Délský potápěč

ČR je vstřícná vůči cizincům: Nově mohou volit v místních volbách.

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Migrační nápor: „běženec“ se jako přílivová vlna spojuje s neustávající záplavou minulých desetiletí. Přestože o to většina autochtonních obyvatel Evropy nestojí, levice i pravice, ve Francii i dalších evropských zemích – podobně jako větší část medií a církevních institucí a nezvolená Evropská komise, zvyklá na excesy v rámci výkonu permanentní moci – diktátem nutí obyvatelstvo „přivítat“ stovky tisíc nově příchozích. Bez referenda. Tato „morální povinnost“ je jak perverzí morálky, tak prostou sebevraždou. Ilustruje pohrdání demokracií a nenapravitelné odcizení mezi národem a pseudoelitami. Soudek s prachem.

Nebezpečná hra nebohého Německa

Jde o stupidně bezmyšlenkovitou a destruktivní partii. První „uprchlíci“ z této nové invazní vlny (13 tisíc) dorazili do Německa 6. září, vítáni transparenty s nápisy „Vítejte v Německu“ a tisíci jásajících, rozesmátých lidí. Do konce měsíce k nim přibudou desetitisíce dalších. Otevírá se 150 000 nouzových ubytovacích míst. Žalostné výjevy naivního humanitářství, při kterých se část národa raduje nad invazí a zánikem, k němuž nakonec tato masová imigrace povede. Tyto ikonické obrazy slouží jako silná pobídka dalším vlnám „běženců“. Německo se svou extrémně nízkou porodností a významnými migračními proudy může zažít rychlou populační obměnu a do konce století být z většiny obýváno muslimy, kteří ani nemluví německy. Tato „nová země“, spíše středovýchodní než německá, obsazená stejně v poklidu jako její sousedé, nepozná mír ani prosperitu, ale sváry a úpadek. Tato politická stupidita Němců je takřka nepředstavitelná; názorná ukázka zapomínání vlastní identity.

Continue Reading

Svět George R. R. Martina bude i nadále poskytovat nespočet příležitostí k aplikaci teorií mezinárodních vztahů.

Autor: Stephen Saideman

Vzhledem k ústřední roli soupeření mezi svébytnými politickými entitami, této hry o trůny, jsou snadno a nevyhnutelně k pochopení světa Westeros využívány teorie z oblasti mezinárodních vztahů (MV). Mnozí akademici se o to na webu pokusili s využitím jak realistického, tak konstruktivistického přístupu. Na tomto místě bych se rád zabýval tím, co knihy a seriál vypovídají o vnímání mezinárodních vztahů lidmi mimo komunitu specialistů na tuto problematiku. Tedy tím, co si diváci a čtenáři odnášejí ze série ohledně mezinárodních vztahů a snad i čeho se oproti „nezasvěceným“ povšimnou specialisté? 1]

Prvním rozdílem mezi studenty oboru a zbytkem je míra důležitosti přisuzovaná jednotlivcům. I když základní texty MV sice zdůrazňují jednotlivce jako jeden ze tří klíčových úhlů k pochopení mezinárodních vztahů, v praxi se na to často zapomíná. 2] Ve Hře o trůny hrají osobnosti protagonistů klíčovou roli při volbách a výsledcích, přesně podle optiky mnoha ne-expertů. Namísto institucí a neviděných strukturálních sil bývají coby prvotní hybatelé událostí vnímáni jednotliví prezidenti, premiéři a autokrati – Bush, Obama, Thatcherová, Merkelová, Netanjahu, Kadáffí, bin Ládin, Chomejní atd.

