Délský potápěč

Filippo Tommaso Marinetti

Autor: Přemysl Čech

Filippo Tommaso Marinetti se narodil 22. prosince 1876 v egyptské Alexandrii do velice dobře situované rodiny. Rodiče se do Egypta odstěhovali po skandálu, když se jeho (budoucí) matka, již vdaná, provdala podruhé za svého milence, Enrika Marinettiho, třebaže tehdejší italská legislativa umožňovala pouze manželskou rozluku „od stolu a lože“.

Díky matčině čtenářské vášni se Tommasovi od jinošských let dostalo dobrého literárního vzdělání, v cizím prostředí s obzvláštním důrazem na jejich italský původ. Do Itálie se otec se synem vrátili až po matčině předčasné smrti. Právnickou fakultu Tommaso absolvoval v Paříži. V advokacii však svou budoucnost rozhodně neviděl.

Díky rodinnému jmění byl přece nezávislý a mohl se věnovat tomu, co opravdu miloval – literatuře. V roce 1902 s Conquete des Etoiles (Dobytí hvězd) v Paříži knižně debutoval, ale teprve sbírka La Ville charnelle z roku 1908, která se dočkala i italského vydání, je již prefuturistická. Na druhém místě po literatuře pak pro mladého Tommasa stály ženy – pomiloval jich prý tehdy desítky, ovšem včetně těch prodejných.

Continue Reading

Filippo Tommaso Marinetti

Autor: Přemysl Čech

Konec války byl již na dosah a čím dál tím bylo jasnější, že Itálie bude stát na straně vítězů. Jenže po mírových jednáních ve Versailles mnohým Italům, a nejen veteránům, radost zhořkla. Neboť, jak řekl nacionalista Enrico Corradini, západní velmoci jednaly s chudou Itálií jak kapitalista s proletářem, takže za svou bojovou práci (a 600 tisíc padlých) dostala jen ubohé drobty: odraly jí, co to jen šlo. „Velká proletářka“ sice na úkor starého mocnářství získala oblast Horní Adiže/Jižních Tyrol, jenže rozsáhlá historická území s početnou italskou majoritou, povětšinou sídlící při jaderském pobřeží, připadla nově vzniklému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, tedy pozdější Jugoslávii! To byl i případ města, které Italové nazývají Fiume (Řeka). Dnes je známější pod chorvatským názvem Rijeka.

Fiume bylo coby corpus separatum velkým „italským ostrovem ve slovanském moři“. Jeho obyvatelé proto očekávali, že po válce připadnou pod vládu v Římě. To se však nestalo a Fiume bylo vyhlášeno svobodným přístavem, který si nepokrytě nárokovalo slovanské království. Což bylo pro národně uvědomělé i vlastenecky cítící Italy, zejména mezi frontovými navrátilci, drzé a naprosto nepřijatelné.  Jedenáctého září 1919 proto d’Annunzio v čele několika stovek dobrovolníků velkolepě vkráčel (Santa Entrata) do města, aby jej vojensky obsadil.  Předpokládal, že tímto krokem donutí tehdejší slabou italskou vládu k rezignaci a nově zvolená bude mít tolik kuráže, aby rozhodnutí Versailleské smlouvy napadla, zpochybnila a dosáhla její úpravy. Nic takového se však nestalo.

Continue Reading

Gabriele d’Annunzio

Autor: Přemysl Čech

Gabriele d’Annunzio a Filippo Tommaso Marinetti; dva italští umělci, básníci, spisovatelé, ale také bojovníci a dobrodruzi. Neobyčejné životy dvou přátel a zároveň rivalů. Muži natolik podobní, a přesto tak odlišní. V našem jazykovém prostředí osobnosti, které jsou známé spíše hrstce nadšenců, přestože se překlady jejich prací rozhodně nerovnají nule.  Současníci, kteří své životy prožili dost možná v nejbouřlivější epoše evropských dějin, kdy zanikaly staleté monarchie a rodila se masová (modernistická) hnutí, deroucí se k moci. Pojďme si společně alespoň v omezeném rozsahu připomenout jejich pozoruhodné činy, které v mnohém připomínají vyprávění dávných heroických příběhů našich tisíciletých dějin.

Začněme u „Commandanta z Fiume“, po němž je pojmenována vždy alespoň jedna ulice v každém trochu větším italském městě. Řeč je samozřejmě o Gabrielu d’Annunziovi. Abychom společně pochopili o jak důležitou a vlivnou postavu italského veřejného života přelomu devatenáctého a dvacátého století jde, vraťme se na úplný začátek. 12. března roku 1863 se do středostavovské rodiny  v Pescaře narodil chlapec, jenž dostal jméno Gabriele. Původní rodinné příjmení Rapagnetta otec změnil na honosnější d’Annunzio.* Jeho umělecký talent nezůstal dlouho skryt a už v šestnácti letech vydal svoji prvotinu Primo vera. Po skončení Liceo Cicognin (střední škola) v Pratu v roce 1881 nastoupil na římskou univerzitu La Sapienza, kde se téměř okamžitě stal členem všemožných literárních sdružení a taktéž přispíval do místního tisku.  V roce 1889 mu v Miláně vyšel první román Il Piacere, který byl mimořádně úspěšný (česky vyšel pod lehce matoucím názvem Dítě rozkoše již r. 1898).

