Délský potápěč

„Špička obrovského ledovce“: Šílený Ash (první zleva nahoře) & spol.

Autor: Tobias Langdon

Yorkshirské město Rotherham, „vibrantní“ (eufemismus pro neevropskými přistěhovalci kolonizovaná evropská města, pozn. DP) multikulturní centrum, se dostalo zpět do středu pozornosti celé země. Skupina pákistánských muslimů (a dvě bílé Angličanky) vyslechla rozsudky za skutky, které soudce popsal jako „hrůzný výčet“ sexuálních zločinů páchaných na nezletilých bělošských děvčatech. Vůdce gangu Arshid „Šílený Ash“ Hussain dostal trest 35 let odnětí svobody; jeho bratři Basharat a Bannaras pak 25 a 19 let. Podle výpovědí obětí se zdálo, že gang „vládne Rotherhamu,“ když se po dvě desetiletí „beztrestně“ dopouštěl nestoudných zločinů. A rozhodně se nejednalo o ojedinělý případ. Právník (zastupující 60 obětí rotherhamského gangu, pozn. DP) prohlásil: „Tento proces je jen prvním z mnoha – jde jen o špičku obrovského ledovce.“

Rotherhamský trojúhelník

Zde narážíme na jednu z doposud nepopsaných záhad spojenou s rozmanitými „vibrantními“ gangy sexuálních násilníků moderní Británie. Liberálové svou servilní terminologií označují zločince z Rotherhamu jako muže „pákistánského původu.“ Pákistán byl součástí Britské Indie (Britský Rádž), říše ustanovené po dobytí Indie nevelkým počtem bělochů z rukou obří masy barevných. Ať už si o britském imperialismu myslíme cokoliv, bezpochyby šlo o působivý vojensko-strategický počin. Díky vyšší inteligenci, technologické a vojenské převaze běloši dokázali nabýt rozhodující převahy nad méně inteligentními a hůře organizovanými barevnými.

V prostředí moderní Británie se ale situace obrátila: barevná menšina se chová, jako by vládla nad bělochy.

Continue Reading

Položme si otázku: kdyby se to stalo v coloradském Denveru nebo v Texasu, mohl by útočník náhodně střílet po lidech?

Autor: Donna Rachel Edmundsová

Muž, který uprostřed střelcova řádění křičel nadávky na mnichovského vraha, říká, že kdyby měl zbraň, tak ho zastřelí. Místo toho mu nezbylo než se ho pokusit zdržet hozením prázdé láhve od piva.

Poté co byly záběry toho, jak z balkonu svého bytu v pátém patře nadává pachateli Alimu Sonbolymu, zveřejněny na Twitteru, se Thomas Salbey stal internetovou senzací.

V rozhovoru pro MailOnline ale Salbey říká, že by Sonbolymu raději než ostré výrazivo adresoval kulky.

„Mohl jsem na něj hodit jen prázdnou láhev od piva. Kdybych měl zbraň, tak po něm budu střílet. Střelil bych ho do hlavy,“ tvrdí Salbey.

„Popíjel jsem po práci pivo, když jsem zaslechl výstřely, nejdřív v McDonald’s. Bum bum bum – tak to znělo,“ popisuje páteční události.

Continue Reading

#Merkelsommer

Autor: Atlantic Centurion

Události nabírají skoro neuvěřitelný spád: jako by nestačila nedávná vlna teroristických útoků v Evropě Paříž (zasažená opakovaně), Brusel a Nice. K těm však došlo ve frankofonní Evropě s jejím jedinečným problémem s maghrebskými Araby. Během minulého týdne ale došlo k zásadnímu obratu v násilí páchaném cizinci. Jak píše BBC:

• 18. července nezletilý uprchlík z Afghánistánu (z Třetího světa) sekerou a nožem napadl pasažéry vlaku ve Würzburgu a pět jich zranil. Policisté ho zastřelili.
• 22. července německý mladík iránského původu (z Třetího světa) nejprve v Mnichově zastřelil devět lidí a pak obrátil zbraň proti sobě.
• 24. července jednadvacetiletý syrský uprchlík (z Třetího světa) zabil mačetou jednu ženu a pět lidí zranil, následně se pokusil utéct a byl zatčen.
• Téhož dne se sedmadvacetiletý Syřan (z Třetího světa), jehož žádost o azyl byla zamítnuta, odpálil před barem v Ansbachu. Zraněno bylo patnáct lidí.

Continue Reading

Artušův pád

Autor: Bradley J. Birzer

„Klikatá recenze“ Tolkienovy knihy Artušův pád, editováno Christopherem Tolkienem (Boston, MA: Houghton Mifflin, 2013), česky vyjde v nakladatelství Argo.

Pro ty z nás stižené celoživotní vášní ke všem věcem tolkienovským vždy byla jeho nevydaná báseň „Artušův pád“ milovaným tajemstvím. Co by to mohlo být? Jak epické to asi bude? Drží se keltských, germánských nebo francouzských verzí příběhu? Vysvobodí Artuš meč z kamene nebo jej dostane od Paní jezera? Je Artuš víc historický nebo hrdinský? Katolík nebo pohan?

Odpovědi na žádnou z otázek jsme ale neznali – fakticky jsme nevěděli o moc víc než název. Ve svých vydaných dopisech Tolkien přiznává, že v artušovské legendě nachází příliš mnoho explicitního křesťanství na úkor mytické a umělecké hloubky. Samozřejmě vydal také vlastní překlad Sira Gawaina s komentářem, který nabídl BBC. Tolkien pochopitelně věděl leccos o legendách – co ten muž ostatně neznal, když přišlo na jazyky a mýty – ale většina z nás prostě usoudila, že se pro své legendárium rozhodl následovat cestu anglosasko-nordických mýtů, jako Beowulf, Sága o Vølsunzích, a Kalevala, a ty keltské ignorovat. Continue Reading

Značka v jižní části hrabství Armagh (Severní Irsko) během ostřelovačské kampaně (P)IRA v roce 1993.

Autor: Julian Langness

Rok 2015 byl dosud v nemalé míře rokem rasového politického násilí. Konkrétně se hnutí za zachování bělochů (White Preservation movement) dostalo na titulní strany po masakru spáchaném Dylannem Roofem v Charlestonu.

V Evropě se podobnými tématy v norském kontextu zabývala faktografická kniha Åsne Seierstadové Jeden z nás (One Of Us) rekapitulující a analyzující vraždy Anderse Breivika, která vrátila události z Norska zpět do popředí zájmu veřejnosti.

V červenci na tomto webu vyšel vynikající článek Patricka Le Bruna (Analyzing the Effectiveness of Politically Motivated Mass Murder in the US, pozn. DP), který rozebíral nedávné násilné činy spojované (někdy neprávem) s myšlenkami, které sdílí i mnoho z nás. Le Brun zde mluví nejen o Roofovi a Breivikovi, ale i o několika dalších jedincích jednajících při spáchání svých zločinů v různé míře a kombinaci idiocie, nevědomosti a zkaženosti. Le Brun velmi umně dokládá, jak mizerně posloužily jejich činy „věci,“ za níž si tito muži přáli bojovat.

Continue Reading

Andy Goldsworthy – Ice Ball (Ledová koule)

Autor: Christopher Pankhurst

„If I had to describe my work in one word, that word would be time“ – Andy Goldsworthy

Anglický sochař Andy Goldsworthy vytváří tzv. land art, kdy umělci využívají k tvorbě umění přírodní materiály a prostředí. Mezi další známé představitele land artu patří Richard Long, Robert Smithson nebo David Nash. Přestože i Goldsworthy zasazuje svá díla do přírodního prostředí (a také je z přírodních materiálů vytváří), cosi jeho díla od ostatních umělců v oboru odlišuje. Tento rys jeho tvorby bychom pro zjednodušení označit jako posvátnost či numinóznost. Proto se mu dostává na jedné straně uznání coby novodobému šamanovi, na druhé pak posměchu jako vyumělkovanému pastoralistovi. Ani jeden z krajních postojů však o Goldsworthyho umění příliš mnoho užitečného nevypovídá.

Ovlivněn konceptuálními umělci a performery jako Joseph Beuys a Yves Klein brzy začal považovat ateliér umělecké školy za příliš klaustrofobický a rozhodl se tvořit pod otevřeným nebem v Morecambe Bay. „Vzpomínám si na první den na pláži, bylo mi vcelku jedno, na čem dělám – byl jsem venku a začínal se učit… pláž je skvělý učitel o pojmu času – příliv si vezme vaši práci, což funguje jako skvělý termín uzávěrky.” [1] Toto krátké hodnocení více méně shrnuje přetrvávající Goldsworthyho přístup k práci. Jeho výtvory bývají zpravidla prchavá díla vytvořená z přírodních materiálů nalézaných in situ. Drtivou většinu jeho prací nenajdeme v galeriích, ale v přírodě. Často je nevidí (a nevyfotí) nikdo kromě autora samotného.

Continue Reading

Guillaume Faye – La nouvelle question juive

Autor: Michael O’Meara

Guillaume Faye
La nouvelle question juive 
Chevaigné: Les éditions du Lore, 2007

„Nevím, zda Bůh Angličany miluje či nenávidí; vím jedině to, že musejí být z Francie vyhnáni.“ – sv. Jana z Arku

Ve své kritice tohoto kontroverzního díla švýcarský „revizionistický“ historik Jürgen Graf ze svého ruského exilu napsal, že se Guillaume Faye v „rasově nacionalistických a nacionalistických kruzích hodných tohoto označení“ [1] trvale zdiskreditoval. A důvod? Jeho „nepoctivé“ a urážlivé napadání lidí, kteří pochybují o oficiální verzi holokaustu a kteří zachovávají tradiční „judeofobní“ orientaci nacionalistické pravice.

„Nová židovská otázka“ (NŽO) skutečně může znamenat konec Fayeho postavení coby předního identitářského a nacionalistického myslitele, alespoň u určitého segmentu nacionalistické komunity – i když rozhodně ne komunity celé, a možná dokonce ani její většiny. Ostrá srážka holokaust vyvracejícího exulanta a militantně protiislámského Francouze totiž ilustruje zásadní neshodu mezi evropskými nacionalisty, v jejichž řadách se střetávají dlouhodobé historicko-teoretické identity těsně spjaté s antiliberálním křídlem nacionalistické pravice s nezbytnými požadavky, kladenými volebním procesem na nacionalisticko-populistické strany, které se snaží zastavit proimigrační politiku ve svých zemích. [2] Na řešení těchto neshod dost možná závisí samotná budoucnost evropského člověka.

Continue Reading

Alex Kurtagić na konferenci NPI

Autor: Alex Kurtagić

Následující řeč přednesl Alex Kurtagić na konferenci pořádané americkým think-tankem National Policy Institute ve Washingtonu, D.C. 10. září 2011.

Před dvěma lety jsem si položil otázku: „Jak daleko to bude muset zajít?“

Jak moc se bude muset ještě situace zhoršit, aby lidé dali přednost námaze spojené se snahou o její změnu před pokračováním téhož?

Položil jsem si ji, protože dlouhá léta slýcháme o kolapsu, který vyvolá masové povstání, které jako mávnutím kouzelného proutku vyřeší všechny naše problémy: rovnostářští teologové ve vzdělávacím procesu budou odstraněni, zrádní politici dostanou jednosměrnou letenku do Afriky a paláce bankéřských dynastií srovná se zemí střední třída znechucená bankovními poplatky či vysokými úroky na svých kreditních kartách.

Podle této teorie snášejí běloši v západních zemích své nahrazování barevnými, protože žijí příliš pohodlné životy, protože se cítí blahobytně a ohrozit svůj životní standard vystoupením proti multikulturalismu, rasovým kvótám nebo pomlouvačné špíně linoucí se z Hollywoodu a Madison Avenue se nejeví hodné rizika.

Pro lidi je ještě pořád snazší mlčet a snažit se před negativními účinky ochránit ekonomicky.

Continue Reading

Ray Kurzweil

Autor: Peter Diamandis

Jedním z rozhovorů z mé nové knihy Bold, kterého si nejvíce cením, je ten s mým dobrým přítelem Rayem Kurzweilem.

Bill Gates jej označuje za „toho nejlepšího, koho znám v předpovídání budoucnosti umělé inteligence.“ Ray také velice úspěšně předpovídá mnoho dalších věcí kromě UI.

Tento příspěvek se zabývá jeho velice věrohodnými předpověďmi pro příštích více než 20 let.

Continue Reading

Projev Slobodana Miloševiće na Gazimestanu 28. června 1989.

Projev Slobodana Miloševiće na Gazimestanu při příležitosti oslav 600. výročí Bitvy na Kosově poli, který přednesl dne 28. června 1989.

