Délský potápěč

Autor: Kerry Bolton

Španělská občanská válka byla válkou totální, skoro doslova bojem dobra se zlem, v němž republikánské síly, sociální demokraté, komunisté a anarchisté vypalovali kostely a pobíjeli kněze i jeptišky 1] v orgiích krveprolévání, které jako kdyby ve Španělsku otevřely brány pekel. Na odpor se jim postavilo jádro staré armády vedené generálem Franciscem Francem, milice monarchistických karlistů a falangisté. Na území ovládnutých nacionalisty byly pod vedení Falangy zřízeny tzv. Auxilio Social, aby se postaraly o služby potřebné pro společenství, včetně zdravotní péče nebo zajištění ve stáří. 2]

Přestože Josého Antonia odsoudili na smrt za „pikle“, kuté údajně s povstalci z řad armády, bylo toto spojení velice volné, jak naznačuje i odmítnutí tehdy už uvězněného Primo de Rivery kandidovat ve volbách v Cuence po Francově boku. Josého Antonia plán rozzuřil a nechal dát na vědomí, že „stáhne své jméno z každého seznamu, jenž bude obsahovat i Francovo jméno, protože odmítá jakékoliv spojení s armádní klikou“. 3]

Continue Reading

Juan Donoso Cortés, markýz de Valdegamas (1809–1853)

Autor: Julius Evola

Spolu s hrabětem Josephem de Maistrem a vikomtem Louisem de Bonald doplňuje markýz z Valdegamas Juan Donoso Cortés trojici velkých kontrarevolučních myslitelů 19. století, jejichž postřehy neztrácejí svou platnost ani dnes. V Itálii jsou navíc právě ty podle nás nejzásadnější prvky Donoso Cortésova učení prakticky neznámé.

Italský překlad jeho Esejí o katolicismu, liberalismu a socialismu nedávno vyšel znovu. Přestože bývá tento text pokládán za jeho nejvýznamnější dílo, to nejhodnotnější z Donoso Cortésových myšlenek tam nenaleznete; kniha je totiž přeplněna často únavnými úvahami typickými pro „laickou teologii“, jež se opírají o dogmata, ideje a mýty katolického náboženství. To však nemění nic na tom, že některé jeho postoje lze zasadit do širší a ve vyšším slova smyslu „tradiční“ perspektivy. Čtenář by si z této knihy měl odnést především myšlenku „teologie politických proudů“: Donoso přitakává, že ideologie nevyhnutelně mívají skrytý náboženský (nebo antináboženský, „démonický“) rozměr, přesahující a přerůstající jejich vnější, čistě sociální aspekty, jimž ovšem přikládá většina soudobých odborníků přednost.

Continue Reading

José Antonio Primo de Rivera

Autor: Kerry Bolton

For one (whose Absence fills the land entire
With one mad love to emulate his fire)
At the same moment, to the firing squad
Spurning his body, launched his soul to God
Whose epic line (no flourish of the pen)
Was life and rapture, and whose words were men
Rolls flailing onwards to the rising sun:
For in young Primo’s grave his slayers stowed
One fire-brand safe, a whole mine to explode
And seldom such a triumph (since the Cross)
Has glorified such a single human loss:
Whose phoenix blood in generous libation
With fiery zest rejuvenates the nation

— Roy Campbell, Flowering Rifle 1]

José Antonio Primo de Rivera se narodil 24. dubna 1903 v Madridu jako nejstarší ze šesti dětí generála Miguela Primo de Rivery a Casildy Sáenz de Heredia. Matka mu zemřela, už když mu bylo pět let. Generál Miguel Primo de Rivera sloužil během své vojenské kariéry plné stěhování mimo jiné v koloniálních válkách na Kubě, Filipínách a v Maroku.

Continue Reading

Lewis W. Hine: Breaker Boys (1910) – zrušení otroctví a dětské práce se Irů evidentně netýkalo.

Autor: John Martin

U příležitosti svátku sv. Patrika se podívejme na kontroverzní téma irského otroctví v Karibské oblasti.

Tento článek vyšel na  webu OpEdNews v roce 2008 (a v roce 2015 byl otištěn znovu). Letmo se dotýká složitých historických procesů, o nichž je nadále vedena kritická debata a zůstávají zdrojem kontroverze a nejasností. V článku se také objevuje několik faktických nepřesností.

