Délský potápěč

Julius Evola – Orientamenti

Autor: Orkyniosdrymos

„Lavr“ z Červenobílých ve své zdařilé reflexi Evolova díla Směrnice vybízí k diskusi. Tuto pobídku s radostí přijímám, přejděme tedy rovnou k věci.

Méně závažný bod představuje výtka k užívání pojmu „levice“ pro označení nepřítele.

S námitkou bezezbytku souhlasím, vzhledem k dílu je však třeba si uvědomit následující: Směrnice v předložené podobě jsou bezmála pětačtyřicet roků starý text vycházející z reality tehdejší Itálie. Jinak řečeno to znamená, že hledat v nich jakákoli „hotová řešení“ pro naši situaci nelze! Směrnice jsou nedocenitelným zdrojem idejí, je ale třeba je spatřovat na úrovni principů, ne jejich konkrétních, dobou podmíněných projevů. Na to jsem ostatně upozornil již v předmluvě knihy. Otázka definice a pojmenování nepřítele je dnes zcela namístě, její řešení musíme každopádně hledat jinde než ve Směrnicích. [1]

Nesrovnatelně podstatnější problém představuje soubor následujících otázek: pro koho vlastně Směrnice jsou, mohou naši lidé oněm brutálním nárokům vůbec dostát, jsou jedinou možnou cestou k úspěchu? Odpověď tu musí být nutně komplexní, nelze vytrhnout jedinou otázku a dát na ni uspokojivou odpověď.

Continue Reading

Jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami

Autor: Lavr

Od přátel z Hrdosti se ke mně dostala dlouho avizovaná příručka Julia Evoly – Směrnice. Jako ctitel Evolovy důslednosti v metapolitice, jsem neváhal a útlou publikaci přečetl za necelou hodinku. Upřímně nevím, jestli je vůbec žádoucí hodnotit brutálně nesmlouvavého a do hloubky věci jdoucího Evolu. Jenže… jsou tu dva světy, jeden věčný a ideální a druhý profánní, často vedený temnými materiálními silami. Stavy žádné, částečné nebo úplné interference těchto realit si vůbec netroufám definovat. Popis tzv. levicových sil (nepovažuji za vhodné takto označovat protivníka) a jejich podíl na úpadku společenství včetně vyjmenovaní všech –ismů, které se vzájemně v involučním období podmiňovaly, jsou zcela jistě správné. Dobrá. Chci si však položit několik zásadních otázek:

Pro koho jsou Směrnice určeny? Pro politika asi těžko, pro běžného intelektuála těžko, pro člověka podmíněného maloměšťáckým kramářstvím těžko.

Směrnice, dle názvu, naznačují, že by měly pomáhat se orientovat v jistém milieu určitému lidskému typu. Je tento typ politický voják, jak ho chápal například Jünger? Existuje vůbec v našem prostředí? Jaké množství lidí tohoto zvláštního typu (zvláštní ve vztahu k sociálně akceptovatelnému myšlení a konání) chceme Směrnicemi oslovit nebo aktivizovat?

Continue Reading

Autor: Hrdost

Čas od času se v některé z evropských zemí zformuje hnutí, jehož zakladatelé jsou upřímně přesvědčeni, že našli lék na neduhy moderní doby a že právě jejich program a jejich světonázor představují cestu z marasmu, do něhož se Evropa zvládla v posledních několika stoletích dostat. I naše skupinka začínala naprosto stejným způsobem, okolnosti nám nicméně nedopřály dlouhého trvání a naše naivní marnění času udusily už v zárodku. S odstupem to vnímáme jako šťastnou okolnost: díky tomu dnes máme možnost nahlížet na celý problém z jedinečné perspektivy osobních zkušeností a uvědomělosti nedostatků, jimiž trpí zaběhlý způsob odporu vůči modernímu světu.

Dle našeho poznání je chybou, kterou všechna taková hnutí – naprosto bez rozmyslu, jako přes kopírák – opakují, nepochopení faktu, že boj, do něhož se pouští, ve skutečnosti probíhá na dvou odlišných frontách současně. Za moderním světem a všemi jeho smyslově poznatelnými projevy stojí neviditelné síly, tendence a zákonitosti, proti nimž je třeba se postavit s úplně jinými zbraněmi než s politickými projevy a volebními mítinky. Je potřeba zdůraznit, že význam čelení těmto silám dalece přesahuje význam boje vedeného čistě politickými prostředky. Kvůli prvotnosti vnitřního před vnějším, kvůli prvotnosti ducha před vším hmotným, je bezpodmínečně nutné začít právě zde, u otázek duchovního zdroje stojícího za budoucími změnami. To je však něco, co u dnešních „protimoderních“ hnutí prakticky nelze nalézt. Jistě, společně s těmito hnutími vyrůstají i různé druhy myšlenek a rozmanité teorie, avšak tyto jsou spíše jen pouhým odrazem aktuální skutečnosti než aby přinášely něco skutečně nového a niterně odlišného. Tato hnutí totiž ve skutečnosti vznikají čistě s negativním úmyslem vymezit se vůči jistým skutečnostem, vydělit je od sebe a radikálně potlačit jakoukoli vědomou spojitost s nimi: možná právě proto je obvykle tím prvním, na co se klade důraz, návrh nové vlajky, loga a sepsání obligátního textu „Kdo jsme?“. Hlubší analýzy problémů, před nimiž stojíme, jsou povětšinou jen vedlejším přílepkem, který reálné směřování hnutí ovlivňuje jen zcela nepatrně. Nedělejme si proto iluze, podobná hnutí jsou ve své podstatě stejně moderní jako svět okolo nich; nenesou v sobě téměř nic, co by již od začátku nízkost modernity jakýmkoliv způsobem kvalitativně překračovalo, a co by ji tím pádem mohlo skutečně porazit.

Continue Reading

Julius Evola – Orientamenti (1971)

Autor: Karel Veliký

Směrnice, jeden z posvátných textů neofašistické mládeže…

Směrnice (Orientamenti) byly vytvořeny jako svého druhu „brevíř“ pro mládež, která patřila k organizaci Raggruppamento Giovanile Studenti e lavoratori del MSI (Mládežnické seskupení studentů a dělníků Italského sociálního hnutí) a přitahoval ji spiritualismus. V Il cammino del cinabro (Cesta rumělky) Evola píše, jak byl po svém návratu do Itálie v roce 1948 překvapen, když zjistil, že „existují skupiny převážně mladých lidí, které se nedaly vtáhnout do všeobecného zhroucení“ (věk kolem 25 let): „Zvláště v jejich kruzích bylo moje jméno známé a mé knihy byly hojně čteny“. [1] Někteří z nich (Pino Rauti, Enzo Erra, Clemente Graziani, Paolo Andriani, Fausto Gianfranceschi, Walter Valentini) začali Evolu navštěvovat v jeho bydlišti na Corso Vittorio Emanuele č. 197. Následně zastavili svůj časopis La Sfida (Výzva) a počátkem roku 1950 začali vydávat nový měsíčník, u něhož byl Evolův vliv patrný již z názvu: Imperium. [2]

Rauti a Erra totiž přesvědčili mistra, aby svou moudrost šířil a vyjádřil v političtějších pojmech. V Imperiu tak nejprve vyšly tři jeho články: „Il senso dell’Imperium“ (Význam Říše) v květnu, „Impero e civiltà“ (Říše a společnost) v červnu a „Due intransigenze“ (Dvě nekompromisní zásady) v červenci 1950. Hlavně od nich se odvíjí oněch „jedenáct bodů“ Směrnic, které vznikaly skoro současně a byly uveřejněny hned poté, v druhé polovině padesátého roku, taktéž v rámci Imperia, jako jeho zvláštní příloha. [3] Rauti připouští:

Continue Reading

Julius Evola

Autor: Julius Evola

Označení levice a pravice vycházejí z krizí už zasaženého politického systému. V tradičních společnostech neexistovaly – přinejmenším ve svém nynějším významu. Mohly zde sice působit opoziční strany, ty ovšem spíše než jako revoluční a protisystémové vystupovaly jako loajalistické a přijatelné.  A tak lze v Anglii mluvit o nejoddanější straně Jeho Veličenstva nebo o „velmi loajální opozici Jeho Veličenstva.“ Následkem vlivu novějších podvratných hnutí se situace změnila a je známo, že původně byly levice a pravice definovány na základě umístění svých poslaneckých lavic v parlamentu.

Na odlišných úrovních nabývá pojem pravice odlišných významů. V oblasti ekonomické se pravice vymezuje čistě na kapitalistickém základě – což však nutně nemusí postrádat legitimitu, pokud nezneužívá své moci a její alternativou jsou jen socialismus a marxismus.

Politická pravice nabývá plného významu tehdy, pokud je v organickém státu nastolena monarchie, jak tomu bylo obzvlášť ve střední Evropě a částečně také v konzervativní Anglii.

Continue Reading

Pulp Fiction

Autor: Trevor Lynch

Pulp Fiction Quentina Tarantina se řadí k mým nejoblíbenějším filmům. Nechtěl jsem, aby se mi líbil – původně jsem na něj dokonce ani nechtěl jít. Podle všeho co jsem o něm slyšel, jsem film měl za naprosto nihilistický a dosti odpudivý počin. Pak ale někdo na večírku popsal Pulp Fiction jako film o „velikosti duše na konci historie“, což mě zaujalo, protože jsem zrovna asi po tisící pročítal Platónovu Ústavu – jejíž jádro tvoří popis lidské duše a „Úvod do četby Hegela“ od Alexandra Kojèva, od něhož odvodil jeho žák Francis Fukuyama svou slavnou frázi o „konci dějin.“

Mluvit o Platónovi a Hegelovi ve stejné větě jako o Quentinu Tarantinovi jistě působí podivně, ale vydržte ještě chvíli. Pulp Fiction není dekadentním filmem. Je to snímek o nejfundamentálnějších metafyzických a morálních volbách dostupných člověku, zasazený do prostředí zločinecké spodiny úpadkové společnosti. Zásadní otázka spočívá v tom, zda žít podle materiálních nebo duchovních hodnot – jestli uspokojit své osobní žádosti nebo je podřídit službě něčemu vyššímu: obecnému blahu, osobnímu smyslu pro čest nebo náboženskému poslání. Tato hluboká závažnost dělá z Pulp Fiction mnohem více než chytrý a temně nihilistický komiks. Jde o  skvělý film.

Třemi hlavními postavami filmu jsou dva zabijáci, jeden černý (Jules Winnfield, skvěle ztvárněný Samuelem L. Jacksonem), druhý bílý (Vincent Vega, hraný Johnem Travoltou) a úplatný boxer, Butch Coolidge (Bruce Willis).

Continue Reading

Ray Bradbury (1966)

Autor: John Morgan

Ray Bradbury, spisovatel nejlépe známý díky románům Marťanská kronika, 451° Fahrenheita, a autor stovek dalších povídek, zemřel 5. června 2012 ve věku 91 let. S jeho osobou ztrácí Amerika nejen jednoho ze svých nejlepších spisovatelů, ale také jednoho z našich posledních skutečných spisovatelů.

Snažím se neužívat těchto slov – „skutečný“ nebo „spisovatel“ – lehkovážně. Říkám spisovatel, protože jsem skálopevně přesvědčen, že Bradbury – jakkoliv jistě nebyl jedním z „nejhlubokomyslnějších“ nebo nejsofistikovanějších spisovatelů minulého století – se pravděpodobně přiblížil kořenům angstu naší doby ve svém díle blíže než kdokoliv jiný.

Naprosto záměrně jsem ho nenazval ani „spisovatelem science fiction“, jelikož jak sám kdysi poznamenal, jedinou z jeho prací, která by se dala označit nálepkou sci-fi, bylo 451 stupňů Fahrenheita, zatímco zbytku jeho díla by více slušelo označení fantasy nebo horroru, spolu s několika knihami – jako Pampeliškové víno – řadícími se do literárního mainstreamu.

Pokud jde o termín „skutečný“, užil jsem jej z několika důvodů. Zaprvé patřil Bradbury k vymírajícímu druhu spisovatelů, kteří se naučili psát předtím, než se Amerika stala postgramotnou, „informační“, společností, poohlížející se po zábavě a komentáři společenského dění spíše v televizi a později na internetu namísto knih. Dále také proto, že se Bradbury stal spisovatelem z vnitřního puzení – jak proto, že se k tomu cítil povolán, tak proto, že na tom vcelku doslova záviselo jeho živobytí.

