Délský potápěč

Menachem Begin (v pozadí vlajka Irgunu)

Autor: Calder Walton

Po skončení 2. světové války musela MI5 čelit nové hrozbě – nikoli však sovětské, ale atentátníkům z Jeruzaléma

Poválečná léta dopadla na britské tajné služby – a především MI5, domácí kontrarozvědku a bezpečnostní službu – těžce. Ve jménu úspor došlo k seškrtání rozpočtů bezpečnostních agentur, odejmutí jejich mimořádných válečných pravomocí a drastickému zeštíhlení stavů. Počet příslušníků MI5 poklesl z válečného vrcholku v roce 1943 – 350 – na pouhou stovku v roce 1946. Administrativní záznamy dokazují, že služba musela přejít k užívání lacinějších druhů papíru a inkoustu, a agenti dostali rozkazem psát hlášení na obě strany listů – jen aby ušetřili každou penci. Podobně jako po 1. světové válce došlo i nyní na vážně míněné vládní debaty o úplném zrušení MI5. Ke své smůle čelila MI5 v průběhu poválečných let souběhu nejhorších možných okolností: umenšeným zdrojům a větší odpovědnosti. Po válce se pod britskou kontrolou nacházelo více území, než kdykoliv předtím – a právě MI5 zodpovídala za tamější zpravodajskou činnost.

Nejakutnější hrozbou však nebyl nedostatek zdrojů ani nový sovětský nepřítel. Nedávno odtajněné dokumenty odhalují, že po konci války se hlavní prioritou MI5 stala blízkovýchodní teroristická hrozba, konkrétněji pak dvě hlavní sionistické teroristické organizace, operující na území palestinského Mandátu (Britský mandát Palestina), od roku 1921 pod britskou správou. Šlo o Irgun Cvai Le’umi‚ („Národní vojenská organizace“, zkráceně Irgun) a Lechi (hebrejský akronym názvu „Bojovníci za svobodu Izraele“), Brity také po svém zakladateli Avrahamu Sternovi nazývaná „Sternův gang“. Irgun a Sternův gang věřily, že britská poválečná politika vůči Palestině – tedy zablokování vytvoření samostatného židovského státu – ospravedlňovala užití násilí proti britským cílům. Protiteroristická agenda MI5, která tvoří velkou část její činnosti dodnes, má svůj původ právě v poválečném potírání Irgunu a Sternova gangu.

Continue Reading

Snad se jednoho dne naši bohové stanou přáteli.

Autor: Roman Bernard

Kdykoliv političtí aktivisté mluví o kultuře, měli by si dát pozor, aby „nepřehnali“ interpretaci uměleckého záměru.

Místo hádání, co měl autor na mysli z politického hlediska, by měli aktivisté identifikovat vlivy, z nichž umělec čerpal – ať už mainstreamové nebo heretické. Na rozdíl od zamýšleného poselství – které zůstává předmětem interpretace – lze kulturní vlivy rozpoznat a určit s dostatečnou mírou pravděpodobnosti.

Jakkoliv to nelze prokázat – a tvůrci zábavního průmyslu by to zřejmě popřeli – zdá se být velmi pravděpodobné, že kniha Jamese C. Russella The Germanization of Early Medieval Christianity hrála v populární kultuře výraznou roli.

V kanadsko-irském seriálu Vikings vnímáme tento vliv takřka hmatatelně. I když Russellovu knihu tvůrci seriálu možná nečetli – ačkoli bych byl velmi překvapený, kdyby o ní alespoň neslyšeli – ovlivnila je přinejmenším skrze zprostředkovaný text nebo postavy, potvrzující Russellovy teze.

Russell ve své knize tvrdí, že christianizace germánské (široce pojaté, zahrnující i Skandinávii) Evropy probíhala dvousměrně: původní pohanské kulty nahradil, po dobrém či po zlém, kult vnější; v rámci tohoto procesu, který fakticky začal už během antiky, však bylo i křesťanství poraženou vírou proměněno.

Continue Reading

Nový ideál ženské krásy?

Autor: Jack Donovan

…aneb proč tolik mužů tleská mužným ženám?

Feministky z povolání, mentorující nás ostatní z titulků magazínů Time, Salon, Slate nebo The Atlantic, genderové stereotypy zrovna nevyvrací. Specializují se na sekýrování, morální hygienu a melodramata. Jakmile není po jejich, okamžitě hlasitě odsuzují proti nim (údajně) vedenou válku – ale když se zrovna kvůli sympatiím nestylizují do role obětí nebo nevymýšlí stále neuvěřitelnější způsoby obvinění ze znásilnění, plně je zaměstnávají nejnovější drby o celebritách a pochichtávání nad hezouny typu Ryana Goslinga. I když by nad tímto označením nepochybně prskaly, většina feministek spadá do kategorie „obyčejných čubek“.

