Délský potápěč

Mapa rozmístění největších vojenských základen po světě, naprosto jasně dokazující „recidivismus a revanšismus“ Ruska (zdroj: The Daily Telegraph)

Autor: Christopher R. Hill

Ruská anexe Krymu a pokračující zastrašování Ukrajiny se zdá být koncem pětadvacetiletého období, jehož charakteristickým znakem bylo úsilí o větší sblížení Ruska s euroatlantickými cíli a tradicemi. Nynější otázka zní: Co bude dál?

Jak týdny plynou je čím dál tím jasnější, že největším problémem není ani tak Ukrajina – která se bude i nadále potácet od jedné krize k druhé, jak tomu bylo od doby vyhlášení její nezávislosti před 23 roky – jako spíše Rusko a jeho zpátečnictví, recidivismus a revanšismus.

Přesně před 25 lety, na jaře roku 1989, Polsko a další země uskupení, které bylo v té době známo jako „Východní blok“ učinilo první kroky k vymanění z jejich vynuceného spojenenectví se Sovětským svazem. Ve skutečnosti vztah těchto zemí se Sovětským svazem nebyl vůbec žádným spojenectvím, naopak, tyto země byly přesněji označeny jako „satelity“ – státy s omezenou suverenitou, jejichž hlavní funkcí bylo sloužit sovětským zájmům.

Jakkoli pokořujícími a ahistorickými tyto vztahy byly, většina světa toto připojení „Východní Evropy“ k Sovětskému svazu akceptovala jako logickou situaci, díky které byl udržován světový pořádek po skončení 2. světové války. Avšak to, co se jevilo jako trvalé rozdělení světa na soupeřící oblasti zájmů náhle skončilo v roce 1989, kdy Východní blok opustil sféru vlivu Sovětského svazu, brzy následovaný republikami Sovětského svazu samotného.

Continue Reading

Jaceňuk (na jehož kandidátce Lidové fronty figuroval i např. Andrij Bilecký z batalionu Azov) s Barackem Obamou v Oválné pracovně Bílého domu, březen 2014.

Autor: Max Blumethal

Poslanec americké Sněmovny reprezentantů John Conyers (D-Mich.) se pokusil zastavit financování neonacistů na Ukrajině, ale židovské organizace Liga proti pomluvám (Anti-Defamation League – ADL) a Centrum Simona Wiesenthala mu v tom zabránily.

Redakce AlterNet zjistila, že návrh na změnu Zákona o autorizaci národní obrany (National Defense Authorization Act – NDAA) pro rok 2015, který by znemožnil americkou podporu neonacistů a dalších extremistů na Ukrajině, včetně jejich výcviku a zásobování zbraněmi, byl z konečného znění zákona vypuštěn republikány vedeným House Rules Committee. Návrh poslance za Demokratickou stranu Johna Coynerse měl za cíl omezit násilné střety mezi ukrajinskými ozbrojenými silami a ruskými separatisty. (Plný text pozměnňovacího návrhu zákona zde).

Magazín USA Today a agentura Pew zveřejnili v dubnu tohoto roku (tedy v době, kdy byl NDAA stále projednáván) výsledky průzkumu veřejného mínění, kdy více než dvě třetiny Američanů bylo proti dodávkám zbraní a dalším formám vojenské pomoci ukrajinské vládě.

Pokud by Conyersův pozměňovací návrh prošel, došlo by k zastavení jakékoli pomoci ze strany ministerstva obrany USA všem, kdo „vychvalují nebo glorifikují nacismus nebo nacistické kolaboranty, včetně jejich propagace prostřednictvím symbolů bílé nadřazenosti (white supremacy), neonacismu a dalších podobných symbolů“.

Continue Reading

Detroit dnes…

Autor: Karel Veliký

Recenze sborníku Tři svíce za budoucnost

„Krize vzniká ze všeho nejspíš právě pocitem krize. Nepřejeme si alespoň skrytě kolaps a nový začátek? Řada lidí by dokonce přivítala i změnu k horšímu, jen „aby se něco dělo“. Stanislav Komárek

„Bylo by třeba předělat celý systém – ekonomiku, myšlení… Především ale stabilizovat populaci na mnohem nižší úrovni, vymýtit dogma ekonomického růstu (zisk, zisk, zisk, růst, růst, růst) atd. Normální politickou cestou je to cíl nedosažitelný“, domnívá se fyzik Kašík („Proč musí být investice kryté ne zlatem, ale energií“). 1] Pro Milana Calábka, vůdce organizace Mandala, je zase „opravdu vážnou hrozbou problém nesmyslné a nezvládnuté imigrace kulturně nepřizpůsobivých přistěhovalců zejména z islámských zemí zaštiťovaná scestnou ideologií multikulturalismu kladoucí rovnítko mezi primitivismus upadajících subkultur a Dostojevským nebo zenem“ („Mayský kalendář a rok 2012“). 2] V tom s ním souhlasí psycholog Jeroným Klimeš, když kritizuje, že propad evropské porodnosti „dnes bezmyšlenkovitě vyrovnáváme přistěhovalci“, přičemž „dnes“ pro Klimeše znamená „po třech vlnách vykrádání“ (živelná privatizace, žíly Evropské unie, lichva a následné exekuce) od roku 1989 a také duchovně „bezbřehé tápání“.

