Délský potápěč

Rudolf Hippius: Duchovní tvář Evropy

Rudolf Hippius: Duchovní tvář Evropy

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

„Nejdůležitějším požadavkem chvíle není odkrývání neshod v myšlení našich odpůrců, nýbrž vytyčení základní evropské pozice, a teprve potom, v důsledku toho, odražení jednotlivých šachových tahů našich protivníků.“ R. Hippius

Nový sešit Edice Fascikly přesně vymezuje evropskou identitu! Autor, ředitel Ústavu pro sociální psychologii a psychologii národů, vykresluje 3 základní rysy evropské fyziognomie a určuje jejich podstatu. Objasňuje, co je předpokladem pravého kulturního vývoje, osvětluje pojem hloubky a ukazuje, cože to „nezvedeným dětem“ Evropy, které ji po roce 1945 tak přerostly přes hlavu, vlastně chybí… Pro nás je to dnes čtení o to zajímavější, že autorovy předpovědi ze sklonku druhé světové války se namnoze naplnily. Text z neběžného hlediska přímo či nepřímo zodpovídá rovněž řadu historických i aktuálních otázek jako např.:

Co Freud vystihl?
Co nám teď nejvíc chybí?
Proč Říše prohrála válku?
V čem je amerikanizace horší než bolševizace?
Co může Evropa postavit proti náporu svých duchovních nepřátel?

Continue Reading

Jak prosté, milý Watsone

Autor: Radim Lhoták

Systém parlamentní demokracie má ve svém názvu demokracii jako zcela matoucí pojem. Jestliže volíme své zástupce a poslance, aby za nás rozhodovali, máme tím na mysli jednoznačně princip aristokratický, nikoliv demokratický.

Charakter řízení společnosti je dán tím, kdo rozhoduje o celospolečenských otázkách. Kdo rozhoduje, ten vládne. Komu je dáno privilegium rozhodovat za ostatní, ten má v rukou moc. V aristokracii rozhodují nejlepší z nejlepších. V demokracii rozhoduje lid hlasováním. Parlamentní a zastupitelský systém moci vychází z aristokratické ideje, podle níž ve spravedlivé společnosti vládnou takoví zastupitelé lidu, jimž lid dal důvěru a považuje je za hodné toho, aby za něj rozhodovali. Ústavní zákon o referendu potom do zastupitelského systému vnáší prvek demokracie. Ve výsledku tu pak máme smíšenou ústavu zahrnující aristokratické zástupce lidu a vedle toho možnost lidového hlasování o zásadních otázkách veřejného prospěchu.

Pokud někdo rozlišuje demokracii a přímou demokracii, či pojmu demokracie dává různé další přívlastky, zavádí do mysli lidí zmatek. Lid buď rozhoduje sám cestou všeobecného hlasování, pak vykonává demokracii. Nebo za sebe nechá rozhodovat své zástupce, pak už nejde o demokracii, ale o vládu vyvolených.

Continue Reading

Totální stát v praxi?

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Základní pojmy:

Suverenita. Znáte definici: „Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu.“ (Myšlenka sama je Kierkegaardova, na to poukázal sám Schmitt.) „Výjimečný stav určuje sám sebe a normální stav.“ To je nejslavnější věta ze Schmittova spisu Polititická teologie. Jaký je smysl této teorie suverenity: Je současně teorií samého pomezí zákonů, jejich prosaditelnosti a jejich porušení – tedy vždy i současně teorií decize.

Co znamená vlastně suverenita, suprema potestas? Přirozeně – i to patří k politické teologii – jsou všechny podstatné pojmy státovědy sekularizované teologické pojmy – a to platí a fortiori pro suverenitu. Suverénem je ve vlastním smyslu jen Bůh. Ten má vskutku suprema potestas  (svrchovanou moc). Suverenita je moc, která může ustavovat absolutně, která klade něco mimo sebe samu. Ale již ve středověkých úvahách (u Dunse Scota), ale i v německém idealismu (u Fichta) bylo pamatováno, že ten, kdo něco ustavuje, se v témže momentu omezuje. Aby zůstal suverénním, musí tedy zákon, aby to neomezovalo suveréna, být zrušen.