Mimo feministický svět slov a mikroagresí však stojí ženy, které se mohou (avšak nemusí) za feministky považovat a které nejen verbálně, ale také fyzicky a agresivně zpochybňují genderové role a smazávají rozdíly mezi pohlavími.

Tyto ženy se stále více – fyzicky, emocionálně a mnoha případech i chemicky – podobají mužům. Tyto ženy také posouvají naše představy o ženách, a o mužských požadavcích na ženy. Jde o ženské zápasnice, vzpěračky, vojačky, vyznavačky crossfitu, kulturistky, profesionální sportovkyně, filmové hvězdy a nekonečné zástupy žen, najímajících si trenéry ve snaze napodobit je.

Feministky sice úspěchy těchto mužných žen rády oslavují nebo si je přivlastňují, ale často jsou to právě muži – maskulinní a hierarchicky orientovaní muži – kdo tyto ženy trénuje a tlačí k větší maskulinitě.

Continue Reading

Hilaire Belloc

Autor: Keith Preston

Od počátků průmyslové revoluce na přelomu 18. a 19. století až do období Velké krize předcházející 2. světové válce vyvěral nejtrvalejší vnitřní konflikt sužující všechny západní národy z tzv. „sociální otázky“. Postup industrializace a vytlačování venkovských rolníků z jejich půdy v průběhu procesu ohrazování 1] vytvořilo v organismu industriálních národů obří třídu proletariátu trvale zchudlých dělníků, stejně jako žalostné podmínky se vznikem a nárůstem této třídy spojené.

V průběhu 19. století se objevila řada pokusů o nápravu postavení pracující třídy a dělnické, socialistické, komunistické a anarchistické hnutí se vyvinula v mocné hráče na dobové politické šachovnici. Do takových politických a socioekonomických podmínek se v roce 1870 Hillaire Belloc narodil ve Francii anglické matce – v jejíž vlasti i vyrůstal – a francouzskému otci. Během 82 let svého života projevil nadání v mnoha oblastech – byl velmi plodným autorem (jednou kdosi prohlásil, že sám stihl napsat „celou knihovnu“), básníkem, diskutérem i zdatným historikem. Miloval závodní jachty a napsal řadu děl o cestování. Jistý čas se vrhl na politickou dráhu a získal dokonce poslanecký mandát v anglickém parlamentu. Tato zkušenost ho utvrdila v přesvědčení, že liberálně demokratický stát, prezentující se coby legitimní zřízení vyrůstající z lidové podpory a reprezentace, poskytuje pouhou zástěrku vládě plutokratické třídy. Především se však Belloc řadil k obráncům katolické ortodoxie a sepsal řadu obhajob vlastní tradice víry, a postavil se proti sekularismu některých svých intelektuálních současníků – např. G. B. Shawa nebo H. G. Wellse. 2]

Continue Reading

Jiný svět je možný

Autor: Eugène Montsalvat

V současnosti se pravice nachází v revoluční situaci. Všechny mocenské mechanismy byly uzurpovány nepřátelskou elitou. Hospodářství, vláda i akademické prostředí se dostaly plně pod kontrolu korporátních internacionalistů nebo radikálních multikulturalistů.

Ve své ekonomické dimenzi směřuje kapitál proti zájmům nacionalistů, tradičně nábožensky založených lidí a dělníků. Kapitál je mezinárodní, běžní lidé jsou vlastenečtí. Kapitalista nezná vlast. Může se přestěhovat do jakékoli lokace, která mu bude vyhovovat a přesunout své bohatství s sebou. Nemá potřebu udržovat loajalitu k jakémukoli národu. Jak poznamenává Alain Soral v eseji „Třídní boj uvnitř socialismu“: „Internacionalismus je […] hlavní charakteristickou vlastností mobilních elit a nomádských manipulátorů, kteří dělají svoje obchody  na jiné – domněle vyšší – úrovni než obyčejní lidé, kteří jsou díky svým činnostem (praxis) poměrně imobilní a zakořenění.“ 1]

Proto je válka mezi třídami také válkou kulturní. Kulturní globalizace a ekonomická globalizace jdou ruku v ruce. Jediný kapitál má z obojího prospěch. Vytváří se bitevní linie: liberální, kapitalističtí internacionalisté proti konzervativním, populistickým nacionalistům. Ti se zjevně teprve musí zorganizovat do míry, do níž už dávno jsou organizovaní její protivníci.

