Délský potápěč

Rasa, IQ a bohatství

Autor: Ron Unz

Jak neměřit inteligenci         

Někdejší ekonom Světové banky a specialista na oblast mezinárodního rozvoje Charles Kenny sepsal a na stránkách Foreign Policy (v dubnu 2012) zveřejnil ostrou filipiku „Dumb and Dumber“ (Hloupý a hloupější) s velmi nelichotivým podtitulkem „Sklouzávají rozvojoví experti k rasismu?“ Kenny obvinil stále větší podíl rozvojových ekonomů, že se prý uchylují ke genetice a dalším vrozeným vlastnostem člověka jako ústřednímu vysvětlení hospodářského výkonů jednotlivých zemí, když tyto faktory nezřídka staví i před investiční a regulační problematiku, na niž se mezinárodní agentury obvykle zaměřují.

Byť Kenny pranýřovaným přiznává v jejich přístupu k těmto nanejvýš kontroverzním idejím jistou obezřetnost, výslovně jmenuje knihu z roku 2001 IQ and the Wealth of Nations, (IQ a bohatství národů) Richarda Lynna a Tatu Vanhanena jako obzvlášť extrémní a ohavný příklad tohoto trendu. Autoři zde nepokrytě označují výsledky testů inteligence různých populací za z velké části dědičné a poměrně neměnné hodnoty, jež z velké části – spíše než hospodářské či vládní struktury a politika – podmiňují dlouhodobý blahobyt té které země.

Continue Reading

Není to přece jen trochu moc?

Autor: Jonathon van Maren

Levicoví populisté po celém světě se odmítnutím LGBT ideologie stali nepřáteli západních uvědomělých („woke“) elit.

Během debaty pořádané  Nadací Edmunda Burkea před pár lety v Římě se kdosi zeptal Viktora Orbána, zda se považuje za populistu. Populista, odvětil maďarský premiér, je ten, kdo naslibuje lidem všechno možné a nic nesplní. Když ale někdo předloží program a následně ho uskutečňuje? To je jen demokracie.

Už dříve jsem si uvědomil, že z „populisty“ se stalo hanlivé označení pro každého, kdo se znelíbí progresivcům, v prvé řadě pro politiky se sociálně konzervativními postoji. V žádném případě ale není určeno výhradně pravici. Například na Maltě se k ochraně života hlásí politické strany všech odstínů, stejně jako v mnoha afrických a jihoamerických zemích.  Svého času panovala ve společnosti základní shoda na záležitostech života a rodiny, debata se vedla jen o ekonomických tématech.

Continue Reading

Neofeminismus bojující proti „patriarchátu“ (tj. konzervativní společnosti, manželství a tradiční rodinné struktuře) je precizně zformulovaná ideologie, která netrpí žádnými protiklady

Mladá čtenářka (generace Z) píše Rodu Dreherovi v reakci na jeho článek Žádné rodiny, žádné děti – žádná budoucnost

Nejprve se musím přidat k tomu, co už zmínili mnozí přede mnou: statistika uvedená ve vašem článku je pravděpodobně zčásti zkreslená rostoucím podílem mladých žen, které se označují za bisexuální. Podle mě tím ale trochu zavírají oči před rozsahem problému, když s tímto mávnou nad vysokým číslem rukou. Situace je, jak jste napsal, skutečně alarmující, z vícera důvodů. Trávím hodně často na sociálních sítích interakcí se svými vrstevnicemi a stále více z nich (dokonce i v katolických kruzích, které jako katolička sleduji) se označuje za do jisté míry bisexuální nebo přinejmenším „trochu queer“ (jejich slova, ne můj výmysl). Mnozí moudřejší přede mnou to připsali alespoň dílem na vrub přirozené ženské schopnosti přinejmenším si představit romantickou přitažlivost k témuž pohlaví (oproti normálním mužům), ale i to je podle mě jen částečná odpověď.

