických příspěvků poválečného pravicového radikalismu“. 1] Na obálce útlého svazku se tehdy neobjevilo jméno autora: jen nápis „Rozmetání systému“.  Jediné informace poskytnuté čtenáři byly na frontispisu:

Dokument, který zde předkládáme, je text z vystoupení Franca G. Fredy na schůzi řídícího výboru Evropské revoluční fronty, která se konala v Řezně dne 17. srpna 1969.

Pochopit význam knížky v italském prostředí napomohou přímá svědectví:

Continue Reading

Franco G. Freda

Poznámka redakce: Článek Edouarda Rixe „Nezařaditelný revolucionář” publikoval Délský potápěč poprvé před několika lety (prosinec 2011). Nyní jej – lehce opravený a upravený – uveřejňujeme znovu u příležitosti českého vydání Rozmetání systému v naší edici Metanoia. Podrobněji se k Fredově osobě a jeho činnosti (kořen ar-, Gruppo di Ar, Edizioni di Ar aj.) vrátíme až v zimním čísle Fasciklů na Tradici budoucnosti, přičemž blízké podzimní Fascikly jsou výběrem z rozhovorů, které Freda z větší části udělil během proti němu vedených politických procesů (1972 –1987 a 1993–2000).

Autor: Edouard Rix

„Nesnáším tuto knihu z celého svého srdce. Obdařila mě sice slávou, tou nicotnou věcičkou nazývající se věhlas, byla však rovněž zdrojem mých těžkostí. Strávil jsem kvůli ní mnoho měsíců za mřížemi a stal jsem se obětí mnoha banálních, leč ponižujících policejních perzekucí. Kvůli této knize mě zradili přátelé, nadělal jsem si nepřátele, zažil jsem mnoho zlé vůle, sobeckosti a lidské zkaženosti. Právě v tomto díle má svůj původ hloupá fáma, podle níž mám údajně být cynický a krutý, typ Machiavelliho v hávu kardinála de Retze.“

Ačkoli tato slova napsal Curzio Malaparte v předmluvě ke své slavné knize Státní převraty: jak se dělají a jak se jim zabraňuje (Technique du coup d’état, 1931), mohla by stejně tak patřit i Franco G. Fredovi, autorovi Rozmetání systému (La disintegrazione di sistema, 1969). Tato knížečka o šedesáti velmi hutně napsaných stranách totiž nahlodala základy buržoazního systému natolik, že její autor byl následně vystaven dlouhým létům soudních a mediálních perzekucí.

Continue Reading

Autor: Edouard Rix

Za co vlastně bojujeme? Každý politický voják si tuto otázku jednou bude nucen položit. Ačkoli to možná někomu může připadnout protikladné, obvykle odvětíme, že bojujeme ve jménu Tradice a Revoluce.

Tradice

Nejprve je třeba zdůraznit, že Tradice nemůže být zaměňována s nejrůznějšími zvyky a obyčeji. Tradice v sobě obsahuje souhrn znalostí vyššího řádu v návaznosti na Bytí a jeho odraz ve světě, jež nám byly zanechány generacemi našich předků. Neoperuje s tím, co probíhá v místě a v čase, nýbrž s věčnými hodnotami. Může se vyskytovat v různých formách, ovšem ve své podstatě má jediný základ. Neměla by být směšována s konkrétními náboženskými tradicemi, neboť zahrnuje celou škálu lidských aktivit na poli politickém, ekonomickém, sociálním, atd.

Continue Reading

Gabriele Adinolfi

Jedna z hlavních postav italského a evropského protisystémového odporu v původním rozhovoru pro Délský potápěč!

Strávil jste 20 let v politickém exilu ve Francii jako jedna z obětí tzv. „strategie napětí“ [1] v Itálii 70. let. Podle komunistů byla výsledkem manipulací CIA s neofašisty. Jakou roli podle Vás hrála KGB?

Adinolfi: Nedůležitou. CIA a KGB spíše než co jiného pozorovaly boje svých středomořských spojenců (a jejich vazalů), které se odehrávaly v Itálii; Francie s Libyí, ale především Anglie – která vždy oddalovala Itálii od moře – a Izraele.

Slavné oběti “strategie napětí” (Mattei [2] a Moro [3]) byli filoarabští, protibritští státníci. Strategie napětí rozhodně nefungovala tak, že by držela komunisty dále od vlády, naopak, s každým střetnutím komunisté postupovali a byli stále více přitahováni k vedení. To, že italská politika ve Středomoří byla hra na čekanou, tvrdily nejvýznamnější politické figury té doby a Aldo Moro to osvětlil Rudým brigádám během svého věznění.

Continue Reading