Délský potápěč

Icik Feffer, Albert Einstein a Solomon Michoels v USA roku 1943

Autor: Vladimir Leonidovič Chramov

– stať z roku 2014 o tom, co všechno vězelo za předáním Krymu Ukrajině roku 1954?

Po prvním sionistickém kongresu, který se konal v Basileji v roce 1897, zintenzivnily židovské organizace po celém světě hledání způsobů, jak vytvořit židovský stát v Palestině, Africe a Jižní Americe. Ruští Židé nezůstali pozadu a rozpracovali projekt tzv. Jihoruské republiky na území Krymu, Volyně a Podolí s hlavním městem v Oděse. V roce 1905 se dokonce neúspěšně pokusili o jeho realizaci. Poté byl projekt zapomenut a vzpomněli si na něj až za půl druhého desetiletí Židé v Americe.

Bolševici a Joint – přátelé „navěky“

V roce 1923 židovská charitativní organizace Joint (American Jewish Joint Distribution Committee) ze Spojených států amerických 1], navrhla sovětské vládě „výhodný projekt vytvoření židovské autonomní oblasti na území Sovětského svazu“, zahrnující Oděsu, Cherson, severní část Krymu, pobřeží Černého moře po Soči a Abcházii. Ve Spojených státech byl tento projekt známý jako „Krymská Kalifornie“.

Continue Reading

Otto Weininger (1903)

Autor: Julius Evola

Jeden z nejzajímavějších a dnes pohříchu nepříliš známých profilů židovské duše vytvořil několik let před 1. světovou válkou Otto Weininger. Jeho význam spočívá v tom, že kvalitou výrazně převyšuje stereotypní formulky většiny militantních antisemitů a židovský problém se snaží vymezit pomocí univerzálních a spirituálních pojmů, nikoliv jako striktně národnostní, sociální nebo i rasovou otázku. Weiningerovy postřehy z třinácté kapitoly (Judaismus) jeho zásadního díla Pohlaví a charakter neztratily ani dnes nic na své relevanci a mohou tak dle nás posloužit jako vhodné směrodatné body pro další vzestupný rozvoj stávající antisemitské fronty.

Někomu  snad přijde paradoxní, že sám Weininger byl židovského původu (byl poloviční Žid). Na první pohled paradoxní situace se však rychle vyjasní, vezmeme-li v potaz, že za prvé, Žida zná nejlépe Žid a za druhé, člověk nepociťuje nenávist k něčemu, s čím nemá nic společného, běžná bývá v takovém případě lhostejnost.

Continue Reading

Joseph Sobran

Autor: Joseph  Sobran

O amerických Židech se často mluvívá jako o „menšině“. Tou skutečně jsou – a nejen početně, jak bych rád ukázal. Navzdory svým skromným počtům však tvoří také mocnou frakci, přestože se tohoto termínu k jejich označení užívá jen velmi vzácně.

V desátém ze série 85 článků, vydanými souborně pod názvem Federalista přichází James Madison se slavnou a velmi užitečnou definicí pojmu: „Frakcí mám na mysli skupinu občanů, kteří mohou tvořit v rámci celku menšinu či většinu, sjednocenou a poháněnou sdíleným cílem, vášní nebo zájmem, jež stojí v protikladu k právům ostatních občanů nebo dlouhodobým zájmům společenství.“

Sám organizované židovské frakci říkám „Kmen“ – je to určitější než „Židé“; zahrnuje to však většinu Židů, kteří podle výsledků mnoha anket a průzkumů veřejného mínění v drtivé většině podporují stát Izrael a zároveň  v podobné míře příznivě pohlížejí i na „progresivní“ agendu jako právo na potrat, „sexuální emancipace“ nebo „práva homosexuálů“.

