Délský potápěč

Irská zelená pátá kolona v akci. Škoda, že jejich rodiče nebyli naladěni na stejnou vlnu.

Autor: Eugene O’Brien

Citovat v podobném okamžiku slova Ronalda Reagana snad může působit nepatřičně. Zkuste mne však vyslechnout. Reagan se v 80. let proslavil předpovědí, že pokud fašismus někdy přijde do Ameriky, bude to v hávu liberalismu. Jeho slova nebyla jen nebývale hlubokomyslná, ale také až nepříjemně přesná. Uplynulý týden pro mě byl nesmírně bolestivý. Na budoucnost života v Irsku – zemi, kterou už skoro nepoznávám – se tak dívám s velice zlou předtuchou.

Irové provedli potrat vlastní budoucnosti

Continue Reading

Autor: Eduard Popov

V jednom z rozhovorů pro kyjevské stránky Glavkom.ua jsem v roce 2013 upozornil na vzorec, podle něhož se řídí americká i ruská politika v postsovětském prostoru. Spojené státy ovládají takzvané elity, což zahrnuje nejen vládnoucí třídu, ale také širší sféry napojené na střední a dokonce i nižší kruhy vládnoucí strany a okruh „kontraelit“. Chcete příklad? Organizace výcvikových programů pro funkcionáře Strany regionů (jež se chopila moci s využitím proruských sloganů a s voličskou podporou v ruskojazyčných oblastech jižní a východní Ukrajiny), kdy její straničtí funkcionáři navštívili USA atd.

Continue Reading

Autor: Srdja Trifković

Desítky tisíc Arménů se ve středu ráno sešly v hlavním městě země Jerevanu, aby zablokovaly silnice i vládní budovy na protest proti neochotě vládní strany předat moc v zemi vůdci opozice Nikolovi Pašinjanovi. Demonstranti se nechali slyšet, že v ulicích zůstanou tak dlouho, dokud vládní Republikánská strana neodstoupí a Pašinjan se neujme premiérského úřadu. Podle všeho to fungovalo: ve středu večer Pašinjan oznámil, že ho podporují všechny strany a vyzval k ukončení protestů. „Celá věc je prakticky vyřešená,“ oznámil nadšenému davu v Jerevanu. „Všechny parlamentní frakce přislíbily podporu mé kandidatuře.“

Změna režimu v Arménii proběhla jako z učebnice barevných revolucí, už dříve úspěšně vyzkoušené v Bělehradě (2000), Tbilisi (2003) a především v Kyjevě (2004 a znovu 2014). Tento případ se však v jednom důležitém ohledu liší. Na rozdíl od Srbska, Gruzie nebo Ukrajiny je Arménie formálním spojencem Ruské federace, členem Moskvou vedené Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) a Eurasijského hospodářského svazu – tedy dvou opor údajné geopolitické strategie prezidenta Vladimira Putina. V zemi se nachází také velká ruská vojenská základna Gyumri. Smlouva o jejím pronájmu platí do roku 2044 a současný ministr obrany Vigen Sargasyan ji loni označil za „nepostradatelnou součást národně bezpečnostního systému naší země.“

Continue Reading

Autor: Steve Sailer

Před pár desítkami let se svět pomalu přestával zajímat o globální nárůst populace, protože porodnost ve většině zemí se rychle dostávala pod kontrolu. V roce 2012 však OSN přiznala hrstce těch, kteří podobné věci sledují, že značně podcenila počty narozených Afričanů, protože mylně důvěřovala statistickým údajům poskytnutým tamními vládami. Jak ale postupně africké země začínají zvládat vedení přesnějších statistik, došlo lidem v OSN, že jejich blahosklonnost stran populační exploze v Africe nebyla na místě a porodnost v Africe klesá podstatně pozvolněji, než se původně soudilo.

V roce 2015 tak OSN vydala nové odhady se zrevidovanými odhady africké populace – směrem nahoru.

Continue Reading

Dřívě nesmírně bohatý bílý muž, nyní nesmírně bohatá bílá žena Jennifer Pritzkerová.