Ve skutečnosti za tím je rostoucí reputace spojená s myšlenkou přihlášení se ke kategorii LGBTQ. Je to „odznáček“, jehož nošením se zařazujete mezi „in“ lidi. I vy můžete být „cool“, i vy jste „schválený“, čemuž bych se chtěla věnovat blíže.

Continue Reading

Miláčku? Copak bys chtělo pod stromeček? Křečka nebo snad robotický vysavač?

Autor: Rod Dreher

V časopise New York otiskli fascinující článek o hluboké „genderové propasti“ Trumpových a Bidenových příznivců. Největší „bomba“ je ale jakoby mimoděk skrytá hluboko v textu:

Odklon společnosti od tradičních úloh obou pohlaví ani kulturní dopady těchto změn nelze v žádném případě označit za dovršené. Jak si velmi bystře všímá Rebecca Traisterová, stále rozšířenější nepárový („single“) život nastupujících generací Američanek představuje jednu z nejmocnějších sil současné politiky. V roce 2009 žilo v USA poprvé v dějinách více neprovdaných žen než těch vdaných. A dnes, o 11 let později, nejsou Američanky jen nebývale „single“; ale podle všeho se také v nebývalé míře nemají zájem o heterosexualitu: Podle soukromého výzkumu, o nějž se s Intelligencer (zpravodajská část časopisu New York Magazine) podělil datový analytik David Shor, se zhruba 30 % Američanek do 25 let označuje za LGBT, u žen starších 60 let je to méně než 5 %.

David Shor patří k těm nejlepším analytikům Demokratické strany, proto bychom jej měli brát vážně.

Continue Reading

Pokusme se znovu začít dějiny a svět.

Autor: Richard B. Spencer

Esej vznikla na základě autorova projevu na zimní konferenci NPI 2015 „Beyond Conservatism.“

Co je to konzervativec? A musíme se vůbec ptát?

„Konzervativní“, „liberální“ a „levicový“ neoznačují ani tolik ideologie, jako spíše sociální či fyziologické typy. Jinými slovy – rozeznáme je, jakmile je vidíme.

Přesto bychom si tuto otázku měli pokládat častěji.

Abychom se mohli byť jen pokusit odpovědět, musíme se zbavit všech „ožehavých témat“ a nesmyslů poválečného „konzervativního hnutí“ – tedy všeho, co si myslíme, že víme o konzervativcích.

Řada z pravidelných účastníků konferencí ve Washingtonu si ráda namlouvá, že jejich postoje a stranické pozice vycházejí z „nadčasových principů.“ Zpravidla si lžou do kapsy. Jejich postoje formují do velké míry nátlakové skupiny a volební koalice: od vojensko-průmyslového komplexu a Wall Street po „jižanskou strategii“ a další.

Nakonec neexistuje dobrý důvod, proč by člověk – řekněme oddaný křesťan – měl zároveň podporovat nespoutaný kapitalismus … a vojenské intervence na Středním východě … a soukromé školy … a stavět se proti environmentalismu.

Dnešní konzervatismus se podobá zfušované skládačce: dílky nesedí a navíc jich dávno spousta chybí. Dívali jsme se ale na ten nesmysl tak dlouho, že v naší hlavě skutečně tvoří obrázek.

Abych tedy zodpověděl vlastní otázku, měli bychom se pokusit dostat k něčemu mnohem hlubšímu: „věčnému“ konzervatismu, jeho podstatě a jádru.

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

„Zdá se, že irácké síly neměly vůbec chuť bojovat… Můžeme je vycvičit, poskytnout jim vybavení; ale pochopitelně jim nemůžeme dodat odhodlání k boji.“ Tak identifikoval ministr obrany Spojených států Ashton Carter příčinu debaklu irácké armády v Ramádí.

Podle znechucených amerických důstojníků dobylo Ramádí 1 000 bojovníků ISIS, které obránci početně převyšovali v poměru deset ku jedné. Proč se dala irácká armáda na útěk? A co pohánělo militanty z ISIS k útoku na tak početnou posádkou bráněné město?

Podle zpráv z bojiště vedly útok tucty ukořistěných amerických obrněných vozidel a nákladní auta, naložené trhavinami, jejichž pomocí dobrovolníci ISIS vytvořili obří průrvy v obranných liniích.

