Délský potápěč

Cesta ke světlu…

Michal Semín (nar. 1967) je konzervativním publicistou a aktivistou katolického vyznání, publicistou, bývalým ředitelem Občanského institutu, s nímž se později názorově rozešel. V současnosti působí v rámci spolku Svatopluk, kde vede prut Tradice. Koncem 80. let se zapojil do činnosti Hnutí za občanskou svobodu a založil studentskou sekci Demokratické iniciativy, byl jedním ze svolavatelů studentské manifestace v listopadu 1989. Stál u zrodu řady iniciativ a spolků, vydává časopis Te Deum. Publikuje a přednáší doma i v zahraničí na témata, spjatá s politickou filosofií a sociální etikou. Patří mezi průkopníky domácího vyučování dětí. Žije na venkově, je otcem devíti dětí.

Jak se cítíš coby disident v minulém i současném režimu?

Nestěžuji si. Jsem od doby svého dospívání v zajetí honby za pravdou, bez ní si neumím život představit. Tím nechci říci, že ji vždy mám, bezpochyby se často mýlím, touha dobrat se pravdivého poznání o světě, o sobě, o smyslu života je však mým dlouhodobým hnacím motorem. A stejně tak si neumím představit, že když mám něco za pravdivé a správné, že bych se tím v životě neřídil. Samozřejmě netvrdím, že je mi to vždy příjemné, že s tím nebývá spojena i jistá bolest, způsobená předem nezamýšlenými a nevyhledávanými konflikty s lidmi, kterým svým postojem lezu na nervy, že i já někdy nebojuji s pokušením se zařadit do davu a předstírat, že svět kolem nás zase není až v tak hlubokém úpadku.

Continue Reading

Stačilo! mělo šanci stát se silou, která by obnovila tradici české národní levice – tedy hnutí, které by spojovalo důraz na suverenitu, ekonomickou demokracii a sociální spravedlnost. Místo toho však podlehlo vábení oportunismu, personální prázdnotě a kulturní negaci.

Autor: Karel Alexa

Text je reakcí na poněkud plytký, ale spíše provokativní text Jiřího Boudníka. Pan Boudník měl být více konkrétní než ironický. Jestli svým textem chtěl jenom vzbudit určitou pozornost, pak blahopřeji.

Zaslechl jsem: „von ten Fiala je následek všech těch průserů a Klausových rozkrádaček, který se táhnou vod devadesátek a co dělali komunisti? Seděli ve sněmovně jak bafuňáři přes 30 let a teď budou s bývalýma liberálama dělat Ordnung?“. Říkal to přibližně 75letý senior na setkání SPD v Praze v roce 2024. Je to zajímavý postřeh, protože nám sděluje, že Fiala prostě přijít musel, a to že přišel je vina také české levice, jejíž zbytky se snaží formovat v uskupení Stačilo!.

Hnutí Stačilo!, které se zformovalo v reakci na hlubokou společenskou a ekonomickou krizi české společnosti původně v prostředí KSČM, ČSNS a několika liberálů (SN-SD), se na první pohled profiluje jako síla hájící národní suverenitu a sociální spravedlnost – tedy hodnoty, které by v klasickém pojetí tvořily pilíře nekosmopolitní levicové politiky. Přes deklarativní rétoriku však vykazuje řadu hlubokých ideových, strategických a personálních slabin, které zpochybňují jeho schopnost stát se nositelem autentického levicového a zároveň národně zakotveného hnutí. Cílem tohoto textu je poukázat na hlavní rozpory a limity Stačilo!, a to v kontextu národně levicové tradice, která má v českém prostředí dlouhou, ale dnes opomíjenou kontinuitu – sahající od R-U monarchie, přes první republiku, státní socialismus až po národně levicovou kritiku globalizace a neoliberalismu v novém miléniu.

Continue Reading

Každá podobná scéna má svého podivína v klobouku a Bobošíkovou, která se znovu vynoří před volbami jako zombie a dá smrtelný polibek každému politickému projektu.

Autor: Jiří Boudník

Bývalý diplomat Petr Drulák kdysi rozjel projekt, který mohl nést trochu naděje na vytvoření skutečně levicové alternativy k progresivistickému blouznění. Mohl, ale nemá. A mít nebude. Protože tento pokus přitahuje sortu lidí, jejichž největší intelektuální vzepětí končí vzpomínkou na dobu, kdy stát dával byty, pivo stálo tři kačky a šéf odborů měl větší slovo než premiér. Místo obrody autentické levice se vytvořil klub rozhořčených nostalgiků, kteří se dokážou sjednotit jen ve vzteklém brblání nad současným světem, zatímco vlastní pozitivní program jim zoufale chybí.

Dobrá, dejme tomu, že chtěl zahájit něco nového. Zkusil termín „konzervativní socialismus“. To je asi jako kdyby se vegetarián rozhodl otevřít steakhouse. Historicky se konzervatismus a socialismus vždy bily hlava nehlava, a ani dnes to nevypadá jinak. Místo důrazu na práci, odbory a sociální spravedlnost zbylo jen křečovité mávání pěstí proti progresivistům. A jestliže z nějakého levicového projektu zbude jen to, čemu tleskají klausisté, moTůrci a postavy zlodějen 90. let, pak se to nedá považovat za úspěch, ale spíš za politický ekvivalent sešrotovaného trabantu.

Continue Reading