Continue Reading

Autor: Craig Fraser

Paján na radost, boj, pravdu a nezkaženou dokonalost mládí

Všechno a všichni na celém světě utrpěli, když byla – na základě výsledků 2. sv. války – tradiční evropská kultura svržena a zadupána do prachu. Konec války, pád Německa a Itálie a následné vyhlazování a popravy (často v lesích a škarpách východní Evropy) zbytků sil Osy zvěstovaly vítězství komunismu a kapitalismu, zatímco se tyto dva bloky hotovily k dalším 40 letům války. Bez ohledu na propagandu Studené války, podle níž svobodný svět hrdinně vzdoroval rudé hrozbě, muselo být každému s více než dvěma mozkovými buňkami zjevné, že válka už byla ztracena dávno předtím, kultura zemřela a nastal čas neomezené dominance ekonomiky – jediné co zbývalo rozhodnout, byla „volba“ mezi životem v sovětské společenském zřízení nebo kapitalistickém lichvářství. Z obav před srovnáním se španělskou Falangou, německým národním socialismem a italským fašismem bylo v průběhu uplynulých 70 let z evropské kultury vypreparováno vše vznešené a zdravé. Krok za krokem – přes svobodnou lásku a drogový opar 60. let, nemilosrdné násilí namáhavého pochodu komunistických let 70., skrz hedonistickou a bezohledně pornografickou sebevraždu let 80. do žvásty o „jednom kmeni“ a extází prosáklé poslední dekády 20. století – jsme skončili s monokulturou prostou jakýchkoliv vykupujících vlastností.

Aby zajistili, že z obávaného nacismu a fašismu nepřežilo zhola nic, a že lidé nadobro zavrhli veškeré zbývající impulsy a sklony k pronikání do světa Tradice, vyžadovali komunističtí a kapitalističtí podvodníci bezvýhradnou loajalitu k jejich vizi mírumilovné celosvětové utopie. Jen hrstka správně nahlédla na kompletní schéma věcí – tedy globální dystopii, jen stěží se vyhnuvší obecnému úpadku do divošství Třetího světa – což svědčí o tom, že 2. světová válka jednoznačně představovala konec hesiodovského Železného věku a začátek velmi krátkého a velmi brutálního Věku olova.

Continue Reading

Léon Frédéric – „Les Ages de l’ouvrier“

Autor: Eugène Montsalvat

Nová pravice se nesmí bát zaujmout pozice, typicky považované za levicové. Mělo by být jasné, že ve světě po skončení Studené války ztratilo levo-pravé dělení spektra velkou část své relevance. Boj proti rudým přestal být účinným argumentem, když je to právě Amerika, kdo vede svět na cestě do propasti atomizované společnosti konzumentů, prosté jakékoliv vyšší duchovní hodnoty.

Paradigma Studené války bylo totiž falešné dokonce i tehdy, když mělo relevanci. Americký liberalismus i leninismus jsou dvě materialistické, internacionalistické ideologie, vylučující jakoukoliv roli tradice. I Julius Evola neváhal amerikanismus označit za horší ze dvou zel.

Nedávno jsem napsal, že ze dvou velkých nebezpečí, ohrožujících Evropu – amerikanismu a komunismu – je to první mnohem záludnější. Komunismus se umí projevit výhradně v podobě brutální a katastrofické – tj. přímého uchopení moci komunistickým hnutím či stranou. Na straně druhé amerikanismus získává půdu pod nohama postupně: infiltrací, ovlivňováním posunu mentality a zvyků, jenž se zprvu zdá být samo o sobě neškodné, které však ústí v zásadní zkaženost a úpadek, proti němuž lze bojovat pouze zevnitř.

Komunismus je mrtvý – netřeba k tomu dodávat víc. Amerikanismus však kráčí dál: v Libyi a Iráku, v médiích a mechanismech globální ekonomiky. Jeho protivníky, ať už ty ve Třetím světě či bývalém východním bloku nebo v rámci dělnické třídy, jejich někdejší záštita – tradiční levice – odvrhla. Nová pravice, zasazující se za zakořeněné historické identity proti působení sil liberální modernity, se musí postavit na bývalé místo levice. Nepřátelé liberalismu se musí spojit – bez ohledu na to, na jaké straně barikády stáli v roce 1991.

Continue Reading

Černý panter představuje … černocha.
A Wonder Woman představuje… ženu. A proto Thor zcela logicky představuje… ženu.

Autor: Gregory Hood

Lze vůbec zneužít perverzi? Thor od Marvelu má s germánským rodnověrstvím společného asi tolik, jako kvílející čarodějnice Madonna s Bohorodičkou. Celá geneze komiksového charakteru je naprosto záměrnou urážkou staré evropské víry a jejího hodnotového systému. Nedávná kontroverze s transformací marvelovského Thora v ženu ukazuje, že i pokřivené západní symboly je třeba dále podrýt a svrhnout, jelikož moderní kultura postrádá schopnost stvořit cokoliv původního či obdivuhodného.

Autoři komiksu nepřesadili jednoduše boha hromu do vymyšleného univerza, aby mohl bojovat s Galactusem nebo Absorbing Manem. Marvel mu vnutil dvojí identitu, a Thor se čas od času stává slabým Dr. Donaldem Blakem. Odin donutil Thora tuto identitu přijmout, aby se naučil pokoře a stal se „hodným“ toho nosit Mjolnir.