Tento vzorec je vzorcem suveréna, který, když platí ústava, tak ji může zbavit platnosti, a tato suverenita se uplatňuje opačným způsobem v případě revoluce, kdy zde žádná ústava není a právě kdy suverén právo ustavuje. Vůdce ochraňuje právo je pak bytostně pozicí, která vytváří suverenitu v momentu neplatnosti zákonů: Vůdce tvoří jako suverén právo. To je decize.

Continue Reading

Než přistoupíme k poznání, musíme podle Francise Bacona „vyčistit zrcadlo“. Jan Hlaváč tak činí v první kapitole své avizované studie Karel Marx a jeho nauka s velikou důkladností, aby pokud možno vyloučil klamné, deformované obrazy. Zde se seznámíme s tím, z jakých úhlů na dané téma sám nazírá.Jen tak bude možné zjistit, zda je z těchto míst zkoumaný předmět opravdu ostrý.

1. Východiska této práce

Cílem této práce je zhodnocení Marxova díla. Zde je třeba uvést, že nejsem Marxovým vyznavačem, tudíž vycházím z jiných filosoficko-metodologických východisek.

Přiznávám se, že můj duchovní vývoj v zásadě v hrubých rysech skončil již někde na gymnáziu, kde jsem se přihlásil ke starořecké kalokagathii 1], kterou jsem pochopil jako harmonický rozvoj tělesných a duševních sil, doplněnou o zásadu logického pozitivisty Ludwiga Wittgensteina (1889-1951): „Mluv logicky nebo mlč“ 2]. Pokud jsem od této linie odbočil a hledal v různých sférách i nadále, ukázalo se, že toto hledání, pokud nedoplňovalo předchozí zjištěné, ukázalo se být často nadbytečné, zavádějící.

To se týká zvláště mých setkání s asijskými filosofiemi a náboženstvími, od kterého jsem si původně sliboval více. Nyní si z nich při zpětném pohledu nejvíce i přes jejich nadměrnou složitost a poplatnost víře v převtělování duší cením indické systémy sánkhja, vaišéšika a njája 3], čínský taoismus připomínající řeckou kynickou a stoickou filosofii 4] a se sv. Tomášem Akvinským někdy srovnávaný neokonfucianismus Ču Siho (Zhu Xi; 1130-1200) 5]. Nicméně si nelze nevšimnout toho, že čínská filosofie se vyznačovala nižším stupněm propracovanosti ve srovnání se starořeckou a tedy i západoevropskou filosofií.

Continue Reading

Identitární náboženství – „krev a půda“, kult předků, etnonáboženství, dokonalý protiklad vykořeněného univerzalistického křesťanství.

Autor: Arthur W. Clark

Můj známý, dlouholetý „tradiční katolík“, mi nedávno řekl, že opustil církev, protože – podle něho – jeho „konzervativního“ faráře zachvátila posedlost propagací masového přistěhovalectví ze zemí Třetího světa, mezirasových adopcí, neustálého omílání „sociální spravedlnosti“, jako například odpor k potratům Neevropanek a pochopitelně odmítání evoluce jako „rasistické“. Současné západní křesťanství – dokonce i ve svých konzervativních podobách – se stalo téměř nerozlišitelným od kulturního marxismu.

Jak přede mnou poznamenali jiní, současným křesťanstvím hýbou dva výrazné trendy:

Předně, mimo Západ se z křesťanství rychle stává nezápadní náboženství (např. africké křesťanství nebo mestické v Latinské Americe atd.). Jak poukazuje řada badatelů, vzniká úplně nová, nezápadní podoba křesťanství, naprosto nepodobná svým předchůdcům. Dle odhadů bude do padesáti let křesťanství v drtivé většině nezápadním náboženstvím – jak teologicky, tak demograficky.