Continue Reading

Franco G. Freda

Poznámka redakce: Článek Edouarda Rixe „Nezařaditelný revolucionář” publikoval Délský potápěč poprvé před několika lety (prosinec 2011). Nyní jej – lehce opravený a upravený – uveřejňujeme znovu u příležitosti českého vydání Rozmetání systému v naší edici Metanoia. Podrobněji se k Fredově osobě a jeho činnosti (kořen ar-, Gruppo di Ar, Edizioni di Ar aj.) vrátíme až v zimním čísle Fasciklů na Tradici budoucnosti, přičemž blízké podzimní Fascikly jsou výběrem z rozhovorů, které Freda z větší části udělil během proti němu vedených politických procesů (1972 –1987 a 1993–2000).

Autor: Edouard Rix

„Nesnáším tuto knihu z celého svého srdce. Obdařila mě sice slávou, tou nicotnou věcičkou nazývající se věhlas, byla však rovněž zdrojem mých těžkostí. Strávil jsem kvůli ní mnoho měsíců za mřížemi a stal jsem se obětí mnoha banálních, leč ponižujících policejních perzekucí. Kvůli této knize mě zradili přátelé, nadělal jsem si nepřátele, zažil jsem mnoho zlé vůle, sobeckosti a lidské zkaženosti. Právě v tomto díle má svůj původ hloupá fáma, podle níž mám údajně být cynický a krutý, typ Machiavelliho v hávu kardinála de Retze.“

Ačkoli tato slova napsal Curzio Malaparte v předmluvě ke své slavné knize Státní převraty: jak se dělají a jak se jim zabraňuje (Technique du coup d’état, 1931), mohla by stejně tak patřit i Franco G. Fredovi, autorovi Rozmetání systému (La disintegrazione di sistema, 1969). Tato knížečka o šedesáti velmi hutně napsaných stranách totiž nahlodala základy buržoazního systému natolik, že její autor byl následně vystaven dlouhým létům soudních a mediálních perzekucí.

Continue Reading

Julius Evola

Autor: Michael O’Meara

V době, kdy jeden z předních kritiků židoliberální civilizace Julius Evola formoval svou rasovou teorii – tedy ve 30. letech 20. století – byly nejrozšířenější inspirací pro antisemitské myšlenkové proudy Protokoly sionských mudrců.

Protokoly byly – údajně z tajné lóže odcizeným –  záznamem 24 tajných setkání vůdců mezinárodního Židovstva, na nichž se pokoušeli vypracovat plán na ovládnutí světa. Židovské organizace pochopitelně na diskreditaci Protokolů vynaložily značné úsilí. Nejproslulejším se stal spor před bernským soudem v roce 1933 se švýcarským nacionalistou, který dokument šířil.

Soud označil Protokoly za pomlouvačný padělek. Podle Evoly však otázka autenticity Protokolů byla „druhotná oproti mnohem závažnější a důležitější otázce jejich pravdivosti“. Přestože totiž nebyly sepsány „Mudrci“ nebo založeny na existujícím plánu, považoval je Evola za nesmírně důležité kvůli pozornosti, kterou přitahují k 1) židovské otázce a 2), ještě důležitěji, působení podvratných sil v nedávné historii.

Vycházeje z těchto premis, označil Protokoly za dokument vrhající nové světlo na židovské tažení proti evropským tradicím, aristokraciím, symbolům a transcendentním hodnotám, zejména proto, že významným prvkem tohoto tažení byla podpora ideologií převracející naruby evropský smysl pro řád – kapitalismu, kosmopolitismu, rovnostářství, materialismu, feminismu atd.

Continue Reading

Pontifex Maximus

Tradice – Katolicismus [1] – Ghibellinství

Za jednotlivými náboženskými tradicemi strmí metafyzická jednota.
s. 274

Říše neboli impérium (doslova nejvyšší moc) je podle ghibellinské teologie orgánem (institucí) nadpřirozené (metafyzické) povahy a původu.

Ještě v raném středověku se král těšil posvátné úctě ve světské i duchovní sféře.