Nejnovější marvelovské filmy – které formují vnímaní postav u většiny diváctva – se s premisou dvojí identity nadobro rozžehnaly. I bez kladiva Mjolniru a své božské síly zůstává filmový Thor velmi zdatným bojovníkem, schopným – řečeno s agentem Coulsonem – „udělat z nejlépe vycvičených profesionálů na světě bandu ochrankářů z nádraží.“

Continue Reading

Jakákoliv vize lesa hodná zachování musí zahrnovat i nové spojení nejen s mýtem, ale i lidmi. Cílem musí být nalézt mezi stromy kmen…

Autor: Jack Donovan

Všichni žijeme v pouštích.

Městských pouštích. Předměstských pouštích. Ani v otevřeném prostoru venkova není snadné uniknout marketingově vybroušeným křemíkovým produktům mechanické a významu zbavené modernity, která se divoce převalila přes zkamenělé kostry starých bohů a tradiční cesty životem a pohřbila je pod svými vlnami. Poušť – Nicota – roste a všechno překrývá a dusí.

Ernst Jünger popisuje vyděšenou znuděnost moderních lidí, a spolu s Nietzschem varuje: „běda tomu, v jehož srdci je poušť.“

Kniha vznikla bezprostředně po 2. světové válce a Jünger se v ní vypořádává s byrokratickým mechanismem nacistického Německa, potlačujícím jeho vlastní individualismus; se zlověstnou předtuchou však předpovídá i neblahou situaci nás, lidí 21. století: nesmyslnost volebního procesu, takřka nepřetržitý monitoring a neurotická potřeba kontrolovat aktuální zprávy i několikrát denně. Jünger nám předal proroctví státu, v němž se technici stanou kněžími, a instituce, usměrňující sekulárním státem nekontrolovatelný vnitřní duchovní život, budou převálcovány. Nesmí existovat nic, co by nešlo spočítat, změřit nebo zdanit.  Právě toto nekvantifikovatelné zrnko bytí, stojící mimo dosah mechanizovaného světa, ztotožňuje Jünger se svobodou – a běda tomu, kdo zná jen poušť, „(běda tomu), kdo byť v jediné buňce, při sobě nemá nic z oné prasubstance, která jednou provždy zaručuje plodnost.“ 1]

Continue Reading

Kvůli nákladnosti procedury jsou prověřována pouze novorozeňata určitého etnického a geografického (z drtivé části neevropského) původu v oblastech ohrožených srpkovitou anemií. Jak si všímá Fdesouche, podíl testovaných dětí se zvýšil z 27% v roce 2006 na 34.44% v roce 2012.

Autor: Guillaume Durocher

Smělá tvrzení alternativních médií zpravidla přijímám s rezervou. Když proto populární francouzský rasově realistický blog Fdesouche (zkratka pro „etnického Francouze“) přišel s tvrzením, že 34,44% francouzských novorozenců bylo v roce 2012 neevropského původu, pokládal jsem číslo za příliš vysoké na to, aby bylo skutečné a článku jsem tak nepřikládal velkou váhu.

Nedávno jsem však narazil na děsivě špatný článek v Le Monde (uvedený povýšeným titulkem „Srpkovitá anemie: genetická nemoc, která vzrušuje krajní pravici“), který se tvrzení Fdesouche údajně snažil „vyvrátit“, a proto jsem se rozhodl záležitost znovu zvážit. „Protidůkaz“ sestává z dlouhé řady sofismů a nonsequiturů 1], a žádný z nich se nezabývá daty původního článku z Fdesouche, která mají za cíl demonstrovat, že demografické změny a odevropštění Francie rychle postupují v obřím měřítku, pro které je Francouzi označují jako le Grand Remplacement („Velké nahrazení“).

Jistě, určit tempo demografické změny ve Francii není v důsledku neexistence oficiálních etnických statistik nijak snadné. Pokusil jsem získat jistý vhled do francouzské etnické situace pomocí statistik, týkajících se imigrantů první a druhé generace – víme, že zatímco Evropané se v oblasti vzdělání/socioekonomického statusu rychle přibližují francouzskému průměru, černí Afričané a lidé z Maghrebu už tolik ne a severoafričtí imigranti první generace mají relativně vysokou míru porodnosti. Z čísel a projekcí Pew Institute vyplývá, že v USA se běloši dostanou do pozice menšiny ve 40. letech tohoto století a oxfordský profesor odhadnul, že původní Britové se stanou ve vlastní zemi menšinou v letech šedesátých. Nepřekvapí pak, že Francie – země s velmi srovnatelnou imigrační historií od konce 2. světová války – se může pohybovat po podobné trajektorii.

Continue Reading

Grimnir přihlíží souboji v Ulfheimu

Autor: Jack Donovan

Bratr bude bojovat s bratrem,
sourozenci zničí svazky rodu,
zle je na zemi, zrazují ženy,
meče planou, praskají štíty,
burácí bouře, vlčí je věk,
nikdo nikoho nechce šetřit,
až celý svět propadne zkáze.

