Délský potápěč

Che Guevara: Jen dopiju a jdu bojovat proti kapitalismu!

Autor: Alex Kurtagić

Před devětačtyřiceti lety konečně zemřel marxistický revolucionář, masový vrah a guerillový bojovník Ernesto Che Guevara, jehož stylizovaná podoba se na Západě stala symbolem mladistvé rebelie a zároveň i triumfu a porážky marxistické ideologie v jednom. Západní levice a dokonce i UNESCO tohoto muže dodnes ctí coby bezmála sekulárního světce.

Guevara se narodil v Argentině jako nejstarší z pěti dětí. Jeho rodičům Ernestu Guevarovi Lynchovi a Celii de la Serna y Llosové kolovala v žilách baskická a irská krev. Naneštěstí propadla tato rodina vyšší střední třídy vábení sirén politické levice (takovým způsobem si buržoové kupují ctnost) a jeho otec, za španělské občanské války neochvějný stoupenec komunistů, dokonce poskytl svůj dům válečným veteránům tohoto konfliktu, takže mladý Ernestito, který se jinak v dospělosti mohl stát uznávaným lékařem či úspěšným autorem cestopisů, vlastně ani neměl šanci.

Continue Reading

Raffael Santi: Athénská škola (detail), 1510–1511.

Autor: Roger Scruton

Jistě, ne tolik, jako filozofové potřebují hudbu, ale přesto tomu tak je. V minulosti naše hudební kultura spočívala na pevných základech církve, koncertních síní i domovů. Sdílená tonální harmonie byla společným jazykem skladatelů, hudebníků i posluchačů a lidé doma hráli s důvěrně prožívaným pocitem sounáležitosti s hudbou, kterou vytvořili – a hudba na oplátku patřila k nim. Repertoár nebyl zvlášť kontroverzní ani náročný, a hudba zaujímala své místo při obřadech a oslavách obyčejného života, hrála se spolu s rituály každodenního náboženství a tvořila součást dobrého vychování.

Tento svět se ovšem stal minulostí. Nástroje ovládá jen hrstka lidí a hudba se v domovech line z digitálních přístrojů ovládaných tlačítky, k jejichž zmáčknutí není třeba žádné hudební kultury. Pro mnoho především mladých lidí představuje hudba formu samotářského potěšení, určeného k nekritickému přijetí a automatickému uložení do mozku. Okolnosti hudební tvorby se tedy od základu změnily, což vidíme nejen na banálním melodickém a harmonickém obsahu populární hudby, ale i v radikálním vyhýbání se melodičnosti a harmonii v repertoáru „moderních klasiků.“ Naše hudba se – vytržena ze svých starých institucionálních a společenských základů – zčásti vznesla do modernistické stratosféry, kde dokáží dýchat jedině ideje a zčásti uvázla pod tíhou monotónních popových mechanismů v blátě.

Continue Reading

Sličnost se u Erica Hobsbawma snoubila se vznešeným duchem

Autor: Alex Kurtagić

Na den přesně před čtyřmi lety konečně zemřel marxistický spisovatel, Stalinův apologeta, komunistický propagandista a lhář z povolání, který si zvolil dráhu akademického historika, Eric Hobsbawm. Jeho skon doprovázela záplava chvalozpěvů britských levicových intelektuálů, médií a politické třídy.  Když ho britská média ve svých nekrolozích označila za „našeho největšího historika, “ dočkal se za své úsilí odměny zcela nemístné.

Eric Hobsbawm se narodil v egyptské Alexandrii. Jeho otcem byl východolondýnský obchodník polskožidovského původu Leopold Percy Obstbaum, matkou pak středostavovská rakouská Židovka Nelly Grünová. V čase Ericova narození už Leopold používal poangličtěné jméno Hobsbaum, které následně chybou úředníka nabylo podoby Hobsbawm.

Continue Reading

Robert Steuckers – The European Enterprise: Geopolitical Essays (Manticore Press, 2016).

Autor: Kerry Bolton

Recenze knihy Roberta Steuckerse The European Enterprise: Geopolitical Essays. Vybral a přeložil dr. Alexander Jacob (Manticore Press, 2016).

