Délský potápěč

Kresba M. Havlíčka k článku „Kamikaze – sebevražda“

Z knihovny Černého řádu (dokončení)

Je jasné, že japonská rytířská věrnost je založena na samostatné etice mimo pragmatické úvahy. Tomu nebrání, že prakticky tvořila hlavní základ feudálních lenních vztahů. Což byl – tady v Evropě i tam v Japonsku – stejný případ. Dnes máme předpisující a také zakazující zákony, jejichž smysl je v tom, aby garantovaly jistotu existence jedince ve skladbě státu. Dříve byla vodítkem, zajišťujícím život rytíře, věrnost, a její porušení vše zničilo. V tomto smyslu vykazuje evropské rytířství s japonským silnou podobnost, v podstatě v tom spočívá obecný závazek každého rytířství. Rozdíl mezi nimi je v tom, že věrnost japonského rytíře nebyla formálně vázána sliby či přísahami, nýbrž že se utvářela jako samozřejmý předpoklad absolutního pouta mezi družiníkem a vládcem, mezi druhy navzájem. Zástavou věrnosti japonského rytíře byl život jeho a jeho rodiny až do smrti. Tato zástava byla neustále naplňována příkazy vydávanými vladařem a jejich vyřízením.

Continue Reading

Srdce Říše

Ukázka z knihy Zákon krve s podtitulem „myslet a jednat jako nacista“. Francouzský historik Johan Chapoutot v ní (s příslušně ironizujícím odstupem, v zásadě ale kompetentně) seznamuje čtenáře s některými aspekty nacionálněsocialistického světonázoru. V tomto případě jde o pohled na mezinárodní právo.

Nabízejí se asociace se situací v současném světě, zejména s pozadím konfliktů kolem Íránu nebo na Ukrajině.

Je však třeba mít na paměti, že  všechny  strany stojící za těmito dnešními událostmi patří historicky k onomu globálnímu konglomerátu, který Němcům (ale i všem ostatním nežádoucím idealistům) v poválečném Norimberku důkladně předvedl, jak je „univerzalistický imperialismus“ připraven vypořádat se s každým pokusem o „klidné spočinutí v národně-rasové říši“.

Continue Reading

– právě vychází!

Hugo von Hofmannsthal ve své proslulé mnichovské řeči „Písemnictví jako duchovní prostor národa“ z ledna 1927 (tedy za kanálově zlatých dvacátých Výmarské republiky) nazývá ty smělé muže, kteří po zhroucení Německé říše v roce 1918 nerezignovali, ponietzscheánsku:

Continue Reading

Meč se nazýval „duší rytíře“

Rytíř je nemyslitelný bez svého meče. Nosí jej stále při sobě a tak se stal jeho aktivním společníkem. Odpovídá svérázu japonského národního charakteru, že ne každé umění si nárokuje zvláštní oblast, nýbrž že všechna umění jsou sloučena do jediné živé syntézy, ba že umění je od života vlastně neoddělitelné. Takto světské skutky lidského života nejsou estetizovány ve špatném smyslu, nýbrž tříbeny a povzneseny do duchovna. Rytířský zápas není věcí rozkolu, vzpoury či závisti, nýbrž umění, a meč, řemeslný předmět výkonu tohoto umění, je uměleckým předmětem, plodem zduchovněného uměleckého řemesla. Meč je nejzhuštěnějším symbolem japonského ducha a v každém Japonci žije jakožto světonázorová směrnice.

Continue Reading

Dragoš Kalajić – Samuraj (1977)

Džunjú Kitajama (nar. 1902) v Japonsku studoval religionistiku. V roce 1924 odjel do Německa, aby prohloubil své znalosti filosofie, indologie, sanskrtu a latiny. Čím víc si své nové působiště zamilovával, tím víc ho mrzelo i uráželo neporozumění, podceňování, ba pohrdání vlastní rodnou zemí, s nimiž se mezi Němci tu a tam setkával – a to i na universitě a v knihách autorit, jakými jsou Oswald Spengler nebo Adolf Hitler. Rozhodl se proto svéráz japonské kultury, o němž se tehdy v Německu vědělo málo nebo nic, Němcům vysvětlovat. Důležitým shrnutím tohoto dlouholetého úsilí, jakož i hlubokého a mnohostranného autorova vzdělání se stala kniha West–östliche Begegnung: Japans Kultur und Tradition (Setkání východu se západem: Japonská kultura a tradice), jejíž první vydání spadá až do válečného roku 1941. To už byl pan Kitajama na základě jmenování říšským ministrem pro vědu, výchovu a lidové vzdělávání čestným profesorem kulturních a náboženských studií východní Asie při marburgské universitě.  Druhým významným profesorovým knižním titulem je pak Heroisches Ethos z roku 1944, řazený na školách SS a vyššího stranického vzdělávání k nepovinné doporučené četbě. Pan Kitajama však nebyl pouhým teoretikem: sám cvičil a posléze i vyučoval bojová umění. S tím vším úzce souvisí i jeho stať o samurajství, kterou zde čtenáři předkládáme v českém překladu a plném rozsahu:

Continue Reading

Léon Degrelle

Autor: Léon Degrelle

Pokud byl na světě muž, pro něhož milovaná žena pramálo znamenala, potom to byl Hitler.

O ženách nikdy nemluvil. Děsil se vtipů stráže, ve které bylo tolik žádostivých mužů. Dokonce si myslím, že byl prudérní. Prudérní ve svém postoji i svých citech.

Obdivoval ženskou krásu. Jednoho dne se rozhněval na svého důstojníka kvůli tomu, že si nevyžádal adresu neskonale krásné dívky, která přiskočila k Vůdcovu vozu, aby ho mohla přivítat. Nechtěl si s ní smluvit dostaveníčko, jak by to udělali jiní, chtěl jí prostě poslat květiny.

Ve společnosti žen se cítil dobře. Osobně jsem poznal nejkrásnější mladou ženu Říše Siegried von Weldseck. Byla vysoká, měla zářivé oči, úžasně jemnou pleť a drobné poprsí. Každý by se do ní zamiloval. Strávil jsem s ní poslední krásné chvíle války, když si do mého frontového úseku na Odře přišla pro svazek dopisů, které jí adresoval její přítel Hitler. Při té příležitosti mi vyprávěla o jejich vztahu, o pravidelných úterních schůzkách, na kterých ale nikdy nebyli sami, a kde na sebe nechávali působit hudbu.

Hitler se s úspěchy u dam příliš nesvěřoval. Miliony nejen německých žen do něho byly zamilované. V jedné skříni schovával dopisy, v nichž ho ženy prosily, aby je přivedl do jiného stavu! Nikterak se neucházel o jejich přízeň. Řekl bych, že láska k ženě pro něho neměla valnou hodnotu. Jeho city totiž poznamenalo nešťastné řízení osudu.

Continue Reading

Zpráva o návratu lodi SS St. Louis z Kuby zpět do Německa

Autor: Václav Jan

Tiskem proběhla uprostřed léta 2026 informace o výletní lodi Scarlet Lady, které bylo znemožněno přistát v Egyptě i v Turecku, a to kvůli pasažérům, neboť plavbu organizovala tzv. LGBTQ+ komunita. Turecko vydalo prohlášení, že neumožní zakotvení lodi, protože pasažéry jsou lidé, jejichž chování není v souladu s místními morálními hodnotami. Egyptské úřady informovaly, že si plavbu pronajaly „skupiny známé chováním, které není v souladu se strukturou naší společnosti a našimi morálními hodnotami“.

Situace vyvolala zejména v Evropě obvyklé „zděšení“. „Obávám se, že to povzbudí i další země, aby také zakázaly gay plavby do svých přístavů,“ nechal se slyšet majitel cestovní kanceláře, která se zaměřuje na tyto komunity.

Situace připomněla událost zpřed téměř sta let, v něčem obdobnou. Tu popisuje jistý německý autor, nelítostně, ironicky a s nepřehlédnutelným cynismem v satirickém článku z roku 1939:

Continue Reading

Emanuel Moravec – Děje a bludy (1. vyd., Orbis, Praha 1941)

…aneb jedna zapomenutá historická úvaha

Autor: Emanuel Moravec

Židovsko-britské úsilí, jehož cílem bylo získání nových spojenců proti Německu, neomezovalo se jen na Balkán, sovětské Rusko a Ameriku. Sveřepému nepříteli německého národního socialismu a Nové Evropy šlo také o to, aby v Nové Evropě, Němci sjednocené, způsobili Říši co největší obtíže. Židovsko-britská propaganda a její agenti snažili se, hlavně na území německou brannou mocí okupovaném, německou konstruktivní práci všemožně kazit a ztěžovat. Střediskem britsko-židovských intrik proti Říši zůstal však Protektorát, který není okupovaným územím, nýbrž součástí Říše, jejíž ochranu země české dobrovolně přijaly 15. března 1939.

Sedm milionů česky mluvících obyvatel protektorátu a s nimi celý český národ, který čítá ve střední Evropě na 8 milionů příslušníků, stal se středem a cílem největšího úsilí židovské britské propagandy proti Říši. Od roku 1922 český národ byl štván proti italskému fašismu. Všechen český tisk, literatura, rozhlas stál ve službách západního světového řádu, kde komandovala Anglie, a evropského řádu, který chtěla uplatňovat Francie. Za britským světovým řádem a za evropským řádem francouzským stály ovšem Židé, jako vedoucí vrstva. Demokracie byla pro tento diktát peněz a spekulace nejhustším závojem, jaký se za daných poměrů dal politicky proti zrakům lidu utkat. Diktatura byla vždy dílem osobnosti, demokracie byla obratná hra s davy. Demokracie byla proto tak milována, poněvadž se tu lichotilo davům, oněm davům, na které politika těžkého kapitálu rozdělila národy. V demokracii silná osobnost nesměla do čela státu a stejně nežádoucí byl v demokracii jednotný, silný národ. Pro plutokraty v zákulisí politiky a státního života bylo největším nebezpečím, kdyby jedna hlava vedla jednolitý národ ve státě. Katastrofou však bylo pro šíbry a finanční kurfiřty, když národ sjednocený a klidně pracující pod Vůdcovým vedením se rozhodl zbavit se hospodářského nevolnictví, které mu vnutili kapitalisté v Londýně, v Paříži a v Novém Yorku.

Continue Reading

Nikolaj Konstantinovič Rerich – Vyslanec z Agarthy

Autor: Joscelyn Godwin

Ukázka z knihy Joscelyna Godwina: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025

Adolf Hitler měl hodně příležitostí seznámit se mytologií Thule v roce 1924 v landsberské věznici, kde si odpykával trest společně s Rudolfem Hessem (1894-1987), jenž patřil ke starším nacistům nejvíce oddaným ideálům, jaké propagovali List, Lanz a Sebottendorff. Hess byl natolik völkisch, jak to jen lze; jedl biodynamickou stravu a zajímal se o antroposofii Rudolfa Steinera, magická témata, astrologii, učení o korespondencích a bylinářství. O politických, a dokonce i okultních machinacích té doby, jež jsou nedílnou součástí porozumění největší tragédii dvacátého století, jsme mohli získat mnohem více vědomostí, kdyby byl Hesse pohnut, aby promluvil, namísto toho, aby byl ve špandavské věznici přes 40 let držen v izolační vazbě.

První knihou, která vylíčila mnoho – reálných i imaginárních – spojitostí mezi nacisty a okultními naukami, bylo Jitro kouzelníků (Le matin des magiciens) od Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera, poprvé vydáno ve Francii v roce 1960.

Continue Reading

Techtle mechtle pod svastikou…

Autor: Václav Jan

– aneb „USAF-krematoria“ opět na scéně, tentokrát v Íránu

Na serveru Idnes v cyklu Slavné fotografie zveřejnili tuto fotografii z berlínského Muzea topografie teroru. S popiskem, že jde o „Hitlerovu kýčovitou vizi německého národa. Bez Židů, Romů, postižených a homosexuálů…“ Barevný snímek zobrazující mladý pár na pláži. „Nebylo by na něm nic šokujícího,“ píše Idnes, „kdyby nebyl pořízen v roce 1939 a kulisu k romantice v dunách netvořily fáborky s hákovým křížem.“ Jak má fotografie na čtenáře působit, plyne z dalšího textu. Jde o pocity, které popsal po návštěvě muzea jistý australský turista:

Continue Reading

Háj Sasů u Verdenu (Sachsenhein)

U příležitosti vydání knížky z katalogu Ahnenerbe-Stiftung Verlag představujeme lokality s Ahnenerbe spjaté… Mnohé vyzývají k poutím.
Continue Reading

Sídlo Dědictví předků v Berlíně

Na závěr roku Délský potápěč vydá knížku z katalogu Ahnenerbe-Stiftung Verlag. Připomeňme si proto stručně historii Ahnenerbe. Ručně číslované svazky naší knihy budou obsahovat vloženou přílohu: dvanáctistránkový sešit o působení Ahnenerbe v Čechách, na Moravě a na Slovensku.

Vzniká 1. července 1935. U zrodu stojí Heinrich Himmler, duchovním otcem a vlastním zakladatelem je ale Herman Wirth – přímo navazuje na jeho Forschungsinstitut für Geistesurgeschichte a sbírku Deutsches Ahnenerbe. Dobu působení lze rozdělit do čtyř etap.

Continue Reading

Joscelyn Godwin: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a v přežívajícím nacismu

Český překlad vyjde 27. listopadu 2025 ve spolupráci nakladatelství Horus a Malvern

Arktos je první knihou, která se věnuje archetypu pólu – v jeho nebeské i pozemské podobě. Joscelyn Godwin zkoumá legendy o dávném Zlatém věku, který podle některých skončil prehistorickou katastrofou – posunem zemské osy. Současný sklon Země je zkoumán ve světle nejnovějších geologických teorií, stejně jako předpovědi dalšího možného posunu pólů. Nevyhýbá se ani kontroverzním tématům, jako jsou nacistické okultní teorie, tajné základny v Antarktidě, UFO či mytologie Hyperboreje. Na rozdíl od senzacechtivých výkladů nabízí autor kritický pohled podložený rozsáhlým studiem pramenů v několika jazycích.

Tato fascinující a místy až mrazivá výprava do světa kosmologie, okultismu, konspiračních teorií i radikálně výstředních proudů odhaluje překvapivá tajemství pólů a zemí pokrytých věčným ledem. Ukazuje se, že trvalá fascinace těmito myšlenkami je součástí „polární tradice“ – skryté moudrosti, která se v průběhu dějin znovu a znovu vynořuje.

Arktos tak představuje jedinečnou syntézu vědeckých teorií, esoterických tradic a kulturních mýtů, která čtenáře zavede do fascinujícího světa „polárního archetypu“.

Knihu lze předobjednat na stránkách nakladatelství Horus nebo Kosmas.cz.

Před svým domkem v Černém lese. „Všechno podstatné a velké vzniklo z toho, že měl člověk domov a že byl zakořeněn v tradici,“ řekl novinářům ve známém rozhovoru pro časopis Spiegel ze září 1966 (česky: Filosofický časopis č. 1/1995). V téže době si Ernst Jünger poznamenal: „Martin Heidegger schreibt mir, daß man sich am besten in seinem Zimmer aufhalten, ja nich einmal aus dem Fenster schauen soll (Siebzehn verwehnt I). Ani tamní polní cesta (Der Feldweg, 1953) mu již tedy neposkytovala útěchu nad světem, v němž člověk již není pánem, nýbrž objektem techniky a ekonomicko-zbožních, tj. peněžních vztahů.

Autor: Karel Veliký

Není žádná náhoda, že György Lukács, Žid-stalinista a výjimečně erudovaný literární kritik, ve své knize Existencialismus či marxismus? (1947) odkazuje na Heideggera s Célinem v jediné větě: „Sein und Zeit je při nejmenším stejně zajímavá četba jako rozsáhlý román Célinův Cesta do hlubin noci…“ (s. 72), ač se při tom pevně drží výkladu fašismu coby „poslední fáze buržoazní společnosti“, jak jej vymezily instrukce a rozkazy kominterny. „Podstata fašismu“ (Locchi) ve smyslu vybojování si budoucnosti se zřetelem k minulosti (kde „pokrok“ je zároveň „návratem“ k počátku, přítomném v nitru „fašisty“ jako projekt) je v „prefašistickém“ (Adorno) Bytí a čas shrnuta v paragrafu 74/385-387 (v českém vydání s. 426nn): člověk jakožto bytí-tu/zdebytí (Dasein), tedy ten, kdo se sám dokázal vymanit z neautentičnosti existence ve společnosti – tj. vyprázdněné society, nabývá plné zdatnosti (včetně heroičnosti) až v (národně-lidové) pospolitosti, tj. autentickém společenství, která jej jako jednotlivce přesahuje, ale v níž právě proto sám získává. Čili jde o návrat ke stavu (prvotně ontologickému), v němž se individuální jedinečnost dialekticky včleňuje do komunity, namísto aby epické a tragické charaktery stály vždy mimo dutou společnost a proti ní, jak je tomu „nyní“, u existencialistů a jejich lidových („jurodivých“) podob (pop-derivátů: beatnici, vlasatci apod.).

Continue Reading

Alfred Rosenberg

Aktualizace 21. srpna 2025

… s Julianou R., naší dopisovatelkou, která se po jeho stopách vypravila do Revalu čili Tallinnu, hlavního města Estonska

Duše je rasa viděná zevnitř. Naopak rasa je vnější stránka duše. Probudit k životu duši rasy znamená uznat její nejvyšší hodnotu a pod jejím panstvím stanovit organické postavení ostatních hodnot: státu, umění, náboženství. To je úloha našeho století: vytvořit nový lidský typ z nového životního mýtu. K tomu je třeba statečnosti každého jednotlivce, každého vyrůstajícího pokolení, mnohých generací, které ještě přijdou. Neboť chaos neodstraňují nestateční a svět ještě nikdy nestavěli zbabělci. (Alfred Rosenberg. Mýtus 20.století)

Continue Reading

Louis-Ferdinand Céline

Autor: Armin Mohler

Poslední Francouz a fízl Jünger… Někdejší tajemník Ernsta Jüngera, autor standardní příručky Konservative Revolution in Deutschland 1918–1932, o svém setkání s Louis-Ferdinandem Célinem v druhé polovině padesátých let.

Louis-Ferdinand Céline, veliký berserk francouzského básnictví, je mrtvý. Když se v novinách objevilo první nesmělé oznámení, že prý je těžce nemocný, byl ve skutečnosti již mrtvý a pohřbený. Zpočátku se ani nevědělo, kde je pochovaný. O bližších okolnostech jeho smrti postupně prosakovaly zprávy, jaké by si mohl vymyslit on sám.  Zatímco vdova byla s několika málo přáteli na hřbitově, do domu se kdosi vloupal a odcizil část rukopisů (neznámí je pak tu a tam nabízeli ke koupi v antikvariátech). Rukopis, na němž pracoval naposledy a který ještě ležel na pracovním stole, zloději nevzali. Poslední nedokončená věta pojednává o Číňanech, kteří proniknou až do Cognacu a tam propadnou ožralství.

Célinův vpád do Académie Franҫaise a Sorbonnou starostlivě opečovávané literární zahrady v roce 1932 je poslední velkou událostí francouzského básnictví. (Nikoli literatury.) První jeho tehdy vyšlý román Voyage au bout de la nuit (Cesta na konec noci – název je převzatý z písně o Berezině od Švýcarů, kteří s Napoleonem táhli do Ruska), vynášející nejen argot, nýbrž především mluvenou, žitou, nasupenou a zajíkavou řeč, dodal poezii jeho země ještě jednou novou sílu. Muži jako Sartre či Malraux přes všechny ideologické rozpory vždy znovu uznávali, že bez tohoto průlomu by většina z toho, co bylo od té doby ve Francii napsáno mimo klasické schéma nebyla možná.

Continue Reading

Vedle ilegálních Ecrits de Guerre jsou k dispozici i kritická vydání listů, v Cahiers Céline 7 a Lettres des années noires

Autor: Redakce

Původním naším záměrem bylo připravit k českému vydání Célinovy veřejné listy psané za války pro francouzský kolaboracionistický tisk. Vyšly takřka v úplnosti „ilegálně“ roku 1990 v Paříži pod názvem Ecrits de Guerre u poloanonymních Nouvelles Éditions [Les Amis de Gustave Le Bon], a ještě před několika lety je nabízel katalog nakladatelství L’Homme Libre. Avšak poznámkový a jiný aparát k tak svébytným dokumentům, jakými dnes tyto dopisy pro českého čtenáře nesporně jsou, by přesáhl únosnou míru; pozornost v céliniích jsme proto přenesli jinam. V dalším článku se k „psaním z války“ vrátíme alespoň na stránkách Délského potápěče. Zde prozatím ostře vybroušená (a námi krácená) předmluva pisatele, skrývajícího se za šuansky znějícím nom de guerre: Caradec

Představovat Célina?