– Völuspá

Grimnir kráčel hlínou Ulfheimu bosý, jako by si ani neuvědomoval, že nemá na nohou kovbojské boty.

Protáhl si ramena, protřepal hlavu a zavolal na Frejulfa – dnešní třetí Grimnirův zápas – a jistě ne poslední.

Frejulf se tvářil dost čiperně na někoho, kdo se měl bezprostředně dočkat „vyspravení fasády“. Jako mladší člen Vlků (Wolves of Vinland) měl dostat disciplinární nakládačku. Grimnir – vůdce lynchgburgské pobočky – mu slíbil, že pokud během několika měsíců nepodstoupí výcvik smíšených bojových umění, dokáže Frejulfovi  jeho palčivou potřebnost. A Frejulfův čas vypršel.

Rudovousý chlapík s vytetovanou runou algiz na pihatém rameni začal vybrnkávat melodii na banjo.

Grimnir a Frejulf srazili dohromady své MMA rukavice – následovalo pokřikování, povzbuzování a zvuky zápasu.

Ani ne za minutu bylo po boji.

Continue Reading

„Fašismus, nacismus a bolševismus lze považovat za tři různé stromy, sdílející jisté společné znaky, zatímco liberální teorie vytváří obraz jediného stromu se třemi větvemi.“ Emilio Gentile

Autor: Dominique Venner

Americký historik George Mosse poukázal na ošidnou povahu teorie totalitarismu: „nahlíží totiž na svět výlučně z liberální perspektivy.“ Jinak řečeno, jedná se o koncept stvořený liberálním myšlením za účelem zdůraznění své odlišnosti od spektra rivalů, smísených do jediné, nesvaté kategorie, přesně dle polarizujícího módu myšlení typu „my“ vs. „oni“.

Teorie totalitarismu odhaluje silně ideologický charakter liberalismu. Velmi odlišné skutečnosti zobecňuje a redukuje do jediné kategorie, a tím zakrývá všechny vzájemné rozdíly jednotlivých antiliberálních systémů. Jak lze vůbec srovnávat rovnostářský, internacionalistický komunistický systém, potřísněný krví milionů svých předválečných obětí na jedné a elitářský, nacionalistický italský fašismus, jemuž lze za stejné období připsat asi deset poprav, na straně druhé? 1]

Tento obří kvantitativní rozdíl odpovídá i zásadním odlišnostem kvalitativním. To, s čím se liberalismus vypořádává jednotnou nálepkou „totalitarismu“, zahrnuje odlišné skutečnosti, sdílející jen povrchní podobnost („stát jediné strany“). Liberální teorie totalitarismu využívá tohoto ideologického slepence k vlastnímu ospravedlnění prostřednictvím negace, tedy zdůrazněním své „morální“ nadřazenosti. Jedná se o ideologický trik bez jakékoliv vědecké hodnoty.

Continue Reading

John Morgan

Projev šéfredaktora vydavatelství Arktos Johna Morgana přednesený na konferenci American Renaissance v dubnu 2014

Zpráva z Ukrajiny a Maďarska

Než vůbec začnu, rád bych zdůraznil, že budu hovořit o řadě uskupení, s nimiž jsem v kontaktu – nerad bych však vyvolal dojem bezvýhradné podpory jejich programů či postojů. Pokládám je za velmi zajímavé – nevystupuji zde však jako mluvčí žádné z nich.

Rád bych začal očitým popisem dvou výjevů z letošního ledna. První se odehrál v ukrajinském Kyjevě, když jsem se večer po svém příletu blížil na centrální Náměstí nezávislosti, tzv. Majdan. Už z dálky byl cítit kouř, linoucí se z množství sudů, u nichž se ohřívali nebo na nich vařili lidé utáboření na Majdanu. Když jsem přišel blíž, donesl se ke mně zvuk z revolucionáři zapojených reproduktorů. Později jsem se dozvěděl, že revoluční výbor udržoval na Majdanu nepřetržitý program: ať už jste přišli ve 4 ráno nebo odpoledne, vždy se tu něco odehrávalo – projev, hudební vystoupení, vlastenecké drama nebo něco dalšího. Platilo to i o celém Majdanu: žil o půlnoci, stejně jako v poledne. Protestující chtěli, aby vláda pochopila, že jejich hněv za několik dní sám od sebe nepomine.

Samotné náměstí se pak proměnilo v obří, soběstačné městečko stanů a dalších dočasných objektů. Miniaturní město ve městě se táhlo mnoho bloků oběma směry, až k narychlo proti policejním útokům minulý měsíc vztyčeným barikádám, které stále hlídali dobrovolníci. Hnutí Occupy Wall Street s Ukrajinci naprosto nemůže srovnávat. Stovky aktivistů zde uprostřed zimy přes měsíc žily, a pokračovaly v tom další týdny – i když si všichni dobře uvědomovali, že policie může každou chvíli zaútočit a dost možná je i zabít. Někteří tam stále zůstávají i v čase této řeči. Všechno pokrývaly vlajky a vlastenecké slogany. Jak jsem si výjev prohlížel, ani na moment jsem nepochyboval, že změna se stala nevyhnutelnou.