Působením souběhu okolností slavíme toto velkolepé 600. výročí bitvy na Kosově poli v roce, kdy Srbsko po mnoha letech a desetiletích konečně znovu nabylo své státní, národní a duchovní celistvosti. Proto je dnes odpověď na dávnou otázku – jak se postavíme Milošovi? – snadná (Miloš Obilić, legendární hrdina bitvy na Kosově poli, pozn. NTIS). Souhrou života a dějin se zdá, že Srbsko právě v tomto roce 1989 znovu získalo svou státnost a důstojnost a tímto způsobem oslavilo událost dávné historie se zásadním dějinným a symbolickým významem pro jeho budoucnost.

Osvoboditelský charakter Srbska

Dnes už jen těžko rozlišíme historickou pravdu o bitvě na Kosově poli od legendy – ale vlastně to přestalo být důležité. Jako všechny národy světa i ten náš v časech strachu, útlaku i naděje vzpomínal a zapomínal, hnusila se mu zrada a oslavoval hrdinství. Proto dnes není snadné říci, zda byla pro srbský národ bitva na Kosově poli porážkou či vítězstvím; zda po ní Srbové upadli do otroctví, nebo v tomto otroctví přežili. Odborníci i obyčejní lidé nepřestanou na tyto otázky hledat odpovědi. Po celých šest století však nikdo nepochyboval o tom, že jsme se tehdy na Kosově poli stali obětí nejednoty. Bitvu jsme ztratili nejen kvůli společenské a vojenské převaze Osmanské říše, ale také kvůli tragickým svárům vedení tehdejšího srbského státu. V onom dávném roce 1389 nebyla Osmanská říše jen silnější, ale také šťastnější než Srbské království.

Continue Reading

Jean-Paul Marat

Přesně před 223 lety zemřel Jean-Paul Marat. Nejvíce se proslavil jako krvelačný novinář a autor štvavých pamfletů během Francouzské revoluce. Pochopitelně patřil k jakobínům, tomu nejkrajnějšímu a nejutopičtěji rovnostářskému seskupení své doby.

Narodil se v knížectví Neuchâtel, z něhož se dnes stal frankofonním kanton téhož jména v západním Švýcarsku. Jeho rodiči byli francouzská hugenotka Louise Cabrolová a italský imigrant ze Sardinie Giovanni Mara, který v Ženevě konvertoval ke kalvinismu. ‚T‘ si ke svému později přidal až později, aby znělo „francouzštěji.“

Před Ženevou žil jeho otec ve vesnici Boudry, kde pracoval v manufaktuře. Louise a dokonce i malý Jean-Paul zde podle všeho vyvolávali takovou míru nepřátelství, že Giovanni se musel i s rodinou přestěhovat jinam. Následující dopis z roku 1768 adresovaný Jean-Paulově matce leccos naznačuje: Continue Reading

Recep Tayyip Erdoğan při projevu v Istanbulu.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan vyzval muslimy, aby odmítli antikoncepci a měli více dětí.

V živě vysílaném televizním projevu řekl, že „žádná muslimská rodina“ by neměla uvažovat o antikoncepci ani plánovaném rodičovství.

„Rozmnožíme naše potomstvo,“ řekl Erdoğan, který se po 12 letech v čele vlády stal v srpnu 2014 prezidentem země.

Jeho Strana spravedlnosti a rozvoje vzešla z islamistického prostředí a mnozí z jejích stoupenců jsou konzervativní muslimové.

Continue Reading

Přesahy aneb L‘ altro Che. Ernesto Guevara mito e simbolo della destra militante.

Autor: Rexhino Abazaj

Po rozhovoru s italským filozofem Diegem Fusarem, otištěném v posledním čísle Libero, jsem si musel položit otázku, proč levicový magazín někomu takovému popřává sluchu.

Doktor filozofie dějin Fusaro působí v Miláně. Vydává knížky u nejprestižnějších vydavatelství a pravidelně se objevuje v televizi. I když je skvělý řečník, nedokáže jeho talent zakrýt politické přesvědčení.

Tradiční nakladatelství italské levice Feltrinelli svěřilo Fusarovi monografii Antonia Gramsciho – nikdo si však už podle všeho nevšímá, že Fusarův Gramsci je protivědecký nacionalista, přímo spojený s teorií pravicového gramscianismu Alaina de Benoista ze 70. let.

