Křehké spojenectví nacionalistů a „z větší části židovských oligarchů“ na Ukrajině

Autor: Kevin MacDonald

Hlavní narativ západních médií ohledně Ukrajiny se odvíjí podél linie, že „ukrajinský lid“ se osvobodil od zlé a zkorumpované Janukovyčovy vlády. Úloha nacionalistů při svržení vlády i jejich účast v nové vládě je systematicky zlehčována, mj. ujištěními židovských organizací a židovských pisatelů do NY Times, že Putinova tvrzení o rodícím se fašismu a antisemitismu jsou jen cynickou propagandou a ospravedlněním ruské agrese.

Co se stalo se standardní židovskou/liberální hrůzou z bílých lidí s nepokrytými sympatiemi k nacionalismu, zvlášť když hráli tak významnou roli jako při majdanské revoluci?

Ve snaze o vyváženost otiskly LA Times komentář konvenčního liberálního akademika Roberta Englishe, ředitele Školy mezinárodní vztahů z University of Southern California („Ukraine’s threat from within: Neofascists are as much a menace to Ukraine as Putin’s actions in Crimea“). Hlavní tezí jeho článku je oprávněnost obav etnických Rusů na Ukrajině z prominentní role ukrajinských nacionalistů v nové vládě.

„Označovat ruského prezidenta Putina za od reality odtrženého paranoika se stalo vcelku populárním. Jeho veřejnému odsouzení „neofašistických extrémistů“ v hnutí, které svrhnulo starou ukrajinskou vládu a zaujalo pozice v té nové, bychom však měli věnovat pozornost. Posílení ukrajinských ultranacionalistů neohrožuje budoucnost země o nic méně než Putinovy manévry na Krymu. Jde o nechutné lidi s odpudivou ideologií.“

„Vezměme si např. stranu Svoboda, která drží v nové vládě pět důležitých křesel, včetně vicepremiérského, ministerstva obrany a vrchního státního zástupce. Svoboda vyzývá k odebrání autonomie krymských Rusů a zasazuje se o prosazení parlamentního hlasování o snížení role ruštiny; jde o zjevnou provokaci milionů ukrajinských etnických Rusů a zároveň nesmírně stupidní první krok nové vlády ve znesvářené zemi.

Podobné iniciativy mají na svědomí neklid na Krymu z větší části než ruská propaganda…

Svoboda, Pravý sektor a další ukrajinské krajně pravicové organizace… jsou skupiny, jejichž násilničtí mladí stoupenci otevřeně nosí svastikám podobné symboly, jejichž předáci otevřeně chválí některé aspekty nacismu a kteří uctívají válečného nacionalistického vůdce Stěpana Banderu, jehož síly se příležitostně spojovaly s Hitlerovými a zmasakrovaly tisíce Poláků a Židů.

Děsivější než revizionismus minulosti jsou ale u těchto stran plány do budoucna. Otevřeně podporují zákaz vyučování ruštiny na ukrajinských školách, občanství má podle nich být vázáno na složení zkoušek z ukrajinského jazyka a znalosti kultury, ukrajinské sirotky by nadále mohli adoptovat jen etničtí Ukrajinci a nově vydávané pasy by měly označovat etnicitu držitelů – ať už ukrajinskou, polskou, ruskou, židovskou či jinou.“

Znovu pociťujeme otrávenou pachuť významné částí evropského nacionalismu, jak nám ji opakovaně připomíná Tom Sunić. Protiruská rétorika a opatření se jeví obzvlášť nešťastnými ve světle přítomnosti neporovnatelně mocnější ruské armády v sousedství a ruské vlády s dobrým důvodem považovat výsledek Ukrajiny coby součásti NATO a EU za nepřijatelný. Jistě, ukrajinští nacionalisté ani náhodou nezapomínají na genocidní sovětskou minulost – a ani by neměli, i když Rusové by mohli namítat, že etničtí Rusové netvořili v raných, vražedných fázích sovětské vlády její většinu a že vedle Ukrajinců byli Rusové hlavní skupinou obětí sovětské vlády; navíc, jak poznamenává Andrew Joyce, ukrajinští nacionalisté si jsou velmi dobře vědomí historického ekonomického židovského útlaku a účasti Židů na ukrajinské genocidě 30. let.