Je-li však ve sborníku „slušných lidí“ podáván i „Matematický důkaz konce lidstva“, je-li tu z mainstreamově nevšední perspektivy připomínán „drážďanský holocaust“ („Přírodní historie destrukce podle Sebalda“), navrhováno dílčí řešení cikánské otázky („Denní vyplácení dávek“) a uniforma oceňována jako „tradiční maják krizové nonverbální komunikace“ („Železnice a železničáři po kolapsu“); 3] je-li Herr Sarrazin citován jako autorita („Němectví může ze střední Evropy vymizet stejně, jako z Malé Asie kdysi vyprchal element řecký.“), která „nahlas říká věci, které si ostatní myslí, a navíc je má podložené fakty“, autorita, která mluví o skutečných problémech západního světa (ve Francii se nyní takové vážnosti těší Marine Le Penová), přiznává-li se naprostá neefektivita současných levičáckých protestů proti moci („Jsou to jen jakési karnevaly, jež nemají žádný vliv na systém.

Continue Reading

„Prepping“ budoucí generace

Autor: Karel Veliký

Recenze sborníku Tři svíce za budoucnost

Stále více lidí cítí, že naše civilizace se nalézá v nějakém transformačním období…

„Survival“ byl vždy spíš disciplínou tzv. „radikální pravice“, tedy lidí, kteří se v anarchii a směřování demokratur necítí zrovna dobře a bezpečně. Že se ale tyto pocity po roce 2008 šíří i do „konformního středu“ ukazuje sborník Tři svíce za budoucnost s podtitulem „Návody a nápady jak přežít konec světa“. Jeho editor, filozofující geolog Václav Cílek, v předmluvě realisticky konstatuje:

Nějaký úplný konec fyzického světa je velmi nepravděpodobný. Dochází k němu doopravdy výjimečně. Nezahubí nás ani meteority ani potopa světa. Ale nějaké změny určitě budou. (…) Politika se nejenom u nás, ale prakticky všude stává byznysem, tedy povoláním sloužícím k vcelku bezmyšlenkovitému vydělávání peněz. Bude-li tento parazitismus na státních financích a chudších spoluobčanech pokračovat, dojde k vyprázdnění tohoto typu kapitalismu podobným způsobem, jako došlo k vyprázdnění socialismu, a režim se zhroutí do sebe.

Cílek se také netají s tím, že roky 1950 až 2010, pokládá za „ty nejvíc anomální v celé historii lidstva“ a současnou krizi za sice nechtěný, ale nutný obrat k „návratu k běžným lidským poměrům“. Zároveň však předesílá, že se „záměrně vyhýbá návrhům na ‚velká ‘ politická řešení“, aby snad nebyl nařčen, že na dobu „poté“ nárokuje nějaký podíl na nové moci. Knížka je, přes své akademické kořeny („většina z nás častěji čte knihy, než pěstuje mrkev“), prý určena širokým vrstvám: „…píšeme pro těch 60% populace, jež nedosáhne na průměrnou mzdu a která postupně propadá zoufalství, protože má dojem, že se ocitla v ekonomické pasti.“ Co se z ní tito lidé dozvědí?

Continue Reading

Alain de Benoist

Rozhovor s Alainem de Benoist pro francouzské stránky Boulevard Voltaire vedl Nicolas Gauthier

Nicolas Gauthier: Francouzská komunistická strana (PCF) nedávno upustila od dalšího užívání svých tradičních symbolů – srpu a kladiva. Ve Francii jistě oproti minulosti ubylo rolníků, přesto – co si o tak zjevném distancování se od minulosti myslíte?

Alain de Benoist: Podle mého soudu by to mělo vyvolat stejné znechucení jako všechna podobná zapření. Pochopitelně nesmíme zapomínat na četné temné epizody v historii PCF. Přesto však tato strana po desetiletí dávala velkou naději milionům dělníků. PCF se však postupně vzdala úplně všeho: revoluce, generální stávky, diktatury proletariátu. Dnes jde o sociálnědemokratickou stranu, věnující se více než obraně lidu před Kapitálem „boji proti sociálnímu vyloučení“ ve jménu lidských práv (které podrobil zdrcující kritice už Marx). Srp a kladivo byly velmi čitelnými symboly lidu. Rád bych řekl, že lid nikam nezmizel (dělníci a zaměstnanci i dnes představují většinu francouzského obyvatelstva) a třídní boj zuří s neztenčenou intenzitou. Stačí se ale podívat na dnešní komunistické vůdce: Marie-George Buffet nedává vzpomenout na Louisu Michel nebo Rosu Luxembourg. Vypadá jako ostatní – tedy jako služka po přechodu. Pierre Laurent je zase k nerozeznání od běžného úředníčka (což také přesně je). Amienská charta z roku 1906 žádala odstranění „systému mzdy a velkokapitálu“. I tento cíl byl opuštěn. Jak dlouho potrvá, než srp a kladivo – nástroje proletariátu – nahradí vibrátor a televizní ovladač?

PCF se distancuje od minulosti, aby se více „přizpůsobila současným podmínkám“ – čímž dává najevo neochotu i neschopnost pokusit se je změnit. Kněží se vydali podobnou cestou, když zavrhli svůj tradiční oděv. Co se homosexuálů týče, jsem překvapen, že odpůrci sňatků stejného pohlaví nejsou schopni vidět tuto touhu po oficiálním svazku jako důkaz „zburžoaznění“. V homosexuální komunitě vždy vzkvétal subverzivní proud a všichni homosexuálové, které jsem znával, byli velice hrdí, že nejsou „jako všichni ostatní.“ Dnes podle všeho netouží po ničem jiném, než se líbat na veřejnosti, společně nakupovat a měnit plínky! Můj přítel Guy Hocquenghem by se zalknul vztekem. Na všech stranách dochází k normalizaci – další výsledek „monomyšlení“ 1]

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter

Rozhovor s Manuelem Ochsenreiterem pro íránskou tiskovou agenturu FARS vedl Javad Arab Shirazi

Javad Arab Shirazi: Mnoho analytiků věří, že takzvaný Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) je produktem politiky USA na Středním východě. Jaký je váš názor? Myslíte si, že Spojené státy a jeho spojenci přímo přispěli k vytvoření ISIL?

