Autor: Bohuslav Brouk

Je zajisté nepochybné, že každá rasa, jakož i kaž­dý národ je nadán větší nebo menší měrou oso­bitými povahovými rysy neboli, jinak řečeno, že vesměs všichni příslušníci jedné a téže rasy, re­spektive národa, mají po méně nebo více čet­nějších stránkách jednotný osobitý charakter, jímž se odlišují od příslušníků jiných ras a národů. Ovšem právě tak jako povahová individualita jed­notlivých lidí, tak i osobitá povaha jednotlivých ras nebo národů není v podstatě nikterak biolo­gicky podmíněna. Hledat kořeny povahové, du­ševní individuality té nebo oné rasy, respektive národa, v tělesné konstituci je apriori marné a mylné. To, co určuje v hrubých rysech jednotný du­ševní charakter jednotlivých ras a národů, není to­tiž jedna a táž „krev“, nýbrž v zásadě jednotné ži­votní poměry, v nichž se příslušníci jedné a téže rasy nebo národa vyvíjejí.

Psychogenetický, na tělesné konstituci nezávislý zrod rasové nebo národní povahy lze si velmi dobře objasnit třeba analýzou židovství, analýzou osobitého ducha Židů. Židovský duch, specifický osobní duševní charakter Židů, není totiž pouhým tendenčním výmyslem antisemitů, i když nelze zapřít, že zavilí nepřátelé Židů připisují jim mnohé povahové vlastnosti zcela neprávem a namnoze čistě ze zlomyslnosti a z nekalých úmyslů. Osobitý charakter židovský není ani zdaleka tak pregnantní, jak se nám snaží vštípit třeba němečtí rasisté a jejich odchovanci, avšak přes to přese všechno jsme nesporně oprávněni mluvit o židovském duchu, o svébytné povaze Židů. […]

Enormní pocit méněcennosti dohání Židy přede­vším k neobvyklé činorodosti. Být chudým, ubo­hým, bezvýznamným členem lidské společnosti je zajisté pro každého člověka nepříjemné a kormutlivé, avšak Žid snáší takovéto postavení mnohem hůře než kdo jiný, neboť k pocitu méněcennosti, vyvěrajícímu z životních nezdarů a neúspěchů, druží se u něho vždy ještě jiný pocit méněcennosti, ten, který je dán cizáckým původem. Pocit méně­cennosti, jímž trpí Židé pro svůj původ, je pak tím palčivější, čím ubožejší sociální postavení za­ujímají, a to proto, že antisemitská nevraživost lidu se vybíjí ponejvíce a nejsurověji právě na Židech nejubožejších, kdežto šťastnější Židé, kteří se v ži­votě domáhají úspěchu, jsou svým mocenským po­stavením před útlakem a antisemitskými perzeku­cemi jakžtakž chráněni. Běda člověku, který se bez­nadějně ztrácí v nepřehledných masách lidstva, avšak dvakrát běda Židu, který to v životě nikam nepřivede. Jak z uvedených důvodů zřejmě plyne, je pro Žida úspěšný život, zaujetí významného po­stavení ve společnosti nesrovnatelně naléhavější po­třebou než pro árijce, a nelze se tedy divit, prokazují-li Židé větší životní zdatnost než árijci, to jest, shledáme-li mezi mocnými bankéři, průmyslníky, obchodníky, jakož i mezi významnými společenskými a kulturními činiteli relativně více Židů než árijců. […]

Jak jsme poznali, je židovský charakter ve všech směrech zplodinou árijského antisemitismu neboli jinými slovy řečeno, židovství je koneckonců dílo árijců. Jedině potupy, útlak a ústrky, kterým jsou Židé ze strany árijců odedávna vydáni, vypěstily jejich osobitý charakter. Podle uvedených výkladů osvojují si Židé svou specifickou povahu zhruba z dvojí příčiny. Jednak se jí chrání proti nevraživosti árijců, jednak její pomocí kompenzují svůj pocit méněcennosti, který v nich vzněcují antisemité. Židovský duch, židovský duševní charakter, je te­dy účelná, přirozená a zcela pochopitelná reakce na antisemitismus. Kdyby nebylo nenávisti pro­ti Židům, kdyby odvěký antisemitismus už jed­nou plně uhasl, zaniklo by židovství a s ním i Ži­dé, jelikož náboženské předsudky, které dříve udr­žovaly jejich rasovou čistotu, zabraňujíce jim fy­zicky se asimilovat s domácím obyvatelstvem, po­zbyly v dnešních dobách u většiny Židů veškerou působivost.