Druhou stranou mince je Západ, kde se křesťanství stává čím dál univerzalističtějším – často do míry, kdy je těžko odlišitelné od kulturního marxismu. Čelní křesťanští představitelé (katoličtí i protestanští) podporují záplavu přistěhovalců z Třetího světa nebo svádí bílé manželské páry k adopci nechtěných afrických či haitských dětí – namísto toho, aby měli své vlastní děti. Patologický altruismus a etnomasochismus jsou bernou mincí; bez obalu řečeno, současní církevní předáci jsou banda zženštilců. Podobně maladaptivní chování ovšem nemůže existovat donekonečna.

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Životopisná data a dílo

Carl Schmitt se narodil 1. července 1888 v Plettenbergu v Sauerlandu, na antipruském západě, kde vyrostl pod vlivem Bismarckova kulturního boje a kde byl vychován katolicky. Studoval práva.

V roce 1910 složil referendářské a doktorské zkoušky prací na téma O vině a druzích viny. [1] Pak pracoval jako referendář v bavorském úřadu pro válečné hospodářství. V roce 1915 se stal asesorem ve Štrasburku, kde se habilitoval prací Hodnota státu a význam jednotlivce. [2]

Revoluci prožil Schmitt v Mnichově, v kruhu elitních právníků okolo Georga Kerschensteina, pedagoga žijícího v letech 1854 až 1932, zakladatele pracovní školy, sociálního pedagoga. Schmitt přišel do styku i s Kurtem Eisnerem a Ernstem Niekischem, zažil v roce 1919 konec Bavorské republiky rad. Poté se Carlu Schmittovi podařilo seznámit s Maxem Weberem – v posledním období jeho života – , označoval se za jeho žáka. Od roku 1921 přednášel na Mnichovské vysoké obchodní škole, nejen trestní právo, svůj původní obor, nýbrž i ústavní právo. Ještě v tomtéž roce byl povolán na universitu v Greifswaldu přednášet veřejné právo, a v roce 1922 byl povolán do Bonnu.

Continue Reading

Válečná léta: Carl Schmitt (vpravo) a Ernst Jünger

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Na podzim roku 1990 vystoupil na půdě Filosofické fakulty UK a Filosofického ústavu ČSAV profesor Schmidt-Biggemann z Freie Universität Berlin s cyklem přednášek o současné německé filosofické scéně. Jako její základní předpoklady a reprezentanty analyzoval mj. dílo M. Heideggera, H. G. Gadamera či T. W. Adorna, zvláštní pozornost však přitom věnoval Carlu Schmittovi, jehož vliv na tehdejší německou filosofii považoval za nedoceněný…

Nelze pochybovat: Carl Schmitt byl antidemokratický, antiparlamentaristický, antiliberální.

Nezastávám nic z pokusů ospravedlnit Schmitta, které se ho snažily očistit jako skutečného demokrata. Ale právě proto si kladu otázky:

Z čeho pramení a pramenila fascinace Schmittovými myšlenkami i po druhé světové válce, a k tomu u lidí, jimž se může tíhnutí k demokracii těžko upřít? Stěží by mohlo smysluplné vysvětlení spočívat v tom, že by se těm, kteří se po válce Schmittem a jeho myšlenkami zabývali, imputovalo, že jsou „vlastně“ fašisty. Něco takového jako infekce myšlenkami neexistuje, myšlenky nejsou bacily. Mohlo by se spíše vyjít z toho, že existuje něco jako věcná obsažnost myšlenek, které se v dějinách zachovávají živé. Co tedy zakládá fascinaci těmito myšlenkami?

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Na závěr se pokusme přesně označit odchylky, které odlišují Rosenbergův Mýtus od Wagnera a od romantismu, jestliže to tedy, jak doufám, odchylky jsou. Není to myšlenka společenství a není to myšlenka chybějící nejvyšší hodnoty, už vůbec ne vztah k budoucnosti místo k přítomnosti. Jediná výrazná oposice, která se zvedla proti Rosenbergově knize a stojí za zmínku, vyšla od církví. Na evangelické straně měl slovo Walter Künneth; Rosenbergovi přiznává (a uvažte, za jakých okolností to Künneth takto formuloval), že „si je vědom toho, že jest jedna pravda, za všech okolností ostatním nadřazená; nejvyšší hodnota, podle níž se poměřují všechny ostatní hodnoty, že je jedna síla, z níž všechna síla a všechen život pramení, že je jeden smysl a jeden význam všeho bytí, který má neomezenou platnost.“

