Délský potápěč

Three Johns v londýnském Islingtonu

Autor: Martin Rosenbaum

V srpnu 1903 uspořádala skupinka zapálených, ale svárlivých politických aktivistů v Londýně konferenci plnou neshod.

Byli mezi i Vladimír Iljič Lenin, Lev Trockij a dalších asi 50 odhodlaných agitátorů usilujících o svržení autokratického režimu ruského carství. Přestože tehdy jejich půtky mohly působit banálně, zanechaly na chodu dějin velice znatelný otisk.

Continue Reading

O kladech reálného socialismu: z post-trockistické perspektivy

Autor: Karel Veliký

Když novinář Stanislav Budín, vlastním jménem Bencion Bať, jeden z četných aktérů „invaze beze zbraní“, čelil na jaře osmašedesátého výtkám řady „pokrokových cizinců“, kritizujících dvacet let budování socialismu v ČSSR (za procesy, za policejní režim = nedostatek svobody, nedůstojné poručníkování = ovzduší, v němž se prý „nedá dýchat“, za polovičaté rehabilitace atd.), tvrdil, že režimu se přece jen podařila věc, kterou by nám oni všichni – z kapitalistických i rozvojových zemí – měli závidět: totiž „že jsme odstranili parazitní třídy zbohatlíků, že nemáme u nás ‚zlatou mládež‘, že není u nás pro nikoho ‚sladký život‘, že jsme vytvořili egalitářskou společnost, že ministr či generál v podstatě žije stejně jako kvalifikovaný dělník či technik, že našim vládnoucím politikům lze vyčítat leccos, nikdo jim však nemůže upřít, že žijí takřka asketickým životem“. I když zároveň přiznával, že „jsme v té askesi a puritánství snad leccos přehnali a že rovnostářská tendence způsobila republice hospodářské potíže“, trval nicméně důsledně na tom, že právě toto je velkou vymožeností socialismu, o které lidé žijící v kapitalismu, kde „se ‚sladký život‘ stal rakovinou rozežírající morálku celé společnosti“, mohou jen snít.

Continue Reading

Sovětský svaz a antisionismus (karikatura „Strom agrese“ a jeho kořeny)

Příznivci tzv. „krajní pravice“ obvykle bezmála přísahají, že dnešní Sovětský svaz se nachází v právě tak pevném područí vládnoucí menšiny židovských komisařů, jako během desetiletky následující po bolševickém převratu roku 1917. Všechno kvílení Židovstva o „sovětském antisemitismu“ i vlažná sovětská podpora arabských nepřátel Izraele jsou pak vnímány jako prohnaná finta, která má obelstít gójský Západ a předestřít před ním falešný obraz stavu věcí za Železnou oponou.

Takřka všichni ostatní – od „zodpovědných konzervativců“ přes Meanyho odboráře z AFL-CIO až po ty, za něž myslí New York Times či The Washington Post – pak podobně neotřesitelně věří, že SSSR vládnou fanatičtí antisemité, kteří vystavují sovětské občany židovského vyznání zvláště ostré perzekuci.

Zpochybňovat první článek víry znamená čelit obviněním z přijímání pomyslných či skutečných šekelů, zatímco vymezení se proti druhému vede k takřka reflexivní obžalobě z antisemitismu.

Ve skutečnosti ani jeden postulát neodpovídá realitě, jak uvidíme níže. Než pochopíme skutečnou situaci Židů v současném Sovětském svazu, musíme nejprve porozumět, jak se tato situace vyvinula a následně během posledních desetiletí proměnila. Pro začátek však bude nejlepší zahledět se ještě o poznání dále do minulosti.

Východoevropští Židé vzešli ze dvou hlavních zdrojů. Jedním z nich – a pro Židy v Rusku podstatně důležitější – byl tatarský kmen Chazarů, který ve 2. století n. l. emigroval z Asie na severní a severozápadní pobřeží Kaspického moře. V 8. století většina národa – po vzoru svého krále Bulana, ovlivněného cestujícím židovským obchodníkem – hromadně konvertovala k judaismu.

Continue Reading

Lev Davidovič Trockij

Autor: Alex Kurtagić

Před 76 lety zemřel marxistický revolucionář a teoretik, sovětský komisař, první velitel Rudé armády a zakladatel Čtvrté internacionály Lev Davidovič Trockij. Jím vytvořená a vyznávaná verze marxismu, trockismus, hlásala podporu pro stranickou avantgardu dělnické třídy, proletářský internacionalismus, vyzývala k „permanentní revoluci“ a snažila se o vytvoření jednotné fronty revolucionářů a dělníků světa spojených proti kapitalismu a fašismu.

Narodil se 7. listopadu 1879 jako Lejba Davidovič Bronštejn coby jedno z osmi dětí. Jeho rodiče David Leontěvič Bronštejn (1847-1922) a Anna Bronštejnová (1850-1910) byli bohatí středostavovští židovští sedláci v Janivce, dnes na jižní Ukrajině.

David nebyl zbožný Žid a velice si přál, aby na rozdíl od něho nechybělo jeho synovi vzdělání. Proto poslal Lejbu do křesťanské školy. Devítiletý hoch odešel do Oděsy na německou reálku svatého Pavla. Město založené Kateřinou Velikou bylo v té době už více než 40 let svobodným přístavem a stalo se kypící směsicí různých národností a vyznání – což velmi pravděpodobně ovlivnilo Bronštejnovy postoje. Lejba byl jako student zdatný, pracovitý a spolehlivý. V Oděse žil u svého bratrance Mošeho Špencera a jeho ženy Fanni. Moše ho naučil zdvořilosti a městskému vystupování. David byl na svého syna hrdý a snažil se, aby nesešel z cesty: staršímu synovi Alexandrovi se studia zdaleka tak dobře nevedla, ale přesto se mu povedlo stát se doktorem. Lejba očividně měl inteligenci i ctižádost na to někam to dotáhnout.

Continue Reading