Délský potápěč

Michael O’Meara

Autor: Brett Stevens

New Culture, New Right: Anti-Liberalism in Postmodern Europe
Michael O’Meara
224 stran, 1st Books

V knize New Culture, New Right (Nová kultura, Nová pravice) se Michael O’Meara pouští do důkladného přehledu poválečného konzervativního obrození. Všechny pojmy, o nichž se mluví, jsou v knize rozebrány bez přehnaně sebestředné kritiky. Jedná se o hutné, podrobné a technicky přesné dílo, takže rozhodně není pro každého. Pro všechny, kteří se vážně zabývají možnostmi nabízenými Novou pravicí, je však povinnou četbou.

Vášnivě napsaný útlý svazek (jen něco málo přes 200 stran) se rychle stal jednou z mých nejoblíbenějších knih o Nové pravici. Je napsán z velké části akademickým stylem, ale co je důležitější, přináší exkurz jejími dějinami prostřednictvím hlavních myslitelů a bod po bodu ukazuje vývoj myšlenek, jež se staly součásti Nové pravice. Nejedná se o propagandu ani oddechové čtení, ale výklad politických dějin prostřednictvím filozofie.

Continue Reading

Autor: The Saker

Dnes už pětasedmdesátiletý generál Ratko Mladić byl minulý týden odsouzen samozvaným loutkovým soudem NATO, který si říká Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Měli bychom zmínit, že stejně jako prezident bosenských Srbů Radovan Karadžić a srbský prezident Slobodan Milošević byl i Mladić předán svým trapitelům z NATO srbskými úřady. To nám říká všechno, co potřebujeme vědět o koloniálním postavení dnešního Srbska i compradorské povaze bělehradského režimu.

Anglosionistickému impériu jde v prvé řadě o to ponížit národ, který se mu odvážil postavit na odpor. Nedělejme si totiž sebemenší iluze, právě tímto nesmazatelným hříchem se Srbové provinili a za něj jsou dnes ponižováni: dovolili si vzepřít se moci anglosionistického impéria – sami, bez skutečné ruské pomoci či podpory. Vlastně to byli jen osamocení bosenští Srbové, kdo se postavil USA, EU a NATO nejen bez ruské podpory, ale dokonce i bez opory jugoslávské vlády v Bělehradě (Slobodan Milošević totiž na své srbské bratry v Bosně uvalil sankce!). Bosenští Srbové tím demonstrovali míru odhodlání, které není pro typického moderního Evropana ani představitelná, natož pak pochopitelná. Válka v Bosně byla ve své době povětšinou nepochopená, dnes je pak převážně zapomenutá. Přesto chci ukázat, že válka sehrála zásadní roli při utváření podoby následujících desetiletí. Připomeňme si tedy některé z tehdejších událostí.

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Latinský neologismus „homo americanus“ do jisté míry slouží jako hanlivé označení amerikanizovaného občana i jeho životního stylu. Americký člověk – homo americanus – i se svou puritánskou etikou často bývají v Evropě terčem posměchu a americký systém, mentalita a především zahraniční politika jsou na Starém kontinentu předmětem kritických antropologických i politických studií. Autoři některých z nich zaujímají apriorně konfrontační postoj, další pak lze zařadit spíše do kategorie společenskopolitické satiry 1] a jiné se pokoušejí vědecky prokázat mezery a omyly americké zahraniční politiky. Přestože drtivou většinu Evropanů s Američany spojuje rasový původ, jejich společnosti se od sebe liší, v některých ohledech i dosti zásadně. S postupující amerikanizací evropské společnosti si však můžeme klást otázku: proč bychom měli fenomén homo americanus studovat výhradně v Americe? Nadnárodní jedinečnosti amerického systému na počátku 21. století je třeba kriticky zkoumat v příslušných akademických oborech. Jako nejlepší přístup ke kritickému rozboru předmětu homo americanus a jeho konkrétní systém se však jeví interdisciplinární výzkum a historická komparace.

Kdo tedy je tento homo americanus, a kým byl vůbec definován? V jakém časovém období, na jakém místě a čí terminologií? A hovoříme-li o průměrném homo americanus, máme na mysli nějakého finančního žraloka z východního pobřeží USA nebo předválečného básníka jako byl Edgar Allan Poe; revolučního amerického heretika jako Thomas Jefferson, nebo srovnatelně heretického Američana, jakým byl George Fitzhugh? A pokud vezmeme za ztělesnění typu homo americanus soudobého neokonzervativního akademika, neměli bychom se ztotožnit i s jeho závěry a soudy o americkém systému? Dnešní neokonzervativec se může považovat za skutečného Američana právě tak silně, jako kdysi jižanští agrárníci, přestože jejich etnické a politické loajality by snad ani nemohly být vzdálenější. Každé vymezení pojmu homo americanus se tedy nevyhnutelně odvíjí od společenské, intelektuální, rasové a etnické pozice pozorovatele i pozorovaného.

Continue Reading

Tomislav Sunić

Autor: Tomislav Sunić

Označení „antisemita“ bude dost možná v budoucnosti studováno jako názorný příklad postmoderního politického diskurzu, tj. jako označení pro zastánce vlády „démonologie“. „Mnozí proslulí židovští autoři, sžíraní obavami ze skutečné či domnělé hrozby antisemitismu, jej považují za nákazu, což jim dovoluje snadno se vyhnout jakékoliv introspekci“, píše Hervé Ryssen. Jeho slova jen potvrzují naše přesvědčení, že současnost – jakkoliv na ni mají někteří Američané sklony pohlížet jako na posthistorickou epochu – je pevně spojena s mladší historickou pamětí, protože minulost i současnost spoluutvářejí občanskou identitu a mají vliv na budování národního státu i paměť Američanů (a tím pádem i postmoderních Evropanů). Jak se tedy člověk má pustit do kritického hodnocení v Americe dominantního judeo-křesťanského ducha, aniž by se vystavoval riziku vyobcování ze slušné společnosti – pokud ne přímo nuceného pobytu za mřížemi psychiatrického oddělení, jako kdysi Ezra Pound? Jakkoliv je totiž alespoň pod ochranou soukromí pro velkou část amerických bělošských elit zcela normální nonšalantně vtipkovat o Mexičanech, Afričanech nebo třeba i o svých níže společensky postavených nežidovských soukmenovcích, i ta sebenevinnější poznámka o ohromném židovském vlivu v Americe, byť by byla podložena empirickými fakty, je považována za nesmírně závažnou urážku Židů. Pokud už se nějaký seriózní intelektuál či politik do této zapovězené sféry skutečně pustí, vyloží si ostatní jeho počin zpravidla jako provokaci, případně pak podpis pomyslného vlastního rozsudku smrti.

Continue Reading

“Budeme je střílet z kulometů…”

Autor: Josh Gelernter

Bílí Jihoafričané se ocitli v nesmírném nebezpečí. Možná však existuje řešení.

Situace v Jižní Africe je tristní. Když byl v roce 1994 přízrak apartheidu konečně rozdrcen na kusy, zdálo se, že země před sebou má zářnou budoucnost. O pouhých osm let později v roce 2002 ale celých 60% Jihoafričanů prohlásilo, že život za apartheidu byl lepší. Těžko tomu uvěřit, ale takto zlé to bylo už v roce 2002. A dnes je to ještě horší.

Na konci apartheidu byla očekávaná délka života v zemi 64 let, stejná jako v Turecku nebo Rusku. Dnes je to 56 let, jako v Somálsku. V zemi dojde ke 132,4 znásilněním na 100 000 obyvatel, zdaleka nejvíc na světě: druhá Botswana má 93, třetí Švédsko má 64. V žádné jiné zemi tento údaj nepřesahuje 32.

Ještě před pádem apartheidu se jihoafrická autorka Ilana Mercerová i s rodinou přestěhovala do Izraele; její otec byl hlasitý kritik apartheidu, šikanovaný bezpečnostními jihoafrickými složkami. Článek na World Net Daily z roku 2013 cituje slova Mercerové, zasloužilé bojovnice proti apartheidu, že „za vlády Afričanů zavraždí v zemi víc lidí, než kolik jich umřelo rukama afrikánské vlády za skoro 40 let“. Podle vládních odhadů je spácháno 31 vražd na 100 000 obyvatel ročně, tedy asi 50 denně. Tím by se JAR zařadila na desáté místo nelichotivé statistiky, ještě před Rwandu, Mexiko nebo oba Súdány. A to se řídíme oficiálními údaji – nezávislí pozorovatelé z vnějšku mluví až o dvakrát vyšších číslech. Nedůvěřovat tamní úřadům je ostatně více než na místě, jihoafrická vláda, vedená od konce apartheidu stranou Nelsona Mandely Africký národní kongres, je nesmírně neschopná a zkorumpovaná.

Continue Reading

Socha Mahátmy Gándhího na Ghanské univerzitě darovaná indickým prezidentem Pranabem Mukherdžím v červnu 2016

Při příležitosti 70. výročí zavraždění Mahátmy Gándhího přinášíme další příspěvek do sekce Kritických textů, krátký náhled do současného levicového diskurzu o rasismu. – Red.

Autoři: Krishna Akhil Kumar Adavi, Swaha Das, Hari Nair

Dvanáctého září 2016 předložila skupina akademiků z Ghanské univerzity vedení univerzity petici, v níž se dožadovali odstranění sochy Mahátmy Gándhího z prostor univerzity. Svůj požadavek zdůvodnili následovně: 1) Gándhí pronesl rasistické poznámky namířené proti původním Afričanům; 2) není při nepřítomnosti afrických hrdinů důvod mít na africké universitě sochu Neafričana; 3) rasistické sochy už byly v minulosti odstraněny z více univerzit a 4) umístění sochy nepředcházela diskuse s akcionáři. Podle posledních zpráv padlo rozhodnutí sochu přemístit. Zásadní otázkou však zůstává: byl Gándhí skutečně rasista?

Continue Reading

Nemusíte patřit k „pražské kavárně“, abyste si mohli ke kávě dopřát kvalitní četbu. Podpořte knihu Markuse Willingera – Generace identity!

Autor: E.X.

Nedávno se mi při setkání s aktivistou Generace Identity dostala do rukou drobná, leč obsahem hodnotná publikace, především pro svůj aktivizační potenciál. Sami vydavatelé publikace z nakladatelství Arktos řekněme narovinu přiznávají, že kniha není politologickou či sociologickou studií, ale manifestem, ještě přesněji vyhlášením války. Nechť tedy válka nejen idejí započne.

Na Západě se pomalu ale jistě etabluje mládežnické protestní hnutí nespokojené se současným Duchem doby. Jako formu svého protestu volí moderní a efektivní zpracování civilizačních problémů a i jistou mediální zkratku. Hnutí je úspěšné především ve Francii, ale má již své velké pobočky například v Německu či Rakousku. Nově vznikly pobočky i kupříkladu v České republice, Itálii nebo Maďarsku. Velkou energii a je třeba říci že i podstatnou část členů organizaci přinesla imigrační krize a hlavně neschopnost a neochota předních západních politiků jí čelit, kdy západní politici lidově řečeno jen strkají hlavu do písku, žvaní a omdlévají při slově rasismus. O blaho a bezpečnost původního obyvatelstva jim očividně nejde. Společně s minimální důvěrou v masmédia a s možností sdílet informace přes internet se Evropa dostává do dost výbušné situace a různým ideovým hnutím se otevírají dříve nevídané možnosti.

Continue Reading

Kevin MacDonald

Autor: Kevin MacDonald

Jedním z často opakovaných obvinění, jež proti mně vznášejí Southern Poverty Law Center i další, kteří by mě rádi umlčeli, je, že přispívám do magazínu The Occidental Quarterly a jsem i členem jeho redakční rady. 1] Proto bych na tomto místě rád vysvětlil, proč pro TOQ píši a proč tuto publikaci pokládám za nesmírně důležitou.

Rád se na The Occidental Quarterly dívám optikou modelu Partisan Review 40. a 50. let. V té době se jednalo o velice významnou levicovou publikaci, která se ale s vršícími se důkazy o antisemitismu v Sovětském svazu postupně stávala stále více antikomunistickou. Redakce, přispívatelé i čtenáři Partisan Review sami sebe viděli jako odstrkované, okrajové postavy. Jak to vyjádřil Norman Podhoretz, „Necítili, že patří k Americe nebo že Amerika patří jim“. Doba se ale změnila a myšlenky vyznávané lidmi z prostředí Partisan Review a levice obecně si zajistily hegemonii a těmi, kdo se cítí od Ameriky odcizení, jsme nyní my. Dobrá zpráva ale zní, že k podobné změně může dojít dosti rychle – a to i průběhu jednoho lidského života.

Continue Reading

Úvodní vydání The Occidental Quarterly poprvé přineslo pravidelnou rubriku nových vydání projevů, esejí a článků, které už nejsou v tisku nebo nebyly nikdy předtím publikovány, kterou jsme nazvali Koutek klasiků. Slavný projev Enocha Powella z roku 1968, přednesený pro birminghamské Konzervativní politické centrum (West Midlands Area Conservative Political Centre), který vešel do dějin jako projev „Rivers of Blood“ („Řeky krve“), se v průběhu druhé poloviny 20. století vypíná jako jedna z nejrozhodnějších výzev na obranu západní kultury. Význam jeho poselství z něj dělá ideální volbu pro první kus připomenutý v Koutku klasiků. Přestože se přepis Powellovy řeči objevil na webu a v několika upravených monografiích, jeho dostupnost byla dosud spíše omezená.

Nedávno se pak do redakce TOQ dostala kopie rukopisu dalšího proslulého Powellova projevu pro Mladé konzervativce v manchesterské čtvrti Stretford z 21. ledna 1977. V něm Powell varuje své krajany před možnou hrozbou „politických násilností“ a vyhlídkami na rýsující se rasovou občanskou válkou, nedojde-li k dramatickému obratu imigrace barevných z kolonií britského Commonwealthu. Powell se ve své řeči hodně soustředil i na drakonická opatření Zákona o rasových vztazích z roku 1976, zejména pak paragraf 70, který poskytl úřadům nástroj ke „kriminalizaci racialismu“ a stíhání autorů „nenávistných projevů“ bez ohledu na úmysl. Stal se tak záminkou k zákazu projevů označených za „výhrůžné“ a „urážlivé“ a omezování činnosti nacionalistických a rasově smýšlejících skupin jako Národní fronta.

Continue Reading

Autor: Enoch Powell

Následuje překlad projevu poslance Rt. Hon. J. Enocha Powella na setkání Mladých konzervativců v Civic Theatre v manchesterském Stretfordu pátečního večera 21. ledna 1977. Powell zde jasně vyjadřuje své postoje k poválečné imigraci a závažnosti hrozby, již představovala pro zemi a národ.

V průběhu posledních dvaceti let, se nejprve na místní úrovni a postupně v celé zemi jedno téma nápadně liší od všech ostatních svou vytrvalostí, s níž si zachovává aktualitu, a hlubokou i pohlcující posedlostí, s níž stále pevněji poutá zájem veřejnosti. Jde o stav tím pozoruhodnější s přihlédnutím k horlivému odhodlání, s nímž se příslušní lidé snažili a snaží toto téma udržet mimo parlamentní debatu a k užití všech dostupných prostředků – od právních sankcí po odborová nařízení – jak zabránit otevřené diskusi o tomto problému. Ti, kdo se navzdory tomu všemu rozhodli mluvit o tom, co stovky tisíc jejich spoluobčanů každodenně vidí a zažívají a nahlas vyjádřit obavy o budoucnost, jež tyto Brity trápí, nebyli ušetřeni žádného společenského či politického potrestání, žádné hrozby soukromého ostrakismu ani veřejného násilí. Snahy o umlčení, zesměšnění nebo odsouzení hlasů varujících ve 30. letech před nastávající válkou s fašistickou diktaturou a volajících po včasném rozpoznání a konfrontace hrozby, již představovala, blednou v porovnání s dnešní kampaní závistí.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Často se říká, že nihilismus je jednou z nejvýraznějších charakteristik naší moderní doby – co to ale vlastně nihilismus vůbec je? Nihilismus znamená cosi jako „smrt“ Boha, popření objektivního smyslu a hodnot, rozostření morálních kategorií a hierarchií, rozklad společného světa na individuální náhledy i společné kultury do subjektivních „osobních preferencí.“

Nietzsche nihilismus definuje jako znehodnocení nejvyšších, ústředních hodnot kultury. Podle něj tedy k pochopení nihilismu musíme nejprve porozumět: 1) povaze hodnot; 2) úloze hodnot v životě; 3) povaze požadavku, jež na nás tyto hodnoty vznášejí; a 4) jak mohou hodnoty o tento „nárok“ něco na nás vyžadovat přijít. Rád bych se pokusil nalézt odpověď v myšlení a díle čtyř filozofů: Giambattisty Vica, (1668–1744), Sørena Kierkegaarda (1813–1855), Friedricha Nietzscheho (1844–1900) a Ernsta Jüngera (1895–1998).

Continue Reading

Kam čert nemůže nastrčí hollywoodské scénáristy

Autor: Jef Costello

Rozesmutněn nad ztrátou Perníkového táty (Breaking Bad) jsem několik let hledal seriál, kterým bych ho dokázal nahradit. Bez úspěchu. Čas od času jsem zkusil pár epizod nějaké série, jen abych znovu a znovu na vlastní kůži pocítil hloubku močálu, do něhož jsme zapadli. Domek z karet, American Horror Story, Pravá krev a ano, i Upíří deníky – vyzkoušel jsem všechno. Výsledek byl vždy stejný: někdy v průběhu třetího nebo čtvrtého dílu jsem se musel sám sebe zeptat: „Proč se na tu šmíru vlastně dívám?“ Nezklamal snad jen Volejte Saulovi, ten ale tvůrci dávkují velice skoupě a beztak je to jen matný odlesk Perníkového táty.

Continue Reading

Znak Národně-vlastenecké fronty Pamjať

Autor: David L’Epée

V čase stále probíhající krize, do níž se Ukrajina propadla po kyjevské „revoluci“ a událostech na Krymu, se faktor ruského (či proruského) nacionalismu jeví jako klíčový prvek debaty, bez něhož lze událostem na Východě jen těžko porozumět. Proto považuji za nanejvýš zajímavé podívat se na specifika tohoto ruského nacionalismu, našemu myšlení a termínům tolik cizí, který mluví o říši více než o národu a podívat se kus do historie na jeho možné kořeny v sovětské éře. Nedávno vydaná práce Véry Nikolski věnovaná tomuto tématu k tomu přímo vybízí.

Véra Nikolski, francouzská politoložka ruského původu, je autorkou akademické práce Nové formy konzervativního myšlení v současném Rusku, od mladistvých militantů k jeho základům. Před několika měsíci pak vyšla její kniha inspirovaná touto prací, určená ovšem širšímu publiku – Národní bolševismus a neoeurasinanismus v současném Rusku. Její výzkum se zabývá nejrůznějšími třenicemi na ruské nacionalistické scéně, které doprovázely a dodnes doprovázejí přerod Ruska po rozpadu SSSR a blíže se soustředí na dvě čtenářům Rébellion dobře známé postavy: Alexandra Dugina a Eduarda Limonova.

Continue Reading

Rosa Luxemburg

Autor: Alex Kurtagić

Dnes si připomínáme 99 let od smrti Rosy Luxemburgové, marxistické teoretičky, ideoložky, agitátorky a odsouzené zrádkyně, která se zapletla do činnosti mnoha krajně levicových teroristických skupin. Byla spoluzakladatelkou Ligy spartakovců a později i Komunistické strany Německa.

Rudá Rosa, jak vešla do historických análů, se narodila do bohaté židovské rodiny v polském městě Zamość, v té době pod ruskou správou. Byla nejmladší z pěti dětí obchodníka s dřívím Eliasze Luxemburga a Line Löwensteinové.

Její dětství nebylo nijak zvlášť výjimečné, snad až na problémy s kyčlí, kvůli kterým byla jako pětiletá celý rok přikována na lůžko. Jako nechtěná památka na tyto zdravotní trable jí zůstaly nestejně dlouhé dolní končetiny; Rosa kulhala. Když jí bylo devět let, poslali ji rodiče na dívčí gymnázium do Varšavy. Několik následujících let se zdálo být všechno v pořádku.

Continue Reading

Autor: Mark Yuray

Přenesme se zpět v čase do Německa na začátek roku 2016. „Německo šokováno silvestrovskými skupinovými útoky proti ženám v Kolíně“, psala tehdy BBC:

Rozsah útoků proti ženám u hlavního vlakového nádraží v Kolíně šokoval Německo. Zapojila se do nich asi tisícovka opilých a agresivních mladíků. Policejní náčelník Wolfgang Albers to označil za „zločin zcela nových rozměrů“. Jednalo se podle něj o muže arabského a severoafrického vzezření. Zvlášť znepokojivé je, nakolik organizovaně útoky působily. Asi tisíc mladíků dorazilo v početných skupinkách, zřejmě s úmyslem útočit na ženy. Kvůli srocení lidí oslavujících příchod nového roku sice před nádražím byli policisté, podle mnohých zpráv však některé útoky vůbec nezaznamenali. Panují také obavy, že mnohé poškozené ženy napadení vůbec nenahlásily.

Zvýraznění jsem přidal já. I z velice zestručněného a autocenzurou svázaného popisu BBC se dozvídáme, že tisíc organizovaných, opilých a agresivních mladých Arabů dorazilo na Silvestra v početných skupinách na hlavní nádraží a náměstí ve více než milionovém německém městě Kolín nad Rýnem, aby se tam pustili do masových krádeží a sexuálních útoků. Policie sice byla na místě, „některé útoky vůbec nezaznamenala“.

Continue Reading

Fidus – Abendliche Schauung, 1930

Mezi lety 1895-1914 opustily desítky tisíc Němců své domovy a emigrovaly do Ameriky – ta byla konec konců zemí budoucnosti, a oni sami sebe viděli jako průkopníky na cestě k nové společnosti. K uskutečnění těchto nových snů ve Spojených státech si ze staré vlasti přenesli a živili právě ty ideje, které považovali za nejcennější.

Continue Reading

Etnicky a rasově nespecifikovaní „mladíci“ právě obohatili zatuchlou pařížskou čtvrť novou „francouzskou tradicí“.

Autorka: Melissa Mészáros

Imigrantská pařížská předměstí opět přivítala nový rok vlnou násilností.

Krátce po silvestrovské noci se po sociálních médiích začalo virálně šířit video, na němž desítky běsnících mladíků převracejí na ulici automobil a opakovaně kopou do na zemi ležící policistky.

Záběry vyvolaly okamžitou reakci francouzských úřadů i prezidenta Macrona, který se na Twitteru nechal slyšet: „Viníci tohoto zbabělého a zločinného lynčování příslušníků policejních sil konajících 31. prosince svou povinnost budou dopadeni a potrestáni. Právo a zákonnost musejí být rozhodně podpořeny silou. Policii náleží úcta a plná podpora všech jejích takto hanebně napadaných příslušníků.“

Les coupables du lynchage lâche et criminel des policiers faisant leur devoir une nuit de 31 décembre seront retrouvés et punis. Force restera à la loi. Honneur à la police et soutien total à tous les agents bassement agressés.

— Emmanuel Macron (@EmmanuelMacron) 1. ledna 2018

Policistka a její kapitán byli brutálně zbiti poté, co zasahovali u velké party pořádané ve skladišti na předměstí Champigny-sur-Marne na jihovýchodě Paříže. Bitka vypukla, když se na akci vetřela skupinka asi dvaceti „obzvlášť agresivních jednotlivců“ a odmítla odejít. Tito mladíci si následně svou agresi vybíjeli i na policistech, což povzbudilo i další, kteří s klacky zaútočili na automobil.

Continue Reading

Jedenáctého prosince 2017 došlo k setkání Vladimíra Putina a Bašára Asada na letecké základně Hmímím v provincii Latákia

Autor: Doug Huntington

Občanská válka v Sýrii je v podstatě u konce. Z Islámského státu zbývá sotva stín jeho někdejší zloby a slávy a neovládá už jediné větší v Iráku ani Sýrii. Ruský prezident Putin ohlásil masivní stahování ruských vojsk ze Sýrie a irácká armáda nedávno po obsazení poslední zbytky teritoria ISIS u syrských hranic uspořádala velkou vojenskou přehlídku v bagdádské Zelené zóně. Irácká vláda vyhlásila 10. prosinec státním svátkem k připomínce porážku ISIS.

Tyto události samozřejmě neznamenají úplný konec konfliktu v oblasti a většina odborníků věří, že se ISIS v reakci na svou totální porážku na bitevním poli vrátí k terorismu. Trvalejší mírová budoucnost a ukončení syrské občanské války však poté, co nedávné mírové rozhovory mezi Asadovou vládou a opozicí konané v Ženevě zabředly do slepé uličky, zůstávají nejisté.

Continue Reading

Wandervogel

Autoři: Gordon Kennedy & Kody Ryan

Podle Websterova slovníku (2003) je „hippie“ nebo „hipík“: „mladý člověk v 60. letech 20. století, který odmítl zavedené sociální normy ve jménu spontánnosti, svobodných projevů lásky a rozšíření vědomí; často nosil dlouhé vlasy a nekonvenční oblečení a užíval psychedelické drogy.“

Tato mediální definice odpadlíků z 60. let rychle zastínila všechny starší významy tohoto slova, jak ho například užíval Malcolm X ve své proslulé autobiografii (str. 68 – pozn. DP). Coby sedmnáctiletý podvodníček z Harlemu v roce 1939 Malcolm pozoroval:

„Někteří běloši v Harlemu, těm mladším jsme říkali ‚hippies,‘ se chovali černošštěji než černoši. Ten, kterého mám na mysli, mluvil silnějším černošským přízvukem (hip) než my. Serval by se s každým, kdo by mu naznačil, že si všimnul jakékoliv rasové odlišnosti.“

Podobně mluví ve svém slavném Na cestě (1955) i Jack Kerouac:

„V nafialovělém smrákání jsem se celej rozbolavělej vlekl pod světly Sedmadvacáté a Welton Street, denverskou barevnou čtvrtí, a přál si být černý, poněvadž jsem cítil, že ve všem, i v tom nejbáječnějším, co mi kdy bělošský svět poskytnul, nebylo nikdy dost zanícení, nikdy dost života, radosti, srandy, tmy, muziky, noci.“

Výraz „hippie“ tedy byl výpůjčkou z harlemského černošského slangu (ebonics), která si našla přes éru beatu cestu až do 60. let, dokud ji Herb Caen z San Francisco Chronicle v polovině 60. let nezačal používat k označení mladých lidí, kteří přicházeli do města, tak dlouho a tvrdohlavě , až ji převzala celostátní média.

Ale kromě do slušivých obleků oděných „bílých negrů“ (wiggers) 1] Harlemu 30. let skutečně v téže době existovali také dlouhovlasí vousáči, kteří chodili v sandálech a obvykle dávali přednost příjemným subtropickým oblastem jako jih Kalifornie a Florida, kde si mohli snadno obstarat potravu z tehdy všudypřítomných ovocných stromů.

„Nature boys,“ jak se jim později začalo říkat, byli bez výjimky němečtí přistěhovalci nebo američtí mladíci ovlivnění těmito Němci, kteří hlásali své poselství Lebensreform (reforma života / reforma životního stylu) každému, kdo byl připraven na radikální rozchod se zažitými hranicemi civilizace 20. století.

Continue Reading

Autor: Joseph Pearce

V asi nejvýznamnější literární inspiraci Pána prstenů, anglosaském eposu Beowulf, nacházíme vodítka k porozumění způsobu, jakým Tolkien zároveň skrývá i odhaluje nejhlubší významovou rovinu svého díla.

Epos Beowulf, pocházející pravděpodobně z počátku osmého století, tedy z éry života svatého Bonifáce a Bedy Ctihodného, je nádherným a kouzelným vyprávěním, oživeným bohatým křesťanským duchem kultury, z níž vzešel. Dílo je prostoupeno alegorickou silou a evangelickým zápalem. S hlubokým uvědoměním si klasické antiky čerpá plnými doušky z Virgiliovy Aeneidy, což ukazuje povědomí saského básníka o jeho náležitosti do nepřerušeného kulturního kontinua.

Tolkien přeložil celý epos, přestože tento překlad spatřil světlo světa teprve v roce 2014, a napsal o něm odbornou esej, The Monsters and the Critics (Monstra a kritici), mnohými označovanou za vůbec nejmistrovštější kritiku básně, jaká kdy byla napsána. Tolkien tedy Beowulfa očividně znal velmi dobře, možná nejlépe z celé své generace, a o zásadním vlivu tohoto díla na jeho vlastní tvorbu nelze pochybovat. Nejvíce bije do očí nevyhnutelná analogie dračí epizody v Beowulfovi a podobné dějové linky v Hobitovi. Důkazy inspirace Pána prstenů anglosaským eposem jsou však poněkud delikátnějšího charakteru.

Continue Reading