To je takřka bod minimálního konsensu, Pro křesťana však – a pro romantismus, dodávám – byla tato nejvyšší hodnota, nejvyšší smysl vždy předmětem nadsmyslového světa. Chápu tato slova v širokém smyslu, že pod to spadá každá z hodnot, kterou si nemohl lidský subjekt dát sám prostředky rozumu a na základě vlastního chtění. Hodnota, kterou si člověk dává sám, by tím pozbyla veškeré sociální závaznosti: jak může být člověk spasen skrze výplod své vlastní fantazie?

Continue Reading

Pontifex Maximus

Tradice – Katolicismus [1] – Ghibellinství

Za jednotlivými náboženskými tradicemi strmí metafyzická jednota.
s. 274

Říše neboli impérium (doslova nejvyšší moc) je podle ghibellinské teologie orgánem (institucí) nadpřirozené (metafyzické) povahy a původu.

Ještě v raném středověku se král těšil posvátné úctě ve světské i duchovní sféře.

Pontifex, papežský titul příslušející dříve králům a císařům, znamená doslova „stavitel mostu“ – symbolického přechodu mezi světem lidským a vyšším.

To je prvořadý úkol státu, vůdce.

Continue Reading

Kapitola 5

Bonapartismus – Machiavelismus – Elitářství

I v demokraciích je skutečná moc v rukou menšiny…to je nevyhnutelné. A kdo ještě věří, že tato lidem volená menšina vyjadřuje jeho vůli?
s. 205

U skutečného vůdce je patrný vrozený odstup, jenž ho jaksi samozřejmě vyděluje z davu.

Skutečný vůdce není „dítě lidu“, nedovolává se nejnižších složek lidské bytosti.
s. 207

Neplést si bonapartismus s machiavelismem. Machiavelli ještě masou pohrdá, chce jen využít jejích vášní, tužeb a slabostí. Nové je tu právě „jen“ to, že vůbec bere dav v úvahu jako politickou sílu.
s. 210

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Ať už Rosenbergovo myšlení označíme jak chceme, jako překroucení či převrácení Nietzscheových myšlenek, jisté je jedno; zde se tahá za páky téhož diskursu, který Nietzsche otevřel.

Klíčový Rosenbergův pojem „rasová duše“ se vyskytuje už u Nietzscheho, i když spíše příležitostně a jen tehdy, nechápeme-li jeho dílo jako celek. Uvedu jedno místo za všechny: V díle Mimo dobro a zlo dokazuje Nietzsche shodu filosofické tradice a gramatiky. Tato myšlenka, kterou převzal od Herdera, říká, že pojmový aparát filosofické spekulace zůstává stále v rámci chápání světa, které je vyjádřeno gramatikou toho kterého jazyka. Tehdy byla právě objevena příbuznost indoevropských jazyků nebo spíše jejich příbuzenské podobnosti. Potud je všechno v pořádku a právem si díky této myšlence povšimli Nietzscheho francouzští neostrukturalisté. Jenže pak následuje tento dodatek: „Kletba určitých gramatických funkcí je ve své nejhlubší podstatě kletba fyziologických hodnotových předsudků a rasových podmínek“ – věta, která chybuje právě v chápání podstaty jazyka (ta se nedá odvodit z biologických dispozic, ani ze světa, který existuje jen sám o sobě a je zobrazitelná jen jazykem) a mohla by takto stát i u Rosenberga. Dionýská vrstva, která se rozjasňuje v apollonském zjevení, se u Rosenberga objevuje jako moc krve (a ta u něj znamená vždy krev národa chápaného rasově), vyjádřená souborem duchovních forem (Gestalt) toho kterého národa (Volk), třeba německého, germánského. Mluví přímo o protikladu Fausta a Apollona. Výklad je značně odlišný, ale je proveden stále na základě a prostřednictvím téže „filosofie gramatiky“, pomocí níž vyjadřuje Nietzsche (a mnozí další) své myšlenky a která dnes zdaleka není mrtvá. Podle Rosenberga by to ani nebylo možné: chápe formy (Gestalten) jako manifestace rasy, a dokud ještě germánská rasa žije, bude tvořit a plodit stále tutéž formu. Popírá-li se totiž rasa jako fyziologická hnací síla kulturních dějin, pak musí odpovědnost za rasistický světový názor převzít sama kulturní tradice: takto je rasová ideologie postavena opět na nohy a hledá se pro ni skutečný historický podklad.