Continue Reading

Konec Izraele

Autor: Gilad Atzmon

Poučení ze současné patové situace izraelské politiky zní, že Izrael se hroutí a rozpadá odstředivou silou prvků, které se mu nikdy pořádně nepodařilo sjednotit. Dělicí linií už nejsou jen obvyklé třenice mezi aškenázskými a arabskými (tj. sefardskými) Židy – nově se jedná také o rozkol ideologický, náboženský, duchovní, politický, etnický i kulturní. Hovořit se nedá ani o bitvě levice s pravicí, Židé v Izraeli totiž politicky stojí na pravici, včetně těch, kteří se označují za „levicové“. Přestože mnohé z nejhlasitějších a nejbystřejších hlasů, kritických k izraelské politice a židovskému fundamentalismu, vycházejí z Izraele (jako Gideon Levy, Šlomo Sand, Israel Šamir a další), izraelská levice de facto neexistuje. Tamější politická scéna se dělí na voliče krajní pravice a „obyčejné“ jestřáby. Arabská Sjednocená kandidátka tak zůstala v podstatě jediným levicovým subjektem v izraelském Knessetu. Nikoho už by to nemělo překvapovat: jak už delší dobu tvrdím, izraelská levice je vlastně oxymóron a židovství je forma kmenové identifikace. Levice je naopak univerzalistická. „Kmenové“ a „univerzální“ jsou ovšem jako olej a voda – těžko se dají míchat.

Continue Reading

Sovětský svaz a antisionismus (karikatura „Strom agrese“ a jeho kořeny)

Příznivci tzv. „krajní pravice“ obvykle bezmála přísahají, že dnešní Sovětský svaz se nachází v právě tak pevném područí vládnoucí menšiny židovských komisařů, jako během desetiletky následující po bolševickém převratu roku 1917. Všechno kvílení Židovstva o „sovětském antisemitismu“ i vlažná sovětská podpora arabských nepřátel Izraele jsou pak vnímány jako prohnaná finta, která má obelstít gójský Západ a předestřít před ním falešný obraz stavu věcí za Železnou oponou.

Takřka všichni ostatní – od „zodpovědných konzervativců“ přes Meanyho odboráře z AFL-CIO až po ty, za něž myslí New York Times či The Washington Post – pak podobně neotřesitelně věří, že SSSR vládnou fanatičtí antisemité, kteří vystavují sovětské občany židovského vyznání zvláště ostré perzekuci.

Zpochybňovat první článek víry znamená čelit obviněním z přijímání pomyslných či skutečných šekelů, zatímco vymezení se proti druhému vede k takřka reflexivní obžalobě z antisemitismu.

Ve skutečnosti ani jeden postulát neodpovídá realitě, jak uvidíme níže. Než pochopíme skutečnou situaci Židů v současném Sovětském svazu, musíme nejprve porozumět, jak se tato situace vyvinula a následně během posledních desetiletí proměnila. Pro začátek však bude nejlepší zahledět se ještě o poznání dále do minulosti.

Východoevropští Židé vzešli ze dvou hlavních zdrojů. Jedním z nich – a pro Židy v Rusku podstatně důležitější – byl tatarský kmen Chazarů, který ve 2. století n. l. emigroval z Asie na severní a severozápadní pobřeží Kaspického moře. V 8. století většina národa – po vzoru svého krále Bulana, ovlivněného cestujícím židovským obchodníkem – hromadně konvertovala k judaismu.

Continue Reading

Židé a jejich zastoupení v amerických masmédiích (stav k roku 2013, pro větší rozlišení klikněte zde)

Autor: Edmund Conelly

První část si můžete přečíst zde.

IV. Popírání a klam ohledně židovské moci

Jak jsme viděli výše, židovští pozorovatelé ochotně přiznávají ohromnou moc Židů v amerických médiích, zejména v hollywoodském filmu a televizi, přestože co se širší veřejnosti týče, jen stěží zatím můžeme mluvit o obecně přijímaném názoru. Poučení pozorovatelé však vědí, že na identitě záleží vždy. V Jews and the Left (Židé a levice) Arthur Liebman podotýká, že „jednou z nejdůležitějších informací pro badatele sbírajícího informace o sociálním hnutí je socioekonomický profil jeho příslušníků“. 26] Totéž lze pak říci o etnickém „složení“ otevřených komentátorů židovské moci v médiích: sami to jsou převážně Židé. V ostrém kontrastu k tomu však Nežidé, kteří si jen povšimnou, nebo dokonce analyzují tento pro fungování demokracie klíčový fenomén, pravidelně čelí ostrým odsudkům. Jak říká MacDonald, „židovské skupiny jakoukoliv kritickou debatu o židovských záležitostech vyjmuly z mezí přípustné debaty, což je velice důležité, protože – ano – Židé jsou velice mocnou skupinou“. 27]