Continue Reading

Děsivá diagnóza

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Od začátku léta 2015 zažívá Evropa bezprecedentní a neustále zesilující vlnu ilegální imigrace, navrch k už tak ohromnému počtu příchozích během předchozích desetiletí. Tato migrace je de facto invazí ohrožující naší civilizaci, umožněná bezradností a komplicitou politických a mediálních pseudoelit, zcela antidemokratických a odtržených od zájmů a přání evropských národů. Toto je úvodní část trojdílné analýzy. (Druhá část ponese podtitul „Sebevražedná evropská kapitulace“ a třetí „Za účinný lék.“)

Příčiny záplavy

Vlna „migrantů“ (nazývat je „ilegálními“ ani zdaleka nedokresluje závažnost situace) – procházející branami Evropy, otevřenými nekompetentními a bezradnými vůdci – přichází zejména ze Středního východu (Irák a Sýrie) přes Turecko (spolupachatel); vniká skrz Řecko a Balkán. Druhým vstupním prostorem je Středozemí, hlavně do chaosu se propadnuvší Libye. Část proudu tvoří běženci ze Sýrie a Iráku, unikající před barbarstvím Islámského státu (Daeš); jiní prchají před kmenovými a náboženskými válkami v Somálsku nebo jinde – troufnu si ale říci, že představují menšinu. Skutečně – tohoto chaosu a příležitosti využívají zástupy často falešných uprchlíků a žadatelů o azyl, kteří se z ekonomických důvodů chtějí usadit v Evropě. Přicházejí z černošské Afriky, Maghrebu a Středního východu, odkud je táhnou tři lákadla:

Continue Reading

Dvojí vláda. Skutečným problémem je chronická politická nevědomost amerického národa a také lhostejnost k hrozbě představované netransparentními institucemi.

Ve volbách zvolení lidé nejsou těmi, kdo rozhoduje, říká Michael J. Glennon z Tufts University.

Když voliči posílali Baracka Obamu do Bílého domu, očekávali velké změny. Od problematiky nezákonných odposlechů NSA, přes věznici v Guantánamu až po Patriot Act se Obama prezentoval coby kandidát stavící se za občanská práva a svobody, který sliboval výrazně odlišný přístup od svého předchůdce.

Po šesti letech v úřadě se ale Obamova podoba národní bezpečnosti zdá být k nerozeznání od té, kterou zdědil po svém předchůdci. Guantánamo stále funguje. NSA se stala při špiclování Američanů snad ještě agresivnější. Došlo k vystupňování náletů drony. A nejnověji vyšlo najevo, že tentýž prezident, který dostal Nobelovu cenu za mír za svou účast v jaderném odzbrojování, se chystá vydat až bilion dolarů za modernizaci amerického jaderného arzenálu.

Jaktože se tváře v Oválné pracovně mění, ale politika nikoliv? Kritici se zpravidla soustřeďují na Obamovu osobu, kterého označují za vůdce, který se posunul ve své politice ke tvrdší linii. Politolog z Tufts University Michael J. Glennon však nabízí mnohem skeptičtější pohled: Obama by nemohl politiku změnit, ani kdyby se o to pokusil.

Continue Reading

Nebojujeme ani tak s islamizací, rovnostářstvím nebo dysgenikou, jako s tím nejhorším ze všech prokletí – Posledním člověkem

Autor: Gregory Hood

Můžeme přece jenom znovu začít dějiny?

Daniel McCarthy napsal zajímavý esej do The American Conservative, zpochybňující tezi Francise Fukuyamy z Konce dějin. McCarthy se vymezuje proti závěru, že hegeliánský proces utváření dějin byl dovršen celosvětovým triumfem liberální demokracie. McCarthy namítá, že takzvaný „konec dějin“ je jednoduše produktem anglo-americké světové hegemonie a dokládá to vzestupem antiliberálních systémů typu fašismu, kdy byla tato hegemonie zpochybněna. Uzavírá:

Liberální demokracie není přirozená. Jde o produkt moci a bezpečnosti, nikoli přirozené formy lidské pospolitosti. Jde spíše specifická než univerzální, více náhodná než teleologicky určená. Američané byli jejím rámcem utváření po většinu své historie; osvojili si návyky a uvažování liberalismu. Nepřekvapí tedy, že si osvojili i návyky a uvažování impéria – a teď musí pochopit proč.

Ve zkratce: „Liberalismus znamená impérium.“

Zatímco Fukuyamovo dílo pohání především ideje, opírá se McCarthyho teze zejména o geopolitiku. Velká část jeho práce spočívá na standardním geopolitickém předpokladu, že pevninské, imperialistické a militaristické mocnosti praktikují výrazně antiliberálnější formy organizace společnosti. Oproti tomu zpovzdálí rovnováhu vyrovnávající atlanticistické velmoci Velká Británie a Spojené státy nemusí čelit neustálé existenciální hrozbě invaze a tudíž byly v průběhu svého vývoje ochotnější a schopnější uplatnit svobodu slova a vyvinout liberální instituce – alespoň po většinu času.