Jedině antisemitismus brání dnes Židům, alespoň pokud běží o Židy civilizované, aby se právě tak jako jiní cizinci tělesně nesmísili s árijci, aby nesplynuli beze stopy s domácím obyvatelstvem. Kdyby nebylo antisemitismu, nedrželi by zajisté již dávno Židé pohromadě, neuzavírali by sňatky převážně jen mezi sebou a nesnili by o židovském národě, ježto však antisemitismus dosud nikdy v žádné zemi plně neutichl, není divu, že Židé mají věčně pocit, jako by byli národem, a že se doposud více nebo méně separují od árijců, přestože nema­jí ani společný jazyk, ani vlastní, svébytnou kul­turu. Jak zřejmo, zůstávají Židé i po odstranění náboženských hradeb, které je dříve oddělovaly od ostatního obyvatelstva, povždy Židy jenom proto, že árijci zůstávají povždy antisemity. Nikoliv Ži­dé, nýbrž árijci udržují dnes jak duševní, tak i fy­zické, rasové židovství. Existence civilizovaného Žida je v dnešních dobách nepochybným doku­mentem protižidovského smýšlení árijců. Dokud lidé budou nevražit na Židy, dokud jim budou dá­vat najevo svou nenávist, dotud zůstanou Židé Ži­dy, a čím ostřejší bude napětí mezi Židy a árijci, tím se pak bude zvětšovat i propast mezi nimi, tím svébytnější, židovštější charakter budou Ži­dé projevovat. Znovu opakujeme: Jedině antisemi­tismus živí v našich dobách židovství.

Židovská otázka je dnes výhradně problémem a zá­ležitostí árijců. Jen na árijcích závisí její rozřešení. Buď antisemitismus vyvrcholí do té míry, že si vy­nutí zákony proti Židům, jak jsme toho dnes svěd­ky v Německu, a tu pak Židé budou částečně vyhubeni, částečně vyvezeni ze zemí evropské kultu­ry, nebo antisemitismus ustane a Židé samovol­ně splynou s domácím obyvatelstvem. Existence sporadicky po celém světě rozsetého židovského „národa“ je dnes umožněna jenom neoficiálním, zákony potíraným nebo alespoň brzděným antise­mitismem. Naprosté utlumení antisemitismu, prá­vě tak jako jeho vyvrcholení, při němž dojde na legální sankce, znamená zánik židovského národa. Bude-li antisemitismus úplně sprovozen ze světa, ztratí totiž Židé poslední pouto, které je spojuje, nebudou se již cítit jinými lidmi, než jakými jsou árijci, jejichž řeč i mravy si již dávno osvojili, a smísí se jak fyzicky, tak i psychicky s ostatním obyvatel­stvem. Ovšem jak nás historie učí, nestačí k vymý­cení antisemitismu uzákonění rovnoprávnosti Ži­dů s árijci. Má-li být antisemitismus zcela vyhla­zen, jest jej nezbytně třeba uhasit v duších lidu, a to je zajisté velmi nesnadný úkol, jelikož anti­semitismus není jen násilně vyprovokovaný zjev, z tendenčních důvodů uměle udržovaná bludička, jíž má být lid odvrácen od svých pravých cílů a za­ujat pro úkoly, kterých by se jinak nikdy nepodjal, nýbrž obecná nálada, hluboce v myslích lidstva zakořeněná. Antisemitismus lze sice jistými ideo­logiemi uměle roznítit až do krajní míry, avšak plně jej utlumit se dosud žádné ideologii nepo­dařilo a nepodaří. I lidé vyznávající ideologie, pod­le nichž je antisemitismus projevem vrcholné stu­pidity a barbarství, projevují, jak známo, jistou mě­rou nevraživost vůči Židům. O tom, že zůstávají všichni árijci antisemity, přesvědčuje nás zejména výrok, jímž sám Masaryk, hlasatel nejušlechtilejších humanitních ideálů, doznává, že antisemitismus překonal jen rozumově, nikoliv však citově. […]

Antipatie k Židům je však mnohem živelnější, abychom ji mohli pojímat prostě jako projev národnostní intolerance. Židé, z náboženských dů­vodů fyzicky se nesmísivší s domácím obyvatel­stvem, byli totiž po staletí vydáni jakožto cizinci a jinověrci útlaku a pronásledování, které je donutilo si osvojit specifický charakter, o němž jsme výše pojednali, a právě tato jejich svébytná povaha vy­volává proti nim tak značnou nenávist, která je udržuje v izolaci i dnes, v dobách, kdy náboženské rozdíly mezi lidmi byly odstraněny. Citová, těžko překonatelná antipatie k Židům je podnícena jejich obzvláštní životní zdatností a jejich osobitým, ni­koliv právě sympatickým charakterem. Jak svými úspěchy, svou zdatností, osvědčenou skoro ve všech pracovních oborech, tak svým chováním vzbuzují v nás totiž Židé pocit méněcennosti, a odnikud ji­nud než odtud nepramení náš citový, rozumem nikdy nepotlačitelný antisemitismus. Pro svou ma­lost a ubohost se tedy s Židy nesnášíme. V soukromí lze zajisté snadno antisemitismus překonat, přenést se přes nenávist k Židům, avšak stykem se Židy jsme znovu a znovu k antisemitismu provokováni, neboť Židé nás svým postavením a chováním skli­čují, ponižují. Antisemitismus je tedy dnes pře vážně projev citový, projev našeho rozbouřeného pocitu méněcennosti. Ovšem přihlédneme-li k objasněnému zrodu židovského charakteru, nelze si neuvědomit, že jsme Židy k tomu, co nám na nich je nesympatické, k tomu, čím rozněcují náš po­cit méněcennosti, sami vyprovokovali, sami vy­chovávali, a to jejich neustálým pronásledováním, zesměšňováním a utlačováním. Jenom naše nená­vist vybičovala Židy k tak značné aktivitě, k tak enormní životní zdatnosti, jakou dnes osvědčují, a jen ona je donutila přijmout charakter, který nás tak pobuřuje. Antisemitismem jsme si tedy konec­konců upletli bič na sebe samé.

Jak zřejmo, obranou Židů proti antisemitismu zášť, nenávist a nevraživost vůči Židům jen enormně vzrostla, a proto také by si dnes překlenutí propastí mezi Židy a árijci, vymýcení antisemitismu, vyžá­dalo na obou stranách co největší trpělivost a pře­máhání. Koneckonců je však pochybné, zda spro­vození antisemitismu z povrchu zemského je z hle­diska sociálního vůbec žádoucí. Právě tak, jako na­cházíme pádné námitky proti antisemitismu, nacházíme totiž pádné důvody i pro jeho obhajobu. Jako sociálně neblahý zjev je možno hodnotit antisemitismus především z toho důvodu, že dokud li­dé budou chovat k Židům nenávist, třebaže vlast­ním rozumem i zákony potlačovanou, dotud hro­zí vždy nebezpečí, že nakonec nabude antisemitis­mus přece jen jednou vrchu a vymůže si protiži­dovské zákony, jež nebudou společnosti k žádnému prospěchu, nýbrž jedině ke škodě, neboť k řádnému rozvoji lidské civilizace a kultury je třeba síly kaž­dého jedince. S čím větší konkurencí je totiž člověk nucen zápolit, tím intenzivněji pracuje, a tím větší jsou naděje, že vykoná něco obzvláštního, něco vel­kolepého. Čínské zdi, které si lidé mezi sebou stavějí, naproti tomu jen pokrok dusí a brzdí. Zvláště ci­telnou újmu by pak ovšem utrpěl rozmach naší ci­vilizace a kultury, kdyby byli z volné soutěže vyřaděni právě Židé, kteří dnes reprezentují jednu z nejzdatnějších lidských kast. Na druhé straně však překonání antisemitismu nevede taktéž k ji­ným koncům, jelikož kdyby Židé nebyli nikterak nenáviděni, tupeni a pronásledováni, splynuli by, jak víme, s domácím obyvatelstvem, ztratili by svou osobitost, a to především svou enormní činoro­dost, takže i tímto způsobem bychom byli ochu­zeni o kastu obzvláště zdatných lidí, kterým vděčíme za přečetná nejzávažnější, epochální díla, na jejichž základě je zbudována naše civilizace a kul­tura. Kromě toho jest si pak nutno uvědomit, že naprosté vymýcení antisemitismu je velmi nesnad­né, ne-li naprosto nemožné.

Zdá se tedy, že z hlediska sociálního je úsilí vyhubit nebo vystěhovat Židy stejně nerozumné a neblahé jako úsilí opačné, snaha vymýtit antisemitismus, snaha vyhladit přirozený, lidský citový odpor pro­ti Židům. Židé jsou lidstvu užiteční, a proto ne­usilujme je vyhubit ani násilným způsobem, ra­sistickými zákony, ani humánní cestou, překonáním citového antisemitismu. Blaho společnosti si nevyžaduje rozřešení židovské otázky, nýbrž naopak udržení dnešního stavu, udržení citového antise­mitismu, mírněného rozumem a zákony, zásadně neuznávajícími inferioritu žádného národa ani ra­sy a dopřávajícími všem lidem stejná práva v ži­votním boji.

Celý esej z roku 1938, v němž Brouk rozvádí svůj dřívější příspěvek „Židé v diaspoře“ (Kalendář česko-židovský, 1932–1933, r. LII, sv. 68, s. 54­57), byl naposledy otištěn v autorově svazku Soukromé tisky (Praha, 2013, s. 125–145), více zde.

Otištěno se svolením vydavatele.