Nesmírně bohatí bílí muži (a ženy), kteří investují do biomedicínských společností financují nesčetné množství transgenderových sdružení, jejichž náplní činnosti je vydělat svým mecenášům hromadu peněz.

Autorka: Jennifer Bileková

Jako ekologická aktivistka, jíž bylo v roce 2013 na nátlak trans aktivistů znemožněno veřejné vystoupení, jsem se začala blíže zajímat, kdy a jak získala tato skupina takovýto vliv. O rok později, kdy časopis Times vyhlásil bod zlomu pro transgenderismus, už jsem tak sledovala peníze za transgenderovým projektem.

Continue Reading

Autor: John Morgan

Navzdory předpovědím o opozici povzbuzené vysokou volební účastí, jíž se v nedělních volbách mělo podařit snížit parlamentní převahu strany Fidesz Viktora Orbána, se po sečtení více než 98% hlasů zatím výsledky příliš neliší od minulých voleb v roce 2014. V době psaní tohoto článku (9. dubna – pozn. DP) Fidesz získal v parlamentu 66,83% (čili 133 křesel), a tak nejen podle očekávání udržel svou většinu, ale zachoval si dokonce i svou dvoutřetinovou většinu ústavní, takže pro případné ústavní změny nebude potřebovat spolupráci ostatních stran. Podržel si tedy politický monopol na národní úrovni. (Konečné výsledky lze nalézt zde – pozn. DP) Reakce v Bruselu, Washingtonu a kosmopolitních kancelářích nejrůznějších Sorosových organizací jistě nebyly zrovna nadšené.

Continue Reading

K pochopení současné pozice České republiky by možná stačilo sundat krytku.

Je načase si otevřeně přiznat, že ČR je naprosto bezvýznamná banánová republika. Nepatrná figurka na geopolitické šachovnici, na níž všichni naprosto programově kašlou.

Pro „staré“ státy Evropské unie, Británii, Německo nebo Francii (o velmocích USA, Rusku nebo Číně ani nemluvě), jsme lidsky, politicky, vojensky i ekonomicky tak hluboko pod úrovní jejich vnímání, že si dokonce můžeme dovolit mít v poslanecké sněmovně lidi jako Němcová, Bartoš, Fiala, Kalousek, Feri nebo „věčného poslance“ Marka Bendu, a v Senátu esa jako Štětinu nebo Gabala.

Jsme tak bezvýznamní, že je úplně jedno, že našimi premiéry jsou takové politické a lidské nuly, jako byli svého času Gross, Paroubek, Nečas nebo Sobotka, a kandidáty na prezidenta bývalý vekslák, herečka nebo absolutní nula s falešnými brýlemi i úsměvem Drahoš.

Continue Reading

Autor: Jean Thiriart

K evropskému komunitarismu jsem toho už napsal poměrně hodně.

Rozbor je však neustále možné vylepšovat, a jelikož při práci narážím na nové a důležité otázky, mohu nyní s odstupem říci, že jsem kladl snad až přílišný důraz na fenomén kapitálu, konkrétně „třídní spolupráce“ starých a unavených evropských plutokratů s velmi mladými a dynamickými plutokraty americkými, kteří navíc mají rozhodující teritoriální výhodu v podobě Státu-Velmoci.

Jakási sešlost a zkostnatělost našich evropských kapitalistů oproti jejich americkým bratrancům je jejich hlavní nevýhodou. Američanům hrají do karet také ekonomicko-demografické činitele: kolektiv 250 milionů lidí bez celních bariér; to je pro nás dalším handicapem. Od roku 1945 evropská plutokracie ochotně přijímá americkou nadvládu, neschopná či neochotná bránit své postavení. Kdyby kancléř Hitler vyhrál válku, stejně ochotně by přijala dominanci německou. Toto je velice důležité: nemůže být žádná evropská politika, dokud bude politická třída lokajsky posluhovat Spojeným státům. V tom spočívá velký švindl této atlanticistické Evropy, její zatažená ruční brzda. Opírá se třídní spolupráci evropské a americké plutokracie, přičemž ta evropská je americké podřízena.

