Délský potápěč

Paul Waggener

Autor: Eric Wallace

Kousek od virginského Lynchburgu se odehrává zvláštní a dost možná jedinečný experiment. Už skoro deset let se tam partička mladých divochů pod vedením svalnatého Paula Waggenera s antracitově černým koňským ohonem dlouhých vlasů pokouší položit základy způsobu života, který by byl ekologicky udržitelný, v souladu s přírodou, soběstačný, fyzicky i duchovně aktivní a hlavně žitý jako součást společenství.

Jasně, podobně formulovaným popisem nevyhnutelně lákají propagační materiály, brožurky a webové stránky všemožných ekologických, o návrat k půdě a vytvoření společenství usilujících organizací z celého světa. Waggenerova parta – Vinlandští vlci – se od nich však v mnohém liší: Jsou městští, rozhodně to nejsou pacifisté, praktikují germánský šamanismus a volný zápas ve stylu MMA. Vlastně v mnohém připomínají spíš motorkářský gang.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Zrovna jsem doposlouchal rozhovor Grega Johnsona s Markem Dyalem na rádiu Counter-Currents. Dyalova pouť od samolibého antirasistického skejťáckého pankáče a fanouška Public Enemy, přes studenta černošských studií až k nieztzscheánskému skinheadskému fašistovi je pro mě zároveň fascinující i povědomá.

Staré rčení pravičáků říká něco v duchu, že „i když jsme rádi, když do kostela přijde i obecní děvka, řekneme jasné ‚ne‘, pokud by chtěla vést kázání.“ Myslím, že to někdo použil i v souvislosti se mnou – a pokud se to zatím nestalo, jistě by k tomu dojít mohlo.

Rozhodně nejsem „rozený pravičák“. Vyrostl jsem na MTV, jako všichni mí vrstevníci – možná kromě těch mennonitů z farmy za městem. Když jsem odešel do New Yorku na uměleckou školu, první autorské čtení, které jsem v životě viděl, bylo z knížky Camilly Pagliaové Vamps and Tramps. Jako kluka z venkova mě fascinoval bizarní performance art, Jean-Paul Gaultier, budoucnost a všechno další, co se zkraje devadesátek zdálo NOVÉ a vzrušující.

Continue Reading

Autor: F. Roger Devlin

„Když tě nebije, tak tě nemiluje.“ Tak to aspoň říká africké přísloví. Podle jiných zdrojů se jedná o přísloví ruské. A podle ještě dalších o bolívijské. Možná se to říká na více místech. Po zadání podobného latinskoamerického úsloví, „Čím víc mě biješ, tím víc tě miluju,“ ukáže vyhledávač přes sto tisíc výsledků.

Myšlenka o masochistické složce ženské sexuality rozhodně není nijak objevná. Člověk se s ní setkává v pořekadlech a lidových moudrech národů celého světa; odpovídá to tedy pozorováním četných lidí obou pohlaví napříč generacemi. Přesto není debata k tématu snadno dostupná. Během posledního století byla většina prací na toto téma zavázána freudovské tradici, což nebudí přehnanou důvěru. Za nadějnější pak snad lze považovat velice rozsáhlou feministickou literaturu usilující o vyvrácení „mýtu ženského masochismu.“ Tento kánon – když nic jiného – přinejmenším dokazuje přetrvávající skutečnost odpovídající lidové moudrosti; nikdo totiž nepolemizuje s názorem, který zcela postrádá oporu v realitě.

Není kdovíjak složité pochopit, proč lidé obou pohlaví o ženském masochismu nechtějí příliš mluvit: nikdo nechce vypadat, jako že schvaluje násilí na ženách. Jednou z hlavních složek mužnosti je instinkt ženu ochraňovat.  V evropské tradici to nalezlo vyjádření v zásadě, že „ženu ani květinou neuhodíš.“ Thomas Fleming, který jako obvykle dohání galantnost ad absurdum, v Chronicles píše, že „na bití žen je cosi nemužného; nemužného a nechutného.“

Continue Reading

„Jsem sexy nebo ne?“

Autor: Jack Donovan

Masírování ega se lze dnes sotva vyhnout. Ať už v práci, ve škole nebo v nákupním centru, Američané chtějí po každém, aby jim řekli, jak jedineční, talentovaní a důležití jsou. V našem naruby obráceném světě jsou z nějakého důvodu slabí silnými, každý, komu se povede přežít záděr „statečný“ a nejprůměrnější úředníček z ministerstva obrany hrdina vlasti.