Anglofonní pravice intelektuálně zaostává za tou západní a ruskou o celé světelné roky, protože jí chybí dostatečně hluboké filozofické základy, z nichž lze následně vést účinnou akci. Naštěstí poslední léta přinesla anglickým mluvčím, kteří jiným jazykem nevládnou (jako například autor těchto řádek), překlady klíčových evropských myslitelů, z nichž asi těmi nejzásadnějšími jsou autoři vycházející z Nové pravice a z prostředí okruhu Duginových neoeuroasianistů. Významným krok kupředu pro anglofonní čtenáře pak znamenal vznik společnosti Arktos Media zajišťující překlady vlivných evropských myslitelů jako Guillaume Faye a Alain de Benoist. Nyní se navíc jako kvalitní vydavatel tradicionalistických a filozofických knih objevil u protinožců (Australasie, i když pod vedením v cizině žijící Novozélanďanky Gwendolyn Tauntonové) Manticore Press, jehož nejnovějším počinem je soubor devíti esejí o 300 stranách, sebraných z přednášek přeložených indickým akademikem dr. Alexanderem Jacobem. Pokrývají desetiletý úsek (do roku 2015) myšlení belgického geopolitického teoretika a proevropského aktivisty Roberta Steuckerse, jednoho z představitelů evropské Nové pravice, který roku 1994 zřídil vlastní think tank Synergies européennes.

Eseje jsou důležité, protože přinášejí čtenářům široké pozadí životně důležité otázky místa Evropy ve světě z pozice vědecké geopolitiky. S ohledem na palčivý nedostatek analýzy náležité úrovně anglofonní pravice geopolitika dodnes vděčí za mnohé právě tak britskému teoretikovi 19. století Halfordu Mackinderovi, jako německému teoretikovi Karlu Haushoferovi, kteří oba psali o kontrole velké masy souše jako prostředku vlády nad světem – právě oné oblasti, v současnosti sužovaných četnými konflikty a americkým vměšováním v mnoha podobách. Tato tradice geopolitického učení přišla s teorií o trvalém konfliktu mezi dvěma odlišnými tendencemi geopolitické kontroly: námořními a pozemskými mocnostmi.

Continue Reading

Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladatel a vůdce Legie archanděla Michaela, také známé jako rumunská „Železná garda.“

Při příležitosti Codreanuových nedožitých 117. narozenin přinášíme našim čtenářům jeho postřehy k demokracii v její moderní, liberální podobě. Redakce DP

V tomto článku zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy Corneliu Codreanu útočí na nedostatky pluralistické a plutokratické „demokracie:“ její frakcionářství, sklony k rozkolu a pozvednutí Židů a dalších cizorodých prvků nad zájmy vlastního obyvatelstva a národa. Demokracii podle něj také schází stálost, skutečná autorita a příliš ochotně se podřizuje zájmům velkokapitálů a finančního sektoru. Vyzývá k vytvoření rumunského fašismu, který by sjednotil národ a zamezil židovskému vlivu.

Komentář autora knihy:

Méně drastická a vizionářská řešení obhajovaná fašisty byla pro východoevropské masy přijatelnější než návrhy komunistické. Na východě Evropy se mezi válkami rozvíjely různé formy fašismu, z nichž asi tou nejreprezentativnější je rumunská populistická varianta, vyznávaná Železnou gardou, která z útlaku rolníků vinila Židy a „požidovštělý“ vládnoucí establishment. Fašistický populismus zavrhoval demokratický proces a pro dosažení fašistické revoluce v Rumunsku se chtěl opřít o Volk. Následující úryvek ze spisů vůdce Železné gardy Cornelia Codreana je typickým projevem převládajícího smýšlení mezi rumunskými fašisty, kteří ve 30. letech požívali značné podpory na venkově, mezi dělníky z továren i intelektuály.

Continue Reading

Shulamith Firestoneová

Autor: Alex Kurtagić

Přesně před čtyřmi lety našli mrtvou Shulamith Firestoneovou, klíčovou postavu rozmachu radikálního feminismu druhé vlny 60. a 70. let minulého století. Patřila mezi zakládající členky uskupení New York Radical Women, Redstockings a New York Radical Feminists. Přestože časem vyšla najevo její vážná duševní porucha, její knihu plnou zla The Dialectic of Sex: The Case for Feminist Revolution (1970) berou někteří lidé dodnes vážně.

Shulamith Firestonová se narodila jako Shulamith Bath Shmuel Ben Ari Feuerstein ortodoxně židovským rodičům v kanadské Ottawě. Ještě když byla malá, však její rodiče po přesunu do USA rodinné příjmení poameričtili. Vyrůstala v Kansas City a St Louis, posléze studovala na Yavneh Rabbinical College of Telshe v ohijském Wickliffe, čelní instituci studia Tóry charedim proudů judaismu. Poté chodila na Washington University v St Louis,  odkud přešla na School of the Art Institute of Chicago. Zde po absolvování povinných ovestrů (semestr je patriarchální) získala titul BFA v malování. Přestože se do ženin (dějiny jsou taky patriarchální) Firestonová zapsala jako radikální feministka, sama se považovala v prvé řadě za umělkyni.

Během posledního ročníku umělecké školy o ní vznikl cinéma vérité dokument. Film z roku 1967 poklidně zapadal bez zájmu ve skladu prachem, dokud jej o mnoho let později neobjevila postmoderní feministická filmařka Elisabeth Subrinová, a nenatočila v roce 1997 snímek po snímku revizionistické přepracování originálu, kde jen vymazala mužského vypravěče (znovu, patriarchální) a nahradila jej vlastním hlasem. Film sice získal ceny, ale kromě porotců na festivalech, kde se promítal, jej podle všeho viděl málokdo a nikdo na webu IMDB se ho neobtěžoval ocenit ani jednou hvězdičkou z deseti. Vlažnou recenzi na něj pro upadající týdeník Chicago Reader, určený hip singles pod třicet, napsal zklamaný Jonathan Rosenbaum. Firestonová se proti filmu ohradila a Subrinová jej roku 2012 stáhla z oběhu.

Continue Reading

Daniel Friberg

Autor: Joakim Andersen

Ohlédnutí za knihou Daniela Friberga The Real Right Returns: A Handbook for the True Opposition (Londýn: Arktos, 2015).

Žijeme v zajímavé době, v níž se ustálené politické a ideologické konsensy, jež  společnosti vládly více než 50 let, otřásají v základech. Během tohoto období přechodu liberalismus levice nejen že není schopný řešit rostoucí množství problémů, ale začíná být zřejmé, že mnoho problémů sám vytváří. Skutečná opozice má tedy všechny důvody k optimismu.

I tak nás ale čekají obří problémy. Chcete-li, uvedu jednoduchý příklad: Jaká je naše alternativa k rozpadajícímu se systému? Kdo jsme? Abych citoval slavnou revoluční frázi dvacátého století: „Co je třeba udělat?“ Pokud si na tyto otázky uspokojivě neodpovíme, riskujeme promarnění naší stále viditelnější historické příležitosti.

Continue Reading

Lev Davidovič Trockij

Autor: Alex Kurtagić

Před 76 lety zemřel marxistický revolucionář a teoretik, sovětský komisař, první velitel Rudé armády a zakladatel Čtvrté internacionály Lev Davidovič Trockij. Jím vytvořená a vyznávaná verze marxismu, trockismus, hlásala podporu pro stranickou avantgardu dělnické třídy, proletářský internacionalismus, vyzývala k „permanentní revoluci“ a snažila se o vytvoření jednotné fronty revolucionářů a dělníků světa spojených proti kapitalismu a fašismu.

Narodil se 7. listopadu 1879 jako Lejba Davidovič Bronštejn coby jedno z osmi dětí. Jeho rodiče David Leontěvič Bronštejn (1847-1922) a Anna Bronštejnová (1850-1910) byli bohatí středostavovští židovští sedláci v Janivce, dnes na jižní Ukrajině.

David nebyl zbožný Žid a velice si přál, aby na rozdíl od něho nechybělo jeho synovi vzdělání. Proto poslal Lejbu do křesťanské školy. Devítiletý hoch odešel do Oděsy na německou reálku svatého Pavla. Město založené Kateřinou Velikou bylo v té době už více než 40 let svobodným přístavem a stalo se kypící směsicí různých národností a vyznání – což velmi pravděpodobně ovlivnilo Bronštejnovy postoje. Lejba byl jako student zdatný, pracovitý a spolehlivý. V Oděse žil u svého bratrance Mošeho Špencera a jeho ženy Fanni. Moše ho naučil zdvořilosti a městskému vystupování. David byl na svého syna hrdý a snažil se, aby nesešel z cesty: staršímu synovi Alexandrovi se studia zdaleka tak dobře nevedla, ale přesto se mu povedlo stát se doktorem. Lejba očividně měl inteligenci i ctižádost na to někam to dotáhnout.