Proč se všichni mučedníci shromažďují na jejich straně? A proč naše strana tak často zcela postrádá „odhodlání k boji“? Iráčané nejsou žádní zbabělci. V letech 1980-1988 jejich otcové umírali po desítkách tisíc při obraně země proti sousednímu Íránu. Když tedy Iráčané umírali za diktátora Saddáma Husajna, proč se jejich synům v uniformách irácké armády nechce bojovat za demokrata Hajdara al-Abádího?

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

„V tomto světě podléhajícím rychlým změnám a otřásaném otázkami o hloubce významu víry pro život, jako řídící Petrovy bárky a hlasatel evangelia k obojímu potřebuji sílu mysli a těla, sílu, která v posledních málo měsících ve mně slábla v takové míře, až jsem si uvědomil neschopnost adekvátně zastávat stolec, který mi byl svěřen.“ 1]

Těmito statečnými, moudrými a prostými slovy oznámil papež Benedikt XVI. svou rezignaci. Jak si stojí Církev, kterou po osm let vedl?

Zatímco se nemohl charismatem rovnat svému předchůdci, Janu Pavlovi II., dá se jeho papežská role označit za úspěšnou. Navrátil něco ze starobylé krásy a majestátnosti liturgii. Přivedl zpět do stáda oddělené anglikánské bratry. 2] 3] 4] Církev získává konvertity v subsaharské Africe. V Americe začaly vzkvétat nové tradicionalistické univerzity a semináře.

To bylo před osmi lety. Když se ohlédneme zpět o půl století, do jednoho říjnového dne v roce 1962, kdy papež Jan XXIII. oznámil zahájení druhého vatikánského koncilu, nalezneme Církev ve stavu úpadku, který v některých částech světa hraničil téměř se zánikem.

Continue Reading

Tentokrát američtí přátelé už titulní stranou píchli do vosího hnízda. Za titulní stranu a úvodník „The Israel lobby takes down Obama´s pick to chair the Nation Security Council..“ mnoho lidí rádo nebude. O co jde? Ve stručnosti, novopečený ředitel Výboru pro národní bezpečnost Charles Freeman ml. obvinil izraelskou lobby z „poškozování bezpečnosti Spojených států amerických“. Výsledkem byl tlak a mediální masáž, pod jejímž tlakem Freeman odstoupil. V brzké době se v článku k této kauze vrátíme.

Continue Reading

Další číslo amerického konzervativního dvoutýdeníku The American Conservative přináší řadu podnětných textů a zajímavých informací. Pojďme se na ně podívat. Soustřeďme se zejména na úvodní článek, se kterým ostatně souvisí i titulní strana aktuálního číslo. Michael Brendan Dougherty zde představuje osobu guvernéra Jižní Karolíny Marka Sanforda jako upřímnou alternativu, která je nadějí na vítězství Republikánů v post-obamovské době.  Nehraje na struny náboženské pravice jako Huckabee, není naladěn na trapně populistickou notu ve stylu Sarah Palin, dodává Dougherty.

Continue Reading

Další číslo předního amerického magazínu, který je v Evropě dostupný mimo jiné online, se věnuje dopadům krize na americkou ekonomiku, což výstižně shrnuje už titulní strana s vyobrazením Baracka Obamy, kterak z helikoptéry rozhazuje peníze amerických daňových poplatníků. Na stránkách The American Conservative se často schází zástupci tzv. paleokonzervativců a amerických libertariánů, kteří nachází společné slovo především v kritice centralistických tendencí americké vlády, demokratismu a americké intervenční politiky v zahraničí. Nejinak je tomu i v novém čísle.

Continue Reading

Nové číslo prominentního amerického paleokonservativního magazínu za své ústřední téma pochopitelně nemohlo zvolit nic jiného, než právě probíhající konflikt v Gaze. V čísle, nesoucím výstižný název „What Israel lost?“ se řada známých publicistů, novinářů a myslitelů zamýšlí nad příčinami bojů v Gaze, jejich průběhem a vyhlídkami, které před Izraelem nyní stojí.

