Pavel J. Hejátko: Nyní je návrat ke kořenům, k tradicionalismu a k národnímu uvědomění asi tou nejpalčivější (nejen) třídní otázkou
Autor: Pavel J. Hejátko
Tento článek mám v hlavě zhruba pět šest let, kdy se u nás ve velkém objevila tzv. vlastenecká scéna. Ona tu už samozřejmě byla před listopadem 1989, a to především díky automatismu politického zřízení. Já bych se však chtěl, po nezbytném úvodu, zaměřit hlavně na vlastenectví posledních třiceti let, v jehož zejména druhé polovině se toto téma, v důsledku masového rozšíření sociálních sítí, dostává více do popředí.
A nyní k meritu věci. Počátky vlastenectví a českého obrozeneckého patriotismu musíme hledat pochopitelně v letech 1830–1848. Hovořím o tzv. vrcholné fázi českého vlastenectví vypořádávajícího se hlavně kulturně a politicky s monarchistickým područím, nebál bych se používat ani výraziva okupací. A zde se dostáváme hned k prvním dilematům a problémům, které považuji pro odvěkost českého vlastenectví za zcela pregnantní a fatální. Jeho nejznámější představitelé totiž nebyli žádní lidoví trubadúři či bardi, ale sociálně velmi slušně zabezpečení měšťané, zcela vzdálení sychravosti života běžného lidu, za něhož měli údajně bojovat. Hovořím o nejvýraznějších postavách, jmenovitě to jsou Josef Dobrovský, Josef Jungmann, František Palacký a Karel Havlíček Borovský.
***
6. května 1809 se ve španělské Extremaduře narodil španělský spisovatel,
Nejnovější komentáře