„Osmašedesátej“: Čeho jsme nyní svědky a oběťmi?

Vratislav Effenberger - Republiku a varlata

Vratislav Effenberger – Republiku a varlata (Torst, 2012)

Autor: Vratislav Effenberger

Ať to zní jakkoliv kacířsky, 21. srpen přišel jako rána z milosti, uštědřená této neobroditelné obrodě. Teprve tento tvrdý náraz o pozemskou realitu mohl ve své absurdnosti vytvořit neméně absurdní situaci jakési „národní“ jednoty, založené na sjednocujícím postoji proti okupantům. Konečně zde byl integrační model, o jehož konkrétní naléhavosti nebylo možné pochybovat. Byl však, stejně jako integrační model „obrodného procesu“, pouze negativistický, a proto bezperspektivní.

Tím se stával zároveň nereálný, fiktivní a mohl být dočasně prodlužován jen rozpačitostí postupu, který Moskva zvolila pro likvidaci „československého jara“ se zřetelem k současným zájmům své zahraniční politiky. Ukázalo se však, že opatrnost Moskvy byla přehnaná. V okamžiku, kdy president Johnson odejel na svou farmu, aby tak potvrdil zájem USA na trvání Jaltské dohody, měla volné ruce.

Nic nestálo v cestě tomu, aby po inscenaci incidentu a po nezbytném masakru byla dosazena nová špičková garnitura stranické hierarchie a aby noví vládci vzápětí ukázali přívětivější tvář, která by vyčerpanému obyvatelstvu dodala opět pocit jistoty.

Nic takového se nestalo. Místo toho nastoupil vleklý proces deliberalisace, v němž se Moskva omezila na postupnou výměnu vládnoucí garnitury. Nová garnitura byla sestavena tak, aby zůstala vnitřně rozštěpena na umírněnější křídlo (Husák) a na neostalinisty, jejichž úkolem bylo vléci umírněnější křídlo k důkladné čistce v byrokratické hierarchii a v mocenském a správním aparátu, která se tentokrát měla obejít bez krvavých procesů (se zřetelem k současným zájmům ruské mezinárodní politiky). Toto rozštěpení vládnoucí garnitury mělo pravděpodobně usnadnit kontrolu a ovládání země vzájemným udavačstvím obou křídel a střídáním jejich podpory tak, aby každé z nich setrvávalo v pochybnostech o svém dalším osudu.

Okupace Československa 1968

Druhá tvář „osmašedesátého“

Mythus obrození, který vystřídal mythus Masarykovy humánní demokracie, který byl vystřídán mythem protektorátního hrdinství českého odboje, který už nezadržitelně vedl k mythu „socialismu v jedné zemi“, který nezadržitelně vedl k mythu „obrodného procesu 1968“!

Český intelektuál, odkázán na svou pragmatickou moudrost, nemusel čekat na ruské tanky, aby si lhal do kapsy. Tato hra, v níž s takovým zalíbením stále znovu prohrává, tvoří samu podstatu jeho existence, víc od něho vděčně platící obecenstvo ani neočekává ani nežádá.

Především s úlevou – i když bez zvláštního zdůrazňování – uznalo, že mezi její pravidla patří i ona propast mezi mythem a skutečností, vyplněná jeho vlastní opatrností, jeho ustrašenou potřebou přežít bez úrazu historické vichřice a posléze se čiperně hlásit o podíl na vítězství, zasloužený vytrpěnou úzkostí.

A tato zásluha vzrůstá pak náhle do obřích svalů, mrská a tepe poraženého nepřítele přímo Žižkovým palcátem a Husovou pravdou.

Úryvek z knihy Vratislava Effenbergera Republiku a varlata, kapitola „Rok 1968“, str. 179. Autorovi, představiteli českého surrealismu a trockistické levice, bylo v srpnu osmašedesátého 45 let. V době, kdy dopsal toto své zhodnocení přes padesát.

Ernst Jünger – Aladinův problém

Ernst Jünger - Aladinův problém***
Aladinův problém je výpravou do duchovní krajiny současného světa, kterou titanismus proměnil v poušť. Objevují se oázy, tak malé, že si jich čtenář sotva všimne – ostrůvky zeleně v podobě starých knihoven plných zaprášených knih, malých kostelíků v krajině s opuštěnými hřbitůvky, nečekaných dionýských slavností nezřetelně vystupujících z mlhy vzpomínek. Snaha hlavního hrdiny o návrat k dobám předtitánským, o návrat do náruče bohů, končí neslavně v duchovním suchopáru obchodních plánů a účetních uzávěrek. Zbývá jen teskné zření na nevratně mizející bytí. Nevratně?
***
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

22. ledna 1891 se v sardinském městečku Ales narodil italský marxistický filozof a komunistický filozof Antonio Francesco Gramsci. Ve svém díle se zabýval politickou teorií, sociologií nebo lingvistikou. Jeho nejvlivnějším příspěvkem byla teorie tzv. kulturní hegemonie, v níž přenesl důraz z ekonomického determinismu klasického marxismu na úlohu kulturních institucí při zachovávání moci vládnoucí třídy a která výrazně ovlivnila moderní levici.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív