Délský potápěč

Danuše Nerudová – Máme na víc: #jen se domluvit

Autor: Ignác Bauer-Šíma

Zaznamenal jsem, jak se naši politici ze všech stran a směrů v poslední době trumfují, kdo z nich mluví nejlépe anglicky. První ,krásná a inteligentní“, se vysměje Druhému, rovněž „krásnému a inteligentnímu“, že mluví anglicky směšně, špatně, s přízvukem! Místo, aby byla odeslána, kam patří, vytáhnou příznivci Druhého videa, kde zase ta První louská anglické větičky z papíru jako školačka. A máš to, ty vostudo jedna!

Důvodem sporu, který zachvátil média („Kdo z našich politiků má nejhorší angličtinu?“) je především nedokonalá výslovnost, která asi příliš prozrazuje, že dotyčný není rodilý mluvčí, ale polodivoch z jakési východní kolonie.

Continue Reading

Pro kvalifikované řemeslné i jiné práce ovšem bude po třicetileté difamaci učňovského školství pracovníky potřeba dovézt

Autor: Jan Procházka

K tomu, aby vytvářelo zisk. No a není-li pro zisky zahraničních akcionářů ochotno lopotit se na plantážích nebo v montovnách, tak se původní postřílí a importuje se jiné, nové, třeba z Afriky, Indie nebo Indonésie. Naši zahraniční vlastníci mají v této praxi staleté zkušenosti. Přehnané? Ale vždyť přesně takto vzniklo například obyvatelstvo britských a nizozemských Ostrovů koření (Bandy, Ambon, Zanzibar, Mauricius), Třtinových ostrovů (Antily) a Západních Indií (Jamajka, Britský Honduras a další). Původní obyvatelé byli příliš hrdí a proti monopolům se bouřili. Zápaďáci je proto „eliminovali“ a místo nich si přivezli „agenturní pracovníky“ z rovníkové Afriky. Velká výměna! Nezní to povědomě?

Continue Reading

…aneb pár poznámek k přitažlivé síle, proti níž nic neobstojí

Autor: Morgoth

Asi poprvé jsem se slovem „multikulturalismus“ setkal někdy v roce 2003 v novinách Sunday Times. Autorem nebo hlavním hrdinou článku byl (britský ministr a později premiér) Gordon Brown a mně bylo instinktivně jasné, že se mi snaží prodat lež. Odpuzovala mě neuchopitelnost pojmu, který působil naprosto uměle. Ohavně také zněl – příliš mnoho souhlásek „naňahňaných“ až moc u sebe. Souvětí, v kterém se slovo objevilo, s jistotou a rozhodností tvrdilo, že multikulturalismus je objektivní fakt a žitá realita, navíc nikterak nová. Multikulturalismus neměl být nějakou hudbou budoucnosti, ale současnou, existující skutečností. Británie už je multikulturní – ne že se jí teprve vbrzku má stát. Věděl jsem, že je to lež. Skoro celý svůj život jsem prožil na severovýchodě Anglie, takže jsem viděl, že žádná pluralita kultur ani národností tam neexistuje – jen my.

Continue Reading

Afrikanští uprchlíci z Jižní Afriky přilétají v pondělí 12. května 2025 na mezinárodní letiště Dulles poblíž hlavního města Spojených států Washingtonu, D.C. (Zdroj: Al Jazeera)

Autor: Greg Johnson

Čas od času se mě někdo zeptá, jak vidím život našeho hnutí „po Trumpovi“. Otázka není úplně jednoznačná, ono „po“ lze totiž chápat nejen jako začátek, ale také konec současného Trumpova volebního období.

Život od Trumpova znovuzvolení nebyl pro americké bílé nacionalisty vůbec špatný, protože prezident dělá to, k čemu dlouhodobě vyzýváme: utěsnil jižní hranici, deportuje ilegály, omezuje programy relokace uprchlíků (s výjimkou bělochů z Jižní Afriky!), vytváří tlak na pracovní víza H-1B, zrušil program USAID, odbor ministerstva spravedlnost pro rasové vztahy Community Relations Service, vystupuje proti „woke“ a DEI (mj. pozitivní diskriminace), podnikl kroky proti odpírání bankovních služeb z ideologických důvodů a dokonce si troufnul i na některé fragmenty ultimátní liberální modly – dědictví éry boje za občanská práva z 60. let. Bonusem pak budiž i to, že Trump nestojí za Izraelem zdaleka tak otrocky, jak jsem očekával.

Continue Reading

Trajektorie demografické proměny Velké Británie (nezahrnuje ostatní bělošská etnika, kromě bílých Bílých britů a Irů, tzv. Other Whites). Podle této projekce se bílí Britové stanou menšinou v letech 2062-2063).

Autor: Morgoth

Britský poslanec za stranu Reform UK Richard Tice byl v nedávném rozhovoru se Stevenem Edgintonem z GB News dotázán, zda ho znepokojuje skutečnost, že se bílí Britové stanou během několika málo desítek let v zemi menšinou. Otázka zazněla částečně v reakci na nedávno vydanou demografickou studii Matta Goodwina, který stanovil „rok zlomu“ kousek za polovinu století, na rok 2063. Tice se z odpovědi pokusil vykroutit podivnou směsicí trapnosti, odvádění pozornosti, sarkasmu, aby z něj nakonec vypadlo, že „v té době tady už dávno nebude“. Navíc Edgingtona nařknul z „posedlosti podobnými záležitostmi“, zřejmě v odkazu na jeho předchozí interview s Nigelem Faragem. Farage se vykrucoval obdobně jako Tice, za což se jim oběma dostalo posměchu a nenávisti internetové pravice.

Lidé rádi až přespříliš zabředají do výpočtů bodu zlomu britské bílé populace. Ve školách to dost možná bude už v příští dekádě, kolem roku 2045 nejspíš u mladých do 30 let a kolem poloviny století u celé populace království jako takové.

Continue Reading

Remigration Summit 2025

Autor: Angelo Plume

„Habemus ReSum,“ vyhlásil Andrea Ballarati z podia Teatro Condominio di Gallarate v odkazu na nedávno proběhnuvší konkláve. Mladý Lombarďan ovšem nebyl jediný, kdo s tímto spojením přišel.

Italská média shromáždění označila za „konkláve pravicových extremistů“, kteří se z celé Evropy vydali na „pouť“ do Teatro. Jeden z hlavních organizátorů setkání a jeho „ceremoniář“ Ballarati byl italskou redakcí online plátku Huffpost nazván „prorokem“ remigrace. Remigrační summit s vatikánskou volbou papeže spojovaly také masivní přítomnost bezpečnostních složek i zástupců médií.

Kvůli čemu vlastně všechen ten povyk? Summit, který se konal v sobotu 17. května ve městě nedaleko Milána, se zrodil v hlavách identitářů a nacionalistů z celé Evropy, z nichž se asi největšího dílu zodpovědnosti chopili Rakušan Martin Sellner, portugalský aktivista Afonso Gonçalves a už v úvodu zmíněný Andrea Ballarati. ReSum si vytyčil jako svůj hlavní cíl vysvětlit titulní myšlenku širšímu obecenstvu, obhájit ji proti námitkám kritiků – a také ji z úst účastníků vykreslit v zářivých barvách jako řešení skoro všech zásadních problémů, jimž Evropa dnes čelí, což říkám bez nějakého přehánění.

Continue Reading

Vedle ilegálních Ecrits de Guerre jsou k dispozici i kritická vydání listů, v Cahiers Céline 7 a Lettres des années noires

Autor: Redakce

Původním naším záměrem bylo připravit k českému vydání Célinovy veřejné listy psané za války pro francouzský kolaboracionistický tisk. Vyšly takřka v úplnosti „ilegálně“ roku 1990 v Paříži pod názvem Ecrits de Guerre u poloanonymních Nouvelles Éditions [Les Amis de Gustave Le Bon], a ještě před několika lety je nabízel katalog nakladatelství L’Homme Libre. Avšak poznámkový a jiný aparát k tak svébytným dokumentům, jakými dnes tyto dopisy pro českého čtenáře nesporně jsou, by přesáhl únosnou míru; pozornost v céliniích jsme proto přenesli jinam. V dalším článku se k „psaním z války“ vrátíme alespoň na stránkách Délského potápěče. Zde prozatím ostře vybroušená (a námi krácená) předmluva pisatele, skrývajícího se za šuansky znějícím nom de guerre: Caradec

Představovat Célina?

Jaká domýšlivost!

Třicet let po jeho smrti nás jeho stín osvěcuje, jeho světlo oslňuje.

Continue Reading

Golda Rosheuvel jako královna Charlotte, manželka Jiřího III. a královna Spojeného království Velké Británie a Irska. (Seriál Bridgertonovi v produkci Netflix, 2024)

Autor: Václav Jan

– o obsesích světáčkovské pražské náplavy, dřevěném kačeru konzervativců a slušném člověku

Vyprávění tvoří vnímání světa. U dětí to bývalo vyprávění dospělých u kamen, za dlouhých zimních večerů, nebo když se dralo peří, vyprávění pohádek, příběhů, osudů, tradovaných v rodinách a kmenech po generace. Dnes je to u malých i velkých sugesce příběhů vyprávěných v televizích všeho typu. Chytří tvůrci dokážou propagandu dávkovat pomalu, nenápadně, a divák ji přijímá s jistou samozřejmostí, nebo i odporem, který ale slábne, jak je konzument postupně nahlodán pochybnostmi, že snad on nemá pravdu, že někde ustrnul, a že pravdu mají všichni ti, kteří kolem něj mluví úplně jiným jazykem. Oblíbení herci, moderátoři, moudří pánové v historických dokumentech. Kamarádi, učitelé, novináři. Jeho vlastní děti. Každopádně dospívá do stavu, kdy mu připadá lepší mlčet a smířit se, než si dělat problémy bez šance na změnu reality, zato s jistotou vnitřního neklidu a izolace.

Continue Reading

Jean Raspail

Autor: Redakce

Četba Tábora Svatých je jako test. Odmítavá reakce svědčí o konformitě, vrozené prázdnotě, slabosti či vykořeněnosti,  kterou dnes systém, jenž není náš, nýbrž těch Jiných, implementuje od dětství. Přitakání svědčí o zachované sebeúctě.

Děj románu z roku 1973 lze shrnout několika řádky: na jihu Evropy ztroskotá stovka lodí s milionem migrantů, chudáků vyhnaných bídou, ženy, děti, rodiny… Jsou slabí, beze zbraní, budí soucit, výčitky, otázky svědomí. Když jsou tu, přijmeme na naší pevnině i s rizikem, že to dodá odvahu dalším milionům barevných? Evropa bude ohrožena zaplavením jejich proudy. Co tedy dělat? Poslat je zpátky? Použít sílu proti slabosti? Tážou se všichni nelhostejní k osudu jejich domoviny. Avšak záhy je prostě pozdě – váha blátěných spočívá v jejich množství. Země je jich plná, autority à la fialovci rezignují, domorodí prchají, nepořádek, zmatek, zdevastované hypermarkety. Vlast nakonec brání jen dvacítka Svatých, napůl vojáků a napůl civilů, kteří se opevnili v jedné vesnici a střílejí na vše, co se pohne. Než je rozbombardují („Našlo se osmnáct pilotů, kteří vykonali tuto práci a jeden generál, jenž ji zorganizoval.“) stačí ještě pobít stovky invazistů…

Continue Reading

Paříž má novodobých Arsène Lupinů evidentně málo, je tedy evidentně potřeba „kulturního potvrzení.“

Autor: Václav Jan

O propagandě v popkultuře

Continue Reading

Náš ústřední úkol: Remigrace!

Autor: Karl Richter

Karl Richter argumentuje, že incident v Magdeburku podtrhuje potřebu remigrace a ochrany etnické identity, přičemž odmítá povrchová gesta a neefektivní parlamentní řešení.

Není třeba chodit kolem horké kaše: události jako ta v Magdeburku, které jsou nevyhnutelné v důsledku desetiletí trvajícího zaplavování naší země cizinci, mají samozřejmě svůj smysl. Zvyšují teplotu v tlakovém hrnci a vnášejí jasno do klíčových otázek: kdo nese odpovědnost a musí být pohnán k zodpovědnosti. Koneckonců systémové selhání imigrační politiky nezačalo nezačalo současnou semaforovou koalicí (Ampelkoaliton), přesto se nyní útoky nožem a znásilnění staly běžnou součástí každodenního života. Skutečnost, že vydání saúdského psychopata, kterého v jeho vlasti čekal soud, německé úřady záměrně sabotovaly, je v tomto případě jen nesnesitelnou třešničkou na dortu. Viníci mají jména a zastávají úřady.

Continue Reading

Negerští (pardon, nigerijští) dealeři u Václavského náměstí podstupující perzekuci bílého rasistického policisty. Aby si je člověk prohlédl, tak ani nepotřebuje Honzejkových sto tisíc.

Autor: A. J. Tůma

Dnes nekřičí tu kameloti

tak jestli nejsi vážně proti,

podej mi ruku a projdem Václavák

Nedělám to rád, ale měl jsem cosi k vyřízení v Praze na Václavském náměstí. Tomu místu, kde se koncentruje zmar doby, se pokud možno vyhýbám obloukem. Navíc díky aktuálnímu probuzení budovatelského úsilí, při jehož tempu a organizaci v jiných dobách by Německo nemělo dálnice a komunistická Praha metro, je polovina náměstí zavřena za účelem pokládky tramvajových kolejí. V zájmu planety se radní rozhodli ještě trochu zkomplikovat pražskou dopravu. Jestli po téhle pirátské éře na magistrátu, pohrdající tradicí, zbude nějaký odkaz, pak to bude znovuzavedení tramvaje tam, kde byla už před stopadesáti lety. Originální a velmi progresivní.

V nějaké debatě komentátor Hospodářských novin Honzejk chytře navrhl, že by stát měl dát každému mladému člověku 100 tisíc korun na cestování, aby se ve světě na vlastní oči přesvědčil, že ne všichni lidé na světě jsou běloši. Mám k tomu zlepšovák: v rámci politiky rozpočtové odpovědnosti navrhuji dát každému exotiky chtivému juniorovi jenom tisícovku, ať sedne na vlak a jede se podívat na Václavák. Od nádraží je to kousek, trefí i dezolát z venkova, a po procházce centrální Prahou snadno uvěří, že existují i jiní než bílí lidé.

Continue Reading

„Československá“ Velká výměna v praxi. Aneb kde soudruzi všech časů udělali chybu? (foto: Předlice, Ústí nad Labem)

Autor: A. J. Tůma

Ta poslední, Velká, je jen přirozeným vyústěním procesů plynoucích ze změněného vědomí Evropanů

Málokdo si dovede představit, co čeká Evropu v pozdějších fázích Velké výměny. Přitom máme ve vlastních moderních dějinách jednoduchou případovou studii. Po pětačtyřicátém roce došlo v Sudetech k téměř úplné výměně obyvatelstva. V čem je tehdejší případ poučný pro dnešek a v čem se naše dnešní situace liší?

Zásadní rozdíly jsou dva: Při náhradě Němců v českém pohraničí novými usedlíky nedošlo v souhrnu k tak radikální proměně etnického, kulturního, náboženského, civilizačního elementu. Mezi příchozími převažovali Češi a Moravané, většinou s horšími charakterovými vlastnostmi a socioekonomickým potenciálem, doplněni ještě problematičtějším lidským materiálem ze Slovenska a Balkánu. Přestože většinu příchozích tedy tvořili lidé alespoň přibližně shodných rasových, civilizačních a kulturních vlastností s původním německým obyvatelstvem, rychle proměnili kdysi nejbohatší, nejprůmyslovější a nejurbanizovanější část bývalého Rakouska-Uherska a později Československa v nejchudší, nejproblematičtější a nejzaostalejší regiony. A zoufalou periferií zůstává pohraničí podnes – přes nejrůznější metody obou poválečných režimů, různá zvýhodnění, pobídky, dotace a sociálně-inženýrské nápady a statistická kouzla. Tato výměna byla tedy fatální, ačkoli nahrazující populace se zdaleka nelišila od původní tak radikálně, jak se liší dnes se usazující noví Němci, Švédi, Francouzi, Angličané od původních Evropanů. I u nás doma jsme nuceni sledovat stupínek po stupínku pokles estetické, hygienické, všeobecně civilizační úrovně ve službách, obchodě, zdravotnictví, všude, kde začíná být stát závislý na pracovní síle z Východu. A to mluvíme ještě o lidech relativně rasově příbuzných a mezi nimi ještě hlavně o těch, kteří jsou vůbec ochotni pracovat.

Continue Reading

„Velká výměna“ je pro levičáky „konspirační teorií“ – pokud se jí ovšem sami nechlubí

Autor: Jan Procházka

  – tři scénáře o kolonizované Evropě

Popustíme uzdu své fantazie a podíváme se ve světle nedávných událostí v Británii na Českou republiku za několik desetiletí. Nebudeme přitom události v Británii (nebo minulý rok v Marseille, předminulý rok v Detroitu atd.) přeceňovat. K tomu, aby se etnické a rasové násilí zvrhlo v jakousi „občanskou válku“ je daleko, ačkoliv myslím, že se tohoto scénáře ještě dožijeme. Budeme přitom doufat, že nás za podobné úvahy nenechá lidový komisař pro strategickou komunikaci pozatýkat, ale snad ne – nejsme žádné velké ryby s vysokou čteností, jen malinkaté bezvýznamné svině.

K podobným výbuchům dochází na vyspělém rozvinutém Západě každých pár let. Podle mediální lupy by se zdálo, že hoří už celá Británie, nicméně třeba na venkově na jihu Anglie byl klid. V takovém zapadákově jako Bavorský les nebo Vogézy se nic neděje a města jsou jen body v krajině. Nicméně body klíčové, lidnaté, kde se nakonec uzavírají politická rozhodnutí a koncentruje moc. O latinskoamerickém scénáři pro Evropu jsme již referovali. Teď se zkusme podívat na scénáře temnější a násilnější.

Continue Reading

Humza Yousaf (bývalý premiér Skotska za Skotskou národní stranu) se svojí ženou a rodiči

Autor: Morgoth

K nevýhodám ideologie či světonázoru, které zaujímají stanoviska i k věcem srdci velmi blízkým, patří i jejich relativně nižší odolnost vůči lidem zvnějšku, ochotným přijmout vaše postoje cynicky, přitakávat vám a opakovat vaše mantry pro svůj vlastní prospěch. Je to sice poněkud depresivní, ale idealisté vcelku často končívají jako hejlové a kavky silně machiavelistických nebo přímo zlovolných lidí. V našem prostředí online aktivismu to pozorujeme vcelku pravidelně: na scéně se objeví mladá, pohledná žena, která se zajímá, o čem se to hoši vlastně baví, díky jejich ochotě stoupá postupně vzhůru, aby následně, ze své nově nabyté čelní pozice, zvrhla kýble špíny na důvěřivce, jimž za své postavení vděčí.

Abychom byli spravedliví, vyvolala tato opakovaná zkušenost svého druhu imunitní reakci v podobě hluboké nedůvěry k nově vynořivším se hvězdičkám obou pohlaví. Mnohem závažnějším problémem je, když si v hlavním proudu zavedené instituce či jednotlivci „nasadí“ vaše argumenty jako svého druhu oblek, aby odsáli v nich obsaženou energii a proměnili je v bezpečnou stravu pro masy. Touto cestou se v poslední době pojem „Velké výměny“ posouvá stále blíž hlavnímu proudu, zbaven všech ostřejších hran a existenciálních ostnů, proměněný v mdle nijaké debaty o demografické struktuře voličů amerických demokratů.

Continue Reading

Praha prohrává v boji s (nejen) vizuálním smogem

Autor: Karel Veliký

Když se manželé Hradečtí jako poměrně úspěšní lidé rozhodli pomáhat osobám na okraji společnosti, psal se počátek devadesátých let. Starali se o bezdomovce tak obětavě, že si je vodili do bytu, aby je nasytili, umyli a nechali přespat. Postupně jim ale tato obětavost přerůstala přes hlavu. Do bytu přicházelo stále více bezdomovců, až se manželé cítili ve vlastním obydlí už spíše jako cizinci. Lidé z ulice si bez skrupulí brali všechno, co jim padlo do ruky a málem udělali bezdomovce i z manželů Hradeckých… – Tísnivou situaci jednoho manželského páru se ještě podařilo napravit. Nynější „welcome-diktát“ však spěje k tomu, že by se v obdobné nouzi mohl zanedlouho ocitnout celý národ…

Počet na první pohled, či poslech, nečeských obyvatel země, o které se dosud setrvačně mluvívá jako o „naší“, se strmě zvyšuje. Až se člověk diví, kde všichni ti cizinci – při nedostatku, resp. drahotě, bytů pro našince – vlastně bydlí? V Praze nabývají nečeský ráz již celé ulice a nejde přitom jen o všudypřítomný vizuální smog, světácky vyhlížející obrazy a nápisy na nejroztodivnějších reklamních poutačích a vývěsních štítech, smog produkovaný i domorodci (jak těmi zcela naivními-nevědomými, tak vypečenými-uvědomělými), imitujícími při svém kargo-kultu západní vzory, nýbrž o probíhající etnickou proměnu. Konfrontováni s touto ňujorkizační (či kalifornizační) skutečností, připomeňme si co nejstručněji historii přenárodňování české země. Nikoli ovšem pravěké či starověké, ba ani středověké, neboť jejich archeo-historické popisy vždy ovlivňovaly dobově podmíněné politické zájmy, nýbrž až novověké, doložitelné neutrálním pramenem berní ruly neboli „prvním úplným soupisem daňových povinností v Českém království “.

Continue Reading

Italští přistěhovalci před Hotel de Inmigrantes

Autor: Gustavo Semeria

Argentina je pro Američany jakýmsi vzdáleným zrcadlem, v němž mohou nahlédnout i do budoucnosti svého kontinentu. Má země je zmenšenou laboratoří vlivu migrace: zatímco dobrá migrační politika může zemi proměnit k lepšímu, ta špatná ji může velmi lehce uškodit.

Argentina získala nezávislost na Španělsku v roce 1816, bezprostředně po osvobození Pyrenejského poloostrova zpod napoleonské nadvlády. Nastalo období půtek a bojů jednotlivých caudillos. Skutečné jednoty tak země dosáhla až díky přijetí ústavy, inspirované částečně tou americkou. Celá generace brilantních intelektuálů vedených Juanem Bautistou Alberdim a Domingem Faustinem Sarmientem považovala za klíč ke zdárné modernizaci imigraci z evropského kontinentu, což bylo zaneseno také do článku 25 ústavy: „Federální vláda bude podporovat evropskou imigraci a nebude ztěžovat, omezovat ani nijak danit příchod těch cizinců do Argentiny, kteří sem přicházejí s cílem zušlechťovat zemi, rozvíjet průmysl a přinášet či učit vědy a umění.“

Continue Reading

Fialový restart…

Autor: Jan Procházka

Latinskoamerický scénář

„Do deseti let křižovatkou Evropy“ hlásá aktuální propaganda na ulicích s ksichtem českého guvernéra. Česká republika má však mnohem spíše nakročeno k tomu stát se periferií, disneylandem, skladištěm, skládkou a montovnou pro korporace jádrových oblastí světa. Ani v jednom případě se s původním obyvatelstvem nepočítá, domorodci jsou něčím, co je nadnárodním korporacím a lokálním guvernérům, kteří jim mají umetat cesty a zvyšovat zisky, prostě na obtíž. Nemyslím si, že by ve střední Evropě v dohledné budoucnosti mohla vzniknout nějaká „rasová válka“, která hrozí vypuknout ve Francii, spíše se přikláním k názoru, že latinskoamerický scénář je nejrealističtějším výhledem.

V amerických banánových republikách typu ČR se budou střídat guvernéři, často z vojenských kruhů, nepříliš inteligentní, ale loajální a úplatní, panáci fungující jako yes-mani amerických velvyslanců. Petr Pavel je v zásadě stejnou figurou jako Fulgencio Batista. Vedle toho se zde pomalu ale pravidelně začínají objevovat úkazy dosud příznačné jen pro rozvojové země, které předchozí dvě generace neznaly.

Continue Reading

Idylka na berlínském koupališti. Idylické zkušenosti s některými návštěvníky koupališť hlásí vedle Německa také Nizozemsko.

Autor: Václav Jan

Červenec 2018, cesta po rakouských a německých Alpách. Jako člověk politický jsem koncipoval dovolenou coby takříkajíc oddychovou, pln předsevzetí, že mě projevy islamizace a afrikanizace, na které u germánských sousedů narážím na každém kroku, či smutné kontrasty mezi tím, jak některá místa vypadala ještě před pár lety a jak dnes, nechají chladným jak horský ledovec, a že nenechám vyprovokovat k žádnému zamýšlení se nad stavem mateřského kontinentu, neřku-li k nějaké úvaze. O jeden zážitek se ovšem podělit musím, protože jde o nepominutelně výstižný, přímo modelový příklad chování západoevropské society vůči novým výzvám.

Rakouské alpské jezero Gleinkersee, oblíbené výletní místo. Voda je tu sice studená, ale průzračná, okolní krajina láká k horským túrám a místní hospůdka k odpočinku. Rodiny, děti, starší páry. Klidné víkendové odpoledne. Kde se vzala, tu se vzala, skupinka imigrantů. Vpadnou do tichého letního dne jako velká voda. Pustí na maximum hudbu z obrovského magneťáku, vtrhnou na molo, začnou křičet, zpívat, skákat do vody, rvát se mezi sebou. Co udělají místní? Automaticky vyklízejí pole. Bez hnutí brvy, bez zloby, bez jediného slova, jen za vzájemných soustrastných pohledů. Berou deky a lehátka a přesunují se na jiné místo, kde není tak dobrý přístup do vody. Bez nejmenšího odporu. Jako by to měli nacvičené, jako by vystupovali z tramvaje na konečné. Se stoickým klidem. Vědí, že odpor je marný. Jsou vděční, že jim zbyl ještě aspoň druhý břeh jezera.

Continue Reading

Alžírské dny v pařížském Lidlu

Autor: Karel Veliký

Na příčině nedávné další z předeher rasové války ve Francii zarazí soudržnost té útočící pakáže. Po zabití jednoho  s p r a t a  se jinak jistě soupeřící gangy semknou a vyrazí za mstou. Permanentní napětí vybuchne. Přirovnáme-li je k hyenám, pak Češi budou přežvýkavci. Po usmrcení jednoho z nich by další snad polekaně poodběhli, ale než by lovec odstřelený kus naložil, ostatní by se již znovu popásali. Nejlépe „ól inkluzive“. Ne, nehodláme se tu pouštět do zkoumání historických či dokonce genetických podmínění tohoto stavu věcí. Lacině pranýřovat obecnou naši „zbabělost“, kupříkladu v konfrontaci s povykujícími cikánskými výrostky.

Continue Reading