Pontifex, papežský titul příslušející dříve králům a císařům, znamená doslova „stavitel mostu“ – symbolického přechodu mezi světem lidským a vyšším.

To je prvořadý úkol státu, vůdce.

Continue Reading

Kapitola 5

Bonapartismus – Machiavelismus – Elitářství

I v demokraciích je skutečná moc v rukou menšiny…to je nevyhnutelné. A kdo ještě věří, že tato lidem volená menšina vyjadřuje jeho vůli?
s. 205

U skutečného vůdce je patrný vrozený odstup, jenž ho jaksi samozřejmě vyděluje z davu.

Skutečný vůdce není „dítě lidu“, nedovolává se nejnižších složek lidské bytosti.
s. 207

Neplést si bonapartismus s machiavelismem. Machiavelli ještě masou pohrdá, chce jen využít jejích vášní, tužeb a slabostí. Nové je tu právě „jen“ to, že vůbec bere dav v úvahu jako politickou sílu.
s. 210

Continue Reading

Kapitola 3

Osobnost – Svoboda – Hierarchie [1]

Je nesporné, že lidé jsou si z určitých hledisek přibližně rovni. Víceméně. V našem chápání však tato hlediska nepředstavují „více“, nýbrž méně. Odpovídají nejnižšímu stupni skutečnosti, tomu, co je v každém člověku nejméně zajímavé. Svědčí o přináležitosti k druhu, druh však ještě není obsahem, tj. skutečnou osobností. Vyzdvihovat „druhovost“ je totéž, jako považovat u soch za podstatné, že jsou všechny z bronzu – přestože každá vyjadřuje rozdílné představy a podoby, jimž bronz slouží jako pouhá materie.
s. 174

Osobnost je jednotlivec odlišený svými kvalitami. Poměr k duchovnu, charakter, vzhled. To jsou příznaky vytvářející podstatnou nerovnost.
s. 174

Hodnota má být uznávána jen tam, kde skutečně je. A ani tam není stejná, existují různé úrovně. Spravedlnost spočívá v tom, přiznat každému, co si zaslouží.
s. 175

Spravedlivý je jen takový řád, v kterém každý činí, co mu vnitřně vyhovuje a vlastní, co mu přísluší. Je v postavení, které mu určuje vlastní podstata. To říkali již Aristoteles, Platón nebo Plotin.
s. 178

Ne lidé jako atomy, masa atomů, nýbrž lidé jako osobnosti, odlišné bytosti, přičemž každému náleží různý stupeň svobod a práv v hierarchiích „těch, kteří poslouchají“ a „těch, kteří udílejí rozkazy“.

S takovými lidmi se buduje skutečný stát, tj. protiliberální, protidemokratický a organický.

Continue Reading

Tak stojí vzor takové obce v nebesích, a kdo chce, může jej vidět a řídit se jím a bez ohledu na to, zda taková obec skutečně existuje nebo někdy bude existovat, …bude chtít zastávat věc této obce a žádné jiné.  (Platón, Ústava, 592b)

Z Evolovy předmluvy k novému italskému vydání z roku 1972 [1]

Tato kniha vznikla v Itálii za konkrétních politických podmínek. V roce 1953, kdy vyšla poprvé, se zdálo, že v zemi existují předpoklady pro vznik nového pravicového uskupení: pravicového nikoli ve smyslu politickém, nýbrž – a to zcela a především – ve smyslu ideálním, duchovním.

Naznačené možnosti se však dalšího vývoje nedočkaly, a proces politického a morálního úpadku v Itálii pokračoval. Zdálo se mi nicméně smysluplné, připravit knihu, poté co byla rozebrána, znovu k vydání. Představuje totiž – a bylo smutné to zjistit – jedinou naprosto nekompromisní „reakcionářskou“, „antidemokratickou“ a „antimarxistickou“ práci nejen v Itálii, ale v celé poválečné Evropě.

Předmluva od Junia Valeria Borghese měla symbolickou hodnotu, vyjádřenou jak samotným jménem, tak tím, co tento muž vykonal jako voják.
s. 133

Z předmluvy Junia Valeria Borghese v původním vydání z roku 1953

Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – morálních i politických – v současném světě. A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“

Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (impéria) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.

Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
s. 135–137

Continue Reading

Překlad Evolovy knihy „Il Cammino del Cinabro“ (Cesta rumělky) byl vůbec prvním dílem tohoto autora, jež vaše nakladatelství publikovalo. Evola představuje dominantní hlas na straně radikálního tradicionalismu, propujující nietzscheovskou kritiku stádové morálky s hierarchickými hodnotami tradiční „völkisch“ pravice. Připravujete překlady některých dalších Evolových děl? Myslíte si, že je moje vymezení jeho ideologie trefné?

Musím vás poopravit, nakolik vůbec prvním námi publikovaným Evolovým dílem je „Metafyzika války“, jež představuje soubor esejů, které autor publikoval v nejrůznějších periodicích v průběhu 30. a 40. let 20. století. ITP poprvé vydala tento překlad v roce 2007, v průběhu letošního roku vyšla nová, v mnohém vylepšená reedice tohoto díla pod křídly Arktosu.

Se vší úctou bych si však dovolil nesouhlasit s vaší charakteristikou Evoly. Nietzsche sice pro Evolu v době jeho mládí představoval důležitou osobnost, a i v pozdějších baronových textech najdeme neustálé odkazy na jeho texty, nemyslím si však, že by bylo úplně přesné nazývat Evolu nietzscheovcem. Právě v „Il Cammino del Cinabro“, jež je jedním z Evolových pozdních děl, autor chválí Nietzscheho za jeho kritiku modernity a problémů s ní spojených, jeho řešení však považuje za „nejasná a nebezpečná.“ Evola věřil, že opravdový nadčlověk může dosáhnout skutečné transcendence výhradně prostřednictvím studia a praktikování technik, obsažených ve starodávných svatých textech, speciálně pak védského a buddhistického filosofického okruhu, s jejichž obsahem nebyl Nietzsche obeznámen, ani se o ně nijak zvlášť nezajímal, maximálně tak na povrchní bázi. Podobně rozporuplný vztah měl Evola i k „völkisch “ pravici. Je sice pravdou, že udržoval kontakty s některými jejími představiteli, zejména pak s členy berlínského Herrenklubu, jeho vlastní filosofie však byla s jejich závěry v poměrně markantním rozporu. Opět se v této souvislosti vracím k dílu „Il Cammino del Cinabro“, v němž Evola kritizuje Hitlera z důvodu jeho příklonu k „völkisch“ pojetí Třetí říše, namísto toho, aby se přihlásil k odkazu impéria, jež bylo kdysi na evropské půdě vybudováno. Příklady ideálního zřízení, na něž Evola odkazuje, leží v hluboké minulosti kontinentu, neboť o záležitosti spadající do moderních časů se příliš nezajímal. Středověká Římská říše národa německého, stejně jako její starověká předchůdkyně, byly v jeho očích suverénně nadřazeny veškerým moderním ideologiím a politickým systémům.

Continue Reading

Islám není jen posledním systémem Tradice, je také nejobsáhlejším, neboť v sobě zahrnuje vše předchozí a stojí společně s prapůvodní védantou nejblíže ideji integrální tradice. Jeho cílem je stát se „archou Tradice“. Evola neřekl nikdy nic proti islámu, jehož bojového a mužského ducha obdivoval. Ale považoval jej chybně pouze za semitskému duchu přizpůsobenou formu. To je pravdou pouze v jeho historickém a regionálním výrazu, v Persii jej prodchl iránsko-árijský duch, jak ukazuje například solární metafyzika Suhravardího a súfistické školy Išraq. V Turecku turánský duch (z části i v Maďarsku) ve spojení s dědictvím Byzance. To vše, aniž by muselo dojít k jeho zfalšování. Lze mluvit i o mughalské kultuře, o schopnosti islámu zvednout i černé africké kmeny na vyšší úroveň, než se to kdy podařilo křesťanství. Krátce: Není důvod, aby islám nemohl pro moderní Evropany představovat také alternativu k modernímu světu. To není jen plytké tvrzení, má metafyzický základ: neosobnost islámského pojmu Boha, jeho ryze monoteistická forma, která odmítá jeho jakékoliv vypodobnění, a rovněž nepřítomnost kněžského stavu (která je vázána na zosobněného Boha).

