Autor: Vijay Prozak
Jeden moudrý muž kdysi poznamenal, že filozofie je plodem úpadku. Zdravým pokolením není třeba připomínat, co je správné – přejímají to skrze krev a kulturu. Když se ale kultura začne rozkládat nebo se octne na pokraji katastrofy, nestávají se filozofové jen učiteli uspořádaného poznání: jejich pohled dokáže proniknout houštinou abstrakce až k obrazu reality.
Stojíme na pokraji ekologické krize. Přestože televizní sítě dnes neuroticky blábolí o globálním oteplování, jedná se jen o jeden aspekt problémů způsobených růstem a technologií. Života v oceánech ubývá; využíváme příliš mnoho půdy a lesy tak nestíhají obnovovat úroveň kyslíku v atmosféře. Beton pohltil obrovské plochy země a naše řeky se staly tak špinavými, že pitná voda se stává vzácností; zvířata a rostliny vytlačujeme z jejich přirozených biotopů a snižujeme jejich počty natolik, že je decimuje blízké křížení a nemoci, dále zhoršené rozbíjením přirozeného prostředí lidským osídlením a výstavbou. Dopouštíme se ekocidy.
Když se na moment pokusíme přemýšlet nesobecky, měli bychom se podívat na následky ztráty přírody okem básníka: čelíme ztrátě úžasných stvoření nesmírné krásy a tím i ráně nejen na našich duších, ale také zodpovědnosti za čin v dějinách bezprecedentní hrubé ničivosti. Vyplenění Alexandrie, holokaust, genocida Arménů – to vše bledne ve srovnání s přeměnou přírodního světa na parky, zahrady a trávníky. A právě to nám zbyde: veverky, vrabci a traviny; složitější součásti našich ekosystémů však vymizí. Naši političtí předáci budou moci rozsah krize zlehčit, protože všechno přece mrtvé není; ale proměnit svět miliard druhů na rozlehlou stejnorodou zahradu za domem je jako vyměnit Beethovena za repetitivní techno.
***
***
Nejnovější komentáře