Autor: Edouard Rix
Za co vlastně bojujeme? Každý politický voják si tuto otázku jednou bude nucen položit. Ačkoli to možná někomu může připadnout protikladné, obvykle odvětíme, že bojujeme ve jménu Tradice a Revoluce.
Tradice
Nejprve je třeba zdůraznit, že Tradice nemůže být zaměňována s nejrůznějšími zvyky a obyčeji. Tradice v sobě obsahuje souhrn znalostí vyššího řádu v návaznosti na Bytí a jeho odraz ve světě, jež nám byly zanechány generacemi našich předků. Neoperuje s tím, co probíhá v místě a v čase, nýbrž s věčnými hodnotami. Může se vyskytovat v různých formách, ovšem ve své podstatě má jediný základ. Neměla by být směšována s konkrétními náboženskými tradicemi, neboť zahrnuje celou škálu lidských aktivit na poli politickém, ekonomickém, sociálním, atd.
Inspirován Josephem de Maistrem, Fabrem d’Olivetem a zvláště pak René Guénonem, hovoří Julius Evola o „prvotní Tradici“, jež by z historického hlediska měla být odvoditelná z jednoho konkrétního zdroje nesčetných konkrétních tradic. Odkazuje tím na „hyperborejskou tradici“, která má svůj původ na dálném Severu v době, kdy započínal současný civilizační cyklus, s důrazem na indoevropské kultury.
Z Evolova úhlu pohledu se „dá hovořit o tradiční civilizaci nebo společnosti v případě, kdy je řízena principy transcendujícími vše, co se dá považovat za humánní a individuální, přičemž tyto jsou orientovány směrem vzhůru.“ Základy tradiční civilizace tedy představují metafyzické vývody. Jsou charakterizovány prostřednictvím akceptace řádu nadřazeného všemu lidskému a nahodilému, přítomností autority elit, odvozujících z této transcendentní platformy principy nezbytné k vytvoření hierarchicky orientované společenské organizace, jež si prorazí cestu ke znalostem vyššího druhu a vtiskne životu vertikální orientaci.
Moderní svět je podle Evoly v rozporu se světem Tradice, jehož odraz byl přítomen ve všech velkých civilizacích Západu i Východu, jež byly prosty naší ignorace čehokoli, co přesahuje člověka, a rovněž tak i naší všeobecné desakralizace, materialismu a mísení kast a ras.
Revoluce
Co se tohoto pojmu týče, musí být posuzován s ohledem na svůj někdejší dvojí význam. Ve své současné podobě, jak ji obvykle vnímáme, revoluce představuje náhlou a násilnou změnu řízení státu. Jejími perfektními příklady budiž Velká francouzská revoluce a Ruská revoluce z roku 1917. Ve svém původním smyslu ovšem revoluce nezosobňuje subverzi a revoltu, leč naopak návrat k počátečnímu bodu a prvotnímu pohybu okolo určité osy. Použijeme-li astronomického příměru, „revoluce hvězdy“ označuje pohyb okolo vlastní osy, otáčení okolo centra, jež zabraňuje odstředivým silám, aby ji odnesly do nekonečnosti vesmíru.
Dnes se ovšem nacházíme na konci cyklu. Spolu s úpadkem kast – postupným klesáním autority v rámci Tradiční hierarchie čtyř stavů – se moc přesouvá od posvátných králů směrem k aristokratickým válečníkům, následně k obchodníkům a nakonec k masám. Žijeme v Železném věku, Indo-árijské Kalijuze, Temném věku úpadku charakterizovaném vládou kvantity, čísel, masovosti, a bezuzdnou honbou za produkcí, ziskem a materiálním bohatstvím.
Revolucí dneška by tedy mělo být usilování o návrat naší evropské civilizace k jejímu počátečnímu bodu v souladu s hodnotami a principy Tradice, k němuž lze dospět slovy Franca ‚Giorgia‘ Fredy „prostřednictvím rozmetání současného systému,“ který představuje antitezi tradičního světa, o nějž usilujeme.
Článek Eduarda Rixe: Tradition et Révolution byl přeložen z anglické verze, která vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing. Jeho původní, francouzská verze vyšla v časopise Le Lansquenet č. 16/podzim 2002. Online je k dispozici na stránkách Euro-Synergies.
***
***
22. prosince 1876 se v egyptské Alexandrii narodil
… ta kýžená revoluce nejspíše v první fázi proběhne a snad už začíná probíhat, „probouzením“ lidí, kteří si začnou klást „nevhodné“ otázky a v momentě, kdy je dovedou ještě dál než k vlastenectví a národovectví, nebo „pohanství“ a čemukoliv možnému v této sice již svým způsobem transcendentní, ale stále ještě ve hmotě ukotvené problematice, a začnou se ptát po Bytí a hledat na ně odpovědi, pak nevyhnutelně dojdou ke Tradici, tak jak je velmi obecně naznačována v článku. Tak jak ji chápe i Evola. Přiblížit se k bodu zlomu u jednotlivce znamená přečíst např. Jezdit na tygru, pochopit zde Evolu, tj. hlavně pochopit, že jádrem díla není jen kritika, ale právě odkaz na Tradici. A tu pak začít zkoumat a objevovat. Ne cestou víry v náboženském smyslu, ale Poznání. Nemá ovšem smysl to detailně vysvětlovat, to je cesta, kterou si každý musí najít a procházet sám, zkušenost není přenosná.Je to o to těžší, že Tradiční svět byl dávno rozvrácen, nelze se tedy tomu „učit“ s pomocí jakékoliv instituce či rady moudrých. Je to individuální cesta osamělých chodců… Proto bude podle mě revoluce o níž se tu jedná cestou nejméně na stovku let…
Pánové, ta revoluce, návrat k světu Tradice, je stále, řekl bych, nějak špatně chápaná. Končí u diskutujících často duelem mezi „pohanstvím“ a „křesťanstvím“ pro „západní“ oblast. Pohanství je ale jen termín zahrnující ox post něco, co se tak samo nedefinovalo. Svět Tradice je „pohanstvím“ leda tak z pohledu exoterního křesťanství a tím paradoxnější je, pokud tuto terminologii , která celou diskusi nutně zavádí, používá nekřesťan. Nechci říci přímo ateista, protože to by nemělo smysl pokračovat v rozhovoru o Tradici, bylo by to pak bezpředmětné. K Tradici se kdokoliv může „vrátit“ tím, že ji pozná, k ní není se ani kam „vracet“ a není to podle výše uvedených hledisek ani návrat k nějakému „pohanství“, tak je chápano ve snad všech diskusích, na které jsem k tomuto tématu narazil. „Pohanství“ vůbec neřešte, jinak se z kruhu nedostanete.
Ten nacistický argument podľa môjho názoru nemá žiadnu skutočnú váhu a e to skôr spôsob ako morálne znemožniť protivníka v debate, ale nie naozaj debatovať, pokojne tu môžeme rovnako dobre odsudzovať kresťanstvo na základe inkvizície alebo neokoloniálnych vojen amerického establishmentu. Navyše väčšinu veľkých vojen minulého storočia viedli predstavitelia sekulárnych krajín a ateistický racionalizmus tam nebolo možné rozpoznať… Plus, ak som dobre informovaní drvivá väčšina príslušníkov SS sa hlásilo ku kresťanstvu.
A celkom zábavné je, že kresťanskí rímski cisári boli porazení pohanmi, takže úpadok Ríma asi neležal v polyteizme…
Budislave, všechno má svůj smysl. Proč myslíte, že se objevilo křesťanství? Právě v té době a v tom místě? Antické pohanství bylo v té době naprosto zdegenerované do opravdového polytheismu, za bohy se prohlašovali po smrti císařové (někteří i zaživa), takže pojem „bůh“ byl zcela zdevalvován a z „bohů“ si všichni antičtí filosofové dělali srandu. Novoplatonici, kteří s tím polytheismem v effektu neměli nic společného, žádný náboženský systém nevytvořili, ale jejich metafysika byla natolik obdivuhodná, že ji převzali křesťané. Pohanství barbarských evropských národů na tom nebylo o moc líp a navrch postrádalo tu antickou kulturu a intellektualism. Proto se křesťanství tak ujalo, navzdory persekucím. (A proto se IMHO v Indii neujalo: protože tam pohanství nezdegenerovalo, ač vnější forma je na první pohled polutheistická, resp. henotheistická, evidentně uspokojivě odpovídá na existanciální otázky – na rozdíl od okcidentálního pohanství předkřesťanského.) Proto si nemyslím, že ten návrat má nějaký smysl. To, jak katastroficky takový pokus dopadl v případě nacistů, je v podstatě logické, přirozené a dostatečně varovné!
Vodníku a nie si ty náhodou kresťan? inak sa mi tvoje komentáre páčia, je vidno, že na sebe intelektuálne pracuješ, len sa mi nezdá objektívne to tvoje hanenie pohanskej a teda domorodej, europskej spirituality. Fakt nerozumiem krestanským tradicionalistom. pohanstvo to predsa nie je len polyteizmus. netreba sa vracať do tzv. barbarských čias, snažiť sa napodobniť, byť plagiátormi zašlých čias. V tomto s tebou súhlasím, ale mali by sme vybudovať niečo nové, no na starých, pevných základoch a tým by pre nás Európanov mali byť indoeuropske teologické a filozofické tradície.Nie som stúpenec resentimentu a fakt s tebou v mnohom súhlasím. Predpokládam, že poznáš Alaina de Benoista, jeho postoj k tejto téme je dosť podobný tomu mojmu, Benoist nechce návrat pohanstva v jeho archaickej podobe. Apropó, i tak je europske krestanstvo plné reliktov pohanskej tradície, nehovoriac o vplyve antickej (pohanskej) filozofie na krestanské učenie.
Revoluce v tradičním světě existuje pouze v systémech, obsahujících reinkarnace. Okcidentální formy metafysiky žádné reinkarnace neuznávají (rozhodně ne explicitně) a rovněž běh dějin nevnímají cyklicky. Apokalypsa je tak sice začátek něčeho nového, ale ne nového cyklu, nýbrž „nového Jerusaléma“, „nové země“ a „nového nebe“ (což si jistě lze jako nový cyklus vyložit). Ale i ty východní doktríny vědí, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, takže se o skutečný návrat nejedná. Z toho důvodu si myslím, že resentimenty směrem k evropskému pravěku (pohanství) nemají valného smyslu. Nějaké lidské „revoluční“ usilování – ať už směrem „vpřed“ nebo „vzad“ – je zcestné vždy! Lidské úsilí má být vždy zaměřeno primárně dovnitř sebe samého, to je totiž jediné, s čím může člověk něco udělat, jak věděl už Epiktétos.