Délský potápěč

Petr Drulák a Ilona Švihlíková během trialogu „Co nás čeká a nemine?“

Autor: A. J. Tůma

Petr Drulák v trialogu zakladatelů spolku Svatopluk nazvaném Co nás čeká a nemine?, zveřejněném i na YouTube (s Michalem Semínem a Ilonou Švihlíkovou) komentuje Carlsonův rozhovor s Putinem:

„On (Putin) říká: Nad Američany se dá těžko vyhrát propagandistická válka. A to bych řekl je určitý fakt, který mějme na mysli, protože tady se neustále opakuje ruská propaganda, kremelská propaganda. Uvědomme si, že Rusové jsou v propagandě naprostí břídilové, ale naprostí. Prostě ti, kteří vytvořili moderní aparát propagandy, a kteří ho zdokonalili do toho, co dneska znamená dělat kvalitní propagandu, jsou Spojené státy americké. Platí to od dvacátých let, kdy tam vychází ta klíčová knížka od Bernayse Propaganda, která inspirovala Goebbelse, to přichází ze Spojených států. A Spojené státy v tom jsou dokonalé. Proto ta ruská propaganda je taková neumělá až směšná, a ten Putin to ví a říká ‚my se do toho nepouštíme, a navíc kdybychom odhalili všechny ty argumenty, tak akorát odhalíme svoje zpravodajské zdroje, a to nás poškodí‘. Takže tohle byla jeho reakce, která myslím zase nám dává jinou perspektivu na to, když se mluví o všech těch propagandách. Ten, kdo vytváří tu nejefektivnější propagandu, to je Západ, a především Spojené státy. A to vidíme v tom našem mainstreamu. To jsou propagandistické produkty, které někdy jsou fakt chytře udělané, a není úplně jednoduché je prohlédnout. U těch ruských propagandistických produktů, nebo u toho co se spojuje s tím Kremlem, to jsou většinou tedy řekl bych někdy až amatérské pokusy, z toho, co tak koluje.“

Continue Reading

„Hvězdy“ BFI Flare, Londýn. Za jak dlouho to bude podobně vypadat ve Zlíně? Nakročeno je slušně.

Autor: A. J. Tůma

Oficiálně se ta akce jmenovala Zlín Film Festival 2023 – mezinárodní festival pro děti a mládež, a proběhla jako každoročně na začátku června v Baťově městě. Podle organizátorů se jedná o nejstarší, největší a nejvýznamnější filmovou přehlídkou svého druhu na světě, jejímž posláním je nejen bavit, ale také prostřednictvím filmu vzdělávat, rozšiřovat povědomí o okolním světě, rozvíjet estetické, sociální a morální cítění.

Partnery festivalu jsou např. Ministerstvo kultury, Česká televize, Zlínský kraj a jiné instituce i soukromé firmy.

Typický film, uváděný letos na tomto festivalu, má asi takovouto anotaci:

Continue Reading

Alexej Pludek

Autor: A. J. Tůma

Část 3. Vabank

V okamžiku srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa pobývala velká část českých Židů v zahraničí. Mnoho profesorů bylo na stážích na zahraničních univerzitách. K těm, kteří se odtud nevrátili, přibyly tisíce dalších Židů, kteří emigrovali bezprostředně po srpnu. Ačkoli židovští intelektuálové vesměs podporovali Izrael a z postoje k šestidenní válce učinili jedno z nejžhavějších témat domácí politiky, drtivá většina z nich nepřesídlila na Blízký Východ, ale na Západ, často do německojazyčné části Evropy. Namátkou satirik Gabriel Laub se etabloval v západním Německu, stejně jako novináři Vilém Fuchs a Bedřich Utitz. Ludvík Aškenázy zakotvil v Rakousku, literáti Jan Picek nebo Richard Glazar v Basileji. Do emigrace odešlo celkem šest tisíc příslušníků židovských náboženských obcí, to znamená zhruba třetina. Kolik bylo emigrantů židovského původu celkem, lze jen odhadovat, proporčně k jejich celkovému počtu to však bylo zřejmě výrazně více než u ostatních částí československého obyvatelstva.