Pokusme se nyní proniknout trochu hlouběji do obsahových detailů Mýtu 20. století. Dílo se sestává ze tří „knih“, jejichž titulů bychom si měli povšimnout: Das Ringen der Werte (Zápas hodnot), Das Wesen der germanischen Kunst (Podstata germánského umění) a Das Kommende Reich (Budoucí říše). V první knize je rozvedeno tvrzení, že celá západní kultura vyšla od germánských kmenů; pak prý ale přivodila římská „kněžská kasta“, která se s nástupem křesťanství dostala k moci, společně s jezuity, svobodnými zednáři a „spříseženci mezinárodního židovstva“ úpadek germánské kultury. Nyní však již všechna znamení ukazují na to, že dojde k převratu, „moc přejde do jiných rukou“, z „mýtu krve“ svítá „budoucí říše“, jež bude germánským impériem jediné rasy. Předzvěsti najdeme v mystických spisech Mistra Eckharta; v nich je pramen nového náboženství, činy připravující „německé mystiky“. „Z jeho duše se může jednou zrodit, a také se zrodí německá víra.“

Continue Reading

Kapitola 3

Osobnost – Svoboda – Hierarchie [1]

Je nesporné, že lidé jsou si z určitých hledisek přibližně rovni. Víceméně. V našem chápání však tato hlediska nepředstavují „více“, nýbrž méně. Odpovídají nejnižšímu stupni skutečnosti, tomu, co je v každém člověku nejméně zajímavé. Svědčí o přináležitosti k druhu, druh však ještě není obsahem, tj. skutečnou osobností. Vyzdvihovat „druhovost“ je totéž, jako považovat u soch za podstatné, že jsou všechny z bronzu – přestože každá vyjadřuje rozdílné představy a podoby, jimž bronz slouží jako pouhá materie.
s. 174

Osobnost je jednotlivec odlišený svými kvalitami. Poměr k duchovnu, charakter, vzhled. To jsou příznaky vytvářející podstatnou nerovnost.
s. 174

Hodnota má být uznávána jen tam, kde skutečně je. A ani tam není stejná, existují různé úrovně. Spravedlnost spočívá v tom, přiznat každému, co si zaslouží.
s. 175

Spravedlivý je jen takový řád, v kterém každý činí, co mu vnitřně vyhovuje a vlastní, co mu přísluší. Je v postavení, které mu určuje vlastní podstata. To říkali již Aristoteles, Platón nebo Plotin.
s. 178

Ne lidé jako atomy, masa atomů, nýbrž lidé jako osobnosti, odlišné bytosti, přičemž každému náleží různý stupeň svobod a práv v hierarchiích „těch, kteří poslouchají“ a „těch, kteří udílejí rozkazy“.

S takovými lidmi se buduje skutečný stát, tj. protiliberální, protidemokratický a organický.

Continue Reading

Tak stojí vzor takové obce v nebesích, a kdo chce, může jej vidět a řídit se jím a bez ohledu na to, zda taková obec skutečně existuje nebo někdy bude existovat, …bude chtít zastávat věc této obce a žádné jiné.  (Platón, Ústava, 592b)

Z Evolovy předmluvy k novému italskému vydání z roku 1972 [1]

Tato kniha vznikla v Itálii za konkrétních politických podmínek. V roce 1953, kdy vyšla poprvé, se zdálo, že v zemi existují předpoklady pro vznik nového pravicového uskupení: pravicového nikoli ve smyslu politickém, nýbrž – a to zcela a především – ve smyslu ideálním, duchovním.