Continue Reading

Alain de Benoist

Autor: Alain de Benoist

Hrozba ekonomických a finančních „sankcí“, jimiž se Západ tak rád ohání směrem k Rusku, je směšná a Putin měl plné právo je halasně ignorovat. Je si moc dobře vědom toho, že EU nedisponuje žádnou reálnou mocí, nakolik ji sužuje nejednotnost a nedostatek vůle ke společnému postupu. Jaký div, že nepřekypuje vřelým vztahem vůči zemím, jež volají po „ochraně lidsých práv,“ ovšem v reálu se neobejdou bez finančních dotací ze strany oligarchů. Jak řekl Bismarck: „Diplomacie, jež není podložena silovými argumenty, je jako hudba bez nástrojů.“ Putin ví, že Evropa je v rozkladu a mimo planých póz a verbálních provokací není ničeho velkého schopná, tudíž i samotné Spojené státy na ni hledí skrze prsty („Ať jde EU do hajzlu!“, prohlásila Victoria Nulandová). Zejména pak si uvědomuje, že pokud by se Západ pokoušel potrestat Rusko, stal by se sám obětí své politiky, neboť negativní následky těchto kroků by dopadly na bedra jeho obyvatel, kteří by takto vysokou cenu dozajista platit nechtěli. Západ by tedy v tomto případě nedobrovolně okusil svou vlastní medicínu.

Dále je třeba připomenout, že ruská ropa a plyn tvoří zhruba třetinu z energetických dodávek nezbytných pro chod 28 zemí EU, nemluvě o výši evropských – zejména pak německých a britských – investic na území Ruska. V současnosti lze napočítat až 6 000 německých firem aktivně působících na ruském trhu. Francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius vyhrožoval, že Rusku nedodá dvě lodě typu Mistral, jež byly pro něj vyráběny v loděnicích v Saint Nazaire (stalo se, pozn. DP). Nutno podotknout, že tato země má přes 5 miliónů nezaměstnaných a ztráta této zakázky by rezultovala ve ztrátu tisíců pracovních pozic. A co se Spojených států týče, ty pokud se rozhodnou zmrazit ruské investice v zahraničí, setkají se s totožnou reakcí ze strany ruských subjektů v souvislosti s jejich pohledávkami vůči americkým bankám.

Ukrajina je momentálně v troskách. Bude čelit obrovským ekonomickým obtížím vyplývajícím ze ztráty ekonomické podpory ze strany Ruska a přetrháním svazků se Společenstvím nezávislých států (obchod s Ruskem tvořil 20% jejich vývozu a 30% jejich dovozu). Je rovněž velice obtížné si představit, že EU bude finančně podporovat Ukrajinu, když podobnou finanční injekci není schopna poskytnout Řecku: Evropa prochází krizí od roku 2008 a během této doby nebyla schopna uvolnit sumu ve výši několika miliard eur na její řešení). Nebo snad Spojené státy, v zajetí svých vlastních problémů v čele s obřím deficitem, budou ochotny Ukrajinu financovat samy ze svých rozpočtů? Pochybuji o tom. Šeky vydané Washingtonem a MMF problémy Ukrajiny nevyřeší.

Continue Reading

Boris Němcov a Garri Kasparov – dva typičtí představitelé liberálního opozičního hnutí v Rusku

Autor: Kevin MacDonald

O výrazné židovské roli při formování západního protiruského postoje, především izraelské lobby a neokonzervativců, nemůže být pochyb – na mysli nám může vytanout např. rodinné vazby Viktorie Nulandové a její  úloha v ukrajinské revoluci.

Tato situace má řadu důvodů; nepochybně včetně ruského spojenectví s Iránem a Sýrií v čase, kdy Izrael a izraelská lobby v USA všemi silami prosazují válku proti oběma zemím. Zjednodušeně řečeno pramení židovské nepřátelství z faktu, že Putinovo Rusko se ukázalo být mnohem nacionalističtější, než by se Židům či Izraeli líbilo a hodilo.

Níže citovaný článek z The Jerusalem Post se zabývá velice významnou úlohou Židů v ruské protiputinovské opozici – kterou Putin sám raději označuje za „pátou kolonu“. Nádavkem k rozdílné orientaci zahraniční politiky přetrvává v zemi i bolestivé rozhořčení nad úlohou židovských oligarchů v rabování Ruska za Jelcinovy vlády. Jak se píše v článku, Němcov byl druhý muž Jelcinova režimu.

Článek znovu nastoluje i základní otázku loajality Židů v diaspoře. Podobně jako v období mezi lety 1880-1917 (zde, str. 66-67), nacházíme mezi organizovanou židovskou komunitou v diaspoře sdílený protiruský postoj, poznamenaný navíc židovskou loajalitou k Izraeli v době, kdy se válka s Iránem stala ústředím tématem izraelské lobby. Podobně jako v období mezi lety 1880-1917 to vedlo židovské komunity v diaspoře k podpoře kurzu zahraniční politiky, který není v souladu se zájmy zemí, v nichž Židé žijí, ale s mezinárodními židovskými zájmy.

Continue Reading

Palmýra

Autor: Manuel Ochsenreiter

Mnoho mainstreamových evropských politiků dnes roní krokodýlí slzy nad skutečností, že starověká Palmýra v Sýrii padla pod kontrolu teroristů. Vyjadřují obavy, že ozbrojení militanté „Islámského státu“ zničí Palmýru, jedno z center antického světa s kilometr dlouhou kolonádou, s hrobkami, amfiteátrem a paláci. Nebylo by to poprvé, kdy by „Islámský stát“ zničil kulturní a historické památky.

Avšak jejich emoce jsou hluboce pokrytecké. Protože mnoho politiků, kteří jsou teď „znepokojeni“, je ve skutečnosti ideologickými „dirigenty zákulisí“, stojícím v pozadí „Islámského státu“ a dalších teroristických skupin v Sýrii a Iráku. Jejich podpora takzvané „syrské revoluce“ ve skutečnosti podnítila vznik těchto skupin.

„Islámský stát“ dnes pouze vykonává svoji práci. Ničí civilizaci, rozkládá celý národ, zabíjí každého, kdo představuje „řád“ – a to nejbrutálněji představitelným a možným způsobem. Rozkládá Sýrii, která představuje geopolitickou překážku pro Washington a Brusel.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter na Mezinárodním fóru v Doněcku, 11. – 12. května 2015

Zatímco jsme připravovali a organizovali tento kongres, mnoho našich kolegů a přátel nám říkalo, že je bláznivé chystat takové setkání – ze všech míst v Donbasu – právě v Doněcku. Je to riskantní, říkali. Může to být nebezpečné, varovali nás. Je to „válečná zóna,“ tvrdili.

Avšak kde jinde by se mělo diskutovat o mírovém řešení pro Donbas, než zde – v samotném Doněcku? Je důležité, nesmírně důležité, být právě zde, kde Evropa krvácí ze své otevřené rány.

Když vidíme, jak evropská masmédia a mainstreamoví politici referují o válce v Donbasu, tak můžeme nabýt dojmu, že se tento konflikt odehrává „mimo Evropu“ – někde hodně daleko. Novináři kopírují zprávy jeden od druhého a politikové poté tyto vzájemně okopírované zprávy citují. Kdokoli, kdo zde byl osobně, tak jako my právě teď, ví:

Mediální zpravodajství o událostech této krvavé války je jednostranné, špatné a zaujaté.

Německý kancléř Otto von Bismarck jednou řekl: „Lidé nelžou nikdy tolik jako po lovu, během války a před volbami.“ (Mimochodem, on měl vůbec častokrát pravdu…)

Continue Reading

Ihor Kolomojskyj (vlevo), který s dalším židovským oligarchou, Henadijem Boholjubovem financoval protivládní demonstranty.

Autor: Kevin MacDonald

Hlavní narativ západních médií ohledně Ukrajiny se odvíjí podél linie, že „ukrajinský lid“ se osvobodil od zlé a zkorumpované Janukovyčovy vlády. Úloha nacionalistů při svržení vlády i jejich účast v nové vládě je systematicky zlehčována, mj. ujištěními židovských organizací a židovských pisatelů do NY Times, že Putinova tvrzení o rodícím se fašismu a antisemitismu jsou jen cynickou propagandou a ospravedlněním ruské agrese.

Co se stalo se standardní židovskou/liberální hrůzou z bílých lidí s nepokrytými sympatiemi k nacionalismu, zvlášť když hráli tak významnou roli jako při majdanské revoluci?

Ve snaze o vyváženost otiskly LA Times komentář konvenčního liberálního akademika Roberta Englishe, ředitele Školy mezinárodní vztahů z University of Southern California („Ukraine’s threat from within: Neofascists are as much a menace to Ukraine as Putin’s actions in Crimea“). Hlavní tezí jeho článku je oprávněnost obav etnických Rusů na Ukrajině z prominentní role ukrajinských nacionalistů v nové vládě.

„Označovat ruského prezidenta Putina za od reality odtrženého paranoika se stalo vcelku populárním. Jeho veřejnému odsouzení „neofašistických extrémistů“ v hnutí, které svrhnulo starou ukrajinskou vládu a zaujalo pozice v té nové, bychom však měli věnovat pozornost. Posílení ukrajinských ultranacionalistů neohrožuje budoucnost země o nic méně než Putinovy manévry na Krymu. Jde o nechutné lidi s odpudivou ideologií.“

Continue Reading

Honoré Daumier (1808 –1879), litografie, „Bankéř“

Autor: Alain de Benoist

Staletí nenabývají charakteru, pod nímž později vstoupí do dějin, okamžitě. A tak 20. století vlastně začalo až roku 1914. Bude se na 21. století vzpomínat jako „století roku 2015“? Aniž bychom se pokoušeli o předpověď budoucnosti, která zůstává z definice nepředpověditelná, můžeme se podívat na dnešní události, které nám na oplátku pomohou načrtnout obecný rámec budoucnosti. Jistá je jedna věc: svět nikdy nebyl tak nepředvídatelný a nikdy jsme nebyli svědky tak dalekosáhlých společenských otřesů. V každé oblasti života dochází k novému a novému promíchávání balíčku karet. Staré otázky mizí a nové se zjevují na obzoru.  Jaké jsou tedy hlavní síly pohánějící tento proces?

Pozadí odvíjející se scény všichni známe velice dobře. Mezi hlavními problémy následujících dekád zaujmou úlohu těch nejpalčivějších přinejmenším čtyři: nevyhnutelné vyplýtvání přírodních zdrojů; budoucnost mezinárodních migrací a mezietnické vztahy; vzestup nových typů válek (války o ropu a o vodu, války ve vesmíru a kyberválky), včetně plánované fúze elektroniky a lidských bytostí. A co ty ostatní?

Bude 21. století stoletím eurasijským? USA trpí obsedantní obavou z čínsko-ruské aliance jako předstupně vzniku obřího kontinentálního bloku. Poté co se pustily do série agresivních geopolitických válek, se pokusí o cokoliv, aby obklíčily Čínu a Rusko, a aby prosadily transatlantickou dohodu o „volném trhu“, jež má za cíl odříznout Evropu od Ruska a kontrolovat ceny ropy. Vše se navíc bude odehrávat s jejich navyklou brutalitou podle hesla: „Pokud nejste naši vazalové, jste proti nám.“ Události na Ukrajině – tedy skutečném geostrategickém pilíři Eurasie – už nyní znovu roznítily Studenou válku, která vlastně ale nikdy neskončila. Majdanská „revoluce“ byla od počátku více protiruská než proevropská, ale v konečném důsledku z ní měli prospěch Američané. Spojené státy jsou připraveny udělat cokoliv – absolutně cokoliv – aby si podržely svůj status „nepostradatelného státu.“

Continue Reading

Markus Willinger – A Europe of Nations

Autor: F. Roger Devlin

Recenze knihy A Europe of Nations Markuse Willingera

Markus Willinger je letos dvaadvacetiletý rakouský politický spisovatel a aktivista. Loni nakladatelství Arktos vydalo německou, anglickou, francouzskou, italskou a švédskou verzi jeho prvotiny Generace identity: Deklarace války generaci osmašedesátníků, jejíž kladnou recenzi si můžete přečíst na stránkách Counter-Currents.