Úvodník „Another war, another defeat“ z pera spoluautora známé studie o vlivu izraelské lobby na americkou zhraniční politiku Johna J. Mearsheimera upozorňuje, že ani rozbití celé Gazy neučiní Izrael bezpečnějším a volá po revizi jeho dosavadní politiky.  Významné příspěvky ke krizi v Gaze dále přinesl kupříkladu irácká publicista židovského původu Avi Shlaim a Tom Streithorst, který upozorňuje, že se válka stala politickým pendrekem před volbami, kdy ji jedna strana používá pro upevnění vlastních pozic.

V komentářích analýzách stojí za pozornost jistě text „Iron Gates“ o nebezpečí kontinuity Bushovy politiky v osobě staronového ministra obrany Gatese, kritická vzpomínka Michaela Desche na nedávno zesnulého Samuela Huntingtona, či „ekologický“ článek „Globalist meltdown“ od nositele Pulitzerovy ceny Thomase L. Friedmana.

Nové číslo amerického dvoutýdeníku The American Conservative nese více než prozaický název – Kam zmizeli neokonzervativci? Lidé, kteří stáli za katastrofální zahraniční politikou George Bushe po vítězství evidentě mizí ze scény. Zda budou i nadále držet s GOP, či se vrátí ke svým demokratickým kořenům, na tyto otázky se pokouší odpovědět Jacob Heilbrunn ve svém úvodníku.

Z dalších článků zmiňme například Bailout Blago od Justina Raimonda, zajímavý článek o perspektivách pro-life politiky a postoji Baracka Obamy k potratům přináší Michael Brendan Dougherty. „Guvernér Jižní Dakoty proměnil levici daleko více, než k jakým změnám došlo na levici“, píše Daniel McCarthy a vrací se tak ke složité vnitřní situaci uvnitř GOP po prohraných prezidentských volbách. Mezi tradičními sloupky nechybí texty známých komentátorů Patricka Buchanana, Stuarta Reida nebo Davida Gordona.

Upozorňujeme, že je stále možné zajistit si tříměsíční předplatné pdf verze TAC zdarma.

Vychází další číslo dvoutýdeníku The American Conservative, reprezentujícího široké spektrum názorů, od paleokonzervativních po tzv. libertariánské a který stojí především v tvrdé opozici vůči neokonzervativní agendě a intervencionistické zahraniční politice americké vlády.

Tentokrát se autoři věnují mezi rozličnými tématy především zajímavým paralelám mezi nástupy prezidentů Cartera a Obamy. Není tedy divu, že aktuální číslo nese název „The spirit of ’76“.

Vychází další číslo dvoutýdeníku The American Conservative, reprezentujícího široké spektrum názorů, od paleokonzervativních po tzv. libertariánské a který stojí především v tvrdé opozici vůči neokonzervativní agendě a intervencionistické zahraniční politice americké vlády. Jak už napovídá obálka, tématem čísla, vycházejícího k 1. prosinci, je vítězství Baracka Obamy.

Upozorňujeme – stále je možné zajistit si tříměsíční odběr TAC zdarma!

Další číslo dvoutýdeníku The American Conservative nemůže pojednávat o ničem jiném, než o nedávno skončených prezidentských volbách. Narozdíl od drtivé většiny amerických médií se ovšem TAC nezaštiťuje na každé stránce Barackem Obamou, ale snaží se kriticky zhodnotit a zrekapitulovat příčiny, které k porážce republikánů vedly. Drtivá většina textů tohoto čísla kritizuje předcházející prezidentské období George Bushe, který například historik Paul Gottfried nazývá nejhorším v novodobé americké historii. Zvláštní pozornosti bychom především doporučili článek Allana Carlsona „Discouting Family Values“ s podtitutem „Terror War Trumps Culture War“ a sloupek Pata Buchanana „When Elephants forget“.

Také bychom rádi upozornili na možnost tříměsíčního odebírání PDF verze TAC zdarma!