V zájmu další debaty o obchodu s irskými otroky zveřejnil Global Research dva následné články ve snaze o zasazení tohoto tématu do širšího historického kontextu – Robert E. West: England’s Irish Slaves a Liam Hogan: England’s “Irish Slaves” Meme: The Numbers.

Irští otroci byli posíláni na britská území v Karibiku, kde jim anglické koloniální elity říkaly „smluvní služebníci“ (přesnějším označením je však námezdní otroci – pozn. DP).

Continue Reading

Auguste Migette – Svatý Klement a Graoully (1850). Klement Métský bojuje v římském amfiteátru s (métským drakem) Graoullym. Obraz má symbolizovat vítězství křesťanství nad pohanstvím.

Poznámka Grega Johnsona:

V roce 2005 poskytl Alain de Benoist rozhovor americkému The Occidental Quarterly, který vyšel pod titulem “European Son: An Interview with Alain de Benoist,” v The Occidental Quarterly, Roč. 5, č. 3 (podzim 2005): str. 7–21. (Mezi březnem a červnem 2018 vyšel na tři části i na našich stránkách: díl první, druhý a třetí.)

Jelikož šlo o rozhovor velice rozsáhlý, došlo k rozhodnutí některé části nepublikovat. Zmizely tak de Benoistovy kritické poznámky ke křesťanství a vědám zabývajícím se člověkem (I). De Benoist mi poslal kopii francouzského originálu rozhovoru, a tak „ztracené“ části překládám pro první díl sborníku North American New Right.

Continue Reading

Joseph Sobran: The National Review Years. (Vienna, Virginia: FGF Books, 2012.)

Autor: Paul Gottfried

Nedávno se mi do rukou dostala konečná podobu sbírky vybraných esejí a knižních recenzí nepřekonatelného Joea Sobrana (1946-2010). Příspěvky v antologii vycházely v době, kdy Joe psal pro National Review, tedy od roku 1972 až do roku 1993, kdy byl tento svazek pro údajně neslučitelné politické rozkoly zpřetrhán. Eseje jsou dále zpřístupněny předmluvou Pata Buchanana, doslovem Ann Coulterové, úvodem Toma Bethella a podařeným průvodním slovem vydavatelky Fran Griffinové. Na obálce je pak vyveden Joe v nejlepších letech, elegantně ustrojen a po menckenovsku pokuřující doutník

Continue Reading

Ariel Toaff

Autorka: Enza Ferreri

Tento článek pojednává o trojici témat: židovských postojích ke svobodě slova, knize o tzv. „pověře o rituálních vraždách“ a tím, jakou mají tyto rituální vraždy, z nichž byly židovské skupiny obviňovány, souvislost s v judaismu přítomným odporem k Ježíši Kristu a křesťanství vůbec.

Jednotlivé linie spolu souvisejí. Nejprve se pustím do poslední jmenované.U tohoto videa, které jsem umístila na svůj blog, se mimo jiné objevily komentáře, že není dostatečně reprezentativní, jeho zveřejnění zavání zaujatostí a lidé v něm nejsou nic než partička hloupých alkoholiků. (Kromě toho se v Izraeli chovají ke křesťanům výborně, mají stejná práva jako Židé a všichni tam spolu šťastně žijí až do smrti).

Lidé, kteří tvrdí podobné věci, toho o židovském náboženství a dějinách mnoho neví (nebo to aspoň předstírají).

Continue Reading

Autor: Patrick Le Brun

V době vzniku a úvodních let fungování think tanku Nové pravice GRECE považovali jeho členové – mezi něž patřily takové intelektuální těžké váhy jako Alain de Benoist či Pierre Vial – za nezbytné jasně se distancovat od minulých selhání a model, k nimž části pravice té doby dosud oddaně vzhlížely. Tato nová generace autorů, kterým zpravidla v době kulturní revoluce roku ´68 ještě nebylo ani třicet, si jasně uvědomovala, že nostalgická věrnost prohraným bojům – bylo jich několik – brání tomu získat si u svých krajanů většinovou politickou a kulturní podporu. Tak vznikla mezera, kterou levice nikterak neváhala v plné míře využít.