Continue Reading

Alain de Benoist

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Nicolas Gauthier: Francouzská komunistická strana (PCF) nedávno upustila od dalšího užívání svých tradičních symbolů – srpu a kladiva. Ve Francii jistě oproti minulosti ubylo rolníků, přesto – co si o tak zjevném distancování se od minulosti myslíte?

Alain de Benoist: Podle mého soudu by to mělo vyvolat stejné znechucení jako všechna podobná zapření. Pochopitelně nesmíme zapomínat na četné temné epizody v historii PCF. Přesto však tato strana po desetiletí dávala velkou naději milionům dělníků. PCF se však postupně vzdala úplně všeho: revoluce, generální stávky, diktatury proletariátu. Dnes jde o sociálnědemokratickou stranu, věnující se více než obraně lidu před Kapitálem „boji proti sociálnímu vyloučení“ ve jménu lidských práv (které podrobil zdrcující kritice už Marx). Srp a kladivo byly velmi čitelnými symboly lidu. Rád bych řekl, že lid nikam nezmizel (dělníci a zaměstnanci i dnes představují většinu francouzského obyvatelstva) a třídní boj zuří s neztenčenou intenzitou. Stačí se ale podívat na dnešní komunistické vůdce: Marie-George Buffet nedává vzpomenout na Louisu Michel nebo Rosu Luxembourg. Vypadá jako ostatní – tedy jako služka po přechodu. Pierre Laurent je zase k nerozeznání od běžného úředníčka (což také přesně je). Amienská charta z roku 1906 žádala odstranění „systému mzdy a velkokapitálu“. I tento cíl byl opuštěn. Jak dlouho potrvá, než srp a kladivo – nástroje proletariátu – nahradí vibrátor a televizní ovladač?

PCF se distancuje od minulosti, aby se více „přizpůsobila současným podmínkám“ – čímž dává najevo neochotu i neschopnost pokusit se je změnit. Kněží se vydali podobnou cestou, když zavrhli svůj tradiční oděv. Co se homosexuálů týče, jsem překvapen, že odpůrci sňatků stejného pohlaví nejsou schopni vidět tuto touhu po oficiálním svazku jako důkaz „zburžoaznění“. V homosexuální komunitě vždy vzkvétal subverzivní proud a všichni homosexuálové, které jsem znával, byli velice hrdí, že nejsou „jako všichni ostatní.“ Dnes podle všeho netouží po ničem jiném, než se líbat na veřejnosti, společně nakupovat a měnit plínky! Můj přítel Guy Hocquenghem by se zalknul vztekem. Na všech stranách dochází k normalizaci – další výsledek „monomyšlení“ 1]

Continue Reading

„Příště budeme bojovat bok po boku.“

Autor: Gregory Hood

Až s odstupem vidíme skutečnost. Čeho dosáhli ti, které dnes připomínáme – ti odvážní bílí Američané, Britové, Kanaďané a další Evropané, když překonali minová pole a kulometná hnízda Hitlerovy „Pevnosti Evropa“?

S dostatečným odstupem budou historici zítřka schopni nahlížet na 2. světovou válku podobně jako my můžeme racionálně probírat příčiny vzestupu a pádu Kartága nebo Zlaté hordy. Zbaveny propagandy, laciného moralizování, polopravd a bezostyšných lží jsou skutečné následky Spojeneckého vítězství zjevné. V průběhu (z historického pohledu zanedbatelně) krátké doby po pádu Třetí Říše evropská civilizace a evropské národy zaniknou – pokud se něco nezmění.

Něco takového dnes pochopitelně vyslovit nesmíte – a zpochybňování některých prvků kabinetní verze války se v jistých případech trestá odnětím svobody. Na mysl se dere vnímání historie zobrazené v satirické komedii Absurdistán (se symptomatickým originálním názvem, Idiocracy – pozn. red. DP), kde protagonista při jízdě v „časóstroji“ poslouchá vyprávění o hrdinské organizaci UN (OSN – vyslovované anglicky jako jedno slovo „un“), „která odnáckovala svět nafurt“. To v zásadě shrnuje povědomí dnešních post–Zápaďanů o největším konfliktu v lidské historii – bojovalo se proti rasistům za záchranu Židů.

