Délský potápěč

Ukradl jsem 492 000 euro těm, kteří nás nejvíce okrádají, abych je veřejně odsoudil a položil základy alternativní společnosti.

Autor: Enric Duran

Píši tyto řádky, abych oznámil, že jsem prostřednictvím osmašedesáti půjček od devětatřiceti bank vyvlastnil 492 000 euro. Započteme-li i úroky z prodlení, převyšuje v současné době dluh, který nemíním zaplatit, půl milionu eur.

Šlo o akt osobní neposlušnosti vůči bankám, který jsem vykonal, abych veřejně odsoudil bankovní systém a použil peníze na podporu iniciativ upozorňujících na krizi, do níž se řítíme, a usilujících o vytvoření alternativní společnosti. Jedná se o zcela nenásilný akt občanské neposlušnosti, který směřuje přímo na komoru zlořádů dnešní doby. Jestliže naší společnosti vládnou finanční spotřeba a spekulace, co by mohlo být příhodnější než okrást ty, kteří okrádají nás, a rozdělit peníze skupinám, které se proti tomuto stavu vymezují a vytvářejí k němu alternativy? Jak se mi povedlo získat takovou sumu peněz bez nemovitostí i bankovních záruk?

Continue Reading

Michail Šljapnikov z Kolionova

Autor: Kerry Bolton

Statkář z ruské vesničky dost možná přišel s klíčem k obrodě Ruska – a vlastně každého státu, rodiny a člověka, který se ocitl ve spárech lichvy. Kolion však byl coby „hrozba“ rublu zakázán.

Shodou okolností je pak kolion, zamýšlený jako alternativa k hegemonii lichvy a bankovní oligarchie, v souladu se zásadami ruské ortodoxní církve, jakkoliv se jeho tvůrce, statkář Michail Šljapnikov, podle všeho staví k církvi dosti cynicky.

Šljapnikov svou měnu, pojmenovanou podle vesnice Kolionovo nedaleko od Moskvy, vytvořil jako prostředek směny plodin a práce mezi vesničany.  Šljapnikov se snažil vrátit k jedinému legitimnímu účelu každé měny: má sloužit jako prostředek směny zboží a služeb. Skoncovalo by se tak s funkcí peněz jako výdělečné komodity, historicky označované jako „lichva.” [1] Šljapnikov o kolionu, vydávaném v nominálních hodnotách od jedné do stovky říká: „S těmito penězi se nepojí žádné války, krize ani smrt. Tyto peníze jsou o poctivé práci, čistém vzduchu a čerstvých zemědělských plodinách.” [2]
Continue Reading

Enric Duran: „Mám vás v paži, pijavice!“

V tomto rozhovoru zpovídají Neal Gorenflo (zakladatel Shareable), Michel Bauwens (zakladatel P2P Foundation) a John Restakis (autor knihy Humanizing the Economy /Jak polidštit ekonomiku/) Enrica Durana. Duran je katalánský antikapitalistický aktivista, který se nejvíce proslavil svým aktem „finanční občanské neposlušnosti“ ze 17. září 2008, kdy si z bank vypůjčil půl milionu euro a rozdělil je mezi antikapitalistická hnutí. Jelikož namísto splacení od počátku zamýšlel rozvířit debatu o nespravedlnosti právních výhod mocných finančních elit, dostalo se mu přízviska „Robin Banks“ a čelí hrozbě dlouhého trestu odnětí svobody. Následné stíhání ho přinutilo vést v podstatě undergroundovou existenci, přestože udržuje kontakt s vybranými lidmi a také slíbil, že v závislosti na některých okolnostech se může vrátit. Navzdory své ošemetné právní situaci neustává v práci pro Integrální (sdružené) katalánské družstvo (Cooperativa Integral Catalana, CIC), kterou popisuje jako „přechodnou iniciativu pro přeměnu společnosti zdola prostřednictvím samosprávy, sebeorganizace a budování sítí.“ Poslechněte si tedy, co Enric Duran říká o svém životě.

Continue Reading

Autor: Ivan Jakubec

Záznamy o zakládání systémů, které měly umožnit směnu bez oficiální měny, existují už od 17. století. Ekonom John Bellers v roce 1696 navrhoval namísto penězi platby „pracovními poukázkami“. Nezaměstnaným byly vydávány za práci, resp. za zboží, které vyráběli ze surovin dodávaných z centra systému. V kanceláři systému se pak prodávalo vyrobené zboží. Koupit ho mohli buď pracovníci sami, nebo kdokoliv jiný, kdo poukázky přijal například jako platbu za jídlo nebo jako nájem. Realizace tohoto Bellersova nápadu ale nakonec skončila neúspěchem.

O 140 let později tuto myšlenku obnovil Robert Owen, ale nebyl o moc úspěšnější než Bellers. V roce 1832 založil National Equitable Labour Exchange, které bylo však uzavřeno za necelé dva roky. Rovněž neúspěšně skočil další pokus v roce 1848, jehož autorem byl francouzský socialista Pierre-Joseph Proudhon.

Continue Reading

Povídal C. H. Douglas slovutnému Keynesovi:
„Proč rostou životní náklady?“
(Živobytí je čím dál dražší) a Keynes,
ekonomický poradce Národů, řekl:
„Schází nám pracovní síla.“
Dva miliony lidí přitom byly bez práce.

Canto XXII.

Casa Pound vzdává svým názvem hold americkému básníku E. Poundovi (1885 – 1972), který se ve dvacátých letech usídlil v Itálii, v zemi, jejíž dějiny a kulturu znal jako málokterý z jeho současníků. Tentokrát jej však přilákaly spíše ekonomické reformy jako např. vnitřní půjčky na nízký úrok nebo obcházení valutových plateb v zahraničí systémem dohod o výměně zboží. Ve fašismu totiž viděl ideální hnutí, které zúčtuje s angloamerickou kramářskou civilizací. V revolučním kvasu se jeho zájem o ekonomické a sociální teorie ještě prohloubil a sám postupně napsal několik knih („pedagogických, politických a zběsile polemických“) na stejná témata; uvažuje v nich mj. o peněžní reformě a přednostech měny podložené produktivní prací namísto zlata a deviz. [1] V roce 1933 se osobně setkává s Mussolinim, vykládá mu teorie britských i amerických protibankovních ekonomů, přináší seznam knih, které je třeba urychleně přeložit do italštiny; věnuje mu rovněž výtisk Třiceti Cantos a čte mu z nich. Na Západě si tím udělá mnohé vlivné nepřátele, především v tisku… Celá třicátá léta jsou pro Pounda hlavně bojem o spravedlivější hospodářské uspořádání: Kdyby se mu podařilo vytvořit z mozaiky těch ekonomických teorií jasný vzorec, pracující lidé by již nebyli nadále okrádáni finančníky, široká veřejnost by mohla vidět a tedy i kontrolovat, jak fungují peníze a úvěr.

Continue Reading