V Globocorp [1] se oddělení lidských zdrojů snaží přesvědčit každého Johna a Juanitu, jak naprosto nepostradatelní jsou pro úspěch celé korporace, jejich tvořivost je ceněna a kdokoli od údržbáře po generálního ředitele je schopen obrovského pozitivního přínosu. Ve své nedávno vydané knize o hodnotě práce tvrdí Matthew B. Crawford, že současné korporace znehodnocují smysluplné výkony neustálým podbízením a tlacháním, jako kdyby každý z nás byl nějaký Einstein.

Američané rádi poslouchají, jak stateční a geniální jsou, tyto hodnoty však pro ně už vyšly z módy. Kdo je schopný vyjmenovat pět skutečných válečných hrdinů? Většině (hoi polloi) také ani až tolik nejde o to, kdo je chytrý a kdo ne. Vědu využijí leda tehdy, když chtějí zhubnout, vyhrát hádku na internetu nebo zjistit, kdy nastane konec světa. Pokud zvládnete vyjmenovat deset současných opravdových vědců, jste nejspíš sám vědec.

Většina lidí si dobře uvědomuje, že žádní Einsteini nejsou – a je jim to jedno. Mají na starosti důležitější věci.

Otázka, kterou si kladou, zní: „Jsem sexy nebo ne?“

Continue Reading

Collin Cleary – What is a Rune? and Other Essays

Autor: Jack Donovan

Collin Cleary
What is a Rune? and Other Essays
San Francisco: Counter-Currents Publishing, 2015

Kniha Collina Clearyho What is a Rune? u mě coby celoživotního „nevěřícího,“ který se až během posledních zhruba dvanácti měsíců věnuje studiu germánských pohanských tradic a víry, zafungovala jako ve správný moment použité pojivo některých důležitých myšlenek, ukázala mi tvůrčí pojetí, které bych rád dále rozvinul formou vizuálního umění – a vznesla několik nových otázek. Určitě se k ní vrátím a v následujících letech budu přinejmenším některé z esejí pročítat znovu a znovu, ale už teď jsem se rozhodl podělit o mé první osobní dojmy: vím totiž, že řada mých čtenářů se o germánské pohanství buď intenzivně, nebo letmo zajímá.

Zaměřil jsem se na eseje, které mě s ohledem na mé zájmy především oslovily – shodou okolností hned úvodní čtyři: „Co je to runa?“; „Čtyřčetnost“ (The Fourfold); „Devítičetnost“ (The Ninefold) [tradice] a „Dary Ódina a jeho bratří.“ Jak zmiňuje Greg Johnson ve své předmluvě k Clearyho filozofii, pokračují a rozvíjejí diskusi o dosažení „otevřenosti bohům“ z jeho předchozí knihy Summoning the Gods. „What is a Rune“ je ucelenější, přístupnější a „definitivnější“ práci na toto téma.

Dle mého soudu staví Cleary na myšlence, již jsem si poprvé plně uvědomil při čtení eseje Thomase Carlyla „Hrdina jako božstvo“ z knihy Hrdinové: úcta k hrdinům a hrdinství v dějinách. Pro naše předky byl svět mnohem kouzelnějším místem.

Continue Reading

Nový ideál ženské krásy?

Autor: Jack Donovan

…aneb proč tolik mužů tleská mužným ženám?

Feministky z povolání, mentorující nás ostatní z titulků magazínů Time, Salon, Slate nebo The Atlantic, genderové stereotypy zrovna nevyvrací. Specializují se na sekýrování, morální hygienu a melodramata. Jakmile není po jejich, okamžitě hlasitě odsuzují proti nim (údajně) vedenou válku – ale když se zrovna kvůli sympatiím nestylizují do role obětí nebo nevymýšlí stále neuvěřitelnější způsoby obvinění ze znásilnění, plně je zaměstnávají nejnovější drby o celebritách a pochichtávání nad hezouny typu Ryana Goslinga. I když by nad tímto označením nepochybně prskaly, většina feministek spadá do kategorie „obyčejných čubek“.

Mimo feministický svět slov a mikroagresí však stojí ženy, které se mohou (avšak nemusí) za feministky považovat a které nejen verbálně, ale také fyzicky a agresivně zpochybňují genderové role a smazávají rozdíly mezi pohlavími.