Continue Reading

Autor: The Saker

Dnes už pětasedmdesátiletý generál Ratko Mladić byl minulý týden odsouzen samozvaným loutkovým soudem NATO, který si říká Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Měli bychom zmínit, že stejně jako prezident bosenských Srbů Radovan Karadžić a srbský prezident Slobodan Milošević byl i Mladić předán svým trapitelům z NATO srbskými úřady. To nám říká všechno, co potřebujeme vědět o koloniálním postavení dnešního Srbska i compradorské povaze bělehradského režimu.

Anglosionistickému impériu jde v prvé řadě o to ponížit národ, který se mu odvážil postavit na odpor. Nedělejme si totiž sebemenší iluze, právě tímto nesmazatelným hříchem se Srbové provinili a za něj jsou dnes ponižováni: dovolili si vzepřít se moci anglosionistického impéria – sami, bez skutečné ruské pomoci či podpory. Vlastně to byli jen osamocení bosenští Srbové, kdo se postavil USA, EU a NATO nejen bez ruské podpory, ale dokonce i bez opory jugoslávské vlády v Bělehradě (Slobodan Milošević totiž na své srbské bratry v Bosně uvalil sankce!). Bosenští Srbové tím demonstrovali míru odhodlání, které není pro typického moderního Evropana ani představitelná, natož pak pochopitelná. Válka v Bosně byla ve své době povětšinou nepochopená, dnes je pak převážně zapomenutá. Přesto chci ukázat, že válka sehrála zásadní roli při utváření podoby následujících desetiletí. Připomeňme si tedy některé z tehdejších událostí.

Continue Reading

Enoch Powell

Překlad * nejslavnějšího projevu Enocha Powella „Rivers of Blood“ z 20. dubna 1968, přednesený na výročním zasedání birminghamského Konzervativního politického centra (West Midlands Area Conservative Political Centre).

Autor: Enoch Powell

Nejvyšší úrovní státnického umění by mělo být, aby bránilo problémům, kterým zabránit lze. Přitom se přirozeně potýká s překážkámi, které jsou hluboko zakořeněny v lidské povaze. Jedna z těchto překážek spočívá v tom, že mnohé problémy nejsou jasně zřetelné, dokud se plně neprojeví: během jejich počátku je vždy prostor pro pochyby a rozdílné názory na to, jestli jsou reálné nebo ne. A z podobných příčin přitahují daleké problémy málo pozornosti v porovnání s těmi aktuálními, které jsou nepochybné a naléhavé. Z toho všeho vyplývá vtíravé pokušení pro politiky zabývat se neodkladnou přítomností na úkor vzdálené budoucnosti.

Lidé mají někdy sklon zaměňovat předvídání problémů za jejich příčinu nebo dokonce za touhu po takových problémech. Mnozí rádi říkají: „kdyby se o tom nemluvilo, pak by se to nejspíš nestalo“. Tento zvyk má kořen zřejmě v prastaré víře, že slovo a věc, jméno a předmět, jsou jedno a totéž.

Ať se jedná o cokoli, diskuse o obrovských problémech v budoucnosti, kterým by dnes šlo s trochou úsilí předejít, je mezi politiky nanejvýš nepopulární. A přitom by mělo jít o nejdůležitější činnost každého politika. Ti z nich, kteří se této činnosti vyhýbají, si plně zasluhují být proklínáni ze strany politiků, kteří přijdou po nich.

Continue Reading

Jedenáctého prosince 2017 došlo k setkání Vladimíra Putina a Bašára Asada na letecké základně Hmímím v provincii Latákia

Autor: Doug Huntington

Občanská válka v Sýrii je v podstatě u konce. Z Islámského státu zbývá sotva stín jeho někdejší zloby a slávy a neovládá už jediné větší v Iráku ani Sýrii. Ruský prezident Putin ohlásil masivní stahování ruských vojsk ze Sýrie a irácká armáda nedávno po obsazení poslední zbytky teritoria ISIS u syrských hranic uspořádala velkou vojenskou přehlídku v bagdádské Zelené zóně. Irácká vláda vyhlásila 10. prosinec státním svátkem k připomínce porážku ISIS.