Jeho nejnovější kniha je stejně jako ta předchozí obžalobou současných vládnoucích evropských elit, psaná ve druhé osobě, jako by tyto lidi přímo oslovující – účinný nástroj polemiky. Ve 32 kapitolách vypočítává četné způsoby, kterými Evropská unie zrazuje zájmy národů, nad nimiž si osobuje vládu.

Můžeme začít s ekonomikou, jelikož vládci EU přemýšlí takřka výhradně v ekonomické rovině – a s nepochopením vnímají ty ze svých poddaných, kteří tak nečiní: „Na jihu Evropy není práce? Pak by se Jihoevropané měli jednoduše přestěhovat na sever. Opustit své příbuzné, přátele, milované, domovy a kořeny.“

Tento naivní ekonomismus je vedl k domněnce, že jednotná měna zajistí jednotu a vnitřní smír. Pochopitelně došlo k pravému opaku. Díky své vysoké produktivitě musí nyní Německo doplácet na méně výkonné státy jižní Evropy a odměňovat je za jejich nižší produktivitu. Němci pochopitelně chtějí mluvit do využití svých, na Jih investovaných peněz. Vnímají přerozdělování jako parazitismus – Řekové pak zase jako zásah do vlastní suverenity. Obě strany mají pravdu.

Continue Reading

„Systém“ přichází o legitimitu

Autor: Keith Preston

(Opačný názor – viz článek Josepha S. Nye na Project Syndicate. Příspěvek, který přináší srovnatelné argumenty – viz Gideon Rachman ve Foreign Policy, pozn. aut.)

Až budoucí historici budou sepisovat dějiny někdejších Spojených států amerických, za klíčový bod obratu, kterým započal jejich úpadek, zřejmě označí události 11. září 2001.

Z 2. světové války vzešly USA jako jednoznačně nejmocnější národní stát světa, ohrožovaný pouze mocností nižšího řádu, Sovětským svazem. Americká hegemonie se postupně rozšířila napříč celým světem, jak se západní Evropa stala protektorátem USA a někdejší kolonie evropských koloniálních říši v Asii, Africe a Latinské Americe pak klientskými státy této supervelmoci.

Poválečná doba a druhá polovina 20. však byla také časem antikoloniálních povstání a odbojových hnutí a Spojené státy zabředly do jedné z těchto antikoloniálních válek v Indočíně a nakonec odtud odešly poražené. Následkem těchto událostí přišel americký militarismus o větší část své legitimity. Povinné odvody branců po Vietnamu definitivně zmizely a Amerika se zatím nikdy po tomto fiasku neodhodlala k vojenské operaci podobného rozsahu.

Continue Reading

„Citlivé městské čtvrti“? Již brzy i v České republice

Autor: John Robb

„Je to válka proti terorismu, proti radikálnímu islámu, proti všemu, co směřuje k rozbití bratrství, svobody a solidarity… Tak musí znít pevné poselství o hodnotách republiky a sekularismu“ Manuel Valls – ministerský předseda Francie.

Na základě tohoto prohlášení se zdá, že Francie padá do pasti Červené královny. V tomto případě jde o vyčerpávající konflikt mezi stále vyprázdněnějším národním státem a početnou a rostoucí populací nepřizpůsobitelných. Např. zde je vládní seznam a atlas 751 „citlivých městských čtvrtí“ (Zones urbaines sensibles, ZUS) – jako té na obrázku – které se neasimilují.

Pokud jde o past, bude vypadat takto.

Jelikož většina národních států nedokáže už nabídnout příležitosti (ty vyprázdnila globalizace), bývá asimilace urychlována zákony, regulacemi a silou. Komunity pochopitelně budou vzdorovat a hledat pro svůj odpor podporu zvenčí (Islámský stát apod.) – což povede k eskalaci násilí. Více násilí vyústí k zesíleným vládním maladaptivním opatřením – především kvůli slabosti, vlastní vyprázdněnému státu 21. století – a tak dále, dokud nebudou všechny strany závažně poškozeny.