Naznačené možnosti se však dalšího vývoje nedočkaly, a proces politického a morálního úpadku v Itálii pokračoval. Zdálo se mi nicméně smysluplné, připravit knihu, poté co byla rozebrána, znovu k vydání. Představuje totiž – a bylo smutné to zjistit – jedinou naprosto nekompromisní „reakcionářskou“, „antidemokratickou“ a „antimarxistickou“ práci nejen v Itálii, ale v celé poválečné Evropě.

Předmluva od Junia Valeria Borghese měla symbolickou hodnotu, vyjádřenou jak samotným jménem, tak tím, co tento muž vykonal jako voják.
s. 133

Z předmluvy Junia Valeria Borghese v původním vydání z roku 1953

Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – morálních i politických – v současném světě. A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“

Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (impéria) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.

Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
s. 135–137

Continue Reading

Autor: Gilbert Keith Chesterton

Francouzská revoluce byla vskutku hrdinská a rozhodná událost, protože jakobíni chtěli něco určitého a vymezeného. Žádali si demokratických svobod, ale také demokratických zákonů. Chtěli mít hlasování a chtěli nemít tituly. Republikánství mělo asketickou stránku ve Franklinovi nebo Robespierrovi, stejně jako expansivní stránku v Dantonovi nebo Wilkesovi. Proto vytvořili něco, co mělo pevnou podstatu a tvar, přímočarou společenskou rovnost a selskou zámožnost Francie. Od té doby však byl revoluční nebo spekulativní duch Evropy oslaben tím, že ustupoval od každého návrhu pro omezení, jež v něm byla obsažena. Liberalismus byl degradován na uvolněnost. Lidé se snažili změnit sloveso „zrevolucionizovati“ z přechodného v nepřechodné. Jakobín vám mohl označit nejen systém, proti němuž se bouřil, nýbrž i (a to mu bylo důležitější) systém, proti němuž by se nebouřil, systém, jemuž by důvěřoval. Nový buřič je však skeptik a nechce důvěřovat ničemu. Chybí mu oddanost; proto nemůže být nikdy skutečným revolucionářem. A fakt, že pochybuje o všem, je mu na překážku, když chce nějakou věc odsoudit.

Continue Reading

Autor: Emil Cioran

Známky života: krutost, fanatismus, nesnášenlivost. Známky úpadku: nedokrevnost, porozumění, shovívavost… Instituce se opírá o silné instinkty, nepřátele a heretiky masakruje, upaluje a zavírá. Hranice, popraviště, věznice nebyly vynalezeny zlobou, ale přesvědčením, jakýmkoli přesvědčením. Pravdu nastolené víry dříve nebo později ochraňuje policie. Ježíš by musel předpokládat Torquemadu – nevyhnutelný následek křesťanství, interpretovaného historicky. A jestliže Beránek svého příštího obránce, mučitele křížem, nepředvídal, znamená to, že svým přízviskem pohrdal. Prostřednictvím Inkvizice prokázala Církev svou velkou životnost, k velké radosti králů. Všechny autority mají svoji Bastilu. Čím je instituce mocnější, tím je nelidštější. Energie epochy je poměřována lidským utrpením, obětmi se oživuje a bestialita je prvořadý znak úspěchu v čase, jímž se utvrzuje ať už náboženství nebo politika. Hlavy padají tam, kam je zanáší idea, a nemůže je zanášet nikam jinam, než k hlavám jiných idejí, k hlavám jejich obránců a odpůrců.

Skepticismus je historií dotvrzován. Přesto ho ale neustále pošlapává. Všechny úvahy o událostech vedou k němu. Znamená to, že tolerance je současně největším zlem? Ze všech úhlů vidíme, že nejodlehlejší věrouky, nejprotichůdnější zkušenosti jsou předpokladem jakéhosi stavu únavy a neplodnosti. V tom je ten div: protivníci klidně nažívají – jenom proto, že nemohou žít. Doktríny konkurence si vzdávají pocty jen proto, že žádná nemůže výt potvrzena. Náboženství vyhasíná, když snáší pravdy, jež ho vylučují. Bůh, jehož jménem se nezabíjí, je mrtev. Absolutno se vytrácí, prázdný zásvit ráje se mihne, prchavý záblesk, neboť nesnášenlivost je základním zákonem chodu lidských záležitostí.

Continue Reading

Autor: Karel Marx

Následující ukázka pochází z textu Karla Marxe: K židovské otázce z roku 1843

Zkoumejme skutečného světského žida, ne žida sabatu, jak to dělá Bauer, nýbrž žida všedního dne.

Nehledejme tajemství žida v jeho náboženství, hledejme tajemství náboženství ve skutečném židovi.

Jaký je světský základ židovství? Praktická potřeba, zištnost.

Jaký je židův světský kult? Čachr. Jaký je jeho pozemský bůh? Peníze.

Nuže tedy! Emancipace od čachru a od peněz, tedy od praktického, reálného židovství by byla sebeemancipací naší doby.

Organisace společnosti, která by zrušila předpoklady čachru, tedy i možnost čachru, by žida znemožnila. Jeho náboženské vědomí by se rozplynulo jako lehký opar ve skutečném ovzduší společnosti. S druhé strany: poznává-li žid nicotnost této své praktické podstaty a usiluje-li o její zrušení, usiluje o ně se stanoviska svého dosavadniho vývoje, usiluje o lidskou emancipaci vůbec a obrací se proti nejvyššímu praktickému výrazu lidského sebeodcizení.

Vidíme tedy, že židovství je výrazem všeobecného současného protisociálního elementu, který dějinným vývojem, o nějž se židé v tomto špatném ohledu horlivě přičiňovali, dosáhl své nynější výše, výše, na které se nutně musí zrušit.

Continue Reading

Alain de Benoist: O nominalismu

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

„Buď se domníváme, že zvláštní vyplývá z obecného, nebo myslíme, že obecné vyplývá ze zvláštního: toto shrnuje celou debatu o nominalismu a univerzalismu. Každý antiegalitářský světonázor je v podstatě nominalistický.“

Postmodernismus je typ myšlení, který v 70. letech začal oproti jednotnému a univerzálnímu klást důraz na rozdílnosti a jednotlivosti, kulturní pluralitu, spravedlnost v přístupu k různým úhlům pohledu. Německý konzervativní revolucionář Armin Mohler se v něm proto domníval vidět jeden z cyklických návratů nazírání na svět, pro nějž se od vrcholného středověku ujal název nominalismus. Alain de Benoist od něj tuto perspektivu přejal (podobně jako třeba i název své nejúspěšnější knihy Viděno zprava) – a nikdy toho nepřestal litovat, poněvadž se ukázala být možnou příčinou četných nedorozumění (viz rozhovor Délského potápěče s Alainem de Benoist). Poněvadž však číslo revue Nouvelle École z léta 1979 věnované „nominalistické myšlence“ patří jinak k těm ideově určitě nejpodnětnějším a názory v něm obsažené se z větší části staly trvalou duchovní výzbrojí GRECE (Groupement de Recherche et d´Etudes pour la Civilisation Européenne – Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury) – jakkoli jejich ztotožnění s pojmem nominalismu bylo rychle opuštěno – rozhodli jsme se v rámci Edice Fascikly autorovu stať publikovat v plné šíři.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Bylo by dobré upozornit na nedorozumění, jež jsou nyní aktuální v některých radikálních kruzích, které věří, že řešení náboženské otázky spočívá ve směru novopohanství. Tato nepochopení se objevují už při samotném užívání pojmů „pohan“ a „pohanství“. Já sám jsem tyto výrazy použil do názvu mé knihy^[1], která vyšla v Itálii v roce 1928 a v roce 1934 i v Německu. Nyní toho velmi lituji.