Tyto události samozřejmě neznamenají úplný konec konfliktu v oblasti a většina odborníků věří, že se ISIS v reakci na svou totální porážku na bitevním poli vrátí k terorismu. Trvalejší mírová budoucnost a ukončení syrské občanské války však poté, co nedávné mírové rozhovory mezi Asadovou vládou a opozicí konané v Ženevě zabředly do slepé uličky, zůstávají nejisté.

Continue Reading

Francouzský demograf předpokládá brzký pád amerického systému.

Podle francouzského demografa Emmanuela Todda je americké impérium již dnes v rozkladu. Do roku 2050 z něj nezbude vůbec nic.

V roce 1976 vydal mladý francouzský demograf Emmanuel Todd knihu Poslední pád s podtitulkem Esej o rozpadu sovětské sféry. Práce tehdy sotva pětadvacetiletého autora vzbudila pozornost svou odvahou: bez bližší zkušenosti se Sovětským svazem, na základě dostupných údajů předpověděl Todd rozpad sovětského systému. Jednou z klíčových proměnných, o nichž svou predikci opřel, byla kojenecká úmrtnost, která se na počátku 70. let v SSSR dramaticky zvýšila.

Přestože v liberálním tisku byla kniha dobře přijata, brzy zapadla. V druhé polovině 70. let zabředl Západ do hospodářské krize a sovětské impérium se zdálo mocnější než kdy jindy. Ve Třetím světě získávalo jednu pozici za druhou, obsadilo Afghánistán a přinutilo polský satelit k sebepacifikaci. Ve druhé polovině 80. let se však ukázalo, že Toddová analýza byla velice trefná: k implozi sovětského systému došlo přesně z těch důvodů, o nichž mluvil ve své knize.

Continue Reading

Autor: Redakce Katehon

Aby se Evropa – včetně Ruska – mohla úspěšně postavit atlanticismu (globální spotřebitelské monokultuře, „McWorldu“,…), musí si zcela bezpodmínečně vybudovat vědomí vlastní kolektivní identity.

Letos začaly Spojené státy vytvářet z volně spojených východoevropských zemí vážně míněný protiruský blok. Stalo se tak v reakci na kroky Ruska na Krymu a povstání na Donbasu. Rusko navíc posílilo spolupráci (včetně vojenské a technické) s Čínou, Indií, Íránem a Latinskou Amerikou. Reakcí Američanů byla aplikace osvědčené strategie Anakonda.

Veškerou americkou aktivitu v oblasti lze vysvětlit pomocí Mackinderovy teorie Heartlandu (vnitrozemí Eurasie – pozn. DP), která od své formulace na počátku 20. století neztratila nic ze svého významu. Mackinderovy teze tak obstojí i dnes.

Continue Reading

Bez radikální změny je systém odsouzen stát se globálním slumem, celoplanetární favelou.

Autor: Gregory Hood

Tato esej je pokračováním naší série článků věnovaných „nejdůležitějšímu grafu světa“. Položili jsme našim autorům následující otázku: „Co by bělošský Západ měl na základě této predikce podniknout – a co s ní skutečně uděláme?“ [Redakce American Renaissance]

V boji proti genocidě bělochů nejde „jen“ o přežití našich lidí a západní civilizace – ne, v sázce je mnohem víc: zachování možnosti lidského pokroku.

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

Avant-Guerre: Chronique d’un cataclysme annoncé
(Budoucí válka: Kronika nadcházejícího kataklyzmatu)
Guillaume Faye, Paris: L’ Æncre, 2002

Čtenářům The Occidental Quarterly možná není dílo Guillaume Fayeho tolik známé, mezi evropskými nacionalisty se však těší rostoucí oblibě.