Continue Reading

Je velice důležité rozlišovat mezi lidovými obyčeji a Tradicí. Většina – nebo snad všechny – evropské pokusy znovu oživit pohanská náboženství se orientují na zvykosloví, které bylo zachováno vně nebo v rámci křesťanství, nebo které existuje snaha oživit až na základě historických pramenů. Máme zde co dočinění s jevy, které stojí plně v rovině exoterismu. Někteří se spokojují s tímto, ostatní pociťují absenci vlastního zasvěcení a esoterismu a mnoho skupin, především v německém a anglickém jazykovém prostoru, se navrací zpět k okultistickým pramenům, které ale ve skutečnosti rozhodně nejsou evropského původu, nýbrž překrouceným a okleštěným uměním kabbaly, ať už jsou si toho praktikující vědomi či nikoliv. Oboje, čistě exoterní i okultistické, mají s Tradicí společného málo, případně vůbec nic. Vzhledem k tomu, že Tradice se vztahuje k metafyzické rovině a nikoliv na vnější obyčeje, ti, kteří praktikují autentickou indickou védantu, perský súfismus či prapůvodní buddhismus (jak jej vyobrazil Evola), jsou evropské solární tradici podstatně blíže než ti, kteří se orientují na vnější folklorní zvyky, jejichž báze spočívá na temném a lunárním základu. Že je pak možné a smysluplné tuto autentickou iniciační praxi, která se v živé podobě zachovala bohužel jen v mimoevropských tradicích, doplnit exoterní praxí evropského ražení, slavením ročních svátků a podobně, nevylučuji. Ale o evoliánském „tradicionalismu“ můžeme hovořit s jistotou pouze tehdy, když se autentickým způsobem uskutečňuje iniciační rovina. Čistě folkloristické projevy (novo)pohanství Evola považoval vždy za pouhý výraz pasivní tužby a mluvil o nich se stejným opovržením jako o dnešním duchovně chudém a plytce moralizujícím křesťanství.

Continue Reading

Co je to Raido?

Ještě předtím, než se Raido proměnilo v politickou strukturu, bylo tvořeno několika kamarády s rozličným politickým pozadím. Následně se jeho členy stalo i mnoho dalších lidí bez předchozích politických zkušeností. Jejich motivací bylo vyplnit mezeru na pravicové scéně, tkvějící v nedostatku duchovní dimenze. Raido bylo založeno 21. dubna 1995, kdy si vytýčilo společné cíle a rezignovalo na neúspěšné postupy z minulosti. Poté jsme se jali hledat inspiraci v Tradici a jejích hodnotách, na jejichž základě jsme si vytýčili přesnou strategii: zformovat hierarchický řád odvozený od těchto hodnot a vytknout důležitost Autority coby našeho vůdčího konceptu.

Raido je výrazem čistě komunitního stylu života. Nejsme žádnými blazeovanými intelektuály operujícími sterilními myšlenkami, naše komunita totiž hodlá uvést do praxe Codreanovo učení. Zdůrazňujeme akcent na vnitřní porovnání každého militanta se svými spolubojovíky a okolním světem, na jehož základě si ověří svoji vlastní volbu. Každý z našich členů ví, že spojitost mezi tím, čím je a tím co dělá, spočívá ve správném a opravdovém způsobu života. Raido není izolované od okolního světa. Jeho vůdce, oligarcha, ve spolupráci se svými poradci určuje a vede aktivity čerpající inspiraci v dílech Julia Evoly, René Guénona a Cornelia Codreana.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Bylo by dobré upozornit na nedorozumění, jež jsou nyní aktuální v některých radikálních kruzích, které věří, že řešení náboženské otázky spočívá ve směru novopohanství. Tato nepochopení se objevují už při samotném užívání pojmů „pohan“ a „pohanství“. Já sám jsem tyto výrazy použil do názvu mé knihy^[1], která vyšla v Itálii v roce 1928 a v roce 1934 i v Německu. Nyní toho velmi lituji.

Jistě, slova „pohanství“ nebo „heathenství“ (Heidentum, Heathendom) se objevují i u některých starověkých latinských spisovatelů, jako třeba u Livia, bez negativního tónu. Ale to nic nemění na skutečnosti, že s příchodem nové víry se slovo „paganus“ stalo pejorativním výrazem, který používali především raní křesťanští apologetové. Slovo pochází z výrazu „pagus“, což znamená malé město nebo vesnici, takže „paganus“ odkazuje na selský způsob myšlení: nekulturní, primitivní a pověrčivý. S cílem propagovat novou víru měli křesťanští apologetové špatný zvyk spočívající v očerňování jiných vyznání. To zahrnovalo často vědomé a systematické pohrdání a dezinterpretace téměř všech starších tradic, doktrín a náboženství, které byly souhrnně označovány právě jako „pohanství“ nebo „heathenství“. Za tímto účelem se křesťanští apologetové snažili úmyslně vyzdvihovat ty aspekty předkřesťanských náboženství a tradic, které pohrdaly jakýmkoli normálním nebo primordiálním charakterem, a naopak měly jasné formy, které vykazovaly úpadek. Takový polemický postup označuje všechno, co předcházelo křesťanství, jako vyloženě protikřesťanské.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Na Cornelia Codreana, vůdce rumunské Železné gardy, si mezi různými představiteli hnutí národní obnovy, která vznikla v meziválečné době a které jsem měl příležitost poznat, vzpomínám jako na jednu z nejčistších, nejryzejších a nejšlechetnějších osobností. Bylo to na jaře 1936, kdy jsem se s ním setkal v Bukurešti během studijní cesty, které jsem v té době podnikal do různých evropských zemí. (a)

Corneliu Codreanu působil už svým zjevem. Velký a dobře rostlý ztělesňoval typ árijsko-římské rasy, která je zastoupena i v Rumunsku a pochází z římské kolonizace Dáků, ale také z místního obyvatelstva dávno tam usazených indogermánských kmenů. Jeho fyziognomie a řeč dávaly jistotu, že stojíte proti člověku, kterému je cizí jakákoli křivost, nepoctivost a nevěrnost i jakákoli zrada. To zakládalo jeho mimořádnou autoritu v prvé řadě. Jeho věrní se s ním, s jeho osobností, cítili svázáni silněji, než bylo jinak u politických stoupenců obvyklé. (b)

V oné době byla situace v Rumunsku mezi vládou krále a Železnou gardou mimořádně napjatá. Člověk doslova cítil atmosféru, z níž musela vzejít tragédie. Na italském velvyslanectví mi řekli, že není radno se do blízkosti Codreana vydávat; rumunské úřady cizince, který se s ním kontaktoval, ihned vykázaly. O tohle varování jsem se ale nestaral. (c)

Continue Reading

Julius Evola: Evropa – forma a předpoklady

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Čtvrtý sešit Edice Fascikly navazuje téměř na předchozí (viz Dobrovolníci za Evropu). Julius Evola se zamýšlí nad problémy pevného základu, hlubšího smyslu a organičnosti evropského sjednocení, které nutně „vyžaduje vyšší cit než prostý nacionální pud“. Poukazuje na v dějinách poměrně vzácné příklady evropské jednoty a z konzervativně-revolučních pozic určuje formu a předpoklady pro její obnovu a trvání. Vymezuje se přitom nejen vůči demoliberálním a neomarxistickým pojetím, ale i těm koncepcím, které vzešly z poválečného protisystémového milieu (Mosley, Yockey-Varange, Thiriart aj.). Klíčové pojmy jsou: Evropská akce, řád, vůdce, aristokracie, „paras“, „vnitřní detoxikace“, říše, synergie, supranacionální, jednota v mnohosti atd. Poznámky a vysvětlivky podávají i tentokrát vcelku široký, byť nutně stručný přehled „nacionálního evropanství“.

Jak dál?

Evolův text vznikal hluboko v době „studené války“. To přirozeně vybízí ke srovnání s dnešní situací: Sny o rozpadu komunistického bloku a znovusjednocení Německa se staly skutečností. Avšak ideové vakuum EHS, které navázalo na to, co se podařilo vytvořit do roku 1945 pouze v hospodářské rovině, bylo při zrodu a vývoji EU ve značné míře vyplněno názorovými proudy a silami kořenícími v různých formách trockismu.

Continue Reading