Continue Reading

Židé a jejich impérium (Adolph Zukor, zakladatel Paramount, Carl Laemmle, zakladatel Universal; Louis B. Mayer, zakladatel MGM; William Fox, zakladatel 20th Century Fox a Harry Cohn, zakladatel Columbia)

Autor: Edmund Conelly

Druhá a závěrečná část zde.

Úvod

Jelikož v řadě našich kulturních institucí Židé početně převažují a v těch ostatních jsou přítomni v počtech a na pozicích automaticky zaručujících výrazný vliv; a vzhledem k u Židů běžnému židovskému (etnickému) cítění je nasnadě, že toto židovské cítění s velkou pravděpodobností ovládne některé naše kulturní instituce. A skutečně se tak stalo.

Ernest van den Haag 1]

Nemá vůbec smysl pokoušet se popírat reálnou přítomnost židovské moci a vlivu v populární kultuře… Marťan analyzující americkou televizi… by se při sledování Seinfelda, Přátel, Chůvy k pohledání, Northern Exposure, Jsem do tebe blázen a dalších pořadů asi hodně divil, že ani ne jeden ze čtyřiceti Američanů je Žid…

Michael Medved 2]

Způsobem zprostředkování světa nás všech se stal pohled Stevena Spielberga.

Michael Medved 3]

Continue Reading

Alain de Benoist – Být pohanem (obálka prvního vydání z roku 1981)

Manifest pohana ve Věku vlka

Autorka: Ryg Mortys

O knize Alaina de Benoista Být pohanem jsme se mohli dočíst mnohé názory mnoha daleko vzdělanějších osobností, než jsem já. Proto bych se pokusila napsat spíše pár praktických poznámek k Benoistově filosofii a k problémům současného světa, se kterými by dle mého názoru měli být pohané seznámeni.

Benoistova kniha se zabývá převážně kontrastem mezi pohanským a monoteistickým viděním světa, přičemž hlavními monoteismy, které Benoist kritizuje, jsou křesťanství a judaismus. Je to zřejmě z toho důvodu, že v době, kdy byla kniha napsána, neměl islám zdaleka takový vliv na Evropu a západní civilizaci, jako je tomu dnes, ale především proto, že judeo-křesťanské paradigma bylo na staré pohanství naroubováno jako cizí celek a ovlivňovalo Evropu stovky let, včetně mýtu o tom, jak křesťanství polidštilo divochy. Částečně také ukazuje utopicko-náboženské prvky marxismu, jehož ústředním prvkem je dosažení beztřídní komunistické společnosti, kdy zavládne blaho na zemi. Na pomoc si na mnoha místech bere Heideggera, Nietzscheho, Fromma aj., a zejména své vlastní pojetí pohanské filosofie. I když poměrně často odkazuje na Eddy a cituje z nich, pohanství vnímá jako evropský celek, tedy konglomerát vytvořený převážně z antických prvků, Keltů (Galů) a Germánů. Slované jsou tiše vynecháni.

Nyní se již obraťme k pozoruhodným myšlenkám, pro které by měla být tato kniha studována.

Continue Reading

Z židovských dějin: disputace mezi křesťanskými a židovskými učenci

Autor: David B. Green

Všechno to začalo exkomunikovaným Židem a jeho stížnostmi na obsah Talmudu papeži

17. června 1242 byly v Paříži na příkaz papeže a francouzského krále spáleny všechny nalezené rukopisy Talmudu.

Celý proces, završený zažehnutím hranic, na nichž prý shořelo tolik svazků soupisu hebrejského práva a zvyklostí, že je museli přivézt dvěma tucty povozů, však trval několik let.

Celé to začalo nařčeními židovského odpadlíka z francouzského La Rochelle jménem Nicholas Donin.