Continue Reading

Daniel Friberg – The Real Right Returns

Autor: František Klášterský

V současnosti je téměř nemožné nepostřehnout společenské napětí, které se dá téměř krájet. Pojmy jako krize, změna, katastrofa, konec éry a dokonce apokalypsa již dávnou nejsou jen předmětem knižního ztvárnění, odtažitých studií, či charakteristickými obraty výstředních jedinců a spolků, nýbrž docela dobře součástí našeho každodenního slovníku. Ano, něco se děje. Domácí knižní scéna byla v posledních měsících obohacena několika zajímavými tituly, které se na probíhající krizi dívají bytostně zprava, ať již jde o reedici Buchananovy Smrti západu, Evolovy pesimisticky laděných Směrnic a konečně Manifest evropského odporu Guillauma Fayeho.

Jeden pozoruhodný počin nyní přichází ze Švédska. Kniha The Real Right Returns: A Handbook for the True Opposition si neklade za cíl obšírně analyzovat příčiny evropské krize, ani detailně rozebírat teoretické základy pravicového myšlení. Je ovšem velmi cenným a čtivě psaným manuálem skutečné „pravicové opozice“ určeným nikoli přednostně pro zástupy přesvědčených, jako spíše váhajícím a nedotčeným. Hned se nabízí úvaha doporučit tuto knihu jak té části veřejnosti, která má málo času na bádání v intelektuálních zákoutích, ale vnitřně tuší, kudy se vydat, tak zástupům různých zmatených „protiislámských“ aktivistů a „domobranců.“

Friberg je zajímavá postava identitárního hnutí. Úspěšný manažer (Daniel je výkonným ředitelem švédské společnosti Viking Mineral) je zároveň motorem vydavatelství Arktos, které vykonává obrovský kus práce prostřednictvím publikování důležitých politických, společenských, filozofických a historických děl s nesmírně širokým záběrem.

Continue Reading

Povl Heinrich Riis-Knudsen

Autor: Povl H. Riis-Knudsen

Osvojování si pozic či metod zpravidla pokládaných za marxistické podle všeho u nacionálních socialistů vyvolává značné obavy z jakési „kontaminace“ marxismem. Prý bychom tím klesli v očích přátel i nepřátel, tvrdí. Špatné jméno máme nepochybně i tak – popravdě by sotva mohlo být horší. Ale jelikož se až tolik nesnažíme o získání tradičních konzervativců, co na tom záleží? Pokud od sebe neumí rozeznat komunismus a nacionální socialismus, není to náš problém, ale jejich! Jen tak ukazují nedostatečnou inteligenci, a proto jsou pro naši věc tak jako tak bezcenní.

Nesmíme dovolit našim protivníkům, aby nám diktovali, co nacionálně socialistický postoj je a co nikoliv – a rozhodně nesmíme přenechat všechny dobré programové pozice marxistům, jen abychom se zavděčili lidem, kteří se pro naše snažení opakovaně ukázali jako bezcenní. Takto jsme se chovali až příliš dlouho, a proto také zaznamenali marxisté takové zisky a podařilo se jim ovládnout klíčové části naší kultury i intelektuálního života, zatímco nacionální socialisté se nechali ovládat pocitem povinnosti říkat „ano“ NATO, evropskému společnému trhu, atomové bombě, kapitalismu, ničím neomezované „svobodě podnikání“ atd. Nastal nejvyšší čas to změnit! Nedělejme to, co se od nás čeká, ale to, čemu nás nacionální socialismus skutečně učí – ne však to, čemu by nás měl učit podle názorů ostatních.

Continue Reading

Reakce Guillaume Fayeho po přečtení recenze Jakuba Horňáčka.

Autor: Adam Berčík

Dne 9. července vyšla v příloze Lidových novin recenze na knihu Guillame Fayeho Proč bojujeme, sepsaná historikem umění a architektury profesorem PhDr. Pavlem Kalinou PhD. – reakce české nové levice na sebe nenechala dlouho čekat, a tak 18. 7. vychází na webu A2larm článek Chvilka estrádního fašismu na stránkách Lidových novin od Jakuba Horňáčka.

Hned úvodem Horňáček naznačuje, že kniha byla recenzována jen „pro nedostatek podnětů“ v okurkové sezóně. Proč ale reaguje na knihu, která byla recenzována „jen pro nedostatek podnětů v okurkové sezóně“ – to už nám opomněl objasnit. Tedy kniha. Podle Horňáčka jde o pamflet. Osobně si pod pojmem pamflet představuji trochu něco jiného než knihu o 277 stranách, kdy 52 stran je samotný manifest a dalších 180 výkladový slovník a která obsahuje mimo jiné rejstřík osob a pojmů a poznámkový aparát.

Horňáček obviňuje Kalinu, že zamlčuje fakta – sám však manipuluje. Stránky Délský potápěč označuje za „kulturní blog tuzemských sil“. Stránky studijní skupiny Délský potápěč původně vznikly v roce 2007 jako soukromý blog a dodnes se neidentifikovaly s žádnou, Horňáčkem blíže nespecifikovanou „tuzemskou silou“ (od té doby mimochodem všechny „tuzemské síly“ umřely na souchotě.) Navíc francouzské hnutí Generace identity v roce 2007 ještě neexistovalo, tudíž k němu nikdo „nevzhlížel.“ Myšlenky francouzského identitárního hnutí se objevily až v roce 2013 v souvislosti s dílem Markuse Willingera Generace identity. Ale nač se obtěžovat s dohledáním základních faktů, že ano?

Continue Reading

Yes They Can!

Autor: Harlan Blackwood

Pro objektivního pozorovatele jde o nepopíratelnou pravdu

V 70. letech se v americkém židovském společenství vyvinulo hnutí známé jako „židovský feminismus.“ Původně si kladlo za cíl postavit nad zrovnoprávnit židovské ženy s židovskými muži. Jednou z prvních otázek, kterou se tyto feministky zabývaly, byla moc optimalizovat hypergamii iniciovat rozvody.

Snad tyto židovské dámy záviděly svým gójským sestrám v USA postupující „osvobození.“ Snad Židovky z kulturních důvodů feministická ideologie přirozeně silněji přitahuje. Židovská spisovatelka Marjorie Ingallová popisuje náchylnost Židovek k feminismu pomocí slov židovské feministky Naomi Wolfové:

Naše politická historie sahá až k socialistickému a dělnickému hnutí, kde ženy plnily roli organizátorek a buřiček.

Nebo snad mnoho židovských žen skutečně trpělo v jistých oblastech života nespravedlivým útlakem a rozhodly se s tím něco udělat.

Continue Reading

Guillaume Faye – La nouvelle question juive

Autor: Michael O’Meara

Guillaume Faye
La nouvelle question juive 
Chevaigné: Les éditions du Lore, 2007

„Nevím, zda Bůh Angličany miluje či nenávidí; vím jedině to, že musejí být z Francie vyhnáni.“ – sv. Jana z Arku

Ve své kritice tohoto kontroverzního díla švýcarský „revizionistický“ historik Jürgen Graf ze svého ruského exilu napsal, že se Guillaume Faye v „rasově nacionalistických a nacionalistických kruzích hodných tohoto označení“ [1] trvale zdiskreditoval. A důvod? Jeho „nepoctivé“ a urážlivé napadání lidí, kteří pochybují o oficiální verzi holokaustu a kteří zachovávají tradiční „judeofobní“ orientaci nacionalistické pravice.

„Nová židovská otázka“ (NŽO) skutečně může znamenat konec Fayeho postavení coby předního identitářského a nacionalistického myslitele, alespoň u určitého segmentu nacionalistické komunity – i když rozhodně ne komunity celé, a možná dokonce ani její většiny. Ostrá srážka holokaust vyvracejícího exulanta a militantně protiislámského Francouze totiž ilustruje zásadní neshodu mezi evropskými nacionalisty, v jejichž řadách se střetávají dlouhodobé historicko-teoretické identity těsně spjaté s antiliberálním křídlem nacionalistické pravice s nezbytnými požadavky, kladenými volebním procesem na nacionalisticko-populistické strany, které se snaží zastavit proimigrační politiku ve svých zemích. [2] Na řešení těchto neshod dost možná závisí samotná budoucnost evropského člověka.