Ve svých esejích a brožurách se lidé z GRECE systematicky zabývali tím, čím nejsou, aby si tak ujasnili, čím se vlastně pokoušejí stát. Neusilovali o návrat k monarchii, režimu ve Vichy, předkoncilnímu ultramontanismu, klasickému liberalismu atp. Při zběžném pohledu se tím pádem mnozí stoupenci pravice ptali: „A co vlastně zbývá?“ Díky této tlusté čáře za minulostí si mnozí uvědomili, jak dalece ztratili kontakt se skutečnou podstatou toho, za co bojovali jimi tolik ctění předci.

Podobně tlustou čáru se dnes alternativní pravice snaží udělat i na americké pravici. Přestože si její intelektuálně nejvytříbenější prvky hojně vypůjčují z Nouvelle Droite, není zběhlost v této evropské škole myšlení pro smysluplnou akci v rámci amerického snažení nezbytná. Na tento nový začátek je ostatně nejvyšší čas. Dnešní doba velí konat – a to ne jen za nějaký hodnotový systém, ale za samotné přežití našich lidí. Naše genocida je nedílnou součástí základního kódu stávajícího systému a politické slepé uličky krajní pravice a košer poltergeistů, kteří lákají hledače pravdy podobně jako světlo lampy můru, lze připodobnit k nebezpečným propadlům nastraženým do cesty. Musíme přijít s něčím novým – nebo zemřít.

Continue Reading

Wagner vs. Tolkien

 Autoři: Jonathan Witt a Jay Wesley Richards

Ukradl Bilbo Pytlík Glumovi Jeden prsten? Tolkienovští šprti nad tím dodnes nepřestávají debatovat. Zajímavější otázka ale zní: Ukradl spisovatel J. R. R. Tolkien prsten Richardu Wagnerovi?

V kapitole o prstenu z naší nedávno vydané knihy The Hobbit Party snášíme vše od Platóna, přes Panoptikon, Orwella, Wellse a Sira Gawaina a Zeleného rytíře, abychom zasadili Tolkienovu fascinaci totální mocí a prsteny moci do správného kontextu. Na tomto místě máme prostor jen k tomu, abychom se zabývali podle mnohých nejzjevnější paralelou k Tolkienovu Prstenu moci – kouzelným prstenem, ústředním motivem autoritativního operního cyklu 19. století, Wagnerova Prstenu Nibelungů.

Jelikož čerpali oba autoři ze severských ság a středověké německé epické básně Nibelungenlied (Píseň o Nibelunzích), mohli byste předpokládat, že Tolkien Wagnerův operní cyklus zbožňoval – byli byste však na omylu. Tolkien dílo podle všeho nesnášel 1] natolik, že zlehčoval zjevné podobnosti a jednou se nechal slyšet, že „oba prsteny jsou kulaté – a tím podoba končí.” 2]

Rodová podoba však kvůli tomu nemizí. Edward R. Haymes šikovně shrnul styčné body v projevu před Wagnerovou společností v New Yorku:

Continue Reading

Jako dokončení série o J. R. R. Tolkienovi, H. Bellocovi, G. K. Chestertonovi a jejich politickém a ekonomickém myšlení (jejíž „úvodní salvu” jsme otiskli v říjnu 2015 zde) přinášíme následující tři reakce v této výměně Josepha Pearce s J. W. Richardsem a Jonathanem Wittem. Redakce DP

J.R.R. Tolkien

Tolkien vs. Belloc o distributismu: odpověď Josephu Pearcovi

Jay Wesley Richards a Jonathan Witt

Joseph Pearce, jehož práce si vysoce ceníme, na stránkách The Imaginative Conservative uveřejnil kritickou reakci na naši novou knihu o politickém a ekonomickém smýšlení J. R. R. Tolkiena, vydanou nakladatelstvím Ignatius. Lépe řečeno šlo o kritickou reakci na krátkou odpověď jednoho z nás v průběhu rozhovoru o knize.

Pearce začíná: „V rámci velice zajímavého interview pro Catholic World Report z 30. října se Jay W. Richards, spoluautor nové knihy zabývající se politickým myšlením J. R. R. Tolkiena, pokusil Tolkiena distancovat od politického přesvědčení G. K. Chestertona a Hilaire Belloca.”

