Autor: Ladislav Olešovský
Takřka celých třicet let se demokracie (de facto liberalismus) bránila svým nejzarytějším, ale i domnělým protivníkům prostřednictvím tzv. antiextremistické politiky. Někdy byla tato politika řízena lidmi, kteří neznali a nerozuměli ideologickým základům různých spolků, hnutí či politických stran, a proto často zaměňovali pojmy extremismus, radikalismus, nacionalismus a neonacismus. Nicméně tato agenda měla jasný cíl, označit a dehonestovat společně s novináři razantní kritiky liberální demokracie již od devadesátých let, přičemž se nemuseli ani moc snažit, protože tzv. vlastenecký tábor byl a je složen z různých magorů, autistů (nemám nic proti autistům), narcisů a šotoušů.
Na bojujícím liberalismu (ne demokracii), známe Loewensteinovy a Schmittovy teorie, který si demokracii přisvojil, ochočil a neutralizoval podobně jako rudí v podobě lidové či socialistické demokracie, je ve své podstatě málo demokratického. Nepřítelem liberální demokracie je především demokrat – člověk, který respektuje názor druhého, ale je rovněž se ochoten postavit proti zjevným hloupostem a nepravostem a přistoupit k jejich jasnému odsouzení a možnému potrestání, člověk, který netrpí sociálněvědeckým surrealismem, který má oporu v nemocné mysli té části společnosti, kterou můžeme označit jako patologickou sedlinu, která nyní ovládá západní společnost a relativně úspěšně indoktrinuje střední Evropu. Demokratem může být každý. I autoritář je větším demokratem než progresivista. Progresivista usiluje o společnost prozářenou dobrem a chce mít nad dobrem kontrolu, aby se nevykloubilo, s dobrem totiž neumí zacházek každý, pouze lidé „dobří“. Nicméně je progresismus cenným zdrojem a zrcadlem společenských změn, zejména pro levici, která by v něm měla spatřovat svoji dějinnou příležitost.
Nejnovější komentáře