Mladý Faye, spolu s Alainem de Benoistem jeden z architektů evropské Nové pravice, ke konci 80. let opustil politiku, aby se věnoval práci v médiích. V roce 1998 se však vrátil a rychle se svou energickou tvorbou vystřelil zpět do pozice předního intelektuála nacionalistické pravice.

Od té doby stihl vydat pět knih; všechno vlivné příspěvky k boji proti multikulturalismu, imigraci z Třetího světa i globalizaci. 1]

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

Reinventing Collapse: The Soviet Example and American Prospects
Dmitry Orlov
Gabriola Island, Canada: New Society Publications, 2008

„Krize se může stát také velkou příležitostí“ – Barack Hussein Obama

Ze zoufalství nad pasivitou vlastního národa mě často napadá, že zhroucení Spojených států by mohlo být tím jediným, co by naše lidi dokázalo obrátit proti systému, který se je pokouší zničit. Tento „katastrofimus“ však je, nalijme si čistého vína, strategií zrozenou ze zoufalství. Přestože totiž kolaps (Josephem Tainterem označovaný za „pravidelně se vyskytující prvek existence lidské společnosti“) 1] může zbavit stávající systém legitimity a navýšit otevřenost bělochů k hájení vlastních rasových/národních zájmů, v nejhorším případě by zřejmě vytvořil problémy ještě hrozivější než, jež zažíváme v posledních 60 letech.

Continue Reading

Nový věk

Autor: John Robb

Facebook právě vyhlásil novou válku proti „destabilizujícím“ informacím. Nádavkem ke stovkám lidským cenzorů vyvíjí společnost UI cenzory, schopné v reálném čase rozeznat a mazat „nepřijatelné“ informace v diskusích všech svých dvou miliard uživatelů. Tento nejnovější vývoj názorně ukazuje, co je skutečným nebezpečím světa spojeného sociálními sítěmi – dlouhá noc.

Tím skutečným nebezpečím světa propojeného sociálními sítěmi totiž není narušení a destabilizace – jak jsme opakovaně měli možnost vidět, riziko představované destabilizujícími informacemi a událostmi je přechodné a prchavé. Jakkoliv mají potenciál způsobit krátkodobě nepříjemnosti, rychle pomíjejí a v dlouhodobém měřítku nepůsobí přílišné škody. Opravdové nebezpečí těsně propojeného světa tak ve skutečnosti hledejme v pravém opaku destabilizace.

Tím je všeobjímající online ortodoxie. Unifikované myšlení, vynucované stovkami milionů sociálně propojených přívrženců. Globální ortodoxie tak nesmiřitelná, že veškerou veřejnou debatu redukuje na jediný sterilní ideologický přístup. Vládnoucí síť, která znemožňuje vznik disentu a uzamyká nás do bezčasé stagnace a konečného nevyhnutelného ztroskotání na skaliscích reality a lidské přirozenosti.

Continue Reading

Autor: Kevin MacDonald

Přinášíme přepis projevu profesora Kevina MacDonalda „Může židovský model pomoci Západu přežít?“, který přednesl při příležitosti převzetí Literární ceny Jacka Londona 31. října 2004 na recepci ve Washingtonu, D. C.. Tuto cenu spojenou s finanční odměnou 10 tisíc dolarů uděluje TOQ  autorům, jejichž dílo odráží výbojného, smělého ducha Jacka Londona s cílem podpořit nadčasové hodnoty západní civilizace.