Manuel Ochsenreiter: Teroristická skupina, která se dnes nazývá „Islámský stát“ (IS) by nemohla existovat bez zahraniční podpory takzvaným „skupinám rebelů“ v Sýrii ze strany Západu, Turecka a monarchií z oblasti Perského zálivu. To je skutečnost, o které nikdy nemůže vážně pochybovat. Myslím, že ohledně tohoto nejsou žádné skutečné spory. Dokonce i mnoho lidí, kteří podporují západní linii, dnes přiznává, že bylo „chybou“ vyzbrojit a vycvičit fanatiky ve výcvikových táborech v Jordánu a Turecku za účelem svržení vlády v Sýrii. Jde o to: nevěřím, že to byla „chyba“. Myslím, že Západ stvořil toto monstrum záměrně, jako určitý druh „geopolitického buldozeru“ a „strašáka“ – skupinu, která „čistí“ region 1] a která také může být jednoduše napadnutelná, pokud se odkloní špatným směrem. Islámský stát je druhem geopolitického multifunkčního nástroje západních zájmů v regionu.

JAS: Jak víte, ve dnech 4-5. září se v Newportu ve Walesu konal summit NATO, kde se sešli prezidenti členských zemí a čelní představitelé NATO. Americký ministr zahraničních věcí John Kerry a ministr obrany Chuck Hagel zde oznámili premiérům a ministrům obrany členských zemí NATO, že USA vytvořily širokou mezinárodní koalici proti ISIL. Ministři Spojených států, Spojeného království, Francie, Německa, Kanady, Austrálie, Turecka, Itálie, Polska a Dánska se setkali ve Walesu, aby prodiskutovali strategii boje s ISIL, avšak tato politika byla zpochybňována mnoha regionálními úředníky a politickými činiteli. Poté, co takzvaná „koalice vedená Spojenými státy“, bojující proti ISIL, oznámila své založení, mnoho odborníků a zemí tvrdě kritizovalo Západ z prosazování dvojích politických standardů v kampaních proti terorismu v různých zemích. Jaký je váš názor?

MO: Inu, můžeme říct, že peníze západních daňových poplatníků jsou v současnosti používány k boji proti penězům západních daňových poplatníků. Samozřejmě že celá „protiteroristická koalice“ je jen určitým druhem cynického žertu. Západ od roku 2011 sponzoroval takzvané „umírněné rebely“ v Sýrii. Německo dokonce hostilo v roce 2012 tajnou konferenci projektu „Den poté“ (The Day After. Supporting a Democratic Transition in Syria) v Berlíně, které se zúčastnily takzvané „opoziční skupiny“, včetně radikálního Muslimského bratrstva. Konference byla financována americkým ministerstvem zahraničních věcí, nizozemskou nevládní organizací (NGO) „Hivos“ a norskou NGO „Noref“. Německé ministerstvo zahraničí se připojilo k podpoře konference posléze. Oficiální postoj byl vždy: „Umírněné skupiny jsou v pořádku, musíme jim pomáhat aby radikálové nedostali šanci“. Ale to tehdy nemělo nic společného s realitou. Když jsem byl v Sýrii v roce 2012, tak tam nebyli žádní „umírnění rebelové“. Takzvaná „Syrská svobodná armáda“ (FSA) byla plná radikálů; v Damašku byla brigáda FSA nazvaná „Usáma bin Ládin“. Bezpočet fanatiků z celého světa infiltroval Sýrii a páchal strašné válečné zločiny proti civilistům a vojákům Syrské arabské armády (SAA), zatímco takzvaná „opozice“ diskutovala v německém hlavním městě.

Continue Reading

Šéfredaktor německého časopisu Zuerst! Manuel Ochsenreiter (foto: Jan Rychetský)

Není sice na seznamu ukrajinského ministerstva vnitra, ale voleb v Luhanské oblasti se také jako zahraniční pozorovatel účastnil. Šéfredaktor národně konzervativního německého časopisu Zuerst! Manuel Ochsenreiter o tom už několikrát mluvil i do médií. Situaci na Donbasu okomentoval novinář, jenž například jako válečný zpravodaj pusobil v Sýrii, i pro ParlamentníListy.cz.

Proč jste se zúčastnil jako zahraniční pozorovatel voleb v Luhanské oblasti?

Náš časopis vždy zajímá, jak se Německo, potažmo Evropská unie, jejichž zájmy jsou v podstatě totožné, k podobným konfliktům staví. Naše vláda zatahuje zemi do mnoha konfliktů, které jsou proti zájmům Německa a EU. To se děje nyní na Ukrajině. Není až tak běžné, že se novinář stane v některém z konfliktů aktivním. Měl by informovat, ale neměl by zasahovat do dění. Jestliže jsem se ale stal pozorovatelem voleb v Luhanské oblasti, zapojil jsem se. V redakci se stavíme na stranu obyčejných lidí, kteří při konfliktech strádají. Také podporujeme ideje suverenity a práva na sebeurčení. Kritizujeme evropské vlády, jež ztrácejí přehled a když pak začne podobný konflikt, neví, co dělat. V Luhansku a Doněcku vidíme již delší dobu touhu lidí po právu na sebeurčení a volby to jen potvrdily. Proto tento proces podporuji tak aktivně.