Přesto by se racionální ukrajinský nacionalismus měl zasazovat spíše o etnické rozdělení než o utvrzení etnické nadvlády nad oblastmi jako Krym, které v současnosti obývají především etničtí Rusové; jistě by pak neměl usilovat o členství v EU, jejímž cílem je rozpuštění všech etnických identit.

Profesor English:

„Je skutečně tak složité pochopit šok Rusů nad flirtováním amerických představitelů (jako senátor John McCain nebo náměstkyně ministra zahraničí Viktoria Nulandová) s extremisty odsuzovanými početnými lidskoprávními skupinami jako antisemité, xenofobové a dokonce neonacisté? Že se fotili a dělili se o cukroví s opozičními vůdci, jejichž podřízení v tomtéž momentě rozdávali na Náměstí nezávislosti Protokoly sionských mudrců? V oněch nemnohých případech, kdy tyto otázky Američané vůbec uznají za hodné odpovědi, zpravidla je odbydou s rétorikou: ,Jistě, nová vláda není dokonalá, ale umírnění brzy převáží.’“

Musíme předpokládat, že neokonzervativci jako McCain a Nulandová (a západní elity obecně) vnímají přítomnost ukrajinských nacionalistů jako řešitelný, ale přece jen problém – s ohledem na obecný odpor neokonzervativců k jakémukoliv nacionalismu (s výjimkou toho židovského v Izraeli). Samozřejmě si v tomto případě mohli ukousnout příliš velké sousto. Israel Shamir události popisuje jako „hnědou revoluci“, při níž Ukrajinu „ovládla koalice ukrajinských ultranacionalistů a (z větší části židovských) oligarchů“, kteří si zajistili ohromný majetek pleněním Ukrajiny: „Dlouhé roky zemi ožebračovali oligarchové, vyvádějící zisky do západních bank, až ji přivedli na okraj propasti.“

Koalice nacionalistů a vykořisťovatelských, z většiny židovských oligarchů je přinejmenším křehká. Profesor English se mýlí, když píše, jakoby nacionalisté dosáhli svých cílů a nezmiňuje velice mocné proti nim stojící antagonisty. Více než sto let se uplatňovala hlavní síla židovské moci a bohatství v diaspoře proti místním většinovým nacionalismům (viz zde, passim) – z čehož pramení i hlasitá židovská podpora EU a sil imigrace a nahrazování bělochů v USA i zbytku Západu.

V konečném důsledku nebude ani Ukrajina výjimkou. Předpokládám, že židovští oligarchové a jejich západní spojenci udělají vše ve svých silách k marginalizaci nacionalistů a upevnění vazeb se Západem. Tyto prozápadní síly představují skutečně mocnou kombinaci.

English popisuje následky pro etnické Rusy v postsovětských republikách:

„Obavy Rusů však nejsou neopodstatněné. Od pádu Sovětského svazu přišly miliony rusky mluvících a/nebo etnických Rusů o občanství v pobaltských zemích (kde mnozí z nich žili po generace), byly vyhnány ze zaměstnání a domovů ve střední Asii a zažily obzvlášť nepokrytou diskriminací v Gruzii (hlavní příčina války s Ruskem z roku 2008, na Západě však ignorovaná).“

Takový výsledek je samozřejmě neblahý pro vyhnané Rusy, na druhé straně rovnice však stojí vytvoření etnicky homogenních států a oblastí v částech bývalého Sovětského svazu a jinde v Evropě. Jak jsem napsal při jiné příležitosti:

„…během posledních asi 150 let směřuje trend v Evropě i jinde k vytváření etnicky podmíněných států – „etnostátů“. Tento vývoj neskončil ani s 2. světovou válkou. Po ní došlo v Evropě k nucenému odsunu velkého množství lidí – především Němců – za účelem vytvoření etnicky homogenních států. Po válce skutečně dosáhla etnická homogenizace Evropy nejvyššího bodu.“

(Profesor Jerry Z.) Muller píše:

