V labouristické straně už pro Židy není místo

Jeremy Corbyn

Jeremy Corbyn, co dělá špatně?

Autor: Jamie Rodney

Zatímco píši tyto řádky, neodbytně se mi vracejí myšlenky na mé vlastní, šestnáctileté já: naivního, optimistického teenagera, který právě vstoupil do Labouristické strany, skálopevně přesvědčený o tom, že Ed Miliband uzdraví churavějící zemi a že členství ve straně, která mu při tom bude pomáhat, je výsadou a současně také povinností. Časy se ale mění: po sérii labouristických antisemitských skandálů jsem ze strany vystoupil. Rád bych zde popsal důvody svého rozhodnutí.

Měl bych asi začít tím, že jsem Žid. Jako malý jsem měl za to, že to znamená příslušnost k judaistickému náboženství a zákaz jezení slaniny. Později jsem se ale dozvěděl, že ve skutečnosti sice smím pojídat slaninu, co hrdlo ráčí, mnozí mě ale také automaticky podezírají z podílu na kompromitačních kampaních levicových politiků, schvalování vraždění Palestinců a bůhví čeho ještě. Takže všechno má hádám svá pro i proti.

Snad to zní příliš nonšalantně, ale mám pocit, jako by mi kromě zoufalství a hněvu zbylo právě jen zlehčování. Tak se mi to aspoň jeví. Vstoupíte do politické strany, protože vám připadne jako poslední politická síla v Británii s kapkou zdravého rozumu. Následně vám však členové této strany začnou spílat do židáků, agentů Mossadu a sionistických kurev.

Vyhrožují vašim přátelům kvůli vašemu náboženství. Popírají holocaust. Za stranu zvolení představitelé označují Židy za pedofily, kteří pijí lidskou krev. Blogy čtené a sdílené tisíci píší o „židovské válce“ proti stranickému vedení a varují před snahami sionistické lobby, která se prý snaží postavit kritiku Izraele mimo zákon. Straničtí poslanci brání antisemity a zvolení členové Národního exekutivního výboru napadají předáky židovského společenství jako lháře a „Trumpovy fanatiky“.

A muž zvolený drtivou většinou – opakovaně – do čela strany na jedné straně předstírá takovou míru naivity, která jej opakovaně dovádí ke společným vystoupením s lidmi, kteří podle všeho nemají rádi Židy, na druhé je ovšem tak skvěle informován, že dokáže vytvořit stranickou definici antisemitismu bez konzultace s jediným Židem. U Židů, kteří se proti tomu ozvou, se automaticky předpokládají postranní úmysly, ať už je to jednání v zájmu Benjamina Netanjahua nebo Theresy Mayové. Platí zde tak jakási „presumpce sionismu“.

Představte si tři roky rozdávání letáků, klepání na dveře a telefonáty voličům s podobnou zátěží. Tři roky, během kterých si neroztrhání stranické knížky vnitřně ospravedlňujete tím, že je méně špatné, když Jeremy Corbyn obětuje židovské společenství, než kdyby tak učinila Theresa Mayová s celou zemí.

Minulý týden jsem ale konečně odhodil poslední zbytky této chatrné a ponižující úvahy. Pořád v tom trochu cítím zradu a dost možná to taky zrada byla. Na zradu jsou ale potřeba dva a já prostě nedovedu přenést přes srdce, že pro tolik labouristů jsem to já – a ne člověk, podle něhož by mohl být za násilnostmi džihádistů v Egyptě Izrael a který se kamarádíčkuje s teroristy z Hamasu – kdo představuje hrozbu jejich hodnotám.

Příčinou jednoho z nejnovějších antisemitských skandálů se pak stala Corbynova účast na stejné akci s Hajo Meyerem, přeživším z Osvětimi, který přirovnal Izrael k nacistickému Německu. Meyer tato slova pronesl na akci „Z Osvětimi do Gazy“, již Corbyn zaštítil, šéfoval jí a údajně z ní nechal vykázat protestující. Chvíli se nad tím zamyslete. Jeden přeživší holokaustu dostal prostor, protože jeho okrajové pozice v Corbynových očích omluvily i jeho judaismus a jeho zkušenosti se daly využít jako zbraň proti židovskému státu.

Jiný přeživší se proti tomu pokusil ohradit, čímž se zaškatulkoval jako špatný druh Žid, takže musel být umlčen. Zkuste si představit zbabělost, cynismus a vlastně přímo nelidskost za takovýmto rozhodnutím. Nezapomínejme, že tato epizoda v očích některých – možná řady z nich – straníků Corbyna ospravedlnila. Proto byste se mnou jistě souhlasili, že v takovéto straně už prostě pro Žida není místo.

Jamie Rodney je student University of St Andrews. Své pětileté členství v Labouristické straně ukončil před pěti dny. Jeho článek The Labour party is no longer a place for a Jew vyšel v blogové sekci zpravodajského webu magazínu The Spectator 3. srpna 2018.

Jean Raspail – Tábor Svatých DOTISK!

Jean Raspail - Tábor Svatých***
DOTISK KNIHY V NOVÉM PŘEKLADU!
***
Román Jeana Raspaila, francouzského romanopisce oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
***
Objednávky na Kosmasu ZDE
.

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden

Pavel J. Hejátko – Eden nedohleden***
Poslední desku Pavla J. Hejátka Eden nedohleden, která vyšla jako jeho druhé album k výročí prapodivných a zamlžovaných událostí 17. listopadu 1989 objednávejte ZDE
.

Ernst Jünger – Dělník

Ernst Jünger - Dělník***
Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
***
Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív