Slavnostní vyznamenávání na Pražském hradě. První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček (vpravo) předává Řád Klementa Gottwalda za budování socialistické vlasti, za dlouholetou aktivní a obětavou práci v dělnickém hnutí a v Komunistické straně Československa a za zásluhy o výstavbu socialismu dr. Gustávu Husákovi (vlevo).

Autor: A. J. Tůma

Část 2. Kontexty

Teorie o zásadním podílu účasti sionistického spiknutí na československém kulturně-politickém vývoji konce šedesátých let byly formulovány v materiálu, připraveném jako oficiální interpretace příčin „kontrarevoluce“ tzv. libeňskými radikály (neostalinisté kolem Josefa Jodase). Ti však prohráli souboj o podobu normalizace s umírněným husákovským křídlem, které vytvořilo vlastní materiál, známý jako „Poučení z krizového vývoje“. Tady už je sionistický motiv zmiňován jen okrajově, např: „Značný vliv v boji proti socialismu v ČSSR měly síly, které se angažovaly z pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu a antikomunismu. Jejich předními reprezentanty u nás byli F. Kriegel, J. Pelikán, A. Lustig, E. Goldstücker, A. J. Liehm, E. Löbl, K. Winter a řada dalších.“

Státní bezpečnost, která v politickém ovzduší pražského jara otázku sionismu přestala reflektovat, přesto začala ihned s nástupem normalizace opět sestavovat seznamy osob židovského původu. Přesvědčení o vlivu židovské komunity na události roku 1968 tak zůstávalo aktuální, ale projevovalo se spíše v praxi tajných služeb, kdežto z veřejného diskurzu bylo de facto odstraněno, až na výjimky, jako byla například angažovaná beletrie Alexeje Pludka (o tom více ve třetím pokračování).

Podle společného materiálu Ústavu pro studium totalitních režimů a Židovského muzea z roku 2016 jsou podobné teorie nedílnou součástí „antisemitské tradice sovětské propagandy“, jejíž názory souzní s rasovými zákony Třetí říše. V této atmosféře je dnes hlubší studium reálného vlivu sionistických, resp. židovských zájmů na vznik a průběh „obrodného procesu“ prakticky nemyslitelné, a pokud ano, tak s předem daným závěrem.

Jakkoli je neoddiskutovatelným faktem zásadní podíl komunistů židovského původu na samotném nastolení komunistického režimu v Československu, přístup strany k židovství jako takovému se postupem času vyvinul do polohy spíše nepřátelské. Podíl na tom měly jednak (ne)vztahy východního bloku s Izraelem, jednak byl devastován judaismus v souladu s obecným tažením proti duchovním tradicím. Do konce dvacátých let 20. století bylo na území dnešní ČR zbořeno 27 synagog, dalších 60 pak bylo zničeno zejména v Sudetech pod vlivem nacionálně-socialistické ideologie. Ovšem během čtyř desetiletí vlády KSČ bylo zbořeno kolem stovky synagog.

Zášť moskevského bloku proti sionistické politice se ovšem setkávala ve vlivných západních kruzích s mnohem větším pochopením, než si většina lidí v komunistickém Československu dokázala představit. Anti-izraelské nálady, vyvolané na Západě sympatiemi k osudu Palestinců, neměly totiž nic společného s antisemitismem, nýbrž byly a jsou typickým plodem dominující levice a její „protiimperialistické“ agendy a výběrového antiamerikanismu. Po triumfu Izraele v šestidenní válce v létě 1967 vypukla v zemích sovětského tábora mediální kampaň proti sionismu, což bylo obzvláště pikantní v NDR. Právě východní Němci měli ovšem velmi ostražitý vztah k lidem typu E. Goldstückera, tedy germanistům a obecně intelektuálům s mezinárodním vlivem zejména v německojazyčném prostředí, orientovaným ovšem na Bonn. V oficiálním stranickém listu Neues Deutschland vyšel obsáhlý materiál interpretující pražské jaro jednoznačně jako produkt sionistického plánu na rozložení socialismu v Československu.

Mnozí Židé podporovali politické uvolnění prostě proto, že měli v paměti antisemitskou rétoriku z procesů padesátých let. Zesílenou motivací židovských elit k prolomení kulturně-politické izolace Československa byla snaha o obnovení či posílení vazeb na západní diasporu a mezinárodní židovstvo obecně. Rozhodující roli ve společenských pohybech hráli žurnalisté, publicisté a spisovatelé (Arnošt Lustig, Ivan Klíma), z nichž mnozí díky kontaktům v rámci komunity disponovali nadstandardními kontakty na Západě a informacemi o jeho politické strategii a bezprostředních i dlouhodobých zájmech.

Osmašedesátý přinesl některé signály, patrné jen velmi pozornému a informovanému pozorovateli, kterých ovšem tehdy (a dnes?) bylo minimum. Kupříkladu lidem uctívaný bolševický klaun a národní „děd vševěd“ Jan Werich v rámci vzmáhajícího se židovského sebevědomí začal mluvit pro mnohé poněkud nesrozumitelným jazykem. V rámci oslav tisíciletého výročí příchodu Židů do Čech, které se (s mohutnou mediální podporou) slavilo právě v roce 1968, pronesl Werich na Židovské radnici plamenný projev, v němž mimo jiné vyslovil naději, že výraz Židovské Čechy se v budoucnu stane stejně známým, jako v minulosti třeba Velká Morava… Pozoruhodně jednostranný pohled přitom použil při tehdy módní kritice poúnorových politických procesů. Jako viníky výslovně jmenoval Čechy a Slováky, aniž by zmínil významné mučitele a organizátory justičních vražd židovského původu. Naopak, zatímco Češi a Slováci se mají kát, Žid je vždy obětí, antisemitismus se zrodil z lidské (gójské) blbosti a co považujeme za vlastní (křesťanskou) tradici lidskosti, má ve skutečnosti židovské kořeny. Tolik Werich k dokreslení atmosféry „kafkovské emancipace“ v rámci pražského jara.

Klíčovým „osmašedesátníkům“ nešlo o „kontrarevoluci“ ani „návrat kapitalismu“, byli to vesměs marxisté, kteří se rozešli s de facto nacionálním post-leninským socialismem sovětského typu, a toužili po internacionálním kulturně-revolučním socialismu západního střihu. Tento sen se jim naplnil až po listopadu 1989, kdy se české země „vrátily do Evropy“, v níž ovšem mezitím proběhl dlouhý pochod institucemi a neomarxismus se etabloval jako de facto státotvorná ideologie.

Zvláštní objektový svazek „Sionisté“ vedla StB od padesátých let až do května 1968, kdy byl na pokyn z nejvyšších míst ukončen a archivován. Plošné sledování Židů bylo zrušeno už začátkem šedesátých let a StB se soustředila spíše na kontrašpionáž proti izraelské ambasádě a její spolupráci s místními Židy. Po přerušení diplomatických vztahů s Tel Avivem ovšem pokračoval monitoring sionismu, konkrétně mezinárodních organizací jako Joint (JDC) a jejich zejména rakouských poboček, které si udržovaly napojení na vedoucí představitele pražské židovské obce. V únoru 1970 pak byly aktivovány plány společného postupu bezpečnostních a zpravodajských složek v boji „proti izraelské rozvědce a domácím sionistům“. Důsledkem přesvědčení části StB o nebezpečí sionistického vlivu bylo spuštění akce s krycím názvem Pavouk, která měla eliminovat hrozbu „kontrarevolučních“ tendencí, mělo být zabráněno ovládnutí klíčových pozic osobami židovského původu. Byly sledovány důležité organizace a úřady i odborná a akademická pracoviště se zvýšenou koncentrací Židů na vedoucích místech. Kompletní kartotéka židovských občanů působících na vlivných pozicích byla skartována hned na začátku prosince 1989.

Velká změna kulturního narativu v šedesátých letech, ústící až v pražské jaro, se významně promítla i do reflexe židovské tématiky v literatuře, médiích, divadle, a také – pro širokou veřejnost nejviditelněji – v kinematografii. Když začátkem padesátých let Werich prosadil na Barrandově filmovou adaptaci vlastní hry Golem, bylo to už pod názvem Císařův pekař a pekařův císař, a jen za cenu toho, že byl děj zbaven židovského pozadí a zbyla jen komunistická pohádka. S postupem šedesátých let se film stále více v souladu s vývojem na Západě shlíží v tematizaci holokaustu: Transport z ráje (1962) …a pátý jezdec je Strach (1963), Démanty noci (1964), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965), Dita Saxová (1967), Flirt se slečnou Stříbrnou (1969), dokonce i první ze série Schulhoffových kriminálek s majorem Kalašem – Strach (1963). A samozřejmě v roce 1968 kultovní Spalovač mrtvol (kritická reflexe z hlubin internetu: „Není to nic jiného než výsměch antisemitismu zabalený do artového hororu“). Obchod na korze, natočený slovenskými Židy v pražském studiu, ocenila Amerika v roce 1966 prvním Oscarem pro Československo.

Normalizace pak na dvacet let vrátila do rolí válečných hrdinů partyzány, komunistický odboj a Rudou armádu. S novým polistopadovým politickým kursem se situace opět mění, holokaust se postupně vrací na výsluní a stává se středobodem tematizace druhé světové války, kterou jsme si již navykli vnímat prakticky výhradně židovskýma očima.

Je třeba uvést i normalizační výjimky, zejména dodnes hojně reprízované tituly Zlatí úhoři (1979) a Smrt krásných srnců (1985), natočené podle povídek svérázného Oty Pavla, o němž Tomáš Koloc (Kulturní noviny) píše: „Jeho povídky na téma válečného dětství židovského kluka, jenž se svým pábitelským židovským tatínkem a dvěma bratry vyrostl v Buštěhradě, obci, do jejíž aglomerace spadaly i Lidice, uchvátily za normalizace celý národ, a Ota Pavel coby ‚český národní židovský umělec‘ spočinul v srdci Čechů hned vedle milovaného Karla Poláčka a Huga Haase.“

Umný významový propletenec židovství – Buštěhrad – Lidice necháváme bez komentáře. Zajímavější je informace z téhož článku o původu některých sugestivních scén v Schindlerově seznamu; Steven Spielberg údajně čerpal z filmu Juraje Herze Zastihla mě noc (1985), v němž vlastní prožitky židovského dítěte v koncentračním táboře „narouboval“ na ideologicky vyhovující příběh komunistické novinářky Jožky Jabůrkové. Přestože je tedy téma filmu formálně zcela „nežidovské“, dotyční se v něm zjevně našli, neboť toto české normalizační dílko s hudbou M. Kocába se promítá jako smyčka v osvětimském památníku (tvrdí autor v roce 2016).

V normalizační filmové či televizní tvorbě můžeme také najít, jakkoli spíše sporadické, odkazy na údajné sionistické pozadí pražského jara. Od primitivní a dnes úsměvně vyznívající názorné agitky ve filmu Hroch režiséra Karla Steklého, dokonale přizpůsobivého každému režimu, až po dodnes oblíbeného majora Zemana. Zde jsou ovšem příslušné aluze jen symbolistně zašifrovány do dialogů, aby v širším publiku nevzbuzovaly zbytečnou kontroverzi. Díl Klauni na pozadí banálního kriminálního syžetu parafrázuje protagonisty pražského jara od V. Černého přes P. Kohouta až po V. Havla, řízené mezinárodním agentem se jménem, které evokuje anglo-židovskou symbiózu: Perry Stein. Podobně v posledním díle Růže pro Zemana figuruje imperialistický špion Edmund Sachs, obchodník s diamanty a zlatem, o němž se dozvídáme, že musel z Československa utéct před Hitlerem. Slovo Žid ani v jednom případě nezazní.

(dokončení příště)