Jistě, slova „pohanství“ nebo „heathenství“ (Heidentum, Heathendom) se objevují i u některých starověkých latinských spisovatelů, jako třeba u Livia, bez negativního tónu. Ale to nic nemění na skutečnosti, že s příchodem nové víry se slovo „paganus“ stalo pejorativním výrazem, který používali především raní křesťanští apologetové. Slovo pochází z výrazu „pagus“, což znamená malé město nebo vesnici, takže „paganus“ odkazuje na selský způsob myšlení: nekulturní, primitivní a pověrčivý. S cílem propagovat novou víru měli křesťanští apologetové špatný zvyk spočívající v očerňování jiných vyznání. To zahrnovalo často vědomé a systematické pohrdání a dezinterpretace téměř všech starších tradic, doktrín a náboženství, které byly souhrnně označovány právě jako „pohanství“ nebo „heathenství“. Za tímto účelem se křesťanští apologetové snažili úmyslně vyzdvihovat ty aspekty předkřesťanských náboženství a tradic, které pohrdaly jakýmkoli normálním nebo primordiálním charakterem, a naopak měly jasné formy, které vykazovaly úpadek. Takový polemický postup označuje všechno, co předcházelo křesťanství, jako vyloženě protikřesťanské.

Continue Reading

Lidem proti času: pátý sešit v edici Orientace!

Runa Raido, jak znalci vědí, vyjadřuje Řád – kosmos – a jeho realizaci v lidských společenstvích a ve státě. Iniciativa z Říma, která si dala její jméno, se zasazuje za autentickou obnovu Tradice v oblasti duchovna, kultury i politična. Při svém vzniku v roce 1998 vydala dvě příručky shrnující duchovní a organizační základy pro zformování militantů, bojovníků za tradici, a jejich pospolitostí. První text s názvem Svět tradice, který nyní předkládáme v českém překladu, má sloužit k tomu, aby v disponovaných jedincích probudil vnímavost vůči tradičním hodnotám. Shrnuje podstatné principy tradiční doktríny, jak je vyložili především Julius Evola a René Guénon, a má se stát – neboť nemůže být vyčerpávající – podnětem a výchozím bodem pro další studium. Druhý text pojmenovaný Fronta tradice, který v dohledné době rovněž uveřejníme, je z velké části založen na praktických zkušenostech Cornelia Codreana a jeho Železné gardy a jako takový je určen hlavně těm, kteří chtějí a jsou schopni přenášet tradiční hodnoty a zásady do roviny jednání, akce.

Continue Reading

Následující ukázky pochází z publikace Podstata fašismu italského spisovatele, novináře a filozofa Giorgia Locchiho, která vyšla jako první tištěný titul Délského potápěče v edici Metanoia.

„Fenomén fašismu“

Nedávný rozmach historických studií o „fenoménu fašismu“ zatím neumožnil žádný výraznější pokrok ve snaze o jeho pochopení – spíše se zdá, že naopak tento problém zatemňuje a že tak ničí to cenné -a bylo toho veliké množství – čeho bylo dosaženo na konci padesátých let. Důvod je docela prostý: nejedná se tu o historický zájem, nýbrž o omezený politický zájem – právě politicky je motivována většina „badatelů“, kteří v Itálii interpretují úzkosti a obavy systému, který se ocitl v krizi. Ostatně politická vášeň a obavy „morálního“ charakteru téměř vždy u těch, kteří zkoumali fenomén fašismu, zatemnily střízlivý úsudek a paralyzovaly schopnost dedukce, v důsledku čehož byl často sám „předmět“ pozorování spíše zahalen než objasněn.

„Fenomén fašismu“ je součástí minulosti a jako takový může být předmětem autenticky historického, tedy nezaujatého studia. Tento fenomén se nepochybně v jistém smyslu táhne i do přítomnosti, což se ostatně týká jakékoli dějinné minulosti, a proto vyvolává „politické“ (a ve skutečnosti nejen politické) postoje. Právě tyto politické postoje však musí zůstat mimo historické bádání, a to tím spíš, když mají sklon zakládat se na více či méně hluboké neznalosti skutečného „předmětu“.

Continue Reading