Překrucování díla marxistických teoretiků se zdá být Fusarovým nejoblíbenějším koníčkem. V jednom ze svých článků se pokouší naverbovat Lenina do protievropského tažení na obranu buržoazního národního státu. Nemusíte být zrovna marxista-leninista, abyste věděl, že Lenin rozhodně nebyl fandou buržoazních národních států. Fusaro v pasážích o národě a národním státu zůstává vágní – užívá nejasných formulí, nejčastěji výpůjček od Gramsciho. Jak totiž ten poznamenal ve svých Sešitech z vězení, naše perspektiva by nepochybně měla být internacionální, výchozí bod však musí být národní.

Continue Reading

James Kemp, mluvčí Oranijského hnutí. (foto: Madelene Cronjé, M&G)

Autor: Johnny Masilela

Veterán Hnutí za černošské sebeuvědomění Malose Rampou a James Kemp z Oranie hledají, co by si mohli vzít z ideologie toho druhého.

Shluky chatrných chýší i úhledné cihlové domky v osadě Klipgat severozápadně od Pretorie se choulí ke zvlněným kopcům.

Do nosu štípe palčivý zápach z nedaleké čističky odpadních vod. Kopce jsou protkané kozími stezkami. Děti si o sebe třou bosé nohy, aby se trochu zahřály. V matném zimním slunci je sledují vychrtlí toulaví psi.

Scenérie ostře kontrastuje s nádherným údolím města Oranie v Upper Karoo víc než tisíc kilometrů odtud. Tam se obyvatelé, bez výjimky bělošští Afrikánci, starají o to, aby psi byli vyvenčení a děti si boty pečlivě zavazovaly.

Continue Reading

Až na výjimky projevují američtí Židé silně libertinské postoje.

Autor: David Rosenberg

Podle nového průzkumu jsou Židé nejliberálnější náboženskou skupinou v Americe a podpora potratů či svazků osob stejného pohlaví je u nich dokonce ještě vyšší než u lidí bez vyznání.

Podle nového výzkumu společnosti Gallup jsou Židé nejliberálnější náboženskou skupinou v Americe a pokládají svazky osob stejného pohlaví a potraty za morálně přijatelné dokonce ve vyšší míře než lidé bez vyznání.

Coby volební blok američtí Židé dlouhodobě tíhnou k Demokratické straně – i přes trvale rostoucí průměrné příjmy. Milton Himmelfarb, sociolog specializující se na americké Židovstvo, kdysi trefně poznamenal, že „Židé vydělávají jako episkopalisté, ale volí jako Portorikánci.“

Continue Reading

Odvrácená strana Británie. Opuštěné domy v deprivované části Liverpoolu (2013).

Autor: John Pilger

John Pilger útočí na pokryteckou politickou kulturu, která omlouvá zločiny EU ruku v ruce se znevažováním chudších vrstev vlastního národa.

Hlasování většiny Britů pro odchod z EU bylo aktem čisté demokracie. Miliony obyčejných lidí odmítly zastrašování a otevřené pohrdání údajných elit z řad vedení velkých stran, vrcholových manažerů hospodářství, bankovních oligarchů a médií.

Z velké části šlo o hlas rozhořčení z nesmírné arogance zastánců setrvání a rozkladu sociálně spravedlivého občanského života v Británii. Toryové a labouristy podporovaní piráti (privateers) rozvrátili poslední výspu slavných reforem roku 1945, National Health Service, do té míry, že bojuje o holé bytí.

Voliče mělo předem varovat už prohlášení ministra financí George Osborna, ztělesnění starého britského režimu i evropské bankovní mafie v jednom, v němž pohrozil osekáním 30 miliard liber veřejných výdajů, jestliže lidé nebudou volit správně – vydírání nepředstavitelného rozsahu.

Continue Reading

Martin Schulz

Autor: Tyler Durden

Následující prohlášení předsedy EP Martina Schulze by snad s definitivní platností mělo pohřbít poslední iluze o Evropské unii coby jedné z nejsilněji protidemokratických entit dneška.

Schulz: „Britové porušili pravidla. Vložit možnost rozhodovat o svém osudu do rukou davu není filozofií EU.“

Schulz: „The British have violated the rules. It is not the #EU philosophy that the crowd can decide its fate“. #TBC https://t.co/z0mujO09eG

— TaleofTwoTreaties (@Taleof2Treaties) June 27, 2016

Continue Reading

Jacques-Yves Cousteau

Autor: Vijay Prozak

Mezi ochránci přírody zůstává oceánograf Jacques-Yves Cousteau trvalým oblíbencem pro svou lásku k živočichům, nezatíženou moralizováním nad jejich dravým a často nebezpečným chováním. Dokázal lidi naučit překonat strach a ocenit život v hlubinách oceánů.