Donin byl pro své kacířské názory židovskou obcí vyloučen někdy kolem roku 1229. V roce 1236 se vydal do Říma, aby papeži Řehořovi IX. předložit soupis svých stížností proti Talmudu.

Continue Reading

Paul Gottfried: „Soudobá levice Západ nenávidí stejně tak pro jeho křesťanské základy, jako pro jeho bělošství, a západní tradicionalisté a reakcionáři tak dost možná budou v tomto boji muset využít jediných náboženských prostředků, jež mají nějakou váhu.“

Poznámka: Tento článek je recenzí nového anglického vydání de Benoistovy knihy Být pohanem (On Being a Pagan, v originále Comment peut-on être païen?), přeložené Jonem Grahamem a redigované Michaelem Moynihanem (Arcana Europe: North Augusta, S. C., 2018). České vydání lze objednat u vydavatelství Sol Noctis.

Autor: Paul Gottfried

Kniha Alaina de Benoist Být pohanem nabízí inteligentní, ale přece jen neúplný obraz pohanství. Dokáže jeho novopohanství obstát proti kulturně marxistickým elitám tam, kde křesťanství dosud selhalo?

Při čtení anglického vydání Comment peut-on être païen?, kterou Alain de Benoist představil už v roce 1981, jsem se nemohl ubránit nostalgickým vzpomínkám. Osud tomu chtěl, že kreativně výjimečně plodného a nesmírně sečtělého autora knihy poměrně dobře znám. Jeho esej „La religion de l’Europe“ jsem četl už v roce 1980, kdy vyšla v de Benoistem vedeném časopise Élements. Tato důležitá esej se posléze stala jádrem jeho zdaleka nejznámější obrany ateismu, jež spatřila světlo světa o několik měsíců později. V roce 1996, kdy vyšly jeho úvahy k pohanství, jež jsou součástí tohoto anglického vydání, jsem je velice pozorně pročetl. Také jsem si dopisoval jak s de Benoistem, tak jeho katolickým konzervativním debatním oponentem Thomasem Molnarem, když roku 1986 společně připravovali ‚débat dialogue‘ na téma pohanství (či novopohanství). Později jsem připravil rozsáhlou recenzi knihy v časopise, který jsem tehdy redigoval, The World and I.

Continue Reading

Autor: Gilad Atzmon

Gideon Levy, pravděpodobně jeden z posledních autentických izraelských hlasů míru, ve svém nedávném podnětném článku píše, že „to není Netanjahu, kdo by byl zodpovědný za izraelský ‚rasismus, přepjatý nacionalismus, rozdělující rétoriku, nenávist, úzkost a korupci‘“. Za Netanjahuem totiž podle Levyho stojí národ voličů a dalších politiků, kteří se od svého vůdce příliš neliší.

„Řekněme si na rovinu, že problémem jsou lidé… Mnozí totiž nenáviděli Araby dlouho před Netanjahuem. Mnozí opovrhují černochy, nemohou vystát cizince, zneužívají slabé a shlíží spatra celý svět – a ne kvůli Netanjahuovi. Hodně z nich věří, že náleží k vyvolenému lidu a nezaslouží si proto nic menšího než úplně všechno.“

Continue Reading

Stephen Edred Flowers

Autor: Stephen Edred Flowers

Poprvé jsem jméno Alain de Benoist zaslechl od vedoucího mé disertační práce Edgara Polomého při přednášce o starověkém germánském náboženství. V našem věku, ovládaném nejrůznějšími ideologiemi, je Benoist často řazen mezi politické teoretiky „francouzské Nové pravice“, což skutečně je. I letmý pohled rozsah na jeho tvorby však odhaluje myslitele s šířkou a hloubkou intelektu i intelektuálních schopností, jež dalece převyšují typického „teoretika“ našich ponurých časů. Zabývá se tématy od mýtů přes náboženství, ekonomii, folklór až po filozofii. Podle Benoistova názoru (který lze jen sotva klasifikovat jako „pravicový“ v jakémkoli konvenčním smyslu) je choroba Západu (a pro Benoista zejména Evropy) kulturní patologií, nikoliv pouhou politickou krizí. Benoist spatřuje kořeny této nákazy v evropském přijetí židovsko-křesťanského monoteismu a jeho radikálním návrhem léčby je odmítnutí toho náboženství.