Jaká domýšlivost!

Třicet let po jeho smrti nás jeho stín osvěcuje, jeho světlo oslňuje.

Continue Reading

Horst Wessel a jeho vrah

Autor: Václav Jan

Mrazivá lednová noc před pětadevadesáti lety. Do berlínského činžáku na Große Frankfurter Straße vniká skupinka mladíků – pouličních rváčů a pasáků, organizovaných komunistů. Zvoní u bytu Horsta Wessela. Když Horst otevře dveře, poznává v některých výrostcích bývalé kumpány své družky. Než se vzmůže na odpor, jeden z nich, Albrecht Höhler, vytáhne pistoli a stiskne spoušť. Zpráva o zranění vedoucího místního oddílu SA se rychle roznese po okolí. Zraněnému spěchají na pomoc kamarádi. Na místě činu se brzy objeví také lékař, jistý Max Selo, který bydlí v sousedství. Je to ovšem Žid. Buď samotný Horst, nebo některý z jeho soudruhů ho proto odmítnou. Než se dostaví jiný lékař a než pak přijede sanitka, uběhne drahná doba. Do rány se dostane nečistota. Těžce raněný umírá na sněť po více než měsíci horečnatého deliria v nemocnici ve Friedrichshainu.

Je 23. února 1930. Horst Wessel se nedožil ani třiadvaceti let. I proto se z něj rychle stává Ježíš Kristus nacionálně socialistického náboženství.

Continue Reading

Odkaz stále živý!

Zpovídáme Davida Slavíka, zakladatele Nightingale Press, nakladatelství zaměřeného na osudy francouzských esesmanů a dějiny 2. světové války vůbec…

Proč zrovna tohle téma (v dnešní době)?

Celé nakladatelství vzniklo vlastně náhodou. Asi před pěti lety jsem na internetu narazil na knihu La Brigade Frankreich od Jeana Mabireho. A protože je mi téma války díky odslouženým létům v armádě blízké, pustil jsem se do četby. Po několika stránkách mi bylo jasné, o jak skvělý text se jedná! Vzhledem k tomu, že autor v něm používá i výrazy pocházející z devatenáctého století, musel jsem občas zalistovat ve slovníku. Také některé politické souvislosti z okupované Francie mi nebyly zprvu zřejmé a musel jsem si je vyhledávat na internetu. No, a když jsem si s tím dával takovou práci, uvědomil jsem si, že bych knihu mohl přeložit celou. Co kdyby se to jednou hodilo? No, a tak se i stalo. Ve chvíli, kdy byl překlad hotov, mé nadšení z knihy vůbec neopadlo, ba právě naopak. Jelikož knížka o útočné brigádě Frankreich tu vyloženě chyběla, začal jsem oslovovat nakladatelství, která se podobným tématům věnují. Jenže bezúspěšně. Mezitím jsem začal překládat i Divizi Charlemagne a odtud byl k myšlence na založení vlastního nakladatelství už jen krůček. Nechci tu čtenáře nudit víceméně totožnými problémy, jaké má každý začínající nakladatel. Nakonec se to ale podařilo, nakladatelství funguje, vydalo již tři knihy a čtvrtou připravuje. Tímto bych chtěl zároveň poděkovat za cenné rady do začátku.

Continue Reading

Léon Degrelle – Planoucí duše

Dlouho žádaný dotisk! Velice limitovaný…

Převážnou část této knížky v barvě polní šedi tvoří poznámky, které si Velitel zapisoval již v meziválečném období a za války. V poválečném exilu je doplnil a scelil do jednoho textu. Rukopis se ocitl v rukou Gregoria Marañona, jednoho z předních španělských intelektuálů minulého století. Liberál a humanista Marañon nesdílel v ničem Velitelovo politické přesvědčení, avšak ihned seznal, jak moc se tyto „básně v prose“ podobají předmoderní španělské „poezii hrdinů a světců“. Dva roky sklonku života tak zasvětil překladu dílka do španělštiny. Kongeniální výsledek pak pod názvem Almas Ardiendo uvedl pro veřejnost vlastní předmluvou, kde Velitelovo „vyznání víry“ charakterizuje jakožto „stránky nepřekonatelné krásy a lidské patetičnosti“.

Tenhle kříž se otáčí za sluncem!

O čem vlastně je?

Continue Reading