Padesátá léta v Československu mají nálepku antisemitská, do určité míry – a zcela specifickým způsobem – oprávněnou. Prezident Antonín Novotný ostře zaútočil na sionismus ihned po nástupu do funkce v roce 1957. Jeho pád na začátku roku 1968 byl symbolickým startem „polednového vývoje“. Německý historik Martin Schulz Wessel označil „boj proti antisemitismu“ za jeden z „nejúžasnějších a nejpozitivnějších aspektů pražského jara“.

Continue Reading

Slavnostní vyznamenávání na Pražském hradě. První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček (vpravo) předává Řád Klementa Gottwalda za budování socialistické vlasti, za dlouholetou aktivní a obětavou práci v dělnickém hnutí a v Komunistické straně Československa a za zásluhy o výstavbu socialismu dr. Gustávu Husákovi (vlevo).

Autor: A. J. Tůma

Část 2. Kontexty

Teorie o zásadním podílu účasti sionistického spiknutí na československém kulturně-politickém vývoji konce šedesátých let byly formulovány v materiálu, připraveném jako oficiální interpretace příčin „kontrarevoluce“ tzv. libeňskými radikály (neostalinisté kolem Josefa Jodase). Ti však prohráli souboj o podobu normalizace s umírněným husákovským křídlem, které vytvořilo vlastní materiál, známý jako „Poučení z krizového vývoje“. Tady už je sionistický motiv zmiňován jen okrajově, např: „Značný vliv v boji proti socialismu v ČSSR měly síly, které se angažovaly z pozic sionismu, jednoho z nástrojů mezinárodního imperialismu a antikomunismu. Jejich předními reprezentanty u nás byli F. Kriegel, J. Pelikán, A. Lustig, E. Goldstücker, A. J. Liehm, E. Löbl, K. Winter a řada dalších.“

Státní bezpečnost, která v politickém ovzduší pražského jara otázku sionismu přestala reflektovat, přesto začala ihned s nástupem normalizace opět sestavovat seznamy osob židovského původu. Přesvědčení o vlivu židovské komunity na události roku 1968 tak zůstávalo aktuální, ale projevovalo se spíše v praxi tajných služeb, kdežto z veřejného diskurzu bylo de facto odstraněno, až na výjimky, jako byla například angažovaná beletrie Alexeje Pludka (o tom více ve třetím pokračování).

Continue Reading

Charles Jordan

Autor: A. J. Tůma

Část 1. Sionismus

„Znamená to“, prohlásil David Ben Gurion, „že je nutné poskytovat Izraeli pomoc nezávisle na tom, přeje-li si to nebo nepřeje-li si to vláda té země, ve které Židé žijí a jíž jsou podřízeni. Když říkáme jednotný židovský národ, musíme ignorovat ten fakt, že židovský národ je rozptýlen po celém světě, a že Židé jsou občany těch států, v nichž pobývají. (Jurij Ivanov: Sionismus, Praha, 1970)

V lednu před 55 lety vystřídal Antonína Novotného v čele KSČ Alexander Dubček. Je to symbolický moment, k němuž můžeme vztáhnout počátek československého tzv. obrodného procesu. Během něho došlo k pokusu o společenskou změnu, jednou stranou interpretovanou jako pokus o nastolení pověstného „socialismu s lidskou tváří“, druhou stranou jako snaha o vyvázání Československa ze socialistického tábora, likvidaci zřízení a postupný přechod ke kapitalismu. Tato malá revoluce byla i díky Západem respektovanému geopolitickému rozdělení světa odsouzena k nezdaru. V odpověď na reformní snahy došlo k radikalizaci komunistických konzervativců uvnitř strany a definitivně bylo pak koketování s „třetími cestami“ ukončeno demonstrativním vpádem sovětské a dalších „spřátelených“ armád. Politicky pak bylo tzv. pražské jaro utlumeno prakticky okamžitě, na kulturní frontě postupně doznívalo až zhruba do roku 1970. Připomeňme si v rámci půlkulatého výročí událostí, které významně spoluformovaly pohled na svět několika generací Čechoslováků, jeden z nepříliš frekventovaných fenoménů: Židovský vliv na progres šedesátých let vrcholící pražským jarem, jak byl promítán do konsolidačního narativu let sedmdesátých.