Pro mnohé, kteří by jinak s mnohým z toho, co Benoist říká, mohli souhlasit, je toto „řešení“ nepřijatelné. Pokud má však pravdu – a já věřím, že ji má – pak je tato léčba ve skutečnosti vlastně jediná možná. Cokoliv menšího než odmítnutí židovsko-křesťanského monoteismu a obrození naší vlastní indoevropské ideologie by cílilo na pouhé příznaky naší západní nemoci, nikoliv na ni samotnou.

Continue Reading

Lawrence Auster

Autor: Lawrence Auster

Masová muslimská imigrace do Ameriky spolu s globální muslimskou nenávistí k Židům představuje pro americké Židy bezprecedentní nebezpečí – „dokonalou bouři“, kvůli které musí alespoň někteří Židé bolestivě přehodnotit svou tradiční podporu co nejotevřenější imigraci. Alespoň to tvrdí Stephen Steinlight ve svém nekompromisním článku High Noon to Midnight: Why Current Immigration Policy Dooms American Jewry (Z pravého poledne k půlnoci: Proč se může stávající imigrační politika stát zkázou amerického Židovstva) pro Centrum imigračních studií. Někdejší ředitel národních záležitostí Amerického židovského výboru a dnes hlasitý veřejný zastánce imigrační reformy Steinlight svým soukmenovcům zdůrazňuje, že spolu se zbytkem Ameriky stojí před zásadní volbou. Pokud se odvrátí od svého extrémně liberálního přístupu k imigraci a pomohou Ameriku nasměrovat k rozumnějším pravidlům migrace, bude možné značně zpomalit a možná i úplně zastavit nárůst muslimského společenství v zemi, a tak zachovat dobré podmínky pro život Židů v Americe. Jestliže ale Židé i další vytrvají ve své politice otevřených hranic, během krátkých 30 let se Židé stanou obleženou a bezmocnou menšinou v islamizované, antisemitské Americe.

Continue Reading

Židovské bohatství: žádná paranoia, nýbrž skutečnost (viz úvodní popis)

Autor: Thomas Dalton

Moc a vliv židovské lobby v průběhu dějin je bez nadsázky legendární. Tato moc má kořeny nikoliv v politické síle, podpoře širokých lidových mas, morální bezúhonnosti, ani božské přízni. Vychází prostě a jednoduše z moci peněžní. Boháči ve svých společnostech odjakživa mívali nepoměrný vliv, který typicky využívali k prospěchu vlastnímu nebo svých rodin. Jestliže však svébytná etnická menšina pracuje kolektivním způsobem a má k dispozici ohromné bohatství, může se v jejích rukou koncentrovat moc přímo závratná. Ta je v židovském případě dále umocněna vlastnictvím masových médii v mediálním věku, jejich výsostným postavením arbitrů a tvůrců obsahu médií (zde, s. 56 /lvi/) a jejich vlivem na elitní kulturu, především v akademické sféře.

Až příliš často se ale setkáváme s horlením proti „bohatým Židům“, jež však postrádá dostatečná fakta a historický kontext. V této krátké eseji bych rád předložil alespoň základní faktická data a učinil z nich věrohodné závěry. Situace je totiž podle mého mínění ještě závažnější, než se mnozí domnívají.

Continue Reading

Generální představený Tovaryšstva Ježíšova Everard Mercurian (1514-1580)

Autor: Andrew Joyce

The Jesuit Order as a Synagogue of Jews: Jesuits of Jewish Ancestry and Purity-of-Blood Laws in the Early Society of Jesus
Robert Aleksander Maryks
Brill, 2010.
Volně k dispozici ke stažení

První část zde.

„Pro jejich světskost, nadutost, lstivost, faleš, sobectví atd. je zjevné, že jsou jen velmi málo uzpůsobeni k náboženskému životu a není tak možné setrvávat s nimi ve svazku. Když se lidé tohoto původu domohou vysokých pozic, věnují téměř veškerou svou energii vnějškovým věcem: upřímné sebezapření i pevné ctnosti jim zdá se jsou cizí; chováním připomínají spíše kupce, snaží se vždy prodrat do první řady a nechají se titulovat rabíny; velmi málo se snaží dosáhnout dokonalosti popsané v páté a šesté části řádových stanov. Bez rozpaků také přijímají a povyšují své pokrevní soukmenovce, kteří si toho ničím nezasluhují.“

– Manuel Rodrigues, římská jezuitská kurie.

Rasový boj o jezuitský řád

Stížnosti etnicky španělských příslušníků Tovaryšstva Ježíšova na kryptožidovské elity řádu se vzájemně velice nápadně podobají: skoro vždy se točí kolem židovských sklonů k monopolizaci, nepotismu, arogance, agresivní ctižádostivosti a značného nádechu nepoctivosti při praktikování křesťanství. Zejména však byli křesťané znepokojení tím, že se z jezuitského řádu stává výlučná enkláva vlivných Židů, jejichž vliv sahá dokonce až do srdce Říma.

Výše citovaný výrok Manuela Rodriguese obsahuje všechny uvedené motivy, z nichž lze mnohé demonstrovat i empiricky. Tak kupříkladu soubor pramenů shromážděných Maryksem a dalšími badateli, kterému se věnuji v první část, přináší více než dostatek důkazů na podporu obvinění, že krypto-Židé více než „ochotně přijímali mezi sebe další příslušníky své krve“. Navíc si Benedetto Palmio, italský pobočník dvou etnicky evropských jezuitských generálních představených (Francisca de Borja a Everarda Mercuriana) stěžoval na „početnost a opovážlivost španělských neofytů“ (konvertitů/conversos – pozn. DP), které dokonce neváhal označit za „mor“. (133) Dodává, že „kde jsou tito noví křesťané, tam se nedá v klidu žít“ a že „ti, kdo vládnou v Římě, jsou takřka bez výjimky neofyté… Tyto lidi a skoro žádné jiné přijímali do řádu ve Španělsku“. (133) Španělský král Filip II. pak v 70. letech 16. století mluvil o jezuitech jako „synagoze Hebrejců“. (133)

Continue Reading

Jezuitský řád jako Synagoga Židů

Autor: Andrew Joyce

The Jesuit Order as a Synagogue of Jews: Jesuits of Jewish Ancestry and Purity-of-Blood Laws in the Early Society of Jesus
Robert Aleksander Maryks
Brill, 2010.
Volně k dispozici ke stažení

„Obřezaným se podařilo ovládnout celou strukturu Tovaryšstva a získat ji tak ke svým účelům. Coby synové světa zběhlí v jednání se svými vlastními a vždy tolik žádostiví nových věcí lehce vyvolávají nelad a narušují jednotu duší i jejich svazek s vládou.“

-Lorenzo Maggio, jezuitská kurie v Římě, 1586.

Jedním z pozoruhodnějších aspektů židovského skupinového chování nepochybně jsou subversivní strategie využívající ukrývání (crypsis/kryptadia), často dále umocněné kombinací klamu a sebeklamu.

Zatím nejotevřenější a nejpřesvědčivější teoretickou strukturou pro pochopení kryptadických forem judaismu je kniha Kevina MacDonalda Separation and Its Discontents: Toward and Evolutionary Theory of Anti-Semitism. Značná část čtvrté kapitoly knihy (1998/2004: 121–132) se věnuje „reaktivnímu rasismu v období iberských inkvizicí“. MacDonald zde předkládá argument, že boj španělské inkvizice o čistotu krve 15. a 16. století bychom měli chápat jako „autoritářské, kolektivistické a exkluzivní hnutí, jež vzniklo následkem soupeření s Židy o přístup ke zdrojům a reprodukci, především pak s tajnými (krypto) Židy vydávajícími se za křesťany“.

Historický kontext z velké části poskytuje nucená konverze španělských Židů v roce 1391, po níž se těmto „novým křesťanům“ neboli conversos podařilo nabýt (nebo spíše zachovat si) značný až dominantní vliv v oblasti práva, finančnictví, diplomacie, veřejné správy a široké plejády oblastí hospodářské činnosti. MacDonald tvrdí, že nové křesťany je zcela na místě „označovat za historicky židovskou skupinu“, která jednala podle svých etnických zájmů a na jejich ochranu. Nedílnou součástí bylo i skupování a odkazování církevních prebend bohatými novými křesťany pro své děti, následkem čehož bylo zanedlouho mnoho prelátů židovského původu.

Nepřímo a takřka určitě jen mimoděk nacházejí MacDonaldovy teze podporu v knize Aleksandera Marykse (Boston College) z roku 2010 The Jesuit Order as a Synagogue of Jews (Jezuitský řád jako Synagoga Židů). Ten podrobuje rozboru totéž období i oblast a předkládá ve své knize čtenářům popis raných let Tovaryšstva Ježíšova, kdy mezi jezuity zuřil lítý boj o duši, osud i kontrolu nad řádem; střet nesmírně vlivného kryptožidovského bloku s konkurenčními strukturami evropských křesťanů.

V trochu nevybroušené, ale velmi zajímavé knize Maryks vrhá na tento boj světlo pomocí odkazů na dosud neobjevené materiály, čímž odhaluje také mnohé z nejdůležitějších opakujících se leitmotivů reaktivního antisemitismu: židovský etnocentrismus, nepotismus, sklony k monopolizaci a strategické spoléhání se na spojenectví s evropskými elitami. Dost možná nejzajímavější jsou však Maryksovy popisy židovské reakce na evropské snahy o omezení jejich vlivu. Některé z nich se velice nápadně podobají moderním příkladům židovské propagandistické apologetiky.

Knihu tak rozhodně lze jen doporučit každému, kdo by pomocí snadno srozumitelné historické případové studie rád lépe pochopil dynamiku evropsko-židovských etnických konfliktů.

Continue Reading

Cover alba Ostary Napoleon Blues

První část rozhovoru si můžete přečíst zde.

Když už mluvíme o lásce a symbolismu: Ištar v sobě snoubí lásku, válku i sex. Co si o těchto třech mocných silách myslíš?

Mýtus Ostary je vzdáleným příbuzným tohoto asyrského božstva, proto jaro v sobě nese – přes svou hojnost a náklonnost k životu – i prudkou a ničivou sílu přírody, kterou ve svém zásadním díle ukázal Stravinskij. Předchází hostinám Beltane, uvozených Valpuržinou nocí, opakem Samhainu, kdy se živí stávají stejně děsivými jako mrtví – ne-li ještě více. Tento epicyklus tvoření a destrukce je nekonečný, jak si uvědomovali už hinduisté i předsokratici, pro které tvořilo bytí i stávání se, láska i svár v zásadně jednotu a dualita tak pro ně byla spíš iluzí. Tuto pravdu v sobě nesou i mýty většiny kultur a uniknout jí nemůže ani křesťanství – odtud také jeho apokalyptické a eschatologické vize. Jsou to ale právě tyto pokusy rozdělit zmíněné prvky do nesouvisejících protikladů, které překrucují naše vnímání reality a vedou k usilování o utopie a ideály, jež nejsou pro tento svět vhodné a ničí jej. Žijeme v čase ohromného narušení, a všechny ty nesmírně pohodlné technické výdobytky, prosperita a izolovanost nás značně atomizují, ale současně nám dávají i nové nástroje ke zprostředkování a účasti na starých tradicích a alternativních způsobech myšlení. Odysseu tak máme na dosah ruky, ale stále se ještě musíme fyzicky a duchovně, ne jen mentálně, pohroužit do toho, co z minulosti přežívá.

Tvé kompozice mi z nějakého důvodu vždy přišly nesmírně pozitivní. Nejen proto, že většina písniček je akustický folk s různým tempem a neváháš použít melodické podpůrné hlasy, ale také kvůli obrazům z textů. Je to jen můj dojem nebo se s posluchači snažíš podělit o pozitivitu svého vnitřního světa?

