Délský potápěč

Faustovská civilizace se obrátila k rovnostářství

Autor: Émile Durand

Pravda o ženách o vztazích mezi pohlavími bývá zpravidla pro muže tou poslední, nejtvrdší a emocionálně nejobtížněji stravitelnou ze všech „red pills“: zatímco pochopení genetických a biologických rasových odlišností, pravda o Hitlerovi a 2. světové válce či židovské otázce u lidí obdařených jistou dávkou intelektuální otevřenosti a kritické myšlení obvykle přichází bez větších zádrhelů, prozření o ženách obvykle kráčí ruku v ruce s koňskou dávkou popírání. Není ostatně nijak snadné a lehce stravitelné přiznat si, že stvoření, jež považujeme za křehká, citlivá a vyžadující naši oporu ve skutečnosti fungují v naprosto odlišném morálním univerzu, zcela v rozporu s mužským chápáním slušnosti a cti.

Při debatách o zničujících dopadech „ženské emancipace“ na naši společnost se pozornost nejčastěji soustředí na stimuly, díky nimž ženy zanedbávají stále více své tradiční povinnosti a úkoly, kvůli čemuž dochází k podkopání stability společnosti. Pro společnost i civilizaci jako takovou však byla více zdrcující skutečnost, že toto „osvobození“ rozptýlilo muže a nakonec jim de facto znemožnilo plnit své úkoly při budování a udržování civilizace.

Continue Reading

…aneb nejlepší party hostely Evropy

Autor: Anton

Při své nedávné cestě do Evropy jsem pobýval v mnoha různých hostelech. Typický scénář: přijedu už později večer, vejdu do temné noclehárny, vklouznu do jedné z prázdných postelí a následující ráno se probudím a zjistím, že na postelích kolem mě spí vícero mladých žen. Kromě myšlenky „kde mám kalhoty?“ to není až tak vážný problém. Člověka ale napadne, proč dívky nemají svůj oddělený pokoj.

Důvodem je samozřejmě rovnostářství. Ženy jsou rovny mužům, takže musí také bydlet ve stejných prostorách. Ve většině hostelů bývá pouze jedna cimra označená „jen pro ženy“. Ostatní pokoje jsou smíšené. Pokud jste žena a nesnášíte, když vás muži sledují, jak spíte, musíte si včas zarezervovat místo tam. Pokud ale přijedete pozdě nebo cestujete spontánně, musíte se vyrovnat s tím, že budete spát na pokoji s ostatními muži. Neexistují zde žádné pokoje pouze pro muže, takže pokud jste chlap, bude na vašem pokoji téměř vždy nějaká žena.

Ženy se tomu přizpůsobují podle své osobní úrovně cudnosti. Nosí do postele tepláky a sportovní podprsenky a učí se různé triky, jak se převléct, aniž by odhalily příliš mnoho.

V sedmdesátých letech, kdy se společné bydlení mužů a žen dostalo do módy, to bylo odvážné, progresivní a sexy. A jsem si jistý, že pro mladé a pohledné to tak stále je. Ale pro většinu lidí na světě s omezeným rozpočtem cestovatele je to jenom opruz, zvlášť pro dívky. Raději ale neprotestují. Vědí, že vždy musí vypadat „silně a nezávisle“. Ztrátu soukromí vidí jako nutnou oběť.

Continue Reading

Autor: Jef Costello

1. Jsem Jackova nejoddanější Vesmírná opice

Dlouho jsem se zdráhal psát o Klubu rváčů, jelikož bych tím porušil první dvě pravidla Klubu rváčů. Už ale nemůžu mlčet – a mám toho na srdci opravdu hodně. Takže postavte hodně vody na kafe a vyčleňte si na mě hodinku času. Můžu vám slíbit, že to bude stát za to.

Klub rváčů nahradil Síť (1977) coby můj nejoblíbenější snímek – ne proto, že by šlo o kvalitnější filmařinu nebo snad „nejlepší film všech dob.“ Klub rváčů ke mně totiž promlouvá úplně jinak než ostatní filmy. Viděl jsem ho mnohokrát se spoustou různých lidí a za nejrozmanitějších okolností (zvlášť dobře k němu pasuje Jägermeister). Film se pouští do křížku s problémy mými i naší doby obecně; odráží mé vlastní nejhlubší frustrace a nejtemnější tužby; a přináší (nebo tak alespoň působí) mnoho správných odpovědí na naše neduhy (přestože ideologie filmu obsahuje jednu zásadní mezeru, jak posléze vysvětlím).