Continue Reading

Gabriele d´Annunzio

Autor: Karel Veliký

Politické vize Gabriela d´Annunzia (dokončení)

V druhém románu Claudio Cantelmo – un nobile – při setkání se starým knížetem, přiznává, že od starých královských rodů, nelze pro Itálii očekávat už nic: „Ať je na trůně Bourbon nebo Savojský, Král je přece vždy nepřítomen; neboť nenazývá se Králem člověk, který podrobiv se vůli mnohých přijetím úřadu velmi vymezeného a úzkého, ponižuje se, vykonávaje jej s pílí a skromností veřejného písaře, který se obává, že bude bez slitování propuštěn.“ Je proto zcela marné doufat, že se v této tlící krvi znenadání ještě zvedne nějaké heroické vření. „A nejen království, všechny věci veliké a vznešené a krásné, všechny svrchované ideality, které byly jeden čas slávou Člověka, bojovníka a vládce, všecky se chystají zmizet v nezměrné hnilobě, která plyne a pozvedá se. Neřeknu vám, kam až dospívá podlost, protože bych musel užít slov, která by urazila váš sluch; a potom by bylo nutno očistit vzduch nějakým zrnkem kadidla“,

Continue Reading

Gabriele d’Annunzio

Autor: Karel Veliký

Politicko-umělecké vize Gabriela d’Annunzia

D’Annunziovy romány dnešního čtenáře odrazují hlavně tím, kvůli čemu byly kdysi tak žádané – tzn. líčením milostných dobrodružství, většinou z prostředí „posledních výhonků staré aristokracie a patricijských rodů“. Do těchto příběhů plných erotismu, dobově odvážného, však básník „hudby slov“ od poloviny 90. let 19. století stále vyšší měrou vkládal své názory muže, který je v opozici proti vládnoucímu stavu věcí – tedy proti měšťácké Italiettě (Italietta – „malá Itálie“, ekvivalent „čecháčkovství“, pozn. DP) bohaté na parlamentní intriky, bankovní skandály, korupci a hustou síť protekcionářství, zkrátka na všechno to, co je spíše než průvodním jevem samou podstatou liberalismu. 1] Ilustrujme si to na dvou významných dílech tohoto příštího vojáka a „Vůdce svobodného státu Fiume“ 2] vzniklých ještě v rozkladném a rozkládajícím se fin de siècle: na „wagnerovském“ Ohni (Il Fuoco, 1895) a „nietzscheovských“ Pannách ze skal (Vergini delle roce, 1900).

V prvním Stelio Effrena – poeta giovane e geniale – ač milovník latinské kultury, je si jasně vědom epochálního významu Wagnerova regeneračního projektu („jeho reforma má jakousi analogii s reformou, o niž se pokoušel Luther“).

Continue Reading

Gabriele d’Annunzio (12. března 1863 – 1. března 1938)

Roku 2008 připadlo být rokem, ve kterém se (mimo jiných) v březnu současně setkala dvě významná a do jisté míry i „kulatá“ výročí, týkající se zajímavé osoby italského literáta, básníka, prozaika i dramatika, Gabriele d’Annunzia. On sám představuje ztělesnění rozporů a divokosti své doby – přelomu 19. a 20. století. Je považován za autora, jehož díla se vykazovala vyzařující silou, originalitou a též notnou míru dekadentnosti. K umělcům směru zvaného „dekadence“ však také bývá D’Annunzio často řazen a nezřídka je považován za součást pomyslného „pantheonu“ těch nejlepších.

Nemělo by nám však uniknout ani d’Annunziovo působení za první světové války (je považován za jednoho z hlavních italských hrdinů Velké války), ani to, že to byla právě válka, co do značné míry formovalo d’Annunziovy politické názory a postoje.

D’Annunzio bývá často také považován za jednoho z myšlenkových původců italského fašismu, byl blízkým přítelem Benita Mussoliniho a je nesporným faktem, že na jeho myšlenky italský fašistický režim navázal. Do jaké míry d’Annunziovy myšlenky korespondovaly se vším, co po fašistickém režimu zůstalo, je druhou stranou mince. Faktem zůstává, že jednoznačný a bytostný antidemokrat d’Annunzio, byť kupříkladu jednoznačně podporoval perzekuci politických odpůrců, kterou od něj Musssolini převzal, například vždy ostře vystupoval proti pozdější protižidovské politice a antisemitismu vůbec.

Continue Reading