Tyto ženy se stále více – fyzicky, emocionálně a mnoha případech i chemicky – podobají mužům. Tyto ženy také posouvají naše představy o ženách, a o mužských požadavcích na ženy. Jde o ženské zápasnice, vzpěračky, vojačky, vyznavačky crossfitu, kulturistky, profesionální sportovkyně, filmové hvězdy a nekonečné zástupy žen, najímajících si trenéry ve snaze napodobit je.

Feministky sice úspěchy těchto mužných žen rády oslavují nebo si je přivlastňují, ale často jsou to právě muži – maskulinní a hierarchicky orientovaní muži – kdo tyto ženy trénuje a tlačí k větší maskulinitě.

Continue Reading

Jakákoliv vize lesa hodná zachování musí zahrnovat i nové spojení nejen s mýtem, ale i lidmi. Cílem musí být nalézt mezi stromy kmen…

Autor: Jack Donovan

Všichni žijeme v pouštích.

Městských pouštích. Předměstských pouštích. Ani v otevřeném prostoru venkova není snadné uniknout marketingově vybroušeným křemíkovým produktům mechanické a významu zbavené modernity, která se divoce převalila přes zkamenělé kostry starých bohů a tradiční cesty životem a pohřbila je pod svými vlnami. Poušť – Nicota – roste a všechno překrývá a dusí.

Ernst Jünger popisuje vyděšenou znuděnost moderních lidí, a spolu s Nietzschem varuje: „běda tomu, v jehož srdci je poušť.“

Kniha vznikla bezprostředně po 2. světové válce a Jünger se v ní vypořádává s byrokratickým mechanismem nacistického Německa, potlačujícím jeho vlastní individualismus; se zlověstnou předtuchou však předpovídá i neblahou situaci nás, lidí 21. století: nesmyslnost volebního procesu, takřka nepřetržitý monitoring a neurotická potřeba kontrolovat aktuální zprávy i několikrát denně. Jünger nám předal proroctví státu, v němž se technici stanou kněžími, a instituce, usměrňující sekulárním státem nekontrolovatelný vnitřní duchovní život, budou převálcovány. Nesmí existovat nic, co by nešlo spočítat, změřit nebo zdanit.  Právě toto nekvantifikovatelné zrnko bytí, stojící mimo dosah mechanizovaného světa, ztotožňuje Jünger se svobodou – a běda tomu, kdo zná jen poušť, „(běda tomu), kdo byť v jediné buňce, při sobě nemá nic z oné prasubstance, která jednou provždy zaručuje plodnost.“ 1]

Continue Reading

Grimnir přihlíží souboji v Ulfheimu

Autor: Jack Donovan

Bratr bude bojovat s bratrem,
sourozenci zničí svazky rodu,
zle je na zemi, zrazují ženy,
meče planou, praskají štíty,
burácí bouře, vlčí je věk,
nikdo nikoho nechce šetřit,
až celý svět propadne zkáze.

– Völuspá

Grimnir kráčel hlínou Ulfheimu bosý, jako by si ani neuvědomoval, že nemá na nohou kovbojské boty.

Protáhl si ramena, protřepal hlavu a zavolal na Frejulfa – dnešní třetí Grimnirův zápas – a jistě ne poslední.

Frejulf se tvářil dost čiperně na někoho, kdo se měl bezprostředně dočkat „vyspravení fasády“. Jako mladší člen Vlků (Wolves of Vinland) měl dostat disciplinární nakládačku. Grimnir – vůdce lynchgburgské pobočky – mu slíbil, že pokud během několika měsíců nepodstoupí výcvik smíšených bojových umění, dokáže Frejulfovi  jeho palčivou potřebnost. A Frejulfův čas vypršel.

Rudovousý chlapík s vytetovanou runou algiz na pihatém rameni začal vybrnkávat melodii na banjo.

Grimnir a Frejulf srazili dohromady své MMA rukavice – následovalo pokřikování, povzbuzování a zvuky zápasu.