Nejprve bych rád poděkoval všem, kdo se podíleli na vzniku a organizaci ceny Jacka Londona. Skutečně to pro mě hodně znamená. Považuji za důležité debatovat o židovských otázkách co možná nejotevřeněji a nejupřímněji a s takovou intelektuální disciplínou, jaké jsem schopen. Velký Američan Joe Sobran kdysi napsal:

„Není možné vypovědět úplný příběh (prezidentské) kampaně (Pata Buchanana v roce 1996), dokud nebudeme moci o židovských zájmech debatovat stejně otevřeně jako o lobby křesťanské pravice… Židé samozřejmě nejsou všemocní a tím méně pak bez výjimky špatní. Jsou však úspěšní a tím pádem i mocní. Jejich moc je však jedinečná v tom, že se i přes značnou viditelnost nachází za hranicemi normální a přípustné kritiky. Sami se pak chovají, jako by jejich úspěch byl nějakým špinavým tajemstvím a jakmile se o něm někdo zmíní, okamžitě začnou panikařit a uchylují se k urážkám a obviněním. Židovská kontrola velkých médií ve věku právem nazývaném mediální činí vynucené mlčení současně paradoxem i něčím paralyzujícím. Přežití ve veřejné sféře si dnes žádá, abyste o tomto vlivu dobře věděli, ale zároveň se o něm nikdy nezmínili. Pokrytecká etiketa nás nutí předstírat, že Židé jsou bezmocnými obětmi – pokud však jejich bezmocnou slabost neuznáváte s dostatečnou úctou, zničí vás. Jde o pozoruhodný projev zuřivého etnocentrismu spíše než zlovůle, jakéhosi kradmého rasového superpatriotismu.“ 1]

Continue Reading

Autor: Charles Lindbergh

Poznámka redakce TOQ: Z dnešního pohledu se jeví takřka neuvěřitelně, že následující článek mohl vyjít v tak populárním časopise, jako je Reader’s Digest. Přesto k tomu došlo, a ne někdy v dávnověku, ale v  paměti mnohých dnes ještě žijících lidí: před necelými 70 lety, v listopadu 1939. Naše úsilí směřuje k tomu, aby takovéto články mohly znovu vycházet v prestižních publikacích – snad i tomu dojde ještě za života některých z nás.

Letectví vytvořilo jemně vyvážený svět, jehož stabilita však postupně podléhá tlaku nových dynamických sil; svět ovládaný mechanickou, materialistickou západoevropskou civilizací. I letectví samo je pak plodem této civilizace, zrozené z vrcholně západního ducha. Proto také nese otisk jejich typických silných stránek, slabin, marnivosti i sebezničujícího impulzu – člověk se snaží povznést až k tváři Boží, jako nový Íkaros ovládnout nebesa a sám jimi je opanován; protože právě přírodní zákony v posledku rozhodují o zdaru lidského snažení a slouží jako měřítko hodnoty plodů lidské vynalézavosti na onom božsky komplikovaném, matematicky nepředpověditelném jevišti vývoje života, jemuž věda dala jméno „evoluce“.

Continue Reading

Tento rozhovor o Donaldu Trumpovi, otázce identity, geopolitice, islámu a mnohém dalším se objevil ve francouzské publikaci Europe Maxima. Otázky pokládal Thierry Durolle.

Europe Maxima: Nejprve bych vám rád poděkoval za ochotu zodpovědět naše otázky. Mohl byste se nejprve našim čtenářům představit i National Policy Institute?

Richard Spencer: National Policy Institute je nezávislý, neziskový think-tank, který se věnuje dědictví, identitě a budoucnosti lidí evropského původu v USA i po celém světě. Jsem prezidentem a ředitelem National Policy Institute a nakladatelství Washington Summit Publishers, zakladatel a šéfredaktor Radix Journal, RadixJournal.com a také spoluzakladatel nového webu AltRight.com.

EM: Média vás považují za předáka či mluvčího nově proslavené alternativní pravice (Alt Right). Tu lze jak víme popsat spíše jako síť spřízněných tendencí než nějaké jednotné hnutí. Kde se v této síti nacházíte vy?

RS: S termínem „alternativní pravice“ jsem přišel v roce 2008, abych se tak distancoval od neúspěchů středního proudu amerického konzervatismu, který jsem vnímal jako čistě reaktivní sílu usilující o zachování statusu quo, nikoliv předání nejdůležitějších prvků tradic předků budoucím generacím. Někteří o mně mluví jako o intelektuálním předvoji tohoto hnutí.

Continue Reading