Continue Reading

„Zpochybňovat Izrael je nepřípustné…“ Václav Havel

Autor: Kerry Bolton

„Vnitřní nepřítel je mnohem nebezpečnější než vnější – přestože se zdá být jedním z nás, představuje cizorodý prvek. Lze rozlišit dva hlavní aspekty jeho nebezpečnosti: zaprvé jeho činnost samotnou, zadruhé pak jeho užitečnost vnějšímu nepříteli… Poválečná americká okupace a vyplenění Evropy se mohla uskutečnit jen díky spolupráci michelovské vrstvy, 1] která se napříč Evropou nabídla nepříteli k vytvoření a obsazení postů ve vazalských vládách a churchillovských režimech. V tomto mezičase mezi Druhou a Třetí světovou válkou 2] roste Michel coby americký agent v nebezpečnosti výše, než by to kdy mohl dokázat sám o sobě. Tak se situace vykrystalizovala následkem dějinného vývoje, který od 19. století pro něj učinil celý jeho světonázor v podstatě k ničemu, dokonce i pro účely sabotáže, zatímco pro Američany zůstává užitečným nástrojem k ovládání Evropy. Tak nemoc kultury, šířená kulturou retardace zůstává přítomna v evropském organismu jedině následkem americké okupace“ – Francis Parker Yockey 3]

Václav Havel, poslední československý a první český prezident, zemřel 11. prosince 2011. Chvalořeči, snášející se na jeho osobu, nám nabízí vynikající příkladovou studii role „vnitřního nepřítele“ v procesech kulturní patologie. V Havlově osobě před sebou máme zvláště pokleslý exemplář michelovského prvku, usilující o duchovní, politické, kulturní a ekonomické podmanění organismu západní kultury silami kulturního parasitismu, perverze a zaostalosti. Kulturní patologové by Havla skutečně mohli zařadit do kategorie genus michelus, spolu s jeho současníky Borisem Jelcinem, Lechem Wałęsou a Michailem Gorbačovem.

Nejnápadnějším symptomem příslušnosti zdánlivě normálního člověka ke genus michelus je záplava poct a chvály, linoucí se z klaky mediálních osobností, politických a plutokratických představitelů a především samých orgánů prznitelů kultury (culture distorters – Yockeyho termín pro „nositele kulturní nákazy“ – pozn. red. DP). V tomto případě se Havlovi – stejně jako hojně oceňovanému Gorbačovovi 4] – dostává chvály především za roli, již sehrál při dekonstrukci sovětského bloku.

Pád Varšavské smlouvy svého času „pravice“ (od nacistů po konzervativce) přivítala a dodnes si jej připomíná coby „inspirující“ – což bohužel ponejvíce svědčí o intelektuální plochosti větší části „pravice“, která není schopná rozpoznat sovětský blok coby jedinou významnou konzervativní sílu ve světě a USA jako celosvětového zvěstovatele rozkladu. 5] Této americké úlohy si nebyl vědom jen Yockey, ale také – a to s velkým nadšením – trockisté, z nichž se mnozí posunuli do role jestřábů studené války 6] a neokonzervativních stratégů, jako mezi jinými Ralph Peters. 7]

Continue Reading

Lykúrgos

Autor: Mark Dyal

„Když zase jakýsi cizinec dával najevo svou náklonnost ke Sparťanům a pravil, že u svých spoluobčanů bývá nazýván Sparťanomilem, řekl mu Theopompos: ,Příteli, bylo by pro tebe čestnější, kdyby tě nazývali vlastimilem.‘“ – Plútarchos 1]

Stejně jako Mussolini vzhlížel k antickému Římu jako vzoru zdravé, organické společnosti, vzhlíželi Římané ke Spartě. Ač v průběhu prvního století (n. l.) Řím navenek pokračoval ve svém majestátním vzestupu k ovládnutí většiny tehdy známého světa (orbis terrarum), narůstající propast mezi ctnostnou republikánskou nobilitou a okázalou císařskou aristokracií začala v mnohých vyvolávat obavy ze společenského úpadku. Jedním z nich byl i Plútarchos, římský učenec řeckého původu.

Plútarchos nejvíce proslul svými paralelními Životopisy slavných Řeků a Římanů, sepsaných za účelem osvětlení jednotlivých ctností a neřestí, jež pozvedávají nebo naopak činí podřadným lid. Jeho „Život Lykúrgův“ je tedy mnohem více než oslavným příběhem legendárního panovníka – který přeměnil Spartu z typické řecké polis na největší válečnický stát v celé západní historii – popisem tohoto státu. Poučení, plynoucí z tohoto spisku není o nic méně ohromující pro současného Američana, jako byla pro Římana za císařství. Přestože řada řeckých, římských či současných spisovatelů zkoumala kořeny válečnické Sparty, Plútarchův „Život Lykúrgův“ zůstává jediným nezbytným pramenem poznání tohoto tématu.

Continue Reading

Pravda a usmíření?

Autor: Francis Carr Begbie

Jihoafrická vládní strana ANC (Africký národní kongres) dosáhla v prvních volbách po smrti Nelsona Mandely očekávaného vítězství, a tak země tak nadále pokračuje v nastoupené trajektorii. Výraznější změny se v JAR, sužované jedním korupčním skandálem za druhým, která se stala lídrem světového žebříčku míry vražd a je na cestě k ekonomickému chaosu, očekávat nedají.