Ani ne za minutu bylo po boji.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Vaše osobní nedostatky nebo vrozený talent nejsou důvodem k jásotu

Když čtu o někom, kdo káže sexuální abstinenci, chci vždy vidět, jak ta osoba vypadá. Nechci být poučován o přednostech zdrženlivosti někým, kdo by měl evidentně problém dostat někoho do postele. Nijak mě neohromuje sebedisciplína a morální pevnost obézního nerda, nebo poďobaného puberťáka. Je obtížné obdivovat věrnost nějakého neohrabaného beta jedince, který si prostě vzal první puťku, jež s ním začala spát ze strachu, že už o žádného jiného nezavadí.

„Jasně kámo, všechno závisí na tvé oddanosti Bohu, duchovním sebezdokonalování nebo čemkoli…“

Můžete se ohrazovat jak chcete vůči oplzlému vlnění zpustlých moderních mas a já s vámi budu pravděpodobně i souhlasit. Je to však poněkud jednoduché, že jste se vy, s vašimi relativně omezenými možnostmi, stali majáky morální nadřazenosti.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Obhájci kontroly zbraní jsou ve svém důsledku obhájci policejního státu

Když lidé mluví v Americe o zbraních, poté co se o nich rozpoutá veřejná debata v odezvě na proběhlé střelecké masakry, tak argumentují tím, co „my“ bychom s nimi měli podniknout.

„Měli bychom omezit kapacitu zásobníků. Nikdo nepotřebuje mít schopnost vystřílet stovky nábojů.“

„Měli bychom zakázat útočné pušky. Nikdo nepotřebuje takový druh zbraní. Byly původně zkonstruovány pro armádu.“

„Měli bychom zakázat lidem nákup neprůstřelných vest. Nikdo nepotřebuje takový druh ochrany.“

„Měli bychom zamezit ‚mentálně labilním‘ jedincům přístup ke zbraním.“

Pokud tvrdíte podobné věci, tak zřejmě u sebe máte talisman, který vás ochraňuje. [1]

Kdo je to „my“? Vy a váš nepatrný volební hlas? Jste to vy a vámi zvolení členové Sněmovny reprezentantů – ti morální, počestní dobrodinci, jejichž popularita v průzkumech veřejného mínění se pohybuje okolo 20%? Jste to vy a oni?

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Ano, muži mají “opravdový talent“ na vynalézání věcí, v jejichž světle se mužnost zdá být překonaná. Již jsme se tu zmínili o starých Sparťanech, v této souvislosti jsem si navíc vzpomněl na jejich odmítání šípů, coby „ženského“ elementu. V dnešní době tu máme samopaly, ostřelovače a řízené střely. Muži všechny tyto věci vynalezli, aby si ulehčili život, dnes je však poněkud ironií, že jak chlapci, tak i dospělí muži si hrají na válku s joystickem v ruce a přitom fantazírují o nebezpečném a drsném životě, jaký dříve mužové vedli. Všeobecná letargie a úpadek fyzických sil jsou daní, již platíme za výdobytky civilizace a osobní bezpečnost.

Dobře řečeno. Všechno tohle vede k virtuální existenci, v níž není vítězů, jen poražených.

Snaha o dosažení co možná největší úrovně lidské “bezpečnosti” zní smysluplně a úkolem moderního státu, respektive jakéhokoli státu je zajistit alespoň její rozumnou míru. Nicméně takřka absolutní absence nebezpečí se v podstatě rovná mužské duševní rakovině svého druhu. Podle mnohých je naší budoucností kultivovaný, chráněný a uhlazený svět obchodníčků nebo byrokratů, což se z mého úhlu pohledu zdá být naprostou dystopií, neboť vše dobré, co v mužích je, zůstane skryto. Proto tu máme tolik nezdravých, depresívních a ztracených chlapců bez jakéhokoli cíle a duševně infantilních mužů. Nikdo s tím nechce nic dělat, neboť případné řešení tohoto problému by v plné nahotě odkrylo lži a selhání současného pořádku.

Mám jednu osobní zkušenost kontrastující s tím, co jste právě řekl. Jednalo se o naše (pozn.: skupiny Changes) turné po Rusku, jež jsme podnikli před několika lety. Tamní muži byli skutečně mužní a ženy ženské. Oproti dnešním Američanům potřebujícím k životu všemožné prášky se mi zdáli plní života, a to jak po emoční, tak i fyzické stránce. Pro většinu tamních lidí Rusko nikdy nepředstavovalo jednoduché a pohodlné místo k životu. Jak trefně říkal Periklés: “Těžko na cvičišti, lehce na bojišti.” (“Superior is he who is reared in the severest of schools.”)