Continue Reading

Jean-Paul Marat

Přesně před 223 lety zemřel Jean-Paul Marat. Nejvíce se proslavil jako krvelačný novinář a autor štvavých pamfletů během Francouzské revoluce. Pochopitelně patřil k jakobínům, tomu nejkrajnějšímu a nejutopičtěji rovnostářskému seskupení své doby.

Narodil se v knížectví Neuchâtel, z něhož se dnes stal frankofonním kanton téhož jména v západním Švýcarsku. Jeho rodiči byli francouzská hugenotka Louise Cabrolová a italský imigrant ze Sardinie Giovanni Mara, který v Ženevě konvertoval ke kalvinismu. ‚T‘ si ke svému později přidal až později, aby znělo „francouzštěji.“

Před Ženevou žil jeho otec ve vesnici Boudry, kde pracoval v manufaktuře. Louise a dokonce i malý Jean-Paul zde podle všeho vyvolávali takovou míru nepřátelství, že Giovanni se musel i s rodinou přestěhovat jinam. Následující dopis z roku 1768 adresovaný Jean-Paulově matce leccos naznačuje: Continue Reading

Kniha týdne Lidových novin! G. Faye – Proč bojujeme

Recenze na Knihu týdne Lidových novin (9. července 2016) Proč bojujeme z pera renomovaného českého historika umění a architektury Prof. PhDr. Pavla Kaliny, PhD.

Náš knižní trh neoplývá publikacemi věnovanými současnému politickému myšlení. Proto lze jen uvítat české vydání Proč bojujeme od Guillauma Faye.

Kniha původně vyšla už v roce 2000. Text je doplněn poznámkami, které čtenáři pomáhají pochopit ta místa, kde autor reaguje na myšlenky jiných osobností francouzské nové pravice, zejména Alaina de Benoista, nebo kde vychází z méně známých realit francouzského kontextu. Proto se zaměřím hlavně na témata, která mají obecný dosah, a pokusím se zamyslet nad tím, jak Fayeovy teze prověřil čas.

Nemožnost integrace

Faye na rozdíl od většiny komentátorů mluví o nemožnosti integrace cizinců do evropské kultury. Jde o jednu z otázek, na které asi nejde racionálně a definitivně odpovědět. Vždycky bude možné argumentovat empirickými příklady. Vždycky bude možné se přít o to, co vlastně znamenají slova jako „integrace“. Jistě by nebylo těžké najít v západoevropských městech upadající čtvrti, k jejichž oživení přispěli právě přistěhovalci z mimoevropských kultur. Na druhé straně nejenže slyšíme o dalších a dalších násilnostech, ale dovídáme se například, že migranti se sice mají integrovat, zároveň je ale nikdo nemůže nutit k tomu, aby ztratili svou identitu. V takové situaci je asi dobré šetřit s odsuzujícími nálepkami.

Continue Reading

Guillaume Faye: Wofür wir kämpfen. Manifest des europäischen Widerstandes (obálka německého vydání knihy v produkci Thule Seminar Dr. Pierra Krebse)

Autor: Vítězslav Jinoch

Po 15 letech jsme se letos v květnu konečně dočkali: kniha Proč bojujeme u nás byla oficiálně vydána. Po samizdatovém vydání a elektronické internetové verzi jsme se jí dočkali ve velmi pěkném a reprezentativním tištěném formátu. Myšlenky Guillaume Fayeho jsou tedy skrze tento knižní počin již dostupné nejen aktivistům identitárního hnutí, ale i širšímu okruhu čtenářů (což nezmění ani problémy s její obchodní distribucí).

Kniha je opatřena předmluvou Karla Velikého, jehož studijní a vydavatelská skupina Délský potápeč za knihou stojí. Karel Veliký a jeho studijní skupina jsou důležitou zákulisní silou, která českému prostředí zprostředkovává myšlenky mnoha zajímavých autorů a myšlenkových směrů. Za překlad a realizaci vydání knihy Proč bojujeme jim proto patří nesmírný dík. Druhou předmluvu obstaral Adam Berčík, jedna z předních postav českého identitárního hnutí Generace identity. Adam Berčík je člověkem, který myšlenky, jež mobilizují vědomí, převádí do aktivních činů. Je člověkem, který současné nepříznivé situaci evropského kontinentu čelí, tak říkajíce, „tváří v tvář“ na ulici. Poslední a strhující předmluva je z pera Dr. Pierra Krebse, jež je původní předmluvou německého vydání, z kterého český překlad vzešel.

Continue Reading

Mládež se musí oprostit od škodlivého vlivu kontrolované opozice a pseudolevicové ideologie – která z nich namísto revolucionářů pouze dělá užitečné idioty monopolistického kapitalismu.

Autor: Gearóid Ó Colmáin

Ve svém románu Cesta do hlubin noci Louis-Ferdinand Céline  provokativně označil vojáky padlé v 1. světové válce za „idioty“. Spisovatel narážel na skutečnost, že vojáci položili život za věc, která rozhodně nebyla jejich vlastní – zbytečný masakr chudáků za zájmy boháčů. V jednom z mnoha pronikavých postřehů k lidskému údělu si Céline všímá, že v moderním světě se ulice stala místem snů. „Que fait-on dans la rue, le plus souvent ? On rêve. C’est un des lieux les plus méditatifs de notre époque, c’est notre sanctuaire moderne, la Rue“ (Co nejčastěji děláme na ulici? Sníme. Je to v naší době nejčastější místo meditace, moderní svatyně.)

Po nedávném oznámení francouzské vlády o reformě zákoníku práce se v ulicích francouzských měst objevilo nové „spontánní“ sociální hnutí bez vůdců – Nuit Debout (Noc na nohou/vzhůru). Jak už naznačuje sám název, aktivity hnutí probíhají v noci a jedním z hesel je „rêve général!“ – „generální sen,“ hříčka na „grève générale“ (generální stávka). Namísto generální stávky, která by srazila vládu na kolena, tedy volají aktivisté po snění v ulicích!

Continue Reading

Fronte Nazionale

Autor: Karel Veliký

V polovině 80. let minulého století se také Itálie stala cílem přistěhovalců, přičemž téměř polovina z nich přicházela z Afriky a Asie. Z Balkánu pak hned na počátku 90. let dorazily první houfy cikánů s rumunskými doklady i bez nich. Pokud v roce 1987 uvádělo v průzkumu o přistěhovalecké otázce 49,7 % italských respondentů, že cizinců je v Itálii už „příliš mnoho“, v roce 1991 je to již 74,5 %! Poprvé se tu hovořilo o „imigrační krizi“, „přílivové vlně“ nebo „invazi“. V té době také vešel v platnost zákon 39/1990 známý pod názvem Legge Martelli (Martelliho zákon) podle vicepremiéra Claudia Martelliho. Nese podnázev „Urgentní úprava politického azylu, vstupu a pobytu občanů třetích zemí a regularizace občanů třetích zemí“. Itálie totiž do té doby uprchlíky ze zemí mimo Evropu vůbec nepřijímala a pro nakládání s nimi neexistovala jasná pravidla. Zato Martelliho zákon je pojímá, stejně jako imigraci vůbec, již jako stálý a samozřejmý jev. Vedle toho, že komplikuje možné vyhoštění, získalo jeho uplatněním legální statut rázem více než čtvrt milionu přistěhovalců, což se pro další masy nelegálních příchozích z „třetích zemí“ stalo jen pobídkou, aby se vydaly na cestu, neboť vyhlídka na jejich brzkou legalizaci se silně zvětšila. 1]

Za této situace se Franco Giorgio Freda, teprve před pár lety definitivně soudně zproštěný z podílu na atentátu v milánské zemědělské bance (Piazza Fontana, 1969), rozhodl jednat. O zimním slunovratu devadesátého roku zakládá společně s Aldem Gaibou, Enzem Campagnou, Antoniem Sistim a Ferdinandem Albertim politické sdružení Fronte Nazionale (Národní fronta). V lednu organizace vzniká oficiálně. Cíl: ochránit podobu italského národa a bílé rasy, znetvořenou již plutokracií, konzumismem a parlamentarismem, před beztvarou (tj. zrůdnou) libertářskou „komunou“ – multietnickou společností. Vedle necelé sedmdesátky řádných členů společenství má Národní fronta, jakožto hnutí, během prvního roku bezmála 3 tisíce čekatelů-kandidátů, militantů a sympatizantů, po celé Itálii, ústředí v Miláně (via Bergamo 12), pobočku ve Veroně a zastoupení v Římě, Turíně, Brescii, ve Ferraře a osmi dalších městech. Činnost je výhradně pedagogická a osvětová: spočívá jednak ve výkladu soudobých jevů a jejich příčin (souvislosti mezi globalizací a imigrací na prvním místě!) prostřednictvím přednášek a tiskovin (časopis Antibancor, brožury příslušníků společenství), jednak v kontrapropagandě pomocí letáků, plakátů a nálepek. 2]

Continue Reading

Profiteers of all countries, unite!