„Následkem tohoto rozsáhlého procesu etnického odmíšení byl etnonacionalistický ideál v podstatě uskutečněn: de facto každý evropský národ měl svůj vlastní stát a každý stát obývali téměř výhradně lidé jediné etnické národnosti. Mezi výjimky z tohoto pravidla patřily za Studené války Československo, SSSR a Jugoslávie. Jejich pozdější osud však jen dokazuje nepolevující sílu etnonacionalismu.“

Jedná se o klíčový poznatek. Přestože nedávné rozšiřování impéria Evropské unie povzbudilo hlasatele „post-národní“ rétoriky, ve skutečnosti jej doprovázel pozoruhodný nárůst počtu etnostátů, odpadlých od Jugoslávie a bývalého SSSR – a to vůbec nemluvíme o česko-slovenském rozvodu. (“The Utter Normality of Ethnonationalism—except for Whites)

Na Ukrajině se před našima očima odehrává přesně tentýž proces rozpadu na etnicky homogenní státy, asistovaný ruskými vojáky a spuštěný agresivním vměšováním západních vlád a nevládních organizací. Skutečnost, že neokonzervativci a EU o něj nutně nestojí, může být díky Putinově ochotě užít ruské armády k ochraně legitimních ruských zájmů nepodstatná.

Z pohledu stoupence univerzálního etnonacionalismu jako jsem já, by nejlepším řešením bylo oddělení většinově ruských oblastí a Ukrajina ovládaná ukrajinskými nacionalisty. Kdyby se tento scénář naplnil, lze si jen domýšlet vztek neokonzervativců a jejich obvinění Obamovy administrativy a dalších západních vlád z appeasmentu a zbabělosti.

Rozdělení Ukrajiny na ruskou a ukrajinskou část by však nebylo ničím bezprecedentním a příliš by se nelišilo od rozdělení Československa nebo Jugoslávie. Západní elity, odhodlané zasadit úder Rusku, však i nadále považují tuto možnost za zcela vyloučenou.

Coby řadový liberál doporučuje prof. English Spojeným státům rozhodně se vymezit proti nacionalismu:

„Neměli bychom uklidnit (legitimní ruské) obavy kategorickým odsudkem etnonacionalistů a podporou menšinových práv jako pilíře stabilní ukrajinské demokracie, o níž usilujeme? Proč bychom s ohledem na naše pokrytectví – neporušujte smlouvy (kromě těch, zavazující NATO neusilovat o rozšíření na východ), nenapadejte země pod chatrnými záminkami (kromě Iráku) a nepodporujte separatistická menšinová hnutí (kromě Kosova) – nestáli o posílení americké důvěryhodnosti tím, že bychom se pro jednou zachovali v souladu s našimi principy? Evropský parlament v roce 2012 odsoudil rasismus, antisemitismus a xenofobii Svobody jako stojící v „rozporu se základními hodnotami a principy EU.“ Spojené státy by nyní neměly s podobným krokem váhat. Jde o správnou věc, která by navíc otevřela dveře ke kompromisu s Ruskem ohledně této nebezpečné krize. Mlčení vyšle nesprávné signály extrémistům na obou stranách.“

English si zaslouží pochvalu za soupis západního pokrytectví. Skutečně – v čem by se měla podpora etnicky homogenního Krymu a východní Ukrajiny lišit od podpory etnicky homogenního Kosova?

Zůstaňme však v klidu. Amerika ve skutečnosti nestojí o vítězství ukrajinských nacionalistů a pohne nebesy i zemí, aby je porazila, pokud se jim podaří získat rozhodující slovo ve vládě. Prozatím se ale západní elity cítí pohodlně při propagaci fikce, že revoluce byla projevem snahy svobodymilovných Ukrajinců stát se součástí tohoto nejlepšího z možných světů: EU.

V posledku je však dlouhodobá západní kampaň destabilizace Ukrajiny podporou prozápadních elit nestoudným narušením legitimních ruských národních a etnických zájmů. Prezident Putin načrtl červenou linii, která se může velmi pravděpodobně objevit i na východě Ukrajiny – což znamená nebezpečí pro všechny. Západní elity však mohou klást vinu jen samy sobě.

Úvaha Kevina MacDonalda The Unstable Alliance of Nationalists and “Mainly Jewish Oligarchs” in the Ukraine vyšla na stránkách The Occidental Observer 13. března 2014.