Continue Reading

Guillaume Faye – La nouvelle question juive

Autor: Michael O’Meara

Guillaume Faye
La nouvelle question juive 
Chevaigné: Les éditions du Lore, 2007

„Nevím, zda Bůh Angličany miluje či nenávidí; vím jedině to, že musejí být z Francie vyhnáni.“ – sv. Jana z Arku

Ve své kritice tohoto kontroverzního díla švýcarský „revizionistický“ historik Jürgen Graf ze svého ruského exilu napsal, že se Guillaume Faye v „rasově nacionalistických a nacionalistických kruzích hodných tohoto označení“ [1] trvale zdiskreditoval. A důvod? Jeho „nepoctivé“ a urážlivé napadání lidí, kteří pochybují o oficiální verzi holokaustu a kteří zachovávají tradiční „judeofobní“ orientaci nacionalistické pravice.

„Nová židovská otázka“ (NŽO) skutečně může znamenat konec Fayeho postavení coby předního identitářského a nacionalistického myslitele, alespoň u určitého segmentu nacionalistické komunity – i když rozhodně ne komunity celé, a možná dokonce ani její většiny. Ostrá srážka holokaust vyvracejícího exulanta a militantně protiislámského Francouze totiž ilustruje zásadní neshodu mezi evropskými nacionalisty, v jejichž řadách se střetávají dlouhodobé historicko-teoretické identity těsně spjaté s antiliberálním křídlem nacionalistické pravice s nezbytnými požadavky, kladenými volebním procesem na nacionalisticko-populistické strany, které se snaží zastavit proimigrační politiku ve svých zemích. [2] Na řešení těchto neshod dost možná závisí samotná budoucnost evropského člověka.

Continue Reading

Až na výjimky projevují američtí Židé silně libertinské postoje.

Autor: David Rosenberg

Podle nového průzkumu jsou Židé nejliberálnější náboženskou skupinou v Americe a podpora potratů či svazků osob stejného pohlaví je u nich dokonce ještě vyšší než u lidí bez vyznání.

Podle nového výzkumu společnosti Gallup jsou Židé nejliberálnější náboženskou skupinou v Americe a pokládají svazky osob stejného pohlaví a potraty za morálně přijatelné dokonce ve vyšší míře než lidé bez vyznání.

Coby volební blok američtí Židé dlouhodobě tíhnou k Demokratické straně – i přes trvale rostoucí průměrné příjmy. Milton Himmelfarb, sociolog specializující se na americké Židovstvo, kdysi trefně poznamenal, že „Židé vydělávají jako episkopalisté, ale volí jako Portorikánci.“

Continue Reading

Využití těchto nástrojů pyropolitiky je fakticky vyhlášením války zbytku světa.

Autor: Robert Steuckers

Klasické pojetí geopolitiky vykládá svět optikou střetu pozemských a mořských mocností. V současnosti však vidíme, jak se o slovo hlásí i zbylé dva živly – oheň a vzduch. Připraveni k boji s nepřáteli jako je ISIS tak budou jen ti, kdo si oživí lekce Carla Schmitta.

Co mají političtí teoretici na mysli, když mluví o „pyropolitice“? K pochopení termínu se musíme studovat především dvě široce pojaté oblasti; zaprvé sféru politické teologie, včetně úvah Donosa Cortése o liberalismu, socialismu a katolicismu (pojímaném jako Tradice taková) a samozřejmě se také pečlivě zabývat hlavními myšlenkami Carla Schmitta, v nichž ukazuje teologický původ veškerého politického myšlení. Zadruhé musíme vzít v potaz i Schmittovo pojetí světové politiky jako střetávání živlů země a vody. Skutečná politika, kterou označoval jako politično (das Politische), se nevyhnutelně pojí se zemí a kontinentem. Opravdovým a účinným typem politického člověka pro něj je římský geometr [1], který organizuje území pod svou správou jednoduše jeho proměřením.

Po německých porážkách z let 1918 a 1945 však země přišla o své přednostní postavení na jevišti světové politiky a nahradila ji voda: nová, podvratná a ničívá dialektika Land und Meer, země a moře, v níž nakonec vždy zvítězí moře. Schmitt ve svém posmrtně redigovaném deníku Glossarium důrazně trvá na tezi o ničivých účincích triumfující a všudypřítomné americké „hydropolitiky.“

Continue Reading

J. R. T. Tolkien

Autor: Dwight Longenecker

Z hrůz jatek na řece Sommě vyšel neduživý badatel, který přetavil tragédii zákopů v překvapivý literární triumf století. I přes pohrdání akademiků zůstává Tolkienovo mistrovské dílo oslavováno jako nejoblíbenější knížka 20. století a on sám jako spisovatel století.