Continue Reading

Joseph „Joe“ Sobran (23. února 1946 – 30. září 2010)

Autor: Joseph Sobran

Spojené státy se zrodily z republikánského přesvědčení, že dědičnost by se neměla stát osudem. Tato doktrína má rozmanité důsledky, ne vždy přísně vzato logické a vzájemně v souladu. Deklarace nezávislosti vyhlásila, že všichni lidé byli stvořeni sobě rovni; Ústava zrušila šlechtické tituly; časem postavila mimo zákon také otroctví; „lidská práva“ pak postupně začala znamenat třeba to, že ani zaměstnavatelé soukromníci si nesmějí vybírat zaměstnance podle etnických kritérií; rasové předsudky – „rasismus“ – se staly společenským tabu; a dokonce i zobecnění o etnických skupinách dnes v tzv. slušné společnosti vyvolávají přinejmenším pozvednutá obočí (pokud tedy nevynášejí do nebes „přínos“ té či oné skupiny). Poslední vlastností, kterou lze dnes ještě celým rasám přisuzovat, tak zůstává utrpěná historická křivda.

A přesto nám selský rozum říká, že skupiny i národy mají vlastní, jedinečný charakter, své typické nedostatky i přednosti. Pokud se nebojíme ideopolicie, můžeme o těchto věcech mluvit volně. Americký individualismus je vyvážen jadrnou sociologií stereotypů, které – jak nás ujistil slavný sociolog John Murray Cuddihy – „jsou více méně pravdivé“. Pochopitelně nemusí být vždy to, co platí pro danou skupinu, pravdivé i pro každého jejího příslušníka, ale skupina tak či onak má své zvyky a způsoby, možná dokonce i vlastní kulturu (nebo „subkulturu“, abych použil slovo, které se moje generace naučila na vysokých školách). Jednotlivec pak ve svém chování projevuje typické rysy své skupiny ze stejných příčin, kvůli kterým mluví nářečím svého rodiště: od nejútlejšího věku napodobuje lidi kolem sebe, často aniž by si to uvědomoval.

Continue Reading

Daniel William Finkelstein, Baron Finkelstein, OBE, dokonale integrovaný příslušník vzorové menšiny.

Autor: Daniel Finkelstein

Někteří z mých nejlepších přátel jsou Židé. No dobře, většina mých nejlepších přátel jsou Židé. V poslední jsem trochu přemýšlel, proč tomu tak je.

Tento týden (v květnu 2018 – pozn. DP) se ve zprávách o svatbě bratra George Osbornea (přední britský konzervativní politik, bývalý ministr financí – pozn. DP) Thea objevila i zmínka o ortodoxním obřadu a Theově objevu, že jeho babička z matčiny strany byla Židovka. Jinými slovy jsou tedy podle halachy oba i s Georgem Židé.

Bylo to už podruhé, co se u někoho z velice úzkého kroužku mých blízkých nežidovských přátel ukázalo, že ve skutečnosti je židovského původu. Nejen, že jsem o tom při našem seznámení nevěděl já, stín tušení neměli ani oni sami.

Continue Reading

Jeremy Corbyn, co dělá špatně?

Autor: Jamie Rodney

Zatímco píši tyto řádky, neodbytně se mi vracejí myšlenky na mé vlastní, šestnáctileté já: naivního, optimistického teenagera, který právě vstoupil do Labouristické strany, skálopevně přesvědčený o tom, že Ed Miliband uzdraví churavějící zemi a že členství ve straně, která mu při tom bude pomáhat, je výsadou a současně také povinností. Časy se ale mění: po sérii labouristických antisemitských skandálů jsem ze strany vystoupil. Rád bych zde popsal důvody svého rozhodnutí.

Měl bych asi začít tím, že jsem Žid. Jako malý jsem měl za to, že to znamená příslušnost k judaistickému náboženství a zákaz jezení slaniny. Později jsem se ale dozvěděl, že ve skutečnosti sice smím pojídat slaninu, co hrdlo ráčí, mnozí mě ale také automaticky podezírají z podílu na kompromitačních kampaních levicových politiků, schvalování vraždění Palestinců a bůhví čeho ještě. Takže všechno má hádám svá pro i proti.

Continue Reading