Co se nezmění téměř jistě, je vytrvale rostoucí, a přesto – či právě proto – o nic méně hrůzný počet bělochů každodenně zavražděných černochy. V JAR je denně spácháno kolem 50 vražd, z nichž je podle organizace Genocidewatch asi ve dvaceti případech bílá oběť zavražděna černým pachatelem, což je v obrovském nepoměru k demografickým poměrům (běloši dnes představují pouhých 9% jihoafrického obyvatelstva). Tato statistika a ostré výhružky ze strany některých černošských politiků, při nichž tuhne krev v žilách, vyvolávají v mnoha Búrech obavy z budoucího bělošského krveprolití.

Od předání moci černé většině v roce 1994 bylo zavražděno kolem 70 000 bělochů, dobrat se přesnějších čísel je však obtížné – policie totiž přestala ve statistikách rozdělovat oběti podle rasy.

Continue Reading

Liberální rovnostářství znamená černošskou emancipaci a černošská emancipace znamená návrat k základu, černošské podstatě. V Nigérii to znamená Boko Haram.

Autor: Colin Lidell

Subsaharští Afričané (černoši) jsou nejrychleji rostoucí populační skupinou na planetě. Díky více než trojnásobné míře plodnosti oproti Evropankám (5,2 dětí/žena x 1,6 u Evropanek) – jenž se dle všeho nijak rychle nesnižuje – se má do poloviny století populace černé Afriky více než zdvojnásobit: z 1,1 na 2,4 miliardy.

Při takové záplavě Afričanů jistě stojí za to pokusit se jim lépe porozumět; příliš mnoho materiálu, zabývajícího se Afrikou a Afričany je však kontaminováno kulturním marxismem, a tak se za účelem získání přesnějšího obrázku musíme vydat za zdroji z éry před nástupem politické korektnosti. Následuje pasáž z knihy vydané v roce 1930:

Levhartí muži jsou posedlí představou, že jsou vlastně levharti, a že tedy musí zabíjet lidi. Napadají člověka tak, jak to činí levharti. Lezou po čtyřech, na rukou i na nohou mají přivázány levhartí nebo železné drápy, aby zanechali stopy jako levharti a když uloví svou svou oběť, přetnou jí  krční tepnu, tak jak to levharti dělají. Ale nejpodivnější a nejpříšernější na to je, že většina těchto levhartích lidí se stává levhartími muži zcela nedobrovolně. Udělá je z nich společnost levhartích mužů, aniž o tom vědí. Tito lidé připraví v lidské lebce z krve zavražděného člověka kouzelný nápoj. Z toho se tajně trochu přimíchá do nápoje některé osobě předem vybrané. Jakmile se oné směsi napije, dozví se tento člověk, že se napil kouzelného nápoje a že tím patří ke sdružení levhartích mužů. Nikdo se tomuto prohlášení nevzepře. Všechny ovládá víra v kouzelnou moc tohoto nápoje, které nikdo nemůže uniknout. Všichni se podrobí bez odporu.(str. 156-7)

Continue Reading

Namísto pochybné, prokazatelně nepraktické ideologie „diverzity“ raději pracujme na budování a posilování vlastních komunit

Autor: Sebastian Biehl

Jedním z hesel naší doby je „diverzita“, jinými slovy snaha prostřednictvím státní politiky přeměnit sourodou společnost na neurčitou směs.

V politickém středním proudu je etnická homogenita pokládána za hluboce odpudivou a nebezpečnou; náležící do stejné kategorie jako „izolace“, „rasismus“, „nadřazenost“, „provinciálnost“ a další. Pro tzv. tvůrce veřejného mínění, rekrutující se z multikulturních měst, je dokonce homogenita přímo urážlivá. Rasově smíšený pár, večírek plný lidí různých ras a vyznání – tehdy se tito lidé (mezi něž se řadí i novináři) cítí dobře a pohodlně. Komunita žijící v souladu se svými tradicemi okamžitě vyvolává nedůvěru – zvlášť pokud jde o bílou komunitu (v případě kmenových afrických či indiánských komunit je míra nevole nižší).

Věčné volání po „reprezentaci“ je trvalou jihoafrickou vládní politikou. Účel je samozřejmě jasný – upevnit kontrolu ANC (jihoafrická vládnoucí strana Africký národní kongres) nad veškerými oblastmi společnosti. To ovšem nezní moc hezky, a tak nastupuje na scénu nevinně znějící slovo „diverzita“, které „tvůrci veřejného mínění“ tak rádi opakují. „Diverzita“ je přirozeně aplikována jen jedním směrem: nikdo si nikdy nestěžoval na 100% černošský fotbalový tým, „Černošskou obchodní asociaci“ nebo na etnicky jednolité vesnice Xhosů nebo Zuluů.

Continue Reading