Ve své významné studii Tolkien and the Great War  (Tolkien a Velká válka) John Garth hledá kořeny Tolkienova díla v jeho zážitcích z 1. světové války. V recenzi Garthovy knihy pro časopis Religion and Literature Terrence Neal Brown vystopoval zrod Tolkienových literárních, náboženských a morálních vizí k rozhovorům skupiny jeho kamarádů ze školy, kteří si říkali „Čajový klub, Barrowianská společnost“ (T.C.B.S – pojmenovaný podle jejich shromaždiště v Barrow Stores, pozn. DP). Literární klub na Škole krále Edwarda v Birminghamu – nikoliv nepodobný „Inkousťatům“ (Inklings) – kde se u čaje debatovalo o literatuře, náboženství a životě, tvořili spolu s Tolkienem Christopher Wiseman, G. B. Smith a Rob Gilson. Continue Reading

Clyde S. Kilby: Tolkien and the Silmarillion

Autor: Bradley J. Birzer

Clyde S. Kilby: Tolkien and the Silmarillion, (Harold Shaw, 1976)

Pokud neznáte tamější vynikající Wadeovo centrum na Wheaton College, pravděpodobně jste nikdy neslyšeli o profesoru Clydu S. Kilbym (1902-1986), který tam učil angličtinu od roku 1935 až do svého odchodu do penze v roce 1981. Přesto by měl tohoto muže znát každý čtenář The Imaginative Conservative – vlastně bychom měli Kilbymu projevovat úctu takřka nábožnou. Přestože neuvedl C. S. Lewise a J. R. R. Tolkiena do amerického povědomí, zřejmě jako první rozpoznal literární kvality obou autorů ještě v době, kdy byli řazeni plně do sféry populární kultury. Kilby jejich knihy četl, analyzoval, vedl jejich dílu věnované semináře a často je v Anglii navštěvoval. Byl o dekádu mladší než Tolkien, od Lewise ho dělily jen tři roky, a tak de facto náležel ke stejné generaci. Počítal se také mezi praktikující křesťany a konzervativce, což bylo už i v 50. a 60. letech v akademickém světě vcelku vzácností.

Podobně pozoruhodný je Kilbyho nepokrytý křesťanský humanismus. Jakkoliv přirozené se to může jevit čtenářům The Imaginative Conservative v roce 2015, u učitele na Wheatonu v 50. a 60. letech to bylo velice neobvyklé. Proč? Protože v podstatě všichni prominentní křesťanští humanisté – od Jacquese Maritaina po T. S. Eliota – patřili k teologickému proudu high church (katolicko-svátostnímu) a takřka bez výjimky k nějaké formě katolicismu. Kilby byl protestanským evangelíkem.

Continue Reading

Monsignor R. H. Benson v říjnu 1912.

Autor: Bradley J. Birzer

První průkopníci na poli antiutopií 20. století vzešli z prominentních britských rodin. Ten zřejmě úplně první z nich, Robert Hugh Benson, byl třetím synem E. W. Bensona, arcibiskupa z Canterbury (1882-1896). V souladu s přáními svého otce složil Robert svaté sliby, aby se stal anglikánským knězem, následně však v roce 1903 Británii šokoval konverzí ke katolicismu. Do své smrti v roce 1914 stihnul Robert sepsat a vydat nesmírně vysoký počet knížek pro děti, pobožností, článků, her, hagiografií, historických i současných románů i science fiction. [1] Bensonovo mistrovské sci-fi dílo Pán světa bylo poprvé vydáno roku 1907. Nepochybně si byl vědom, že nic podobného se – s výjimkou několika posledních stran Twainova Yankeeho z Connecticutu na dvoře krále Artuše – dosud ve vydavatelských domech neobjevilo. V předmluvě ostatně vědoucně prohlásil: „Jsem si plně vědom, že jde o šokující knihu.“ [2] A v prostředí mírumilovné edwardiánské Anglie roku 1907 jí jistě byla.

V roce 1917 už však působila jako romantická tužba po ztraceném světě – natolik Velká válka proměnila svět. Víc než romantickou se ale jevila prorockou, podobně jako vize kardinála Newmana o zničeném světě z minulého století. Pán světa vykresluje svět ovládaný nesvatým spojenectvím či spojením svobodných zednářů a komunistů. Bensonovi komunisté se ale ve srovnání se nesčetnými ukrutnostmi svých protějšků ze skutečného světa – od bolševické revoluce dodnes – jeví takřka krotce. V románu spíš připomínají salonní levičáky než zrůdy, které jen o desetiletí později vedly nemilosrdné sovětské gulagy. V Pánu světa ještě existuje katolická církev, víra v její učení však hluboce upadla a většina zbývajících disidentů žije v někdejší Itálii, kde vznikla rezervace. Ve skutečnosti všichni odpůrci napříč celým spektrem žijí poblíž starobylého města Řím. Na rozdíl od většiny antiutopických společností se té zednářsko-komunistické daří vcelku dobře a její ekonomika vzkvétá. Její vůdci věří, že se jim podařilo vytvořit „nové lidstvo“ s tím, jak „se vnější skutečnosti staly nesmírně mocnými; a víra – kromě těch, kteří zjistili, že Vůle a Milost jsou vším a emoce ničím – připomíná batole lezoucí mezi obřími stroji.“ Aby uspokojili představivost svých obyvatel, přebírají komunisté-zednáři vnější formu mše, zbavují jí podstaty a naplňují ji sekulárním obsahem. Namísto uctívání božského směřuje nová mše o zbožštění lidstva.

Continue Reading

J. R. R. Tolkien

Autor: Bradley J. Birzer

Během posledních let se na pultech knihkupectví objevila skutečná záplava knih zabývajících se J. R. R. Tolkienem. Filmy Petera Jacksona nepochybně posloužily jako skvělá reklama někdejšího syna Oxfordu. Naneštěstí se řada z autorů poslední doby při psaní o Tolkienovi dělí na dva tábory: ty, kteří píšou o jeho křesťanství a ty, kteří o něm nepíší.

Abychom byli spravedliví, všichni se o něm alespoň zmiňují, jen málokdo z nich se ale přiblíží pravdě.

Byť jen zběžný pohled na seznam webu Amazon odhalí, kolik neo-franklinistů (posedlých rozvrhy a podřizováním svých životů utilitárnímu rytmu jakéhosi osvícenského božstva 18. století) i křesťanských evangelíků touží diskutovat o nepříliš hluboko skrytých křesťanských prvcích Hobita a Pána prstenů.

Na opačné straně barikády pak stojí ti, kteří chtějí vidět výhradně Tolkienovu práci s pohanstvím a takřka nadlidské jazykové nadání. Tato skupina se ironií osudu dále štěpí na ateisty a fundamentalisty. Ateisté milují pohanství, fundamentalisté jej nesnášejí. I když mnozí z nich nemají problém s bohyní Venuší mezi dobrými křesťany v Lewisově Té obludné síle, bojí se modlitby Tolkienova Samvěda k valarské královně nebes Elbereth.

Ano, je to velice bizarní a zamotané, podobně jako mnohé v tomto světě zmatení, který Tolkien miloval a zároveň si nad ním zoufal.

Continue Reading

J. R. R. Tolkien

Autor: Bradley J. Birzer

Dnes (3. ledna 2015) by J. R. R. Tolkien oslavil 123. narozeniny. Jelikož považoval Bilbovy stojedenáctiny za významné jubileum, co by si asi pomyslel o stotřiadvacetinách? Čas pro něj hádám pozbyl významu, jak se na nás seshora usmívá. Vím o několika jeptiškách, které se modlí za jeho svatořečení, a já bych se neváhal k takovéto modlitbě připojit. Přesto: 123 – zajímavé a působivé číslo.

Když už teď Peter Jackson skončil se svou likvidací a pošpiněním Tolkienovy práce (omluvám se, nejsem fanouškem jeho filmů), doufám, že coby Zápaďané můžeme znovu Tolkienův odkaz vyrvat Hollywoodu a jeho perverzitám. Líbilo se mi Jacksonovo zpracování Společenstva prstenu, snesl jsem Dvě věže a protrpěl Návrat krále. Z hobitovské trilogie jsem neviděl jediný záběr. A nemíním to nijak měnit. Nechci dávat Jacksonovi jediný cent ze své peněženky – raději bych zůstal viset na plotě z ostnatého drátu, než tomu člověku cokoliv dával.

Zpátky ke šťastným myšlenkám – jedním z mých novoročních předsevzetí je udržet si pozitivnější náhled na život. Součástí tohoto předsevzetí znovu ve světě nalézt dobro tvoří i přehodnocení mé lásky k Tolkienovi a všem inkousťackým věcem, což doufám provést v tomto roce Páně 2015.

