Délský potápěč

Rio Preisner

Autor: Rio Preisner

Proti čemu stojíme a čeho jsme se stali svědky? Pokusu přechodu od poslední fáze zanikajícího okcidentu ke Globalopoli: „organizovaná anarchie“ a „rutinizace konfliktu“ – 50 let staré koncepty k řízení masové konzumní společnosti…

Liberální politologie je umocněně internacionalistická, a když hovoří o nacionalismu, myslí tím nejen extrémní formy šovinismu z konce devatenáctého století (mimochodem vypěstované tzv. nacionál-liberalismem), nýbrž v podstatě jakékoli národní uvědomění, jakoukoli historickou formu národů, národního společenství, národní kultury a ovšem i států vzniklých na bázi národa nebo federace národů. Mezinárodní politická koncepce liberální politologie se diametrálně liší nejen od historické koncepce „koncertu národů“, ale i od konceptu „spojených národů“, směřujíc ke kvalitě zcela jiného, totiž globálních mocenských silokřivek – Zbigniew Brzezinski mluví v této souvislosti o „globálním politickém procesu“ –, které probíhají a míří mimo jakékoli hranice národů a jejich států, ani v nejmenším nerespektujíce historické tradice, zvyklosti, podmínky, nýbrž ubíhajíce cestami ducha „technotronického věku“, ducha, který nevane ubi vult (což by tyhle historicistické spekulace z kořenů vyvrátilo), nýbrž vane zákonitě směrem, který elitní mozek liberálních politologů – s přispěním marxistů – hravě rozpoznal a předzjednal.

Continue Reading

Alexandre Kojève

Autor: Greg Johnson

Dokončení zde.

Poznámka autora: Následuje přepis řeči, kterou jsem v roce 2000 přednesl v Atlantě. Odstranil jsem příliš košaté větné konstrukce, stejně jako občasnou interakci s publikem.

Žijeme v době bohaté na předpovědi konce věků. Loni, na konci roku 1999, oslavovala drtivá většina silvestrovských hýřilů o rok předčasně konec milénia. Tak či onak se však s kulatým letopočtem zdá se pojí víra, že dojde k něčemu zásadnímu. V současném akademickém prostředí se také hodně mluví o „konci modernity“. Takzvaní postmodernističtí filosofové a literární kritici se těší značné oblibě a jistí náboženští myslitelé a autoři se pak samozřejmě obávají dokonce zániku času samotného.

Můj přítel, pravoslavný mnich v bulharském klášteře, mi těsně před Novým rokem poslal e-mail: dost Bulharů prý věří tomu, že kromě selhání všech počítačů je před námi také konec světa. Odpověděl jsem: „Tak pokud od tebe už neuslyším, rád jsem tě poznal.“

Rád bych dnes mluvil o jednom z nejvíce ohromujících tvrzení vůbec, tedy že dějiny skončily, které značně zpopularizoval Alexandre Kojève, podle mého soudu asi nejvlivnější filosof 20. století, a také jeden z nejvíce opomíjených. Zanechal totiž hluboký otisk nejen ve světě idejí, ale i v tom politickém: měl ohromný vliv na utváření poválečného hospodářského a politického uspořádaní, v němž dnes žijeme. Lidé mu někdy říkají „nový světový řád“, každopádně však v nemalé míře vděčí za svůj vznik Kojèvovu myšlení a činům.

Continue Reading

Bůh banksterské internacionály

Autor: Mark Hackard

Geopolitická analýza – umění interpretovat mocenské vztahy prizmatem neosobní geografie – může být jistě pro pozorovatele „Velké hry“ užitečným nástrojem, není však bez limitů. Jako příklad nám může posloužit znovu rozdmýchaná konfrontace mezi USA a Ruskem. Think tanky a političtí insideři s úspěchem šíří své teorie o tom, jak jsou Spojené státy a Rusko od temných dob Studené války až do našich časů odsouzeny do role účastníků hry s nulovým součtem o budoucnost Eurasie a světa. Deterministické teorie lze ovšem využít i k ospravedlnění kořistnické politiky a pseudovědecké formulky nezřídka jen umně zastírají manipulace parazitických elit. Profitování na lidském utrpení a smrti mnohých, drancovaní zdrojů a přetváření celých společností k vlastnímu obrazu našly ospravedlnění v tvrzeních o historické nevyhnutelnosti a nezbytnosti „pokroku“.

Přestože modernímu publiku lze snadno vnutit obrázek Ruska a Spojených států coby věčných rivalů ve stylu Říma a Kartága nebo Ivana Draga a Rockyho Balboy, neměli bychom zapomínat, že původně šlo o spojence. Od vyhlášení americké nezávislosti přispívalo rusko-americké přátelství k míru a bezpečnosti obou zemí více než jeden a půl století. Kateřina Veliká chytře podpořila nezávislost amerických kolonistů, kterým se podařilo osvobodit se z područí vykořisťovatelské oligarchie jednající skrze britskou Korunu.

Continue Reading

Zbigniew Brzezinski a Alexandr Dugin

MO: Profesore Dugine, NSA a její špionážní skandál měl hluboký dopad na německo-americké vztahy. My, Němci, jsme po celé dekády tvrdili, že Washington je náš „přítel“ a „partner“. Nyní si ale mnoho z nás uvědomilo, že se USA do dnešních dnů chová víceméně jako okupační síla. Proč trvalo tak dlouho, než si toto lidé uvědomili?

AD: Nemůžeme odpovědět na takto důležitou otázku bez historických upřesnění. Především, Německo prohrálo druhou světovou válku. V květnu 1945 německá vojska bezpodmínečně kapitulovala. Odpovědí na totální prohru ve válce byla totální okupace dvěma hlavními silami – USA a Sovětským svazem. Washington a Moskva nebyly jen dvě hlavní mocnosti na konci války – reprezentovaly také dva ideologické tábory v poválečné éře. Německá východní území byla anektována Polskem a Sovětským svazem. Centrální část Německa byla okupována sovětskou armádou, západní Německo zase Spojenými státy a jejich spojenci, Velkou Británií a Francií. Žádná část Německa nebyla již svobodná. Upřímně řečeno okupace je okupace. Neexistuje žádný stupeň okupace. S příchodem studené války a její ideologie se okupace v obou částech Německa změnila. Němci v NDR byli byli vedeni k tomu, že Sovětský svaz byl ten, který je osvobodil od nacismu a nyní jsou již svobodní. Sovětská okupace byla ve školách interpretována a vyučována tak, že se jedná o garanci svobody a nezávislosti. To samé můžeme vidět v západním Německu, kde anglosaské okupační síly převychovávaly obyvatelstvo. Němcům v této části bylo řečeno, že je v roce 1945 západní síly osvobodily, a nyní je brání proti „komunistické hrozbě“ z Východu. Ale jak Němci z NDR, tak i SRN však nebyli svobodní a suverénní, byli stále okupováni.

Continue Reading