Situace na Donbasu se zhoršuje každým dnem. Co je toho příčinou?

Máme tady stát, který určitou dobu existuje v podmínečném statu quo. Stav je manifestován dvěma národními identitami. Na jedné straně Dněpru žijí západní Ukrajinci, kteří mají vlastní jazyk, náboženství a tradice. Na druhé většinou Rusové, kteří jsou odlišní. To nemohlo dlouho fungovat. Jak jsme viděli v Bosně, kde byli Srbové, Bosňané a Chorvati. Začala dominance jedněch nad druhými a přišly problémy. Na Ukrajině se stalo to samé. Západ se vždy snažil zasahovat do ukrajinské politiky, aby k sobě zemi připoutal. Bylo ale zřejmé, že se tomu východ vzepře a proto zmíněné status quo skončilo. Ukrajina jako stát, který jsme znali před krizí, přestala existovat. Petro Porošenko je prezidentem západní Ukrajiny a ne té východní. Tam ho za prezidenta skoro nikdo nechce. Několik národů pohromadě může žít v jedné zemi do té doby, než přijdou problémy. Pak proti sobě začnou střílet.

Continue Reading

Alexander Dugin: Putin vs Putin

Podle profesora Alexandra Dugina stojí Vladimír Putin na křižovatce. Po celou dobu jeho působení ve funkci prezidenta Ruska se Putin pokouší vyvážit dvě strany jeho politického naturelu: na jednu stranu je liberální demokrat, který usiluje o přijetí reforem západního stylu v Rusku a udržování dobrých vztahů se Spojenými státy a Evropou, na straně druhé je ruským patriotem, usilujícím o zachování tradic Ruska a znovupotvrzení jeho postavení jako jedné ze světových mocností. Podle Dugina toto balancování nemůže dále pokračovat, pokud si Putin přeje i nadále udržet trvající lidovou podporu ruského národa. Putin musí jednat, aby uchoval jedinečnou identitu a suverenitu Ruska, před vzrůstajícím tlakem jak ruských liberálů doma, tak i cizích velmocí. Rusko již není nadále dostatečně silné, aby tomuto tlaku odolávalo samo, píše Dugin. Z tohoto důvodu musí spolupracovat s dalšími opozičními mocnostmi, které odporují novému globalistickému řádu liberalismu, aby společně vytvořili multipolární svět, ve kterém žádný jednotlivý národ nebude mocensky nadřazený ostatním a ve kterém se bude více mocností držet ve vzájemné rovnováze. Podle Duginova názoru je Rusko klíčovým aktérem v tomto úsilí, kdy bezesporu jeho přežití jako jedinečné a nezávislé civilizace je závislé na geopolitickém odvratu od unipolárního světa, reprezentovaného Spojenými státy a jejich neomezenou a nadřazenou mocí.

Tato fascinující kniha, kterou napsal neformální Putinův poradce a kremelský „insider“, je první svého druhu v anglickém jazyce. Alexandr Dugin je jedním z nejznámějších spisovatelů a politických komentátorů v postsovětském Rusku a je profesorem na katedře sociologie Moskevské státní univerzity.

Nakladatel: Arktos Publishing
Název: Putin vs Putin: Vladimir Putin Viewed from the Right
ISBN: 978-1-910524-11-4
Formát: 320 stran, anglicky, brožovaná
Rok vydání: 2014

Knihu lze objednat u vydavatelství Arktos Publishing.

Bratrská pomoc afghánskému, iráckému, ukrajinskému, (jiho)korejskému lidu

Rozhovor časopisu Nový Prostor s koreanistou Vladimírem Tichonovem

Nový Prostor: O korejském vzdělávacím systému se říká, že patří k nejefektivnějším a nejlepším na světě.

Vladimír Tichonov: Záleží na tom, co myslíte efektivitou. Pokud vám jde o změnu člověka na robota schopného memorovat se spoustu matematických vzorců, pak ano, je to velmi efektivní systém. Musíte se to naučit, nebo uvidíte, zač je toho loket – když se vám například zhoršují známky, může se vám lehko stát, že vás učitel zbije. V některých městech jsou tělesné tresty zakázány, ale v jiných ne a existuje řada případů, kdy studenti na následky tělesných trestů zemřeli. Korejské děti pokládají školní docházku za mučení a mnohé se prostě bojí o život.

Jižní Korea má snad vůbec nejkompetitivnější vzdělávací systém na světě, velmi tvrdé přijímací zkoušky na univerzity, a pokud se nedostanete ne jednu ze tří nejlepších univerzit, váš život v podstatě skončil, protože nikdy nepokročíte v kariéře. Mnozí studenti tomu rozumějí, takže když zjistí, že se tam nikdy nedostanou, spáchají sebevraždu. Mluvíme přitom o stovkách lidí. Tak nevím, jestli se tomu dá říkat efektivní systém. Z tohoto hlediska byl nejspíš velmi efektivní i Stalin.

NP: Liší se to od situace v Japonsku?

VT: V zásadě je to podobné. Na univerzitě se zároveň musíte připravovat na zaměstnání, což je v Jižní Koreji extrémně složité. Podle statistik nenajde polovina absolventů univerzit během prvního roku po škole práci. Příprava na zaměstnání znamená v takové situaci mnoho věcí, které odsouvají samotné studium do pozadí. Musíte aspoň na půl roku odjet do nějaké anglicky mluvící země, musíte na to mít peníze, musíte získat certifikáty o dovednostech, které vám zlepší CV…

Korejské univerzity představují prostředí, kde se nejlépe daří konzervativně orientovaným studentům a tlak na konformitu je obrovský. Naopak, pokud jste nalevo nebo liberálové, riskujete po zbytek života nezaměstnanost. Asi si vybavíte československou zkušenost, kdy být disidentem znamenalo riskovat, že budete pravděpodobně do konce života pracovat jako noční hlídač. V tom je Jižní Korea podobná. Pokud jste příliš aktivní jako levičák, riskujete, že nezískáte nic lepšího než dočasné zaměstnání na pozici, kde není opravdu žádné CV zapotřebí. Jak říkám, je to velmi efektivní systém (smích)…

Continue Reading

Stávka dělníků v automobilce Hyundai Nošovice (oprava: Stávka dělníků v korejské automobilce Daewoo, 2001)

Rozhovor časopisu Nový Prostor s koreanistou Vladimírem Tichonovem

Nový prostor: Kdy jste poprvé navštívil Koreu?

Vladimír Tichonov: Tradičně jezdili leningradští koreanisté do Severní Koreje, stejně jako ti pražští. Jenže když na konci osmdesátých let navázal Sovětský svaz diplomatické vztahy s Jižní Koreou, Severokorejci tuto možnost zcela zrušili a obvinili Sověty, že zaprodali svou duší za dolary. Což koneckonců nebylo tak daleko od pravdy (smích). Naše cesta do Severní Koreje byla zrušena, místo toho jsem dostal příležitost jet na tři měsíce do Soulu. Bylo to roku 1991 – v Evropě tehdy zcela zanikl reálný socialismus, zatímco v Jižní Koreji končila demokratická polorevoluce, která začala 1987. […] Patřil jsem mezi první sovětské studenty, a to v době, kdy měli Jihokorejci značný zájem o Evropu, protože až do roku 1990 nemohli prakticky volně cestovat.

NP: Pak jste ale žil v Jižní Koreji delší dobu…

VT: Na konci devadesátých let jsem tam pobýval tři roky. Byla to zajímavá zkušenost a vlastně úplně jiná Korea, než jakou jsem si pamatoval. Revoluce už nebyla na pořadu dne – tahle Korea zakoušela finanční krizi a byla na cestě k neoliberalizaci. Znamenalo to privatizaci všech státem vlastněných podniků a také zrušení normálních podob zaměstnanosti. Většina zaměstnanců musela přistoupit na neplnohodnotné pracovní smlouvy, dnes to je 56 %. Jde myslím o nejvyšší číslo na světě. A očekává se, že se tento počet bude zvyšovat. Lidé jsou tlačeni do extrémně dlouhé pracovní doby za velmi nízké mzdy. Byl jsem svědkem toho, jak se Jižní Korea stávala neoliberální zemí a byl to opravdu děsivý obrázek. Původně jsem si myslel, že tam strávím zbytek života, dostal jsem dokonce občanství, ale zkrátka nebylo možné získat stálou práci, tak jsem si našel zaměstnání na univerzitě v Evropě.

Continue Reading

Nejsilnějším trumfem pro aktivizaci armád NATO je ukrajinská karta

Autor: Radim Lhoták

Celou délku hranice Evropské unie, již neomývá Atlantský oceán, olizují plameny válečných konfliktů. Ohnivý oblouk obkličující Evropu jasně ukazuje, že třetí světová válka se rozhořívá, aniž si to většina lidí stačila uvědomit.

Strategie válečných štváčů z USA, ale i z řad jejich spojenců v NATO, je zřejmá: Destabilizovat země tvořící kontinentální rozhraní mezi Evropskou unií a zbytkem světa a tak vyvolat konflikt mezi okcidentem (západní civilizací) a východními civilizacemi. Přičemž pod východní civilizace je třeba zahrnout všechny státy a kontinenty sousedící s Evropskou unií, které dosud zcela nepropadly režimu západní globalizace. Pohledem na mapu zjistíme, že ohnivý kruh kolem EU se uzavírá. Na počátku jeho vzplanutí byly skryté či otevřené agrese USA a NATO v příslušných státech pod záminkou vývozu demokracie a potření tamních údajně autoritativních režimů. Cílem těchto válečných invazí byl vnitřní chaos napadených států, který se dále rozhořel v občanských válkách, v nichž na účelově zvolené straně stojí USA, a to podle potřeby přiložit do ohně, nikoliv podpořit spravedlivé řešení konfliktu, a na druhou stranu se postupně přidávají východní mocnosti v čele s Ruskem.

Válečná obruč svírající postupně Evropskou unii je omračující: Válka stále naplno zuří v Sýrii, k ní se postupně přidávají války v dalších rozvrácených zemích, kam patří Libye, Irák, Palestina a Ukrajina. Je možná jen otázkou času, kdy se k nim přidá Egypt a severní pobaltské státy odpadlé od Ruska. V každém případě je již nyní Evropská unie konfrontována s nejhorší bezpečnostní situací od druhé světové války. To pochopitelně hraje do not válečných plánovačů v USA. Evropa je v obležení a bude nucena se semknout společně s USA k aktivní obraně svých životních zájmů. Nejsilnějším trumfem pro aktivizaci armád NATO je ukrajinská karta. Právě v ní jsou bezprostředně dotčeny životní zájmy Ruska, a to nahrává tomu, aby se regionální konflikty rozhořely do velké války světových mocností.