Hlavní otázka zní: Ocitla se Francie v pasti nebo ne?

Continue Reading

Královna Alence: „Abys zůstala na místě, musíš stále běžet, jak jen to dovedeš.“ (Kredit: John Tenniel, ilustrace z knihy Lewise Carrolla, Through the Looking-Glass, 1871)

Autor: John Robb

Past Červené královny 1] označuje paradox z knihy Lewise Carolla Za zrcadlem a co tam Alenka našla.

Červená královna v knize vysvětluje, čím se její království liší od všech ostatních.

Říká: „Abys zůstala na místě, musíš stále běžet, jak to jen dovedeš.“

V čem je tento paradox užitečný?

Jeho základem je velice zajímavá strategická past – past, která zničila organismy všech druhů a typů, od národních států, přes společnosti, odvětví, jednotlivce až po (pro naše účely) teroristické skupiny.

Zaujal jsem vás? Pokud ano, čtěte dál.

Continue Reading

Stále rychleji se řítíme ke krizi bezprecedentních rozměrů

Autor: Ole Jørgen Anfindsen

Někdy máme sklony věci příliš komplikovat. V tomto článku se pokouším v co nejkratším rozsahu vysvětlit, proč se západní svět – a Evropa zvlášť – nachází v hluboké krizi. Poté se budu zabývat polemikou s některými možnými námitkami. Následně uvedu některé znepokojivé statistiky a výroky a článek uzavřu klasickým shrnutím.

Má skepse ohledně budoucnosti západní civilizace je založena na jednoduchém pozorování: Někdy, někde musí existovat hranice, za níž se společnost nemůže vypořádat s množstvím diverzity, aniž by sama přestala fungovat.

Sám nevím, kde tato hranice je; jen tvrdím, že nevyhnutelně existuje. Pokud z tohoto vyjdeme, můžeme se vydat touto cestou argumentace.

Continue Reading

Bůh banksterské internacionály

Autor: Mark Hackard

Geopolitická analýza – umění interpretovat mocenské vztahy prizmatem neosobní geografie – může být jistě pro pozorovatele „Velké hry“ užitečným nástrojem, není však bez limitů. Jako příklad nám může posloužit znovu rozdmýchaná konfrontace mezi USA a Ruskem. Think tanky a političtí insideři s úspěchem šíří své teorie o tom, jak jsou Spojené státy a Rusko od temných dob Studené války až do našich časů odsouzeny do role účastníků hry s nulovým součtem o budoucnost Eurasie a světa. Deterministické teorie lze ovšem využít i k ospravedlnění kořistnické politiky a pseudovědecké formulky nezřídka jen umně zastírají manipulace parazitických elit. Profitování na lidském utrpení a smrti mnohých, drancovaní zdrojů a přetváření celých společností k vlastnímu obrazu našly ospravedlnění v tvrzeních o historické nevyhnutelnosti a nezbytnosti „pokroku“.

Přestože modernímu publiku lze snadno vnutit obrázek Ruska a Spojených států coby věčných rivalů ve stylu Říma a Kartága nebo Ivana Draga a Rockyho Balboy, neměli bychom zapomínat, že původně šlo o spojence. Od vyhlášení americké nezávislosti přispívalo rusko-americké přátelství k míru a bezpečnosti obou zemí více než jeden a půl století. Kateřina Veliká chytře podpořila nezávislost amerických kolonistů, kterým se podařilo osvobodit se z područí vykořisťovatelské oligarchie jednající skrze britskou Korunu.

Continue Reading

Giorgio de Chirico, Les Masques, 1926

Autor: Christopher Pankhurst

Z tempa technologického pokroku se nám může snadno zatočit hlava a navykli jsme si očekávat nekonečný proud rychlejších a výkonnějších zařízení. Budoucí vývoj takových technologií slibuje stále sofistikovanější stroje, které zpochybní základní premisu lidské nadřazenosti. Je vynakládáno velké úsilí na dosažení dystopické budoucnosti strojů, nadaných úžasnými schopnostmi, jejichž samotná existence možná způsobí nahrazení lidstva.

Někteří myslitelé se pokusili prozkoumat dopad takovýchto technologií a vytvořili modely, integrující tyto technologie do širších scénářů budoucího vývoje. Zde se budeme zabývat dvěma z nich: válkou páté generace a archeofuturismem.