Cousteau ale také učinil řadu prohlášení, od nichž se levice i pravice s hrůzou odvracejí. A to především:

„Naše společnost se stále více obrací ke zbytečné spotřebě. Jde o začarovaný kruh, který připodobňuji k rakovině… Měli bychom skoncovat s utrpením a nemocemi? Krásná myšlenka, ale možná ne dlouhodobě prospěšná. Neměli bychom hrůzu z nemocí nechat ohrozit budoucnost našeho druhu.

Ano, zní to strašně – ke stabilizaci světové populace musíme odstranit 350 000 lidí denně. Skutečně to zní strašně, ale mlčení není o nic lepší.“ Jacques Cousteau v rozhovoru pro UNESCO Courier z roku 1991.

Continue Reading

Nikolai Astrup: Vatra o letním slunovratu, před r. 1915. Kode Art Museums of Bergen/Astrup Collection/Savings Bank Foundation DNB.

Autor: Jonathan Jones

Měl by být tak slavný, jako Edvard Munch, vypadá to ale, že na něj svět zapomněl – až doteď. Astrupovi se dostává první velké výstavy mimo Norsko * … a jeho vidění skandinávské krajiny je tajuplné a vznešené.

Skoro jako by měl svět místo jen pro jednoho velkého norského malíře – Nikolai Astrup se narodil roku 1880 a zemřel v roce 1928, zatímco Edvard Munch žil mezi lety 1863 a 1944. Jejich srovnání se nelze vyhnout, oba jsou totiž expresionisté, kteří si brali skutečný svět jako základ, který následně přetvářeli v zářivých, křiklavých barvách. Dokonce sdílejí i oblíbený motiv: zvláštní osvětlení letních večerů, kdy díky teplu dalekého severu všechno působí jako z pohádky nebo nesmírně jasného snu.

Astrupovy malby lidí divoce tančících kolem slunovratových ohňů mají hodně společného s Munchovou sérií Vlys života. Jednu zásadní odlišnost zde však nalezneme: Astrup je o mnoho jasnější – nejen barvami, ale také náladou. Jen proto, že je Seveřan, ještě nezbytně nemusí být temný.

Continue Reading

Jeden z darů true blue Židů americké kultuře. (Titulní stránka brakového sešitu z produkce Satan Press /1965/, vydavatelství vlastněného „králem pornografie“ Reubenem Sturmanem.)

Autor: Nathan Abrams

Příběh o působení Židů v bratříčkovi Hollywoodu nevalné pověsti – průmyslu s filmy pro dospělé – není zmiňován s velkými fanfárami. Možná bychom raději předstírali, že naši „XXX soukmenovci“ (triple exthnics) neexistují, ale historické i dnešní nadměrné zastoupení sekulárních Židů v americkém průmyslu s filmy pro dospělé nelze popřít. Židovská role v pornografii má ve Spojených státech dlouholetou tradici – Židé totiž pomohli přetvořit okrajovou subkulturu na jednu z nedílných součástí americké kultury. Jsou to „pravověrní Židé“ (true blue Jews).

Prodavači prasáren (Smut pedllers)

Židovské zapojení do pornografické branže lze rozdělil na dvě (občas se přerývající) skupiny: producenti a účinkující. Přestože Židé tvoří jen 2% americké populace, jejich role v pornografii byla a zůstává zásadní. Mezi obchodníky s erotickou literaturou v období 1890–1940 bylo mnoho nově příchozích Židů z německého prostředí. Podle autora knihy Bookleggers and Smuthounds: The Trade in Erotica, 1920-1940 (Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1999) Jaye A. Gertzmanna „převládali Židé v šíření gallantiany (fiktivní příběhy na erotická témata, sbírky sprostých vtipů a písniček), avantgardních sexuálně otevřených románů, erotického braku (sex pulps), sexuologie a skandálních materiálů.“

Nejznámějším producentem pornografie v poválečné Americe byl Reuben Sturman, „Walt Disney porna“. Podle amerického ministerstva spravedlnosti byl Sturman v 70. letech zodpovědný za většinu pornografických materiálů obíhajících po Americe.

Continue Reading