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

V jednom ze svých současných článků jste napsal, že po ukončení své činnosti v řadách hnutí Minutemen jste přišel na to, že „primární problémy západního světa neleží samy o sobě ve sféře politické, nýbrž duchovní.“ Politické i spirituální problémy se dozajista v současném západním světě vyskytytují na mnoha úrovních. Rád bych se nyní zaměřil na problematiku mužnosti.

Duchovnost, o níž jsem se zmiňoval, může hrát důležitou roli v procesu budování charakteru. Když hovoříme o mužnosti, musíme se v prvé řadě zabývat charakterem. Charakter definuje muže a je nedílně propojen s jeho mravy. Mravy pramení z vnitřního lidského povědomí (inner plane) a nejsou povrchního rázu. Mají vliv na jednání jedince a jeho interakce s okolním světem. Základní stavební kameny charakteru jsou i dnes naprosto totožné s těmi, jež jimi byly v archaických dobách. Patří mezi ně především odvaha, statečnost, vytrvalost, věrnost a pevné dodržování slibů. Tyto vlastnosti pak uplatňujeme v reálném životě. Charakter má moc přenést člověka i přes ty největší rány osudu a propůjčuje mu schopnost překonat i to, co by se na první pohled zdálo nemožné. Za charakter a morální rysy, jež ho podtrhují, neexistuje žádná náhražka, je však pravdou, že dnešní moderní civilizace k budování charakteru příliš nepřispívá. Žijeme totiž v éře korupce, lží a manipulací. Jen málokdo ze současných politiků, filmových hvězd a dalších veřejně činných osob (pokud vůbec někdo) může sloužit jako modelový příklad pro mládež, jíž by ukázal správnou cestu.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Robert N. Taylor hraje aktivní a významnou roli na poli alternativní pravice již po dlouhá desetiletí. V 60.letech úzce spolupracoval s hnutím The Minutemen – ortodoxní antikomunistickou skupinou vedenou Robertem „Bolivarem“ DePughem. Tato polovojenská skupina, jež vstoupila do všeobecného povědomí prostřednictvím samolepek s nápisem „Zrádci, bojte se!“ se nakonec z mnoha různých důvodů, z nichž stojí za zmínku například nátlak ze strany FBI a dalších organizací, rozpadla, nicméně na jejích troskách vzniklo mnoho dalších militantních skupin. Poté, co opustil řady Minutemenů, se Taylor začal věnovat trochu jiným zájmům a spolu se svým bratrancem Nicholasem Teslukem založil folkovou skupinu Changes (Myspace, Wikipedia). Taylor rovněž pomáhal razit cestu rychle rostoucímu ódinistickému (či chcete-li Ásatrú) hnutí, když byl členem hned několika organizací. Na skonku 90.let pak kapele pomohl obnovit její popularitu vydavatel radikálně tradicionistického žurnálu Tyr Michael Moynihan, jenž se zasadil o vydání starších i zbrusu nových materiálů tohoto dua. Taylor stále i dnes vydává nahrávky a pořádá vystoupení.

Pamatuji si, že před několika lety jsme se letmo seznámili před portlandskou galerií Optic Nerve Arts a následně jsme se účastnili skupinové diskuze. V jejím rámci jste hovořil o výchově svého syna a dal jste k dobru dojemný příběh o tom, kterak jste mu pomohl podstoupit přeměnu z chlapce v muže prostřednictvím pohanského rituálu. Jestli si dobře pamatuji, jednu z hlavních rolí v něm hrál štít. Bylo to pravděpodobně moje první setkání s člověkem, který praktikoval Ásatrú smysluplným způsobem. Mohl byste prosím čtenářům Alternative Right tento rituál přiblížit?

Naše setkání se uskutečnilo v průběhu premiérového večera Heathen Art Show, jež se konalo právě v Optic Nerve, následujícího večera se pak uskutečnil koncert Changes v místní irské hospodě. Událost, již zmiňujete, se odehrála sněmu (pro nějž se užívá název Althing) Ásatrú Alliance (patřil jsem k jejím zakladatelům a byl jsem jejím dlouholetým členem a podporovatelem). Jednalo se o rituál nabytí mužnosti mého staršího syna Thora, který zhruba měsíc před touto událostí dosáhl věku šestnácti let.

Continue Reading