Začátkem normalizace byla při pokusu o nalezení kořenů „kontrarevolučních událostí“ opakovaně nastolena teorie, že jednou z příčin krize (ne-li příčinou hlavní) bylo sionistické spiknutí. Toto tvrzení se objevilo jednak v politologických publikacích sovětské i domácí propagandy, jednak v motivech některých uměleckých děl.

Continue Reading

„Němci Němcům“, „Čechy Čechům“; to vadí, skoro jako „nemít srdce“, jak zpívá Z. Svěrák. Proč tolik nevadí „Ukrajina Ukrajincům“, „Izrael Židům“ nebo „Somálsko Somálcům“, je otázka, která je ovšem v rámci této problematiky sama o sobě už spíše odpovědí…

Autor: A. J. Tůma

Nedávno Česká televize s chutí připomněla výročí útoku na cizince v Rostocku, kde v roce 1992 „pravicoví extremisté a neonacisté“ napadli ubytovnu žadatelů o azyl a vietnamských gastarbeiterů. Reportáž vyzněla tak, že Německo se stydí za tyto výjevy z hluboké a temné minulosti. Panelák, v němž byla ubytovna, má dnes status památky. „Živly“ tehdy napadly ubytovnu kamením a zápalnými lahvemi. Úřady byly nejvíce zděšeny přístupem místních obyvatel, kteří akci provázeli potleskem a skandováním: „Cizinci pryč“ a „Německo Němcům“.

Při soudním procesu na Slovensku byl odsouzen a zbaven funkce politik Kotleba za použití číslovky, jejíž část měla symbolizovat větu: „Musíme zajistit existenci našeho lidu a budoucnost pro bílé děti“. Případ vyvolal pochyby o justici, která kriminalizuje používání nějaké číslovky, ale stranou zůstalo skutečné meritum celé věci, které teprve je, jak se dnes česky říká, mega-absurdní. A totiž fakt, že jeden bílý muž odsoudil jiného bílého muže za jeho názor, že bílé děti by měly mít budoucnost. Samozřejmě jde o projev struktury, která už je vnitřně ztrouchnivělá a rozpadlá a čeká jen na silnější závan větru, aby ji definitivně obrátil v prach.

Continue Reading

Vasiljevův obraz „Loučení Slovanky“. Ukrajinské nebo ruské? It doesn’t matter, boy… Angloamerický pirát si může mnout ruce tak jako tak: východní poklady má opět blíž a tamní neomezené zdroje levného sexu a námezdní síly budou ještě lacinější… Wow!

Autor: A. J. Tůma

Zajímalo by mě, proč kdekdo cítí potřebu za každou cenu se vymezit pro jednu stranu rusko-ukrajinského konfliktu. Fandíš Spartě, nebo Slavii? Losna, nebo Mažňák? A dej si pozor, co odpovíš, sic dostaneš po hubě.

Greg Johnson vyzývá v článku uveřejněném zde na Délském potápěči, že bychom se měli rozejít, pokud máme jiný názor na válku na Východě. Píše, že Rusko páchá na Ukrajincích kulturní genocidu, a uzavírá: „Pokud vám něco takového vyhovuje, protože máte Putina za konzervativce, křesťana, reakcionáře nebo iliberála, nejste nacionalista, pro něhož stojí zachování naší rasy i jejích jednotlivých svébytných národů nade vším ostatním. Buďte v tomto směru prosím upřímní, abychom si mohli podat ruce  a rozejít se.“

Johnsonův text je ovšemže jen teoretickou úvahou, nikoli politickým programem, navíc vychází z amerického prostředí a do něj je také mířen. Přesto mě inspiroval k několika vřelým slovům do vlastních řad. Jednak proto, že je dobré podívat se na věc i ze středoevropské perspektivy, jednak mi připadá, jako by jeho ultimativní vnímání ukrajinsko-ruského sporu odráželo i náladu mezi našimi alternativci, jejichž hysterie si mnohdy nezadá s tím, co předvádí mainstream.   Continue Reading