Žádný film mě nedokáže inspirovat tak jako Klub rváčů. Když se cítím na dně a v depresi z „dnešního světa“ nebo mé neschopnosti zasadit banalitu svého každodenního života do kontextu, jedno pozdně večerní promítání Klubu rváčů mě postaví zpátky na nohy a připomene mi mou „misi.“ Musím se přiznat, že do jisté míry mi to je poněkud trapné – Klub rváčů totiž (řekl bych) míří na podstatně mladší diváky. Jeho estetika v mnoha ohledech naprosto náleží současnosti a nezapomínejme, že přes jeho velikost máme co do činění s hollywoodským produktem. Jsem vzdělaný muž a přečetl jsem všechna hlavní díla západního kánonu. Jak by pro mě mohl být nový hollywoodský film (ze všech lidí zrovna s Bradem Pittem!) tak důležitý? A přesto všechno tomu tak je – a nikomu se za to nehodlám omlouvat.

Continue Reading

Franz von Stuck – Polibek Sfingy, 1895

Autor: F. Roger Devlin

Co je to vlastně „sexuální emancipace“? Zpravidla bývá definována kontrastem s omezeními představovanými sňatkem a pravidly rodinného života. Podle všeho jde o stav, kdy mají lidé širší možnost volby než v tradičním systému monogamie. „Filozofie playboye“ Hugha Hefnera nabídla mužům více voleb, než jen strávit padesát let každou noc se stejnou ženou. Feminismus slíbil osvobodit ženy od „domácí otročiny“ a proměnit manželství a mateřství jen na jednu z mnoha možných voleb životního stylu.

Na druhé straně však i v rámci manželství vždy figuruje prvek svobodné volby: člověk si volí, zda a do jisté míry i koho si vezme. Manželství je zřejmě nejdůležitějším příkladem zásadní životní volby. V jeho tradičním pojetí ale nelze tuto volbu vykonat a přesto si ji ponechat otevřenou. Jakmile se člověk zaváže slibem a vstoupí do svazku, ipso facto ztrácí možnost volby. Jinak řečeno je manželství jednosměrnou nevratnou jízdenkou. Vaše žena zůstává vaší volbou – i pokud vás nakonec nějakým způsobem rozzlobí či zklame, čemuž se u žádné ženy z masa a kostí nelze vyhnout. Ponechat si volbu družky trvale otevřenou je opisem slova „celibát.“

Continue Reading

Autor: F. Roger Devlin

„Když tě nebije, tak tě nemiluje.“ Tak to aspoň říká africké přísloví. Podle jiných zdrojů se jedná o přísloví ruské. A podle ještě dalších o bolívijské. Možná se to říká na více místech. Po zadání podobného latinskoamerického úsloví, „Čím víc mě biješ, tím víc tě miluju,“ ukáže vyhledávač přes sto tisíc výsledků.

Myšlenka o masochistické složce ženské sexuality rozhodně není nijak objevná. Člověk se s ní setkává v pořekadlech a lidových moudrech národů celého světa; odpovídá to tedy pozorováním četných lidí obou pohlaví napříč generacemi. Přesto není debata k tématu snadno dostupná. Během posledního století byla většina prací na toto téma zavázána freudovské tradici, což nebudí přehnanou důvěru. Za nadějnější pak snad lze považovat velice rozsáhlou feministickou literaturu usilující o vyvrácení „mýtu ženského masochismu.“ Tento kánon – když nic jiného – přinejmenším dokazuje přetrvávající skutečnost odpovídající lidové moudrosti; nikdo totiž nepolemizuje s názorem, který zcela postrádá oporu v realitě.

Není kdovíjak složité pochopit, proč lidé obou pohlaví o ženském masochismu nechtějí příliš mluvit: nikdo nechce vypadat, jako že schvaluje násilí na ženách. Jednou z hlavních složek mužnosti je instinkt ženu ochraňovat.  V evropské tradici to nalezlo vyjádření v zásadě, že „ženu ani květinou neuhodíš.“ Thomas Fleming, který jako obvykle dohání galantnost ad absurdum, v Chronicles píše, že „na bití žen je cosi nemužného; nemužného a nechutného.“

Continue Reading

Shulamith Firestoneová

Autor: Alex Kurtagić

Přesně před čtyřmi lety našli mrtvou Shulamith Firestoneovou, klíčovou postavu rozmachu radikálního feminismu druhé vlny 60. a 70. let minulého století. Patřila mezi zakládající členky uskupení New York Radical Women, Redstockings a New York Radical Feminists. Přestože časem vyšla najevo její vážná duševní porucha, její knihu plnou zla The Dialectic of Sex: The Case for Feminist Revolution (1970) berou někteří lidé dodnes vážně.

Shulamith Firestonová se narodila jako Shulamith Bath Shmuel Ben Ari Feuerstein ortodoxně židovským rodičům v kanadské Ottawě. Ještě když byla malá, však její rodiče po přesunu do USA rodinné příjmení poameričtili. Vyrůstala v Kansas City a St Louis, posléze studovala na Yavneh Rabbinical College of Telshe v ohijském Wickliffe, čelní instituci studia Tóry charedim proudů judaismu. Poté chodila na Washington University v St Louis,  odkud přešla na School of the Art Institute of Chicago. Zde po absolvování povinných ovestrů (semestr je patriarchální) získala titul BFA v malování. Přestože se do ženin (dějiny jsou taky patriarchální) Firestonová zapsala jako radikální feministka, sama se považovala v prvé řadě za umělkyni.

Během posledního ročníku umělecké školy o ní vznikl cinéma vérité dokument. Film z roku 1967 poklidně zapadal bez zájmu ve skladu prachem, dokud jej o mnoho let později neobjevila postmoderní feministická filmařka Elisabeth Subrinová, a nenatočila v roce 1997 snímek po snímku revizionistické přepracování originálu, kde jen vymazala mužského vypravěče (znovu, patriarchální) a nahradila jej vlastním hlasem. Film sice získal ceny, ale kromě porotců na festivalech, kde se promítal, jej podle všeho viděl málokdo a nikdo na webu IMDB se ho neobtěžoval ocenit ani jednou hvězdičkou z deseti. Vlažnou recenzi na něj pro upadající týdeník Chicago Reader, určený hip singles pod třicet, napsal zklamaný Jonathan Rosenbaum. Firestonová se proti filmu ohradila a Subrinová jej roku 2012 stáhla z oběhu.

Continue Reading

Yes They Can!

Autor: Harlan Blackwood

Pro objektivního pozorovatele jde o nepopíratelnou pravdu

V 70. letech se v americkém židovském společenství vyvinulo hnutí známé jako „židovský feminismus.“ Původně si kladlo za cíl postavit nad zrovnoprávnit židovské ženy s židovskými muži. Jednou z prvních otázek, kterou se tyto feministky zabývaly, byla moc optimalizovat hypergamii iniciovat rozvody.

Snad tyto židovské dámy záviděly svým gójským sestrám v USA postupující „osvobození.“ Snad Židovky z kulturních důvodů feministická ideologie přirozeně silněji přitahuje. Židovská spisovatelka Marjorie Ingallová popisuje náchylnost Židovek k feminismu pomocí slov židovské feministky Naomi Wolfové:

Naše politická historie sahá až k socialistickému a dělnickému hnutí, kde ženy plnily roli organizátorek a buřiček.

Nebo snad mnoho židovských žen skutečně trpělo v jistých oblastech života nespravedlivým útlakem a rozhodly se s tím něco udělat.

Continue Reading

Vynáší Roosh „rape card“?

Autor: Colin Liddell

„Dejte mi šest řádek napsaných rukou toho nejpoctivějšího člověka a já v nich naleznu něco, za co ho můžeme pověsit.“

– Kardinál Richelieu

V naší moderní éře lásky a tolerance – kde je „šíření nenávisti“ a „ideozločinu“ třeba „milovat“ k smrti jeho zákazem, zrušením účtů na Facebook a Twitteru, rozvázáním pracovního poměru a vyvržením do vnějších kruhů prázdnoty – zdá se panuje skutečný hlad po ztělesnění nenávisti, onom příhodném hromosvodu jako byl Emmanuel Goldstein v Orwellově 1984, proti němuž lze směřovat příslovečné „dvě minuty nenávisti,“ díky sociálním médiím a komentářům pod články dnes dostupnější než kdykoliv předtím.

Mužem momentu se v posledních dnech stal spolucestující alternativní pravice Daryush ‚Roosh‘ Valizadeh, jehož kypící půtky s feministkami a jejich chatrnými ochránci z řad beta mužů nově zaregistroval i mainstream. Paparazziové ho podle všeho dokonce sledovali se svými sniper fotoaparáty, jak můžeme vidět v reportáži The Daily Mail.

Jde o možná ještě výraznější explozi Rooshovy mediální přítomnosti, než jakou zažil loni, když vystoupil v televizní show Dr. Oze.  Při této příležitosti byl napadán za to, že neignoruje, jak tlusté jsou některé ženy a jak je to ohrožuje na životě.

Continue Reading

Chování uprchlíků je omlouváno a ženy se mu mají přizpůsobit.

Autor: Roosh Valizadeh

Liberální establishment už léta opakuje, že následkem rozbujelé „kultury znásilnění“ se Západ stal pro ženy podobně nebezpečným jako africké slumy. Snaží se nás přesvědčit, že běloši – které nikdo nenaučil, že znásilňovat se nemá – beztrestně znásilňují na univerzitách, v klubech, barech a během schůzek. Násilí na ženách dosáhlo takové míry, že jste jistě narazili na tucty právě probíhajících znásilnění. Dokonce i já byl označen za „učitele a instruktora znásilňování“ víckrát, než bych dokázal spočítat – jen proto, že mužům radím, jak co nejúčinněji (a nejlegálněji) dosáhnout dobrovolného sexu.

Tento týden pronikly na veřejnost zprávy o útocích početných davů syrských uprchlíků na ženy v německém Kolíně nad Rýnem:

Během silvestrovské noci 1 000 mužů, popisovaných jako Arabové a Severoafričané, v německém městě Kolín nad Rýnem sexuálně napadlo přes 90 žen. Útoky se neodehrály odděleně a náhodně rozptýlené po obřím městě největší spolkové země, ale výhradně v blízkosti hlavního nádraží. Šéf kolínské policie Wolfgang Albers označil incident (spíše desítky incidentů) za „zločin zcela nového rozměru.“

Myslel jsem, že úřady neprodleně začnou s programy nebo brožurkami, které budou mít za cíl naučit Syřany, jak neznásilňovat Němky. Ty se ale místo toho rozhodly učit ženy, jak převzít odpovědnost za své bezpečí – tedy právě to, co po celá desetiletí přirovnávali k „obviňování obětí.“ Kvůli tomuto očividnému dvojímu standardu můžeme bez větších pochybností dospět k závěru, že „kultura znásilnění“ není nic víc, než politická zbraň namířená proti mužům v západních zemích. Nemá nic společného s ochranou žen – jde čistě o oslabení Zápaďanů a odebrání jejich řádných práv v oblasti sexuálních střetnutí.

Continue Reading

„Jsem sexy nebo ne?“

Autor: Jack Donovan

Masírování ega se lze dnes sotva vyhnout. Ať už v práci, ve škole nebo v nákupním centru, Američané chtějí po každém, aby jim řekli, jak jedineční, talentovaní a důležití jsou. V našem naruby obráceném světě jsou z nějakého důvodu slabí silnými, každý, komu se povede přežít záděr „statečný“ a nejprůměrnější úředníček z ministerstva obrany hrdina vlasti.

V Globocorp [1] se oddělení lidských zdrojů snaží přesvědčit každého Johna a Juanitu, jak naprosto nepostradatelní jsou pro úspěch celé korporace, jejich tvořivost je ceněna a kdokoli od údržbáře po generálního ředitele je schopen obrovského pozitivního přínosu. Ve své nedávno vydané knize o hodnotě práce tvrdí Matthew B. Crawford, že současné korporace znehodnocují smysluplné výkony neustálým podbízením a tlacháním, jako kdyby každý z nás byl nějaký Einstein.

Američané rádi poslouchají, jak stateční a geniální jsou, tyto hodnoty však pro ně už vyšly z módy. Kdo je schopný vyjmenovat pět skutečných válečných hrdinů? Většině (hoi polloi) také ani až tolik nejde o to, kdo je chytrý a kdo ne. Vědu využijí leda tehdy, když chtějí zhubnout, vyhrát hádku na internetu nebo zjistit, kdy nastane konec světa. Pokud zvládnete vyjmenovat deset současných opravdových vědců, jste nejspíš sám vědec.

Většina lidí si dobře uvědomuje, že žádní Einsteini nejsou – a je jim to jedno. Mají na starosti důležitější věci.

Otázka, kterou si kladou, zní: „Jsem sexy nebo ne?“

Continue Reading