Continue Reading

„Ve skutečnosti zůstává společnost vždy nedokončená, v pohybu a její klíčové problémy nelze vyřešit sociálním inženýrstvím.“ Thomas Molnar

Autor: Bradley J. Birzer

Úvod

Už skoro tak dlouho, jak mám to potěšení číst, se setkávám s dystopickou literaturou. Začal jsem 451° Fahrenheita a Marťanskou kronikou, brzy už jsem hltal Konec civilizace aneb: Překrásný nový svět, Farmu zvířat a 1984 spolu s díly Roberta Heinleina, Ursuly Le Guinové, Arthura C. Clarka a Isaaca Asimova. S neukojitelnou touhou po dalších podobných příbězích jsem pokračoval s dosti krotkou knihou Iry Levina Ten báječný den a vcelku únavnou knihou Ernesta Callenbacha Ecotopia. Odtud jsem směřoval k postapokalypickým příběhům Nevila Shutea, Stephena Kinga, Jerryho Pournellea, Whitleyho Striebera a Gordona Dicksona i k temným komiksovým románům Franka Millera a Alana Moorea. Na vysoké škole jsem objevil Margaret Atwoodovou a Philipa K. Dicka, Vernora Vinge a Waltera M. Millera, Jr. Nádavkem k literárnímu putování jsem také hltal science fiction na stříbrném plátně a televizní obrazovce – vše od původních sérií Star Treku a Prisonera po Planetu opic, od Blade Runnera po Dark City a Batman začíná.

Narodil jsem v roce 1967 do silně progoldwaterovské rodiny a vyrůstal v 80. letech poblíž sila jaderných střel Titan II – považuji se proto za dítě Studené války a silně protisovětského vyznavače svobody. To, co jsem četl v děsivých sci-fi a dystopických nočních můrách, se už v nedávné době odehrálo v nacistickém Německu či Rakousku a za mého života odvíjelo v Sovětském svazu, Číně, Severní Koreji, Mosambiku, Nikaragui, Angole či Kambodži. V relativním bezpečí života pod široširým nebem kansaských Velkých plání jsem si uvědomoval, že polovina světa musí přežívat pod nějakou formou režimu s toxickou ideologií, v odlidšťujících anti-rájích plných strachu, nenávisti a šílenství. Hudba, kterou jsem poslouchal – Kansas, Rush, Emerson, Lake, Palmer nebo Pink Floyd – můj existenciální angst ze světa a jeho nezměrné nelidskosti jen umocňovala.

Continue Reading

V konečném důsledku náš lidskoprávnický papež často zní jako sluníčkový univerzalistický levičák

Autor: Guillaume Durocher  

Projev papeže v Evropském parlamentu jistě není každodenní záležitostí (naposled tak učinil Jan Pavel II. v roce 1988). Proto byly projevy před europoslanci ve Štrasburku a před Radou Evropy 1] (panevropská instituce z dob Studené války zahrnující i Rusko, nikoliv jeden z orgánů EU) významnou událostí před plným plénem europoslanců a dalších eurokratů (bez ohledu na důstojnost situace řada poslanců projevila mentalitu pubertálních dívek poblázněných „hvězdou“ a obecnou dětinskost pořizováním nezbytných „selfies“.)

Rád bych poukázal i na důležitost události pro bílé nacionalisty, evropské identitáře a všechny ostatní, kterým leží na srdci budoucnost Evropanů. Coby hlava katolické církve zůstává papež významnou postavou pro všechny Evropany, nábožensky založené či ne. Po upevnění křesťanství v Evropě hrála středověká církev nepominutelnou roli při určitém stupni náboženského, kulturního, právního a vskutku civilizačního sjednocení Evropanů (jakkoliv nekompletního, především ve světle východo-západního, „Velkého,“ schizmatu). Tato jednota měla nezanedbatelný praktický dopad: vzájemné sňatky a spojenectví mezi evropskými aristokraty různého etnického původu, společný jazyk elit (latina), formalizace a rozšíření římské zásady exogamní monogamie (v ostrém kontrastu s islámským světem) a vlastně i pokusy zorganizovat a sjednotit křesťanskou Evropy proti dobyvačným tažením muslimů (úspěšně ve Španělsku, dočasně ve Svaté zemi a katastrofálně v Byzanci).

Continue Reading