Autor: Samuel T. Francis

Manažeři se zprošťují závazků

U nové manažerské elity tomu ale bylo jinak: protože se spoléhala na technické dovednosti, díky nimž nabyla a udržovala si vliv uvnitř masových organizací, měla existenční zájem na zachování a rozšiřování jimi ovládaných organizací a zajištěním pokračování jejich fungování. Morální a sociální vazby starých elit pro jejich nástupce, kteří nemohou předat profesní dovednosti svým potomkům stejným způsobem, jak si majetek a pozice předávala stará elita, v podstatě nic neznamenaly. A tak se manažeři opírali o rodinu zpravidla výrazně méně než staré elity, a proto si rovněž rodiny a příslušných morálních norem cenili méně. Manažery upřednostňovaná kultura klade mnohem větší důraz na osobní úspěchy a „záslužnost“ (definovanou z velké části jako schopnost osvojit si a vykonávat manažerské a technické dovednosti) než na rodinný původ, na sexuální uspokojení než jeho odkládání a plození a výchovu dětí, na společenskou mobilitu a vzestup spíše než na ztotožnění se s rodinou, společenství, rasou a národem.

Manažerská třída k udržení své moci nepotřebuje rodinu ani další tradiční institucionální opory – místní společenství, náboženství, tradiční kulturní a morální pravidla, etnickou a rasovou identitu a dokonce ani samotný národní stát. Všechny uvedené instituce vlastně manažerské moci spíše stojí v cestě; představují bariéry, do kterých manažerský stát, korporace a další masové organizace neustále naráží – a čím rychleji budou odstraněny, tím více se navýší moc a dosah organizací i elit, které je řídí. Korporace závisející na masové výrobě a spotřebě vyžadují masový trh s jednotným vkusem, hodnotami a životní úrovní, které spotřebitele nasměrují ke kýžené koupi – a rozličné místní, regionální, třídní a etnické identity tuto potřebnou míru uniformity narušují.

Continue Reading

Stojíme tváří v tvář největší výzvě od pádu římské říše. Je třeba „semknout řady“, ne prohlubovat staré spory.

Autor: Karel Veliký

Takto pojmenoval Guillaume Faye koncept obrody Evropy jakožto světové velmoci.

Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de recherche et d´etudes pour la civilisation européenne, GRECE) vzniklo v revolučním roce 1968. Za cíl si kladlo obrodit pravicovou kulturu, která po roce 1945 víceméně ležela ladem (tj. nebyla dále kultivována) a vytvořit tak kulturu novou. Členové GRECE ji začali stavět na třech základech:

1. V návaznosti na Armina Mohlera vyzdvihováním tezí myslitelů předválečné tzv. konzervativní revoluce ze zapomnění (Spengler, Moeller van den Bruck, Schmitt, Jünger, Freyer aj.)
2. Aplikováním nejnovějších výsledků etologie, sociologie, sociobiologie, antropologie a genetiky (Lorenz, Gehlen, Wilson, Eysenck, Jensen, Pearson, Monod aj.).
3. Na poznatcích indoevropeistiky, lingvistiky i skrze filozofické výboje a tradicionalismus (Dumézil, Eliade, Polomé, Varenne, Wikander, Rougier, Heidegger, Ruyer, Evola aj.) oživit a upevňovat předkřesťanský substrát evropské duchovnosti a etiky – jakožto ústřední části kultury –, a přispívat tak k opětovnému šíření „staronového mýtu“, jak jej poprvé vyjádřili Wagner (Prsten Nibelungův) a Nietzsche (Tak pravil Zarathustra).

K tomu sloužily časopisy jako Élements, Nouvelle École, Krisis či Études et Recherches, jakož i knižní nakladatelství (Éditions Copernic), pořádání seminářů, kolokvií a letních univerzit pro tkaní vlivových sítí a pronikání do systémových struktur.

Continue Reading