Continue Reading

Slava herojam! Plundrování Ukrajiny může začít..

Autor: Diana Johnstone

V září 2013 financoval jeden z nejbohatších ukrajinských oligarchů, Viktor Pinčuk, elitní strategickou konferenci 1] o Ukrajině, která se konala v Jaltě ve stejném paláci, ve kterém se v roce 1945 setkali Roosevelt, Stalin a Churchill na jednání o budoucnosti Evropy. Jeden z vlivných globalistických a elitistických magazínů, The Economist, ve svém popisu toho, co označil za „přehlídku razantní diplomacie“ uvedl: „O budoucnost Ukrajiny, země obývané 48 miliony lidí, a Evropy se rozhodovalo v reálném čase.“ Mezi účastníky konference se nacházeli Bill a Hillary Clintonovi, bývalý ředitel CIA generál David Petraeus, bývalý ministr financí USA Lawrence Summers, bývalý prezident Světové banky Robert Zoellick, švédský ministr zahraničních věcí Carl Bildt, Šimon Peres, Tony Blair, Gerhard Schröder, Dominique Strauss-Kahn, Mario Monti, litevská prezidentka Dalia Grybauskaite, vlivný ministr zahraničních věcí Polska Radek Sikorski. Zůčastnili se i jak prezident Viktor Janukovyč, svržený o pět měsíců později, tak i jeho nedávno zvolený nástupce Petro Porošenko. Bývalý ministr pro energetiku USA Bill Richardson zde mluvil o revoluci hydraulického štěpení (frakování), kterou Spojené státy doufají využít při oslabení Ruska, kdy by břidlicový plyn měl nahradit ruské přírodní zdroje plynu. Jádrem diskuse však byla „Zevrubná a obsažná dohoda o volném obchodu“ (Deep and Comprehensive Free Trade Area – DCFTA) mezi Ukrajinou a Evropskou unií a možnosti integrace Ukrajiny do struktur Západu. Konference se nesla ve všeobecně euforickém duchu nad vyhlídkami přerušení vazeb Ukrajiny s Ruskem, ve prospěch Západu.

Šlo o konspiraci proti Rusku? Vůbec ne. Narozdíl od bilderberských konferencí nebylo jednání tajné. Zhruba tuctu amerických VIP hostů a velkému počtu zástůpců evropské politické elity čelil Putinův poradce Sergej Glazjev, který na konferenci naprosto jasně tlumočil postoj Ruska.

Continue Reading

Markus Willinger

Autor: Markus Willinger

Ukrajinská krize opět prokázala, že starý konflikt mezi Amerikou a Ruskem stále probíhá. Jasně však i prokázala další skutečnost, a to že centrem tohoto konfliktu je i nadále Evropa, která však nedisponuje žádnou vlastní nezávislou mocí, kterou by byla schopná ovlivnit výsledek tohoto soupeření. Rusové a Američané vedou spory o překreslení hranic v Evropě a vůbec se nestarají, co si o tom Evropané myslí. Nestarají se, protože se nepotřebují starat. Slavný výrok Victorie Nulandové „Fuck the EU!“ to vyjadřuje výstižně. „Neposlouchej Evropany. Jediné co dělají je, že jen mluví. Nezáleží na nich.“

A protože Evropa nemá žádnou vlastní moc, Ukrajina má jen dvě možnosti volby: ruskou nebo americkou sféru vlivu. Být součástí Evropy nebylo nikdy možnou volbou pro Ukrajinu. Nemohla se jí stát, protože nezávislá Evropa neexistuje.

Jak k tomu došlo, že se nikdo o nás Evropany nepotřebuje starat? Státy Evropské unie dohromady mají dvakrát větší armádu než Rusko a silnější ekonomiku než USA. Nehledě na to nám však stále zcela dominují tyto cizí mocnosti. Nabízí se tak otázka: potřebujeme jinou formu uspořádání Evropy? Ano, potřebujeme!

Continue Reading

Alain de Benoist

Autor: Alain de Benoist

Ukrajinské události představují komplikovaný a závažný problém, jenž by v jiné době a za jiné souhry okolností mohl být spouštěčem regionálního, ba možná i celosvětového vojenského konfliktu. Jedná se vskutku o spletitou záležitost, neboť s informacemi, jimiž disponujeme, můžeme snadno dojít k zrcadlově odlišným závěrům. Proto je v první řadě nutno rozlišit mezi klíčovými fakty a těmi méně důležitými. Co je dle mého názoru nejpodstatnější, je globální mocenský boj mezi stoupenci multipolárního světa, k nimž se též řadím, a těmi, kdo horují pro svět s jediným mocenským centrem, vyznávajícím dominantní ideologii liberálního kapitalismu. Z tohoto úhlu pohledu má vše, co pomáhá oslabit vliv západní americké mocenské sféry na celosvětové dění, kladné znaménko a naopak.

Vzhledem k tomu, že Evropa v dnešní době nedisponuje vůlí k moci a nezávislosti, je to logicky Rusko, kdo ztělesňuje prvořadou alternativu vůči americké hegemonii, či chcete-li dominantní ideologii, jejímž primárním vyústěním je právě liberální Západ. Úhlavním nepřítelem je tedy Západ.