Válka páté generace (5GW)

Model 5GW vychází z článku vydaného v roce 1989 v Marine Corps Gazette The Changing Face of War: Into the Fourth Generation („Proměňující se podoba války: Ke čtvrté generaci“). V něm autoři Lind a spol. vyvinuli model moderního způsobu vedení války (warfare), popsaný pomocí 4-generačního evolučního vývoje. Pro první generaci (1GW) bylo typické využití linií, kolon a mušket. Své vrcholné vyjádření dostala v napoleonských válkách. Druhá generace (2GW) užívala smrtonosnější technologie, např. kulomet a pušku, takticky byla mobilnější. Jejím ztělesněním je 1. světová válka. Po zbytek 20. století byl dominantním typem konflikt třetí generace (3GW). Jeho podstatou byla snaha o překonání nepřátelské fronty infiltrací a dynamickou mobilitou v kombinaci s opět ještě ničivější technologií (tanky apod.). Charakterizována je blitzkriegem.

Continue Reading

Autor: James Lawrence

V Číně žijící Evropan si jednoduše nemůže nepovšimnout tamějšího intenzivního nacionalismu – zejména v porovnání se směsicí strachu, opovržení a lhostejnosti, která ve vztahu k národnímu cítění převládá na Západě.

Když se tak objeví záběry z bezpečnostních kamer, na nichž se opilý západní turista pokouší napadnout Číňanku, zvedne se napříč čínským internetovým prostorem vlna rozhořčení a vláda podnikne opatření proti cizincům. Postavme proti tomu pro srovnání reakci britského establishmentu na skutečné případy znásilňování anglických dívek pakistánskými gangy: jeho hlavní starostí bylo vyhnout se byť jen stínu podezření z „rasismu“ ze strany soukmenovců pachatelů. Podobně smutných a znepokojivých případů by šlo snést celou řadu a z téměř všech oblastí národního života.

Zatímco čínský stát za hranicemi neúnavně hájí národní zájmy – a když jsou tyto snahy zhaceny, často cynicky vyvolává veřejné rozhořčení mezi svým obyvatelstvem – Amerika a některé evropské země plýtvají krví i penězi v zahraničních válkách za humanitární abstrakce. Kde jsou absolventi elitních čínských univerzit snad ještě silněji nacionalisticky smýšlející než řadový občan, je pro nepříliš bystré majitele diplomu ze západních fakult sociálních věd odznakem „třídní“ příslušnosti a známkou prestiže plivnout si na „zabedněný“ patriotismus nižších vrstev.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Úloha multikulturalismu v agendě globalismu

Pod pláštíkem multikulturalismu a slogany typu „rovnost“ či „lidská práva“ už došlo k prosazení řady zlovolných záměrů. Stejně jako v případě „demokracie“, využité v průběhu nedávných dějin k bombardování států slouží i tato hesla k oklamání důvěřivých a maskování skutečných záměrů lidí, které pohání téměř výhradně chamtivost a touha po moci.

Na mysl nám může vytanout např. způsob, jakým byla otázka tzv. uitlanders využita k ospravedlnění búrských válek, jejichž skutečným účelem bylo zajištění kontroly nad nerostným bohatstvím Jižní Afriky pro Cecila Rhodese, Alfreda Beita a další.

Paralelu nalezneme i v současnosti, pod hlavičkou „boje proti apartheidu“. A tak zatímco svět nadšeně tleská uchopení moci ANC, ve skutečnosti se Afričané z materiálního hlediska nepohnuli dopředu ani o píď; parastatals a státní společnosti jsou však mezitím rychle privatizovány, aby se mohly přesunout pod ochranná křídla globálního kapitalismu. Když v roce 2000 zemřel patriarcha jihoafrického kapitalismu Harry Oppenheimer, jehož rodina je tradičním protivníkem Afrikánců, oslavoval jej Nelson Mandela takto: „ Jeho zásluhy na vytváření partnerství mezi velkými podniky a novou demokratickou vládou v rané fázi demokraticky zvoleného režimu nemohou být nikdy dostatečně doceněny.“ 1]

Continue Reading