Tag Archive | Konzervativní socialismus

Drulákova změna režimu: zmatený pokus o konzervativní socialismus?

Jana Bobošíková

Každá podobná scéna má svého podivína v klobouku a Bobošíkovou, která se znovu vynoří před volbami jako zombie a dá smrtelný polibek každému politickému projektu.

Autor: Jiří Boudník

Bývalý diplomat Petr Drulák kdysi rozjel projekt, který mohl nést trochu naděje na vytvoření skutečně levicové alternativy k progresivistickému blouznění. Mohl, ale nemá. A mít nebude. Protože tento pokus přitahuje sortu lidí, jejichž největší intelektuální vzepětí končí vzpomínkou na dobu, kdy stát dával byty, pivo stálo tři kačky a šéf odborů měl větší slovo než premiér. Místo obrody autentické levice se vytvořil klub rozhořčených nostalgiků, kteří se dokážou sjednotit jen ve vzteklém brblání nad současným světem, zatímco vlastní pozitivní program jim zoufale chybí.

Dobrá, dejme tomu, že chtěl zahájit něco nového. Zkusil termín „konzervativní socialismus“. To je asi jako kdyby se vegetarián rozhodl otevřít steakhouse. Historicky se konzervatismus a socialismus vždy bily hlava nehlava, a ani dnes to nevypadá jinak. Místo důrazu na práci, odbory a sociální spravedlnost zbylo jen křečovité mávání pěstí proti progresivistům. A jestliže z nějakého levicového projektu zbude jen to, čemu tleskají klausisté, moTůrci a postavy zlodějen 90. let, pak se to nedá považovat za úspěch, ale spíš za politický ekvivalent sešrotovaného trabantu.

Continue Reading

Posted in Texty, Analýzy, Politika9 Comments

Čtvrtá dekáda vlasteneckých spolků, dezoláti a progresívní levice

Neblahá loutkohra

„Neblahá loutkohra“ aneb karikatura systému francouzské třetí republiky ještě z doby krátce po jejím vzniku: nahoře vládnoucí bankovní kapitál, uprostřed jeho „symbolický analytik“, dole zástupci konzervativní pravice a pokrokářské levice. Voliči nepatří k jádru soustavy, obrázek je proto pomíjí.

Autor: Ladislav Olešovský

Takřka celých třicet let se demokracie (de facto liberalismus) bránila svým nejzarytějším, ale i domnělým protivníkům prostřednictvím tzv. antiextremistické politiky. Někdy byla tato politika řízena lidmi, kteří neznali a nerozuměli ideologickým základům různých spolků, hnutí či politických stran, a proto často zaměňovali pojmy extremismus, radikalismus, nacionalismus a neonacismus. Nicméně tato agenda měla jasný cíl, označit a dehonestovat společně s novináři razantní kritiky liberální demokracie již od devadesátých let, přičemž se nemuseli ani moc snažit, protože tzv. vlastenecký tábor byl a je složen z různých magorů, autistů (nemám nic proti autistům), narcisů a šotoušů.

Na bojujícím liberalismu (ne demokracii), známe Loewensteinovy a Schmittovy teorie, který si demokracii přisvojil, ochočil a neutralizoval podobně jako rudí v podobě lidové či socialistické demokracie, je ve své podstatě málo demokratického. Nepřítelem liberální demokracie je především demokrat – člověk, který respektuje názor druhého, ale je rovněž se ochoten postavit proti zjevným hloupostem a nepravostem a přistoupit k jejich jasnému odsouzení a možnému potrestání, člověk, který netrpí sociálněvědeckým surrealismem, který má oporu v nemocné mysli té části společnosti, kterou můžeme označit jako patologickou sedlinu, která nyní ovládá západní společnost a relativně úspěšně indoktrinuje střední Evropu. Demokratem může být každý. I autoritář je větším demokratem než progresivista. Progresivista usiluje o společnost prozářenou dobrem a chce mít nad dobrem kontrolu, aby se nevykloubilo, s dobrem totiž neumí zacházek každý, pouze lidé „dobří“. Nicméně je progresismus cenným zdrojem a zrcadlem společenských změn, zejména pro levici, která by v něm měla spatřovat svoji dějinnou příležitost.

Continue Reading

Posted in Analýzy, Politika, Texty


Rudolf Jičín – Filosofie dějin a politika

Rudolf Jičín - Filosofie dějin a politika***
OSMÝ TITUL ŘADY METANOIA!
Po všech Němcích a Italech, ba i Japonci, s hrdostí dodáváme, že konečně od českého autora – Rudolfa Jičína!
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

3. května 1469 se v italské Florencii narodil renesanční politik, filozof, diplomat, spisovatel, historik, vojenský teoretik a polyhistor Niccolò di Bernardo dei Machiavelli. Naplnění svého snu o sjednocení Itálie se nedočkal a naděje vkládané do syna papeže Alexandra VI. Cesareho Borgii se mu nevyplnily, Cesaremu věnované dílo Vladař je však považováno za jedno z prvních vlivných děl moderní polititické vědy.
3. května 1853 zemřel v Paříži ve věku pouhých 43 let španělský spisovatel, konzervativec, katolický politický teoretik a diplomat  Juan Donoso Cortés, marqués de Valdegamas, vzdálený potomek Hernána Cortése. Jeho myšlení a dílo formovala i zkušenost s vlnou liberálních evropských revolucí roku 1848. Ve své knize Politická teologie na k jeho odkazu přihlásil čelní teorik moderního antiliberalismu Carl Schmitt.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív