Jeden moudrý muž kdysi poznamenal, že filozofie je plodem úpadku. Zdravým pokolením není třeba připomínat, co je správné – přejímají to skrze krev a kulturu. Když se ale kultura začne rozkládat nebo se octne na pokraji katastrofy, nestávají se filozofové jen učiteli uspořádaného poznání: jejich pohled dokáže proniknout houštinou abstrakce až k obrazu reality.
Stojíme na pokraji ekologické krize. Přestože televizní sítě dnes neuroticky blábolí o globálním oteplování, jedná se jen o jeden aspekt problémů způsobených růstem a technologií. Života v oceánech ubývá; využíváme příliš mnoho půdy a lesy tak nestíhají obnovovat úroveň kyslíku v atmosféře. Beton pohltil obrovské plochy země a naše řeky se staly tak špinavými, že pitná voda se stává vzácností; zvířata a rostliny vytlačujeme z jejich přirozených biotopů a snižujeme jejich počty natolik, že je decimuje blízké křížení a nemoci, dále zhoršené rozbíjením přirozeného prostředí lidským osídlením a výstavbou. Dopouštíme se ekocidy.
Když se na moment pokusíme přemýšlet nesobecky, měli bychom se podívat na následky ztráty přírody okem básníka: čelíme ztrátě úžasných stvoření nesmírné krásy a tím i ráně nejen na našich duších, ale také zodpovědnosti za čin v dějinách bezprecedentní hrubé ničivosti. Vyplenění Alexandrie, holokaust, genocida Arménů – to vše bledne ve srovnání s přeměnou přírodního světa na parky, zahrady a trávníky. A právě to nám zbyde: veverky, vrabci a traviny; složitější součásti našich ekosystémů však vymizí. Naši političtí předáci budou moci rozsah krize zlehčit, protože všechno přece mrtvé není; ale proměnit svět miliard druhů na rozlehlou stejnorodou zahradu za domem je jako vyměnit Beethovena za repetitivní techno.
Mezi ochránci přírody zůstává oceánograf Jacques-Yves Cousteau trvalým oblíbencem pro svou lásku k živočichům, nezatíženou moralizováním nad jejich dravým a často nebezpečným chováním. Dokázal lidi naučit překonat strach a ocenit život v hlubinách oceánů.
Cousteau ale také učinil řadu prohlášení, od nichž se levice i pravice s hrůzou odvracejí. A to především:
„Naše společnost se stále více obrací ke zbytečné spotřebě. Jde o začarovaný kruh, který připodobňuji k rakovině… Měli bychom skoncovat s utrpením a nemocemi? Krásná myšlenka, ale možná ne dlouhodobě prospěšná. Neměli bychom hrůzu z nemocí nechat ohrozit budoucnost našeho druhu.
Ano, zní to strašně – ke stabilizaci světové populace musíme odstranit 350 000 lidí denně. Skutečně to zní strašně, ale mlčení není o nic lepší.“ Jacques Cousteau v rozhovoru pro UNESCO Courier z roku 1991.
Má cesta začala starostí o životní prostředí a dovedla mě až ke konzervatismu. Klíčovým faktorem mého zrání bylo uvědomění, že k ničení prostředí lidmi dochází proto, že nepředvídají následky svých činů – nebo jim na nich prostě nezáleží – jednoduše proto, že jim nikdo nedokáže vnutit princip reality. Namísto toho žijí v prostředí žádostí, úsudků a pocitů, které se soustředí na nexus mezi jednotlivcem a sociální skupinou, kde už však na realitu, Boha, či přírodu (což jsou zaměnitelné pojmy) nezbývá místo.
Vezměte si třeba následující záchvat dětinskosti – in vino veritas a v dětství ostatně také – německé black metalové kapely Absurd:
Durynský širý, hluboký temný les Zde v lese přebývá zlo Zasněžené kopce, vanoucí ledové vichry Romantické místo, chápete?!
„Raději budu korektní ekologicky, než politicky.“ Paul Watson
Nepřímá rozhlasová debata na kanadském veřejnoprávním rádiu (CBC) mezi Paulem Watsonem ze Sea Shepherd Conservation Society, která aktivně bojuje za zachování velryb a ostatních ohrožených mořských druhů ve světových oceánech na jedné straně a Elizabeth Mayovou, nynější předsedkyní Kanadské strany zelených na straně druhé ukázala oba póly dnešního severoamerického environmentalismu – jeden autentický a druhý falešný. Pouze tomu druhému popřávají sluchu mainstreamová média a podporují jej důvěřivci, posílající své dolary v naději, že se ohledně životního prostředí „něco dělá“. Skutečným účelem ekologických NGO (nevládních organizací) je ale právě nedělat pro záchranu prostředí nic, nechávat problémy neřešené, a tak si uchovat svůj raison d’etre. Paul Watson jako jeden z mála mluví pravdu.
Jako obyčejně dopřála CBC poslední slovo politicky korektní, umírněně zelené zastánkyni prorůstové politiky, Elizabeth Mayové.
Paul Watson vs. Elizabeth Mayová
Následující text je přepisem rozhlasových interview s Paulem Watsonem a Elizabeth Mayovou, která proběhla 17. června 2008 v rámci pořadu The Current na vlnách kanadské veřejnoprávní rozhlasové stanice CBC.
Anna Maria Tremonti (moderátorka): Nejnovější čísla ukazují meziroční nárůst americké populace za období 2004-2005 o 2,8 milionu lidí. Polovina z nich se identifikuje jako Hispánci. Právě kvůli těmto číslům vyjádřili někteří ochránci prostředí znepokojení a označili imigraci za ústřední americké environmentální téma. Mezi ochránci přírody to vede k četným třenicím a otázkám – a právě tady dnes začneme.
Největším problémem Země dnes – v porovnání s nímž blednou všechny ostatní – je hromadné vymírání živočišných a rostlinných druhů v 65 milionů let nepoznaném rozsahu a z naprosto bezprecedentních důvodů. Tento hrozivý pokles druhové různorodosti se odehrává od mořských hlubin až nejvyšší horské vrcholky. Způsobuje jej jediný druh – my lidé – a náš dech beroucí populační růst. Za poslední dvě tisíciletí se náš počet zvýšil takřka třicetkrát, z pouhých 250 milionů na dnešních více než 7 miliard.
Tento skok v číslech zraňuje Zemi sedmero smrtelnými způsoby. Zaprvé: Přímé zabíjení – od nadměrného rybaření po masakrování slonů kvůli slonovině. Zadruhé: Ničení přírodních lokalit – mizení původních divokých ekosystémů. Zatřetí: Fragmentace přírodních lokalit – oddělování divočiny cestami a dalšími bariérami. Začtvrté: Rušení ekologických a evolučních přirozených procesů – požáry, povodně či kořistnictví. Zapáté: Šíření nepůvodního – nemocí, rostlin a živočichů, ničících původní druhy. Zašesté: Biocidní látky – od pesticidů po antibiotika. Zasedmé: Klimatický chaos – poháněný skleníkovými plyny, znečištěním z naší závislosti na fosilních palivech.
Víc lidí – bohatých či chudých, z Prvního či Třetího světa – každou z těchto ran dále prohlubuje. Díky našemu nákladnému životnímu stylu a neochotě z něj slevit se však každý z nás Američanů podílí na všech sedmi smrtelných ránách disproporčně. Proto ochránci životního prostředí dlouhodobě volají po stabilizaci americké populace. Svět si jednoduše nemůže dovolit více Američanů.
Strategie identitárního hnutí v boji proti nekontrolovanému přistěhovalectví by měla být založena především na boji s jeho negativními ekologickými dopady
Autor: Glen Colton
Článek „Water Deficit Worsening in the West, Salazar and Top Regulators Say,“ který vyšel v novinách Denver Post, pojednávajícím o vzrůstajícím nedostatku vody, patří mezi typické reakce současnosti na stále početnější problémy spojené s prudkým přírůstkem obyvatelstva ve Spojených státech. Mezi ně patří např. nekontrolovatelný nárůst městských aglomerací, klimatické změny, problémy se zdroji vody, nárust spotřeby energetických zdrojů a mnoho dalších problémů.
Článek popisuje, jak na vyprahlém západě Spojených států nárůstá „vodní deficit“ mezi zdroji a poptávkou. Poté vyjmenovává množství příčin, které tento „deficit“ způsobují, včetně klimatických změn a populačního nárůstu. Poté se zaobírá možnými řešeními – včetně obrovsky nákladných dodávek vody, odsolování mořské vody (desalinizace), šetření vodou, recyklace vody, více přehrad a dalšími.
V seznamu navrhovaných opatření však až podezřele chybí omezení, nebo zastavení populačního růstu na západě Spojených států, který trpí nedostatkem vody. Neměla by tato myšlenka alespoň brána v potaz? Jak můžeme vést rozumnou diskusi bez toho, aby alespoň někdo z úředníků nebo ochranářských organizací nenabídl tuto variantu jako hodnou následování?
Překlad článku Pentti Linkoly, který vyšel 26. září 2001 ve finském časopise Elonkehä (Biosféra)
V září 2011 zničila unesená letadla dvě výškové budovy Světového obchodního centra v New Yorku a část Pentagonu, sídlo Ministerstva obrany Spojených států amerických. Tento incident měl malý dopad na lidstvo jako takové, přesto však vyvolal ve světě obrovskou odezvu. Překrmené západní země, dusící se marnotratnou spotřebou, zažily stejný šok, paniku a chaos, který zasáhl Spojené státy. V důsledku těchto reakcí se útok stal skutečně významným. Avšak přehnaná tvrzení jako např. „svět ztratil svůj směr“ a „svět už nikdy nebude to, co býval“ nejsou nic jiného, než nesmysly. Hysterie se dokonce rozšířila až do Finska: vycházely články, nasáklé krvavým fanatismem, záplava květin se snesla na americkou ambasádu a dokonce finská vláda nabídla Spojeným státům nouzovou pomoc.
Nikdy předtím nevyvolaly cizí ztráty na životech větší sympatie, nikdy předtím nebylo věnováno tolik pozornosti trpícím rodinám. A přesto, soudě pouze podle počtu obětí, tento incident znamená jen málo více, než obyčejná rvačka ve srovnání s dalšími událostmi v nedávné historii lidstva. Statisíce civilistů zemřely při bombardování Drážďan a Hamburku, masy lidí také v Londýně, neřku-li ztráty v Hirošimě a Nagasaki. V Leningradě zemřel milion lidí na následky leteckého bombardování, dělostřeleckého ostřelování a hladu. Nebo, přemýšleje o nedávnějších konfliktech, kde jsou smuteční vlajky za Groznyj, Bagdád a Kosovo?
Zastavení nad osobou finského ekologa, filosofa a misantropa
Ekologické myšlení v posledních letech chytilo určitý nádech konformity a mainstreamu. Přes vlastní „rebelskou“ stylizaci dnes drtivá většina environmentálních politických aktivistů představuje potomky bohatých rodičů, podplacené jihočeské matky, hvězdy showbyznysu, nebo moralisty, zahalující se do oblaků otřepaných frází o lidských právech a ideologii osvobození. Až na výjimky ztratilo „zelené“ hnutí nádech jakékoli vzpoury. Řeší se navyšování daní, protestuje se proti dálnicím a jaderným elektrárnám (paradoxně velmi ekologickým projektům) a zapomíná se na základní leitmotiv, jaký v pozadí hrozících ekologických katastrof a krizí stojí: víru v pokrok, neomezený růst a antropocentrismus. Pokud ne, jsou zbylé pozice obsazeny generací osmašedesátníků, zoufale bránící proniknutí a vlivu jiných myšlenek, než vlastních rigidních neomarxistických floskulí. Výjimku dnes tvoří například jeden výrazně excentrický Fin: Pentti Linkola, maximální misantrop a vášnivý rybář, ekolog a ornitolog, považující kvantitativně neustále narůstající lidský druh za „rakovinu Země“.
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině židovskýchemigrantů z Maďarska narodil Paul Gottfried. Tento filozof, spisovatel a historik patří mezi nejvýraznější představitele amerického paleokonzervatismua velkou část své kariéry věnoval kritice neokonzervatismu. Jako mentor Richarda Spencera také patří k duchovním kmotrům alternativní pravice.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Autor: Karel Kaiser
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
Nejnovější komentáře