Musím nicméně v této souvislosti podotknout, že nikterak nesoucítím se sesazeným ukrajinským prezidentem. Janukovyč byl zjevně odpornou osobností a hluboce zkorumpovaným autokratem. I Putin si to nakonec uvědomil, ač poněkud se zpožděním. Ani vůči jeho osobě však netrpím nekritickým obdivem, jakkoli se jedná o velkého státníka, o mnoho převyšujícího jeho evropské a americké protějšky, a zkušeného vyznavače bojových umění. Ze všeho nejvíce je však politickým realistou, upřednostňujícím pragmatická řešení před ideologiemi. Nic z toho nemění na faktu, že s informacemi, jimiž v současnosti disponujeme, se jeví poměrně jasně, že „kyjevská revoluce“ posloužila především americkým zájmům.

Continue Reading

Metapolitiku lze zredukovat na dvě základní oblasti: šíření myšlenek a vytváření komunity.

Autor: Greg Johnson

Rád bych užil článku W. Pierce „Skinheads a zákon“ jako vhodného odrazového můstku pro diskusi o jednom z problémů hnutí bělošského nacionalismu, jež označuji za předčasný populismus.

Bělošský nacionalismus jak jej definuji, je z následujícího důvodu formou populismu: žádný systém vlády není legitimní, pokud neusiluje o obecné blaho národa. Systém postrádá legitimitu, pokud na úkor ostatních částí společnosti upřednostňuje určitou třídu, frakci nebo dokonce cizince. Jako populista mám za to, že zájmům celku nejlépe poslouží elitistický politický systém, pod podmínkou zodpovědnosti elit zbytku společnosti. Odvěkým problémem politiky je nalezení vůdců, kteří kvalitou převyšují obyčejného člověka. Dále věřím, že jakékoliv hnutí usilující o vytvoření populistického systému spočívajícího na zásadách bílého nacionalismu, musí být co možná nejvíce elitistické. Jsem také přesvědčen, že než se ve snaze vytvořit takové hnutí obrátíme na masy, musíme se nejdřív zaměřit na vytvoření vůdcovské kasty.

Bělošský nacionalismus by podle mě měl směřovat i k populismu v běžnějším a zaužívanějším slova smyslu, jelikož v našich podmínkách jsou bílé společenské elity neúměrně často viníky našeho úpadku a bílé masy jsou neúměrně často jeho oběťmi. Aby se bělošský nacionalismus dostal k moci, nestačí pouhá reprezentace všech Evropanů, ale také ochota vypořádat se skutečnými a oprávněnými nároky za spáchané křivdy, jež mají bílé masy vůči elitám. Těm nesmíme dovolit ponechat si moc a bohatství získané plundrováním a rozbitím bílé Ameriky. Moje politické sympatie jsou plně na straně střední a pracující vrstvy obyvatelstva, nejvíce poškozenou uzurpací – přestože obecně vzato jsem elitista, co se např. hudebního a uměleckého vkusu týče a stěží byste mě mohli potkat v Taco Bell.

Continue Reading

Přežij ekonomický kolaps

Autor: Nathan Leonard

Už odedávna lidé vytvářeli a vyprávěli příběhy o budoucím konci světa. Ke každému mýtu stvoření existuje odpovídající proroctví apokalypsy. Ani dnešní společnost se neubrání jak strachu, tak vzrušení navozených představami o konci naší civilizace. Velmi populární žánr zombie apokalypsy (ve formě filmů či televizních seriálů) symbolizuje možnost masivních občanských nepokojů. Celosvětové klimatické změny vyvolaly mohutný alarmismus a politický aktivismus. Řada lidí je znepokojena nestabilitou ekonomického systému, způsobenou mechanismem tvorby a distribuce peněz. Navzdory veškerým uvedeným obavám pokračuje většina z nás v každodenním životě s nevyřčeným předpokladem věcného trvání současného stavu. Někde v koutku mysli snad považujeme katastrofu za nevyhnutelnou, ale jistě v nějaké nekonečně vzdálené budoucnosti – a i pokud ne, co bychom s tím asi tak mohli udělat? Švýcarský autor Piero San Giorgio to pokládá za velice nezodpovědný přístup k velmi reálné možnosti rozvratu, z něhož se naše společnost nikdy nevzpamatuje. Ve své knize „Survive the Economic Collapse: A Practical Guide“ (Přežij ekonomický kolaps: Praktická příručka) detailně popisuje, proč je kolaps velmi pravděpodobný a vysvětluje, jak se na něj připravit.

Po letech působení v mezinárodním obchodě došel Giorgio k závěru, že současný systém je odsouzen k záhubě a proto zasvětil svůj život přípravě své i ostatních na tuto budoucnost. Tato kniha, původně vydaná ve francouzštině v roce 2011 a vloni přeložená do angličtiny s menšími doplňky, je jedním z plodů tohoto úsilí. Kniha je rozdělena do čtyř částí – první snáší důkazy pravděpodobného blízkého příchodu kolapsu, druhá se zabývá možnými scénáři jeho průběhu a třetí a čtvrtá část načrtávají kroky, jež je nezbytně nutné podniknout k možnému přežití. Giorgiova kniha je jedinečná tím, že nezůstává u pouhé logistiky a mechanismů přežití, ale namísto toho útočí na kořen problému a snaží se nacházet radikální řešení vedoucí k většímu souladu našeho způsobu života s přírodním světem a řádem.

Continue Reading

Johann Gudenus, místopředseda FPÖ

MO: Pane Gudenusi, jste považován za experta na Rusko a přítele Moskvy. Řekněte nám, kde se ten nový – nebo možná starý – strach z Ruska v lidech bere?

JG: Ten strach je stále založen na stereotypech studené války, někdy dokonce na zkušenostech z druhé světové války.

MO: Druhá světová válka skončila v roce 1945 a studená válka v roce 1989…

JG: Jak můžeme vidět, tento protiruský sentiment je velice jednoduché znovu aktivovat. Je zajímavé, že všechna liberální a levicová média, která v současnosti hlasitě agitují proti Moskvě jsou přesně ta, která ráda obviňují ostatní z předsudků a xenofobie.

MO: Čím zájmům tento strach z Ruska slouží?

JG: Samozřejmě neslouží zájmům Evropy. Pro nás, Evropany, je spolupráce s Ruskem mnohem důležitější než například se Spojenými státy. Vzhledem k protiruské mediální bouři by si to jeden nemyslel, ale je to tak. Měli bychom se ptát: V čím zájmu je, aby se Evropa a Rusko nesbližovaly? Není těžké na to odpovědět: Washington chce takovému sblížení zabránit za každou cenu.

Continue Reading

Vladimír Putin – krizový manažer

Autor: Colin Liddell

Události posledních dní na východě Ukrajiny vyvolávají záplavu otázek. Co se děje a proč ruští nacionalisté s neoficiální podporou Moskvy obsadili vládní budovy v řadě měst a vztyčili v nich barikády? Plánuje Putin anexi východní Ukrajiny?

Budeme snad – století od šílenství 1. světové války – znovu svědky série drobných eskalací vedoucích na cestu, po níž chce jít jen málokdo?

Odpovědi na tyto otázky se v tento moment nehledají snadno, je však možné nastínit několik bodů, které nám pomohou alespoň naznačit směr dalšího vývoje.

Především ignorujte veškerá kategorická a nesmiřitelná prohlášení. Většina těchto ostentativních projevů bojovnosti a neústupnosti – dokonce i ty z nich, podpořené automatickými zbraněmi (a facebookovými stránkami) – je jen póza, prováděná především pro potřeby kolegů, se kterými jste na záběru.

Jakmile ale začnou vzduchem hvízdat kulky a z neurčité eventuality se smrt stává hmatatelnou realitou, i ten nejotrlejší militant Pravého sektoru či hrdina Matky Rusi hledá kryt a hlavou mu probíhají myšlenky na jeho milované. Na Ukrajině se v současnosti nachází jen minimum skutečných kamikadze.

Dále je nutné věnovat se otázce vedení, především Vladimíru Putinovi. Ten má nepochybně „nervy z oceli“ a tisíc a jeden dalších macho přívlastků, které jsou média a blogosféra schopny vymyslet, nepochybně však nejde o šílence.  A právě vědomí této skutečnosti může paradoxně být jeho Achillovou patou.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter se srbským dobrovolníkem na jednom ze silničních zátarasů poblíž Sevastopolu.

James Porrazzo v rozhovoru s Manuelem Ochsenreiterem pro stránky Open Revolt

JP: Nedávno jsi navštívil Krym v době, kdy probíhalo referendum o připojení k Rusku. V prvé řadě by nás zajímalo, jak tě na Krymu přijali jako německého novináře?

MO: Byl to stejný druh přijetí, kterého se vám dostane kdekoli mimo „oblast Západu“. Jakmile lidé poznají, že nepracujete pro mainstreamové masmédia ve vaší zemi, přivítají vás vřele a přátelským způsobem. Je dobré, když nejste součástí průmyslu korporátních lží.

JP: Co se odehrávalo na ulicích před tímto historicky významným dnem? Zde v Severní Americe líčila masmédia obraz ruských jednotek, kontrolujících opozici pod pohrůžkou užití zbraní.

MO: Tyto pohádky nevysílala pouze americká masmédia. I v Německu jsme byli „svědky“ invaze, kdy ruské tanky a další vojenská technika obsazovaly Krym. Když jsem přijel do Simferopolu začal jsem po této ruské invazi pátrat. Zjistil jsem však, že se odehrávala pouze na televizních obrazovkách v západních zemích. Namísto depresivních „okupačních scén“ jsem viděl šťastné lidi, zachvácené nadšením ze „znovusjednocení“. Obyvatelé Krymu se těšili na den referenda.

Continue Reading

Nemáme v plánu zachránit liberalismus, jak si jeho teoretici plánují – naším cílem je zabít ho jednou a provždy.

Autor: Alexandr Dugin

Ideologická dimenze nadcházející války s Ruskem

Válka proti Rusku je v současnosti na Západě nejdiskutovanějším tématem. Momentálně jako pouhý návrh nebo možnost, který se ovšem v závislosti na rozhodnutích všech stran zúčastněných v ukrajinském konfliktu – Moskvy, Washingtonu, Kyjeva a Bruselu – může stát realitou.

Nechci se zde zabývat všemi aspekty tohoto konfliktu a jeho historií. Místo toho se pokusím o analýzu jeho hlubších ideologických kořenů. Mé pojetí nejzávažnějších událostí je založeno na Čtvrté politické teorii, jejíž principy jsem popsal ve stejnojmenné knize (kterou vydalo nakladatelství Arktos v roce 2012).

Proto nebudu válku Západu proti Rusku zkoumat z hlediska rizik, nebezpečí, nákladů či následků, ale pokusím se osvětlit její ideologický význam z globální perspektivy. Místo války samé (skutečné či virtuální) se budu zamýšlet nad jejím smyslem a podstatou.

Podstata liberalismu

Současný Západ má jedinou vládnoucí ideologii – liberalismus. Ten se objevuje v mnoha verzích, podobách či odstínech, jeho podstata je ale vždy stejná. Liberalismu je vlastní vnitřní, základní struktura, která se řídí následujícími axiomatickými principy:

Continue Reading